Beatrix patří do bohatého života vlámské církve 13. století, v němž se tvůrčím způsobem prosazovaly ženy, například v hnutí bekyň. Narodila se v roce 1200 v Tienen nedaleko Bruselu. V sedmi letech ztratila matku a na výchovu byla dána k bekyním v Léau a později do cisterciáckého kláštera v Bloemendaalu, který založil její otec. V šestnácti letech složila řeholní sliby, pak prošla klášterem v Maagdendaalu. V klášteře Naší Paní z Nazareta (1236/1237) poblíž města Lier, který rovněž založil její otec, byla až do své smrti v roce 1268 představenou. Beatrix napsala ve staré vlámštině vlastní životopis, popisující události do roku 1236. Své vyprávění prokládá asketickými a mystickými reflexemi. Originální text se nám ztratil, dochoval se jen latinský překlad (Vita Beatricis), který je ale pozdějším přepracováním. V původním vlámském jazyce se zachoval krátký traktát Seven Manieren van Minne (Sedm způsobů lásky).

Beatrix byla vzdělaná žena, která usilovně a vytrvale četla Bibli, přátelská a otevřená, citlivá i pozorná vůči potřebám svých bližních. Vášnivě milovala Boha, už jako mladičká se mu chtěla zalíbit přísnými asketickými cvičeními, která zmírnila až poté, co zakusila milost sjednocení s Bohem. Četná vidění, spojená s četbou Písma a s prožíváním liturgie, prohloubila její láskyplné poznání trojjediného Boha a Ježíše Krista (zejména jeho utrpení, jeho srdce a jeho přítomnost v eucharistii).

Pojednání o sedmi způsobech lásky popisuje duchovní zkušenost samotné autorky, byť ne v první osobě. Podtitul zní: Láska má sedm podob, které pocházejí z vrcholu bytí a k témuž vrcholu se zase vracejí. Beatrix pak každou z podob lásky představuje vroucím a jasným stylem.

První způsob spočívá v „aktivní touze po lásce“: původ této lásky je v osobě člověka, který chce sloužit Pánu „v čistotě, důstojnosti a svobodě“, protože právě proto Bůh člověka stvořil k svému obrazu a podobě. U druhého způsobu lásky Beatrix podtrhuje nezištnost: duše nebo osoba „chce sloužit našemu Pánu bez odměny, chce ho prostě milovat, bez jakéhokoli proč“ (typické vyjádření osvojené později představiteli porýnské mystiky). Třetí podoba lásky se vyznačuje touhou milovat Boha úplně a dokonale. Člověk je ochoten vykonat cokoli, „aby sloužil, uctíval a miloval Lásku, jak to odpovídá její důstojnosti“. Byť si duše jasně uvědomuje, že absolutní dokonalost je mimo její možnosti, nehodlá se s tím spokojit. „Zdá se jí, že umírá, aniž by zesnula, a v tomto umírání zakouší peklo […] Nevidí žádné naplnění, žádné uspokojení.“ Jen sám Pán může způsobit, že duše z tohoto stavu vyjde; každá lidská snaha je tu k ničemu. Ve čtvrtém způsobu lásky dochází k obratu: nyní je to Pán, kdo probouzí hnutí duše, jež jeho působení pasivně přijímá. Láska se ukazuje bez jakékoli lidské příčiny, rozpaluje srdce a duše už „není ničím jiným než láskou“ (někdy proto ztrácí tělesné síly i smysly). Pátá podoba lásky spočívá v okouzlení lásky. Duše v tomto stavu přijímá obrovskou energii a schopnost jednat; může být ale láskou i přemožena a cítí, že srdce i tělo brzy puknou. „Snoubenka“ (výraz se poprvé objevuje až na tomto stupni) prožívá trýzeň: čím více dostává, tím mohutnější je i její touha přijímat. Při šestém způsobu lásky snoubenka Páně poznává, že v ní vládne láska, a tak může v lásce jednat i odpočívat. Všechno jí připadá snadné díky „opatrnosti, moudrosti, sladkosti a síle lásky“. Ocitá se na prahu věčného života, jakoby na vrcholném stupni lásky. Beatrix však připojuje sedmý stupeň: duše se nalézá na hranici – pociťované jako štěstí i bolest zároveň – definitivního stavu v Bohu a v Trojici (až na tomto stupni se setkáváme s výrazy jako „Milovaná“, „Milovaný“ či „Ženich“). Na zemi vnímané jako vyhnanství snoubenka touží po Kristu (srov. Flp 1,23) a po „tom, až bude moci vroucně hledět na Toho, jehož tak něžně milovala […] a jemuž věrně sloužila.“ Pak bude definitivně „sjednocena se svým Ženichem“.

V Beatricině mystice nacházíme důraz na pozitivní chápání lidské osoby a její bezmezné lásky k Bohu Stvořiteli. V dynamickém růstu lásky, která pochází výhradně z Lásky, a nikoli z povinnosti či bázně, je jasný patrný přechod od jednání k přijímání Božích darů i snubní charakter sjednocení s Pánem. Zcela v souladu s důrazem na lásku k Ježíšovu lidství žila Beatrix činnou lásku k bližním jako nezbytné znamení cesty ke sjednocení s Bohem.

Slovníkové heslo S. Cantoreové přeložil Ctirad Václav Pospíšil

Pozvání ke studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Do 31. března 2023 existuje možnost podat si přihlášku na bakalářské a magisterské studijní programy, které Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy nabízí (ETF UK).

Proč studovat právě na ETF?

Je otevřena zájemcům bez ohledu na náboženské cítění. Kromě teologie nabízí programy zaměřené na sociální nebo komunitní práci, spiritualitu, etiku či křesťanské tradice. Je možné studovat i v kombinované formě. ETF UK patří mezi nejlépe hodnocené humanitně zaměřené fakulty v ČR.

Bakalářské studijní programy:

1) Evangelická teologie: Studovat evangelickou teologii znamená osvojit si základy kritického myšlení prostřednictvím studia křesťanské tradice. Bakalářské studium je tříleté a provede studenta křesťanskou tradicí v širokém dobovém kontextu od jejích kořenů až k jejím současným podobám a problémům v globalizovaném světě. Touto cestou studium evangelické teologie zprostředkuje zájemcům základy kvalitního a klasického humanitního vzdělání.

