327 - červen 2020

autor: 

Krizová opatření ustupují, problémy zůstávají

Ústup epidemie koronaviru COVID-19 umožnil postupné zmírnění některých opatření vlády, kromě možnosti konání bohoslužeb se otevírají i ubytovací zařízení. Luxusní hotel pražského arcibiskupství „Clara Futura“ (Světlá budoucnost) v Dolních Břežanech, který byl kardinálem Dominikem Dukou slavnostně otevřen a požehnán 20. září 2018, zůstává do odvolání uzavřen. Mluvčí arcibiskupství uvedl, že probíhá finanční analýza dosavadního provozu. Již nyní je podle něj zřejmé, že do budoucna bude třeba nastavit novou strategii. Jsem zvědavý, zda se věřící pražské arcidiecéze dozví výsledky analýzy, způsob výběru dodavatelů stavby a služeb, zodpovědné osoby a hlavně jaké důsledky z toho správci majetku arcibiskupství vyvodí. Hotel v Dolních Břežanech byl vlajkovou lodí církevních investic a měl významně přispět k financování provozu arcidiecéze. Provoz však byl ztrátový už před vypuknutím epidemie. V pastýřském listu k novému roku 2020 kardinál Dominik Duka přiznal problémy nejenom s lesy (kvůli kůrovcové kalamitě), ale i s projekty hotelového hospodaření. Zároveň uvedl, že ekonomickou samostatnost arcidiecéze postavila na třech sloupech: lesní hospodářství, správa domů a jejich výnosy a síť penzionů. Kvůli správě majetku muselo arcibiskupství již v minulosti výrazně rozšířit počet administrativních pracovníků, naopak pokračuje ve snižování úvazků duchovním a pastoračním asistentům.

Zdá se, že kardinálu Dukovi více záleží na hospodaření České televize a na přítomnosti opozice a kritických hlasů v Radě ČT, jak uvedl při obhajobě nominace ekonomky Hany Lipovské do této rady. Působí to poněkud pokrytecky u člověka, který stojí v čele ekonomicky neprosperující diecéze a jakékoliv kritické hlasy vysloveně nesnáší a trestá (např. udělení napomenutí prof. Tomáši Halíkovi nebo prof. Tomáši Petráčkovi, kterého odvolal z pozice kanovníka kapituly Všech svatých). Když ještě k tomu vyjádřil přesvědčení, že Lipovská bude v Radě ČT hájit veřejnoprávnost z pohledu náboženských menšin, prokázal neznalost zákona o České televizi, která členům zakazuje působit ve prospěch jakýchkoliv skupinových zájmů. Zůstává otázkou, zda v tomto případě ČBK jen nepomohla kritikům veřejnoprávních médií. Mimochodem Lipovská působí v Institutu svobody a demokracie vedeném Janou Bobošíkovou, která se nechvalně proslavila v roli ředitelky zpravodajství ČT v roce 2000, kdy dala výpovědi neloajálním redaktorům a vypnula jejich vysílání.

Také v tomto čísle pokračuje diskuse o zkušenostech se slavením bohoslužeb v době vládních opatření a dočtete se vzpomínky na zesnulého teologa Waleriána Bugela (1968–2020).

Justin

Iústinos (popraven asi r. 165), později zvaný mezi křesťany „Filosof“ nebo „Mučedník“, je původem Řek z pohanské rodiny v palestinské Flavia Neapolis (dnešní Nábulus), který hledal moudrost u filosofů jiných škol, z nichž na něj největší dojem udělal jistý platonik. Jakýsi „stařec“ jej pak seznámil s židovskou tradicí a s křesťanstvím. Justin se stal prvním filosofem, který přijal křesťanskou víru a nezřekl se tím řecké filosofie. Jeho význam je spíše v dějinách teologie a určuje ho právě snaha o jednotu dvou původně zcela odlišných kultur. Kolem poloviny 2. století začal Justin psát svá díla, ze kterých se zachovala Apologie, adresovaná císaři Antoniu Piovi (vládl 138–161), kratší Apologie nejasného určení a nejisté pravosti a obsáhlý Dialog s Židem Tryfónem, který například Vratislav Šmelhaus ve své Řecké patrologii považuje za literární ozvěnu Justinova setkání s rabbi Tarfónem, snad v Efesu v letech 132–135.

Justinovo filosofování je ovlivněno alexandrijskou filosofickou tradicí pocházející od Filóna. Bůh sám je podle Justina vševládný rozum, mysl (NÚS), též „dobro a krása“, je nad světem, ve světě působí skrze sobě podřízený božský Logos. Základ své nauky o Logu uvádí Justin jako církevní nauku víry, kterou pouze přijal: „…jak nám bylo předáno, je Kristus prvorozeným Synem božím a současně je Logos, ve kterém má účast celé lidstvo“ (I Apologie 46). Justin zdůrazňuje některé stoické myšlenky: části Logu ve světě (chápané středoplatónsky jako ideje) nazývá spermata logú, „semena, zárodky logu“; lidská duše je nesmrtelná jen díky svému podílu na božském životě a je svým způsobem hmotná, stejně jako specificky hmotná „těla“ andělů a daimonů, která se od sebe liší jemností či hrubostí látky. Justin chápe Platóna a stoiky, řecké básníky i historiky jako předchůdce Kristovy plnosti, totiž plnosti Logu, který je totožný s preexistentním Ježíšem, jak jej zvěstuje prolog Evangelia podle Jana. Každý z Řeků „mluvil dobře působením části semenného logu, rozsetého ve světě, která v něm bývala“ (II Apologie 13). Justin tím chce ukázat vztah naplnění hebrejské tradice v Kristu a univerzální všelidské působnosti Logu, jak o ní svědčí i helénistická filosofie: „Proto všichni ti, kteří žili řádně, byli vlastně už křesťany, dokonce i když byli považováni za bezbožníky, jako například z Řeků Sókratés, Hérakleitos a jim podobní…zrovna tak ti, kteří nerozumným životem v kterékoliv době tupili Logos, byli vždy lidmi zlými, nepřátelé Krista a následovníků Logu“ (I Apologie 46).

S pojmem „filosofie“ zachází Justin velmi volně. Tvrdí, že „jedinou pravou filosofií“ je křesťanská víra. Tím Justin zpřístupňuje filosofii křesťanům, ale současně otevírá možnost církevních doktrinálních zásahů do vývoje filosofie. Takové zásahy Justin určitě neměl na mysli. Jeho ztotožnění pravé filosofie s křesťanskou naukou víry je pokusem, jak v naivní terminologii vyslovit jednotu moudrosti staré řecké filosofie a křesťanského poselství. Proto naivně přejímá i Filónovo tvrzení o původu řecké filosofie od židů. Ve svém filosofickém i křesťanském zápalu považuje Justin i mnohá specifická témata křesťanské víry za čistě filosofické výpovědi.

Justin se snažil různými filosofickými výrazy interpretovat zvěst víry, ale snažil se také ukazovat jak sounáležitost víry s ostatní lidskou zkušeností, tak i proměnu lidské zkušenosti vírou. Justinovi jde o celostní pojetí, což je pro středoplatónské filosofování typické. Jeho prudká povaha ale ve službě horlivosti víry někdy nebezpečně posouvá hledisko celostní k hledisku totalitnímu, když se staví téměř do pozice mluvčího celku.

Justin byl člověk velmi přímočarý a prudký. V Římě, kde založil soukromou křesťanskou filosofickou školu, prý velmi ohnivě disputoval s mnoha filosofy, mimo jiné i s kynikem Crescentem, který jej pak udal a Justin byl pro křesťanskou víru sťat. Zachovalo se nám do češtiny přeložené Martyrium svatého Justína a jeho druhů, jedno z nejstarších psaných martyrií.

Ve své době byl Justin průkopníkem filosofování mezi křesťany. Pozdější křesťané jej sice oslavují pro jeho primát křesťanského filosofování a pro jeho mučednictví, ale jeho nauku často vědomě zapomínají. Pro teoreticky orientované křesťanské myslitele bude příliš naivní a pro křesťanské fundamentalisty zase příliš „materialistická“.

Svatá večeře Páně v době koronavirové krize

V době několikatýdenní izolace či přímo karantény, způsobené pandemií, se v církvích stále naléhavěji objevovala touha po slavení svaté večeře Páně. Presbyteři v některých sborech ve svých rozhovorech hledali, zda není nějaká cesta, jak umožnit slavení eucharistie v době zákazu konání bohoslužeb. Internetové bohoslužby se rozběhly a ukázalo se, že jsou sice nedokonalou, ale přece jen jistou náhradou církevních shromáždění. Prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků k nám přichází čtení i kázání Božího slova, slova i melodie duchovních písní, modlitby i sborová oznámení. Co ale udělat, aby bylo umožněno také slavení Večeře Páně? Pro některé křesťany bylo těžké tuto Kristovu svátost postrádat. Někteří připomínali, že když k nim Boží slovo může přicházet prostřednictvím internetu a může být doprovázeno mocí Ducha svatého a dotýkat se lidských životů, proč by podobným způsobem nemohlo přicházet požehnání svaté večeře Páně?

Nejdříve se ozývaly ojedinělé hlasy některých členů staršovstev s dotazem, zda by nebylo možné slavit „po domech“ s odkazem na praxi prvotní církve a lámání chleba v jednotlivých domech. Přiznávám, že nejdříve se mi zdálo absurdní, aby se slavilo v jednotlivých domácnostech a bez společenství celé místní církve. Nouzový stav se protahoval a povolení bohoslužeb nepřicházelo. Zřejmě takovouto izolaci církev nezažila nejméně během posledních sta let. Není tato situace zákazu bohoslužeb v něčem podobná situaci prvotní církve? A jak to vypadalo tenkrát? Ve Skutcích apoštolů 2,46 je napsáno: „po domech lámali chléb, a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“. Bylo to po jednotlivých domech a jistě pod dohledem apoštolů, biskupů a starších. Zákaz konání bohoslužeb a nové technické možnosti před nás postavily nové otázky. Nelze dnes propojit pastora sboru – předsedajícího eucharistické slavnosti – s jednotlivými domy prostřednictvím videopřenosu?

Po delších rozhovorech se tato eventualita v několika sborech Církve bratrské v dané nouzové situaci vyzkoušela. Nouzová situace si žádá nouzová řešení. Je jasné, že internet nemůže nahradit to, co vyjadřuje slovo koinonia. Společenství církve je možností pro duchovní sdílení, ale také pro vzájemnou pastorační a diakonickou pomoc. Společné setkání tváří v tvář je pouze částečně suplováno náhradním řešením pomocí videopřenosu. Za poslední týdny jsme se naučili konat pomocí internetu pracovní porady, jednání staršovstva, vyučovat prostřednictvím elektronických médií a pomocí videopřenosu konat i jistou pastorační službu. Proč nepoužít analogický způsob také pro slavení svaté Večeře Páně?

