Teologické vlivy na Církev Křesťanská společenství I.

Církev Křesťanská společenství (dále používám zkratku CKS, pro jednotlivé sbory pak zkratku KS) vznikala v 80. letech 20. století, v roce 1990 se oddělil holešovický sbor od Českobratrské církve evangelické (dále jen ČCE) a vznikl samostatný sbor KS Praha. Ke sboru se pak přihlásila celá řada jiných skupin po republice a vznikla denominace Křesťanská společenství. Jedná se o jakýsi svazek asi čtyřiceti sborů, které mají jeden spojující základní dokument. Tato rozdílnost má za důsledek to, že ne všechny vlivy se uplatňují všude a ne každé učení je všude zastáváno. Hned zpočátku je nutné také říct, že žádný sbor, ač vznikal jiným způsobem, se nedá odpoutat od pražského sboru. To potvrzuje i Tomáš Božovský, tajemník CKS, který říká, že historie denominace se nedá oddělit od pražského sboru, kde vše vznikalo.¹ V roce 2002 byla CKS uznána registrace pod názvem Církev Křesťanská společenství. Ze Základního dokumentu CKS vyplývá, že hlavními důrazy denominace jsou Bible jako Boží slovo, znovuzrození a pokání, křest dospělých, dary Ducha svatého. Dle Filipiho² se církev řadí do evangelikálně-charismatického proudu a má kongregační typ uspořádání.

1. Kořeny Křesťanských společenství

Samotná církev vznikla v roce 1990, avšak má své kořeny ještě o trochu hlouběji. Její začátek je úzce spojený s postavou Dana Drápala, který nastoupil na holešovický sbor ČCE jako vikář v roce 1977. Sbor tehdy čítal do třiceti aktivních účastníků nedělní bohoslužby. Následujícího roku prožil Drápal tzv. obrácení a znovuzrození a lidí s osobní zkušeností přibývalo. Přibývalo i množství „mimonedělních“ setkání ve sboru – tzv. skupinek, což jsou setkání, která obsahují sdílení se, společné modlitby a studium Písma v domácnostech. Sbor začal být evangelizačně velmi aktivní a během 80. let se sbor rozrostl na několik set lidí. To nebylo v době komunistického režimu vítané.

Znovuzrození sám Drápal³ popisuje jako ujištění o Boží záchraně, o přijetí za Boží dítě na základě Božího slova. „Pokud se znovu narodíme, má Duch Boží někoho, komu může osvědčit, že je Božím dítětem. Takový člověk prostě ví, že ví, že ví. Ví, že Kristus zemřel za jeho hříchy, ví, že Kristus žije, ví, že slyší jeho modlitby, ví, že s ním může hovořit.“⁴ Přesto nemusí tuto zkušenost nutně doprovázet obzvláště velké emoce.

Tato sborová praxe, která byla velmi spontánní, nám může pomoci lépe zařadit hnutí do typu církve. Typ zbožnosti, kde je důraz na osobní obrácení, znovuzrození, osobní aktivní zbožnost a na Bibli jako nejvyšší autoritu, řadíme do evangelikálního proudu. Činí tak nejen Filipi,⁵ ale i další, jako Vojtíšek a Nešpor⁶ či Černý.⁷ Je však důležité říci, že nešlo o vědomé přihlášení se k evangelikalismu. Spíše se jednalo, jako v celé církevní historii, o zkušenost a proud, který se objevuje v rámci církve nebo nějaké denominace, a tato zkušenost ovlivňovala řadu lidí. Zkušenost nebo důraz na znovuzrození a osobní následování Krista s důrazem na Bibli se nám stává zařaditelným.

