355 - leden 2023

autor: 

Zemřel Benedikt XVI.

Hodnocení zesnulého bývalého papeže Benedikta XVI. (Josepha Ratzingera, 1927-2022) není snadné. Záleží na celé řadě okolností. Např. zda budeme hodnotit jeho roli progresivního koncilního teologa prosazujícího reformy, roli strážce pravověří na postu prefekta Kongregace pro nauku víry (v letech 1981-2005), jeho působení během pontifikátu (2005-2013) nebo po odchodu z funkce (2013-2022). Záleží také na našem úhlu pohledu, tj. zda jsme příznivci reforem v katolické církvi, zda se nám líbí větší svoboda a pluralita teologických přístupů, zda upřednostňujeme větší kontinuitu s tradicí a učitelským úřadem církve nebo jednotu církve určovanou a posuzovanou z vatikánského ústředí.

Pečlivé hodnocení se bude muset vyrovnat s celou řadou nástrah a často používaných klišé. Např. šok, který Ratzinger zažil v roce 1968 na univerzitě v Tübingen, kde podle jeho slov se „existencialistické schéma téměř přes noc zhroutilo a bylo nahrazeno marxistickým“, nepochybně přispěl ke změně jeho postojů. Přesto Joseph Ratzinger i jeho bratr Georg neustále opakovali, že se nezměnil, zůstal sám sobě věrný, ale změnili se ti druzí. Na druhou stranu životopisci (např. John L. Allen) uvádí poměrně přesvědčivé doklady změn v jeho postojích, ať už se to týká např. biskupské kolegiality, role biskupských konferencí, liturgie nebo ekumenismu. Vídeňský pomocný biskup Helmut Krätzl také upozornil na změnu postoje Ratzingera ohledně možnosti účasti na eucharistii v případě rozvedených a znovusezdaných manželů. Zatímco začátkem 70. let pro zvláštní případy navrhoval možnost mimoprávní cesty umožňující účast na eucharistii, v roce 1994 z pozice prefekta Kongregace pro nauku víry podobně znějící návrh hornorýnských biskupů odmítl. Krätzl však také upozornil, že rezervovaný přístup k pokoncilnímu vývoji (např. v oblasti liturgie a ekumenismu) vyjádřil Ratzinger už před rokem 1968 ve své přednášce na katolických dnech v Bamberku roku 1966. Jedná se v případě Ratzingera o zlom v myšlení nebo jen prohloubení jeho dřívějších myšlenek a postojů s ohledem na změněné dobové okolnosti?

Nepochybně byl více akademikem než pastýřem nebo vůdcem, což se projevilo během pontifikátu řadou přehmatů. I když např. hojně zmiňovaný dopad jeho řezenské přednášky v září 2006 na vztahy mezi papežstvím a muslimským světem byl do určité míry pozitivní, neboť prvotní neshoda vedla k výraznější diplomatické aktivitě a vstřícným gestům papeže během jeho cest do Turecka, Svaté země a Libanonu, na kterou kontinuálně navázal papež František.

Není však možné zamlčet, že Ratzingerova „služba pravdě“ měla podíl na vyšetřování a pronásledování řady lidí, neblaze postihla vývoj katolické teologie a přispěla k zapojení katolické církve do různých společenských debat a „kulturních válek“. Je třeba si to přiznat a hledat jiné podoby služby.

Hilarius z Poitiers

Hilarius z Poitiers (Pictavium) se narodil patrně roku 310 jako dítě zámožných pohanských rodičů v Pictaviu. Dostalo se mu pečlivé výchovy a jako mnoho jiných i jeho dovedla filosofie ke křesťanství a ke křtu. Asi roku 350 byl zvolen biskupem v rodném městě, a tím byl zatažen do ariánského sporu. Od počátku byl nepřítelem arianismu, jak to odpovídalo jeho filosofickému zázemí. Postavil se proti pokusu metropolity Saturnina z Arles přivést Galii v souvislosti s milánskou synodou roku 355 k arianismu. Za tím účelem sjednotil pravověrné galské biskupy a přerušil církevní spojenectví s ariány. Saturninovi se podařilo nepohodleného protivníka zbavit. Uspořádal v Béziers (Biterrae) synodu, jejíž rozhodnutí posloužilo jako záminka, aby císař Constantius poslal Hilaria na Východ do vyhnanství. Zde, u Řeků, Hilarius přesněji pochopil, jak je tomu se spornými naukami. Spolu s Řeky se účastnil synody v isaurské Seleukii (359) a doprovázel pak poselstvo synody k císaři. Ariáni považovali jeho přítomnost na Východě za natolik rušivou, že se obrátili na císaře, aby Hilaria poslal zpět na Západ. Brzy na to se ujal vlády císař Julian. Propustil biskupy z vyhnanství, a tím poskytl církvi příležitost, aby si uspořádala své záležitosti bez státních zásahů. Hilarius zvolil na Západě tentýž postup, jaký se v té době osvědčil na Východě. Nedbal na méně důležité rozdíly a soustředil při sobě všechny, kdo byli ochotní vidět v ariánech společného nepřítele církve a teologie. V Paříži se konal koncil galských biskupů, který se rozhodl sesadit Saturnina (361). Podobný význam jako Saturninus pro Galii měl pro severní Itálii Auxentius Milánský. Hilarius se tedy zde pokoušel podniknout něco podobného. Mezitím se však politická situace změnila. Císař Julián padl ve válce s Peršany a císař Valentinianus chtěl, aby se v církvi obnovil mír. Tak se Hilariovi sice podařilo svolat synodu proti Auxentiovi, ale ten od počátku protahoval jednání polovičními doznáními a nakonec úplnými odvoláními tak dlouho, až konečně přesvědčil císaře Valentiniána, že pokoji v církvi nejlépe poslouží, když Hilaria pošle zpět na jeho biskupský stolec. Tak se i stalo. Brzy nato, v roce 367, Hilarius zemřel.

O Hilariově spisovatelské činnosti informuje Jeronýmův přehled dějin křesťanské literatury (De viris ilustribus). Ještě před zásahy do ariánského sporu napsal Hilarius komentář k Matoušovu evangeliu; na něm je zřetelně patrno, že autora ke křesťanství přivedla filosofie. Komentář k žalmům je výklad psaný se značným ohledem na ariánské spory. Hilarius zastával názor, že žalmy byly uspořádány podle Septuaginty, která je rozdělila do tří skupin po padesáti žalmech, což čtenáře vede podle známého schématu obrácení nejprve k pokání, poté k výchově v ctnostech a konečně k osvícení. Hlavním dílem Hilaria je 12 knih O Trojici. Autor se snaží podchytit všechny sporné body v nauce o plném božství Syna. Neprobírá jen zformulované ariánské námitky, nýbrž i všechna místa v Písmu i všechny myšlenkově náročné obtíže, které by mohly protiřečit nauce o plném a podstatném božství Kristově. Též v okružním listu O synodách neboli o víře východních biskupů proniká Hilarius hluboko do skutečných problémů trinitárních sporů. List je odpovědí na dopis biskupů, dožadujících se informací. Hilarius proto probírá nejdůležitější vyznání víry po nicejském koncilu. Druhá část se obrací na orientální biskupy a doporučuje homoiúsiánům, aby přijali homoúsios.

V době mezi synodou v Béziers a vyhnanstvím začal Hilarius psát velké polemické dílo. Tradicí zachované části však neposkytují souvislý kontext. K tomu patří takzvaná První kniha Constantiovi Augustovi. List nazvaný Druhá kniha Constantiovi Augustovi napsal Hilarius v návaznosti na synodu v Seleukii (359). Žádá v něm císaře o audienci. Protože se Saturninus právě zdržoval v Konstantinopoli, chtěl Hilarius využít této příležitosti a před císařem ho usvědčit jako lháře. Constatntius však jeho prosbě nevyhověl. Hilarius pak napsal polemický spis Proti císaři Constantiovi nedlouho před císařovou smrtí (r. 360).

Hilarius je také prvním básníkem píšícím hymny v latinské církvi. Pravděpodobně ho na Východě zaujalo, jaký význam mohou mít písně ve věroučných zápasech. Z jeho hymnů se zachovaly pouze tři a ani ty nejsou úplné; dvě písně na trinitární nauku a křest a jedna píseň o zápase ďábla s Kristem.

Vybráno ze slovníkového hesla Heinricha Krafta

Zprávy

Skromný pohřeb emeritního papeže

(MV) Na pohřeb emeritního papeže Benedikta XVI. byly na základě jeho přání pozvány pouze dvě oficiální státní delegace: z Itálie a z rodného Německa. Pohřeb se uskutečnil ve čtvrtek 5. ledna 2023 od 9:30. Poté byla rakev s jeho ostatky pohřbena v kryptě papežů pod bazilikou sv. Petra.

Přes účast velkého množství církevních představitelů a věřících, včetně reprezentatů různých států, se neopakovala velkolepá slavnost, kterou byl pohřeb jeho předchůdce Jana Pavla II. (8. dubna 2005).

Světový luterský svaz vzpomínal na Benedikta XVI.

(LWF) Světový luterský svaz (LWF) ve svém vyjádření soustrasti k úmrtí emeritního papeže Benedikta XVI. připomněl některé jeho aktivity sněren k luterským církvím.

V prosinci 2010 se papež Benedikt XVI. setkal s bývalým prezidentem LWF biskupem Dr. Munibem Younanem a bývalým generálním sekretářem Rev. Dr. Martinem Jungem a vyjádřil jim hlubokou vděčnost za mnoho významných plodů, které přineslo pět desetiletí bilaterálního dialogu. Po zprávě o papežově rezignaci Younan a Junge vzdali hold jeho přínosu k hlubokému a poctivému teologickému rozlišování v ekumenických dialozích a také jeho zaměření na společnou křesťanskou misii ve stále sekulárnějším světě.

Během audience s představiteli Sjednocené evangelicko-luterské církve Německa (Vereinigte Evangelisch-Lutherische Kirche Deutschlands, VELKD) v roce 2011 se Benedikt XVI. zaměřil na 500. výročí reformace a poznamenal, že to bude pro katolíky a luterány příležitost oslavit na celém světě společnou ekumenickou památku a společně se vypořádat s globálními výzvami.

Později téhož roku Benedikt během cesty do rodného Německa navštívil augustiniánský klášter v Erfurtu, kde Martin Luther žil více než deset let a kde byl vysvěcen na kněze. Při setkání s tamními luterskými představiteli papež hovořil o Lutherově teologickém hledání a vnitřním zápase s ústřední otázkou: Jak přijímám Boží milost? "Skutečnost, že tato otázka byla hnací silou celého jeho života, na mě nepřestává působit hlubokým dojmem," uvedl papež.

Dále pokračoval: „Víra, která je prožívána z hloubi nitra uprostřed sekularizovaného světa, je nejmocnější ekumenickou silou, která nás sbližuje a vede k jednotě v jediném Pánu."

Novoroční poselství Anne Burghardt

(LWF) S výhledem na valné shromáždění Světového luterského svazu (LWF) v Polsku v roce 2023 vyzvala generální tajemnice Anne Burghardt ve svém novoročním poselství křesťany, aby nebyli lhostejní, ale aby mluvili a jednali všude tam, kde vidí, jak lidská nejednota zasévá semena nenávisti, nejednoty, útlaku a neúcty k Božímu stvoření.

Vedoucí představitelka LWF připomněla, že valné shromáždění se uskuteční v září 2023 v polském Krakově na téma "Jedno tělo, jeden duch, jedna naděje". Jedná se o téma inspirované Pavlovým listem Efezským, který pravděpodobně cituje z křestní liturgie slavené raně křesťanskými společenstvími.

Burghardt zdůraznila, že naše křestní povolání je povoláním k jednotě s Kristem, s našimi sestrami a bratry v Kristu, s lidstvem a s Božím stvořením. Když postavíme Krista do středu, najdeme jednotu navzdory všem našim rozdílům. Když se naopak zaměříme na rozdíly mezi námi, dojde k rozdělení.

Zdůraznila, že naším posláním je nejen hlásat, ale také žít evangelium, nechat Boží království proniknout do naší reality, být 'kvasem', který přináší světu naději.

S odkazem na německého teologa a mučedníka Dietricha Bonhoeffera, který zemřel v nacistickém vězení, vyzvala všechny, aby měli stejnou vytrvalost a naději jako Bonhoeffer. Kéž máme stejný zrak jako Bůh, který vidí svět očima plnýma milosrdenství a milosti.

Svatojakubská cesta hlásí rekordní rok 2022

(KAP/KNA) Zájem o Svatujakubskou cestu neboli Cestu svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago), což je síť poutních cest vedoucích ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii, v roce 2022 překonal dosavadní rekord. Podle předběžných informací byl vydán certifikát o absolvování poutě 438.323 poutnicím a poutníkům, což je přibližně o 90.000 více než v roce 2019, kdy jich bylo vydáno 347.578. Rekordní počet následuje po výrazně nižších číslech v letech 2020 a 2021 způsobených kvůli různým omezením z důvodů pandemie covidu.

Knižní rozhovory s emeritním papežem

(MV) Emeritní papež Benedikt XVI.si byl během svého života vědom důležitosti médií a sám je hojně využíval. Zajímavým pramenem je série knižních rozhovorů, ve kterých prezentoval své názory a postoje nebo reagoval na mediální kritiky.

Už první takový rozhovor s italským novinářem Vittoriem Messorim z roku 1985 s názvem „Zpráva o víře“ (Rapporto sulla fede, česky O víře dnes, 1994) vyvolal nevídanou mediální pozornost. Jednak porušil do té doby běžnou zvyklost, že se nejvyšší představitelé římské kurie mediálně k aktuálním otázkám příliš nevyjadřují. Jednak zaujal svojí ostrou kritikou vývoje katolické církve po II. vatikánském kon-cilu, čímž potvrdil obavy ohledně směřování církve během pontifikátu papeže Jana Pavla II. Pozornost navíc umocnila skutečnost, že k vydání knihy došlo krátce před mimořádným zasedáním synody biskupů, svolaném u příležitosti 20. výročí ukončení koncilu.