Někteří kazatelé a členové staršovstev dali souhlas ke slavení eucharistie v domovech, kde byli pokřtění členové církve uvěznění nouzovým stavem. V předstihu byli lidé v jednotlivých křesťanských domácnostech vyzváni, aby si připravili chléb a kalich s vínem. Kazatel potom při videopřenosu nedělní bohoslužby vedl slavení eucharistie stejným způsobem jako probíhá při pravidelné nedělní bohoslužbě. Zazněla homilie, přečtena byla slova ustanovení, dialogickou formou proběhlo vyznání hříchů a vyznání víry prostřednictvím Kréda. Poté zazněla Kristova slova: „Toto je mé tělo… a toto je má krev“. Ti, kteří byli připraveni přistupovat a přijímat tuto vzácnou Kristovu svátost, byli vyzváni, aby slavili ve svých domovech. Pokud byl přítomen otec – hlava rodiny – bylo jeho úkolem, aby ostatním podával chléb a kalich s vínem.

Prvotní církev se zrodila na půdě Starého zákona. Mnoho bohoslužebných důrazů církev přijala ze synagogální bohoslužby a ze slavení židovských svátků. Při slavení hodu beránka – sederové večeři, předsedá společnému stolu nikoli kněz, ale otec rodiny.1 Role otce byla tehdy důležitá a zodpovědná. Slavení svaté Večeře Páně v době koronavirové krize vložilo novou zodpovědnost na otce rodin, aby se doma ujali vedení domácích pobožností a při videopřenosu bohoslužby také podávání chleba a vína. Zároveň to nebyla individuální akce, protože slavení bylo centrálně vedeno Božím slovem, modlitbami i známými gesty společného vysluhování.

Překvapilo mě, že podobné nouzové slavení eucharistie proběhlo v době karanténních opatření na Velikonoční neděli ve státní televizí vysílané bohoslužbě Reformované církve v Budapešti. Celou záležitost tam projednalo předsednictvo církve a pověřený biskup slavil s dalšími osmi lidmi v církevní budově a svými slovy vedl celou bohoslužbu tak, aby lidé mohli přijímat ve svých domovech. Lidé byli v předstihu vyzváni, aby věnovali přípravě plnou pozornost. Byli požádáni, aby si připravili Písmo a zpěvník. Vypnout měli všechna další zařízení, která by je mohla rušit a bránit v plné pozornosti. Odložit měli svou práci. Pokud byly v některém domě přítomni i další hosté ze sousedství, byl položen důraz na dodržování hygienických opatření. Před zahájením televizní bohoslužby si měli připravit kousek chleba a trochu vína. Společně měly být říkány modlitby, zpívány písně a vysloveny odpovědi na obvyklé otázky.2 Reformovaná církev v Budapešti položila důraz na strukturu církve apoštolské doby, kdy v podobné situaci různých omezení po domech lámala chléb. Prvotní církev fungovala po domech a lidé se v nich dělili s druhými o jídlo s radostí a upřímným srdcem.

Reformátor Jan Kalvín ve své Instituci3 píše, že „svátosti jsou pro nás účinné pouze tehdy, pokud jejich služba živí, posiluje, zbohacuje pravé poznání Krista tak, abychom byli celiství a zároveň užívali Kristovo bohatství. To se stane, když ve víře přijímáme to, co On nabízí ve svátostech. A Kalvín, který dává důraz na fyzické nanebevstoupení Kristovo pokračuje: „A pokud se zdá neuvěřitelné, že nám Kristus dává své vyživující tělo na takovou vzdálenost, vzpomeňme si, jak tajemná síla Ducha svatého prostupuje všechny naše smysly a jak hloupé by bylo měřit tuto nekonečnost našimi mírami. Pokud to naše mysl nedokáže pochopit, vezměme to vírou: Duch svatý spojuje s realitou to, co je odděleno vzdáleností… Hle, Kristovo tělo a krev, svaté společenství, skrze Krista prostupuje naše životy tak, že dokonce proniká až do morku kostí, svátost potvrzuje a pečetí.“ Jako by se Kalvín částečně dotkl našeho dnešního problému. Kristus je na pravici Boží, ale přitom se nám při slavení svaté Večeře viditelně dává. Pro něj jistě není problémem ani vzdálenost mezi místem slavení církve, kterou představuje kazatel se svými spolupracovníky a ostatními, kteří zároveň přijímají ve svých domovech. Současná technika umožňuje, byť nedokonale, ale přece jen, jisté společenství církve na různou vzdálenost. Jestli je Bůh ve svém Duchu všudypřítomný, potom může být zároveň v kostele i v našich domovech.

Duch svatý, který je během slavení vzýván při epiklézi, přináší Boží dary. Jeho přítomnost a působení nezná překážky ve vzdálenostech a prostředích, kde se nacházejí rozptýlení členové Božího lidu. Duch svatý, jak říká Kalvín, připravuje cestu pro svátosti a působí to, že nesou ovoce.4 Bůh působí neviditelným způsobem prostřednictvím Božího Ducha. Tak dává své duchovní dary, dotýká se nás svou rukou, ať se nacházíme kdekoli, a tak může milostivě shlédnout na nedokonalou praxi slavení eucharistie v době zákazu společných bohoslužeb. Ze všech sborů, kde slavení svaté večeře Páně proběhlo prostřednictvím videopřenosu, přišly kladné ohlasy a byla vyjadřována vděčnost za tuto možnost účasti.

Prvotní církev v době apoštolů měla odvahu konat nestandardní věci v nouzových situacích. Např. nebylo jistě běžné, aby byl při křtu téměř vynechán katechumenát. Přesto se to stalo při křtu etiopského dvořana, který byl evangelistou Filipem osloven a bezprostředně po svém vyznání Krista pokřtěn. Vždyť byl již na zpáteční cestě do své vzdálené země (Sk 8,26-39). Z nějakého důvodu byli v Samaří pokřtěni ti, kteří uvěřili, ale přitom ještě nepřijali Ducha svatého. Exegetickou otázku vzbuzuje výraz, že lidé ze Samaří byli „jen“ pokřtěni ve jméno Pána Ježíše (jak mohli bez Ducha činit pokání?), ale s přijetím daru Ducha svatého museli čekat na Petra a Jana (Sk 8,12-17). Zvláštním způsobem působí tzv. „Letnice pohanů“ v Efezu (Sk 19,1-7), kdy někteří uvěřili, ale ani neslyšeli, že je seslán Duch svatý. Je zřejmé, že jde o nějakou mimořádnou situaci, kdy se věci nedějí běžným způsobem. Každý pečlivější čtenář Bible se může přesvědčit, že v prvotní církvi nebylo zdaleka definováno, co je úkolem presbytera, co je úkolem biskupa a jakou roli má plnit pastýř místní církve. Podobně způsob vedení církve není v novozákonních spisech definován a spíše můžeme objevit různé eklesiologické modely.

Nouzová řešení se objevují v nouzových situacích církve i dnes. V některých oblastech rovníkové Afriky není k dispozici obilí na chléb a vinná réva pro přípravu vína. Misii a bohoslužbu v této situaci nezastavilo ani to, že chléb nouzově nahradil tamější produkt – banán a místo vína bylo použito kokosové mléko. V současné probíhající perzekuci čínských křesťanů je možné vidět církevní sbory, které vedou manželky vězněných kazatelů a někdy zajišťují i slavení sv. večeře Páně. Je možné, že v některých věcech příliš lpíme na svých církevních pořádcích. Vyhlášení nouzového stavu je i pro církev výzvou, aby byla připravena použít nouzové prostředky. Je možné, že dobou nouzových opatření se máme něco naučit a připravit se na fungování církve v pokoronavirové době či na život a službu v dalších vlnách virových pandemií a hospodářských krizí.

V případě slavení eucharistie po domech je jasné, že se jedná o nouzové opatření. Je to jistá náhrada společenství, kdy slavíme společně tváří v tvář, vyznáváme svou víru a své hříchy, zdravíme se pozdravem pokoje, při absoluci přijímáme ujištění o odpuštění a vzýváme Ducha svatého, který nás spojuje s Kristem i s celou církví5 na tomto světě. Jistě jsou zde nebezpečí přílišného strukturálního rozvolnění a nebezpečí separace a drobení církve. Na druhé straně je možné ještě více zkoumat biblický fenomén církví „po domech“ a znovu objevit důležitost otcovské i mateřské role v domácí bohoslužbě. Jistě si budeme vážit plného společenství, až nám bude opět umožněno se bez překážek setkávat. John Wesley kdysi prohlásil: „obrátit křesťanství v náboženství samoty, znamená ho zničit.“ Za normálních okolnosti slaví eucharistii shromážděná církev, a to může být v církevní budově, v domě hostitele, v nemocnici či na jiném místě. Svatá večeře Páně má také svůj pevný sociální aspekt – společenství vzájemné pomoci mezi jednotlivými komunikanty. Také plurál v modlitbě „Otče náš“ si žádá lidské společenství. Křesťané jsou údy Kristova těla a nikoli kroužků svých sympatizantů a přátel. Nouzová řešení nemají vést k sektářské fragmentaci ekklésie. Církev a její služebníci jsou posláni sloužit. S tím souvisí hledání nových schůdných cest a stálá kontextualizace evangelia v každé době, lokalitě a kultuře. Kenotické křesťanství, které se po vzoru Kristově dokáže něčeho vzdát a udělat krok směrem k potřebám lidí, je stále potřebné a důležité.

1 Nahlédnout do praxe velikonočního hodu beránka v době Ježíšově můžeme např. v textu Markova evangelia 14,12-16.

2  https://parokia.hu/v/16747/ (22. 5. 2020).

3 CALVIN, J.: Institutes of the Christian Religion. Eerdmans, Grand Rapids, 8th printing 1979, (4,14,16).

4 CALVIN, J.: Institutes of the Christian Religion. (4,14,17).

5 Citováno podle STOTT, J.: Your Confirmation: A Handbook for Adults. Hodder & Stoughton, London, Sydney, Auckland, Toronto. 1991, p. 127.

Slavení večeře Páně v domácnosti

Už ve středu 11. března 2020 jsme v Novém kostele v Litomyšli zrušili první bohoslužby na následující neděli 15. března a nikdo z nás nevěděl na jak dlouho. A hned 26. dubna 2020 jsme začali slavit bohoslužby v povoleném rozsahu patnácti osob dvakrát za neděli. A začali jsme křtem dospělé sestry. A od té doby vždy v mezích daných státem vedeme bohoslužby jak na streamu, což děláme už celé tři roky, tak naživo včetně Večeře Pánovy. Celé roky se tu podává jak z kalichů, tak z kalíšků na podnosu. A v těch kalíšcích je jak alkoholické víno, tak vždy několik kalíšků s nealkoholickou vinnou šťávou.