2) Sociální a pastorační práce: Studijní program je zaměřen k teoreticko-praktické přípravě pracovníků pro celou škálu výchovných a sociálních zařízení a rovněž na přípravu k možnému dalšímu studiu v pro-gramech humanitních či sociálních věd. Studium spojuje praktickou přípravu studujících na základě soudobých poznatků společenských a humanitních věd s jejich osobnostní a duchovní formací.

3) Teologie křesťanských tradic (obsáhlejší informace viz dále).

Magisterské studijní programy:

1) Dvouletý magisterský obor Evangelická teologie navazuje na předchozí bakalářské studium. Poskytuje hlubší vhled do všech klasických disciplín evangelické teologie v jejích historických i dnešních souvislostech. V detailním a kritickém setkání s křesťanskou tradicí tak studenti proniknou až ke kořenům evropské kultury a vzdělanosti a získají široké kompetence ke kritickému myšlení obecně, protože dokáží kriticky analyzovat a interpretovat texty, porozumět komplexním problémům, posoudit jejich možná řešení a brát ohled na pluralitní situaci současného světa. Tyto kompetence vedou ke schopnosti se samostatně, srozumitelně a zdůvodněně vyjadřovat, vést rozumný dialog na základě širokých vědomostí a v neposlední řadě produkovat kvalitní texty.

2) Navazující magisterský obor Teologie – spiritualita – etika chce zprostředkovat hlubší vhled do otázek křesťanského myšlení a etiky těm, kdo se zatím teologií nezabývali. Obor je dvouletý a je otevřen absolventům bakalářského studia v jiných disciplínách. Na rozdíl od oboru Evangelická teologie nevyžaduje znalost biblických jazyků, studium se orientuje na zdroje v češtině a současných světových jazycích. Studenti se učí rozumět historickým a kulturním kontextům, v nichž se formovalo teologické myšlení ve vztahu k existenciálním otázkám lidského života.

3) Studijní obor Komunitní krizová a pastorační práce – Diakonika se zaměřuje na krizové aspekty našeho života. Již více než deset let učí kvalifikovaně, odpovědně a účinně pomáhat komunitám v krizové situaci a doprovázet je. Krize v běžném životě zasahují všechny dimenze člověka – tělesnou, duševní, sociální a duchovní. Lidé proto potřebují dostat nejen materiální a organizační pomoc, ale také slyšet slovo podpory, uznání, útěchy, a především slovo naděje. A nejen slovo. Někdy je třeba vyjádřit sounáležitost a naději jinak – mlčky, stiskem ruky, zapálenou svíčkou… Proto Diakonika propojuje ve svém studijním kurikulu odpovídající disciplíny různých oborů, aby učila komplexnímu pohledu na člověka ve společnosti a vedla ke spolupráci odborníků různých specializací.

Bližší informace na stránkách ETF UK: http://web.etf.cuni.cz

Studujte teologii ekumenicky: Teologie křesťanských tradic na ETF UK

(MV) Bakalářský program Teologie křesťan-ských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.

Proč studovat obor Teologie křesťanských tradic?

Jedná se především o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.

Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je příslibem vysoké odborné úrovně studia. Studující se mohou podílet na dalších aktivitách pořádaných fakultou, např. účastnit se archeologických vykopávek v Izraeli.

Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.

Někteří studující se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studujících se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.

Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (ve Strašicích), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu) a je doplněna dvěma víkendovými semináři v akademickém roce. Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

Studentky a studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

Přihlášky pro akademický rok 2023/24 v papírové (listinné) nebo elektronické podobě je možné podat do 31. 3. 2023, přijímací zkouška proběhne v prvním červnovém týdnu 2023. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: www.etf.cuni.cz

Kontaktní osoba: Petr Jandejsek, Th.D.

Mail: jandejsek@etf.cuni.cz, tel.: 221 988 626

Zemřel pravoslavný teolog Ioannis Zizioulas

(MV) Dne 2. února 2023 zemřel v nemocnici v Athénách významný pravoslavný teolog a metropolita Pergamonu Ioannis Zizioulas (1931-2023). Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů připomnělo jeho angažmá v ekumenickém dialogu. Zizioulas byl v letech 2005-2016 spolupředsedou Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví. Byl také členem ústředního výboru Komise pro víru a řád Světové rady církví a spolupředsedou oficiálního dialogu mezi pravoslavnou církví a anglikánským společenstvím. Jako předseda synodální komise Ekumenického patriarchátu pro vztahy s katolickou církví několikrát vedl delegaci při návštěvách ve Vatikánu. Kromě toho byl 8. června 2015 pozván papežem Františkem, aby představil encykliku Laudato si'.

Na pouti do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Podobné katastrofě musíme za každou cenu zabránit.“

Zabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil.

Naivita je nebezpečná. Od zločinců máme očekávat to nejhorší, co si vůbec neumíme představit. Ale Bůh nám nabízí obrovskou pomoc, jen ji využít. Dáme-li na něj, udržíme mír, trvalá manželství i přátelství.

Na Ukrajině už rok naplno zuří válka. Opět jsme podcenili a včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (mající Boha na dosah). Selhali jsme my pokřtění. Já také nejsem lepší, než druzí. Zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou a lež lží. Zapomněli jsme i na Palacha. Mlčeli jsme a dopustili nejhorší zlo - válku. Ve společnosti i v církvi se necháváme ochromovat strachem.

Hitler v roce 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit.

Na olympiádu v Soči v r. 2014 jeli Putinovi potřást rukou náš prezident a primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhly neoznačené ruské jednotky.

Ježíš nás varoval před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Chce nás je naučit včas rozpoznávat a zlu neustupovat. Nikdy si nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem.