O deset let později byla zahájena série čtyř knižních rozhovorů, které jsou výsledkem spolupráce s německým novinářem Peterem Seewaldem: Sůl země (1996, česky s názvem Křesťanství na přelomu tisíciletí 1997), Bůh a svět (2000, česky 2003), Světlo světa (2010, česky 2011) a Poslední rozhovory (2016, česky 2017). Všechny se staly bestsellery, v případě knihy z roku 2010 jde o první takový rozhovor s úřadujícím papežem. Poslední rozhovory jsou ještě unikátnější tím, že se v nich emeritní papež zpětně ohlíží za svým vlastním pontifikátem a stručně hodnotí svého nástupce. Peter Seewald se tak vypracoval na jednoho z největších znalců Ratzingerova života a svůj materiál využil pro vydání monumentální monografie s názvem Benedikt XVI. Život (Benedikt XVI. Ein Leben) v roce 2020.

U příležitosti 70. narozenin v roce 1997 vydal Ratzinger autobiografické vzpomínky (česky Můj život, 1999), ve kterých se sice dočteme řadu zajímavostí z jeho života do doby biskupského svěcení v roce 1977, ale schází popis důležitého období II. vatikánského koncilu. Výslovně uvedl, že nemůže a nechce líčit „onen zvláštní zážitek těchto let.“ Teologicko-církevní drama té doby podle něj do těchto vzpomínek nepatří.

Zvláštním příspěvkem k Ratzingerově živo-topisu, který je produktem velkého mediálního zájmu o „německého papeže“, se stal knižní rozhovor německého historika a novináře Michaela Hesemanna s papežovým starším bratrem Georgem (1924-2020) z roku 2011 s názvem Můj bratr papež (česky 2012), který přinesl řadu detailů především z dětství a mládí. Např. jak jinak nadanému studentovi nešlo kreslení a výslovně nesnášel tělocvik nebo jak citlivý introvert trpěl v internátu kvůli pospolitému životu. Zmínka je i o situaci, kdy se malý Joseph ocitl v ohrožení života, nakonec neustále zvracejícímu nemluvněti zachránily život ovesné vločky.

Martin Vaňáč padesátníkem

(red) Koncem prosince oslavil náš šéfredaktor padesátku. Ad multos annos!

Vladimír Krčméry – zodral sa v práci pre druhých

Mladosť a zázemie

Pred Vianocami Slovensko zasiahla 20.decembra 2022 smutná správa o úmrtí známeho slovenského lekára prof. Vladimíra Krčméryho. Narodil sa 23. júla 1960 v Bratislave v rodine vedca a lekárky. Jeho otec sa celý život venoval vedeckému bádaniu v oblasti antibiotickej rezistencie. Pracoval v tíme prof. Umezawa v Japonsku, ktorý získal Nobelovu cenu za objavenie nových antibiotík, mechanizmov rezistencie na antibiotiká a vakcíny. Dvojročný život vedca v Japonsku s celou rodinou zanechali stopy aj na jeho dvoch synoch a dcére, všetci skončili medicínu. Syn Vladimír chcel pôvodne študovať geografiu, ale otec1 mu povedal, aby si urobil medicínu a potom môže s ňou cestovať. Syn sa stal lekárom, bol odborník na tropickú medicínu, infektológiu, onkológiu, univerzitný profesor, zakladateľ zdravotníckych, sociálnych zariadení a zahraničných humanitárnych misií v rozvojových krajinách, hovorí Wikipedia2. Bohaté vzdelanie na zahraničných univerzitách mu poslúžilo nielen získať poznatky, ale ako kontaktutvorný človek nadväzoval vzťahy; chodil po svete s otvorenými očami a získal cenné skúsenosti. Pri jeho rozbehu do života v jeho ľudskej formácii zohral dôležitú úlohu starší brat jeho otca Silvester Krčméry (1924 - 2014), ktorý sa v r. 1943 stretol na Slovensku s charizmatickým chorvátskym jezuitom Tomislavom Kolakovičom. Kolakovič sníval sen o evanjelizácii Ruska, a týmto smerom ovplyvňoval aj svojich žiakov. Silvester svojho synovca Vladimíra podľa jeho slov „úkoloval“ a aj preto Vladimír za komunizmu aktívne žil svoju vieru a rozvíjal ju na podzemných študentských stretnutiach. Raz na odľahlú lúku v Západných Tatrách prišiel Ján Chryzostom Korec, kde s ním mládežníci slávili liturgiu. Na druhý deň z poľskej strany ich na chate navštívil turista, krakovský arcibiskup Karol Wojtyla. Toto však neznamená, že Vladimír prijímal vieru ako adolescent bez uvažovania. Viackrát hovoril, že mal predovšetkým problém s modlením ruženca, preto hľadal, pýtal sa a cestu k nemu nakoniec našiel.

Členstvo v SZM a tiež komunistickou mocou ponúkané členstvo vo Zväze československo-sovietskeho priateľstva boli vhodné cesty ako sa podľa Vladimírovho strýka, Silvestra Krčméryho, dostať bližšie k Rusku. V roku 1978 Vladimír dostal ako študent bratislavského Gymnázia Metodova za študijné výsledky mesačný kurz ruštiny v Sovietskom zväze spolu s ďalšími dvadsiatimipiatimi študentmi z celého Československa. Náhodou sme tam boli spolu; väčšinu času sme strávili v meste Jaroslavľ, meste na rieke Volge. Až vlani som sa od Vladimíra pri jednom rozhovore dozvedela, prečo on vtedy častejšie v škole na kurze ruštiny v Sovietskom zväze chýbal – navštevoval kostoly a nechával v nich biblie. Zo zájazdu v ZSSR si ho pamätám ako bystro pozorujúceho, ale veľmi mlčanlivého účastníka; pravý opak toho, ako sme ho poznali v dospelosti do konca jeho života. Ako povedal po rokoch, za mlčanlivosťou pri pobyte v Rusku bol strach, že sa príde na jeho pašovanie biblií.

K odhaleniu jeho disidentských aktivít zo strany štátnej bezpečnosti na konci 80-tych rokov nakoniec došlo. Po výsluchoch sa ŠTB postarala, že stratil na Lekárskej fakulte zamestnanie. Dozvedel sa to tak, že mal svoje veci vysťahované na chodbu. Na kádrovom oddelení mu nemali čo k výpovedi povedať. Aby nečelil príživníctvu, predsedníčka ROH mu v deň straty zamestnania pošepkala, že môže ísť na materskú dovolenku so synom, aby nečelil príživníctvu, čo aj urobil a o niekoľko mesiacov prišla nežná revolúcia.

Dielo

Ako 31-ročný dostal štipendium vo viedenskej nemocnici Allgemeines Krankenhaus. Do Wolfstahlu prišiel ráno o piatej na svojom ,žiguli‘ a odtiaľ vlakom cestoval do Viedne. Bol to najlepší rok jeho života a ako povedal: nerobil nič iné len medicínu.

Po nežnej revolúcii postgraduálne vzdelanie získal na Slovensku a na univerzitách v USA, v Čechách a vo Veľkej Británii. Angažoval sa pri budovaní Slovenskej zdravotníckej univerzity a Trnavskej univerzity, z ktorej chcel vybudovať univerzitu s medzinárodným rozmerom, čo sa mu nakoniec aj podarilo: s dvomi lekármi otvoril prvý zahraničný projekt v africkej Keni.

V roku 2002 založil súkromnú Vysokú školu zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, ktorá má viaceré detašované pracoviská po celom Slovensku a vzdeláva študentov okrem Slovenska aj v Čechách, Rumunsku, Rakúsku, Srbsku, v Afrike a ďalších krajinách v oblasti zdravotníctva a sociálnej práce. Prostredníctvom svojich študentov a vyučujúcich medzinárodný rozmer vysokej školy rozvinul na niekoľkých kontinentoch, kde pomáhal svojimi rozvojovými projektami v krajinách tretieho sveta. Zároveň prof. Krčméry založil v r. 2003 Tropický tím Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, ktorý združuje zdravotníkov, lekárov a sociálnych pracovníkov. Títo vedú permanentne sociálne projekty v Afrike, pomáhali spolu s prof. Krčmérym v roku 2011 pri zemetrasení na Haiti, aktívne stáli na hraniciach na Balkáne v roku 2015, vlani na ukrajinskej hranici, či za posledné dva mesiace v stanovom mestečku pre sýrskych utečencov na slovensko-českej hranici v Kútoch. V utorok večer 20.12.2022 prišiel domov z Kútov po zbalení stanového mestečka a vyriekol, nevediac, prorocké slová: „Jedna misia končí, druhá môže začať.“ Večer okolo 20.30 hod. ho stretol tretí infarkt a už pomáha potrebným z druhého brehu.

Mal záujem o druhých, pomáhal im na úkor seba, nepoznal slová „nedá sa“. Vždy našiel pre druhých východisko, a spotreboval pre nich všetky svoje sily. Za svoj nedlhý život stihol toľko, ako iní možno nestihnú za život o desaťročia dlhší.

Rodina

S manželkou Teréziou, ktorá je tiež lekárka, mal štyri deti – Michala, Moniku, Luciu a Dominiku a štyri vnúčatá. Okrem vlastných detí si Vladimír Krčméry na diaľku osvojil aj dve dievčatá, Thiery a Samras, ktoré v roku 2003 našiel na ulici v hlavnom meste Kambodže. Vtedy tam spolu s Jurajom Bencom založil detský domov House of Family, ktorý týmto dievčatám a ďalším sto deťom s HIV zabezpečil domov a liečbu HIV vedenú slovenskými lekármi. Obidve „nemanželské deti“ profesora sú dnes už dospelé, žijú v Kambodži a vďaka liečbe, ktorá potláča rozmnožovanie vírusu HIV, sa tešia dobrému zdraviu. Jedna z nich dokonca porodila zdravé, HIV negatívne bábätko.

Pandémia Covid-19

Od 23.marca 2020 bol prof. Krčméry na Slovensku členom ústredného krízového štábu, ktorý vyhodnocoval informácie a koordinoval činnosť rozhodnutí na zamedzenie šírenia koronavírusu. Bol hlavnou postavou v médiách, ktorého si televízia rozhlas pozývali na rozhovor o pandémii. Mal skúsenosti s koronavírusmi SARS, MERS z r. 2012, vírusu sa nebál, a kvôli jeho skúsenostiam si ho pozývali rôzne organizácie či skupiny na besedy. Takto si ho pozvala aj Spoločná cesta ako jedného z prednášateľov na svoje letné stretnutie v júli 2021 do Strašic pri Prahe, avšak v tom čase používal policajnú ochranu a mal presne vymedzené miesta kam ho v rámci SR môžu sprevádzať, ČR medzi ne nepatrila. Dôvodom policajnej ochrany boli masívne útoky antivaxerov a vyhrážky smrťou jemu a jeho rodine. Ako prvý bol na Slovensku zaočkovaný proti COVID-19 pred televíznymi kamerami 26.decembra 2020.

Vďaka svojej zmierlivej povahe a vysokej empatii si ho pozývali na zmierovanie znepriatelených táborov, keďže sa vedel priblížiť k jedným i druhým a dosiahnuť zmier. Nerobil rozdiely medzi príslušníkmi politických strán, rovnako slúžil ľudom bez vyznania, či budhistom, moslimom alebo kresťanom. Videl pred sebou predovšetkým človeka. Nikoho neodsudzoval, za antivaxerov sa modlil.

Pohreb

Správne vnímal rakúsky novinár Wolfgang Bahr, ktorý napísal, že úmrtie profesora Krčméryho vyvolalo na Slovensku podobnú odozvu ako úmrtie Antona Srholca v roku 2016. Posledná rozlúčka s prof. Krčmérym sa konala 29. decembra 2022 v kostole Vincenta de Paul v Bratislave. Vincent de Paul žil svoj život v úplnom sebadarovaní chudobným, rovnako ako prof. Krčméry. Pohrebu sa okrem premiéra a predsedu parlamentu a viacerých ministrov v súčasnej vláde SR zúčastnili aj poslanci parlamentu, prezidentka sa pre chorobu pohrebu zúčastniť nemohla. Pohrebnej liturgii predsedal arcibiskup Stanislav Zvolenský s ďalšími deviatimi biskupmi vrátane Roberta Bezáka s päťdesiatštyrmi kňazmi. Z prednesených rečí bola najzmysluplnejšia autentická ďakovná reč manželky Terézie a štyroch detí, ktoré vtipne spomínali na otca ako niekoho, kto si ich vedel získať nielen v detstve, ale aj v dospelosti a majú v ňom svoj veľký vzor. Tým zároveň odpovedali zlým jazykom, ktoré tvrdili, že kvôli misiám po svete nemal čas na rodinu. Jediný, kto sa vo svojej reči venoval biblickým čítaniam, bol premiér Eduard Heger, ktorý stratil v profesorovi dobrého priateľa a blízkeho spolupracovníka. Jeho pamiatku si na FB statuse uctil slovami:

„S veľkým zármutkom som prijal správu o úmrtí profesora Vladimíra Krčméryho. Bol to človek, ktorý rozdal svoje srdce druhým. Pomáhal tam, kde sa iní báli vstúpiť čo i len myšlienkami. Takým, na ktorých svet zabudol – najchudobnejším z chudobných.“

Prezidentka Zuzana Čaputová o ňom napísala: „Bol mužom viery a svojimi postojmi inšpiroval mnohých k lekárskej službe v chudobných krajinách či k pomoci najslabším. Počas pandémie koronavírusu to bol práve on, kto výrazne prispel svojimi skúsenosťami a autoritou k tomu, že sme dokázali tento boj zvládnuť. Vladimír Krčméry bol vždy plný optimizmu a nádeje a takého si ho budem pamätať.“

1 Ing. RNDR. Vladimír Krčméry, DrSc. (1931 -2014) bol v 50-tych rokoch vo väzení 3 roky, jeho brat MUDr. Silvester Krčméry (1924 - 2014) bol vo väzení 14 rokov.

Ekumenický Altenberg

Konference k 50 letům od založení německého regionu IEF

V půvabném údolí říčky Dhünn, v oblasti zvané podle hrabat z Bergu Bergisches Land, založili cisterciáci z burgundského Morimondu v roce 1133 klášter. Za téměř sedm set let existence zažil 57 opatů, v roce 1803 byl však sekularizován za vlny osvícenských reforem, která proběhla v mnoha evropských zemích, včetně německého Porýní. V následujících desetiletích klášter chátral, rozpadl se i klášterní dóm.

