Evangelista Marek byl rodem levita a byl kněz. Apoštol Petr ho pokřtil a vzdělal v křesťanské víře a on ho pak doprovázel na jeho cestě do Říma. Když tam Petr kázal evangelium, prosili věřící, kteří byli v Římě, svatého Marka, aby sepsal evangelium na věčnou paměť věřících. On je věrně sepsal, jak je slyšel z úst svého učitele svatého Petra, Petr je pečlivě prozkoumal, a když zjistil, že vše je naprosto pravdivé, schválil, aby je všichni věřící přijali. Když Petr viděl Markovu stálost ve víře, poslal ho do Aquileje. Marek tam kázal slovo Boží a obrátil nespočetné množství lidu na víru Kristovu. Sepsal prý tam podobně své evangelium, to se dnes ukazuje v aquilejském chrámu a je tam chováno s patřičnou úctou. Potom odvedl aquilejského občana Hermagoru, jejž obrátil na Kristovu víru, do Říma k Petrovi, aby jej posvětil na aquilejského biskupa. Tak se Hermagoras ujal biskupského úřadu, výborně spravoval aquilejskou církevní obec, nakonec byl nevěřícími jat a korunován mučednickou korunou. Marka pak svatý Petr poslal do Alexandrie a on tam první hlásal slovo Boží. Při jeho vstupu do Alexandrie, jak píše velký židovský učenec Filón, se shromáždilo převeliké množství lidí spojených vírou, zbožností a zachováváním zdrženlivosti. Hieropolský biskup Papias krásným stylem vykládá jeho výtečná kázání. Petr Damiani o něm mluví takto: „Bůh Markovi zajistil v Alexandrii velkou přízeň, že všichni, kteří za ním tenkrát přicházeli, aby získali základ víry, brzy zdrženlivostí a stálostí celého svatého způsobu života dospěli takřka k vrcholu mnišské dokonalosti, k čemuž je podněcoval nejen neslýchanými zázraky, nejen výmluvnými kázáními, ale také svým výborným příkladem.“ A kousek dál: „Stalo se pak, že se po smrti vrátil do Itálie, takže se zemi, v níž mu bylo dovoleno sepsat evangelium, dostalo cti mít jeho svaté ostatky. Blažená jsi, Alexandrie, zrudlá jeho triumfální krví, šťastná jsi i ty, Itálie, zbohatlá pokladem jeho těla!“ Jeho pokora prý byla tak veliká, že si uřízl palec, aby nemohl být rozhodnutím lidí povýšen do stavu kněžského, avšak větší váhu měla vůle Boží a autorita svatého Petra, který jej ustanovil biskupem v Alexandrii. Když přišel do Alexandrie, praskl mu střevíc a spadl mu z nohy. V duchu to pochopil a řekl: „Pán činí mou cestu lehkou a satan, jejž už Bůh zprostil smrtonosné činnosti, mi nebude moci překážet.“ Když pak spatřil nějakého ševce spravujícího starou obuv, dal mu střevíc, aby ho opravil. Švec se při práci vážně zranil na levé ruce a hlasitě vykřikl: „Jediný Bože!“ Když to muž Boží uslyšel, řekl: „Opravdu učinil Bůh mou cestu užitečnou.“ Učinil ze sliny bláto, potřel jím jeho ruku a ta se okamžitě zahojila. Když ten člověk viděl, jak účinné je Markovo působení, zavedl jej do svého domu a začal se ho vyptávat, kdo je a odkud. Marek prohlásil, že je sluha Pána Ježíše. Švec mu řekl: „Chtěl bych ho vidět.“ Marek mu na to řekl: Já ti ho ukážu,“ a začal mu o něm kázat a pokřtil ho s celou jeho rodinou. Když obyvatelé toho města uslyšeli, že přišel jakýsi člověk z Galileje, který pohrdá oběťmi bohům, položili mu nástrahy. Marek to poznal, učinil tam biskupem onoho člověka, kterého vyléčil a který se jmenoval Anianus, a sám odešel do Pentapole. Pobyl tam dva roky a pak se vrátil do Alexandrie. Na skále blízko moře postavil kostel na místě, které se jmenuje Jatka. Nalezl tam také mnohonásobně větší počet věřících. Kněží pohanských chrámů se pokoušeli zajmout jej. Když pak o velikonočních svátcích slavil mši, sešli se tam všichni, hodili mu na krk provaz, vlekli ho městem a říkali: „Odtáhněme buvola na jatka!“ Padaly z něho kusy masa na zem a kameny byly zbroceny krví. Potom ho zavřeli do vězení a tam ho utěšoval anděl. Navštívil ho i sám Pán Ježíš Kristus a utěšoval jej těmito slovy: „Pokoj tobě, Marku, můj evangelisto, neboj se, protože já jsem s tebou, abych tě zachránil.“ Ráno mu znova hodili na krk provaz a tahali ho sem a tam a volali: „Odtáhněte buvola na jatka!“ Když jej vlekli, děkoval Bohu a řekl: „Do tvých rukou svěřuji svou duši,“ a po těchto slovech vydechl naposled. Stalo se to za Nerona, který začal vládnout asi léta Páně padesátého sedmého. Když chtěli pohané jeho tělo spálit, náhle se rozbouřil vzduch, padaly kroupy, hřměly hromy, míhaly se blesky, takže se každý snažil zachránit útěkem a svaté tělo zůstávalo neporušeno. Křesťané se těla zmocnili a pochovali je se vší úctou v kostele.

Vybráno ze Zlaté legendy v překladu Václava Bahníka

Modlitba Abrahamových potomků

(VaticanNews) Druhý den návštěvy papeže Františka v Iráku dne 6. března 2021 se konalo na pláni poblíž archeologického naleziště „Abrahamova domu“ u starověkého města Ur mezináboženské setkání tří monoteistických náboženství, která Abrahama pokládají za svého patriarchu (tj. židů, křesťanů a muslimů). Na závěr jeho účastníci povstali ke společné modlitbě Abrahamových potomků. Papežův text v arabském překladu přednesl místní kněz:

„Všemohoucí Bože, náš Stvořiteli, který prokazuješ lásku lidské rodině a všemu, co Tvé ruce učinily, my, Abrahamovi synové a dcery, přináležející k židovství, křesťanství a islámu, spolu s ostatními věřícími a všemi lidmi dobré vůle, děkujeme Ti, že jsi nám za společného otce ve víře daroval Abraháma, vynikajícího syna této šlechetné a milé země.

Děkujeme Ti za tohoto příkladného muže víry, který byl pro víru samu poslušný Tobě až do dna, opustil svoji rodinu, svůj kmen a svoji zemi, aby šel do země, kterou neznal.

Děkujeme Ti rovněž za příklad odvahy, houževnatosti, síly ducha, velkorysosti a pohostinnosti, jež nám daroval náš - ve víře společný - otec.

Děkujeme Ti zejména za jeho heroickou víru, projevenou v ochotě obětovat svého syna z poslušnosti Tvému příkazu. Víme, že šlo o tu nejobtížnější zkoušku, z níž však vyšel vítězně, protože Tě poslechl bezvýhradně.

Děkujeme Ti, neboť hojným požehnáním našemu otci Abrahámovi jsi z něho učinil požehnání pro všechny národy.

Prosíme Tě, Bože našeho otce Abraháma i náš Bože, abys nám udělil pevnou víru, činorodou v dobrém, víru, která otevře naše srdce Tobě i všem našim bratřím a sestrám.

Učiň každého z nás svědkem Tvojí laskavé péče o všechny, zejména uprchlíky a běžence, vdovy a sirotky, chudé a nemocné.

Otevři naše srdce vzájemnému odpuštění a učiň z nás nástroje smíření a pokoje, tvůrce spravedlivější a bratrské společnosti.

Uveď do příbytku Tvého pokoje a světla všechny zesnulé, zvláště oběti násilí a válek.

Pomáhej občanským představitelům hledat a nalézat unesené lidi a ochraňuj zvláště ženy a děti.

Pomáhej nám pečovat o planetu, společný domov, který jsi ve své dobrotě a štědrosti dal nám všem.

Podporuj naše ruce při obnově této země a daruj nám potřebnou sílu, abychom pomohli těm, kteří byli nuceni opustit svoje domovy a zemi, mohli se bezpečně a důstojně vrátit a začít nový, klidný a prosperující život. Amen.“

Australský biskup: Duch svatý rozněcuje synodalitu po celém světě

(Twitter) Biskup australské arcidiecéze Brisbane Mark Coleridge (nar. 1948) na svém Twitteru 27. března 2021 uvedl, že po online rozhovoru s irskými biskupy o plenárním sněmu v Austrálii se zdá být zřejmé, že Duch sv. rozněcuje synodalitu po celém světě: „Austrálie, Německo, Irsko, Itálie... kdo bude další?“

Plenární sněm v Austrálii

(CNA) Australští biskupové oznámili úmysl uspořádat plenární sněm v květnu 2016, papež František tento plán potvrdil v březnu 2018. Dne 25. února 2021 byl zveřejněn pracovní dokument sněmu s názvem „Pokračování v ces-tě“, který požaduje rozsáhlou obnovu katolické církve v Austrálii. K hlavním tématům patří např. posílení praxe rozlišování a synodality, spoluzodpovědnost v misii a vedení, obnova solidarity s původním obyvatelstvem Austrálie a lidmi na okraji společnosti, reakce na vypracované zprávy o sexuálním zneužívání dětí. Kvůli opatřením v souvislosti s pandemií došlo k ročnímu posunutí plánovaného valného zasedání, které se nakonec uskuteční multimediální formou v říjnu 2021, následované druhým v Sydney v červenci 2022.

Synodální cesta v Německu

(MV) V německé katolické církvi byl v roce 2019 zahájen dvouletý projekt „Synodální cesty“, který reaguje na studii o sexuálním zneužívání v katolické církvi (tzv. MHG-Studie), zveřejněnou v září 2018. Jedná se o formát strukturované debaty v rámci německé římskokatolické církve, který se soustředí na čtyři hlavní tematické okruhy: Moc a její dělba v církvi, Kněžská existence dnes, Ženy ve službách a úřadech v církvi, Žít v úspěšných vztazích – žít lásku v sexualitě a partnerství. Kvůli pandemii došlo k posunutí průběhu procesu, jehož zakončení se zatím očekává v únoru 2022.

Plán irských biskupů na synodální shromáždění

(CNA) Irští katoličtí biskupové oznámili 10. března 2021, že plánují uspořádání národního synodálního shromáždění během následujících pěti let. Biskupové ve svém prohlášení uvedli, že o jeho uspořádání uvažovali od synody biskupů v roce 2018. Na zimním zasedání v roce 2020 se rozhodli postupovat synodální cestou a tento úmysl veřejně oznámili nyní po jarním zasedáním biskupské konference. Biskupové uvedli, že si jsou vědomi, že národní synoda se bude konat v důležité době pro církev, která kdysi byla dominantní silou v zemi, ale zaznamenala dramatickou ztrátu vlivu. K rychlým změnám vedla sekularizace společnosti, ale také skandály sexuálního zneužívání a skandály spojené s církevními útulky pro svobodné matky s dětmi. Biskupové vnímají potřebu větší transparentnosti, podpory rodin a mladých lidí. Rovněž zdůraznili potřebu více ocenit přínos žen a naslouchat lidem, kteří opustili církev a v některých případech se cítí opomíjeni, vyloučeni nebo zapomenuti. Příprava synodálního shromáždění bude nejprve zahrnovat dva roky modliteb, konzultací a procesu rozlišování. Součástí přípravy budou i informační setkání a vzdělávací programy o výz-namu a postupech synodality. Časově se tato část procesu bude krýt s plánovanou synodou biskupů v Římě na téma synodality, která se uskuteční na podzim roku 2022. Na svém příštím zasedání v červnu 2021 biskupové vytvoří pracovní skupinu, která by měla zahrnovat laiky – ženy, muže, včetně mladých lidí, dále řeholníky, kněze a biskupy. Již 6. dubna 2021 by měly být zprovozněny webové stránky, kam bude možné vkládat podněty pro synodu. Na závěr biskupové požádali o podporu prostřednictvím modliteb, aby se synodální cesta stala časem obnovy, reformy a nové naděje pro celý Boží lid v Irsku.

Papež František vyzval italskou katolickou církev k zahájení práce na národní synodě

(vatican.va/Tablet) Italskou katolickou církev vyzval k zahájení procesu národní synody papež František na závěr projevu k účastníkům setkání, organizovaného italským Národním katechetickým úřadem dne 30. ledna 2021. S odkazem na svůj proslov na národním shromáždění italské církve ve Florencii (10. listopadu 2015) papež uvedl, že je čas vrátit se k myšlenkám tohoto shromáždění a vydat se na synodální cestu.