Evangelikální hnutí je mnohými autory charakterizováno různě. Někdy velmi jednoduše, jindy obšírněji ve vícero bodech. Vychází z protestantského křesťanství, přičemž teologie a články víry se v ničem zásadním neodlišují. Odlišení je však možné nalézt ve způsobu, jakým se víra a zbožnost prožívá a žije. Pavel Hošek píše, že evangelikalní hnutí „nemá vyhraněné pojetí církve – je tedy slučitelné s nejrůznějšími typy církevní struktury, je ekumenicky orientované (ovšem především na spolupráci s podobnými – tj. evangelikálně smýšlejícími křesťany.)“⁸ Protože se však jedná o celosvětové hnutí, existuje celá řada popisů, které se snaží bodově popsat důrazy evangelikálního hnutí. Olson⁹ při snaze definovat, kdo jsou evangelikálové, říká, že vyznávají víru v nadpřirozeno, Bibli jako nepřekonatelnou autoritu v záležitostech víry, Ježíše Krista jako jediného Pána, lidskou hříšnost vykoupenou Kristem, dále pak osobní obrácení člověka. Vojtíšek¹⁰ shrnuje evangelikalismus i na základě definic teologů jako Stott či Bebbington základními rysy, jako jsou víra v Bibli jakožto „Boží slovo“, krucicentralismus, na který odpovídá člověk svým pokáním a obrácením (znovuzrození). Nezbytnou součástí je také misie a aktivismus, dále pak působení Ducha svatého, život v křesťanském společenství a víra v brzký druhý příchod Krista.

Kořeny evangelikalismu někteří nalézají u Luthera a jeho zaměření se na evangelium. Zde také probíhá následná diskuze o sémantice slova „evangelikální“, které se zde nebudu více věnovat,¹¹ zmíním však, že se jedná o důraz na žití evangelia. Důležitými body v historii evangelikalismu je pietismus, puritanismus a probuzenectví, prezentováno zejména Johnem Wesleyem a metodismem.¹² V 19. století již můžeme mluvit o institucionalizovaném evangelikalismu. „K organizačnímu sdružení křesťanů evangelikálního typu došlo v roce 1846, kdy byla v Anglii založena Světová evangelická (evangelikální) aliance. V roce 1951 bylo založeno Světové evangelikální společenství, jehož teologická sekce vydává časopis Evangelical Review of Theology.“¹³ V rámci evangelikalismu se pak objevuje na konci 19. století pentekostalismus spojovaný s glosaliemi a jménem William Seymour. Dále se objevuje „fundamentalistická vlna“ a v neposlední řadě charismatické hnutí (60. léta). Letniční a charismatici se vyznačují obdobným důrazem na tzv. křest v Duchu, který se projevuje duchovními dary, jako je mluvení v jazycích, uzdravování, proroctví atd. Letniční vytvořili vlastní denominaci, zatímco charismatické hnutí působilo zejména uvnitř (tradičních) církví. „Největším rozdílem oproti klasickému pentekostalismu je ovšem postoj charismatiků k necharismatickým denominacím: pokud jsou jejich příslušníci, zpravidla je nechtějí opustit, nýbrž obrodit.“¹⁴ V 80. letech se objevuje pojem „třetí vlna“ a „neo-charismatici.“ Neocharimatické hnutí se vyznačuje letničními a charismatickými projevy, avšak není možné určit, ke kterému z těchto hnutí by se neocharismatické hnutí dalo zařadit. Dle Burgessova a Van der Maasova slovníku¹⁵ se jedná o sbory, které nemají žádné spojení s tradičně letničními či charismatickými denominacemi. Toto hnutí je nejsilnější v Asii a Jižní Americe, zejména Brazílii, a často pro své sbory používá pojem non-denominational (bez denominační příslušnosti). Podle Sébastiena Fatha¹⁶ jsou pro neocharismatické hnutí typické zejména tři prvky. Jsou to duchovní boj, evangelizace v moci divů a jakási strukturální obnova či změny. Spolu s neocharismatickým hnutím je někdy spojováno taktéž hnutí Víry, které popíši později.

„Evangelikalismus se tedy během čtvrt tisíciletí stal hnutím mnoha podob, ale společného základu.“¹⁷ Velikost hnutí evangelikalismu je počítána na stovky milionů, přičemž Černý¹⁸ uvádí až 750 milionů, zatímco Taschner¹⁹ mluví o více než 400 milionech. Dnes se k evangelikálním církvím u nás hlásí něco mezi 20–30 tisíci lidí²⁰. Mnozí se však shodují na tom, že evangelikální křesťanství roste velmi výrazně. V roce 1974 se pořádal mezinárodní kongres pro světovou evangelizaci ve švýcarském Lausanne, kde byli křesťané z více než 150 zemí. Z tohoto kongresu vzešlo později Lausannské hnutí. A právě v těchto letech se objevuje společenství lidí, které se později stane KS Praha. CKS se stává jakýmsi jádrem charismatického hnutí u nás, avšak charismatiky lze nalézt ve všech různých denominacích.