Řešení nalezl pruský stát, a to v podobě souběžného užívání klášterního chrámu oběma konfesemi, evangelickou i katolickou. První evangelická bohoslužba se v rekonstruovaném klášterním dómu konala 13. srpna 1857. Altenberg se tak stal jaksi seshora, z moci úřední, ekumenickým. O tom, jak vypadá soužití dvou konfesních komunit dnes, nám vyprávěli duchovní obou komunit, evangelická farářka a katolický kaplan. Zdá se, že obě „dómské komunity“ spolužijí celkem harmonicky.

V samotném dómu jeho ekumenické povolání připomíná drobná bronzová plastika umělce z nedalekého Bergisch Gladbachu Wernera Franzena, na níž se Ježíš sklání z kříže a objímá dvě klečící postavy, Bernarda z Clairvaux a Martina Luthera. Dva významní teologové, reformátoři své doby, v jejichž teologii hrálo podstatnou úlohu následování ukřižovaného Krista, jsou zobrazeni v naslouchání, s pozorností zcela upřenou na Ježíše.

Před padesáti lety se v Altenbergu konalo první setkání právě založeného německého regionu Mezinárodního ekumenického společenství. Volba právě tohoto místa byla dána nejen jeho ojedinělou ekumenickou historií, ale také tím, že nejsilnější zastoupení členů v Německu bylo a je v Kolíně nad Rýnem a v okolí. V Kolíně například žije a působí dnes už bývalý prezident německého regionu, evangelický teolog, bývalý farář a sekretář Ekumenické rady církví.

Dvoudenní jubilejní konference ve dnech 31. října až 2. listopadu přivedla do Altenbergu asi tři desítky účastníků z Německa a spolu s nimi hosty z Anglie, Walesu, Francie, Španělska a Česka. V programu byly dvě hlavní přednášky. První z nich proslovila Dorothea Sattler, katolická teoložka z univerzity v Münsteru, kde stojí v čele Ekumenického institutu na katolické teologické fakultě. Její přednáška s názvem Smíření? Ekumenicko-teologické aspekty křesťanské naděje se dotýkala zcela konkrétních konfliktů v dnešním světě. Na ni plynule navázala Christine Busch, evangelická teoložka a dnes předsedkyně v roce 1968 založené Aktionsgesellschaft Dienst für den Frieden (AGDFR). Mluvila o „odpovědnosti za mír“ (Friedensverantwortung) církví a jejich poslání překonávat konflikty ve světě.

V době probíhajícího konfliktu na Ukrajině a zdánlivě nezastavitelného návratu k masivnímu zbrojení se zdá být pošetilé (pro někoho dokonce nebezpečné) mluvit o tom, že křesťané nemohou jednoduše přitakávat násilnému řešení konfliktů, považovat výrobu zbraní a obchodování s nimi za něco nezpochybnitelného, a vždy se musí přednostně snažit o mírová řešení. Uvědomil jsem si ale, jak důležité je to připomínat, jakkoli ne všichni budou souhlasit. Na slova Christiny Busch navázala beseda s členy komunity Laurentiuskonvent v hesenském Laufdorfu, kteří poskytují azyl uprchlíkům z Ukrajiny. Beseda s přibližně pětačtyřicetiletou Táňou byla tlumočená z ruštiny. Otčenáš jsme dostali na jednom papíru vytištěný v němčině, ukrajinštině a ruštině.

Již zmíněný Hans-Georg Link při večerním neformálním setkání u dobrého vína referoval o 11. valném shromáždění Světové rady církví v Karlsruhe, které se konalo v září tohoto roku. Kritizoval skutečnost, že ačkoli se jednalo o první shromáždění na evropské půdě po velmi dlouhé době (to poslední se konalo ve švédské Uppsalle v roce 1968!), nevyužili němečtí pořadatelé příležitosti k tomu, aby výrazně pojmenovali témata související s reformací a jejím dědictvím.

Společně s Manfredem Richterem připravil neúnavný (ročník 1939) Link pro valné shromáždění v Karlsruhe text obsahující devět tezí s návrhem „dekády smíření“ 2023-2033, přičemž pro sedm z deseti let je připomenuto výročí významné události z dějin křesťanství s návrhem na ekumenické řešení či posun dopředu. Tak například k výročí 1700 let od prvního ekumenického koncilu křesťanstva v Nikáji (dnešní turecký Iznik) v roce 325 se západní církve vrátí k původnímu textu nikajsko-konstantinopolského vyznání víry (tedy bez pozdějšího západního dodatku, filioque) a zahrnou je do svých bohoslužeb jako znamení spirituálního společenství s pravoslavnými církvemi.

Jiné události v této „dekádě smíření“ jsou u nás méně známé, například pětisté výročí Schlechtheimského vyznání, základního věroučného dokumentu novokřtěneckého hnutí z roku 1527 znamená pro velké církve (katolickou, evangelickou) příležitost vyrovnat se s násilným potlačením novokřtěnců a přiznat svou vinu za ně. Ještě méně obecně známé je Míšeňské prohlášení z roku 1988, v němž se německé evangelické církve a anglikánská církev vzájemně uznávají jako plná církevní společenství s uznáním platné ordinace duchovních. Proč nyní neučinit další krok a nedotáhnout teoretické uznání do plného církevního společenství?

Ještě jeden, a obsáhlejší, text německé provenience určený k valnému shromáždění Světové rady církví byl na setkání představen – Dorothea Sattler spolu s teologem arménské apoštolské církve Hacikem Gazerem, pastorem federace svobodných evangelických církví Markusem Iffem a pastorem nezávislé luterské evangelické církve Wernerem Klänem sestavili sborník studií Smíření v připomínce Ježíše Krista věnovaný eucharistii a Večeři Páně.

Jak připomínají editoři, od roku 1982, kdy byly přijaty průlomové limské dokumenty Komise pro víru a řád Světové rady církví, se žádný další mezinárodní ekumenický dokument problematice eucharistie nevěnoval. Text, do něhož přispělo celkem 16 autorek a autorů různých církevních komunit, obsahuje příklady ekumenické spolupráce a dialogu i společného interdenominačního slavení.

Ekumenický Altenberg byl, je a jistě i nadále bude inspirativní místo.

9 tezí pro XI. shromáždění Světové rady církví v Karlsruhe 2022

"Desetiletí smíření" 2023–2033: Na cestě k "Domu společenství křesťanských církví"

I. Karlsruhe – historická šance

Jedenácté shromáždění Světové rady církví, které se bude konat v Karlsruhe od 31. srpna do 8. září 2022, je historickou příležitostí.

Poprvé v historii ekumenického hnutí se shromáždění Světové rady církví uskuteční na německé půdě. Po Amsterdamu 1948 a Uppsale 1968 je to teprve třetí shromáždění v Evropě po půl století (54 let). Představuje historickou šanci nastolit témata a otázky německého a evropského regionu na celosvětovém fóru, aby se mohly stát silou pro smíření na celém světě.

II. Světová rada církví: Jedna víra a jedno eucharistické společenství

"Hlavním cílem společenství církví ve Světové radě církví je vzájemně se vyzývat k viditelné jednotě v jedné víře a v jednom eucharistickém společenství..." (Ústava SRC, III.).

Světová rada církví byla založena 23. srpna 1948 v Amsterdamu jako nový fenomén v dějinách církví, aby vyvedl církve z jejich vzájemné konfesijní izolace do společenství, které je spojuje. Od počátku plní tento úkol v duchovní, teologické, charitativní, diakonické, etické a politické oblasti. Aby byla schopna zvládnout četné nové výzvy, kterým Světová rada církví čelí v oblasti spravedlnosti a míru, musí být členské církve hluboce zakořeněny v jedné víře a eucharistickém společenství.

K tomu, abychom to přijali, je v mnoha případech stále zapotřebí změna mentality, která uzná přednost základu v Kristu před projevy vlastní tradice, a to s ohledem na současné výzvy, do nichž nás dnes Boží volání staví. "Každý by se měl přiblížit o krok blíže k místu, kde se nachází" (Navid Kermani)

III. Pozvání do Říma k větší účasti

Vzhledem k tomu, že v Německu a ve střední Evropě jsou v popředí vztahy mezi protestantskými církvemi a katolickou církví, měla by se římskokatolická církev účastnit světového shromáždění v Karlsruhe ve větší míře než dosud.

V dekretu o ekumenismu (1964), v encyklice Ut unum sint "o ekumenickém úsilí" papeže Jana Pavla II. (1995),v apoštolském listě papeže Františka Evangelii gaudium (2013) i v encyklice Fratelli tutti (2020) se římskokatolická církev již jednoznačně a neodvolatelně zavázala k účasti na ekumenickém hnutí. Mezitím papež Pavel VI. (1969), papež Jan Pavel II. (1984) a papež František (2018) osobně navštívili Světovou radu církví v Ženevě a vyjádřili tak solidaritu s ostatními církvemi. Vzhledem k významu, který mají protestantsko-katolické vztahy v Německu a v Evropě od dob reformace, a to jak v pozitivním nebo negativním smyslu, je nyní nutné přizvat k účasti na shromáždění v Karlsruhe větší počet zástupců římskokatolické církve a zintenzivnit spolupráci mezi Ženevou a Římem.

IV. Pokrok v konciliárních procesech

Konciliární procesy, které byly zahájeny v roce 1982, potřebují prohloubení základů víry a musí být vzájemně propojeny.

Přijetím Limských dokumentů (o křtu, eucharistii a duchovenské službě) v roce 1982 začalo období konciliárních procesů a desetiletí. Vedle desetiletí věnovanému křtu, eucharistii a duchovenské službě (BEM) byl na valném shromáždění Světové rady církví ve Vancouveru v roce 1983 vyhlášen konciliární proces za spravedlnost, mír a uchování stvoření, v devadesátých letech následovalo desetiletí "Církve v solidaritě se ženami", na počátku 21. století desetiletí za překonání násilí a od valného shromáždění v Pusanu 2013 "Pouť spravedlnosti a míru", jejíž součástí je i vize ekumenicky smířeného křesťanství. V katolické církvi v Německu začala v roce 2019 synodální cesta. Papež František zahájil v roce 2021 konzultační proces pro celosvětovou tříletou synodu. Aby tyto různé procesy nezanikly vedle sebe, potřebují přesvědčivý společný základ v jediné apoštolské víře a spojení v komplexním koncilním a synodálním procesu.

V. "Desetiletí smíření"

Jádrem křesťanské víry je smíření mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi, církvemi a národy. To je cílem budoucího "desetiletí smíření". Tomuto účelu by mělo sloužit budoucí "Desetiletí smíření".

Církve jsou pověřeny slovem a službou smíření. To mohou věrohodně učinit pouze tehdy, pokud se nejprve vzájemně usmíří tím, že závazně a veřejně zruší předchozí vzájemná odsouzení a exkomunikace. Tímto způsobem se sami stávají viditelnými znameními smíření a vydávají světu svědectví o tom, jak se smíření děje a jak působí. Za tímto účelem by mělo být v Karlsruhe přijato "Desetiletí smíření" na období 2023-2033.

Evropa je nejen místem, kde vznikla různá reformační hnutí, ale je také prostorem, odkud se církevní rozdělení rozšířilo na všechny kontinenty. Díky ekumenickému hnutí po roce 1945 do značné míry ztratilo svou ničivou sílu, ale dodnes brání věrohodnému konciliárnímu společenství církví. "Dokumenty rostoucí shody" (Dokumente wachsender Übereinstimmung), které jsou k dispozici v pěti velkých svazcích - "žlutých cihlách" - nyní umožňují prohloubení společenství různých stran; nesmí se změnit v "dokumenty rostoucího zklamání".1 Protože dřívější vzájemná odsouzení již byla teologicky vyřešena, nastal čas je oficiálně zrušit.

VI. Sedm kroků mezi lety 2023 a 2033

"Desetiletí smíření" se zaměřuje na řešení konfliktů mezi církvemi v sedmi krocích; další mohou následovat.

1) V roce 2023 na svém shromáždění v Krakově Světový luterský svaz oficiálně odvolá odsouzení papežství jako "antikrista" ve čtyřech reformačních konfesních spisech s ohledem na současné papežství. Světové synodální shromáždění v Římě v roce 2023 oficiálně zruší platnost exkomunikace Martina Luthera a všech jeho následovníků z roku 1521 (3. ledna) pro dnešní dobu.

2) V roce 2025 si celé křesťanstvo připomene první koncil, který se konal před 1700 lety v Nikáji/Niceji (dnes Iznik, Turecko). Církve na Západě se vrátí k původnímu znění Nicejsko-cařihradského vyznání víry (381) a zařadí ho do svých eucharistických bohoslužeb, čímž vyjádří znamení duchovního společenství s pravoslavnými církvemi.

3) V roce 2027 uplyne 500 let od vydání Schleitheimského vyznání anabaptistického (novokřtěneckého) hnutí. Nabízí tzv. velkým církvím příležitost vyrovnat se s násilným potlačením anabaptistického hnutí, vyznat svou vinu a přispět tak ke smíření s dnešním celosvětovým baptistickým hnutím (anabaptisty).

4) Na rok 2028 připadá 40. výročí Míšeňské deklarace (1988) - po níž následovala Reuillyská deklarace (1999) - mezi anglikánskými a reformačními církvemi v Evropě. To je příležitost k dokončení dosud chybějícího vzájemného uznání ordinovaných služeb, vzájemné zaměnitelnosti ordinovaných osob i různých způsobů utváření historického episkopátu, a tím k dosažení plného církevního společenství.

5) V roce 2030 uplyne 500 let od doby, kdy bylo na říšském sněmu v Augsburgu předloženo a odmítnuto základní vyznání reformace, Augsburské vyznání (Confessio Augustana). O 450 let později, kolem roku 1980, podpořil Josef kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., snahy o uznání Augsburské vyznání jako legitimního křesťanského vyznání. V roce 2030 by se tak mohlo stát základem pro to, aby protestantské církve a římskokatolická církev mezi sebou uzavřely závazné církevní společenství.

6) V roce 2031 uplyne 500 let od chvíle, kdy se anglikánská církev definitivně oddělila od papeže jako hlavy katolické církve. O 500 let později lze 37. článek z 39 anglikánských článků revidovat na společenství s papežem, ale ne pod ním.2 To se může stát vzorem pro „dům společenství křesťanských církví“ jako celek.

7) V roce 2033, po zhruba 2000 letech, je čas, aby křesťané veřejně vyznali svoji historickou vinu vůči judaismu, vrátili se ke svým kořenům v Božím lidu Izraele a pokusili se vhodným způsobem uskutečnit prorockou vizi o pouti národů na Sijón (Iz 2,1-5).