Synodalita tématem zasedání synody biskupů v roce 2022

(MV) Již před rokem, 7. března 2020, zveřejnil tehdejší generální sekretář synody biskupů kardinál Lorenzo Baldisseri (v září 2020 odešel do důchodu a nahradil ho arcibiskup Mario Grech, v listopadu 2020 jmenovaný kardinálem) téma 16. řádného zasedání, které se uskuteční v říjnu 2022: Za synodální církev: společenství, participaci a misijní poslání. V únoru 2021 vzbudila pozornost zpráva, že poprvé byla jmenována jedním ze dvou podsekretářů chystané synody žena. Francouzská řeholnice Nathalie Becquart (nar. 1969) se již v roce 2016 podílela na přípravě synody biskupů věnované mládeži (2018) jako hlavní koordinátorka přípravné synody, které se následně zúčastnila jako auditorka. Od května roku 2019 je poradkyní Generálního sekretariátu biskupské synody.

Nemocniční kaplanství si mě našlo. Ve svůj čas. V době, kdy jsem hledala zaměstnání. Poté, co jsem po mnoha letech získala doktorát z teologie, před tím se živila krátce jako pečovatelka, delší čas prodávala v knihkupectví a také v trafice. Měla jsem zkušenosti z Charity, osvícená vrchní sestra mě tenkrát v mých 18 letech vyslala na několik seminářů paní doktorky Svatošové a dalších, kteří usilovali postavit první kamenný hospic u nás, v 21 letech mi zemřela máma (na rakovinu, v nemocnici, v době chřipkové epidemie, bez možnosti návštěv – tedy přesně tak, jak si to asi nikdo nepřeje), krátce jsem se před smrtí a během umírání starala o otce mého známého kněze, který byl rovněž knězem (vysvěcen jako důchodce a vdovec; jeden z těch, kteří nemohli pokračovat ve studiu po zrušení seminářů v r. 1950). Začínala jsem být frustrovaná, neboť žádné zaměstnání se mi nedařilo najít. A pak to zkrátka přišlo. Bývalá spolužačka z fakulty mi, při setkání po delší době, nabídla, zda bych nechtěla rozšířit tým kaplanů ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde ona již několikátý rok prošlapává cesty. Nejprve jsem si to vůbec neuměla představit, ale již během hovoru jsem získávala jistotu, že je to to pravé (i když jsem si přesto vzala čas na rozmyšlenou).

V roce 2014 jsem tedy nastoupila jako nemocniční kaplan do Fakultní nemocnice Olomouc, na zkrácený úvazek. Prakticky bez nějaké přípravy, vybavena pouze dosavadními životními zkušenostmi a několika málo informacemi a zkušenostmi mých nových kolegyň. Plachá introvertka, samouk, „hozená do vody“.

Přijít za někým, kdo si návštěvu vyžádá – žádný problém. Obcházet oddělení a službu nabízet? Nejsem přece žádný dealer a cokoliv podobného se mi příčí. Avšak mé pochybnosti se záhy rozplynuly, neboť představy a realita se rozcházely. Drsně vypoklonkovaná z pokoje jsem za pět let služby byla snad jen dvakrát. Obvykle pacienti poděkují, že za nimi přijdete a službu přijmou či odmítnou. Dobře a rychle navázat kontakt je umění, které jsem si postupně osvojovala a neustále rozvíjela. Když se to povede, stane se pak třeba, že z původního odmítnutí se rozvine dlouhý hluboký rozhovor.

Postupně jsem zjišťovala existenci formálních náležitostí souvisejících s nemocničním kaplanstvím. Dvě asociace sdružují kaplany, dobrovolníky a odborníky – Katolická asociace nemocničních kaplanů v České republice (pro katolické nemocniční kaplany povinné členství) a Asociace nemocničních kaplanů. Služba by se měla řídit Dohodou o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice (2006), Dodatkem č. 1 (2012) a Dodatkem č. 2 (2019) k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC. Jsou zde specifikovány především pojmy jako nemocniční kaplan, dobrovolník, vyslání kaplanů a dobrovolníků, kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana a dobrovolníka. Ne všichni stávající kaplani totiž splňují kvalifikační předpoklady; je proto vytvářen prostor k doplnění chybějícího (především vzdělání). V praxi se ukazuje, že ne každý je ochoten zapracovat nejen na (formálním) splnění požadavků, ale především na permanentním osobním růstu.

Průběžně jsem získala profesní kvalifikaci Poradce pro pozůstalé ( 69-020-M) (2014), absolvovala kvalifikační kurz Nemocniční kaplan (2014–2015) v Olomouci pořádaný CMTF UP ve spolupráci s LF UP, program celoživotního vzdělávání Komunikace nemocničního kaplana s pacienty se specifickými potřebami, kurz Zásady a postupy podpory a provázení osob v krizových životních situacích, kurz Krizové intervence, kurz Práce s tělem v krizové intervenci, storytelling a mnohé další jednorázové kurzy a semináře (zaměřené především na komunikaci, poradenství pro pozůstalé a paliativní péči).

O nemocničním kaplanství a poradenství pro pozůstalé jsem také přednášela na konferencích, pro veřejnost i pro zaměstnance nemocnice, pravidelně novým zaměstnancům v rámci vstupního školení.

Ve FNOL nás bylo vždy několik kaplanů. Z počátku kaplany platilo Arcibiskupství olomoucké. Postupně každý z kaplanů měl úvazek i z FNOL – aby tak mohl být plně začleněn do jejich struktur. Každý z kaplanů měl vždy jen částečný úvazek. Většina kaplanů jsou katolíci, ale zastoupeny jsou i další církve. Jelikož někteří z kaplanů byli zároveň i poradci pro pozůstalé, mohla FNOL jako první nemocnice v republice otevřít poradnu (nejen) pro pozůstalé HOŘEC. Kaplani z počátku chodili za pacienty jen na vyžádání (zavolání), což zůstalo vždy prioritou, postupně také začali docházet dle časových možností na „svá“ vybraná oddělení a kliniky. Kromě pacientů se také dle potřeby věnovali příbuzným pacientů a stále častěji i personálu.

Od nemocničních kaplanů se očekává pevné ukotvení ve vlastním církevním společenství. Jejich služba je deklarována jakožto služba všem bez rozdílu, pro věřící i nevěřící. Krásný ideál. Pro některé se ale přesto služba omezuje především na věřící a na poskytování/zajišťování svátostí (někdy je to dáno poměrem potřeb a časovými možnostmi). Pro některé je obtížné vykročit mimo tento rámec. Pro mě setkání s (praktikujícími) věřícími byla většinou jakousi třešničkou na dortu – jednak jako něco nesamozřejmého a často zároveň velmi vzácného, kdy jsem setkáním odcházela vzácně obohacena a nesu si to dál jako vzácný kamínek mozaiky ke chvále Boží. Mnohokrát se mi otevřely pomyslné dveře k pacientům díky znalosti nejen vlastní katolické církevní tradice, ale i tradic a dějin dalších církví. (Například někteří starší pacienti náleželi sami, nebo spíše jejich rodiče, k první či druhé generaci Církve československé a rádi na toto vzpomínali, i když během života se jí vzdálili.) Častá byla setkání právě s lidmi desetiletí nepraktikujícími, avšak, když k tomu dostali příležitost, rádi vzpomínajícími na dětství, kdy chodili do kostela/do sboru, jako chlapci ministrovali, chodili na poutě, na májové pobožnosti, na roráty, do náboženství atd. Až na vzácné případy negativních zkušeností byly toto vzpomínky hřejivé, nepřekročily ale dětskou víru a ta se nestala dospělou. Nejčastější setkání byla s „něcisty“ – lidmi věřícími, že „něco“ (ve velmi různých podobách – od zcela mlhavých málo ovlivňujících život po různě „přesně“ formulované a se životem úzce propojené systémy) nad námi je. Pokud jsem byla dotázána, ráda jsem vydala svědectví o své víře, o své cestě za Bohem i s ním, snažila se zodpovědět související otázky i jak to či ono je chápáno v té které tradici. Tady je role kaplana nezastupitelná. Rozhodně by ale neměla rámec svědectví překračovat směrem k evangelizaci (pro některé je toto pokušení dosti silné).

Většina rozhovorů se otázek víry téměř nedotýkala, někomu stačilo vyslovit, jak to má on (obzvláště v případech aktuálního zakotvení v nějakém společenství – někdy křesťanském, někdy zcela nekřesťanském), jiný chtěl vědět, jak to mám já, pokud byla příležitost setkat se opakovaně, stávalo se, že při druhém setkání pacient sám začal hovořit o duchovních záležitostech (poté, co „pouhé“ lidské setkání s kaplanem ho motivovalo uvažovat tímto směrem). O hlubokých setkáních s věřícími jsem již psala. Opakovaně vzpomínám na setkání, kdy po prvotním odmítnutí následoval téměř dvouhodinový rozhovor, zakončený slovy: „Jste první křesťan, se kterým jsem takto mluvil. A jste normální.“ Je to hodně? Je to málo? Já cítila hrdost, že jsem mohla pootevřít dveře…

Jako koordinátorka (později jako vedoucí) nemocničních kaplanů ve FNOL jsem mj. považovala za důležité, aby tým nebyl církevním zastoupením „jednobarevný“ (tedy obsazený čistě katolíky), a také podporovat dobré vzájemné vztahy mezi všemi kaplany, což se snad, kromě výjimky potvrzující pravidlo, podařilo (a co vždy pozitivně hodnotili např. ti, kteří přicházeli na praxi), i když to nebylo vždy lehké.

Ne zcela snadné bylo identifikovat hranice kompetencí kaplanů, využívat je pokud možno v celé šíři, a zároveň je nepřekračovat (to bylo citlivě vnímáno jak pacienty, tak personálem nemocnice). Tam, kde se toto podařilo, velmi to přispělo k vnímání kaplanské služby nejen jako trpěné (častý přístup v začátcích), ale přijímané, vyhledávané, žádané a respektované. Čitelnost kompetenčních hranic se ukázala jako velmi důležitá pro zdravotnický i nezdravotnický personál, vytvářela bezpečný prostor, a napomáhala tak dobrým vztahům a spolupráci.

Velká řada malých krůčků mě naplňovala radostí z nastoupené dobré cesty. V březnu 2019 však pro mě byla ze strany církve téměř ze dne na den ukončena… O (osobních?) (pseudo?) důvodech takového rozhodnutí spekulovat nechci.

Za pět let služby nemocniční kaplanky jsem neskonale vděčná, velmi obohatila můj život. Mohla jsem mnohdy být s lidmi v nejintimnějších okamžicích jejich života. Mohla jsem být součástí týmu skvělých kaplanů (a tyto vztahy přetrvávají). Dostalo se mi pozitivní zpětné vazby od jednotlivců – pacientů i zaměstnanců FNOL. Dostalo se mi (pro mě až neočekávaně) pozitivní zpětné vazby od celého vedení jedné z klinik na moje působení. Dostalo se mi pozitivní zpětné vazby od kolegů nemocničních kaplanů napříč církvemi a napříč republikou. Stále jsou mnozí jednotlivci, kteří prakticky usilují o to, abych mohla působit jako nemocniční kaplanka. Zatím jaksi marně.

Po přirozeně spontánních začátcích služby nemocničních kaplanů v minulých letech nastává čas ji ukotvit, pevněji usadit. Není to snadné, přístupy zodpovědných se různí jak v jednotlivých diecézích, tak napříč nimi, pohledy tříbí. Navzdory mnohým negativním zkušenostem chovám naději, že tam, kde tomu tak zatím, mj. pro úzkoprsost a exkluzivistický přístup, není, převládne profil služby vycházející ze zdravých pastoračních, ale především teologických, antropologických a spirituálních základů.

napsáno v září 2019

Převážná část čtvrtého čísla čtvrtletníku Paměť a dějiny v r. 2020, vydávaného Ústavem pro studium totalitních režimů, je věnováno tématu Felix Davídek a skrytá církev. Číslo obsahuje výsledky práce nové generace badatelů, kteří tak důstojně navazují na průkopnické dílo Petra Fialy a Jiřího Hanuše Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev. CDK, Brno 1996, které ve druhém rozšířeném vydání nese název Skrytá církev. F.M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999. V úvodníku Ondřeje Salveta a Evy Vybíralové jsem se nedočetl nic, coby odporovalo mé zkušenosti a mému poznání. To mne potěšilo, neboť od vydání knihy Ondřeje Lišky Církev v podzemí a společenství Koinotés. Sursum, Brno, 1999 jsem obezřelý. Liška popisoval úplně jinou skrytou církev, než jsem zažil. Liškova práce byla povrchní, psaná tendenčně s podporou M. Vlka. Vybíralová, Salvet i ostatní autoři vychází z archivních materiálů, zdá se, že postupují objektivně, a kriticky hodnotí získané poznatky. Se zájmem jsem si přečetl všechny příspěvky.