Už v prvních zprávách rozesílaných ve zpravodaji našeho Sboru Církve bratrské jsem v souhlasu se staršími sboru povzbudil otce a dědy v rodinách, aby lámali chléb a podávali nápoj. A protože mi šlo o to, aby u toho mohly být děti, nechával jsem víno jako alternativu. Povzbuzoval jsem je, aby se jim součástí společného stolování stalo svátostné jídlo. Tam kde nejsou otcové a dědové, povzbuzoval jsem matky a babičky. A kde není celá rodina, povzbuzoval jsem k takovému jednání uměle vytvořená společenství. Myslel jsem tím na lidi v karanténě a mimo republiku. Oslovoval jsem ty, kteří jsou členy sboru a blízce propojené přátele, kteří s námi běžně žijí. Nevytvářel jsem obecnou praxi v církvi. A ani si nemyslím, že by naše způsoby měl někdo opakovat jako vzor. Pokud k tomu někdo dojde na základě svobodného uvažování před Bohem, ať mu to je k dobru jako nám. Ještě dodávám, že bych mohl tohle psaní zanést biblickými citáty a následnou argumentací, ale to asi nebyl smysl zadání. Zpět k Večeři Pánově.

Byl jsem si vědom alternativ, které byly v této době běžné v celé církvi Kristově napříč denominacemi:

Vyhlášení jakéhosi eucharistického půstu mi přišlo jako interdikt, kterým bychom dokonali zásah skutečné nemoci a pak také státu do našich shromažďovacích práv. Bylo to pro mne nepřijatelné, vždyť chléb a víno na památku Pánovu je jídlem na cestu a my jsme se vydali na velice obtížnou část této životní cesty. A duchovní stravu potřebujeme!

Jinou alternativou by mohlo být kombinované stolování. Ordinovaný služebník streamuje se svým týmem lámání chleba a dělení kalicha. Podle nich to bratři a sestry po internetu opisují. Ani to mne neuspokojovalo proto, že Večeře Pánova je z principu společenstvím z tváře do tváře. A bratři a sestry nepotřebují ona slova ustanovení a modliteb slyšet z úst ordinovaného služebníka. Připadlo mi to v naší tradici jako cesta nazpátek, má-li být Večeře Pánova „platná“ jen poté, co ji ordinovaný služebník „vyslouží“…

Volil jsem alternativu skutečně prožívaného společenství ve vhodný čas v domácnosti, nejlépe v souvislosti s pravidelným jídlem rodiny. Slavnost zahrnující celé společenství domácnosti napříč generacemi. Volil jsem možnost, která v našich podmínkách zrála delší dobu a nabízela několik řešení, která jsem považoval za užitečná i pro pozdější časy

Večeře Pánova je něčím, co učedníci převzali od Pána, předali dále, až to přijali naši otcové a předali nám. Na konci této skutečně apoštolské řady jsme my a předáváme bratřím a sestrám. Staročeské slovo „vysluhovat“ ztrácí svůj význam a já jen nahrazuji „podáváním“, lépe „předáváním“. A vedu už dlouho sestry a bratry, aby si vzájemně předávali chléb jako tělo Pánovo a víno, jako krev Pánovu. A skutečně i to označení živlů by si měli říkat z očí do očí jako vzájemnou službu.
Bratři a sestry už to mnohokrát slyšeli a viděli ode mne a před tím od mých předchůdců, proto jsem chtěl, aby přijali svou dospělost a sloužili tak jiným.
Na podávání chleba a vína nemusí být posvěcené ruce, i s tím pojmem mám problém. Svoji ordinaci chápu jako odpovědnost spravovat tajemství Večeře Pánovy a křtu. Není to jen moje výsada sloužit těmito způsoby, ale můj úkol je dbát nad řádným a srozumitelným předáváním tohoto tajemství. Pro mne je také ordinace dostatečným povzbuzením k tomu, abych se nebál, protože Kristus stačí. Když mi dal pověření, nedal jej pro moje kvality, ale pro církev, která to potřebuje.
Jsem spíše liturg. Nejbližší formou mi je eucharistická modlitba používaná sjednocenou metodistickou církví USA, samozřejmě upravená pro naše podmínky. Vysvětlování jednotlivých částí slavnosti jsem se věnoval a věnovat ještě budu. Věnuje se tomu i můj kolega David Beňa.

Večeře Pánova je společenstvím kolem stolu, u kterého chceme mít své děti. Už delší dobu slavíme tuto památku na začátku bohoslužeb právě proto, že jsou děti s námi a ještě nejsou unaveny. Smí tuto důležitou chvíli prožívat jako součást církve. Vypomáhají při přípravě stolu - nalévají do kalicha a dolévají v průběhu slavení. Také povzbuzuji rodiče, aby měli svobodu zlomit svou skývu chleba, kterou dostali jako tělo Pánovo, a dát z ní kousek svým dětem. Není to nic nového, že rodiče sdílejí své tajemství v míře možné. Dětem nedáváme víno. Pokřtěným dětem nebráníme podat ani to víno, samozřejmě ve formě nealkoholické šťávy. Sbor v Litomyšli má ve své stodesetileté historii velice bolavou vzpomínku na incident při Večeři Pánově, při kterém si dítě v náručí vzalo z talíře samo chléb a kazatel to považoval za hrubé znesvěcení této slavnosti…

Už delší dobu hovoříme o potřebě malých ohnisek práce a dobrého propojení, jehož důležitou součástí je důvěra kazatele a staršovstva. Církev bratrská je už od svého založení společenstvím s různými důrazy. Pokud se bratři a sestry nedají přímo vést, je dobré je alespoň inspirovat. A to tou důvěrou a nabízenou pomocí i zájmem skutečně děláme. Věřím, že i doporučené slavení v rodinách posiluje vzájemnou důvěru a jak se ukazuje, určitě nevylidňuje kostel a nedláždí cestu k nějakému neblahému dělení. Pokud dojde k rozdělení vedoucímu k další a adresnější službě potřebným, bude to jen ke cti mateřskému sboru.

Našel jsem dokonce jednu mládežnici, jíž nejprve vyděsila možnost, že tatínek bude slavit Večeři Pánovu tak, jak to dělá kazatel ve sboru. A když jí tatínek ukázal ve sborovém dopisu to povzbuzení, které jsem posílal, tatínek povyrostl v jejích očích a spíše na něj byla hrdá…

Vím, že nemohu zajistit, aby se někde nedělaly věci, které by nebyly podle řádu. Myslím tím nejen řádu Církve bratrské, ale teď spíš toho Božího. Ale to by se mohly dít i jinak. Taky nemohu zabezpečit, že se někde neprovede nepatřičná zkratka. Nejen liturgický přešlap, ale i nějaká divočina. To se, žel, v mé církvi děje i na veřejném fóru, že někdo „vyslouží“ Večeři Pánovu a nějak - pro mne nepochopitelně - při tom všem zapomene uvést slova ustanovení… Ale hlavně život jde dál a já mám vždycky šanci to moderovat, vysvětlovat podstatné věci a hlavně zvěstovat dobrou praxí.

Snad jeden dovětek: Myslím, že není šance na nějakou univerzální liturgii a univerzální přístup, který by nás v ekuméně proladil navzájem. Není šance na stejnou formu úcty k živlům a stejnou praxi s přijímáním. Osobně si myslím, že je šance na důvěru, že ti i oni to dělají před Pánem co nejupřímněji mohou. Nepotřebuji předělat eucharistického katolíka a ani přepečlivého pravoslavného s jeho proskomidií. A ten kamének důvěry uvnitř mého sboru může být dílečkem té cesty v ekuméně. Protože cestu dopředu vidím v eucharistické přívětivosti a zároveň v eucharistické vděčnosti za to, co je mi předloženo či nabídnuto.

 

Pod obojí

autor: 

Teologické úvahy k vysluhování Večeře Páně v ČCE 2020

Prožili jsme několik postních a velikonočních týdnů eucharistického půstu. Otevření kostelů a blížící se Svatodušní svátky nás staví před otázku, jak máme dále vysluhovat Večeři Páně. Pandemií koronaviru pro nás nastala nová historická situace, která může změnit budoucí podobu této svátosti na měsíce, na roky, na desetiletí. Kristova církev není vázána na tradiční formy, pro svá rozhodování však musí – při všem zohlednění praktické proveditelnosti a pastýřských aspektů – uvádět především teologická kritéria.

1. Časté vysluhování

Již po několik desetiletí jsme v ČCE svědky trendu směrem k častějšímu a častějšímu vysluhování Večeře Páně. Bohoslužby s Večeří Páně namnoze přestaly být výjimkou, mnohde se staly nebo stávají pravidlem. Dosavadní platná Agenda (1983) i právě vznikající nová Agenda považují nedělní bohoslužbu s Večeří Páně za normativní. Návrat k dřívější praxi, kdy se Večeře Páně slavila pouze o velkých svátcích nebo dokonce jako přívažek k bohoslužbám, vyhrazený sborové elitě, bych považoval za neblahý krok zpět. Česká reformace byla v jednom ze svých proudů (Jan Milíč z Kroměříže) hnutím za velmi časté (každodenní) přijímání. Historický argument má pro nás váhu druhotnou, vždyť např. přijímání malých dětí odporuje reformačnímu pojetí Večeře Páně. Zanedbatelný není ani aspekt ekumenický: častým vysluhováním prostě srovnáváme krok s církvemi klasického protestantismu.

2. Večeře Páně nesmí sbor rozdělovat

Jediný protiargument proti častějšímu vysluhování, kterému nemohu upřít legitimitu, je obava, že se tak sbor rozdělí na skupinu přijímajících a skupinu nepřijímajících. Večeře Páně v žádném případě nesmí bohoslužebné shromáždění rozdělovat! Možná už samo slavení stolu Páně, a zejména přijímání z jednoho kalicha/více kalichů, může sbor rozdělit na „bázlivce“, kteří se přijímat obávají, a „odvážlivce“, kteří podobnými obavami netrpí. Zde je třeba nejprve říci, že proti bohoslužbě bez Večeře Páně nelze v evangelické církvi principiálně namítat, že by se jednalo o bohoslužbu neplnohodnotnou. Na místě bude celému shromáždění sdělit, že lidský strach před nákazou není projevem malé víry, že si ho nikdo nemá vyčítat a že se za něj nemusí nikdo stydět. Pavlovská označení „slabí / silní ve víře“ bych v této souvislosti raději neužíval, už proto, že tu hrozí záměna síly víry za neinformovanost, lehkomyslnost, ochotu riskovat. „Úzkostlivější“ bych vyzval, aby se nezdráhali přistoupit ke stolu Páně jako první. (Sám jsem, jakkoli to v evangelických církvích působí katolicky, jako farář přijímal v domovech důchodců v adventu a o Vánocích, kdy řádily virózy, jako první.)