VII. Koncilní společenství v 21. století

Konciliární společenství v 21. století zahrnuje jak pouť za spravedlnost a mír, tak také koinonii mezi různými církevními rodinami v synodální podobě.

Na cestě do politických ohnisek a na sociální okraj společnosti získávají zúčastněné skupiny zkušenost s doprovázením a rozvíjejí teologii společenství (Theologie der Weggefährtenschaft; Theology of Companionship), která učí dělit se o chléb mezi sebou. Tato nová zkušenost může vést i k tomu, že celé církve vstoupí do vzájemného společenství jako členové jednoho Božího lidu. K tomu se ve 21. století nabízí tyto příležitosti: rok 2030 pro protestantské a katolické církve; rok 2054 - 1000 let po roztržce mezi Římem a Konstantinopolí - pro západní a východní církve; rok 2062 pro skutečně ekumenickou synodu u příležitosti 100. výročí II. vatikánského koncilu, která oslaví společenství křesťanů ve smířené podobě, nebo 1750. výročí prvního koncilu v roce 2075.

VIII. Viditelná znamení v Karlsruhe a Štrasburku

Téma shromáždění Světové rady církví v Karlsruhe "Kristova láska pohání svět ke smíření a jednotě" vybízí ke třem viditelným znamením smíření: eucharistické pohostinnosti, vzájemnému mytí nohou a veřejné oslavě stvoření.

Po jedné generaci nastal v Karlsruhe čas připomenout si praxi ze shromáždění ve Vancouveru (1983) a v Canbeře (1991) a nabídnout, možná pod vedením canterburského arcibiskupa Justina Welbyho, slavení večeře Páně podle tzv. limské liturgie s eucharistickou pohostinností. Společná mezináboženská modlitba spolu s komunitou sv. Egidia (Sant'Egidio) a jejím vedoucím Andrea Riccardim ilustruje změnu paradigmatu od vládnutí jeden druhému ke službě jeden druhému zvláště jasně, když se uprostřed ní provádí úkon vzájemného mytí nohou, který dal Ježíš jako příklad svým následovníkům. Celostátní pracovní skupina křesťanských církví (Arbeitsgemeinschaft Christlicher Kirchen, ACK) společně s hnutím "Pátky pro budoucnost" (Fridays for Future)3 oslaví na řece Rýn v Karlsruhe plánovanou veřejnou slavnost stvoření, aby viditelně vyjádřila svou radost a starost o náš společný dům stvoření.

Kromě toho bude nyní ve Štrasburku slavnostním způsobem celosvětově přijata a potvrzena Charta Oecumenica pro Evropu (z roku 2001) - jako dar společenství křesťanských církví v Evropě celému křesťanskému světu.

IX. "Blahoslavení tvůrci pokoje" (Mt 5,9)

"Válka je v rozporu s Boží vůlí. Role, kterou válka hraje v současném mezinárodním životě, je hříchem proti Bohu a degradací člověka." (1. shromáždění WCC v Amsterdamu 1948)

Vzhledem k agresivní válce proti Ukrajině, kterou 24. února 2022 zcela překvapivě a neopodstatněně zahájil člen Ruské pravoslavné církve, prezident Ruské federace Vladimir Putin, musí celé křesťanstvo pozvednout svůj hlas. Musí mít na paměti prohlášení 1. shromáždění Světové rady církví z roku 1948, že „Bůh od vás vyžaduje, abyste se bezpodmínečně postavili proti válce a za mír", a prohlášení 6. shromáždění ve Vancouveru z roku 1983, že „jak výroba a rozmístění, tak použití jaderných zbraní jsou zločinem proti lidskosti a že takové aktivity je třeba z etických a teologických důvodů odsoudit". Proto v Karlsruhe záleží na tom, aby všechny členské církve Světové rady církví požadovaly obnovení poválečného uspořádání schváleného OSN a přijaly jednoznačné odsouzení agresivní války spolu s mírovým poselstvím zaměřeným do budoucna, spojené s veřejným mírovým procesím - například v neděli 4. září mezi bývalými válečnými nepřáteli: mezi Karlsruhe, Kehlem a Štrasburkem.

"Bez usmíření není budoucnosti" - Desmond Tutu

"Bez nové budoucnosti není smíření" - Jürgen Moltmann

1 Odkaz na německé vydání ekumenických dokumentů s názvem Dokumente wachsender Übereinstimmung. Sämtliche Berichte und Konsenstexte interkonfessioneller Gespräche auf Weltebene, které dosud v pěti obsáhlých svazcích, vydaných v letech 1983 – 2021, zahrnuje dokumenty z let 1931 – 2019. (pozn. překl.)

2 37. článek obsahuje tvrzení, že římský biskup nemá v anglickém království žádnou jurisdikci. (pozn. překl.)

3 Fridays for Future je hnutí studentů a studentek, převážně ze středních škol, které demonstracemi (konanými převážně v pátek) požaduje globálním řešení klimatické krize. (pozn. překl.)

Přeložil Martin Vaňáč

Z povzdálí se dívali také muži

S evangelistou Lukášem mají feministky problém – na jedné straně žádný z evangelistů nevěnuje ženám takovou pozornost jako Lukáš (dvě pětiny postav jeho evangelia jsou ženy a 42 pasáží je věnováno ženám, z toho dvě třetiny nacházíme jen v Lukášově evangeliu), na druhé straně v knize Skutků Lukáš údajně potlačil významnou roli, kterou měly ženy v prvotní církvi. Tak byl Lukáš feminista nebo antifeminista? Podle toho, jak se autorka rozhodne, pak dokládá tu či onu jednostrannou pozici. Turid Karlsen Seim, někdejší děkanka teologické fakulty v Oslu, se pokusila, dle informace na záložce prvního vydání knihy (The double message: Patterns of Gender in Luke and Acts, Nashville 1994 a T and T Clark 20042), o „vybalancovaný tón z pozice umírněné feministické perspektivy“, tedy jednodušeji řečeno, o odlišení toho, co je ve feministických výkladech vědecky obhajitelné a co je produktem ideologické předpojatosti (například vyvozování z označení „Jana, žena Herodova správce Chuzy“, že „žena je definována mužem“ – Marie z Magdaly je přece definována místem původu a Zuzana ničím dalším; Maria Kleofášova má tento přídomek k odlišení od jiných Marií). Kniha tohoto druhu by vyžadovala recenzi zabývající se detaily výkladu konkrétních biblických míst, ale protože autorce zjevně jde o to zapojit vědecky obhajitelné výsledky feministické exegeze do rozhovoru za hranicemi feministicko-teologické diskuse, pokusím se zde jako „zahraniční“ čtenář o čistě osobní sdělení, co z jejího výkladu považuji za užitečné zapojit do teologické diskuse v našem prostředí. Někdo jiný by asi vybral jiné pohledy, ale o tom je diskuse, že si výběrově osvojujeme některá cizí stanoviska, která se nám v našem osobním kontextu jeví jako přesvědčivá a užitečná – a tento výběr už autor nemá ve své  moci.

Lukášova církev (ta pro kterou píše a kterou promítá i do doby počátků) není ani církví umlčující ženy ani církví ženy privilegující, ale je podle autorky společenstvím mužů a žen, resp. žen a mužů. Stylisticky to Lukáš vyjadřuje tím, že vytváří páry vyprávění, kde je tentýž motiv spojen s ženou a následně mužem či v opačném pořadí – některé horlivé autorky vidí takových paralel příliš mnoho, ale dle Seim jimi nepochybně jsou např. vyprávění o posedlém muži a Petrově tchyni (Luk 4), o setníkovi z Kafarnaum a vdově z Naim (7), milosrdném Samařanovi a Marii a Martě (10), výběrčím daní a vdově (18), ženách u hrobu a učednících jdoucích do Emaus (24) aj. Jinde jde spíše o paralelní dvojice postav: Zachariáš a Maria, Simeon a Hanna, Náman a vdova ze Sarepty, Jairova dcera a vdovin syn, muži z Ninive a královna ze Sáby, muž a žena uzdravení o šabatu, Abrahámův syn a Abrahámova dcera, pastýřova ovce a vdovina mince, Eneáš a Tabita (Sk 9); monogenés hios (7,12) a thygatér monogenés (8,42). V rámci tohoto „genderového párování“ či doplňování („complementarity“) zřejmě Lukáš doplnil do scény pod křížem i muže, asi s velkým váháním, soudě podle víceznačného výrazu, který ČEP přeložil jako „přátelé“ (23,49: „Všichni jeho přátelé stáli opodál“). Marek mluvil jen o ženách pod křížem, a nebyla to žádná diskriminace (i ženy a jen zpovzdálí), ale naopak sdělení, že na rozdíl od učedníků ženy neutekly. Ženy jsou dle autorky zahrnuty už v onom výrazu přátelé, přesto však ještě výslovně zmíněny pro svou „reprezentativní funkci“. Lukáš nechtěl jejich význam umenšit ani popřít útěk učedníků, ale přece jen svou formulací umožnil, aby se zpovzdálí dívali také muži… (Petr šel „zpovzdálí“ už 22,54).

Ženy jsou u Lukáše spojovány s diakonií, což u něj znamená především službu u stolu. To může být některým autorkám znamením pohledu na ženy jako na ty, kdo jsou odkázány do kuchyně, ale jak autorka ukazuje na Lukášově užívání výrazu diakonie, jde u Lukáše o linii od uzdravení Petrovy tchyně (uzdravení ke službě) přes charakteristiku žen, které Ježíše doprovázely (Luk 8: …některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly“) až po vrcholný okamžik Poslední večeře, kdy Ježíš řekne: 22,26n. „Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží“. Vyprávění o diakonii žen podle autorky není oslovením žen, aby se spokojily s prací v domácnosti, ale výzvou mužům, zejména pak těm, kdo stojí v čele církve, aby svou funkci pojímali jako službu (a aby od žen čekali službu Pánu, nikoli službu pánům – čemuž opisovači textů zřejmě nechtěně napomohli (christologicky motivovanou?) záměnou za „sloužila/sloužily jim“ za „sloužila/sloužily Jemu“). (Ve Skutcích slouží ostatně u stolu apoštolové a pak diakoni.) Některé autorky se obávají, že tím jsou ženy vykázány do domácí sféry, podle Seim však nezohledňují dostatečně, že apoštolská církev je právě „církví v domě, domácí církví“. Domácí prostředí je centrálním místem rané církve, ale ani tam není žena povolána jen ke službě u stolu, ale „Marie si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo“, zatímco Marta se věnovala „mnohé diakonii“ (περι πολλην διακονιαν). Podle Ježíše však Maria volila dobře.

Ženy se stávají služebnicemi tím, že byly uzdraveny či očištěny, muži byli povoláni. Ke službě veřejného svědectví povolány nejsou, což autorka kupodivu nespojuje s nemožností ženy svědčit v daném prostředí, a spíše tuto situaci vztahuje k vyprávění o prázdném hrobě (kam ženy jdou, aby naposled pokračovaly ve své službě Ježíšovi): Ženy jsou první, kdo uvěřily a zvěstovaly radostnou zvěst o vzkříšení (a protože doprovázely Ježíše už z Galileje, splňují tedy podmínku apoštolství). Jejich svědectví však nevěřili ani sami apoštolové, tím méně by jim prý byli věřili nevěřící. Úvaha zajímavá, ale nevím, zda autorka do textu nevkládá příliš mnoho významu a zda se její výklad dá doložit sledováním dějin působení textu.

Protože ženy nebyly pověřeny k apoštolské službě, zbývá tu služba založená na charismatech, zvláštní blízkosti žen Duchu svatému, a tu autorka nachází v Lukášových textech bohatě doloženou, a sice už v charismatických projevech v prvních kapitolách evangelia. Také Lukášem citovaný Joel 3,1-5 odkazuje podle autorky k charismatické službě „dcer Abrahámových“ v církvi („Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat“).

Poněkud překvapivě (aspoň pro mě) vidí autorka pozitivně „asketickou“ formu života, která ženy vyčleňuje ze společenských hierarchických struktur (idealizace vdovství, duchovní mateřství). Ale Lukáš ve svém genderovém párování dává tuto šanci k asketickému životu i mužům, jak prý dokládá i Lukášův obraz apoštola Pavla.

Tak podle autorky přináší Lukáš jakési „dvojí poselství“ – nový ježíšovský pohled na ženy, překračující rabínskou praxi, i „maskulinizaci“ Skutků apoštolských, kde ženy hrají důležitou roli, ale nepodílejí se na vedení církve a veřejném zvěstování evangelia.

20 let Evangelické liturgické iniciativy COENA

Výroční setkání Coeny (viz www.coena.cz) se uskutečnilo 24.-26.11.2022 na evangelické faře a v kostele v Pardubicích. Setkání bylo bohatěji navštíveno než obvyklá půlroční setkání. Zúčastnilo se asi 35–40 lidí. Vzorná příprava a průběh setkání je dílem především Tomáše Drobíka, jednoho ze zakladatelů Coeny.

Pozoruhodná byla konfesijní pestrost účastníků a přednášejících. Kromě dominující Českobratrské církve evangelické zde byl jerej Pravoslavné církve,1 tři katolíci, starokatolický jáhen, farářka Evangelické církve metodistické, farář ECAV v ČR, kaplan Luterské církve a.v. ze Slovenska. Potěšilo mne, že mezi přítomnými byli dva absolventi a jeden student Institutu ekumenických studií.

Dny setkání byly zarámovány chorálně zpívanou denní modlitbou církve. S téměř benediktinskou profesionalitou ji vedl Martin Grombiřík z Brna. Byla slavena v kostele, kde jsme byli rozděleni na dva chóry. Jednalo se jak o ranní a večerní chvály (nešpory), tak o polední modlitbu během dne a modlitbu před spaním (kompletář). Večeře Páně byla slavena na samý závěr. Účastníci seděli u stolu, předsedal Karel Šimr a dialogickým kázáním posloužili Marta Sedláčková a Tomáš Drobík.2

Celé páteční dopoledne bylo věnováno před dvěma roky vydanému Evangelickému zpěvníku. Deset účastníků referovalo o jeho používání. Ohlasy byly vesměs kladné. Jeden z referujících, který je reformovaně (tj. kalvínsky, na rozdíl od luteránské většiny) naladěn, zpěvník pochválil a pak řekl, že ho ve sboru nepoužívají, ani používat nebudou… Překvapilo mne, jak důležité místo v evangelické bohoslužbě i spiritualitě zpěvník zaujímá. A ještě více mne překvapilo, že písně pro bohoslužbu vybírá farář.3

Odpolední program byl zahájen příspěvkem Davida Sedláčka „Přímluvná modlitba v krizové době pandemie a války“. Podle mého názoru to bylo to nejlepší, co na celém setkání zaznělo. Mám příslib autora, že nám dodá písemnou verzi referátu, abychom ji mohli vydat. Ukázal mj. na význam přímluv pro růst solidarity i pro sjednocování s boží vůlí.