Pilát byl tak krutý k židům, že ho nakonec císař potrestal vyhnanstvím. Při nástupu do svého úřadu v Jeruzalémě přišel s vojskem. Jednotky měly na svých korouhvích obraz císaře jako božstva a symbol svého útvaru (lva, vlka, orla …). To bylo pro židy rouháním, tři sta předních Izraelitů týden protestovalo před Pilátovou rezidencí. Šestý den Pilát nechal demonstranty obestoupit vojáky a vyzval je k rozchodu: „Jinak vás nechám pobít!“ Židé se ani nehli. „Taste meče,“ rozkázal Pilát. Muži poklekli a sklonili hlavy... Pilát ustoupil a vojákům nařídil, aby své koruhve v Izraeli nenosili.

Nedlouho po tom Ježíš plakal nad zničením Jeruzaléma, věděl, že ho židé neposlechnou a že čtyřicet let po jeho smrti povstanou k nesmyslné válce proti Římanům. Věděl, že bude obrovské množství židů ukřižováno. Plakal i nad námi, křesťany, věděl, že ho neposlechneme a povedeme řadu strašných válek s milióny obětí.

V kostele čteme jak židé po návratu Izraele z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které je dovedly k tragické okupaci. Několik dnů četli Písmo, přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina a usilovali o nápravu.

Po pádu Jeruzaléma v roce 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme záměry Hospodina.“

Krvavé století

Dvacáté století bylo nejkrvavější. Ale ani po jeho tragédiích církev nehledala své zanedbání podle Bible. Jen se modlila za padlé.

Dlouho jsme hlásali: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před první světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci a k Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky (podobně jako Putin z ruských vojáků dnes). Na obou stranách fronty se vzájemně pokřtění zabíjeli.

Kladu si otázku, co by se stalo, kdyby některý biskup po vyhlášení mobilizace v roce 1914 čekal ve Vídni s pár stovkami mužů na císaře až vyjde z nedělní mše: „Vaše Apoštolské Veličentvo, nemůžeme uposlechnout váš rozkaz, narukovat do války je proti Desateru. Můžete nás na místě postřílet.“ Proč se nenecháme inspirovat, vést Duchem?

Církevní vrchnost nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Biskupové usoudili, že válka proti Srbsku a pak dalším zemím, je spravedlivá. Nezastali se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky. Nikdo nepomohl vojákům, kteří se vrátili domů se strašnými válečnými traumaty.

Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“

Bertold Brecht proměnu Německa v totalitní říši okomentoval slovy: „Dobří nebyli poraženi, protože byli dobří, ale protože byli slabí.“

Církev ani po první světové válce, ani po druhé válce nesvolala konferenci k pojmenování příčin našich selhání a k hledání nápravy. Francouzští laici a dominikáni založili vydavatelství časopisů, které napříště neměly oslovovat jen katolíky, ale společensko-politickým zaměřením všechny lidi dobré vůle. Kněží vyhnaní ze Sudet založili svépomocné spolky a spolu s materiální pomocí vedli soukmenovce k sebereflexi a smíření. Křesťanští politici vytvořili koncept křesťanské demokracie, která po desetiletí pozitivně ovlivňovala evropskou politiku a zásadním způsobem přispěla k mírové evropské integraci. Ale udělali naši dědové a kněží s biskupy dost?

„Už nikdy válku!“ bylo všudepřítomné heslo poválečných let. Proč tři roky po válce u nás ve volbách zvítězili komunisté a s podporou ruských poradců nastolili teror?

Kněží a biskupové v lágrech pak dospěli k pokornému postoji, že církev na tom poválečném názorovém zmatení nebyla bez viny. Ale ani po roce 1989 jsme u nás nehledali svá zanedbání z pohledu Písma.

Neděláme dost

Německo muselo být poraženo, ale nedovedeme si představit porážku Ruska. Jsme bezradní. Nemáme odvahu se v církvi ptát, v čem jsme selhali. Ukolébáváme se údajným proroctví, že Ježíšova matka obrátí Rusko, ale Punin už stihl válčit v řadě zemí. V Čečensku, Moldavsku, Gruzii, na Ukrajině.

Neučíme lidi přemýšlet. Řada našich lidí i kněží volila proruské politiky. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí.

Židé - po staletí tvrdě utlačovaní - v sobotní modlitbě říkají:

„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil

svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.

Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,

místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“

Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5: 13-17). Když jsme pošlapáváni, křičíme, místo biblického hledání příčin našeho pronásledování. Považujeme se především za oběti.

Nejdůležitějším pokynem Bible je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu.

V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si vzájemně nasloucháme.

Ale proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23: 7-10), stále držíme uspořádání feudální? Upíráme pokřtěným statut královského kněžství (Ex 19: 6; 1 P 2: 5).

Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala božímu slovu ani těm, kteří před zločiny Ruska varovali. Nechtěla slyšet o finančních machinacích, o mocenském, sexuálním a pedofilním násilí. Kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti. Až bolestivé kauzy, přesahující všechny naše představy, nás dovádějí ke spolupráci s lidmi dobré vůle, kteří jsou zároveň odborníky v daných oblastech. Neobejdeme se bez nich v nápravě své i společnosti.

Náš svět je těžce nemocný a nemocná církev není schopna jej uzdravovat. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.

To nespravíme nějakým půstem před Velikonocemi, ani zbožnými řečmi. Máme se zásadně obrátit k Bohu a desetkrát víc než dosud pracovat pro Pokoj boží.