Drobné výhrady mám pouze k článku Jiřího Dvořáčka Vliv skryté církve na Apoštolský exarchát v České republice. Dvořáček zmiňuje (na str. 46) setkání biskupů ES a jejich spolupracovníků ve Zdobnici 12.-13.4.1996. Setkání jsem se účastnil a prováděl zápis jednotlivých jednání. Dvořáček vyjmenovává sedm biskupů, kteří se jednání účastnili. Ve skutečnosti jich bylo osm. Jeden z vyjmenovaných biskupů, Jiří Krpálek, se tohoto jednání nezúčastnil (ačkoli na řady jiných setkání biskupů byl přítomen). Naproti tomu Dvořáček neuvádí Jána Krajňáka (uvádí jej mezi kněžími, ačkoli na jiných místech článku o něm píše jako o biskupovi) a Pavla Hájka. Dále uvádí účast dvou kněží (z nichž ale jeden byl biskupem). Ve skutečnosti se účastnilo 12 kněží, většinou mužů.

Dvořáček píše, že se na setkání diskutovalo o začlenění ES do Apoštolského exarchátu. „Většina přítomných s tím nesouhlasila. Pouze biskup Krátký to to viděl pragmaticky jako důležitý krok a jedinou schůdnou cestu.“ Zde bych rozporoval výraz „jedinou“. Vzápětí se jednalo o prelatuře, se kterou Krátký souhlasil a přál si, aby s exarchátem spolupracovala. Vypůjčil si citát z Jana Pavla II. a řekl, že je třeba „dýchat oběma stranami plic“. Když se později jednalo, kdo by přijatelný jako prelát (a většina byla za J. Blahu) S. Krátký řekl doslova: „Mikulovský probošt je připraven přijmout odpovědnost...“

Případné začlenění do exarchátu však netvořilo jádro jednání na Zdobnici. Tím byla diskuse nad čtyřmi dokumenty, které účastníci obdrželi předem. (To již není připomínka k článku Jiřího Dvořáčka, ten se zabýval exarchátem, takže ze zdobnického setkání uvedl to, co tematicky potřeboval.) Ve Zdobnici byly ze čtyř předloh přijaty tři dokumenty: manifestační přísaha - která byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jana Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala. Na textech se pracovalo společně, diskuse byly často bouřlivé, ale dělné. Nepodařilo se ale prosadit čtvrtou předlohu: návrh stanov sekulárního institutu. Sekulární institut jsme uvažovali jako právní rámec pro začlenění neordinovaných členů ES. Takových byla v pražské obci ES, jejíž rada setkání připravovala, velká většina. Prelatura by řešila pouze začlenění ordinovaných. V pojetí sekulárního institutu se ukázalo, jak různá jsou východiska jednotlivých skupin ES.

V pražské obci ES jsme si cenili více celku komunia, než jednotlivých služeb v něm. Když členové rady obce viděli, že se v otázce sekulárního institutu těžko dosáhne shody, přestala mít jednání o prelatuře (tím měně o exarchátu) velký smysl. Již nebyla vůle pokračovat v organizaci podobných setkání. Ordinovaní měli v obci uplatnění, byli obcí přijati, pochybnosti o jejich svěcení neexistovaly a nebylo třeba nic „řešit“.

Když se vrátíme do současnosti má i dnes smysl bádat, jak to bylo. Zda biskupové ES jednali v souladu s pravidly, či zda se chovali svévolně a případně v čem. Zda se diecézní biskupové snažili skutečně ES „začlenit“, či se pouze pokoušeli zbavit konkurence. (Není to tak těžké, stačí k tomu několik málo spojenců ve Vatikánu jak ukázal případ Bezák.) Tyto otázky však představují malý výsek přiblížení fenoménu skryté církve. Vychází z předporozumnění jakoby církev byla tvořena především biskupy a kněžími. Předporozumnění, které v české církvi stále dominuje, které je pohodlné, neboť nevyžaduje hlubší strukturální proměnu. Vyhovuje i většině laiků, neboť na ně neklade větší nároky.

Z tohoto stavu není snadné najít východiska. Udržovat systém farností je stále obtížnější – chybí jak kněží, tak zejména farníci a to vede k nutnosti vytvářet stále větší celky. ES vyzkoušela jiný z dalších možných modelů existence církve: obce jako communia, kde veškerá práva a odpovědnost nenese farář jako ve farnosti, ale obec jako celek. Model, který má své přednosti i svá úskalí. Model, který přežil řadu desetiletí a který se osvědčuje i v současné obtížné době.

„Řeč je známkou osobnosti v dobrém i zlém," píše dánský jazykovědec Louis Hjelmslev (1899–1965) v knížce O základech teorie jazyka. Je zajímavé, jak každý z nás si uvědomuje sílu slova, ať už vědomě nebo nevědomě. Umíme slovem pochválit i pohanět. A slova nás také dokážou usvědčit, když nechceme mluvit na rovinu.

Stejně jako ovoce poukazuje na kvalitu stromu (Mt 12,33), tak i slova člověka vypovídají o jeho srdci.

Novozélandský biblista Warren Carter k Mt 12,36 poznamenává: „Co je neuvážené slovo? Patří sem anekdoty, zdvořilostní obraty, projevy spontánního rozhořčení? To asi ne. Ježíš varoval před hněvivými slovy (5,22–26), přísahami (5,33–37), prázdnými modlitbami (6,7), před slovy nemilosrdnými (6,14–15), úzkostlivými (6,31; 10,19), odsuzujícími (7,1), pokryteckými (7,4-5), před falešným vyznáním (7,21-22), slovy troufalými (8,19) i ustrašenými (8,26), a v aktuálním kontextu, před slovy, která odmítají Ježíšovo poslání a Boží záměry (9,11.34; 10,33; 12,2.24.31-32).“ (Warren Carter, Matthew and the Margins: A Sociopolitical and Religious Reading (Bible and Liberation, Orbis Books, Maryknoll, NY 2000, s. 276.)

Matoušovo evangelium 12,33-37

Návrh překladu a výkladových poznámek

12,33 Vypěstujte^a dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Vypěstujte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci.

12,34b (…). Vždyť z hojnosti srdce ústa mluví.^b

12,35. Dobrý člověk z dobrého pokladu^c vynáší dobré věci; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé věci.

12,36 Pravím vám, že z každého neuváženého^d slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.

12,37 Neboť budeš ospravedlněn podle svých slov a budeš odsouzen podle svých slov.

Poznámky

a. Doslova „Udělejte dobrý strom“. Sloveso poiésate („udělejte“) však může také znamenat „předpokládejte“, „vezměte si za příklad“, např. Jeruzalémská bible: „Vezměte dobrý strom (…) vezměte zplanělý strom“.

b. Původní znění Bezova kodexu (5. stol.) přidává ke slovesu lalei („mluví“) slovo agatha („dobré“): „Z hojnosti srdce ústa mluví dobré“.

c. Většina řeckých rukopisů má čtení „z dobrého pokladu (…) ze zlého pokladu“. Několik řeckých rukopisů sem přidává slova „svého srdce“: např. kodex Regius (8. století), který je uložen ve Francouzské národní knihovně: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vynáší dobré věci; zlý člověk ze zlého pokladu svého srdce vynáší zlé věci.“ Srov. Lukášovo evangelium 6,45: Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Vždyť z hojnosti srdce jeho ústa mluví.

d. Varianty překladu: „prázdného“, „neužitečného“, „planého“ „neopodstatněného“ (Jeruzalémská bible). Vzhledem ke kontextu (verše 34-35) je možný i překlad „z každého zlého slova“. Přídavné jméno argos znamená 1. nezaměstnaný, (jsoucí) bez práce. 2. líný, zahálčivý. 3. zbytečný (L. Tichý, Slovník novozákonní řečtiny, 2011). V Novém zákoně se vyskytuje 8x: Mt 12,36; 20,3.6 (nečinní dělníci); 1Tm 5,13 (2x); Titovi 1,12; Jk 2,20 (víra bez skutků je k ničemu); 2Pt 1,8.

1. část

 

2.4 Navigátoři

V rozhovorech se opakovalo zmínění organizace The Navigators (Navigátoři), nebo lépe řečeno kurzy, které oni přinesli. Kurzy se usadily a hojně používaly. Velmi úzce souvisí zejména se dvěma faktory zbožnosti pražského sboru, a těmi jsou tzv. jistota spasení a důraz na Bibli jako Boží slovo a zdroj odpovědí. Ondráček říká, že Navigátoři přinesli „pomůcku, kterou jsme my v té době nebyli schopní sestavit. Nebylo tam moc odpovědí, ale spíše verše a otázky. Na tom jsme se vlastně učili, že když mám nějaké otázky, tak mám jít přímo do Bible. To je něco, i pro mě osobně, velmi cenného.“¹ Kurzů tohoto typu se na světě vyskytuje celá řada, avšak jejich vliv byl opět zapříčiněn tím, že Navigátoři se do Československa dostali již v době, kdy byly hranice uzavřené a jiné kurzy nebyly známy.

Tato pomůcka měla dvojí účinek. Za prvé, jak říká Ondráček, se používala jako nástroj pro komunikaci s lidmi, kteří se nově objevovali v církvi. Jednalo se o takové kurzy, kterými byli lidé provázeni někým dalším. Tyto kurzy měly čtyři takové minisérie: A, B, C a D. Kurzy se postupně dělaly se zájemci a byly stavěny na otázkách a biblických odkazech. „´Kurzíky´ (později vydané pod jménem Na cestu víry, pozn. autora) přinesly tzv. Navigátoři. Tyhle kurzy obsahovaly vždy nějaké základní verše, a pak otázky. Odpovědi jsme hledali v Bibli, to nám od začátku pomáhalo orientovat se v Bibli, hledat v ní odpovědi a brát ji vážně.“² Kurzy měly za cíl například nestavět jistotu spasení na pocitech, ale na základě Bible – Božího slova. Dále je zde důraz na lidskou nedostatečnost přemostit propast mezi člověkem a Bohem učiněnou hříchem. Tuto propast může přemostit dle kurzů pouze Kristus Ježíš. Kurzy mají vždy nějakou otázku a k tomu příslušný verš či několik veršů z Bible a člověk hledá odpovědi v příslušném oddílu Písma. Například „Jak Bůh ukázal, že tě miluje? … Římanům 5:8.“³ Nebo naopak oddíl Písma k přečtení a k tomu doplňující otázky, které člověka vedou k ujištění na základě Bible.

Kromě poskytnutí pomůcky v podobě kurzů pro lidi, kteří nově přicházeli – a v 80. letech jich přicházelo mnoho – měly kurzy a Navigátoři také druhý vliv. Stálé obracení se k Písmu a kladení si otázek. Dopad kurzů na svůj život popsal Ondráček. „Učil jsem se vykládat Bibli, učil jsem se, že když něčemu v Bibli nerozumím, hledám další místa v Bibli, která o tom nějak mluví. Nebo že když něco nějak chápu z nějakého verše, ale jiné verše to popírají, že to asi není tak černobílé nebo že tomu dokonce rozumím špatně.“⁴ Dan Drápal na Navigátory a jejich kurzy vzpomíná jako na velmi užitečné nástroje. Říká, že některými lidmi byl kladen „velký důraz na vedení k obrácení a na samotný akt přijetí Pána Ježíše Krista. Byl to jistě důraz důležitý, ovšem jakmile se člověk znovu narodil do Božího království, potřeboval duchovní růst. Právě v této oblasti nám Navigátoři velmi pomohli. Mimo jiné nám přivezli dvě série biblických studií pro začátečníky.“⁵

Organizace Navigators vznikla v roce 1933 a již od té doby mají jako svou misi větu: „Znát Krista, učinit ho známým a pomoci ostatním, aby dělali totéž.“ Celé hnutí funguje tak, že některý člověk pomáhá druhým procházet pomocnými kurzy. Tito lidé poté zase pomáhají ostatním.⁶ Ve svém základním vyznání mají 10 bodů, které se nijak zásadně neodlišují od běžných křesťanských vyznání. Odchylky by jistě bylo lze nalézt. Nachází se tam kromě trojičního učení, díla Kristova, také význam Bible jako inspirovaného Božího slova a znovuzrození.⁷ Jedná se o typicky evangelikální organizaci, nikoliv však charismatickou či letniční. To ale nevylučuje, že někteří se k těmto hnutím hlásí či že charismatici či letniční nepoužívají nástroje Navigátorů. O zvláštních projevech Ducha, jako je proroctví, uzdravování apod., se nezmiňují.