Následoval můj referát o roli předsedajícího v liturgii. Uvědomil jsem si, jak rozdílné je katolické a protestantské východisko. Zatímco katolík potřebuje zdůrazňovat nezastupitelnou roli slavící obce, tak protestant potřebuje uchopit ordinaci nejen jako zmocnění církve, ale i vnímat v ní působení Ducha.

Jana Křížová referovala o nové Knize bohoslužeb Evangelické církve metodistické. Jedná se o překlad liturgické knihy americké metodistické církve, která je celosvětově užívána. Účastníci měli možnost tuto knihu získat. Podle mého názoru se jedná o dosud nejlepší protestantskou bohoslužebnou knihu, která u nás vyšla.4

Večer patřil přednášce Pavla Kopečka, který vede katedru liturgiky CMTF UP v Olomouci. Přednáška se věnovala dějinám, přínosům i úskalím liturgického hnutí. Vyvolala rozsáhlou diskusi, zejména k liturgickému prostoru. Pavel Kopeček, původním povoláním stavař, má k této problematice blízko a pro posluchače byla nejsnáze uchopitelná.

V sobotu dopoledne Tabita Landová, vedoucí katedry praktické teologie ETF UK v Praze, představila diskusi vedenou v Poradním odboru liturgickém Synodní rady ČCE o konfirmaci. Zároveň jsme byli seznámeni s návrhem nového liturgického formuláře pro konfirmaci. To, že se hledá, čím vlastně dnes konfirmace je, mne nepřekvapilo. Je užitečné uchopit smysl, reinterpretovat a nově formulovat celou řadu liturgických aktů. Překvapila mne ne zcela reflektovaná klíčová část každé liturgie, eulogie – anamneticko epikletická modlitba, která je v návrhu uvedena ve dvou variantách jako „modlitba“. Obě varianty jsou deficitní. Jedna má velmi stručnou anamnetickou část, takže se zdá, že je chápána jen jako prosba. Druhá varianta je obsahově lepší, ovšem má formální vadu – obrací se k Ježíši (zatímco liturgická modlitba se obrací k Otci, skrze Syna v Duchu svatém). Je zajímavé, jak anamneticko-epikletická forma modlitby, které má bohaté vzory ve starozákonních berachot či v modlitební formě todah, která se uchovala v liturgiích křesťanského Východu a která je v posledních desetiletích nedílnou součástí obnovených liturgií napříč denominacemi, dosud nepronikla do vzorů, ze kterých návrh čerpal. Přitom by při tvorbě liturgických modliteb stačilo trochu promyslet Otčenáš, který má též anamneticko-epikletickou strukturu.

Coena se dožila věku mladého, dospělého člověka. Za to patří Hospodinu díky. Přejme ji vytrvalost, neboť plody jejích snah mohou být patrné až po více generacích.

1 Jeho příspěvek ve čtvrtek večer týkající se života české pravoslavné církve jsem bohužel neslyšel, byl jsem vázán povinnostmi ve vlastní obci, aby z několika stran jsem slyšel chválu na otevřenost nezamlčující problémy a inspirativnost sdělení.

2 Slavení jsem se již bohužel nezúčastnil, neboť jsem odjížděl na setkání slovenské diaspory naší obce.

3 Mám evangelickou církev asi zidealizovanou. Subsidiarita se příliš nepěstuje.

Duchovný pokrok v Origenovom výklade Piesne piesní

Duchovný pokrok znamená stále postupovať ďalej

Duchovný pokrok je neustále aktuálna téma, a to nielen v systematickej teológií, ale aj v skúsenostiach ľudí každej doby. Na stole sú otázky: Čo je duchovný život? Ako si ho nepomýliť s pýchou? Uskutočňuje sa duchovný pokrok len po trajektórií od zla k dobru, alebo pozná aj stúpanie po akomsi rebríku stúpania od nižších cností k vyšším?

Origenes definuje duchovný pokrok ako „stále postupovat dál“1 Cieľom duchovného pokroku je spojenie celého rozumného stvorenia s Kristom.2 Origenes vysvetľuje dokonalosť pomocou Písma, konkrétne obrazmi Piesne Piesní.

Obrazmi Piesne piesní, duša najprv dostáva ženíchove bozky, ktorými je porozumenie Božiemu slovu, potom je očistená od hriechov a rastie v porozumení. Je ranená láskou, jej oči sú ako oči holubice, čo podľa Origena značí, že duša rozumie Božím písmam a potom vníma viac krásu Božieho slova. Počas duchovného rastu duša postupne rozumie Božiemu slovu do väčšej miery. Dostáva pri tom rôznu pomoc, podobne, ako Pavol hovorí o mlieku pre kresťanov „začiatočníkov“ a pevnú stravu pre pokročilejších.3 Pre Origena sú týmto mliekom alebo striebornými ozdobami od ženíchových priateľov napríklad podobenstvá a vzory Starého zákona, a napodobeninami zlata sú iskry duchovného porozumenia, ktoré jej dávajú motiváciu túžiť po hlbšom porozumení Božích tajomstiev.4

Pri vysvetľovaní názvu Piesne Piesní Origenes vymenováva piesne Starého Zákona, z ktorých viaceré súvisia s putovaním Izraelitov púšťou. Podľa Origena každý človek musí vyjsť z Egypta a prejsť cestu púšťou ako Židia v príbehu o Exode. Rôzne kantiká Exodu podľa neho naznačujú stupne dospievania duše, pričom nezáleží na ich presnom počte.5 Ďalším obrazom pokroku je pole. V Origenovom výklade, ktorý je podobný podobenstvu o rozsievačovi, každá duša má svoje pole, ktorým je jej život a spôsob žitia.

Nevesta Piesne piesní túži prebývať v tieni svojho milého. To, že nevesta chce byť v tieni ženícha, znamená pre Origena, že duša, ktorá túži po pokroku v poznaní Boha, má byť pokorná, podobne ako panna Mária, ktorá bola zatienená Duchom Svätým. Podľa Origena, pokorný človek, ktorý sa snaží byť v tieni Loga, ak si to zaslúži, zrodí sa v ňom Boží Logos tak ako v Márii.

Duchovný pokrok vidí Origenes v kontexte spojenia celého rozumného stvorenia s Kristom. Na tejto ceste treba postupovať stále ďalej, inak duši hrozí pád. Duch Svätý dušu očisťuje od hriechov a duša rastie vo vzťahu k Božiemu Slovu, ktoré sa v nej stáva porozumením a Božou múdrosťou. Počas pozemského života však na dušu neustále číhajú pokušenia, ale má aj pomocníkov - anjelov a dostáva od Loga rôzne dary.6 Origenova koncepcia pokroku je predstavou o poznávaní Boha a jeho múdrosti. Duša správne nasmeruje svoju lásku eros voči Bohu a rastie v jeho poznávaní, čím získava podiel na Logu – poriadku sveta.

Od zla k dobru a od menšieho k väčšiemu dobru

Duchovný pokrok vedie k stále väčšiemu poznaniu

Pre Origena vedie pokrok vždy od nižšieho poznania k vyššiemu. „Kdo se zabývá božskou filozofii, nemá mít na zemi nic vlastního, nýbrž má stále postupovat dál – a ne tolik z místa na místo, jako od nižšího poznání k vyššímu.“7

Túto postupnosť vidí Origenes v rôznych biblických textoch, napríklad postupnosť praotcov, ktorí sa spomínajú v Božom predstavení Mojžišovi ako Boh Abraháma, Izáka a Jakuba. Postupnosť vedie od Abraháma, ktorý bol poslušný, k Izákovi, ktorý kopal studne, čo je pre Origena symbol múdrosti, ktorá ide do hĺbky, až po Jakuba, ktorý videl v sne anjelov zostupovať po rebríku. Rovnakú postupnosť vidí Origenes aj v gréckych vedách morálke, prírodovede a kontemplácii (etike, fyzike a epoptike). Tie podľa Origena zodpovedajú trom knihám, napísaným Šalamúnom: Kniha prísloví pobáda k cnosti na začiatku duchovného života, tak ako etika, kniha Kazateľ a prírodoveda učia o obmedzenosti a márnosti všetkého stvoreného a Pieseň piesní a kontemplácia pomáhajú nazrieť mysľou za hranice pozemského poznania. Podľa Origena, Šalamún poznal tieto vedy z Božieho vnuknutia dávno pred gréckymi filozofmi.8

Postupnosť Origenes vidí aj v siedmych spevoch Starého zákona, piesňach, voči ktorým je Pieseň piesní tou najkrajšou piesňou, ktorá zodpovedá najvyššiemu štádiu duchovného života. Prvou piesňou je tá, ktorú zaspieval Mojžiš a Izraeliti, keď videli mŕtvych Egypťanov na dne mora a uverili Bohu a jeho služobníkovi Mojžišovi. Druhá pieseň je oslavou studne v knihe Numeri. Tretia je v knihe Deuteronomium, štvrtá pieseň Debory je v knihe Sudcov, piata Dávidova pieseň po vyslobodení od nepriateľov je z Druhej knihy kráľov, šiesta pieseň z prvej knihy Kroník a siedma je Pieseň piesní. Avšak, Origenes zdôrazňuje, že nezáleží natoľko na konkrétnom počte piesní, ako na štádiách, ktoré nevesta dosahuje, kým príde do svadobnej komnaty a nepočuje či nevyriekne Pieseň piesní.9

Podobenstvom o viac a menej pokročilých sú pre Origena aj hory a pahorky, po ktorých skáče ženích Piesne podľa nevestiných slov. Kopce a pahorky pre Origena môžu postupne znamenať vysoké interpretácie Písma, teda jeho duchovné významy, ale môžu znamenať aj tých, ktorí veria v Boha celým srdcom podľa kvality ich žitia a miery porozumenia. Vyššia hora znamená lepší život a väčšie porozumenie. Hory ale môžu znamenať aj učenie o Svätej trojici, čo je Origenov preferovaný výklad.10

Tieto na prvý pohľad rôzne výklady sú navzájom prepojené a dopĺňajú sa, pretože podľa Origena tí, čo veria v Boha celým srdcom a žijú podľa toho, hľadajú vysoké významy Písma, ktorých korunou je učenie o Trojici.

Origenes taktiež interpretuje prirovnanie ženícha ku gazele a jeleňovi ako postupnosť cesty duše od viery na začiatku cesty k dobrým skutkom. Vychádza tu z filologického výkladu gazely a jeleňa. Gazela, po grécky δορκας, sa spája s dobrým zrakom (θεωρια) a jeleň je väčšie zviera, ktoré usmrcuje hady podobne, ako sú pre Origena väčšie skutky viery (πραξις), než viera na začiatku.11 Podobne, mladé panny, konkubíny, vedľajšie kráľovné a nevesta reprezentujú rozličné druhy duší podľa ich blízkosti k Slovu.12 Tak Origenes popisuje duchovný rast ako prehlbovanie vzťahu k Logu. Všetky tieto obrazy ukazujú, že pre Origena je významnou súčasťou náuky o duchovnom pokroku rast v poznaní a vo vzťahu k Logu.

Očista od hriechu je trvalou súčasťou pokroku

Origenes duchovný pokrok popisuje často ako prechod cez rôzne pozitívne štádiá,13 ale očista od hriechu je tiež trvalou súčasťou pokroku. Napríklad názov vinice Enggadi interpretuje Origenes ako oko pokušenia. Ďalej vysvetľuje, že tento tajomný pojem znamená prítomnosť. „Oko pokušení – to je přítomnost, vždyť dokud jsme na tomto světě, prodléváme v pokušení, a pokušením je život člověka na zemi.“14 Celý život je človek vystavený pokušeniam a bojuje s démonmi, ktorí sa ho snažia presvedčiť, aby zhrešil. Ak však človek pokušeniu podľahne, Boh mu môže odpustiť, ako ukazuje aj nevesta, ktorá o sebe hovorí, „Černá jsem a krásná“. Čierna je kvôli hriechu, krásna je preto, že jej bolo odpustené.

Aj nepokračovať v nastúpenej duchovnej ceste sa pre dušu môže stať zlom. Tak Origenes hodnotí verš „jestliže se sama neznáš“.15 Duša má poznať seba samu, to znamená, že sa má zamýšľať nad svojou cestou, nad svojimi myšlienkami, slovami a skutkami ale aj nad otázkami, ktoré sa týkajú toho, čo je duša, či vzniká s telom počas tehotenstva alebo pred tým, a otázky týkajúce sa budúcnosti po smrti. K týmto úlohám poznania Origenes priradzuje aj úlohu poznať Trojicu. Uvedomuje si však, že teologické otázky, ktoré načrtol, nie sú nevyhnutné pre každý stupeň duchovného vývoja a vysvetľuje to tak, že nevesta v Piesni reprezentuje dušu, ktorá je pokročilá a tieto úlohy teda platia pre dušu, ktorá už nie je na začiatku cesty.

Zlo a dobro však celý náš život zápasia. Líšky, ktoré ničia vinič, sú pre Origena nepriateľské sily démonov, ktorí útočia na dušu nízkymi myšlienkami a prevrátenými pojmami. Ničia kvety rozvíjajúcej sa cnosti a ničia plody viery. Anjeli, ktorí tieto líšky chytajú, to robia tak, že duši predkladajú, že tieto myšlienky nie sú od Boha ale od zlého a v tom, ako duši poskytujú silu rozlišovať duchov.16 Okrem rozmeru rastu v poznaní je teda pre Origena dôležitý aj zápas cnosti a viery s nízkymi myšlienkami a prevrátenými pojmami.

Duchovný pokrok pravdepodobne pokračuje po smrti

Cieľom duchovného pokroku je podľa Origena spojenie všetkého rozumného stvorenia s Kristom.17 Z toho pravdepodobne vyplýva, že ak sa niekto s Kristom nespojil pred smrťou, Božia milosť mu to umožní po smrti. Zdá sa mi, že tu Origenes vidí koniec duchovného pokroku, ktorý ale leží za hranicou smrteľného života.