Ohlasy na úmrtí Benedikta XVI. v Brazílii

Úmrtí papeže Benedikta XVI. (31. 12. 2022) bylo v Brazílii téměř okamžitě zpolitizováno v tamní celkové velmi napjaté situaci více než dva měsíce poté, co levicový kandidát Luiz Inácio Lula da Silva (nar. 1945, byl prezidentem Brazílie ve dvou volebních obdobích v letech 2003-2011) těsně porazil v říjnových prezidentských volbách dosavadního pravicového prezidenta Jaira Bolsonara (nar. 1955, prezidentem Brazílie byl v letech 2019-2022).¹ V neděli 8. ledna 2023 dokonce došlo k násilnostem, když příznivci poraženého Jaira Bolsonara vnikli do sídel parlamentu, prezidentské kanceláře a nejvyššího soudu.² Končící prezident Bolsonaro v poslední den svého působení v úřadu (31. 12. 2022) vyjádřil na sociálních sítích lítost nad smrtí emeritního papeže a uvedl, že „v obraně pravdy evangelia neohroženě kritizoval omyly takzvané 'teologie osvobození', která hodlala zaměnit křesťanství s nejednoznačnými koncepty marxismu“. Mnozí levicoví představitelé v Brazílii připomněli působení tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry, kdy vedl četná řízení proti představitelům teologie osvobození, včetně Brazilce Leonarda Boffa (reakce Boffa viz dále detailněji). Katolíci inspirovaní teologií osvobození byli v roce 1980 hlavní silou při vzniku Lulovy Strany pracujících (Partido dos Trabalhadores). Samotný Boff je Lulovým příznivcem a během posledních čtyř let opakovaně kritizoval Bolsonarovu vládu. Pro mnoho brazilských katolíků tyto souvislosti spojují spor mezi Ratzingerem a teologií osvobození z 80. let minulého století se současnou politickou situací v zemi.

Podle názoru Antônia Luize Catelana Ferreiry (nar. 1970, začátkem roku 2022 se ujal úřadu pomocného biskupa z Ria de Janeira), který patří mezi znalce myšlenek Benedikta XVI. a je sekretářem Ratzingerovy společnosti v Brazílii, je tato politizace politováníhodná vzhledem k tomu, že myšlení zesnulého papeže je komplexní a nezapadá do obvyklých klišé. Ratzingerův intelektuální přínos je podle něj mnohem rozsáhlejší a není možné ho omezit pouze na spor o teologii osvobození, přestože se v tomto sporu objevila zásadní témata jeho teologické reflexe, např. jeho pohled na roli církve ve světě. Na základě své zkušenosti profesora na Papežské katolické univerzitě v Riu de Janeiru uvedl, že mladé generace studentů projevují v posledních několika desetiletích obnovený zájem o Ratzingerovo myšlení, což prozrazuje vitalitu jeho myšlenek.

K velkým příznivcům odkazu zesnulého papeže Benedikta XVI. patří také brazilský sociolog a teolog Rudy Albino de Assunção (nar. 1984), podle kterého Ratzingera v Brazílii nelze vidět bez optiky, kterou poskytla teologie osvobození. Nicméně teologie osvobození není v Ratzingerově díle hlavním tématem: „Ratzingerovy spisy o teologii osvobození se objevují spolu s jinými, které se zabývají eschatologií. Snažil se zabránit pouhému politickému čtení 'Božího království' a 'Božího lidu' a bojoval proti vyprazdňování eschatologie utopií a potlačování křesťanské lásky ve jménu spravedlnosti.“

Reakce na Benediktovu smrt mezi brazilskými duchovními, zejména biskupy, ukázaly, že jeho odkaz je živý i mezi nimi. Důvodem je nejen jeho intelektuální přínos, ale také skutečnost, že vysvětil třetinu aktivních brazilských biskupů. Kromě toho mnoho současných kněží studovalo v semináři za jeho pontifikátu. Během více než tří desetiletí, kdy Ratzinger pracoval po boku Jana Pavla II. nebo po jeho smrti jako papež, měl obrovský vliv na uspořádání církve.

Naopak za velkého kritika působení Josepha Ratzingera je považován Leonardo Boff, jeden ze zakladatelů a výrazných představitelů teologie osvobození.

Leonardo Boff

Leonardo Boff (civilním jménem Genezio Darci Boff) se narodil 14. prosince 1938 v Concórdii v brazilském státě Santa Catarina.³ Je vnukem italských přistěhovalců z Benátska, kteří přišli do nejjižnějšího brazilského státu Rio Grande do Sul na konci 19. století. Středoškolské vzdělání dokončil ve františkánském semináři sv. Antonína v Agudos v brazilském státě São Paulo, kde pobýval v letech 1953-1958.⁴ V roce 1959 vstoupil do františkánského řádu a po speciálním studiu františkánské spirituality v klášteře sv. Františka z Assisi v São Paulu pokračoval ve studiu filozofie ve vyšším semináři v Curitibě (stát Paraná) v letech 1960-1961 a teologie na františkánském teologickém institutu v Petrópolisu (stát Rio de Janeiro) v letech 1962-1965. V letech 1965-1970 pokračoval doktorandským studiem filozofie a teologie na univerzitě v německém Mnichově, během kterého strávil akademický rok 1968/1969 na univerzitách ve Würzburgu a Oxfordu, kde se věnoval především studiu lingvistiky a antropologie. V roce 1970 obhájil obsáhlou (500 stran) německy psanou disertační práci z eklesiologie (Die Kirche als Sakrament im Horizont der Welterfahrung: Versuch einer Legitimation und einer struktur-funktionalistischen Grundlegung der Kirche im Anschluß an das 2. Vatikanische Konzil, tiskem vyšla v roce 1972) a získal doktorát.⁵ V roce 1970 rovněž získal doktorát z filozofie náboženství na Institutu filozofie a sociálních věd Federální univerzity v Riu de Janeiru. V letech 1970-1991 byl profesorem systematické a ekumenické teologie v Petrópolisu na františkánském teologickém institutu. Působil jako profesor teologie a spirituality v různých studijních centrech a na univerzitách v Brazílii i v zahraničí a jako hostující profesor na různých univerzitách, např. v Lisabonu (Portugalsko, 1976), Salamance (Španělsko, 1980), Basileji (Švýcarsko, 1987/1988, 1997/1998), Harvardu (USA, 1996) a Heidelbergu (Německo, 2001).