Ani z rozhovorů ani z vybrané literatury Dana Drápala jsem nevypozoroval, že by proti Navigátorům vznikly nějaké výhrady. Naopak současný senior CKS Marek Prosner doporučuje se ke kurzům vrátit, protože se vztahují k Bibli velmi úzce a budují biblickou víru. O kurzech říká, že „jde o vyučování biblických základů, o určité jistoty vyplývající z Božího slova. Ukazuje to například na spasení skrze víru, jistotu spasení postavenou ne na pocitech, ale na Božím slově. V tom vidím velikou důležitost, v životě postaveném na Božím slově.“⁸

2.5 John Wimber a Vinice

Jedním z hlavních vlivů 90. let byl sbor Vineyard, česky Vinice. Jednu chvíli se dle slov respondentů uvažovalo o připojení se do řad Vinice. Její vliv prezentoval zejména John Wimber. Vliv Vinice jako takové nepřinesl zásadní změnu co do změny teologie či praxe, ale spíše systematičtější podklady pro učení o duchovních darech – zejména uzdravování. Drápal říká: „Chvíli jsme dokonce uvažovali, že se staneme Vinicí. Nestalo se tak, protože jsem věděl, že bychom možná ztratili až 1/5 sborů, a to jsem nechtěl.“⁹ Přesto vliv Vinice hrál významnou roli.

Svazek církví Vinice své počátky klade do 70. let 20. století. Jednou z hlavních postav byl právě výše zmiňovaný John Wimber. Učení Vinice se skládá ze základních hodnot (Core values), které jsou: partnerství s Duchem svatým, zkušenost a uctívání Boha, usmíření Boha, lidí a celého stvoření, angažovanost v soucitné službě a usilování o srozumitelnou misii ve světě. Jako své motto, na kterém stojí vše, má: Udržování historické, biblické pravověrnosti – zahrnující autoritu Písma a činnost Ducha. Obecné učení se tak točí kolem pojmu Boží království, o kterém kázal historický Ježíš.¹⁰ Sbory Vinice byly také známé pro svou hudbu a chvalozpěvy.

John Wimber přišel s učením, ve kterém vybízel církev k modlitbám za nemocné, protože věřil v uzdravující Boží moc. Boží království se stává zároveň přítomným a zároveň ještě ne zcela. Zastával aktivitu všech v církvi, protože byl podezřívavý ke službě jen profesionálů. Byl přesvědčený, že Bůh stále jedná, a těmto projevům Ducha chtěl být otevřený. Bůh totiž „nepatří jen profesionálům.“¹¹ John Wimber někdy bývá spojován s tzv. torontským požehnáním, což je fenomén, který se objevil právě v jednom ze sborů Vinice, který vedl Randy Clark. Jedná se o jakési projevy, například padání, třesení, smíchu či pláče. Tyto projevy bývají popisovány jako projevy Ducha svatého, který jedná s lidmi – jedním z nejznámějších představitelů je např. Benny Hinn či Heidi Bakerová. Přestože Wimbrův postoj k tomuto fenoménu projevů není zcela jasný, je třeba říci, že Wimber kladl důrazy na Ducha svatého a jeho jednání. Wimbrovým důrazem „byla boží moc projevující se v uzdravení a osvobození od démonů, a tím účinná v misijním i pastoračním působení.“¹²

Podle Drápala¹³ byla vlivná zejména Wimbrova kniha Neseni třetí vlnou. Kniha se věnuje otázce, zdali charismatické hnutí ztrácí vliv, nebo přichází změna – nová vlna. V knize se objevují texty i jiných autorů, než je Wimber, jako například Anne Watson či Kevin Springer. Nejenom tato kniha by mohla pomoci zařadit Wimbera do charismatického proudu křesťanství – možná spíše neocharismatického proudu. Lubomír Ondráček¹⁴ říká, že do té doby před Wimberem „samozřejmě mluvili o uzdravování a modlili se za uzdravení, ale ta vyvážená systematika Wimbera byla dost důležitá. My byli konfrontovaní s názorem Margiese, že Bůh uzdraví všechny, kde jsme naráželi, tak tady John Wimber uznával, že ne vždy dojde k uzdravení, ale že stejně se člověk má modlit a jednání nechat na Bohu samotném. Říkal, že nemáme vždy odpověď, že ne vždycky máme věci ve svých rukách.“ Stejně tak mluví i Božovský¹⁵ o službě lidí z Vinice v České republice. „Jejich služba byla hodně zaměřena na osobní modlitby zejména za uzdravení a osvobození a ty věci se opravdu děly. Jistěže jsme se předtím také za sebe vzájemně modlili, ale najednou to bylo v mnohem větší míře.“ Systematičnosti Wimberova učení napomáhala také skutečnost, že od roku 1975 do roku 1985 učil na teologickém semináři. V roce 1981 začal učil o zázracích a Boží moci. Jeho kurzy byly možná nejpopulárnější, avšak také kontroverzní.¹⁶

Osobně také spatřuji podobnost mezi prohlášením CKS a Vinice v tom, že Vinice má nějaké základní hodnoty (Core values) a CKS má ve svém Základním dokumentu taktéž uvedeny hodnoty, které sbory spojují – zároveň se nejedná o dogmatický či systematický výčet víry. Vinice však ve svém dokumentu má i prohlášení víry, které má 12 bodů, ve kterých shrnují svou věrouku. Tyto body jsou podloženy biblickými místy. Vliv Vinice se po smrti Johna Wimbra, který zemřel v roce 1998 na zdravotní problémy, velmi oslabil.

2.6. John MacFarlane a další vlivy

Mezi důležité vlivy lze zařadit také Johna MacFarlanea, avšak jeho vliv na denominaci jako takovou byl spíše nepřímý. John MacFarlane byl v České republice již v 70. letech. Jednalo se o misionáře, který se naučil česky z Bible kralické, aby mohl sloužit Čechům v jejich jazyce, a poté přijel sem. Z naší republiky byl dokonce vyhoštěn a dle Prosnera¹⁷ mu nejednou šlo o život kvůli víře a jeho křesťanství bylo „tříbeno ohněm.“

Jeho vliv byl spíše nepřímý z toho důvodu, že ovlivnil svou charismatickou zbožností řadu lidí, kteří poté v Křesťanských společenstvích zastávali nějakou úlohu, třeba i učitelskou. Byli to lidé jako například Ondráček, Zelina, Prosner a další. Nejsem si však vědom, že by třeba napsal knihu, která by měla zásadní vliv, nebo dokonce, že by s ním byla uspořádána velká konference či seminář. O tom, v čem lidi ovlivnil, jsem schopen sepsat pouze pár řádků, které skládám na základě nejen hloubkových rozhovorů, ale i na základě osobních setkání s lidmi, kteří o Johnovi MacFarlaneovi někdy mluvili.

MacFarlane měl vliv především tím, že se osobně věnoval lidem a mluvil s nimi o víře. Jeho zbožnost byla prý vyváženě charismatická, avšak neměla nějaké lehce definovatelné učení, o kterém by se dalo říct, že jej zastával. Po jeho vyhoštění někdy v 70. letech se do České republiky dostal až po revoluci, avšak někteří jezdili za ním.

„S Johnem, když nemohl do Čech (České republiky, pozn. autora), se dělala tajná setkání v Maďarsku, protože tam šlo přijet z obou stran. Já jsem se s ním poprvé setkal až v roce 1988 v Maďarsku. Myslím, že on ovlivnil KS takovou zdravou charismatickou teologií, kdy vyučoval o křtu v Duchu a duchovních darech. Ale myslím, že vyváženým způsobem. Dával důraz na osobní vykazatelnost, věrnost a následování.“¹⁸

MacFarlane však předčasně zemřel a jeho vliv tak přestal, protože nebyly ani knihy, ve kterých by něco předával. Zůstali však lidé, které MacFarlane přivedl ke Kristu nebo jim na jejich cestě víry zásadně pomohl a ovlivnil je.

Kromě MacFarlanea bychom mohli zmínit i další vlivy, které se objevovaly, avšak již ne s takovou důležitostí a plošností jako výše zmíněné. Mezi vlivy, které do jisté a částečné míry formovaly pražský sbor před vznikem Křesťanských společenství, byl Kenneth E. Hagin, jenž reprezentoval hnutí Víry. Hnutí Víry „tvrdí, že v možnostech člověka je mnohem víc, než co běžně využívá, a že tento lidský potenciál chce Bůh naplnit tak, aby člověk ve všech směrech prosperoval. Za jediný limitující faktor se považuje naše víra… Věřící má být tedy podle učení Víry naprosto zdravý, bohatý a všestranně úspěšný.“¹⁹ Kromě hnutí Víry, jehož vliv postupem času vymizel, tu byli také čeští lidé jako M. Bláhová, V. Vácha, A. Zelina, J. Dohnal. V roce 1990 vznikla Křesťanská misijní společnost (KMS), jež sdružovala různé evangelikální a charismatické křesťany z různých církví. Přestože se jedná o sdružení evangelikálů a charismatiků, je nutné podotknout, že jádrem byly lidé z Křesťanských společenství. KMS v 90. letech organizovala velké evangelizace např. se Stevem Rydereme, Chavdou apod. Současně vydává časopis Život víry, jenž měl obrovský vliv jak na lidi uvnitř Křesťanských společenství, tak v jiných denominacích. Vliv magazínu Život víry jde sledovat opět oběma směry. Směrem dovnitř Křesťanských společenství, velmi mnoho členů CKS čtou časopis, ale zároveň dění uvnitř církve se také odráží v časopise. Dalším vlivem, který se objevil, byli Kansasští proroci či Dove Christian Fellowship. Tito lidé a proudy již ovlivňovaly celou Církev Křesťanská společenství, i když opět spíše pražské KS. Dalším prvkem vlivu byly formativní vztahy s místními českými církvemi, zejména Apoštolskou církví, ČCE a Církví bratrskou, později také Vodou Života a Jednotou bratrskou.

Je nutné také poznamenat, že proudy, které se objevovaly ve sborech po celé republice, dost záležely na tom, jak daný sbor KS vznikl. Někde měl pražský sbor obrovský vliv, jinde velmi malý. Církve, ze kterých odcházeli lidé a tvořili nová společenství a později KS, byly také jistě formující a jejich vliv je nutné neopominout.

2.7. Dan Drápal

Dan Drápal byl osobností, která měla vliv na stovky lidí. Jednak byl u vzniku, jednak byl pastorem pražského KS a později také seniorem CKS.

Drápal vystudoval evangelickou teologii v letech 1967–1972 a roku 1977 se nechal pokřtít a ordinovat a později nastoupil na holešovický sbor ČCE jako vikář. Průměrná účast na nedělních bohoslužbách byl 29 lidí.²⁰ Během 80. let se sbor rozrostl na několik set lidí. Celá řada lidí byli původem mimopražští studenti, kteří se po studiích vraceli do svých měst či šli do měst jiných. I tam často vznikly sbory KS. Drápalův vliv měl tedy velký dosah na různé sbory i mimo Prahu. Pražský sbor dlouhou dobu vedl a mimopražské sbory byly často zakládány lidmi, kteří pražským sborem prošli. Jeho vliv v 80. letech byl logicky pouze na pražský sbor, protože tehdy jiné neexistovaly, a v 90. letech po vzniku denominace byl brán jako hlavní představitel. Působil ve funkci hlavního pastora pražského sboru a v letech 2002 až 2004 také ve funkci seniora CKS, obou funkcí se poté vzdal. Jeho vliv dnes má takové tři základní úrovně: a) to, co kdysi do CKS vložil; b) občasné kázání v některých sborech – ale v rámci celé denominace není již aktivní; c) psaní knih a článků.²¹ Je těžké definovat Drápalovu teologii, protože sám říká, že teologie je jen pomocná.

„Musím předeslat, že učení u nás nikdy nehrálo primární úlohu … Nikdy jsem nepovažoval učení za nedůležité a nikdy jsem netvrdil, že na učení „vlastně nezáleží.“ Viděl jsem ho ale vždy jako věc služebnou, nikoli podstatnou. Učení může církvi vydatně pomoci a může ji ochránit před bludy a zásadními omyly. Učení ale není život sám. Učení o Kristu nemůže nahradit Krista. Učení o Duchu samo o sobě Ducha nepřivolá. A když se z nějakého sboru (církve, denominace), vytratí, zůstávají (jí) zpravidla dvě věci: budova a učení. … Pokud to šlo, snažili jsme se být v otázkách učení spíše inklusivní a ne exklusivní.“²²

Tento názor na teologii jako pomocnou sílu se drží dodnes a zastává ji i Prosner, současný senior CKS.²³ Názory, důrazy a teologické fenomény je možné u Drápala zaznamenat zejména v knihách, které napsal. Pokud se totiž vyskytovalo téma uvnitř Křesťanských společenství, které vyvolávalo otázky, Drápal povětšinou sepsal „nečernobílou“ studii, kde se na aspekty dívá z různých stran. Přesto je někdy možné vidět jasná stanoviska a postoje. Avšak to, k čemu Drápal došel, nebylo nikdy bráno věroučně či jako zásadně směrodatné. Mělo to pomoci lidem zorientovat se a udělat si vlastní názor. Dle Ondráčka²⁴ vložil Drápal do CKS něco, co tam zůstalo, a to je vážit si druhých a zároveň možnost nesouhlasit – zároveň však udržet dobré vztahy. Prý byl Drápal ochoten přijmout nesouhlas druhých a CKS se ne nutně řídí jeho názory.