Na druhú stranu, poznávanie tajomstiev Božích je neustále obnovované aj medzi anjelmi a tak môže Origenes očakávať, že toto obnovovanie bude pokračovať aj naďalej – večne.18

Origenova interpretácia vinice v Enggadi tiež naznačuje, že aj po smrti budeme rásť. „Dokud pobýváme pod tímto sluncem, žijeme na vinici v Enggadi, avšak jestliže si zasloužíme být později přesazeni, náš vinař nás přesadí.“

Pokrok po smrti potvrdzuje aj komentár M. Putnu, ktorý Origena interpretuje tak, že Božia výuka začína už na zemi a pokračuje i po smrti. Vychádza pri tom však z diela Peri Archón, ktoré je nad rámec tejto práce.19 Iní autori pokladajú Origenovu koncepciu večného života za statickú.20

Zdá sa, že Origenes sa pohráva aj s myšlienkou reinkarnácie, no pasáž o nej v komentári ku Piesni piesní je kontroverzná. Viacerí vykladači nedôverovali Rufinovi ako prekladateľovi, že zachoval Origenovo učenie v týchto kontroverzných miestach.21 Rufinus totiž v predhovore ku svojmu prekladu knihy Peri Archón podľa Putnu sľubuje očistenie od prídavkov heretikov.22 Pri tejto kontroverzii o reinkarnácii Putna píše, že Origenes nezastával učenie o reinkarnácii ale o postupnosti vekov, v ktorých dochádza k väčšiemu a väčšiemu poznaniu, teda k duchovnému pokroku duše po smrti.

Treba tiež zdôrazniť, že učenie o reinkarnácii sa nachádza v komentároch, ktoré sú určené pre poslucháčov vzdelaných vo filozofii na rozdiel od homílii, ktoré Origenes prednášal verejne aj pre negramotných veriacich.

Origenes tiež vysvetľuje Ženíchovu výzvu, aby nevesta vyšla z dverí, takto:

„Teda, nechaj Slovo božie prehovoriť najskôr k tejto krásnej a vznešenej duši, ktorej sa On zjavil skrze jej telesné zmysly – to znamená, cez čítanie Písma a počúvanie doktríny – akoby cez okná, a ktorej On ukázal, aký vysoký a veľký je On; aby k nej On mohol prehovoriť práve citovanými slovami, nakloniť sa k nej a potom ju volať, aby vyšla z dverí a, oddeliac sa od telesných zmyslov, nebyť viac v tele, aby si mohla zaslúžiť počuť: Ale vy nie ste v tele, ale v duchu.“ 23

Tu vidím rôzne možnosti interpretácie. Buď Origenes hovorí, že dokonalá duša sa mysľou odpúta od telesných myšlienok, alebo myslí spojením „cease to be in the flesh“ oddelenie duše od tela – teda smrť. Prikláňam sa k druhému vysvetleniu, pretože v pasáži o reinkarnácii Origenes tiež hovorí o smrti ako o odložení tela dušou. Analogicky, výzvu ženícha neveste „Vstaň a pojď!“ vykladá Origenes tiež ako proroctvo o zmŕtvychvstaní, určené Cirkvi.24

Spolupráca Boha a človeka na ceste duchovného rastu

Spolupráca Boha a človeka na duchovnom pokroku podľa Origena vyzerá tak, že duša, vedená nebeskou láskou túži a pýta si múdrosť a vzťah s Logom a On sa v nej rodí a stáva sa v nej pochopením a múdrosťou. Duša chce viac rozumieť a Boh je ten, kto jej to umožňuje v určitých štádiách podľa toho, ako sa duša snaží.

Celou knihou sa nesie línia spolupráce Boha a človeka. Niekedy sa zdá, že Slovo Božie je prítomné a inokedy je vzdialené. Podľa Origena sa zdá Slovo Božie neprítomné vtedy, keď duša nerozumie Písmam, a naopak, keď mu porozumie, zdá sa prítomné.25 Spolupráca Boha a človeka s pokrokom duše rastie až k samotnému cieľu, ktorým je spojenie všetkých rozumných bytostí s Bohom.

Boh teda pomáha duši od začiatku až do konca – ako by sa s ním mohla duša spojiť bez Neho? Dáva každej duši dary: Prirodzený zákon, rozumné uvažovanie a slobodu. Boh dal duši tiež pomocníkov – anjelov ale aj svätých Starého i Nového Zákona, apoštolov a tiež biskupov. Kým démoni dušu pokúšajú k zlému, anjeli jej dávajú do mysle dobré myšlienky. Boh tiež vedie dušu sám vnuknutiami. Už od prvého verša Piesne piesní interpretuje Origenes bozky ženícha ako dar porozumenia duše božským veciam.26 Ba dokonca, Logos sám sa v duši stáva múdrosťou a porozumením, ale závisí to na tom, ako duša aplikuje to, čomu už porozumela doteraz. Keď si to zaslúži, Duch Svätý jej dá väčšie porozumenie.27

Boh dáva každej duši potenciálnu silu a slobodu vôle, ktorou môže konať všetky dobré veci.⁠ Duša je však v ohrození pokušeniami a stále potrebuje Božie milosrdenstvo. Tému odpustenia vidí Origenes aj v prídavných menách, opisujúcich nevestu. V prvej kapitole Piesne piesní nevesta hovorí „černá jsem a krásná“. Krása podľa Origena naznačuje, že nevestine hriechy sú odpustené, ale ešte nedosiahla plné odpustenie a nezbavila sa všetkých hriechov, preto je stále čierna.28 Neskôr, keď bude očistená, sa s ňou zjednotí Slovo Božie.29 Toto očistenie duša dosahuje vďaka tomu, že Ježiš sa vydal sieťam sveta, aby zachránil zo sietí hriechu nás. Krst, ktorý máme vďaka Kristovi, Origenes vidí aj v čase prerezávania viníc, ktoré sa spomína v Piesni piesní. Pri krste sa odpúšťajú hriechy, takže akoby nám boli odseknuté.30

Origenes vysvetľuje vtelenie na základe verša z druhej kapitoly Piesne piesní. Slovo Božie bolo kvetom v poli, ktoré kultivovali Zákon a Proroci, ale nikto ďalší sa nemohol stať takým kvetom – ako vraví Pavol, nikto nedokázal nasledovať dokonale Zákon. Slovo Božie sa ale stalo ľaliou v poli pohanov, aby ho mohli jeho blížni nasledovať a aby sa mohla každá duša, ktorá sa k nemu priblíži a bude ho nasledovať mohla stať ľaliou.31

Dobové prvky

Origenova exegéza má v mnohom čím obohatiť naše čítanie Piesne piesní aj dnes. Niektoré aspekty sú však skôr ovplyvnené dobou, kedy pôsobil. S čím som sa nestretla natoľko v modernej exegéze, je dôraz na etymológiu symbolov básne, napríklad gazely a jeleňa, hrdličky a holuba. Takisto, porovnávanie gréckych vied so Šalamúnovými knihami vyznieva dnes prehnane. Šalamúnovo autorstvo Piesne piesní a ďalších kníh Origenes v zhode so staršími tradíciami predkriticky predpokladá. Zaujal ma pohľad na Izákovo stavanie studní ako symbolické vyjadrenie múdrosti. Tento praotec nemá v príbehu Genezis toľko priestoru ako Abrahám a Jakub, preto ma zaujalo, že Origenes v ňom vidí jedno zo štádií duchovného pokroku.

Problematické prvky

Hlavná časť Origenovho výkladu, s ktorou som sa nestotožnila, bola, keď vysvetľoval, čo znamená, dať poriadok láske. Hovoril o rozdiele lásky k veriacej a neveriacej rodine, o tom, že je správne, milovať viac toho príbuzného, ktorý je veriaci. Argumentuje tým, že Boh miloval viac Hebrejov než Egypťanov a Pavla miloval viac, keď sa obrátil, než predtým.32 Môže Boh milovať jedno svoje dieťa viac, než druhé? Je toto obraz Boha, ktorý je adekvátny? Na jednej strane si myslím, že je správne, napríklad, že matka miluje svoje dieťa viac než cudzie, manžel manželku viac, než inú ženu, pretože voči týmto majú väčšiu zodpovednosť a hlbší vzťah. Ale deliť lásku podľa viery v Boha, je v rozpore s tým, ako nás Kristus miloval až na smrť, aj keď sme ešte boli hriešni.33 A najväčšiu lásku má podľa svedectva Písma ten, kto položí život za svojich priateľov. Z toho vyplýva, že hoci sme boli hriešni a neverní, Kristus nám vyjadril najväčšiu možnú lásku. Takže v tomto bode s Origenom nesúhlasím, aj keď by sa našli miesta v Písme, ktoré dávajú za pravdu aj jemu (napríklad, výzva milujte sa navzájom, určená komunite Kristových učeníkov34). Táto téza je pre mňa špecificky problematická z hľadiska ekumenických vzťahov, keď práve aspekty viery sú tým, čo nás rozdeľuje.

Čo sa týka otázky preexistencie duše a možného putovania duší telami, Origenes v skúmaných dielach nedáva jednoznačné stanovisko k týmto otázkam a aj to, čo píše, je ťažké interpretovať, pretože už v dobe Rufínovho prekladu boli tieto otázky kontroverzné a zrejme prispeli k Origenovmu vyhláseniu za heretika.

V tejto kapitole som postupne zhrnula odpovede na moje čiastkové otázky na tému duchovného pokroku v Origenových Komentároch a homíliách k Piesni piesní. Origenovo učenie som kriticky zhodnotila. Duchovný pokrok pre Origena znamená postupovať stále ďalej až k zjednoteniu všetkého rozumného tvorstva s Kristom. Vidí tri štádiá duchovného pokroku, ktorými duša postupne prechádza a nachádza ich v rôznych biblických obrazoch. Súčasťou duchovného života je však stály boj dobrých a zlých myšlienok a spytovanie svedomia. Duchovný pokrok pokračuje rpavdepodobne aj po smrti ale z vybraných diel neviem s určitosťou povedať, či pokrok pokračuje večne. Metafora o presadení z jednej vinice do druhej by večný pokrok mohla naznačovať. Spolupráca Boha a človeka je pre Origena dôležitá. Duša prosí o porozumenie a Duch svätý jej ho dáva tak, že sa v duši Logos stáva porozumením a Božou múdrosťou. Čiastočne problematický sa mi zdal Origenov výklad toho, čo znamená dať poriadok láske. Za jedno z kritérii lásky k blížnym považuje Origenes vieru.

Převzato z bakalářské práce „Duchovný pokrok človeka vo vzťahu k Bohu vo výklade Piesne piesní u Origena a Mojžišovho života u Gregora z Nyssy“, kterou autorka zpracovala pod vedením prof. Ivany Noble a v r. 2022 obhájila na závěr studia „Teologie křesťanských tradic“ ETF UK v Praze

 

1 ÓRIGENÉS, Komentáre. Prolog, III, 20, OPP, s. 120. Cf. Žd 11,9.

2 ÓRIGENÉS, Kom. Prolog, III, 20, OPP, s. 129. Porov. 1K 15,24-26, 1K 15,28. Zrejme sa jedná o náuku o αποκαταστασις.

3Cf. 1Kor 3,2.

4 ÓRIGENÉS, Kom. II, 8, SSCH, s. 157. Cf. Pies 1,II-12a.

5 ÓRIGENÉS, Kom. Prolog IV,4-9, OPP, s. 122-123. Piesne sa nachádzajú na miestach Ex 14, 30-31, 15,1, Nu 21, 16-48, Dt 31,19, Dt 32,1, Dt 32, 2-3, Sd 5,1-3, Sd 5,12 a 2S 22,1-3.

6 Cf. ÓRIGENÉS, Kom. II, 8, SSCH, s. 157, Cf. Pies 1,10.

7 ÓRIGENÉS, Kom., Prolog, III, 20, OPP, s. 120.

8 ÓRIGENÉS, Kom. Prolog III, 17-20, OPP, s. 119-120.

9 ÓRIGENÉS, Kom. Prolog IV, 1-14, OPP, s. 121-127.

10 ÓRIGENÉS, Kom. III, 12, SSCH, s. 226. Cf. Pies 2,9a.

11 ÓRIGENÉS, Hom. 2, OPP, s. 219, Kom. III, 12, SSCH, s. 228. Cf. Pies 2,9.

12 ÓRIGENÉS, Kom. II, 4, SSCH, s. 119. Cf. Pies 1.7.

13He is made to be wisdom and understanding, but does not do so all at once, but by certain stages and steps, according to the diligence and application and faith of these sharers in His wisdom and knowledge and power so also, for those for whom He is made the true wine...“ ÓRIGENÉS, Kom. II, 11, SSCH, s. 167.

14 ÓRIGENÉS, Hom. 2, OPP, s. 204. Pies 1,14.

15 Tu vychádzam z Origenovho výkladu v Komentároch. ÓRIGENÉS , Kom. II, 5, SSCH, s. 128-139. Hom. 1 OPP, s. 195 vykladá Pies 1,8 stručnejšie.

16 ÓRIGENÉS, Kom. III, 15, SSCH, s. 255.

17 „až se s ním spojí dokonalá nevěsta, tedy všechno rozumné stvoření“ ÓRIGENÉS, Prolog, IV, 20-22, OPP, s. 129.

18„for the understanding of secrets and the revelation of mysteries through the wisdom of God is always being renewed, not to men only, but also to the angels and celestial powers.“ ÓRIGENÉS, Kom. 3, 6, SSCH, s. 187.

19 PUTNA, Píseň Písní v dějinách evropského myšlení, OPP, s. 21-22.

20 Napr. McCLYMOND, Origenes Vindicatus vel Rufinus Redivivus, s. 820.

21 ÓRIGENÉS, Kom. II, 5, 24, OPP, s. 159, tiež poznámka 70.

22 Cf. PUTNA, OPP, s. 159, poznámka pod čiarou 70, McCLYMOND, Origenes Vindicatus vel Rufinus Redivius, s. 818.

23Forthwith, then, let the Word of God speak first to this fair and noble soul, to whom He has appeared by means of her bodily senses - that is, through her reading of Scripture and hearing of doctrine - as it were, through windows, and to whom He has shown how tall and great He is; in order that He might speak to her in the words just cited, leaning towards her, and then calling her to come out of doors and, being removed from the bodily senses, to cease to be in the flesh, that so she may merit to hear: But you are not in the flesh, but in the spirit.“ ÓRIGENÉS , Kom. III, 13. SSCH, 239, Cf. Pies. 2,9-13.