3. Přijímání pod jednou

Roku 1414 obnovil M. Jakoubek ze Stříbra přijímání laiků z kalicha; Hus jeho rozhodnutí z Kostnice nesměle přitakal, koncil toto jednání rozhodně odsoudil. Boj za laický kalich zuřil pak v Čechách po léta, českým protestantům se dostalo označení kališníci nebo utrakvisti, tj. pod obojí; spojená ČCE si zvolila kalich za svůj rozpoznávací znak (a setrvala při něm i při volbě svého nového loga). Římskokatolická církev roku 1415 potvrdila svou stávající praxi přijímání pod jednou zdogmatizováním tzv. konkomitace: Přijímající pod jednou přijímá celého Krista. Řeší se tak mj. praktické důvody: aby nedocházelo k problémům, jak naložit s nezkonzumovanými konsekrovanými živly, Tělem a Krví Páně. (Mimochodem, mnohé z nás, a to i ty, kdo chápou svátostné živly symbolicky, trápí tento problém dodnes.) Tato teorie má oboustranné užití: platí i pro toho, kdo by přijímal – při nedostatku hostií – pouze z kalicha. Pokoncilní katolicismus laické přijímání pod obojí umožňuje (1963: opatrně připouští; 1983: vřele doporučuje); fakticky dnes naši katoličtí bratři a sestry přijímají podobojí nanejvýš o svátcích nebo při zvláštních příležitostech.

Řekl bych, že pro dnešního českého evangelíka by nebyl – dobrovolný! – návrat k přijímání pod jednou a priori nepřijatelný. Naše vnímání a prožívání však hrají v náboženství často větší roli než argumentující rozum – a rány protireformace nemusejí být ještě zcela zaceleny. Návrat k Večeři Páně pod jednou bych doporučoval jen v případě, že by byl individuální alternativou k přijímání nealkoholického vína, tedy nějakého moštu.

3. Přijímání podobojí najednou

Dnešní katolicismus praktikuje přijímání pod obojí nejčastěji v podobě přijímání hostie namočené v posvěceném víně. Tuto praxi neopovažuji v evangelické církvi za vyloučenou. (Sám tak činím při Večeři Páně, jíž se účastním navzdory lehké viróze.) Epidemiologicky se však tím takřka nic neřeší, navíc okolostojící se mohou domnívat, že přijímám pouze pod jednou.

4. Zástupné přijímání, svátostná liturgie bez přijímání

CČSH dříve praktikovala i tzv. zástupné přijímání duchovních, kdy v bohoslužbě přijímal pouze kněz v zastoupení za přítomnou náboženskou obec. Ještě bizarnější by byla „večeře Páně bez Večeře Páně“, při níž by se odrecitovaly příslušné liturgické formuláře, ale sama Večeře Páně by se neuskutečnila, tj. nikdo by nepřijímal. Abychom si rozuměli: Společně vyznat viny a vyslechnout zvěst o jejich odpuštění můžeme a máme, ale tady – ještě před Večeří Páně – je nutno skončit, nepokračovat dále slovy ustanovení, prosbou o Ducha svatého a děkováním Bohu za skutky spásy.

5. Ojedinělé přijímání

Dnešní pravoslaví sice uchovalo přijímání pod obojí, s ním však i starověkou a středověkou bázeň před svátostí, takže pravoslavný/á věřící přijímá Večeři Páně po dlouhé individuální přípravě ojediněle v životě. Protestantismu (a vlastně celému dnešnímu západnímu křesťanstvu) je takováto minimalizovaná frekvence základní křesťanské svátosti cizí.

6. Soukromé přijímání on-line

Mládežnický farář Karel Müller otevřel možnost Večeře Páně on-line, doma v kuchyni před TV obrazovkou s instruujícím farářem. Následné facebookové debaty se prý soustředily na zcela podružné otázky typu, zda máme ve svých domovech pro takovéto slavení dosti „důstojné prostředí“. I evangelická církev váže vysluhování svátostí na přítomnost ordinovaného duchovního, souhlas staršovstva a především otevřené společenství církve. Nebezpečí, že si církev zprivatizujeme, je veliké. Ani v mnohem těžších životních zkouškách, jaké zažívali křesťané v koncentračních táborech, gulazích, vězeních, se vězni bez farářů neodvažovali vzít svátosti do svých rukou. Katolická církev zná tzv. duchovní přijímání, jakési „přijímání touhou“; spočívá v krátké intenzivní modlitbě ke Kristu. Tato tradice sahá až k eucharistickým myšlenkám církevního otce sv. Augustina, dnes se s ní nejčastější setkáváme v podobě modlitby sv. Alfonse z Liguori. Zřejmě nás čeká debata o tom, jak reálné jsou virtuální reality, a to jak tělesná přítomnost svátostného chleba a vína, tak především realita církevního společenství. Bude to ovšem filosoficko-teologická debata ne nepodobná dogmatickému rozhovoru o transsubstanciaci, přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Páně.

7. Individuální kalíšky jako jediné řešení

Zbývá tedy jediné: individuální kalíšky, v nouzové situaci na jedno použití, a to možná na hodně dlouho. Pro začátek bych úmyslně sáhl po nehezkých plastových kalíšcích a papírovém tácku na buřty, aby bylo zřejmé, že tuto podobu Večeře Páně si vynutila momentální nouze. (Vyjadřujeme tím i skutečnost, že církev nelpí na vnějškovostech. Dokážu si představit, že by – pokud by nebyla k dispozici žádná nádoba na pití – kolovala shromážděním láhev vína.) V brzké době si možná naše sbory začnou doplňovat liturgické nádobí: vedle kalicha bude na stole Páně připraven tác s liturgickými kalíšky. Pro mnohé z nás bude pravděpodobně těžké zapudit asociaci, že stojíme na recepci nebo sedíme u baru, a nepozvednout číšku vzhůru v gestu přípitku. (To by se mohlo dít zejména při simultánním přijímání, které, pokud vím, částečně praktikují sbory Ochranovského seniorátu.)

8. Dnes

Před novou podobou Večeře Páně by nebylo na škodu shromáždění sdělovat, co bude a jak to bude, případně všechno dění komentovat nahlas. Z přípravy a vysluhování Večeře Páně se stanou, alespoň z počátku, technicky značně náročné akce – a mezi faráři najdeme i lidi nepříliš praktické. Faráři/farářce by mělo vypomáhat více pomocníků/pomocnic (v rukavicích? někdo, kdo bude čas od času stříkat dezinfekci?). Mohlo se stát, že během eucharistické abstinence naši farníci Večeři Páně odvykli. Mnohem pravděpodobnější je, že se touha po Kristu ve/při svátosti nyní přihlásí ještě silněji než kdy jindy.

9. Zítra?

Všechno, co jsem napsal, platí pro tuto chvíli. Do budoucna, pro případ druhé vlny pandemie, nám nezbude než se zamýšlet i nad velmi obtížným způsobem vysluhování nemocným doma nebo v nemocnici. Nové restrikce bude třeba respektovat jako předposlední; jejich případné překročení bývá farářům v extrémních situacích zpravidla tolerováno.

10. Dovětek, literatura

Bezprostředním podnětem k těmto úvahám byla žádost martinského grémia („staršovstva“ – spíše „juniorstva“ – pražského kostela u Martina ve zdi, jehož jsem jako studentský farář ETF UK virilním členem) o stanovisko k vysluhování Večeře Páně první neděli po otevření kostelů. Našim praktickým teologům Ladislavu Benešovi a Tabitě Landové a farářům Karlu Šimrovi a Marku Lukáškovi děkuji za podnětné připomínky. K dalšímu studiu doporučuji vynikající, i neteologům srozumitelnou monografii z pera našeho učitele Pavla Filipiho Hostina chudých. Kapitoly o Večeři Páně (1991).

Nad diskusními texty o večeři Páně

Je potěšitelné, že i mezi českými protestantskými církvemi roste zájem o časté slavení večeře Páně a že mnozí tvůrčím způsobem hledají, jak to uskutečnit v dnešních složitých podmínkách.

Nepopírám, že slavit liturgii „na dálku“ má smysl, zejména pro ty, kteří jinou možnost nemají (nemoc, katranténa atd.). Je však třeba dbát, aby to, co se děje, bylo skutečně liturgií (tj. „konáním všeho lidu“) a ne jen jednosměrnou komunikací. Liturgie nejenže modeluje dialog Hospodina se svým lidem, ale umožňuje vzájemné sdílení víry před boží tváří. V mnohém jsme při slavení „na dálku“ omezeni – např. společný zpěv je technicky těžko uskutečnitelný. Jsou však možné dialogy, přednášení jednotlivých přímluv, svědectví, homilie rozhovorem atd.

Večeři Páně „na dálku“ slavit nejde, stejně jako nejde „na dálku“ křtít. Proto návrh slavit večeři Páně doma, vzešlý z Církve bratrské, který většinu problémů řeší, považuji za hodný další reflexe a zkoušení. Nemyslím tím jakýsi synchronní on-line postup, kdy kazatel jakoby „předcvičuje“ jednotlivé rodiny podobně jako aerobik u televize. Myslím tím svěřit předsedání večeře Páně otcům/matkám/představitelům skupin.

Tato možnost byla bouřlivě diskutována i v římskokatolické církvi v Německu. Teolog Daniel Bogner již 26. března navrhl mezi řádky1 slavit eucharistii bez kněze jako možné řešení. Vzápětí jej napadl a téměř obvinil z hereze systematik Jan-Heiner Tück2, který napadl i Johanna Pocka, který se bránil3. Argumenty proti předsedání eucharistii pokřtěným, který není ordinovaný, jsou disciplinární, tedy mohou být změněny. Pokud by se taková praxe osvědčila v reformačních církvích, mohlo by to posunout i stanoviska v církvi římskokatolické.

Kořeny domácí liturgie

Liturgie šabatu poexilního židovstva se odehrávala v synagogách (společná část) a v domácnosti (jídlo vč. berachot). Podle možností též v chrámě (pro přespolní obvykle na velké svátky). Tuto praxi převzali křesťané4, dokud nebyli z chrámu a synagog vyhnáni a zbylo jim jen domácí prostředí. V domácích církvích - „domech“5 předsedali liturgii zřejmě domácí, jak muži, tak ženy. Důkazy pro předsedání žen jsou nepřímé. Např. Priska je uváděna před svým manželem Akvilou; zachovalo se několik fresek, kde shromáždění předsedá žena – orantka, která je zobrazena větší, než ostatní postavy; podle Ga 3, 26-28 není v Kristu rozdílu mezi mužem a ženou (dlužno ale dodat, že toto stanovisko se v pozdějších Pavlových listech již neobjevuje). Domy zřejmě zahrnovaly nejen širší rodinu, ale i přátele. Novozákoník Hans J. Klauck uvádí, že v Korintě v době napsání 1 K mohla mít místní obec pět domácích církví, z nichž se v každé scházelo 40-50 osob.6

Fenomén domácích církví v prvních staletích představoval základní formu církevní existence. V Římě se nazývaly tyto domácí církve tituli7. Před posledním velkým pronásledováním křesťanů bylo v r. 308/9 v Římě popsáno 25 titulů. Pronásledováním se počet snížil na 11. Tituli zůstaly buňkami církve i po Kostantinovském obratu. Později, v dalších staletích, byly na jejich místech stavěny malé tzv. „titulární“ basiliky.