Spolu s Gustavo Gutierrezem (nar. 1928) z Peru, brazilským teologem Hugo Assmanem (1933-2008) a Juanem Luis Segundem (1925-1996) z Uruguaye je považován za zakladatele latinskoamerické teologie osvobození.⁶ Podle vlastních slov byl vždy horlivým obhájcem věci lidských práv, podílel se na formulaci nového pohledu na lidská práva s důrazem na "právo na život a prostředky k jeho důstojnému zachování". Je doktorem honoris causa politických věd na univerzitě v Turíně (Itálie, 1991) a teologie na univerzitě v Lundu (Švédsko, 1992) a za svůj boj ve prospěch slabých, utlačovaných a odsunutých na okraj společnosti a za lidská práva získal několik ocenění v Brazílii i v zahraničí (např. jako první obdržel ocenění Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi“ v roce 1985). V letech 1970-1985 byl členem redakční rady časopisu Editora Vozes. V tomto období se podílel na koordinaci vydání sborníku "Teologie a osvobození" a na vydání kompletního díla C. G. Junga. Byl redaktorem Revista Eclesiástica Brasileira (1970-1984), Revista de Cultura Vozes (1984-1992) a mezinárodního časopisu Concilium (1970-1995). V roce 1984 byl kvůli své knize "Církev: charisma a moc" (Igreja: Carisma e Poder, 1981) podroben procesu Kongregace pro nauku víry ve Vatikánu. V roce 1985 byl odsouzen k ročnímu "poslušnému mlčení" a zbaven všech redakčních a magisterských funkcí v náboženské oblasti. Vzhledem k celosvětovému tlaku na Vatikán byl rozsudek v roce 1986 odložen a bylo mu umožněno obnovit některé své aktivity. V roce 1992, kdy mu opět hrozil druhý trest od úřadů v Římě, se zřekl kněžské služby, vystoupil z františkánského řádu a byl laicizován.⁷ Pokračoval jako teolog osvobození, spisovatel, profesor a přednášející v nejrůznějších posluchárnách v Brazílii i v zahraničí, dále jako poradce sociálních hnutí lidového osvobození, např. Hnutí bezzemků (Movimento dos Sem Terra, MST) a základních církevních společenství (CEB's). V roce 1993 se zúčastnil konkurzu a byl schválen jako profesor etiky, filozofie náboženství a ekologie na Univerzitě státu Rio de Janeiro (Universidade do Estado do Rio de Janeiro, UERJ). Dne 8. prosince 2001 mu byla ve Stockholmu uděleno ocenění „Right Livelihood Award“, označované jako „alternativní Nobelova cena“,⁸ s odůvodněním: „Za jeho inspirativní postřehy a praktickou práci, která pomáhá lidem uvědomit si souvislosti mezi lidskou spiritualitou, sociální spravedlností a péčí o životní prostředí."⁹

V současné době žije v Jardim Araras v obci Petrópolis (stát Rio de Janeiro) a sdílí život a sny s vychovatelkou/bojovnicí za lidská práva Marcií Marií Monteiro de Miranda. Stal se "příbuzným otcem" jedné dcery a pěti synů, s nimiž sdílí radosti i strasti zodpovědného mateřství/otcovství. Prožívá, doprovází a znovu vytváří rozkvět života ve svých "vnoučatech" Marině, Eduardovi, Mairovi, Lucovi a Yurim. ¹⁰ Je autorem více než 60 knih z oblasti teologie, spirituality, filozofie, antropologie a mystiky. Většina jeho děl byla přeložena do hlavních moderních jazyků.

Dne 6. ledna 2023 byl publikován rozhovor Leonarda Boffa s novinářkou Claudií Fanti v italském levicovém deníku Il manifesto.¹¹

Boff: Dveře zabouchnuté tváří v tvář modernosti

Na adresu Benedikta XVI. zazněla velká slova chvály. Vy, který jste spolu s mnoha dalšími osobně doplatil na vatikánské pronásledování, jak reagujete na komentáře těchto dnů?

Je normální mluvit o mrtvých dobře, zvláště když jde o papeže. Teologie, která se nemůže vyhnout objektivnímu a kritickému čtení, však musí mít odvahu ukázat i stinné stránky Benedikta XVI. V době, kdy vyučoval v Německu, byl pokrokovým a uznávaným teologem. Pak se však nechal nakazit konzervativním virem tisícileté církevní instituce, a to až do té míry, že v některých aspektech přijal reakční a fundamentalistické postoje. Stačí si vzpomenout na prohlášení Dominus Iesus z roku 2000, v němž oživil starou středověkou tezi, nahrazenou II. vatikánským koncilem, že „mimo církev není spásy“: Kristus je jedinou cestou ke spáse a církev je výhradním mýtem. Nikdo nepůjde po cestě, pokud nejprve nezaplatí mýtné. Pokud jde o nekatolické církve, nebyly by to „církve ve vlastním slova smyslu“, ale pouze „oddělená společenství“. Dveře zabouchnuté před ekumenismem. Jeho snem byla reevangelizace Evropy pod vedením katolické církve. Směšný a neproveditelný projekt, který by musel skoncovat se všemi výdobytky moderny. Ratzinger byl však představitelem starého středověkého křesťanství.

Pak došlo k odsouzení teologie osvobození.

Pro nás latinskoamerické teology bylo velkou ranou, že zakázal desítkám teologů po celém kontinentu vydat 53svazkovou sérii s názvem Teologie osvobození jako dotaci pro studenty, občanská společenství a pastorační pracovníky, kteří se angažují v perspektivě chudých. Bylo jasné, že o teologii rozvíjené z periferie nechce nic vědět. Pro chudé to byl skandál, pro nás teology, podporované stovkami biskupů, ponížení.

Ratzinger vydal dvě Instrukce o teologii osvobození. První byla velmi přísná (vydaná v roce 1984), druhá v mírnějším tónu, napsaná pod tlakem brazilských kardinálů Arnse a Lorscheidera o dva roky později. A právě v roce 1984 jste podstoupil svůj proces před Kongregací pro nauku víry.