24There is, however, another way in which we may understand the passage before us: we can say that it is a sort of prophecy given to the Church, to call her to the promised blessings of the future. She is told to 'arise,' as though the consummation of the age were already reached and the time of resurrection come.” ÓRIGENÉS, Kom. III, 14, SSCH, s. 245–246. Cf. Pies. 2.10b–13a.

25 ÓRIGENÉS, Kom. III, 11. SSCH, s. 211, Pies 2.8.

26 ÓRIGENÉS, Hom. I, 10, OPP, s. 138. Pies 1,2a.

27 „ten zaslouží, aby skrze Ducha Svatého přijal slovo moudrosti“ ÓRIGENÉS, Prolog, III, 12, OPP, s. 117. Cf. Ž1,2, Ž 37,30.

28 ÓRIGENÉS, Hom. I, OPP, s. 188. Pies 1,5-6.

29 ÓRIGENÉS, Kom. III, 14, SSCH, 240: „The soul is not made one with the Word of God and joined to Him, until such time as all the winter of her personal disorders and the storm of her vices has passed;“ Cf. Pies 2,10b -13a.

30 ÓRIGENÉS, Hom. 2, OPP, s. 222. Pies 2,12.

31„...when He became the Lily in the valleys, fortwith His neighbour too is made a lily in imitation of Himself; so that it has been worth His while to have become the Lily, in order that His neighbour likewise – that is, every single soul that draws near Him and follows His pattern and example – may be a lily too.“ ÓRIGENÉS, Kom. III, 4, SSCH, s. 176. Pies 2, 1-2.

32 ÓRIGENÉS, Kom., III, 7, SSCH, s. 193. Cf. Pies 2.4b.

33 Rim 5,8.

34 Jn 13,14.

Křtu Páně A

autor: 

Povolání Bohem potvrzené; co je a co není svátost (1993)

Sk 10, 34-38; Mt 3, 13-17

Příběh dnešního evangelia není na prvý poslech zrovna průhledný. Už jej posloucháme ušima těch, kteří jsou po generace křtěni jako děti. A tak mnohému unikne, čeho se tu dnes smí stát svědkem: pomazání Nazaretského Ježíše na Krista. Ježíš je označen Duchem svatým na svědectví, že opravdu dozrál. Jeho dosud vnitřní úvahy uzrávají v rozhodnutí, přecházejí v činy.

Možná, že nejste příliš zvyklí na představu, že i Ježíš hledal to nejvhodnější vyjádření, že i on napřed váhal, porovnával, celá léta přemýšlel v tichosti při svém řemesle. Škoda, protože necháváte tak ladem mocné tajemství, které by mohlo zasahovat i do vašeho osobního osudu.

Jistěže věříme, že Ježíš byl božím synem. Stejně rozhodně však vyznáváme, že byl také pravým a skutečným člověkem. Nerozumíme ovšem, jak vlastně obojí v sobě spojoval - už po staletí se filosofové s teology snažili aspoň trošku pochopit, jak to bylo. My dnes všechnu tu zajímavou vědu nechme stranou; stojí před námi Ježíš evangelií, tedy Ježíš člověk.

Všimněme si, jak svého Mistra znal podle dnešního čtení třeba sám Petr, jeden z nejdůvěrnějších Ježíšových přátel, týž Petr, který vyznává o Ježíši: Ježíše Nazaretského pomazal Bůh Duchem svatým po křtu Janově. A Bůh byl s ním.

Ježíš měl o Janův křest opravdový, nepředstíraný zájem. Nehrál si na kajícníka, byl jím z přesvědčení; z přesvědčení trpělivě čekal mezi ostatními, až na něho přijde řada, aby sestoupil s Křtitelem do Jordánu. Jan ovšem správně vytušil, že tento neznámý před ním není tak docela stejný s těmi ostatními; ti přicházeli zachránit se křtem před všeobecným soudem, anebo aspoň získat od proroka Jana jakousi pečeť správného Izraelity, jakousi zbožnou reklamu. Ježíš tu nějak citelně vybočoval z davu. A tak Jan a Ježíš před sebou stojí a skoro se přou. Jenže Ježíšovi o křest velice šlo. O křest pokání, nikoli o reklamu. Ježíš křtem vyznává: „jsem člověk, člověk je tvor hříšný". Byl si při tom velice zřetelně vědom svého pouta s celkem lidstva jako takovým, pouta solidarity se všemi lidmi a tím i osobní spoluzodpovědnosti za všechnu lidskou zlovolnost, kterou kdy člověk své lidství ponížil.

A nejen toto vědomí solidarity, ale také odhodlání být tu pro druhé nějak naprosto a výlučně, ze vší síly a všemi schopnostmi - to všechno v něm právě dozrávalo k zásadnímu rozhodnutí. A tu se mu dostává potřebného potvrzení, vnitřního ujištění, po jakém toužil: sám Bůh mu dosvědčuje, že takový člověk je a vždycky bude milým božím synem. Jak text evangelia výslovně upozorňuje, šlo o boží gesto určené Ježíši samotnému, okolostojící nic netušili. Nicméně právě to dosud chybělo Ježíšovi - tesařovi. Ani Ježíš nechtěl být nepovolán, nechtěl být svévolníkem, který se zve do díla evangelia sám.

A ještě něco zajímavého prozrazuje dnešní evangelium. Všimněme si, co vlastně se tam u Jordánu dělo, než přišel Ježíš. K brodu, u kterého kázal největší prorok všech dějin Staré smlouvy, se scházeli jednotlivě i v hloučcích lidé z celé země, ale i cizinci. A mnohé ze svých posluchačů Křtitel opravdu získal. Opět v nich zburcoval ducha jejich věřících předků i upřímnost kajícího Davida. A ovšem i pocity trapné nesmyslnosti jejich dosavadních životů. Vždyť dosud bylo jejich cílem stát se úspěšným obchodníkem nebo aspoň váženým měšťanem v některém větším místě. Žili jako v dětských hrách: nešlo jim o životní úspěch proto, aby se tím více mohli zasazovat o dobrou věc, ale prostě jen proto, že za úspěchem se honí každý kolem nich. Jan v nich tedy vzkřísil prastarou touhu Izraele po božím království. A zároveň realistické vědomí vlastní neužitečnosti, nevhodnosti pro toto království.

Každý pravověrný Žid měl ovšem řádné rituální koupele, smírné oběti, velikou slavnost smíření, měli svá nazirejská zasvěcení. A přesto přicházeli za Janem, člověkem bez pověření od velerady a chrámových představených, zato s pověřením božím. Jan neměl na své působení žádné papíry. Co mohli čekat od tohoto proroka, od jeho prostinkého křtu? Toužili po objektivním svědectví, že jejich proměna smýšlení není jen chvilková nálada, ale skutečnost. Chtěli objektivní svědectví autority, že Hospodin jim odpouští opravdu a že s nimi počítá. Že je pravdou, po čem tolik touží, ale co se bojí či stydí přiznat veřejně: i oni jsou pro boží království!

Kolik z toho pravdivého dlužíme my, když přijímáme svátosti dnes?

Tam u Jordánu se rodily základy toho dění, kterému říkáme dnes „svátost". Ježíš nevymyslel a tím méně apoštolům neodevzdal jakési magické formule nebo liturgické úkony. Co církev skutečně rozděluje a co je nástrojem milosti, to jsou spolehlivé znamení. Ta znamení účinně pomáhají uvěřit, že pokud opravdu toužíme, abychom byli božími dětmi, pokud se k tomu se vší vážností rozhodneme, stáváme se jimi. Jde o znamení, že to není nějaká hra, ale čin, který se Bohu opravdu líbí do té míry, do jaké se rozhodujeme pro Ježíšův životní styl.

Kristovy svátosti spolehlivě dosvědčují, že to, co se uvnitř člověka z jeho víry děje, děje se i objektivně a děje se ve skutečnosti; víra se tu stává tělem. Ježíš tak odevzdává svému křesťanskému společenství - pozdější církvi - právo a moc svědectví.

Patříš opravdu rád mezi Ježíšovy stoupence? Ježíš tě přijímá a křest ti toto přijetí realizuje mimo jakoukoli pochybnost. Je ti Ježíš tvé víry natolik blízký, že bys rád patřil mezi jeho osobní přátele, ty blízké, kteří mohou kdykoli zasednout ke společnému stolu a jsou vždycky vítaní? Věříš-li v takové přátelství s Ježíšem a toužíš po něm, přijď ke stolu církve, eucharistie ti dosvědčí, že Ježíš tě mezi tyto své blízké opravdu vítá.

Janův úkon byl stále týž, a přece každý z příchozích byl křtem obdarován trochu jinak: někdo mnoho, někdo nic. Přicházeli jistě tehdy (právě tak jako dnes) někteří jen ze zvědavosti; ti pak odcházeli většinou prázdní právě tak, jako odcházejí dnes od svátostí (možná si v duchu pochvalují, že oni přece těm kněžím nenalítnou). Kdo nehledá, zpravidla ani nenalezne.

Svátost je pečeť pravdy činu božího i lidského. O formalistovi nemůže svátost svědčit nijak jinak, než že klouže po povrchu. Tomu, kdo je spokojen sám se sebou, ani svátost nepomůže, protože takový Boha nepotřebuje. Ale ten, kdo přichází, protože jej žene jeho víra, ten najde ve svátosti neomylně vždy Boha připraveného, Boha odpovídajícího, Boha podílejícího se o vše, po čem člověk touží, ať už je jeho naděje jakkoli odvážná.

Každý z vás, přátelé, najde odpověď úměrnou pravdivosti svého osobního vztahu k osobnímu - nikoli abstraktnímu - Kristu Ježíši.

3. neděle v mezidobí A

autor: 

Povolaný je vyvolen a ospravedlněn

Iz 8, 23b-9, 3; Mt 4, 12-23

Zdá se mi, že mnoho dobrých lidí trpí jistou neléčenou nemocí: nutkáním dělat něco pořád lépe a hlavně dokonaleji. Takový syndrom nemusí být nemocí, může být motorem dějin. Jenže může se také zvrhnout, najde-li narcistickou nebo jinak egocentrickou půdu v srdci člověka. Jako kdyby se Pánu opravdu líbilo jen to nejdražší a nejvzácnější, jak tvrdí profesionálové přes rubriky liturgických slavností, musí být pro tyhle lidi všechno jen „nej...": zlaté liturgické nádobí, hedvábí a brokáty, katedrály. Jenže náš Pán začíná právě na té Galileji; nemohl si zvolit území nevhodnější.

Galilea byla skutečně pohanská, náboženský úhor, její náboženství bylo takový mix lidově tradované a deformované chrámové zbožnosti a asyrských pověr zděděných po kolonizujících předcích. Nikdo z dolejšího Judska si Galileje nevážil. Ježíš tedy začíná právě tady, blízko jeho skoro-rodné obce. Ale on začal právě tam, ne jinde.

O skutečných historických důvodech Ježíšovy strategie lze jen spekulovat. Neví se s jistotou ani to, kde se vlastně Nazaretský narodil. Pro nás může být dobrou zprávou třeba to, co ocenil už Matouš: Zdá se, že redaktor Matoušova evangelia chce ukázat, že „evangelium se hlásá chudým"; zdá se také, že i Ježíš to chtěl ukázat. Ta Galilea byla opravdu nábožensky velmi chudá.

Snad byla souvislost mezi kázáním Křtitele a Ježíše zhruba taková: Jan je sťat, nebo uvězněn; protože Jan byl považován mnohými za proroka posledních dní, rozuměli tomu mnozí aspoň nejasně tak, že konec světa je za dveřmi, tedy akutně se přiblížilo Boží království. Podle proroka však mělo vzejít veliké světlo. Nikde jinde nebude to světlo tak viditelné, jako na kontrastním pozadí Galileje. Právě tam přilákalo Ježíšovo kázání mnohé - v této zemi Galilejské, v té „zemi ve stínu smrti".

Boží slovo nesmí padnout pod stůl, má přece přinést úrodu jako ji nese déšť. Člověk to musí na sebe vzít a jednat.

Ale všimněte si, jak to vlastně Ježíš dělá. Obrodu Galileje, toho pohanského lidu, zahájil „snímáním jařma", zvěstováním dobré zprávy. A po několika málo letech ukončil tak, že vše v lidském soužití provinilé a nepatřičné vzal na sebe. Povolal si sice několik přátel, ale jsou spíš jeho svědky než pomocníky. A nepředkládá ani božímu lidu, ani jejich Pánu žádné podmínky, žádný kodex speciálních povinností; dokonce vrchol náročnosti, horské kázání, není o povinnostech, ale o tom, kdo a jak se stane blaženým, Bohu milým. Jako bychom za textem i za životní praxí slyšeli to, co potom konstatuje naplno Pavel, když říká: „Koho on si povolal, toho si také vyvolil a koho si vyvolil, toho si sám ospravedlní."

Ježíš bere dílo na sebe. Ne proto, že by vše uměl. Prostě proto, že se k tomu cítí povolán a on poslechne. Tato Ježíšova taktika přípravy trpí násilí po celé dějiny církve: Jsou tací, kteří nečekají na povolání, sami sebe pasují na apoštoly. Jsou apoštoly, ale apoštoly sebe samých; jejich zvěst pak není evangelium Ježíše Krista, přestože jeho jméno skloňují. A jsou zase tací, kteří povoláni jsou, ale nevěří ve své vyvolení, nevěří v polní lilie a vrabce v milosti Stvořitele. Potřebují se napřed zdokonalit. Nejeden už pro samé stromy neviděl les, po kterém toužil. Právě to se podařilo farizejům; ti se neustále připravovali na příchod mesiáše; když přišel, nepřijali jej, byl katastrofálně jiný než jejich vyšlechtěné představy.

Také leckdo v katolické církvi tuto chybu tvrdošíjně opakuje. Důkladně se svazujeme dalšími a dalšími předpisy, které mají zdokonalit naše kádrové materiály. Jenže Ježíš se neštítil ani galilejského gój a začal tím, že budí víru ve svobodu a milovanost člověka.