Předsedající domácí liturgie večeře Páně

Otázka, komu svěřit předsedání mimořádného slavení, je zásadní. Zda to umožnit úplně všem otcům/matkám či zástupcům jiných skupin? Zda využít zkušeností s „laickými“ službami akolytů v římské církvi, či redaerů v anglikánské? Staršovstva by měla zvažovat, komu tuto službu svěří, aby to, co se bude dít, mělo náležitosti (ty lidské, které jsme schopni ovlivnit) večeře Páně. Ordinovaný služebník (služebnice) nebude „zbytečný“. Naopak se projeví smysl jeho služby. Není od toho, aby sám slavil, ale aby ostatním umožnil, aby mohli slavit. Měl by také být rádcem a průvodcem mimořádných předsedajících. V „normálních“ dobách by jim měl být vzorem.

Co znamená „vysluhovat“?

Daniel Kvasnička nahrazuje poněkud archaické slovo vysluhovat slovem podávat či předávat. Myslím si, že je to málo, že nelze večeři Páně redukovat na podávání eucharistického chleba a vína (což mimochodem není předsednická role). Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával. Tomu při dnešním slavení napříč denominacemi odpovídá příprava darů, eucharistická modlitba, lámání chleba a přijímání. Zásadní je díkůvzdání Hospodinu nad chlebem a vínem, eucharistická modlitba. Přednáší ji předsedající a shromáždění vyjadřuje svůj souhlas aklamacemi. Klíčovými částmi této modlitby je kromě instituce (slov ustanovení) anamneze (propojující danou slavnost s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním) a epikleze (vyjadřující víru, že „efekt“ slavení je dílem Ducha sv.). Není zásadní, zda je pro tuto modlitbu užita předloha, či je improvizována. Záleží na jejím obsahu a díky dvoutisícileté tradici i jisté úctě k formě. V naší zemi není užití eucharistické modlitby v církvích vzešlých z reformace vžité a tak je „vysluhování“ deficitní.8 Mimořádní předsedající by si měli jednak osvojit eucharistickou modlitbu v nekrizových časech, jednak by měli mít k disposici písemné předlohy (buď pro použití, nebo jako inspiraci při improvizaci vlastními slovy).

Věrnost symbolice

Jeden chléb, který je v průběhu slavení nalámán na počet přijímajících a jeden kalich pro všechny mají hlubokou symboliku jednoho, které se vydává všem. Malé kalíšky jsou nouzovým a rozhodně ne jediným řešením. Způsobů, jak přijímat je více, dají se uzpůsobit podle dané situace.9 V rodinném prostředí je užití jednoho kalicha bez problému.

Rovněž užívat chléb a víno je konstitutivní. Nealkoholický mošt nelze označit za víno. V případě užití banánu a kokosového mléka, jak o tom píše Pavel Černý, se zřejmě jedná o nedorozumění.10 Ze zelených banánů se připravuje mouka, ze které se peče chléb, z kokosového mléka se připravuje kvašený nápoj podobný vínu. Chléb jako základní potravina se vyskytuje v různých formách prakticky všude a nebývá problém jej obstarat. Složitější je to s vínem. Zde lze ušetřit užíváním vinného střiku. V antice bylo běžné ředit vodu vínem. Neředěné víno pili pouze barbaři. To se ujalo i v liturgii. Poměr vína a vody kolísal v širokém intervalu. Dokonce některé asketické skupiny, tzv. akvaristé užívali samotnou vodu… Reformace odmítla přidávat vodu do vína z důvodu ideologických představ s tím spojených. Ředěné víno usnadní i přijímání dětí.11

Není možné dosáhnout jednoty?

Daniel Kvasnička se domnívá, „že není šance na nějakou univerzální liturgii a univerzální přístup, který by nás v ekuméně proladil navzájem. Není šance na stejnou formu úcty k živlům a stejnou praxi s přijímáním.“ Praxe celosvětové ekumény ale ukazuje, že sjednocení je možné. Všichni vycházíme z pramenů, které vznikly dávno před rozdělením křesťanů a které byly objeveny poměrně nedávno. Učíme se navzájem ze svých chyb i ze svých silných stránek. Konvergence liturgií nastává a tím se i sbližuje naše víra.

4viz Sk 2,46

5Štěpánův (1 K 16,15), Gáiův (Ř 16,23), Prisky a Akvily (Ř 16, 3-5; 1 K 16,19; 2 Tm 4,19), Aristobulův (Ř 16,10), Narcisův (Ř 16,11), Oneziforův ( 2 Tm 4,19)

6viz Kunetka F., Eucharistie v křesťanské antice, UP Olomouc, 2004, str. 13

7podle titulus = (domovní) štítek

8např. nová agenda Církve bratrské eucharistické modlitby vůbec neobsahuje (naštěstí je to její jediná větší vada, navíc napravitelná)

9V předvečer Nanebevstoupení Páně jsme v Institutu ekumenických studí po delší vynucené pomlce opět slavili liturgii připravovanou studenty. Všichni byli vyzvání, aby si před vstupem do místnosti umyli ruce. Přijímat mohli buď pitím, či namáčením. Rozdílení eucharistického chleba proběhlo kolováním misky s nalámanými částmi. Poté služebník obešel přijímající, kteří si přáli chléb namočit v kalichu, ze kterého dosud nikdo nepil a přijímali jsme najednou. Pak putoval kalich mezi těmi, kteří se rozhodli pro pití. Byla zachována svoboda, zda vůbec přijímat i způsob jak.

10Pokud nejde o sektu, která chce být co nejvíce „in“, jako jedna skupina v Americe, která užívá hamburgery a Coca-colu...

11V pravoslaví přijímá malé dítě po křtu tak, že kněz namočí prst v eucharistickém víně a vloží jej dítěti do pusy.

Walerian a paradox hranic

Je něco, co spojuje Walerianovy první i poslední chvíle na této zemi. Něco, co jistým způsobem charakterizuje i celý průběh jeho pouti v pozemském rozměru života: paradox hranic. Hranic, které se z logiky věci často zdají nesmyslné, a přece (nikoli bez působení bolesti) ukazují směrem k jiným prostorům, jež je možné využít, aby mohlo vzniknout něco dobrého.

Ma granice Nieskończony1, zpívá se v překrásné polské vánoční písni.

Na srpnové křtiny Waleriana, narozeného na svatou Annu 1968, náhle nemohli přijet jeho příbuzní ze Slovenska (včetně plánovaných kmotrů), jelikož jim v cestě stály tanky vojenského paktu nesoucího v pojmenování – jak bolestně ironické – název hlavního města Vlasti, s níž se Walerian ztotožňoval. Dnes na jeho pohřeb nemohou přijet, a dokonce ani (vlastně jen z jiné části města!) přijít lidé přebývající za státní hranicí.

Walerianova maminka, lékárnice, dcera mlynáře, pocházela z východního Slovenska a byla řeckokatolička; Walerianova otce, Poláka a římského katolíka, poznala v době, kdy byl sólistou košické opery. Svatbu měli ve Vysokých Tatrách – v kostelíku ve Starém Smokovci. Walerian se narodil v Košicích, ale krátce nato si jej rodiče odvezli domů na Zaolží, do Horního Žukova, kam se rodina jeho otce přestěhovala v době, kdy za bolestných historických okolností (jež bohužel mívají moc probudit v lidech také „to horší”) musela opustit Rychvald.

Jako malé dítě bydlel Walerian s ohledem na otcovo angažmá na různých místech (na Žukově, potom čtyři roky v Halle an der Saale ve Východním Německu, později v Košicích, kde chodil rok do školky). Jedna z cest autem s rodiči z Německa, kdy otec, unavený po operním představení, usnul za volantem, připravila Waleriana o šanci dočkat se sourozenců; to ovlivnilo nejen jeho dětství (vyrůstal tak vlastně sám mezi dospělými), ale v důsledku i dospělý život (byl uvyklý samotě, která svědčila jeho intelektuální práci, ale taky jej uschopňovala být kdykoli k dispozici pro jiné, kteří zrovna potřebovali radu nebo podporu). Z dětství si Walerian vzpomínal i na noční cesty vlakem s maminkou za otcem, kdy se jako čtyřletý snažil neusnout, aby nepřejeli stanici; někdy si tím vysvětloval, proč je zvyklý být do noci vzhůru a pracovat. Když měl nastoupit do základní školy, otec přerušil dráhu operního pěvce a rozhodl se vrátit s rodinou na Zaolží, aby tam, v Českém Těšíně, mohl Walerian získat základní a pak i gymnaziální vzdělání v polském jazyce.

V době gymnaziálních studií v sobě Walerian postupně objevoval povolání ke kněžství a, co je třeba zdůraznit, k teologii. Nadchla ho k tomu mj. četba filosofických a teologických knih z bohaté knihovny otce, absolventa teologie, jemuž v 50. letech režim zablokoval cestu ke kněžství (jak mnozí vědí, pouze dočasně). Při hledání konkrétní dráhy, jelikož to bylo ještě za „bývalého” režimu, uvažoval Walerian o kněžství ve skryté, tzv. „podzemní” církvi; nakonec si ale zvolil cestu „veřejnou” a přihlásil se na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Litoměřicích.

V létě roku 1989, když už byl studentem teologie, zemřela Walerianovi na těžkou nemoc maminka. Nejednou vzpomínal na poslední období jejího života, kdy s ní mohl být a starat se o ni až do její smrti. Její poslední chvíle mu napříště každý měsíc připomínala modlitba breviáře, již se tehdy modlil. O dvaadvacet let později byl přítomen i u svého umírajícího otce.

Vyrůstal v obou liturgických tradicích (římskokatolické po otci, řeckokatolické po matce) a už od počátku seminárních studií konal praxi v obou ritech. Toužil studovat tradice východního křesťanství; proto, když v roce 1991 dokončil studia, avšak byl ještě mladý na přijetí kněžského svěcení (chybělo mu něco přes dva roky věku), už jako jáhen zahájil postgraduální studia v Ekumenickém institutu Katolické univerzity v Lublinu. Tam v r. 1993 získal titul licenciáta teologie a v r. 1998 doktora. Jeho vedoucím práce a promotorem byl vynikající teolog profesor Wacław Hryniewicz. Kněžské svěcení přijal Walerian v Olomouci v září 1993.