Proces skončil uložením "poslušného mlčení", což je eufemismus pro zákaz mluvení, vyučování a jakékoli teologické činnosti. Při vzpomínce na tyto bouřlivé dny však necítím žádnou zášť: skutečnost, že jsem se hlásil k věci chudých, milovaných historickým Ježíšem, mi dávala pocit bezpečí. Navíc mi ten proces, který sledovala média po celém světě, poskytl obrovskou příležitost, jak dát vědět o teologii osvobození. Všichni si uvědomovali, že v sázce není jen teologie, ale postoj církve tváří v tvář dramatu chudých a utlačovaných. Tím, že Ratzinger kritizoval a pronásledoval tolik teologů, od Gustava Gutiérreze po Jona Sobrina, nedal dobrý příklad: nenaslouchal křiku chudých, odsuzoval jejich přátele a spojence a teologii osvobození nepochopil. Běda těm, kdo se nepostaví na stranu chudých, neboť to budou oni, kdo nás budou soudit.

Co toto nepochopení přineslo?

Ratzingerovo odepření podpory teologii osvobození způsobilo, že mnozí křesťané váhali. Tím spíše, že teologové osvobození měli zakázáno poskytovat pastorační rady biskupům a doprovázet řadové komunity. Byla jim odepřena radost z pastorační práce a výuky teologie. Ratzinger byl v naší latinskoamerické církvi rozdělujícím faktorem.

Jak hodnotíte jeho pontifikát?

Benedikt XVI. zajistil kontinuitu církevní zimě, kterou zahájil Jan Pavel II., když opustil reformy koncilu. Svým „návratem k velké kázni“, který prosazoval, tento trend ještě zvýraznil. Stačí si vzpomenout na znovuzavedení latinské mše. Církev pojal jako opevněný hrad proti omylům moderny, od relativismu přes marxismus. Do středu postavil Pravdu a obranu pravověří. Protože mu chyběla schopnost vládnout, zasel do církve více strachu než radosti, více kontroly než svobody. Byl to sympatický a mírný člověk, ale bez charismatu svého předchůdce. Jsem si však jist, že pro své osobní ctnosti a utrpení, které snášel, bude přijat mezi blahoslavené.

Jak si vykládáte jeho odstoupení?

Uvědomil si sexuální a finanční skandály v církvi, ale cítil, že nemá sílu situaci změnit. Vnímal potřebu nového papeže, který by měl více energie. Nešlo o zdravotní problémy, ale o to, že se cítil psychicky, mentálně a duchovně bezmocný.

Leonardo Boff zesnulému Benediktovi XVI. věnoval také svůj komentář, publikovaný začátkem ledna 2023 v několika jazykových mutacích.¹²

Boff: Benedikt XVI. – papež starého křesťanství

Kdykoli zemře papež, je celé církevní a světové společenství dojato, protože v něm vidí garanta křesťanské víry a princip jednoty mezi různými místními církvemi. Život a činy papeže lze vykládat mnoha způsoby. Udělám jeden z Brazílie (z Latinské Ameriky), který je jistě jen částečný a neúplný.

Je důležité si uvědomit, že v Evropě žije pouze 23,18 % katolíků, v Latinské Americe 62 % a zbytek v Africe a Asii. Katolická církev je církví druhého a třetího světa. Budoucí papežové budou pravděpodobně pocházet z mimoevropských místních církví, které jsou plné vitality a realizují nové formy vtělení křesťanského poselství do nezápadních kultur.

Pokud jde o Benedikta XVI., je třeba rozlišovat mezi teologem Josephem Ratzingerem a papežem Benediktem XVI. Teolog Joseph Alois Ratzinger byl typický středoevropský intelektuál a myslitel, brilantní a erudovaný. Nebyl tvůrčím teologem, který by otevíral nové perspektivy, ale byl velmi dobrým představitelem oficiální římské teologie. To bylo zřejmé z různých veřejných přednášek a dialogů, které vedl s evropskými ateisty a agnostiky.

Ratzingerova síla spočívala v tom, že formuloval tradiční teologické názory, pocházející zejména od Augustina a Bonaventury, novým jazykem. Neevropské perspektivy mu však zůstávaly cizí a podezřelé. Určitou novinkou byl jeho návrh, aby církev byla chápána jako malá skupina věrných věřících, která by reprezentovala celek. Počet věřících pro něj nebyl důležitý. Ukázalo se však, že v této skupině „čistých a svatých“ jsou i pedofilové a lidé zapletení do finančních skandálů, což jeho tezi o reprezentaci učinilo nedůvěryhodnou.

Papež Benedikt XVI. měl jedinečný, řekl bych zvláštní sen: chtěl znovu pokřesťanštit Evropu pod vedením katolické církve. Hledal ztracenou jednotu, velkou středověkou syntézu. Ve skutečnosti je však Evropa sekularizovaná, prošla několika revolucemi, které následně nastartovaly moderní éru založenou na nových hodnotách, demokracii, lidských právech a sekulárním státě. Ratzingerův projekt byl tedy od počátku snem bez šance na realizaci. Ukázal svou obnovující a konzervativní touhu po smířeném světě pod ochranným deštníkem křesťanství. To se však již rozpadlo na různé církve, protichůdné filozofie a nové výklady dějin.

Dalším postojem, stejně neobvyklým jako neudržitelným, který byl zároveň předmětem nekonečných sporů se mnou, které rezonovaly v celé církvi, byl Benediktův názor, že „katolická církev je jedinou církví Kristovou“. Je pravdou, že II. vatikánský koncil ve svém ekumenickém duchu změnil ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium jednoznačné "je", které křesťanskou církev špatně ztotožňovalo s katolickou, na "existuje v" (subsistit in). Koncil tak připravil půdu pro pochopení, že Kristova církev "existuje" i v jiných církvích. Ratzinger však vždy tvrdil, že tato zásadní změna je pouze jazykovou obměnou výrazu "je". K žádnému obsahovému posunu tedy nedošlo, což však pečlivý průzkum akt koncilu nepotvrdil. Přesto se i nadále držel své teze. Dále uvedl, že ostatní církve nejsou církvemi, ale pouze realizují církevní prvky. To přirozeně vyvolalo velké zklamání u luteránů, baptistů, presbyteriánů a dalších církví, protože tím zavřel dveře ekumenickému dialogu.