„Současně myslím, že zůstalo něco, co on sám přinesl, a to je vážit si někoho, ale možnost i nesouhlasit. Že je zde prostor k tomu, že někdo nemusí souhlasit, ale dál mít třeba i dobré vztahy s tím daným člověkem. A myslím, že je sám ochoten přijmout to, že s ním někdo nesouhlasí. Myslím třeba, že i dnes přišel s trochu jinými názory, než říkal dřív, a že to není nutně to, že bychom se v KS dle toho zařídili.“²⁵

Drápal se ve svých knihách²⁶ věnuje celé řadě témat, od otázek inspirovanosti Písma přes křest a večeři Páně, službu žen v církvi, apoštolskou službu, křtu v Duchu svatém či uzdravování až po různé biblické studie, jako již výše zmiňovaný spor o Joba či úvahy nad Žalmy. V těchto knihách ne vždy zastává pevná stanoviska k daným věcem, avšak vypozorovat lze zcela jistě to, že bere Bibli jako směrodatnou v otázkách učení i života a důraz na osobní následování Krista a jeho zvěstování. V Pastýřském listě k desátému výročí vzniku CKS napsal Dan Drápal: „Toužím … abychom si nebudovali na zemi své království, byli ochotni ztratit své jméno, považovali druhé za přednější sebe, zachovali ryzost a dobré vztahy. A především, abychom milovali Pána Ježíše Krista.“²⁷ Nešpor s Vojtíškem rozeznávají Drápala jako uznávanou, byť neoficiální autoritu a pražský sbor jako ústřední.²⁸ Spolu s tím se později ustálila i role seniora KS. Drápal to komentuje slovy: „Nikdo moc nevěděl, jak mi má říkat. V podstatě jsem to vedl, to všichni uznávali. Když byl problém, obraceli se na mě, abych to nějak řešil, ale tím, že jsem prosazoval kolektivní vedení, tak byla Rada KS a moc se nevědělo, co jsem zač. Na pastorálkách se jednalo o tom, jak se mi bude říkat. Nechtěl jsem být biskup nebo něco podobného. Nakonec jsem souhlasil se seniorem – už s tím naším pozadím z ČCE. To mi přišlo neokázalé a dobré.“²⁹

Drápal říká,³⁰ že s přibývajícím počtem jednotlivých sborů, které se hlásily k maninské skupině, která se již rozrostla a vytvořila tzv. regiony, viděli jako potřebu nějak celé hnutí zařadit. Nebylo pro ně tak důležité ani formulovat svou víru, psát nějakou podrobnou systematiku či své vyznání, jako být srozumitelnými. Poměrně dlouhou dobu se zvažovalo zařazení se pod větší světový celek, zejména kvůli vlivu Johna Wimbera a Margiese. V průběhu let se tedy jednalo o tom, zda se stát součástí berlínského společenství (Margies), součástí americké Vineyard (Wimber) nebo později DOVE Christian Fellowship. Ani k jednomu nakonec nedošlo, což mělo později své kladné i méně kladné stránky. Dan Drápal říká, že do jisté míry je to dodnes škoda, ale že na druhou stranu ví, že problémy a rozdělení, která přišla v těchto hnutích, by nezbytně nesla rozdělení i uvnitř českého kruhu sborů. Z toho důvodu začali jednat se státní správou o vytvoření vlastní denominace Křesťanská společenství. Pro takovéto jednání však bylo třeba předložit ministerstvu kultury dokument, který by byl dostatečně směrodatný. Při rozhodování o názvu sehrál roli vliv Watchmana Nee, který zastával názor, že Církev Kristova je jedna a že dokonce v každém městě je jedna církev, avšak shromažďovaná v několika různých společenstvích. Watchman Lee „říkal, že v každém městě je jedna církev. Schází se v různých společenstvích, ale je to jen jedna část v daném městě. Jako církev Boží, která jest v Korintě, nebo církev Boží, která jest v Praze. Proto my jsme si nechtěli říkat ani sbor ani církev, protože jsme se chápali pouze jako jedna část církve, která jest v Praze.“³¹ Toto učení bylo důležité. Dan Drápal říká,³² že se chápali jako část, proto se nechtěli pojmenovat ani „Sbor“ či „Církev“, ale spíše zastával to, že jsou částí těla Kristova. Z toho důvodu se zvolil název Křesťanská společenství. Znamenalo to tedy, že jednotlivé samostatné sbory se jmenovaly například Křesťanské společenství Praha, Křesťanské společenství Kutná Hora, Křesťanské společenství Plzeň apod.

Tento Watchmanův, a později i denominační důraz na společenství se stal charakteristický pro celou denominaci. Jednotlivá společenství se totiž zaměřují na vzájemné vztahy prohlubované společnými pobyty, dovolenými apod. Tento vliv se později promítl i v hodnotách Základního dokumentu.

Jelikož Křesťanská společenství nepřicházela s novou teologií či učením, které by již někde nebylo formulováno, rozhodli se ve svém dokumentu nevymýšlet něco, co již bylo někým sepsáno a odkázat se na texty a dokumenty, které by pomohly rozlišit, o jakou církev se jedná. Z toho důvodu se odkazují na Apoštolské vyznání víry a na Laussanské prohlášení.

3. Vznik nové denominace a její učení

Teologické vlivy na maninskou skupinu, která byla v 80. a 90. letech velmi aktivní, vedly k tomu, že „v 90. letech prožily desítky skupin inspirovaných Drápalem období relativně velkého zájmu veřejnosti jako aktivní nové náboženské hnutí. V novém tisíciletí toto hnutí zamířilo již mezi etablované, společensky dobře přijímané náboženské společnosti, což bylo vyjádřeno registrací ministerstvem kultury v roce 2002 pod novým názvem Církev Křesťanská společenství.“³³ Pro Církev Křesťanská společenství byl rok 2002 zásadní, neboť to byl rok, kdy byla státem uznána za církev dle zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech. Aby však mohlo takovéto uznání projít, bylo třeba předložit Ministerstvu kultury České republiky registrační dokument. Pro Křesťanská společenství to tak byl bod, kdy musela veřejně vystoupit s jasnou formulací svého vyznání, ale především bod, kdy se sama musela shodnout na „své víře.“ K této příležitosti byl sepsán Základní dokument Církve Křesťanská společenství, který byl předložen a schválen. Dokument byl však v roce 2006 měněn poměrně zásadně a v roce 2017 proběhly drobné formulační změny. Aktuální Základní dokument je k dohledání na internetových stránkách ministerstva kultury. Je to doposud jediný oficiální dokument celé církve (denominace).

3. 1 Základní dokument

Dokument obsahuje devět základních částí, přesto je však velmi krátký. Dnes obsahuje základní vyznání a hodnoty církve, čemuž se v této kapitole budu věnovat nejvíce, dále také strukturu CKS i s jednotlivými sbory a misijními stanicemi.

Hned v první části Základního dokumentu je popsáno právní hledisko CKS a dále vymezení toho, o jakou církve jde. Totiž že „CKS sdružuje ve sborech a misijních skupinách křesťany a jejich děti a umožňuje jim život v obecenství. CKS považuje Písmo svaté za základní normu svého života, uznávají Apoštolské vyznání víry a hlásí se k Lausannskému hnutí.“³⁴ A že CKS není zařazena do žádné církve či náboženské společnosti mimo území České republiky.³⁵ Dále v § 2 uvádí, že místní sbory a stanice pořádají pravidelná setkání, která mají za cíl duchovní růst členů, a věnují se misijním činnostem. V § 3 pak, že církvi jde o jednotu znovuzrozených křesťanů.

Druhá část dokumentu (§ 5) je věnována základnímu vyznání víry církve. V této části je prohlášení, že „spolu s ostatními křesťanskými církvemi se plně hlásíme k Apoštolskému vyznání víry,“ tedy Apostoliku, které je následně vypsané. V této části již není konkrétní přihlášení k žádnému dalšímu vyznání či dokumentu. Ještě je zde ale vlastní formulace, čemu KS věří.

„Věřit v Boha pro nás znamená, že je takový, jak se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu a jak se nám dává poznat skrze svého Ducha – spolehnout se na lásku Otcovu, dílo Kristovo a přítomnost Ducha svatého vypůsobující v člověku víru, lásku a naději a na tom založit své životy.“³⁶

Více se v části vyznání nenajde. Avšak v § 2, který jsem již výše popsal, jsou formulovány ještě dva další důležité body, totiž Písmo jako základní norma života a přihlášení se k Lausannskému hnutí. Tyto dva prvky však nelze přehlédnout, neboť mají do značné míry výpovědní hodnotu. Ne snad tím způsobem, že by se církev přihlásila k těmto bodům a na základě toho začala podle nich žít, jako spíše opačně. Tedy, že církev jasně staví na Bibli, a na základě toho formulovala takové prohlášení. Stejně tak usiluje o misii a evangelizaci, a proto se hlásí i k Lausannskému hnutí.

Základní dokument, který byl předložen ministerstvu a byl schválen roku 2002, se od aktuálního dokumentu liší zejména ve dvou věcech:

1. Dokument z roku 2002 se výslovně hlásí k Lausannskému závazku: „Jako základní vyjádření své víry přijímají „Lausannské prohlášení“^{37 38} a toto prohlášení je obsaženo přímo v základním dokumentu. Drápal toto okomentoval slovy: „Napadlo nás tedy, že do svého dokumentu dáme přihlášení se k Lausannskému závazku. Ten totiž přijali jak evangelikálové, tak letniční, a my jsme chtěli „kamarádit“ s oběma. Z obou jsme chtěli přijímat vlivy, proto jsme dali něco, co je obecně přijímáno.“³⁹ Tento dokument neobsahuje žádné další hodnoty či učení. Hodnoty byly vytvořeny až roku 2006.

2. Aktuální Základní dokument obsahuje 10 hodnot, které mají „nahradit“ základní učení. Zároveň je z dokumentu odstraněna formulace o přijímání Lausannského prohlášení a celé prohlášení již v dokumentu není. Bylo tak učiněno z důvodu určitých výhrad z některých sborů. Formulace byla pozměněna na: „hlásí se k Lausannskému hnutí.“⁴⁰ Co se týče jiných úprav, již se nejednalo o zásadní změny.

3.1.1 Lausannské hnutí

Lausannské hnutí nalézá své počátky v sedmdesátých letech 20. století. Evangelista Billy Graham a teolog John Stott byli velmi důležití aktéři při svolání Prvního mezinárodního kongresu pro světovou evangelizaci, který se konal ve švýcarském Lausanne roku 1974. Kongres „ukázal nejen expanzi probuzeneckého hnutí, ale posílil také ekumenismus,“⁴¹ protože

„Kongresu se účastnilo přes 4000 křesťanů, kteří zastupovali 150 zemí a širokou různorodost denominačních odstínů. 50 % účastníků přijelo z tzv. třetího světa. Jednalo se tak o velkou událost a významný mezník v dějinách rozptýlené církve. Nejdůležitějším výsledkem celého kongresu se stal Lausannský závazek. Je to dokument o 3000 slovech a 15 bodech, sestavený teologickou pracovní komisí pod vedením anglikánského evangelikálního teologa Johna R. W. Stotta a podepsaný velkou většinou účastníků.“⁴²

Laussanský závazek je dokument, ve kterém se podepsaní jasně hlásí k misijní potřebě a evangelizační angažovanosti. Dokument nejprve formuluje krátké vyznání víry, jímž je trojiční víra, důvěra v Bibli jako Boží slovo, jedinečnost Krista jako jediné cesty k Bohu, vyzbrojení Duchem svatým a vydávání svědectví o Kristu jako hlavní úloha církve. Dále pak zbylé body rozvíjejí tento úkol, tedy zaměřený na sociální, politickou, vzdělávací a duchovní angažovanost. V posledním bodu je vyznání víry v Kristův druhý příchod a důraz je kladen na obnovu jakožto Boží dílo, ne dílo lidí. Tento závazek byl v původním Základním dokumentu CKS.⁴³

Lausannské hnutí, které se formovalo výše zmíněným závazkem, pokračovalo Druhým kongresem, tentokrát v Manile roku 1989. Zde byli i někteří lidé z Křesťanských společenství. Vznikl druhý dokument hnutí, totiž Manilská výzva (manifest)⁴⁴, která obsahuje 21 prohlášení. V prvních prohlášeních najdeme potvrzení Lausannského závazku. Dále jsou zde prohlášení o důležitosti evangelia, vymezení se vůči alternativám jiných náboženství a jasné odmítnutí jiné cesty k Bohu než skrze Krista, který je ztotožňován s historickým Ježíšem. Poslední prohlášení říká: „Prohlašujeme, že Bůh volá celou Církev, aby nesla celé evangelium celému světu. Jsme proto rozhodnuti hlásat jej věrně, naléhavě a obětavě, dokud On nepřijde.“⁴⁵ Na následujících stránkách dokumentu je rozvinuto, co znamená celé evangelium.