Co se jeho duchovně-pastýřské dráhy týče, necítil se povolán ke „klasickému” působení v územně vymezené farnosti, což mnozí lidé nechápali a co možná i považovali za nedostatek pokory (tím spíše, že to často vyjadřoval tvrdě a kategoricky). Jenže spíše než o nedostatek pokory šlo o její projev. Byl si vědom výjimečných darů pro pěstování teologie, které dostal od Boha, a současně toho, že klasická práce duchovního ve farnosti spočívá především v péči o lidi a vyžaduje přítomnost u nich, nikoli na vědeckých konferencích. Přesto však byl duchovním pastýřem. Jako „žralok” lovil „divné ryby” – duchovně vedl lidi, pro něž bylo z různých důvodů, někdy v důsledku životních křivd, zvláště těžké dostávat se k víře a církvi. Aby mohl lidi podporovat co nejúčinněji, vzdělával se v oborech, jež se k tomu mohly hodit, např. v psychologii. Během svých studií působil jako duchovní v univerzitním prostředí mezi studenty různých oborů. Krátce byl také kaplanem ve farnostech v Těšínském a Opavském Slezsku. Po celý svůj kněžský život v případě potřeby zastupoval své kolegy kněze ve slavení liturgie, nejčastěji v Olomoucké arcidiecézi; to kostely rozezníval zpěvem jeho silný hlas zděděný po otci.

Než se dostaneme k Walerianovu působení univerzitnímu, stojí za to připomenout jeho angažmá v jiných oblastech veřejné sféry, kde též využíval své talenty: svoje vědění, a také svůj přístup k člověku (chápající, ale současně kladoucí nároky). Jako odborný poradce se podílel na vzniku celovečerního filmu a čtyřdílného dokudramatu o svatých Cyrilu a Metoději, režírovaných Petrem Nikolaevem. V jednom z dílů dokudramatu je chvíli vidět jeho tvář a, co zvláště, slyšet jeho hlas – když zpívá se sborem. Se sborem, který předtím danému nápěvu učil. Do mediálního světa se zapsal již dříve, kupř. v letech 1998–2003 sérií přednášek pro Rádio Proglas, nazvaných Krůčky k jednotě, věnovaných ekumenismu.

Walerianova vědecká a učitelská dráha byla velmi bohatá. V letech 1994–1996 pracoval jako odborný asistent na Katedře praktické teologie Řeckokatolické bohoslovecké fakulty na univerzitě v Prešově. Poté, co v roce 1996 podstoupil první operaci srdce, se zapojil do vzdělávání duchovních z tzv. „podzemní” církve v reáliích byzantské tradice. Od r. 1999 do r. 2016 byl zaměstnán na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: nejprve jako vědecký pracovník na projektu „Sjednocená Evropa a křesťanství”, poté, od r. 2003 jako odborný asistent na Katedře liturgické teologie.

Co by se mohlo jevit jako poměrně jednoduchá cesta, jí nebylo. Zde zvláště vyvstává onen paradox hranic, zmíněný na začátku, hranic, jež se často stávají bariérami. Walerian byl odborníkem na ekumenickou teologii; ovšem v podmínkách olomoucké fakulty pro něj z organizačního pohledu v této sféře jaksi nebylo místo; zázemí nalezl na Katedře liturgické teologie, což jej nasměrovalo k prohlubování vědění v oblasti liturgiky. Plodem bylo propojování obou specializací. Zatímco psaní článků a knih netrpělo, předávání teologického vědění studentům bylo značně omezeno. S výjimkou po dva roky vyučovaného volitelného předmětu totiž Walerian (nikoli z vlastní vůle) nebyl mezi těmi, kdo učili magisterské studenty hlavního magisterského studijního programu teologie – tedy ty, jimž by jeho vědění bylo zvláště prospěšné. Vzhledem k hranici dělící ho od těchto studentů hledal možnosti využití svých schopností a svého vědění tam, kde byla potřeba – učil např. studenty sociální práce, charitativní i humanitární, a také vyučoval volitelné předměty určené studentům napříč univerzitou, kupř. úvod do křesťanství. Zde se uplatnila jeho otevřenost vůči lidem různých pohledů nejen na víru a náboženství. Vše se pojilo s jeho neustálým sbíráním vědění z rozličných oblastí – např. rodinného života v tradicích různých náboženství a kultur. Mimo jiné vyučoval předmět právě na toto zaměřený, a to studenty specializace „sociální práce s rodinou”. To nejdůležitější z onoho předmětu se sotva dá předat např. v podobě příručky či utříděných zápisků. Když Walerianovi po r. 2016 nebyla na teologické fakultě prodloužena smlouva, převzala jsem výuku onoho předmětu po něm – přenechal mi asi dva krychlové metry knížek v různých jazycích (důkladně přečtených, s podtrhanými pasážemi a kritickými poznámkami) a spoustu elektronických souborů s články. Nejvíc ovšem zůstalo v jeho hlavě (jak se říká), neboť nově získávané poznatky zasazoval do kontextu již nabytého a zformovaného vědění. S každou studentskou otázkou, ale také během našich sociologicko-teologických debat (sociologických z mé strany, teologických z té jeho), vznikaly nové myšlenky, nové vědění; vůbec nešlo o jeho prosté hromadění a třídění. Když jsem měla jít učit, hodně jsem s ním proto konzultovala. Nyní cítím prázdnotu. Myšlenky nejsou uvnitř hlavy, „nesedí” v jednom místě mozku. Co se ale stane s myšlenkou, když hlava zemře? „Maminko, a písnička, když ji nikdo nezpívá, tak je?”, zeptal se mne jednou můj tehdy čtyřletý synek. Jistě, záleží na tom, zda je zapsána v notové partituře, zda existuje nahrávka, případně jestli si ji někdo jednoduše pamatuje. Je ale i tehdy, když není nic z toho? Když ji všichni už zapomněli? Nebo když ji ještě nikdo nesložil, nevytvořil, ale nějak je in potentia? Jedno je jisté: i když máme noty a můžeme ji zazpívat, nikdy nebude zazpívána stejně jako zpěvákem, který zemřel. Co se stane s teologií teologa, který zemřel? Jistě, hodně napsal, ovšem mnohem více věděl; mnohem více, než mohl dát. Můžeme (a každý v mezích vlastních možností bychom měli) číst, co napsal, ale dále už musíme sami. Není jiné možnosti, než snažit se směřovat (v případně některých také skrze vědecké bádání) k Tomu, Který Je. Je. „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.” (Jan 7,16)

Kolik přišlo nazmar, když byly stavěny hranice Walerianovu působení? A kolik vzniklo díky tomu, že se snažil co nejlépe využít právě ten prostor, který se kvůli hranicím-bariérám otevíral někde jinde? Po dva roky byl Walerian bez univerzitní afiliace a bez zaměstnání; nelze ale říci, že bez práce. Využil ten čas k intenzivní vědecké práci a konečně se (na Lublinské katolické univerzitě Jana Pavla II.) habilitoval (s vděčností vzpomínám na naše sezení nad překlady anafor z celého světa; liturgie v sobě obsahuje teologii – poznávání Boha a Jeho vztahu k člověku a lidstvu).

Jsou vědci, které charakterizuje „kreativita” a výborná schopnost imaginace (bez níž nejsou možné nové objevy); pak jsou zase jiní, kteří hodně přečetli, zorientovali se v přínosu a objevech jiných, zanalyzovali to a vytvořili syntézu, aby poskytli bázi vědění pro ty první. Záleží na talentech každého; jedno i druhé je pro vědu třeba. Walerian v sobě spojoval obojí. Kromě toho, což také není častý jev, byl jak přísným specialistou ve dvou konkrétních teologických disciplínách (ekumenické teologii a liturgické teologii), tak mistrem syntézy a integrace vědění nejen v rámci teologie, ale při využití sfér jiných oborů (lingvistiky, kulturní antropologie, historie, zeměpisu...). Překračoval hranice disciplín, nevzdávaje se hloubky. To by se mohlo při hledání místa na univerzitě jevit jako výhoda, jenže ve skutečnosti se to nezřídka stávalo překážkou.

Walerian narážel na hranice nepochopení, někdy polovzdělanosti, ale také strachu. Ptám se: strachu z čeho? Neměl ambice zaujmout něčí místo. Možná strachu jiných, že nedorůstají? Ale kam? K čemu? Každý má své talenty, své možnosti. Nemá smysl se srovnávat. Chce se křičet s apoštoly: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi (...).” (Sk 14,15) Také se chce volat: „Neuhášejte Ducha!” (1 Sol 5,19)

Jistá hranice-bariéra byla i na Walerianově straně. Byl náročný na sebe – ale také na druhé. Dokázal být příkrý. Nešlo mu však o kritiku jiných jako takovou, jako spíše o věc samu – o vědecké poznání (a nejen o ně, psával i špatně informujícím novinářům; stejně tak jednal jako dlouholetý člen Akademického senátu Univerzity Palackého). Šlo mu i to, aby každý ze sebe vydal to nejlepší (o čemž svědčí důkladné psaní odborných recenzí i vedení diplomových prací).

V únoru 2019 nalezl místo v oddělení religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Otevíraly se nové výzvy, nové oblasti, kde Walerian mohl využívat své schopnosti a své vědění. Měl hodně plánů…

Z celého srdce tu chci poděkovat všem, kteří se mu v posledních dnech snažili zachránit život. Počínaje policisty vyslanými na dálku, přes hasiče a záchranáře, po personál dvou nemocnic, zvláště pak po lékaře, kteří Waleriana operovali – usilujíce o zázrak.

Chci též poděkovat všem, kdo Waleriana v průběhu celého jeho života jakýmkoli způsobem podporovali, a vlastně všem, kteří mu byli druhy v životě.

Walerianův pozemský život byl krátký. Je však třeba připomenout, že bez první operace v r. 1996 by byl významně kratší. Také těm, kteří mu pomohli tehdy, vděčíme v jistém smyslu za jeho dílo.

Jak říkával Walerian: „Člověk potřebuje člověka.

 

Ekumenický a liturgický teolog ThLic. Walerian Bugel, dr. hab. zemřel 28. 4. 2020 ve věku nedožitých 52 let, po neodkladné, ale riskantní operaci srdce. Den před smrtí ještě stačil nadiktovat své parte… Pohřeb ve východním ritu se konal 6. 5. 2020 v Českém Těšíně.2 Během něj zaznělo (ve zkrácené verzi) toto a dvě následující svědectví.

 

 

1 hranice Nekonečný

V živote to nemal ľahké

Waleriána som prvýkrát stretol v roku 1994 ako jedného zo svojich pedagógov na gréckokatolíckej bohosloveckej fakulte UPJŠ v Prešove. Hoci bol mladý, bol veľmi rozhľadený a mňa veľmi lákalo písať pod jeho vedením diplomovú prácu. Táto moja nádej sa však nemala splniť, pretože Walerián zanedlho z Prešova odišiel a mne neostalo nič iné, než sa o pomoc obrátiť inam.