Církev chápal jako jakýsi opevněný hrad proti omylům modernity, přičemž za hlavní referenční bod považoval pravověrnost (ortodoxii), která je vždy spojena s pravdou. Navzdory své střízlivé a zdvořilé osobní povaze se jako prefekt Kongregace pro nauku víry projevoval nesmírně tvrdě a nesmiřitelně. Asi stovka nejvýznamnějších teologů byla odsouzena buď ztrátou profesury, zákazem vyučovat a psát o teologii, nebo, jako v mém případě, "poslušným mlčením". Zmíním jen Hanse Künga, Edwarda Schillebeeckxe, Jacquese Dupuise nebo Bernharda Häringa. V Latinské Americe byli cenzuře vystaveni zakladatel teologie osvobození Gustavo Gutiérrez, Jon Sobrino, teoložka Ivone Gebara a autor těchto řádků. V USA byli mezi postiženými Charles Curran a R. Haight. Zakázány byly dokonce i knihy již zesnulého indického teologa otce Anthonyho de Mella. Totéž se stalo exkomunikovanému Indovi Tissovi Balasuriyovi.

Zklamaní latinskoameričtí teologové nikdy nepochopili, proč Řím zastavil projekt „Teologie osvobození“, který byl plánován na 53 svazků a měl podpořit semináře, církevní společenství a křesťanské skupiny v jejich angažovanosti za lidská práva. Mohlo být vydáno pouze 26 svazků. Bylo to poprvé, kdy mimo Evropu vzniklo významné teologické dílo s celosvětovým ohlasem. Podílely se na něm desítky teologů. Teolog Joseph Ratzinger se ukázal jako nepřítel přátel chudých. To se negativně zapíše do dějin teologie.

Mnozí teologové tvrdí, že byl posedlý marxismem, i když v Sovětském svazu selhal. Vydal dokument o teologii osvobození Libertatis nuntius (1984), plný varování, ale bez výslovného odsouzení. Pozdější dokument Libertatis conscientia (1986) zdůraznil pozitivní prvky, ale s celou řadou omezení. Troufám si říct, že nikdy nepochopil hlavní důraz této teologie: „volba chudých proti chudobě a za osvobození chudých“. Podle této teologie jsou chudí protagonisty svého osvobození, a nikoli pouhými příjemci almužen a paternalismu. To byla tradiční pozice a postoj Benedikta XVI. Ten tušil, že pozice historické moci chudých je prolezlá marxismem.

Při vší své bystrosti vyvolal spory s muslimy, s evangelickými křesťany, se ženami a spolu se skupinou integralistů bojoval proti II. vatikánskému koncilu. Jeho způsob vedení církve nebyl charismatický jako u Jana Pavla II. Byl veden spíše ortodoxií a bdělým zápalem pro pravdy víry než otevřeností vůči světu a něhou vůči křesťanskému lidu jako papež František.

Byl autentickým zastáncem starého evropského křesťanství s jeho pompou a politicko-náboženskou mocí. V dnešní perspektivě globalizace se evropská kultura, bohatá ve všech oblastech, uzavřela do sebe. Jen zřídkakdy se otevřela jiným starým kulturám, jako jsou staré kultury Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Nikdy se nezbavila určitého postoje nadřazenosti, který ji vedl ke kolonizaci celého světa, což je tendence, kterou se dosud nepodařilo zcela překonat.

Navzdory těmto výhradám bude Benedikt XVI. jistě počítán mezi blahoslavené pro své osobní ctnosti a pokoru, kterou projevil, když se kvůli ubývajícím silám vzdal papežského úřadu.

Duchovný pokrok ako rast v cnosti

V Novom Zákone sa objavuje mnoho citácií v súvislosti s Mojžišom. Gregor vykladá Mojžišov život v Písme ako príklad kresťanského života. O tom svedčí aj podtitul:

Poučení o dokonalém životě. Hneď na začiatku Gregor priznáva, že nie je schopný dokonalosť ani vysvetliť, ani dokázať v živote. Avšak tvrdí, že ani iní toho pravdepodobne nie sú schopní a to preto, že dokonalosť cnosti je neuchopiteľná.¹ Vrcholom cnosti je totiž pre Gregora Božia dokonalosť a keďže Boh je pôvodcom všetkého dobra, jeho hranicou by mohlo byť jedine niečo zlé. Túto možnosť Gregor vylučuje ako absurdnú. Keď teda dokonalosť nie je ničím ohraničená, pred každým človekom je stále možnosť duchovného pokroku.⁠² Gregora zrejme inšpiruje podoba slov teleios – dokonalý a telos – koniec. Táto podoba je prítomná aj v slovenských slovách dokonalý – dokonať.³

Pre Gregora je teda duchovný pokrok rast človeka v cnosti. Pre tento rast sa zaužívalo slovo epektasis, naťahovanie sa, kedy podobne ako v liste Filipanom je úlohou kresťana neustále zabúdať na to, čo dosiahol, a kráčať smerom k Bohu.⁴

Duchovný pokrok je spojený s čítaním Písma a porozumením jeho histórii – doslovnému významu aj theórii – vyvýšenému významu. Tak môžeme nasledovať príklad biblických postáv, napríklad Abraháma, Sáry, či Mojžiša. Hľadanie vyššieho zmyslu pomáha duchovnému pokroku, ale je aj znakom duchovného pokroku.

Duchovný pokrok ako cesta a duchovný boj

Duchovný pokrok ako cesta

Pre Gregora je dôležité poradie jednotlivých udalostí v Mojžišovom živote, pretože sa na nich ukazuje Mojžišov pokrok. Túto postupnosť niekoľko krát v  priebehu knihy pripomína.

Duchovný pokrok vedie od nižších štádií k vyšším, ale samo zastavenie behu za cnosťou je pre Gregora začiatkom behu “za špatností.”⁵ Cesta Mojžiša začína zrodením, ktoré je k zármutku faraóna. Pre Gregora, ktorý sa sústredí na to, aby vyvýšený výklad pomáhal Mojžiša napodobňovať, to znamená, že sa duša vydala na duchovnú cestu, rozhodla sa pre život podľa cnosti.