Holešovický sbor byl také charakteristický charismaty. Začaly se objevovat a praktikovat různé duchovní dary jako mluvení v jazyku (glosalie), uzdravování, proroctví apod. Tyto běžné zkušenosti se často řadí k letničním či charismatickým proudům. „V průběhu osmdesátých let jsme se dostávali stále více do napětí s evangelickou církví. Byla v ní celá řada lidí, která nám fandila, ale byli tam i jiní, kteří s námi hluboce nesouhlasili. Pro nás byla nejpalčivější otázka křtu vodou.“²¹ Ostatně je na místě říci, že zde musela hrát významnou roli opět zkušenost znovuzrození. Pokud znovuzrození totiž znamená Boží ujištění o tom, že se člověk stává Božím dítětem, vyvstávají otázky nejen po opravdovosti lidské víry nebo otázky, kdo je křesťanem, ale také po důležitosti křtu. Přestože Drápal usiloval o určité změny, říká: „Naším cílem nikdy nebylo prásknout dveřmi a s evangelickou církví se ve zlém rozejít.“²² Po několika rozhovorech staršovstva sboru se synodní radou ČCE v roce 1990 vyústil průběh k pokojnému odchodu sboru z ČCE²³. V tu dobu čítal sbor 457 členů a 129 dětí. Zároveň se pražský sbor již dělil do tzv. regionů. Jedná se o jeden sbor, který je rozdělen do menších skupin, každá skupina má své „ministaršovstvo“ a své vedení. Regiony se společně scházejí jednou až dvakrát v měsíci. Drápal v textu Z dějin sboru uvádí, že nejprve nechtěli zakládat novou denominaci, ale chtěli být samostatný sbor. Protože však sbor pořádal řadu akcí, hlásilo se ke sboru mnoho dalších skupin z různých koutů republiky, a tak v roce 1990 vznikla Křesťanská společenství jako svazek nezávislých sborů a v roce 2002 byl uznán státem za církev. Filipi²⁴ popisuje CKS jako evangelikálně-charismatickou církev, která má kongregační model uspořádání. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice²⁵ odhaduje počet příslušníku k charismatickému hnutí na asi 200 milionů, přičemž půlka patří ke katolické charismatické obnově. Zároveň říká, že mají stejné důrazy na důležitost Bible jako klasičtí evangelikálové a jsou často fundamentalističtí jako letniční, ale jsou otevřenější pro výklady respektující literární a historický kontext textu. V současné době jde o církev podle zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech. Její výchozí dokument vyšel právě v roce 2002 s názvem Základní dokument Církve Křesťanská společenství, ve kterém uvádí, že „KS sdružují v místních sborech a misijních skupinách křesťany a jejich děti a umožňují jim život v obecenství. KS považují Písmo svaté za základní normu svého života a uznávají Apoštolské vyznání víry. Jako základní vyjádření své víry přijímají Lausannské prohlášení.“²⁶

Církev zažila v průběhu svého života řadu vln, které do jisté míry určovaly, kam CKS popluje. V současné době má okolo 1800 dospělých členů a okolo 560 dětí a 42 sborů a misijních stanic.²⁷ Každý sbor či misijní stanice má své staršovstvo. Sbor je veden buď pastorem, či kolektivním vedením staršovstva. Každý sbor je jiný a teologie nejednotná, proto se snažím odhalit, co jsou styčné teologické body, které jsou pro sbory společné.