Roku 2010 následoval třetí kongres. Kongres se konal v Kapském městě a vznikl dokument, tentokrát poměrně dlouhý. Obsahuje Vyznání víry a výzvu. Tento kongres se však konal až po sepsání Základního dokumentu.

3.1.2 Hodnoty CKS

Kromě těchto výše zmíněných vyznání také dokument formuluje základní hodnoty církve.⁴⁶ Hodnoty vznikly v roce 2006, „i když to byl docela zápas. Po rezignaci Dana Drápala nebyl nikdo, kdo by KS nějak spojoval.“⁴⁷ Mají tedy za cíl spojovat sbory Křesťanských společenství. Jsou dohledatelné ve třetí části dokumentu, § 6. Jedná se o deset hodnot, což jsou krátké a jasně formulované věty, např. „Chození ve světle“, které jsou dále rozvedeny dovětkem a podloženy biblickými citáty a odkazy. Jednotlivé zásady jsou však spolu navzájem velmi úzce spjaté a jsou jen těžko oddělitelné. Proto je třeba brát deset hodnot společně. Hodnoty jsou zároveň to, co spojuje všechny sbory zařazené do denominace. Sbory jsou různorodé a mají různé důrazy, proudy a teologické vlivy.

Hodnoty církve nám mohou ukázat explicitně i implicitně na věrouku církve. Hodnoty jsou velmi úzce spojeny a jedna rozvíjí druhou. Jsou jimi: 1) Církev postavená na Bibli; 2) Důvěrný vztah s Bohem Otcem; 3) Následování Ježíše Krista; 4) Život z moci Božího Ducha; 5) Růst a proměněné životy; 6) Chození ve světle; 7) Rozvíjení vzájemných vztahů; 8) Sdílení evangelia; 9) Úcta k dalším církvím a spolupráce; 10) Vědomí částečného poznání. První hodnota jasně vyjadřuje, na čem věrouka a církev stojí. Druhá, třetí a čtvrtá ukazují na trojiční učení a zároveň implicitně odkazují na osobní zbožnost. Víra, lépe řečeno Duch svatý, však člověka vede k posvěcenému životu a duchovnímu růstu. Zároveň však zbožnost není individualistická, ale v pevných vzájemných vztazích uvnitř církve. Posláním každého, ale zároveň i společenství, je sdílení evangelia ve světě, ve kterém žijeme. A v neposlední řadě je zde důraz na to, že toto pojetí víry není jediné možné, ale že se vzájemně doplňuje a obohacuje spolu s ostatními částmi těla Kristova. V těchto hodnotách můžeme spatřit odrážející se vlivy popsané v předchozí kapitole a praxi.

První hodnota zní: Církev postavená na Bibli. Dovětek rozvádí hodnotu slovy „Bible je pro nás Božím slovem, zdrojem života a měřítkem všech věcí“ a biblickými odkazy potvrzujícími toto tvrzení o inspirovanosti Písma a zároveň o důležitosti pro život.⁴⁸ Důraz na Bibli je pro CKS velmi důležitý. Když se Křesťanská misijní společnost (KMS) rozhodla zpracovat nový Studijní překlad Bible, která vyšla v roce 2009, projekt vedli (nejen) lidé z KS – Antonín Zelina a Michal Krchňák. Bible je opatřena opravdu velmi širokým poznámkovým aparátem, který obsahuje různé překladové nebo rukopisné odchylky, dobové kontexty, propojenost s ostatními biblickými místy apod.

Druhou hodnotou je Důvěrný vztah s Bohem Otcem. Tento důvěrný vztah s Bohem je zprostředkovaný osobou Ježíše Krista (viz další hodnota). Dovětek k hodnotě říká, že „skrze oběť Ježíše Krista jsme usmířeni s Bohem. Jde nám především o to, abychom s Ním měli úzký osobní vztah a aby On z nás měl radost.“⁴⁹ Důvěrný vztah s Bohem lze mít pouze díky tomu, že se člověk „znovuzrodí“, a právě takovým lidem je doporučeno být členy sboru, jak říká Základní dokument. „Členem sboru nebo misijní skupiny se může stát kterýkoli znovuzrozený a ve vodě pokřtěný křesťan, který o to požádá a byl staršovstvem nebo misijní skupinou přijat.“⁵⁰ Znovuzrození odkazuje na rozhovor s Nikodémem zaznamenaný v Janově evangeliu. Jedná o jakýsi koncept, u mnohých zkušenost, která souvisí s prožíváním své zbožnosti, viz další hodnota.

Třetí hodnota církve, ale neoddělitelná od ostatních hodnot, je Následování Ježíše Krista. Hodnota je rozvinuta slovy: „Ježíš Kristus je naším Spasitelem i Pánem. Proto považujeme za neodmyslitelnou součást své zbožnosti jeho důsledné následování.“ Do jisté míry by šlo mluvit o pietistické zbožnosti či o určité blízkosti k mystice, které nasvědčuje např. právě osobní zkušenost – setkání s Bohem. Troufám si však říci, že právě důsledné následování je spojené s jistou radikalitou vnitřní zbožnosti, která se projevuje i navenek. Doplnění veršem L 9:23 o zapření se a následování Krista tak ukazuje směr církve. Jednotlivé sbory jsou vedeny k tomu, že „...pečují o duchovní růst svých členů, modlí se za nemocné, pořádají veřejné evangelizace, vyvíjejí publikační a vzdělávací činnost, zřizují mateřské, základní, střední a biblické školy, charitativní zařízení, účelová zařízení zaměřená na sociální péči a podle potřeby také jiná zařízení. Vytvářejí aktivity pro děti a mládež, a to jak z řad svých členů, tak i nečlenů.“⁵¹

Následující hodnota dobře ukazuje a završuje jasné učení o svaté trojici, protože se v ní mluví o tom, jak je důležitý Život z moci Božího Ducha. Svým způsobem spolu s další hodnotou ukazují na to, že být křesťanem a součástí Církve, má také nějaké důsledky. Prvně je to tedy Boží akt spasení, a poté jakési vyzbrojení k akci. Proto dokument říká: „Jsme si vědomi, že potřebujeme Ducha svatého, který vydává svědectví o Kristu, uvádí do pravdy, zmocňuje a vystrojuje Církev svými dary.“ Okomentováno je hned čtyřmi odkazy zabývajícími se Duchem svatým.⁵² Dopad Ducha svatého vede k následující hodnotě.

Hodnota pátá je Růst a proměněné životy. Říká, že důsledek víry v Krista, vztahu s Bohem a vedení Duchem Božím je, že člověk, ale i společenství má růst jak početně, tak duchovně, a vydávat svědectví svým životem. Přesněji: „Usilujeme o to, aby církev rostla jak počtem, tak ve zralosti a proměně charakteru do podoby Ježíše Krista.“ Za biblické podklady pro tuto hodnotu jsou zde použity verše o vyzbrojování církve k růstu.⁵³

Z života církve, která žije ve vztahu s Otcem, následuje Krista, je vedena Duchem a roste do podoby Ježíše, vyplývá její touha po šesté hodnotě, a tou je Chození ve světle. To znamená, že „na základě lásky a pravdy chceme žít v upřímnosti před Bohem i lidmi, bez snahy přehlížet problémy. Odmítáme jakoukoliv církevní výlučnost. Jde nám o otevřenost, vykazatelnost a biblicky prováděnou kázeň v církvi.“ Osobní zbožnost se má tedy projevovat i vykazatelností, což se nejčastěji praktikuje právě na domácích skupinkách či mezi přáteli. Osobně se domnívám, že takovéto chození ve světle se do značné míry dá přirovnat ke katolické zpovědi. K chození ve světle však nelze nikoho nutit či přesvědčovat. Jedinec tak má činit z vlastní vůle a upřímného přesvědčení.⁵⁴

Díky domácím skupinkám, na kterých se lidi sdílejí a společně modlí, je na vztahovou rovinu kladem poměrně velký důraz. Sedmá hodnota, rozvíjení vzájemných vztahů, má vést ke stabilnímu církevnímu životu, a to zejména na lokální úrovni. V Základním dokumentu je použita formulace: „Usilujeme o co nejhlubší závazné vztahy. Vzájemné vztahy mezi sbory se dějí zejména skrze vztahy mezi jejich vedoucími na různých rovinách.“⁵⁵

Další, již osmou hodnotou církve Křesťanská společenství je sdílení evangelia. Tuto hodnotu bych mohl zařadit jak do obecného důrazu, tak i do části o povolání církve, neboť každý člen je povzbuzován k sdílení evangelia svým životem, který má být doplňován slovy. Hodnota je vysvětlena slovy: „Důležitou součástí našeho poslání je pro nás zvěstování dobré zprávy o záchraně v Ježíši Kristu i nejrůznější služba lidem.“ Důraz na sdílení evangelia je také mimo jiné viditelný díky přihlášení církve k Lausannskému závazku, který jsem již výše popisoval.

Následující devátá a desátá hodnota spolu velmi úzce souvisejí. Devátou hodnotou je úcta k dalším církvím, protože církvi „velmi záleží na jednotě a spolupráci s dalšími křesťany v místech, kde sbory Křesťanských společenství působí, protože rozšiřovat Boží království ve svých městech a krajích dokážeme nejlépe společně.“ V této hodnotě tak spatřuji snahu o vyváženost a rovnováhu, zejména tím, že si neklade jakýkoliv nárok na výlučnost, ba naopak. Biblicky je hodnota odkázána na verš J 17:2 „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal.“

Poslední hodnota CKS je vědomí částečného poznání. Vysvětlení zní: „Považujeme se za součást celosvětové Církve, v jejímž rámci máme svá konkrétní obdarování i omezení. Naše poznání a zjevení je částečné a bez poznání a zjevení jiných částí Církve jsme neúplní.“ Chápání, pojetí a struktuře církve se teprve budu věnovat v následující části kapitoly, avšak chci ukázat na zajímavost této hodnoty. V úvodu jsem zmínil, že KS se dle Filipiho dělení řadí do kongregačního uspořádání, každý samostatný sbor je autonomní a fungující jako samostatná jednotka. A právě zde vidím zvláštnost, že i přesto je v hodnotách zařazen článek o uznání druhých jako obohacujících a sebe jako za částečně znalé Boha a bez ostatních neúplné.

3.2 Eklesiologie

Domnívám se, že náhled na církev je obecně (pro všechny křesťany) velmi podobný. To znamená, že Bůh shromažďuje svůj lid do společenství. Církev je shromážděný Boží lid, je brán a považován za lid vyvolený – kyriaké ekklésia, který vyznává Ježíše Krista a káže evangelium. Zároveň je také kultovním a sociálním společenstvím. Víra a křest uvádějí do společenství církve.