Kým som sa s ním stretol najbližšie, ubehlo pár dlhých rokov. Ja som pôsobil na Trnavskej univerzite a Walerián na Univerzite Palackého v Olomouci. Naša spolupráca sa rozbehla akosi prirodzene a vzťah žiak – učiteľ prerástol do priateľstva. Na Waleriána si spomínam ako na výborného spoločníka so zmyslom pre humor, ktorý sa naplno venoval všetkému, čomu žil. Veľa čítal, študoval, písal, venoval tomu všetko svoje úsilie. Pri stretnutí to zasa bol naplno kamarát, rovnako s plným nasadením organizoval, recenzoval, ale aj komunikoval. Keď ma povinnosti zaviedli do Olomouca, vždy si našiel čas, a to nielen na prácu, ale aj na neformálne stretnutia.

V živote to nemal ľahké. Viem, že čelil rôznym výzvam a problémom a spolu s návalom práce bola jeho situácia často neúnosná. Nikdy sa však nesťažoval. Nepočul som z jeho úst ani raz slová znechutenia, hnevu, či dokonca zúfalstva. Napriek frustrácii sa vždy zachoval biblicky: striasol si prach z nôh a išiel ďalej (Mt 10,14; Mk 6,11; Lk 9,5), hoci ho to muselo stáť veľa síl. Táto neúnavnosť však bola preňho typická.

Posledné roky boli pre nás oboch ťažké – či pracovne, alebo aj súkromne. Pracovné nasadenie, životné osudy a okolnosti si začali vyberať svoju daň. Ani vtedy sme však neprerušili kontakt, hoci len písomný a nik z nás netušil, že už ostane len pri ňom. V ťažkostiach sme si vymieňali e-maily a snažili sme sa vzájomne povzbudzovať a dodávať si odvahu a silu. Plánovali sme spoluprácu, projekty, konferencie, ale aj ďalšie stretnutia a chystali sa najprv na tie neformálne.

Jeho náhly odchod prišiel ako blesk z jasného neba. Bolo to také nečakané, až som tomu nechcel uveriť. Waleriána sme všetci poznali ako človeka plného síl a elánu, schopného pracovať takmer nepretržite, vždy ochotného pomáhať, počúvať, podporovať. V snahe hľadania pravdy bol neúnavný, žil tak, akoby mal nevyčerpateľný zdroj energie.

Nechápem jeho odchod. Pýtam sa, prečo? Ako je to možné? Teraz, v rozkvete síl, keď už má človek dosť skúseností a môže „začať“ naplno pracovať. Hoci Walerián túto vekovú tradíciu predbehol a získané skúsenosti rozdával už skôr, vravím si, že predsa mohol ešte aj dlhšie. Veď mal len čosi vyše päťdesiatky, mohol predsa ešte aspoň dvadsať alebo tridsať rokov pracovať.

Tak náhle, tak nečakane. Zdá sa mi, že Walerián odišiel priskoro. Ešte predsa nemohol byť jeho čas. Zdá sa však, že Boh bol iného názoru. Človek mieni, Pánboh mení. Božie cesty sú naozaj nevyspytateľné a človeku len málokedy pochopiteľné.

Walerián neúnavne hľadal pravdu. Teraz ju už našiel a ja verím, že jej hľadí z tváre do tváre.

Děkuji za setkání…

Měl jsem to štěstí setkat se na své životní cestě s P. Walerianem Bugelem. Pojí nás Těšín, naše malá vlast z obou stran Olzy. Zde jsme nezávisle na sobě čerpali inspirace pro naše dospělá myšlení i jednání. A žití na tom místě na nás nešetřilo bohatstvím, jelikož nám darovalo různorodost jazykovou, kulturní, historickou, náboženskou. Tím otevíralo naše svědomí a mysli dál, k hodnotám čerpaným i za našimi rodnými ploty. To nám usnadňovalo vzájemné porozumění, úctu, smíření s druhými, kteří byli kolem nás. Nebyli to cizí lidé.

Není ani náhoda, že jsme se s P. Bugelem setkali před několika desítkami let v nádherném polském historickém městě, jakým je Lublin. Je to město v osobitém pohraničí. Osobitém tím, že nerozděluje, ale spojuje, nestaví proti sobě, ale slučuje. Lublin se díky tomu stal městem jedinečné Polsko-litevské unie a dílem neobyčejného svědectví současně. Právě zde byla vyjádřena vůle národů utvářet svůj úděl ve společenství z volby, vůle budování svého života při plné úctě ke vzájemné odlišnosti a svébytnosti.

Strážkyní těchto hodnot se mimo jiné stala a stále je Katolická univerzita v Lublinu. Nositelem jejího svědectví je mj. Ekumenický institut, v němž se P. Walerian Bugel učil přesvědčení, že to, co člověka vnitřně buduje a co sjednocuje lidi, se může zrodit jedině z ducha poslušnosti pravdě. Přesvědčení o pravdě, stejně jako zvolit si pravdu, může vzejít jedině z vidění pravdy. Proto je třeba ji ukazovat a svědčit o ní, i za cenu, že se člověk vystaví znevážení a odmítnutí. Vím, že P. Walerian nejednou zakusil sám, co je být svědkem v odmítnutí. Dělo se to možná proto, že se nebál vlastního hlasu. Byl vždy dalek „slepování textů”. Důkladně zpravuje a vyčerpávajícím způsobem dokumentuje. Neztrácí klíčové pramenné formulace ani uznávané autority, ale nikdy se nestal jejich sémantickým otrokem.

Není těžké si všimnout, že jak prostředí původu (Košice, Těšín), tak základní teologická studia, absolvovaná na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, a doktorská studia na Lublinské katolické univerzitě Jana Pavla II. vytvořila P. W. Bugelovi vhodnou příležitost, aby mohl rozvíjet svůj zájem o mnohost a různorodost teologických tradicí. Svědčí o tom mj. výběr problematiky pro magisterskou a licenciátní práci nazvanou Wersje słowackie liturgii bizantyjskiej św. Jana Chryzostoma z lat 1976 i 19861 (Lublin, 1993) i pro práci doktorskou nazvanou Eklezjologia Unii Użhorodzkiej2 (Lublin, 1998) a práci habilitační nazvanou Anafora jako teologický text. Vybrané otázky na příkladu pokoncilních eucharistických modliteb římské liturgie (Lublin, 2018).

Týká se to rovněž stovek vědeckých a populárních publikací, přednášek, referátů, účasti na mezinárodních i domácích výzkumných projektech a vědeckých grantech. Chci při této příležitosti podtrhnout vyzrálou podobu početných publikací P. Bugela, jeho samostatnost a osobitý styl psaní, zrcadlící otevřený charakter jeho teologického myšlení. Vyznačuje se zřetelnou vůlí učit se i od jiných křesťanských tradicí. A co je důležité, zachovávaje vlastní konfesní identitu dokázal udržovat kritický odstup, pro člověka vědy nezbytný.

Všechna ta kreativita odhaluje P. W. Bugela jako člověka hluboké erudice a snadno patrné vědecké citlivosti i vyzrálé moudrosti. Proto také měl už mnoho let pevnou pozici na české a slovenské teologické a ekumenické scéně. Nebyl člověkem odnikud nebo ze stínu. Za uznání svému teologicko-pastorálnímu myšlení vděčí nejen vědecké tvorbě, ale také činnému působení ve prospěch sblížení a smíření křesťanů různých konfesních tradicí (východní i západní provenience).

Specifičnost reflexe, vyvolávající vzpomínku na osobnost blahé paměti P. Waleriana Bugela, mi velí všimnout si i toho, že není snadné charakterizovat životní postoje a směry myšlení člověka. Pojí se s tím zejména jakási vize vypořádání se, zvážení lidského života v různorodých kontextech a bilancování životního díla. Když se totiž do takového úkolu pouštíme, musíme pamatovat na to, že lidský soud o jiném člověku nikdy nemůže být vyčerpávající. Často totiž, z různých důvodů, nedostatečnost našeho porozumění způsobuje, že k fenoménu života druhého člověka přidáváme vlastní subjektivní perspektivy. Kromě poděkování za setkání proto prosím o prominutí slovní nedostatečnosti.

přeložila Hana Šlechtová

1 Současné slovenské verze byzantské liturgie sv. Jana Zlatoústého z let 1976 a 1986.

2 Eklesiologie Užhorodské unie.

Textověkritická poznámka k prvnímu verši Markova evangelia

autor: 

Je všeobecně známo, že se nedochoval žádný originální rukopis Nového zákona, ale jen opisy, u nichž na některých místech existuje více čtení (variant). Proto se textová kritika pokouší z dochovaných rukopisů rekonstruovat původní text. Máme k dispozici asi 5 100 textových svědků Nového zákona: přes 130 papyrů, pergameny s majuskulním textem (asi 300), pergameny s minuskulním textem (necelé 3 000) a rukopisy psané na papíře. Většinu rukopisů Nového zákona tvoří pouze neúplné rukopisy a jejich přesný počet nelze určit.

Když se u nějakého slova nebo slovního spojení v překladu Bible uvede v poznámce pod čarou, že k němu existuje varianta neboli různočtení, běžný čtenář nepozná, nakolik je tato varianta závažná, zda ji například dosvědčuje většina řeckých rukopisů, nebo je přítomna pouze v jednom nebo dvou významných rukopisech. Proto je důležité, jakým způsobem vydavatelé a překladatelé tato různočtení popíší: aby tento popis byl stručný, přesný a zároveň pro čtenáře srozumitelný.

Markovo evangelium 1,1

Český ekumenický překlad

Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.

Poznámka pod čarou: var.: – Syna Božího. (Zkratka var. – znamená: Některé rukopisy označená slova vynechávají.)

 

Bible 21:

Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Božím Synu.

Poznámka pod čarou: Božím Synu v někt. rukopisech chybí.

 

Kritické vydání řeckého novozákonního textu v Novum Testamentum Graece (Nestle-Aland28) dává slova „Syna Božího“ do hranatých závorek, které naznačují, že jejich autenticita je sporná. Význačný novozákoník Petr Pokorný ve svém komentáři (Evangelium podle Marka, Praha 2016, s. 32) ve svém výkladu k tomuto místu poznamenává, že titul Syn Boží „je doložen jen v části nejstarších rukopisů“. To je však nepřesné vyjádření, neboť tento titul obsahuje většina řeckých unciálních rukopisů: Vatikánský kodex (4. století), Alexandrijský kodex (5. století), Bezův kodex (5. století) a další.

Obrázek č. 1: První verš Markova evangelia ve Vatikánském kodexu ze 4. století po Kr. obsahuje slova „Syna Božího“. Zvláštností řeckých biblických rukopisů jsou zkratky posvátných jmen (tzv. nomina sacra). Mezi ně patřilo například slovo THEOS (Bůh). Slovo „Božího“ je zde ve zkrácené podobě: místo THEOY (THEÚ) je zde THY.