2. Teologické vlivy 80. a 90. let

Po příchodu na sbor ČCE v Holešovicích prožil Drápal osobní zkušenost setkání s Bohem a obrácení, o několik měsíců později naplnění Duchem svatým.²⁸ Dříve malé společenství holešovického sboru začalo velmi rapidně narůstat. Ve sboru se začínaly objevovat fenomény jako mluvení v jazycích, prorokování a modlitby za uzdravení, stále přicházeli noví lidé, kteří byli také křtěni – vodou i Duchem. S novými lidmi se objevovaly i nové proudy a teologické vlivy. Tyto vlivy ovlivňovaly celé společenství. Pražský sbor ČCE nakonec vystoupil z řad ČCE a chtěl vytvořit vlastní samostatný sbor v Praze. K pražskému sboru se ale začínaly hlásit sbory z různých koutů země, ať už díky studentům, kteří se vraceli do svých rodných měst a šli zakládat misijní stanice, anebo se někteří lidé chtěli připojit k nově vznikajícímu charismatickému proudu sborů. Takovýmto „nabalením“ se jiných sborů vlastně vznikl svazek jednotlivých sborů, hlásící se k později vzniklé denominaci CKS. Lidé, kteří prošli sborem, kde byl vedoucím Dan Drápal, prošli formací nějakým učením, které pak také odnášeli s sebou do sborů v jiných městech. Z toho důvodu je tedy třeba mluvit o teologických vlivech již v 80. letech, které budovaly a ovlivňovaly pražský sbor a nepřímo i pozdější denominaci.

Využívám zdroje trojího druhu. Za prvé jsou jimi vzpomínky a knihy Dana Drápala, který se snažil tuto minulost sepsat v knihách Historie Křesťanského společenství Praha. Dalším zdrojem k určení jednotlivých teologických vlivů a duchovních proudů jsou mi hloubkové rozhovory s lidmi, kteří dobu zažili. Třetím zdrojem jsou mi knihy, které buďto popisují tyto teologické vlivy, ale spíše se jedná o prameny, na které se lidé v rozhovorech odkazují (například knihy od vlivných lidí). Postupuji tedy následovně: vybral jsem vlivy, které popisuje Drápal ve svých vzpomínkových knihách, a poznamenal jsem si opakující se vlivy, které respondenti považovali za důležité. Tyto vlivy jsem vybral k hlubšímu popisu. Respondenti se snažili uvést, v čem byl vliv zásadní, a popřípadě o jakou teologii se jednalo. Pro doplnění teologie používám prameny samotných teologických proudů.

Na základě rozhovorů vyšlo několik hlavních vlivů, které byly zásadní pro formování a život tehdejšího sboru. V této kapitole se budu věnovat každému vlivu jednotlivě. Prvním a dle rozhovorů nejvýraznějším vlivem byl člověk jménem Derek Prince (1915–2003), dále pak Wolfhard Margies (*1938). Vliv obou byl silný již v 80. letech, ale jednoznačný i v letech 90. Dalším vlivným člověkem, který ale zastával poměrně velké hnutí, byl John Wimber (1934–1998) spolu s hnutím Vinice (Vineyard). Tito tři zahraniční kazatelé ovlivňovali pražský sbor výrazně. V rozhovorech²⁹ s Tomášem Božovským i Lubomírem Ondráčkem jasně zaznívalo, že velmi důležitým byl také John MacFarlane (1946–2003), který sice neovlivnil sbor přímo, ale spíše přes lidi – vysvětlím později. Dále měly dopad kurzy od tzv. Navigátorů, které ovlivnily i Drápala. A v neposlední řadě je důležité říci, že Drápal ovlivňoval sbor a později i celou CKS. Pořadí teologických vlivů uvádím dle jakéhosi důležitostního rozřazení, které vyplývalo i z rozhovorů. Na poslední místo uvádím vliv domácí, totiž vliv Dana Drápala, jehož vliv však byl také výrazný. Činím tak z důvodu rozlišení od vlivů, které byly vnější. Chronologické řazení by bylo odlišné. Nejprve bychom mluvili o Johnu MacFarlaneovi, poté Navigátorech, dále Dereku Princovi, poté Wolfhardu Margiesovi a nakonec Johnu Wimberovi a Vinici. Uvádím však pořadí, které se zaměřuje spíše na velikost těchto vlivů, které byly zásadní ve formování Církve Křesťanská společenství.