Ten, který je naším Pánem, ten si poradí i s naším pohanstvím, s naší nevycválaností, neukázněností a vším tím, co si vyčítáme. Jen je mu to potřeba s důvěrou a bezelstně dovolit. Od nás - podobně jako od té Galileje kdysi - vyžaduje na začátek jenom dvě věci: čiňte pokání a věřte evangeliu. Pokáním ovšem rozumí změnu smýšlení, změnu kritérií, změnu osobně platného pořadí hodnot. Také evangeliem nemíní to, co tu spolu při mši čteme. Evangelium, kterému je třeba uvěřit, je celek Ježíšova životního stylu, vyjadřovaný tu slovem, tu příkladem. Je evangelium, protože má řádný punc bohu-milosti.

Kéž toto slovo do začátku dalšího roku nespadne pod stůl: Pán si z nás udělá, co z nás chce mít. Já mu plně důvěřuji. Nebudeme mu strkat do lokte, a nebudeme mu říkat, že asi zapomněl, že já jsem přisleplý nebo nahluchlý. Budeme se snažit vyhovět mu v tom, co on stále tvrdošíjně opakuje: Věřte evangeliu.

Ježíš nevyžaduje, aby jeho apoštolové napřed nějak vyměnili své charaktery; jdou za ním samozřejmě se svou povahou, ta kupodivu Ježíšovi nevadí. Ano, ani Petrova povaha kupodivu Ježíšovi nevadí. Ale vadilo by mu, kdyby byl Petr zapleten do sítí: Kdo položí ruku na pluh, nemůže se ohlížet zpět, řekne později.

Ježíš nepotřebuje dokonalé; potřebuje poslušné svého povolání. Potřebuje takové lidi, kteří dokáží odejít i od sítí, jistě osvědčených a jistě požehnaných, pokud je povolá k čemusi lepšímu. Později o tom vypráví několik podobenství, třeba o prodeji a koupi perly, o koupi pole s pokladem. Odpovědně odejít od sítí ovšem dokáží zase jen ti, kteří už věří v Otce, který se stará - svěří i své blízké do rukou dobrotivého Otce.

Kéž vám Duch svatý sám pomůže přijmout víru v evangelium tak, aby ta víra nejen vyklíčila a rostla, ale nesla také své požehnané plody! Abyste například porozuměli, že nemáte žádné předběžné povinnosti, ale zato máte ohromné pozvání být při tom, když se pohanská Galilea mění pod tlakem světla. Abyste zjistily i vy zasvěcené, že jste pozvány a že všechno dobře dopadne, pokud se mu člověk opravdu vydává takový, jaký je.

4. neděle v mezidobí A

autor: 

Blahoslavení jako sůl země a světlo na svícnu

1 K 1, 18-31; Mt 5, 1-12

(Rotunda sv. Máří Magdalény Praha 30. 1. 2005)

Dnešnímu úryvku evangelia Matoušova říkají kazatelé všelijak. Třeba „ústava božího království pro lid Krista Ježíše“. Pokud bych to poselství četl očima zvyklýma na vládní programy, nestačil bych se divit, jakými sliby tohle boží slovo láká voliče: Blaze těm, kdo pláčí, blaze těm, kdo nedisponují žádným kapitálem, kdo se marně dovolávají pro sebe nebo pro své blízké spravedlnosti…Je možné, že by někdo stál o takové království?

Otázky vzniknou jen tomu, kdo úryvek zbaví věcných souvislostí před i po samotných blahoslavenstvích. Kdybychom přidali k textu jediné souvětí bezprostředně předcházející, dostali bychom pro naše Blahoslavenství docela jinou perspektivu. A přidáme-li k Matoušova textu po samotném výčtu blahoslavenství ještě původní vyústění, je z toho všeho opravdu skvělá zpráva pro nás obyčejné, společensky nevýznamné až handicapované.

Před výčtem blahoslavenství čteme: Ježíš procházel Galileou, „Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“

Díky takové úvodní zprávě tu pochopitelně vyvstane hádanka, kterou si jistě položil už autor Matoušova evangelia: Ježíš v Galileji šmahem uzdravoval každou obtíž – ale přesto v téže Galileji zůstávají lidé handicapovaní chudobou, lidé ostatními ukřičení, tvrdými lokty do kouta zahnaní. Ty jmenované považují mnozí za společenský odpad stejně jako ony nemocné výše. Proč tedy tyhle bolavé osudy Ježíš nenapravuje?!

Ježíš má totiž pro ně jiné řešení, připomíná Matoušův text, jenže ty další dva verše – třináctý a čtrnáctý - se budou číst až příště. A tam dostanou pochopitelně i trochu jiný význam. Proto aspoň naznačím, co by jinak provedly s naším dnešním evangeliem, kdybychom četli Matouše bez těch parcelací.

Ježíš prohlašuje ty životní smůlou provázené blahoslavenými ne méně než sůl země a světlo světu.

Nediktuje mu to fanatismus, ale ten, kdo se bude muset sám vyrovnat s údělem kříže, ten vidí dál. Vidí existenciální souvislosti našich osudů, které my obvykle přehlížíme: Ježíš blahoslaví, protože ti, kdo jsou takovými obtížemi postiženi, jsou zároveň povolanými stát se solí země a světlem světa. Na něco takového nedosáhne leckdo z těch ať už ve státní nebo v církevní službě společensky úspěšných.

Jak vysvětluje pohádka Sůl nad zlato už malým dětem, běžná sůl je všední záležitostí jen hodně povrchním lidem. Podobně i světlo, které hospodyně po západu slunce zažehla pro všechny v domě, je čímsi samozřejmým až do chvíle, kdy z nějakých důvodů chybí a všichni pak klopýtají jeden přes druhého.

Ježíš dnes tvrdí, že úděl být chudým, do kouta zatlačeným (tichým) je zároveň požehnaným povoláním být solí a světlem. A tak nejen ti uzdravovaní v Galileji, i ti dnes blahoslavení zakusili Ježíšovu uzdravující péči.

Ježíš totiž uzdravuje utrápenou lidskou duši v zásadě dvojím způsobem. Někdy tím, že odstraní řekněme slepotu jednotlivce. Jindy tím, že daruje té slepotě smysl. Takovou bídu lze pak unést. A ta unesená se pak může stát i někomu dalšímu solí i světlem. Jen si vzpomeňte, jakým povzbuzením jsou třeba knihy těch, kdo píší počítačem, protože ruce se jim nevyvinuly třeba díky Conterganu.

Přiznám se, že dar smysluplnosti života, smysluplnosti lidských utrpení mi připadá jako větší zázrak než uzdravení slepého. Nepatřím mezi ty, kdo velebí nemoc a obtížné situace. Obdivuji jako Bohem milované ty, kdo navzdory obtížím mají ze života radost a ještě dokážou dělat radost druhým.

A tak dnešní radostná zvěst je o tom, že Ježíš učinil z postižených ty nepostradatelné svědky, ba proroky v dějinách spásy všech ostatních. Bůh totiž svým slovem tvoří. Koho prohlásí požehnaným, požehnaným se stane.

Nejsme naivní, blahoslavenstvím se handicap nepromění ve zlatý náhrdelník. Chápu, že někdo se v duchu nad takovým zázrakem uchychtne, podobně jako se učení Řekové a zbožní Židé ušklíbali Pavlově kázání o slávě kříže. Viděli ovšem správně, kříž je šibenicí a vysvědčením o totálním existenčním propadu na zemi i na nebi. Viděli správně, ale neviděli to nejdůležitější. Pro mne i pro vás je hanba kříže jednou provždy uzdravena, a proto pak působí i jako lék.

Ježíš díky kříži garantuje smysl i tomu, čemu říkáme „kříž každodenní“ a čemu pohané žijící v nás i kolem nás říkají existenční propad.

Ježíš má totiž s křížem autentickou zkušenost, kdežto ti chytří Řekové a zbožní Židé mají jen své logické soudy.

Tam na konci našich osobních dějin před celkem božího lidu ztratí mnoho událostí svůj smysl a mnoho dalších událostí svůj vzácný smysl nalezne ne podle nějakých ideologií, ale podle toho, čemu smysl uhájí pro nás ten, komu říkáme Vykupitel, případně Zastánce, Paraklét.

A tak už snad ani nepřekvapí, co jsme na podobné téma dnes slyšeli tvrdit Pavla Korintským. Pavel to také nehází do davů jako to rádi dělají fanatičtí demagogové, Pavel prostě píše, co zažil na vlastní kůži, a osvědčilo se mu to:  

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je přímo mocí Boží.

Ano, jsme životem často ubíjeni, ale hle - žijeme. Náš Vykupitel žije, dodnes trvá na blahoslavenství některých nezáviděníhodných situací, kterými býváme až přesyceni. A proto naše naděje v Duchu také žije, i když nepatříme ke kdovíjakým borcům za dokonalost.

5. neděle v mezidobí A

autor: 

Kořeny naděje

Iz 58,7-10; Mt 5, 13-16

Snad na každého z nás někdy padne taková deprese z toho, co vidí kolem sebe a co vidí v sobě; jako by naše církev, kterou máme rádi, jako by byla nevyléčitelně nemocná. Jako kdyby ten svět, který zas miluje Pán - jak říká Janovo evangelium - jako kdyby byl nevyléčitelně nemocný. Najednou se kdekdo hledí honem uplatnit a něco jako zlatá horečka mění lidi k nepoznání. Prosadit se - k tomu ovšem potřebuje záda někoho jiného, záda jiných lidí. Vyniknout - k tomu je ovšem třeba dost černé pozadí a kdekdo tedy očerňuje své bližní, aby sám vynikl.

V dnešním světě připadá stále absurdnější vzít toho Izajáše vážně a dokonce jej poslechnout. Dnešní čtení však hladí bolavou duši. Izajáš tady nejen neříká: prosaď se. On míří docela proti proudu všech, říká: rozdej se.

Dnešní úryvek psal Deuteroizajáš, ten měl autentickou a bezprostřední zkušenost z babylonského zajetí, kde se právě dennodenně osvědčoval jiný životní styl, než prorok popisuje. A není divu, že je to i dnes taková podivná rada. Přesto je to cesta; třebaže začíná v temnotách, vede za světlem kdesi v dáli. Izrael se tenkrát v  babylónském zajetí cítil se svou vírou jakoby v temnotách jeskyně, ve které chybou starších a krále kdysi uvízli a ze které není východiska. Lidsky řečeno, žádná naděje nebyla, jediná rozumná reakce na stav věci bylo přizpůsobit se vítězům ve všem: v řeči, ve zvycích, v náboženství.

Na takovou bezvýchodnou situaci má Izajáš prapodivný lék: Buď dobrý, lepší než ti, kteří zvítězili. Nemíní tím občanské ctnosti, být zásadově slušným člověkem, jako třeba Karel Čapek kdysi. Izajáš chce víc. Ale také víc slibuje. Radí: „Rozdej se. A tvá jizva se uzdraví." Je to zkratka, ale má svou moudrost: Kdo je takto zdarma a velkomyslně dobrý, zakusí, že se ho ujal Pán dějin. Do našich dějin vstoupí sláva Boží, Kaboth Jahve. Náš Pán se totiž rád identifikuje s ubohými, s bezmocnými, s chudými. Totéž zjistila už Samuelova Hanah, Ježíšova matka Maria, leckdo.

Když říká Pán ústy Matoušovými, že se máme postavit na horu jakožto světlo, tak je nám z toho až zima. Jak my můžeme ukazovat lidem směr, když sami se úzkostlivě díváme a rozhlížíme po nějaké jiskérce?! Takový postoj je na boží velkorysou milost přespříliš logický - a Pán někdy jako by přímo prahl připomenout nám, že jeho myšlení je jiné než myšlení naše, milování není nikdy dost logické. Tento milostivý od nás ve skutečnosti nepožaduje kdovíjakou dokonalost, chce odvahu čelit všeobecně se osvědčující agresivitě, drzosti, lži čímsi božsky bezmocným: dobrotou. Chce se, abychom byli dobří natolik, kolik jen dovedeme. A za námi pak bude jednat sláva Boží. Ta udělá z jiskérky maják, ta udělá z chatrče našeho já městečko rozložené na vrcholku hory, jak se slušelo na města královská.

Ta sláva je skutečně Boží, ta není naštěstí naše. Oba autoři, jak Matouš, tak Izajáš to zdůrazňují. Matouš zdůrazňuje, že co bude velebeno, není ta naše jiskérka, ale to světlo, které dodá jiskérce Pán: „aby viděli vaše dobré skutky a velebili ne vás, ale vašeho Otce v nebesích." A Izajáš říká totéž, když připomíná: „za tebou půjde sláva Boží. Ta ti bude krýt záda. To je tvoje bezpečí."

Nejen pro vás, i pro mne je to řeč hodně odvážná. Zdá se mi, že situace kolem nás jaksi houstne, naše obavy s postupem času spíš porostou, než by se rozptylovaly. Svět nezná řešení svých konfliktních situací, těch proto přibývá. Nezdá se také, že by současná církev nějaké řešení nabídla, spíš je sama nevidí; v každém případě se zdá, že církev světu už léta nemá co říci. Snad nás to všechno dohromady přinutí hledat odpověď v božím slově častěji a vytrvaleji než dosud.

Moje situace mi připomíná vyznání apoštola Pavla Korintským: „Neměl jsem pro vás připravené žádné pořádné slovo, protože přes obyčejnou řeč se tím jasněji může projevit sláva Boží."

Nikoli naše rady a napomenutí světu, naši diplomaté a prohlášení našich biskupských konferencí, ale Sláva Boží uzdraví svět; tatáž Sláva Boží uzdraví i naše obavy.

Ta sláva Boží přichází na svět také skrze to, že my uvěříme těm tak prapodivným, tak pravdě nepodobným slovům, jakože je dobré sytit hladové, oblékat nahaté a dělat to pořád dokola, přestože nás už tolik lidí jaksi oblaflo, zneužilo, smálo se. Ostatně: Za tím vším jde sláva Boží, ne naše. Sláva Boží - a ta nám stojí i za ty očividné neúspěchy. Naše osobní štěstí je totiž ve slávě Boží. Tam a nikde jinde koření naše osobní rovnováha, naše jistota; tam nutno hledat i kořeny opačných našich zážitků - jsme nešťastni do té míry, do jaké jsou naše štěstíčka Boha-prázdná.

Takže nakonec je to dnešní čtení čtením útěšným, je semenem naděje: naše temnota, nebo to smrákání, kterého jsme svědky, má už své jiskérky, z nichž Kaboth Jahve učiní světlo přiměřené potřebě. Kdy? Kairos je věcí Pána našich dějin.