To, jak je chápáno pojetí církve v Křesťanských společenstvích, lze vyčíst pouze z implicitních zmínek v různých dopisech či textech. Již výše jsem zmínil, že nejvíce dokumentů má zpracovaný sbor KS Praha. Nejvíce zřetelná je formulace Dana Drápala z jeho sborového dopisu Můj vztah ke katolické církvi, kde říká, že „Církev je společenství lidí, kteří zaslechli Boží volání a také se nechali Bohem vyvolit z tohoto světa a oddělit se od něj...“⁵⁶ Dále pak v dokumentu pro nové členy sboru mají uvedeno: „Vyšli jsme z Českobratrské církve evangelické. Evangelické církve obecně mají svůj původ v reformaci, která mimo jiné hlásala heslo sola scriptura (pouhým Písmem). Toto heslo znamenalo, že Bible má být normou života církve... Věříme, že Bůh nás touto první zásadou vrací k reformačním základům.“⁵⁷ Z popisu církve ze Základního dokumentu lze vyčíst spíše formální uspořádání církve – denominace a jejích sborů – než chápání církve. „CKS sdružuje ve sborech a misijních skupinách křesťany a jejich děti a umožňuje jim život v obecenství.“⁵⁸ a „CKS usiluje o jednotu všech znovuzrozených křesťanů, a to především na modlitbách a společných půstech, ale i jiným způsobem.“⁵⁹

Myslím, že pojetí církve, tak jak ho chápu ze Základního dokumentu a hodnot, je, že Církev je společenství Bohem povolaných a znovuzrozených lidí, kteří patří Pánu Ježíši Kristu, který je hlavou. Církev je Duchem svatým živený organismus, v němž Bůh dává své dary k budování církve a jehož poutem je láska. Věří, že Církev je jedna (byť je rozdělena do množství společenství, přece svým vyznáním Ježíše jako Pána má usilovat o jednotu a lásku mezi křesťany) obecná a svatá (posvěcena Kristovou krví). Každé společenství křesťanů má usilovat o duchovní růst společný i jednotlivců do podoby Ježíše Krista. Za plnou normu života církve pokládá Písmo – Bibli. Každý znovuzrozený a vědomě věřící křesťan je tak součástí jedné Kristovy Církve, je však veden do určitého užšího společenství, které přijímá za svůj duchovní domov. Posláním a úkolem církve je misie a angažovanost v tomto světě a mezi potřebnými. Dan Drápal říká: „Hlavním úkolem církve je kázat evangelium a chválit Hospodina. První úkol je časově omezený, zatímco chválit Hospodina budeme po celou věčnost.“⁶⁰ Ve vztahu k ostatním církvím se devátá a desátá hodnota vymezují proti výlučnosti. Tedy spíše naopak, důraz je kladen na úctu k ostatním církvím. Desátá hodnota říká, že jsme si vědomi pouze částečného poznání a možnosti obohacení se navzájem. Je tedy důležité usilovat o vzájemnou spolupráci, alespoň na úrovni regionální.

Co se týče struktury denominace, ta není nikterak důsledná. Za základní jednotku je brán sbor. Každý sbor rozhoduje o svých věcech téměř samostatně – proto kongregační model. Sbor či misijní skupina má své staršovstvo, které se mezi sebou dohodne, zdali povedou sbor kolektivním vedením staršovstva, nebo zdali sbor povede pastor. V každém případě má sbor svého odpovědného vedoucího, který má však stejný počet hlasů jako ostatní členové staršovstva. V základním dokumentu v § 7 je uvedeno: „Hlavním orgánem CKS je Kolegium pastorů a pověřených zástupců, které si dle potřeby ustavuje pomocné orgány. Statutárním a výkonným orgánem je Rada CKS. Duchovním správcem a strážcem hodnot je senior.“ Prvním seniorem byl Dan Drápal, poté byla pozice seniora volná přes deset let a v roce 2017 byl zvolen za seniora církve Marek Prosner. Každý čtvrt rok probíhá tzv. pastorálka, kde se schází pastoři sborů a misijních skupin nebo jejich zástupci.

Zapříčiněno jakýmsi probuzením uvnitř maninského sboru „v souladu s úsilím obnovit charismatickou zbožnost stávající církve začaly… působit skupinky v duchu pietistického ideálu „církvičky v církvi“ (ecclesiola in Ecclesia).“⁶¹ Tento model tzv. skupinek se ustálil a stal se jedním z pilířů sborového života.

3.3 Obecné důrazy, život církve a liturgie

Život církve a určité slavení liturgie sice není jasně stanoveno, ale lze celkem dobře vypozorovat. To, co se silně usadilo ve sborech KS, jsou některé důrazy, ze kterých poté vychází i slavení bohoslužby. Mezi obecné důrazy, které stojí za zmínku a jsou charakteristické pro celou denominaci, patří například křest dospělých, obrácení, znovuzrození a jistota spasení, křest v Duchu svatém a charismata (například glosalie), důraz na Bibli jako měřítko, otevřenost ke spolupráci s jinými, zejména evangelikálními církvemi, evangelizace a mise. To vše má v církvi své místo a často se to odráží i na slavení společného shromáždění.

V Křesťanských společenstvích se křtí lidé na základě vlastního rozhodnutí a vyznání Krista jakožto Pána a Spasitele a také plným ponořením. Obecně by se mohlo o křtu říci: „Bůh křest nepotřebuje k naší spáse. K té potřeboval prolitou krev Kristovu. Křest potřebujeme my. Tím, že se dáme pokřtít, vyjadřujeme, že chceme patřit Kristu a že jsme ochotni se rozejít se ´starým životem´.“⁶² Tedy pokřtěni mohou být lidé na základě vlastního rozhodnutí, proto se nekřtí nemluvňata. Nemluvňatům může však být uděleno požehnání. Křest dospívajících dětí, které se pro víru osobně a svobodně rozhodují, se praktikuje. Drápal ve své knize Křest – jablko sváru mluví o tom, že biblický křest, který následuje pokání člověka a osobní rozhodnutí, je pouze jeden a nelze jej opakovat. Pokud u toho však nebylo dobrovolné rozhodnutí křtěného, nevidí to jako biblický křest. Přesto klade důraz, aby člověk nebyl přesvědčován o neplatnosti křtu v dětském věku, k tomu si totiž člověk musí dojít sám. V otázce vzájemného uznání křtů Drápal klade v podstatě dvě kritéria biblického křtu: 1) zdali člověk činil pokání; 2) zdali patří Ježíši Kristu z osobního rozhodnutí. Pokud tomu tak je, nevidí důvody, proč křest opakovat nebo neuznat.

Za důležitý prvek v církvi je považován termín obrácení. Tento termín se však může jevit jako nesrozumitelný nebo splývat s „uvěřením“ křesťanské zvěsti. CKS to formuluje jako přijetí Ježíše Krista za svého osobního Pána a Spasitele (nejen obecně Pána nade vším, i když to k tomu také patří). K tomuto obrácení a spasení člověka patří i osobní prožitek a zkušenost s odpuštěním hříchů a přijetím za Boží dítě. Křesťanská společenství zastávají názor, že lidské spasení je každému „obrácenému“ člověku potvrzováno Duchem svatým na základě Písma, a jedinec tak může mít jistotu, kterou nazývají „jistotou spasení.“ Je třeba zmínit, že tuto jistotu, jak říká sám Dan Drápal, dává Boží slovo, které nás ujišťuje, a ne subjektivní pocit!⁶³ Obrácení je zásadní také pro křest.

Dalším prvkem, který se objevuje v praxi církve, jsou charismata. Pod charismaty je myšleno jakési supernaturální projevování, které Bůh vkládá věřícím – tak jak máme zaznamenáno v listě Korintským a Římanům. Dary Ducha jsou dávány Bohem a věřící si je nijak nemůže zasloužit. Mají sloužit ke společnému budování církve. Nejčastějšími projevy jsou mluvení v jazycích a výklad jazyků, prorokování a uzdravení. Přesto je snaha držet vše spořádaně a v řádu. Oficiální webové stránky CKS uvádějí:

„Co se týče převládající orientace, jedná se o charismatické sbory, tj. sbory křesťanů, kteří věří a praktikují duchovní dary zmíněné v Písmu. Hlavní hodnotou ale nejsou duchovní dary (charismata), ale upřímnost ve vztahu k Bohu i k lidem. Jde nám o následování Ježíše Krista. Uvědomujeme si, že potřebujeme stále znova naplnění Duchem svatým, aby náš duchovní život nesklouzl do rutiny, do prázdného náboženství, do stavu, kdy vyznávané pravdy nemají praktický dopad do našeho pozemského života. Víme o potřebě znovuzrození, obrácení, pokání, což je počátek nového života z Ducha.“⁶⁴

Co se týče nedělních bohoslužeb, nejsou zde žádné liturgické knihy a předpisy, které by stanovily bohoslužebný řád. Jsou však prvky, které jsou téměř vždy zahrnuty. Jsou to: ohlášky, které se týkají sborového života; biblická čtení; postavení se k modlitbě a modlitby; chvalozpěvy (nazývané chvály);⁶⁵ kázání ve stylu přednášky; závěrečné požehnání.

Mezi svátosti se řadí křest a eucharistie (Večeře Páně), pro kterou Dan Drápal sepsal řádnou liturgickou formu.⁶⁶ Časnost slavení eucharistie se liší. Některá společenství slaví každý týden a některá jednou za 14 dní, nejčastější však první neděli v měsíci. Když to prostory a počty lidí dovolují, je zpravidla zvykem stát u slavení společně v kruhu. Někdy kalich s chlebem koluje, někdy v kruhu obchází vysluhující a dává každému osobně a někdy se chodí přijímat dopředu. Po přijímání se zpívá společná píseň a modlí se tzv. modlitba Páně. Kritéria pro přijímání jsou křest, osobní rozhodnutí následování Krista a zříkání se hříchu. Zván je však každý, kdo tato kritéria splňuje. Každé slavení obsahuje jak díkuvzdání Otci za dary, tak ustanovení památky a připomínání Kristova díla. Samotný liturgický formulář (viz. Drápalova liturgie slavení, Příloha J) obsahuje tyto prvky: úvodní slovo, vzdaní díky Bohu a připomenutí Kristova činu (anamnéze), ustanovení (podobné jako ČCE), dále také otázky, na něž shromáždění odpovídá, poté modlitbu, pozdrav pokoje, samotné pozvání ke stolu Páně („jsi zván, ať přicházíš z kteréhokoli společenství…“), po přijímání se přečte oddíl z Písma a následuje děkovná modlitba (může taktéž epikléze). Anamnéze a epikléze nemají předem daná slova, proto záleží na vysluhujícím, co zařadí. Často se však klade důraz na to, aby při kázání, které předchází Večeři Páně, byl důraz na Krista a shrnuty dějiny spásy. Epikléze je opět na vysluhujícím, který po Večeři Páně děkuje v modlitbě, epikletická část však někdy chybí.

Dle Nešpora s Vojtíškem⁶⁷ je „bohoslužba charismatiků podobně emocionálně bohatá jako bohoslužba klasických pentekostalistů… Volná liturgická forma modliteb (v běžném i neznámém jazyku) a písní ve specifickém hudebním žánru s repetitivními texty, které často těsně sledují slova Bible… Uvedená liturgická forma povzbuzuje k tělesnému vyjádření vnitřního prožívání… Zážitek „setkání s Bohem“ také posiluje lidskou vzájemnou blízkost.“

Protože je každý sbor zcela autonomní, určuje si směr či teologické „detaily“ víceméně sám. Někteří inklinují více k tradičním sborům, někteří naopak praktikují spíše letniční zbožnost. Avšak přímou formulaci či oficiální teologii téměř žádný sbor nemá. Nejvíce dokumentů vlastní pražský sbor, tedy ten, který vedl dlouhou dobu Dan Drápal, jenž je také spoluautor řady dokumentů. Dokumenty pražského sboru se vyjadřují k různým tématům, jako je manželství a rozvod, předmanželský sex, evangelizace, spory o Trojici a další.⁶⁸ Přestože tyto dokumenty jsou oficiálně pouze dokumenty pražského sboru, obecně jsou přijímány. Dnešní projevy a rozdíly v důrazech se liší, což je zapříčiněno novými teologickými vlivy, které se do sborů dostávají. Je samozřejmě otázkou času, které z těchto nových proudů ovlivní denominaci do té míry, že by formovaly celou CKS.

4. Teologické vlivy na Křesťanská společenství od roku 2002

Jakési základy teologie byly položeny a definovány, víra se však nadále vyvíjí a je třeba poukázat, co jsou současnější trendy, které se objevují v denominaci. Spolu s otázkou po teologických vlivech, které se objevují v CKS od roku své registrace, vyvstávají také otázky, zda jsou formující vlivy a proudy na pastory anebo na lidi v církvích. Samozřejmě skupiny a vlivy se vzájemně překrývají, je tedy nemožné, a v zásadě i nesprávné od sebe skupiny oddělovat. Ovlivňování totiž lze pozorovat obojím směrem, tedy od pastorů do církví a od členů sboru na pastory. Dle rozhovorů s pastory, kteří mají obecný rozhled po sborech KS, vyplývají takové tři hlavní a několik okrajových vlivů. Vlivné učení je učení o pěti služebnostech, některými ztělesňováno v podobě Peta Gamea. Společně se respondenti shodují na jednoznačném vlivu Alana Vincenta zejména jeho biblickým vyučováním a jeho následníka Barryho Wisslera z organizace HarvestNet. Na pomezí, které shledávají jako částečné nebo jen lokální v některých sborech či skupinách lidí, považují vliv amerického Bethelu představovaného Billem Johnsonem. Dodnes také převládá částečný vliv Dana Drápala.

Na základě mé vlastní zkušenosti a pozorování dění uvnitř denominace je nutné říci, že jsem tyto vlivy částečně zaznamenal i v řadách členů církve – alespoň do té míry, že zaznívají příběhy a zmínky o výše uvedených. Jsem však přesvědčen, že jsou vlivy, které jsou poněkud pod povrchem, možná ještě nepojmenované, nebo naopak „samozřejmé,“ které CKS do značné míry ovlivňují. Do této kategorie bych zařadil autory knih, které je však v obrovském množství dnes dostupné literatury těžké identifikovat, a zároveň také magazín Život víry.