2.1 Teologická východiska

Každý sbor vznikl jiným způsobem. Jsou sbory, které vznikly na základě vlivu Dana Drápala, ale jsou sbory, které vznikly tím, že lidé vyšli z jiných denominací a vliv Drápala nebyl zcela zásadní, skupiny se pak připojily do řad CKS. Pokud se ale věnujeme vzniku denominaci, je třeba říci, že všechny sbory vznikly z řad protestantských. Pražský sbor byl součástí Českobratrské církve evangelické, tedy teologická východiska zde byla jednoznačně evangelická. Na jiných místech vznikaly sbory různě. Někde sbory vznikaly zcela nově tzv. „na zeleném drnu“ tím, že se vraceli studenti do měst, jinde oddělením lidí od Církve bratrské či Jednoty bratrské, kde již šlo pozorovat ryze evangelikální prvky.

2.2 Derek Prince

Za jednoznačný vliv, který potvrzují jak všechny rozhovory, tak i religionistická literatura, je považován vliv Dereka Prince. Prince se narodil v roce 1918 v tehdy Británii patřící Indii. Vystudoval na Eaton College a Cambridge University v oboru klasických jazyků – řečtina a latina. Během druhé světové války přečetl Bibli a prožil životně důležitý moment – setkání s Ježíšem. Tímto setkáním došel ke dvěma závěrům: 1. Ježíš je živý, 2. Bible je pravdivá a důležitá kniha. Poté se začal věnovat výkladu Bible. Prince napsal 80 knih a udělal stovky přednášek.³⁰ Byl součástí Pastýřského hnutí (Shepherding movement), ale již v roce 1983 ho opustil, prý kvůli doktrinálním důvodům.³¹ Pastýřské hnutí vzniklo roku 1974, hlavními vedoucími hnutí byly Ern Baxter, Derek Prince, Charles Simpson, Don Basham a Bob Mumford. Slovník letničních a charismatických hnutí uvádí, že Pastýřské hnutí učilo, že každý věřící by měl být podřízený „pastýři“. Tento vztah byl viděn jako důležitý pro duchovní růst. Byl kladen důraz na osobní vykazatelnost jak věřícího pastorovi (pastýři), tak stejně vedoucích a pastýřů mezi sebou.³² Podle Drápala³³ Prince z tohoto hnutí odešel a vytvořil si jakousi averzi vůči takovémuto stylu vedení, což vedlo až k druhému extrému, totiž prosazování kolektivního vedení za každou cenu. Je však zřejmé, že některé prvky se promítly i v KS, zejména jakási „vykazatelnost“.

Derek Prince dle rozhovorů ovlivňoval zejména svými třemi knihami Základy. Dle Ondráčka³⁴ kniha přinesla systematické uspořádání učení, které nějakým způsobem zažívali ve sboru. Drápal³⁵ zase mluví o formě a argumentaci jako velmi kvalitní a biblické. Říká: „Mě to oslovovalo svou formou. Připadalo mi to biblické, ale nepřipadalo mi to primitivní, jako jsou některé charismatické nebo hurá-charismatické věci. Připadalo mi, že málokdy jsem narazil na něco, s čím jsem nesouhlasil. Ty argumenty bývaly formulované hodně dobře.“ Toto potvrzuje i Burgessův a Van der Massův slovník, který říká, že „Princův důraz na moc Ducha svatého spolu se zdrženlivým, neemocionálním a logickým způsobem učení vytvořil unikátní směs.“³⁶ Je nutné poznamenat, že ač Prince nebyl toliko významným světovým autorem, jeho vliv v českých zemích, ať už mezi charismatiky nebo mezi letničními, udivoval i jeho. Tato skutečnost Princova vlivu u nás byla jistě zapříčiněna také tím, že jeho literatura byla jednou z prvních letničních literatur, které se sem povedlo navzdory odporujícímu režimu a zavřeným hranicím propašovat. V době komunistického režimu zde pro křesťany, zejména letniční a charismatické věřící, byl Prince téměř, ne-li zcela, jediným autorem.