Titul „Syna Božího“ chybí pouze ve dvou unciálních kodexech: v původním textu Sinajského kodexu (4. století) a kodexu Koridethi (9. století), a také je vynechává asi 10 minuskulních rukopisů a některé citáty z Písma u starověkých křesťanských autorů. První korektor Sinajského kodexu však slova „Syna Božího“ do textu doplnil, p ravděpodobně ještě předtím než rukopis opustil scriptorium.

Obrázek č. 2: První verš Markova evangelia v Sinajském kodexu ze 4. století.

Mezi samotnými badateli nepanuje v této otázce shoda, a proto nejsou na místě jednoznačné soudy. Podle některých odborníků je za vynecháním slov „Syna Božího“ písařské přehlédnutí, jiní se domnívají, že se jedná o pozdější dodatek. Externí (počet rukopisů) i interní svědectví (zvláštní místo tohoto titulu v Markově evangeliu) jsou podle mě dokladem jeho autenticity.

Návrh poznámky pod čarou:

Titul Syna Božího chybí ve dvou řeckých unciálních rukopisech a v citátech z Písma u některých starověkých křesťanských autorů. Většina významných řeckých unciálních rukopisů tento titul obsahuje.

Doporučená literatura k tomuto tématu:

Adela Y. Collins, „Establishing the Text: Mark 1:1“, v: T. Fornberg, D. Hellholm (eds.), Texts and Contexts: Biblical Texts in Their Textual and Situational Contexts (Festschrift L. Hartman), Scandinavian University Press, Oslo 1995, s. 111-127.

N. Clayton Croy, „Where the Gospel Text Begins: A Non-Theological Interpretation of Mark 1:1“, Novum Testamentum 43 (2001), s. 105-127.

Peter M. Head, „A Text-Critical Study of Mark 1.1: ‚The Beginning of the Gospel of Jesus Christ‘“, New Testament Studies 37 (1991), s. 621-29.

Tommy Wassermann. „The ‘Son of God’ was in the Beginning (Mark 1:1)“, Journal of Theological Studies, roč. 62, č. 1, duben 2011, s. 20–50.

Idem, „Historical and Philological Correlations and the CBGM as Applied to Mark 1:1“, TC: A Journal of Biblical Textual Criticism, 2015.)

Ke kořenům křesťanského života

Nad knihou „Člověk nad dějinami“ Bohdana Chudoby

Bohdan Chudoba (1909 - 1982) není všeobecně známým autorem a nakladatelství Torst patří uznání, že se v r. 2018 odhodlalo k vydání jednoho z jeho rukopisů. Chudoba byl pedagog, historik, prozaik, básník, esejista, archivář, novinář. Byl také členem Československé strany lidové a poválečným poslancem Ústavodárného shromáždění. Po únorovém převratu v r. 1948 odešel do exilu, pobýval pak v Německu, Francii, USA a Španělsku. Jeho dílo je obsáhlé a většina z něj nebyla dosud publikována - to lze ale pochopit, protože autor patřil mezi osobnosti „kontroverzní“ a jeho texty to dobře ilustrují. Chudoba byl římský katolík, který svou rostoucí nespokojenost s touto církví řešil přichýlením se k pravoslaví. Jeho postoje lze snad celkově shrnout pod pojem konzervativní, ale nelze současně čekat, že by Chudoba mohl dojít chvály od řady jiných „konzervativců“. Pro ilustraci můžeme využít citace Martina C. Putny, který se dílem i osobností B. Chudoby podrobně zabýval (dostupné online: http://souvislosti.cz/old/clanek.php?id=338 ):

Všechno bylo [pozn. podle B. Chudoby] jinak. Konstantinovský obrat byl špatný, protože spojil církev se státem a udělal z biskupů státní úředníky. Primát římského biskupa je špatný, ex post vymyšlený a protibiblický. Mnišství je špatné, protože je svou podstatou manichejské ("V prvních dobách mnišství šlo opravdu ze stanoviska křesťanského o hnutí jen a jen záporné, které nejen občasnými útoky, ale i na dlouhá léta dovedlo rušit a mrzačit život církví."). Univerzity jsou špatné, protože zkazily křesťanství racionalismem, platonismem a aristotelismem. Rytířství je špatné, protože glorifikuje násilnický styl života. Dante je špatný, protože je příliš ovlivněn scholastikou a trvá na nekřesťanském principu fyzického trápení provinilců, navíc ještě v pozemském, lineárním čase. Pozitivní hrdinové jsou spíše ti osamělí, ti proti proudu jdoucí - někteří dobří biskupové na sklonku antiky (Basil Veliký, Řehoř z Nyssy, Jan Zlatoústý), František z Assisi a někteří jeho upřímní následovníci, jako Anežka Přemyslovna (ale už ne františkánský řád jako celek), holandská a česká devotio moderna (ale už ne české husitství), odpůrci scholastiky Petr Abélard a Robert Grosseteste, hlasatel všekřesťanského míru Marsilius z Padovy, Mikuláš Kusánský a jako vrchol pravého křesťanství mystička Juliana z Norwiche. Úhrnný soud o takzvaně křesťanských staletích je příkrý: Křesťané si nedokázali se světem poradit, nedokázali najít adekvátní modely křesťanského života pro obec a společnost a původní křesťanství zdeformovali k nepoznání.

S mnohým, co Chudoba kritizuje, osobně mohu souhlasit, ale mohu přidat řadu svých kritických připomínek: Chudoba dle mého soudu značně křivdí osobnostem, jako byli třeba M. Luther, S. Freud nebo Tomáš G. Masaryk, jeho biblistika je - přinejlepším – neaktuální atd. Díky tomu, že Chudoba jen málokdy řádně ocituje někoho ze stovek autorů, kterými se v knize zabývá, čtenář až příliš často neví, zda slyšíme autentický původní názor nebo Chudobovu interpretaci.

Proč se takto zvláštní knihou ale vlastně zabývat? Protože ze záplavy „nekorektností”, se kterými tu souhlasíme, tu nesouhlasíme, se vynořuje opravdový zájem o křesťanství, o to, co je v Ježíšově poselství podstatné a nosné. A zde - domnívám se - míří Chudoba k jádru věci, takříkajíc ke skutečným kořenům křesťanského života.

Ono „jádro věci” očima B. Chudoby se pokusím formulovat vlastními slovy takto:

“Starobylé mýty (nejstarší ‚primordiální‘, ale také „mýty“ Homérovy, starozákonní, atd.) popisují situaci a naděje člověka výstižně, na rozdíl od většiny pozdějších filosofických, teologických nebo politických zkratek. Člověk a lidstvo zakouší drama utrpení a sváru mezi Stvořením a nicotou. Z temnoty a zmaru je ale božským světlem formován a zachraňován život.”

Tento pokus o kompaktní vyjádření je jistě třeba více okomentovat. Poznamenejme nejprve, že Chudoba rozhodně není filosofický ignorant, naopak. Filosofii ale v zásadě nemá rád. Jako historik totiž shledává ve starých mýtech různého původu smysl pro realistické vystižení lidské zkušenosti: život nelze pochopit a přijmout jinak, než skrze jeho tragičnost (pochopitelně a přiznaně se zde ozývá M. Unamuno). Z této situace není cesta ven skrze “svět dokonalých idejí” (Platón) nebo skrze “nehybného hybatele jako původce všeho pohybu” (Aristoteles), protože tyto nebo jiné filosofické světy prostě “nežijí” – nejsou schopny skutečný život včetně jeho tragiky adekvátně uchopit. Jedním z těch, které Chudoba haní, je i Teillhard de Chardin – jeho “bod omega”, kde utrpení „vývojově“ zmizí, je pro Chudobu neužitečnou iluzí. Pochopitelně i třeba buddhismus je zkratkou: nelze totiž v realitě lidského života “uniknout utrpení”. Životní situaci člověka a lidstva je potřebné přijmout, tedy současně s leckdy dramatickým utrpením přijmout i přítomnost stvořitelského světla, které je současně světlem zachraňujícím (udá se přitom „tvůrčí čin“, jak to Chudoba nazývá). Ježíš z Nazareta je pak pro Chudobu vzorným reprezentantem takového pojetí.

Poznamenejme na okraj, že sám Chudoba propadá při pohledu na Ježíše filosofování. Ježíš prý přinesl kosmickou vizi, kdy nespojitý, úplný čas (aión) definitivně prostoupil ubíhající, rozdrobený čas (chronos). Nezdá se mi osobně, že by s takovou „kosmickou vizi“ Ježíš skutečně přišel, ač jistě přijímáme, že stvoření i záchrana se současně děje v každém okamžiku času a na každém místě. Ale symbolika života, která byla Ježíšovi - ale koneckonců celému židovstvu - drahá a kterou Chudoba také opakovaně zmiňuje, už stojí za pozornost: pro Ježíše je Otec jistě „přítomně živý“ ve slově i činu.

Chudoba opakovaně připomíná, že pro zachycení tragiky a nadějí lidského života nemáme k dispozici silnější a „účinnější“ prostředky než metafory, mýty a symboly vycházející přímo ze zkušenosti života a smrti. Chceme-li přijmout život, musíme přijmout smrt se všemi jejími posly, které v životě zakoušíme. Ještě třeba ve starých antických dramatech (a také u Chudobových oblíbených autorů, které zmiňuje citát M. C. Putny výše) je pohled na svět „v pořádku“. Ale každá snaha uhnout ze světa základního dramatu (do filosofických systémů, ale také do politických, náboženských nebo sociálních konstruktů, jako byly třeba idea „stálého pokroku“ nebo závěry Tridentského koncilu, atd. atd.) jsou pro Chudobu bludičkou, marnou snahou a zbytečným opouštěním moudrosti „realistických“ starých mýtů, ve kterých „Energie“ (tak přejmenovává Chudoba božstva) prostupují veškerou temnotu svým světlem. A právě toto je skutečný život, například zmíněné Platónovy věčné ideje jsou jen jeden z neživotných odvarů.

Chudobova vášeň pro hájení tajemství tragického života prostupovaného stvořitelsko/zachraňujícím světlem je mámivá. Podobně strhující je víra, že právě Ježíš z Nazareta je živým návodem, jak takový „pravý život“ přijmout.

Po přečtení více než 600 stran Chudobovy knihy nezmizí tucty dílčích výhrad, otazníků a vykřičníků. Nicméně čtenář, který tyto strany vstřebá, je nakonec zvláštním způsobem vtahován do náhledu, že přijetí lidského a světového dramatu i s jeho vírou a nadějí na spásné dění a vyústění, skutečně smysluplnou cestou lidského života je.

Chudobova kniha „Člověk nad dějinami“ tak vybízí k setkání se starými, dávno zmizelými civilizacemi a jejich „primordiálními mýty“, abychom si sami ověřili autorovo přesvědčení o jejich smysluplnosti. A kniha také povzbuzuje k víře, že právě Ježíš z Nazareta pojetí světa „dramatického, tragického, ale prolnutého světlem“ vystihl, přijal a prožil nejlépe, jak je to jen pro člověka možné.