4.1 Alan Vincent a Barry Wissler

Vliv Vincenta na Křesťanská společenství se projevil dvěma způsoby. Ten hlavní způsob byly jeho opakované návštěvy a vyučování na pastorálkách CKS. Zde měl celou řadu biblických vyučování. Druhým způsobem jsou jeho knihy, které vyšly i v češtině. Tento druhý způsob je však již okrajový. Ondráček⁶⁹ říká, že ne všechny jeho důrazy a jeho učení bylo přijímáno, avšak pomohly lidem více definovat svou víru. Prosner⁷⁰ poukazuje na jeho vliv v oblasti povzbuzení k důvěře v Boží slovo a víru, dále také na téma duchovního boje.

Alan Vincent (nar. 1930) byl misionářem v Indii a poté zakládal sbory v Anglii, od roku 1991 žil v Novém Mexiku. Roku 1999 začal Vincent spolupracovat s Wisslerem, který založil sbor HarvestNet již roku 1994. HarvestNet má stejně jako Vinice základní hodnoty (Core values) a vyznání víry. Hodnotami jsou Boží přítomnost, Boží království, Slovo a Duch, autentické vztahy, společná služba, zdraví a místní sbory.⁷¹ Vyznání víry HarvestNet má 13 bodů, v drtivé většině podobné všeobecnému křesťanskému kérygmatu. Vyskytují se zde však body, které působí jako značně vymezující se. Například „Věříme, že pouze 66 knih křesťanské Bible jsou inspirované (bod č. 1) … Věříme, že spasení je jen milostí, vírou a skrze Krista. Ne úřadem, rituály či skutky (bod č. 7) … Věříme, že znamení a skutky a dary Ducha popsané v Novém zákoně jsou zde pro prezentování Božího království a vyzbrojení církve k misii (bod č. 8).“⁷² Dále věří v doslovný druhý příchod Krista a také, že po smrti je věřící člověk ihned přenesen do Boží přítomnosti.⁷³ Pro podrobnější analýzu učení Alana Vincenta se odkáži na analýzu Alan Vincent, apoštol Království nyní? od Josefa Marvána.⁷⁴ Po Alanu Vincentovi na pastorálky začal jezdit právě Barry Wissler. Dle Prosnera⁷⁵ však svou teologií nijak zásadně CKS neovlivnili, spíše svým přístupem k Písmu.

4.2 Patero služebností a Peter Game

Pastoři se věnují na pastorálkách v poslední době pateru služebnostem. Toto učení vychází z Efeským 4:11–12: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla...“ Učení se podrobněji věnuje jednotlivým úřadům a podrobněji rozpracovává úlohy a úskalí jednotlivých služebností. Služebnosti jsou provázané a společně budují místní společenství a církve. Služebnosti si vzájemně vytvářejí prostor pro službu dalších.⁷⁶ V oblasti patera služebností byla vlivná taktéž kniha Ježíšovy ruce od Philipa Mohabira, jenž byl učitelem Petera Gamea.

Peter Game se objevil v České republice asi před deseti lety, dle Božovského a Ondráčka se v té době také začalo mluvil o pateru služebností. Naopak Prosner uvádí, že to byl přirozený vývoj věcí a že se o těchto darech mluvilo již předtím. Ať už Peter Game přinesl důraz na toto téma nebo ne, je jisté, že se o nich mluví. Jednotlivým tématům se věnují jednotlivé pastorálky a koncept je obecně přijímaný. Z vlastní zkušenosti i pozorování vidím, že jak mezi mladými, tak mezi dospělými jsem opakovaně slyšel mluvit o tom, kdo má jaké obdarování či povolání. Game „reprezentoval něco, co tenkrát jsme viděli u Johna MacFarlanea, osobní zájem o lidi a opravdový zájem o věc. Tak tyto dva vlivy jsou v poslední době důležité.“⁷⁷

V České republice Gameovi vyšla kniha Přijímat Boží víru, která se věnuje různým aspektům víry, kterou člověk hledá Hospodina. Avšak říká, že „nikdy nesmíme ztratit ze zřetele fakt, že víra je darem od Boha.“⁷⁸ Vírou je člověk zaměřen na Boží království. a proto je důležité, „aby všichni jeho lidé byli pevně zakotveni v Božím slovu. Zmocněni Duchem svatým. Vyzbrojeni pro život i službu. Abychom mohli takto žít, budeme potřebovat víru – Boží víru – protože bez ní neuspějeme… prioritou Ježíše bylo, abychom jako křesťané hledali Jeho království a Jeho spravedlnost.“⁷⁹

Peter Game i Philip Mohabir jsou součástí organizace Connection ICLC (International Christian Leadership Connections), která zastává, že Ježíš dal své církvi apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele, aby je vyzbrojil ke službě misie a přinášení evangelia do tohoto světa. Organizace má za cíl pomáhat spravovat služebnosti, které byly církvi dány.⁸⁰ Organizace ani Mohabir nemají přímý vliv na CKS, ale Peter Game se zde objevil několikrát a s několika sbory měl velmi vřelý vztah – nejen s pastory, ale i s lidmi z jednotlivých sborů. Učení o pateru služebností je přijímáno i v letničních církvích, u nás prezentované zejména Apoštolskou církví.

4.3 Bill Johnson, Život víry a další vlivy

Dalším vlivem, který se však nevyskytuje zásadně v řadách pastorů jako spíše v řadách členů církve, je vliv amerického sboru a příslušné školy Bethel v čele s Billem Johnsonem (*1951). Vlna vlivu Bethelu a Billa Johnsona je velmi nová a zatím více nepopsaná, zároveň také těžko uchopitelná. Prosner říká, že

„Bill Johnson tu ale nikdy nebyl a jeho vliv je spíše na jednotlivce. Jeho důraz na prorockou službu je zde patrný. Asi nedokážu říct jednu věc, co bych z něj vytáhl a zdůraznil. Je to ale určitá míra nesvázanosti a svobody a možnost vstupovat do věcí, jako jsou modlitby za lidi a proroctví. Ale nějaká jasná teologie, to ne. Celkově my jsme asi poměrně imunní vůči teologiím. Držíme si ten základ od Dana Drápala. Zejména v jednoduchosti.“⁸¹

Jsem zde tedy odkázán zejména na vlastní pozorování daného vlivu.

Jedná se o proud, ve kterým je kladen důraz na prožitek a Ducha svatého, vnímání Boha v každodennosti a otevřenost Božímu jednání s člověkem v různých projevech. U nás se objevila zejména Johnsonova kniha Hostit Boží přítomnost, která klade důraz na osobní vztah s Bohem, intimní čas s Ním o samotě a odevzdanost Bohu. Johnson je také spojován s torontským požehnáním. Klade důraz na osobní kontakt nejen v církvi, ale i mimo církev tak, aby každý mohl být osobně pozván. Projevují se zde typicky americké prvky jako důraz na individualitu a entusiasmus. Projevy bývají velmi intenzivní, často entuziastické a zejména spontánní. Obrovský důraz je kladen na uctívání Boha, často právě spontánním způsobem, kdy je možné zpívat jednu píseň třeba několik desítek minut a repetitivním způsobem vyhlašovat výroky o Božím království. Proud Bethelu je teologicky velmi těžko popsatelný, nepanuje v něm přílišná systematičnost a řád, naopak je přihlíženo na to, co tzv. „Duch zjeví.“ Bethel má svou biblickou školu, ve které jsou žáci učeni biblickým znalostem, převádění znalostí do praxe konkrétními způsoby, které „byly zjeveny Duchem“, důrazu na tzv. „čas s Bohem,“ což může znamenat vícero věcí, zejména četbu a studium Bible, modlitby a chvalozpěvy.

Tato nová vlna se usadila zejména mezi mladými lidmi, kteří inklinují k americkému způsobu křesťanství a umějí anglicky. Nelze říci, že by ovlivňoval celou denominaci, ale přesto prochází napříč různými sbory. Vliv není nezanedbatelný, avšak je otázkou času, zdali se vliv posune spíše do jádra zbožnosti v Křesťanských společenstvích, či na periferii.

Možná větší přesah než Bill Johnson a učení Bethelu mají písně, které Bethel produkuje. Ty se stávají obecně známými, překládanými a často hranými. Písně mají často jednoduché texty, zaměřené buď na uctívání Boha, nebo „vyznávání pravd“ o životě věřících. Kromě písní Bethelu se objevují, ale ještě více v minulosti objevovaly, písně od Hillsong, které nebyly ani tak spontánní, jako spíše jedny z prvních moderních křesťanských písní a chval. Písně a chvalozpěvy jsou něčím, co do jisté míry formuje společenství a tzv. chvály se v CKS šíří rychle. Mezi velmi hrané chvály také patří písně (skládané i překládané) od českého muzikanta a pastora Karla Řežábka.

Další vliv, který pozoruji jako velmi důležitý nebo spíše ovlivňující, je vliv Reinharda Bonnkeho (1940–2019). Nejedná se ani tak o vliv teologický jako o obrovský důrazu na misii a kázání evangelia. Bonnke patří k Assemblies of God, typicky letniční denominace, avšak svými knihami a příběhy velmi ovlivnil i řadu lidí v Křesťanských společenstvích. Vyzýval lidi k naléhavému předávání zvěsti o Kristu. Jím založená organizace CFAN (Christ for all nations) je mnohými podporována a materiály jsou využívány i pro misii u nás.

Možná ne zcela viditelný vliv má rozhodně časopis Život víry, který vydává KMS od roku 1990. Tento vliv je tedy kontinuální. Od mnohých lidí jsem slyšel, že se jedná přímo o časopis vydávaný církví Křesťanská společenství, což jsem si v dětství také myslel. Je to z důvodu, že dlouhodobým šéfredaktorem byl Tomáš Dittrich, pastor KS Praha – Palmovka (region). Myslím, že ovlivňování mezi CKS a magazínem Život víry probíhal spíše vzájemně než jen jednostranně, ale je nutné podotknout, že ho odebírá a předplácí velká řada členů napříč sbory. Magazín se prezentuje jako mezidenominační měsíčník. Je jisté, že působné pole časopisu je dnes uvnitř mnoha církví, zejména tam, kde jsou charismatičtí věřící. Život víry je jakýmsi nástrojem rozsévání charismatické teologie i do necharismatických církví. Časopis odebírá široké spektrum křesťanstva, ale vliv Křesťanských společenství je patrný, nejen v minulosti, kde vliv byl veliký, ale i dnes. Časopis je sice naddenominační, ale zároveň je s denominací CKS velmi úzce spojen. Měsíčník se věnuje různým tématům, jako jsou například události, teologická témata či rozhovory a příběhy. Kromě magazínu by bylo jistě možné vypozorovat i čtené autory či poslouchané kazatele, toho však nejsem podrobněji schopen. Obecně jsou populární knihy vycházející v nakladatelství Juda, Samuel či Návrat domů. Je také třeba nezapomenout na knihy a doposud částečně převládající, i když pomalu mizící, vliv Dana Drápala.

Také pozoruji stupňující se vliv mladé generace dětí v minulosti významných představitelů či vedoucích CKS. Mládež má tendenci tyto lidi následovat a možná někdy napodobovat. Těžko říct, zda z těchto lidí vznikne vlivná skupina, která by časem formovala CKS a určovala její směr.

Základní vlivy, které působily na řady pastorů a kterými jsou např. Alan Vincent či Peter Game, jsou nezpochybnitelné, již jsou ukončené a zpětně se s vlivy nějakým způsobem pracuje. Domnívám se však, že hodnotit současné vlivy je v této chvíli velmi náročné, možná až nemožné kvůli veliké proměnlivosti trendů v církvi a obrovské pluralitě autorů, písní a kazatelů. Otázka, jaké proudy či teologie mají vliv dnes, zůstává tak otevřená a stále vztažená do budoucnosti, tedy co je tím, co formuje Křesťanská společenství, a co je tím, co necháme, aby (nás) formovalo.

Závěr

Teologické prvky, které jsou společné a které jsou charakteristické, jsou zejména evangelikální přístup k Písmu a charismatická otevřenost působení a projevování darů Ducha svatého. To spatřuji jako teologické jádro a základy učení Církve Křesťanská společenství. Právě otevřenost vůči Duchu svatému vytváří zároveň otevřenost vůči novým proudům, které by mohly naznačovat směr. Vize CKS „Kristem proměněné životy“ je něčím, kde se lidé znovu a znovu snaží, někdy nově, někdy starým způsobem, pochopit, co znamená být Bohem proměňován pro danou dobu.