Kniha Základů od Dereka Prince vyšla v roce 2006 v jednotném vydání, ale do té doby se zde vyskytovala pouze jako třídílná knížka. Kniha má sedm základních částí. V první části, která nese název Základy víry, se věnuje Kristu jako skále a Bibli jako autoritě, která člověka proměňuje. Bible je zde zcela zásadní parametr všeho. Další část mluví o pokání a víře, poté se věnuje novozákonnímu křtu. Stanovuje zde podmínky křtu: pokání, víra a učednictví – staví se proti křtu nemluvňat. Tento názor mohl ovlivnit i pozdější vnímání sboru a rozchodu s ČCE. Část o křtu se však věnuje i naplnění Duchem svatým, na což navazuje Letnicemi a Duchem naplněný věřící. Poslední dvě části se věnují vzkříšení a poslednímu soudu. V Princových Základech je vidět několik principů, které se v Křesťanských společenstvích usadily – například „biblicky věřící křesťan“, ne-křest nemluvňat a další. Možná lze mluvit o tom, že spíše něco bylo ve společenství žito a Prince pojmenovával a biblicky podkládal žitou zkušenost, což vedlo k jeho vlivu i druhým směrem. Tedy od zkušenosti k Princovi a naopak od učení Prince zpět do církve. Například důraz na osobní obrácení a znovuzrození je zde také patrný:

„Tato individuální osobní zkušenost Ježíše Krista Syna Božího, Duchem svatým zjeveného, uznaného a vyznaného, zůstává jedinou pravou nezměnitelnou skalou, nepohnutelným základem, na kterém musí být založena každá pravá křesťanská víra. Vyznání a názory, církve a denominace, to se vše může změnit, ale tato jediná pravá skála Božího spasení skrze osobní víru v Ježíše Krista zůstává věčná a neměnná. Na ní může každý bezpečně a s důvěrou budovat svou víru pro časnost i pro věčnost, neboť ji nikdy nic nepřekoná.“³⁷

Poté se zde objevovaly i další knihy a audionahrávky od Prince, ale ty už nebyly tak podstatné a vlivné jako jeho Základy. Dalšími knihami byla například Manželská smlouva nebo nahrávky s výkladem listu Římanům. Několikrát přijel do Československa a setkal se s vedoucími. Jeho vliv byl výrazný, a když byl hostem na jedné konferenci, dle Drápala³⁸ to byla největší konference, kterou dělali, přišlo tam asi 2500 lidí. Derek Prince přináší typicky letniční rysy.

Drápal³⁹ říká, že od některých Princových důrazů bylo později upuštěno. Je to zejména otázka vedení sboru. Princ zastával názor vždy vést sbor tzv. kolektivním vedením. „Když KS vznikaly, já jsem to kolektivní vedení prosadil do původních stanov, ale později jsem došel k tomu, že záleží na situaci a Božím vedení. I každé KS vznikalo v úplně jiných podmínkách. Někde dělat kolektivní vedení byla blbost. Je třeba mít moudrost, jak na daném místě jednat. To reflektuji ve své knize Apoštolská služba. V tom jsem se s Derekem Princem později rozešel.“⁴⁰ „Derek Prince každopádně zůstal pro české charismatiky hlavním zahraničním učitelem, a to i po uvolnění společenských poměrů po roce 1989.“⁴¹

2.3 Wolfhard Margies

Další vliv, který se v pražském sboru a poté i v církvi usadil, přinesl Němec Wolfhard Margies. Společně s ním se však jednalo o vliv celého jeho sboru s tehdejším názvem Philadelphia Gemeinde, dnes Gemeinde auf dem Weg (Sbor na cestě). První, kdo z toho sboru přišel, byl český emigrant Pavel Neústupný. Neústupný vedl biblickou školu v berlínském sboru a skrze něho se dostal vliv Margiese také na pražský sbor. Před sametovou revolucí totiž Neústupný mohl dojíždět do republiky z výjimečných důvodů a dostal se do kontaktu s pražským sborem. Tak se do pražského sboru dostal západní vliv, který by se do něj za normálních okolností dostat nemohl. Ondráček⁴² říká: „Wolfhard Margies je, myslím, že oprávněně, často kladen k hnutí víry. A my jsme ne všechny jeho důrazy akceptovali. Myslím, že nás hodně obohatil svým důrazem na víru, pastorací a osobní péčí o lidi. Jeho vliv přetrvával dál i v 90. letech.“ Stejně tak uvádí Nešpor a Vojtíšek ve své encyklopedii,⁴³ že Margiese prezentuje na rozdíl od Prince směr neocharismatický – někdy zvaný hnutí Víry. Dan Drápal i Tomáš Božovský se odkazují na jeho dvoudílnou knihu Uzdravení jeho slovem. Margies byl vystudovaný a praktikující lékař a obohatil Křesťanská společenství svou křesťanskou antropologií s důrazem na celého člověka. Totiž, že člověk je duch, duše a tělo.

Margies se ve svých knihách věnuje celé řadě věcí. Objevují se zde však témata a důrazy, které se opakují znovu a znovu. V první řadě je to důraz na víru. „Bůh chce, abychom přijali všechny součásti vykoupení, protože je všechny potřebujeme! Z biblického hlediska existuje pouze jediný správný postup jejich přijetí, který nám Bůh předkládá ve svém Slovu. Je to víra. … Víru nelze ničím nahradit.“⁴⁴ Dále dává obrovský důraz na Bibli jako autoritu ve věcech víry, ale zároveň jako autoritu lidského života, či dokonce autoritu, která určuje životní okolnosti. Ve svých knihách mluví o Boží dobrotě a milosti, zároveň však o tom, že lidé si za většinu utrpení a trápení mohou sami – svým nesprávným způsobem nebo nedostatkem víry. Margies tvrdí, že celá řada nemocí „mívá bez výjimky démonické kořeny.“⁴⁵ V těchto bodech se začínaly objevovat neshody a lidé z Prahy začínali být opatrní. „Když přišel vliv Margiese a lidé byli nadšení, on (Dan Drápal) byl první, kdo ukázal, že to není tak černobílé a že tam něco nesedí. Myslím, že byl schopen říct, že nás někdo obohacuje, ale že třeba jsou nějaké důrazy, které v Bibli nevidí.“⁴⁶ Klíčový bod, který v rozhovorech zmiňuje jak Drápal, tak Ondráček, ale i Drápal ve svých vzpomínkových knihách, je jakýsi spor o Joba.⁴⁷ Margies prý zastával stanovisko, že Job si za své utrpení mohl sám. Margies poukazoval na Boží dobrotu a milost (se kterou nejen Drápal⁴⁸ souhlasil), ale zároveň mluvil při svých návštěvách i v knihách o tom, že Boží spasení člověka a uzdravení jde ruku v ruce, ale nemoci a trápení s životem opravdového Božího dítěte ne. Zde se nejen Drápal, ale i celá řada sborů s Margiesem začali názorově rozcházet. Slova Lubomíra Ondráčka popisují spor následovně:

„Tak on hlavně zdůrazňuje Boží dobrotu, říká, že Bůh je vždy milosrdný, nikdy netrestá, vždycky všechny uzdraví. Třeba s tím Božím trestem jsme vždycky zápasili, protože jsme z Bible nějak věděli, že to tam je také. Učil, že když se někomu daří zle, a netýká se to pronásledování, tak je vina na jeho straně. Například proč Job měl problémy, proč byl Timoteus nemocný apod. A tam jsme naráželi, viděli jsme to v Bibli jinak než on. Například o Jobovi Bůh říká, že byl spravedlivý. Někdy jsme o takových věcech diskutovali. Postupně se jeho vliv oslaboval.“⁴⁹

Sám Margies se v České republice několikrát objevil, ať už na tajných seminářích nebo později po revoluci na oficiální konferenci. Zároveň Češi měli později příležitost se účastnit některých pastorálek berlínské Philadelphie. V 90. letech však vliv berlínského sboru začal mizet, a nakonec ustal téměř zcela. Ještě dnes se objevují dozvuky učení, ale vliv berlínského společenství na CKS není již žádný.

Je však nutné říci, že příchod Pavla Neústupného, vliv Margiese a berlínského sboru přinesl s sebou také vliv hnutí Víry obecně. Zejména se jednalo o autora Kennetha E. Hagina a jeho knihy. Vliv Hagina byl sice okrajový, ale objevoval se, protože jeho knihy byly čteny. Je tedy možné, že Margiesův vliv byl přijímán v době, kdy byl opět jedním z mála autorů, ale jakmile se režim uvolnil a nabídla se větší škála učení a autorů, jeho vliv se tím zcela oslabil.

Text obsahuje podstatnou část bakalářské práce obhájené v r. 2020 na závěr studia Teologie křesťanských tradic ETF UK v Praze; pokračování příště