Mojžišovu matku interpretuje Gregor ako Cirkev, faraónovu dcéru ako „cudziu“ filozofiu. Mojžiša vychováva faraónova dcéra, ale mlieko dostáva od matky, pretože faraónova dcéra je neplodná. Podobne je pre Gregora neplodná svetská filozofia, pretože neprivedie svojich študentov k poznaniu Boha. Tu vidí Gregor výzvu neoddeľovať sa počas vzdelávania od „mlieka“ cirkvi.⁶

Nasledujú Mojžišove boje s protivníkmi. Mojžiš zabíja Egypťana, ktorý bil Izraelitov. Tento boj, ako aj ďalšie súboje v Mojžišovom príbehu vykladá Gregor na vyššej úrovni výkladu ako boj cnosti s neresťou. Na začiatku sa Židia stavajú proti Mojžišovi, hoci sú jeho súkmeňovci. To Gregorovi pripomína vzťah pravej doktríny k heretickým náukám. Keď Mojžiš uteká do ústrania a pasie ovce, pre Gregora to znamená, že jeho rozum pasie hnutia duše ako ovečky. Palicu, ktorou je vyzbrojený Mojžiš ako pastier, a ktorá sa premenila na hada, Gregor vykladá ako palicu viery.

Zjavenie v horiacom kre⁷ je významná etapa Mojžišovho duchovného života, podľa Gregora pred týmto zjavením boli Mojžišove vzťahy plné konfliktov a po tomto zjavení nastáva a pokojnejšie a priateľské obdobie, pretože Mojžiš sa po príprave na púšti a zjavení na hore stáva súkmeňovcom dôveryhodnejším. Boh mení Mojžišovu ruku a palicu a káže mu vrátiť sa do Egypta.⁸ Mojžiš sa tiež stretáva s Áronom,⁹ čo je príležitosťou pre Gregora vyložiť náuku o anjeloch, ktorí ukazujú duši cnosti a padlých anjeloch, ktorí dušu naopak pokúšajú.

Ďalšia ukážka duchovného pokroku Mojžiša je to, že vedie k slobodnému životu nielen seba, ale aj svojich súkmeňovcov.

Vyšší význam toho, že pred východom do Egypta sa majú Židia zbaviť kvasu je podľa Gregora to, že po obmytí krstom sa má kresťan zbaviť nielen hriechu, ale všetkého toho, čo bolo nadobudnuté pomocou zla. Taktiež, zahynutie Egypťanov vo vode sú bývalé hriechy, ktoré zmýva krst.¹⁰

Ďalšia významná etapa je horká voda, ktorá sa stáva sladkou po použití dreva. Keď Gregor počuje kdekoľvek v Písme slovo drevo, hneď mu pripomenie Kristov kríž. Horkou vodou je podľa Gregora cnostný život, pretože vyžaduje premáhanie sa. Stáva sa sladším, keď vďaka drevu kríža je osladený nádejou na „to, co přijde“¹¹

Palmy a pramene, ktoré osviežujú cestu Mojžiša a Izraelitov púšťou, sú podľa Gregora patriarchovia a apoštoli, ktorí pripravujú na prijatie Boha. Podľa Gregora až v tejto fáze je človek schopný prijať Boha. Tu sa Gregor inšpiruje citátom z 1 K 10,4, ktorý interpretuje skalu, z ktorej na púšti vytryskla voda, ako Krista.¹²

Duchovný boj

Motív boja je však stále prítomný. Najskôr Izraelitov vedie Mojžiš, v bitke s Amalekitmi ich vedie Jozue. Gregor vykladá tento príbeh tak, že človeka vedie najskôr zákon a potom sám Ježiš.¹³ Keď Mojžiš drží ruky vo výške, Izraeliti vyhrávajú, čo pre Gregora symbolizuje, že duša vyhráva nad neresťami, keď vykladá Písmo pomocou vznešenejších myšlienok.¹⁴

Nasleduje výstup na horu, spojený s prijatím dosiek Zákona. Mojžiš si perie odev, čo podľa Gregora znamená očistenie zvyklostí nášho života, ak sa chceme stretnúť s Bohom. Zvieratá nemajú dovolené byť na hore, čo Gregor interpretuje ako nutnosť opustenia poznania, založeného na zmysloch, aby sme sa mohli priblížiť poznaniu Boha.¹⁵ Tento stupeň poznania Boha nie je prístupný všetkým. „Vždyť poznání Boha je vpravdě příkrá a nedostupná hora a většina lidu dosáhne stěží jeho úpatí.“ Mnohí kresťania, ktorí sí myslia, že Boha poznajú, podľa Gregora nemajú pravdu. Tu Gregor cituje apoštola Pavla, aby kritizoval svojich nepokorných súčasníkov, ktorí sa nazdávajú, že ich poznanie Boha je väčšie, než v skutočnosti. „,Ne všichni jsou apoštolové a ne všichni jsou proroci‘ v mnoha církevních obcích se to dnes opomíjí.“

Poznávanie Boha však vedie k odhaleniu jeho nepoznateľnosti. To, že Mojžiš na hore vstupuje do temnoty, má pre Gregora vyšší význam:

„jak ale intelekt postupuje a díky stále většímu a dokonalejšímu úsilí dospívá k pronikavějšímu chápání jsoucen, čím více se blíží nahlédnutí, tím lépe vidí nenahlédnutelnost Boží přirozenosti.“

Dve dosky, ktoré dostáva Mojžiš, interpretuje Gregor ako dve zložky cnosti, “která vyplývá z úcty k Bohu”. Prvá zložka sa týka božstva a druhá je správne jednanie, teda čistota života.¹⁶

Gregor zdôrazňuje, že poznanie Božej podstaty pokladá za nemožné pre väčšinu duší, ktorým ostáva veriť, že pravda o Bohu existuje, ale nemajú sa snažiť jej porozumieť.

“Pravda o jsoucím je totiž vskutku čímsi svatým a nejsvětějším, většině lidí nepochopitelným a nedosažitelným. Je zasazena ve stánku tajemství, v jeho nedostupné a zapovězené části. A proto je třeba, aby se lidé ve své zvědavosti nepokoušeli dosáhnout pochopení skutečnosti, které přesahují chápání, a aby věřili, že hledané sice existuje, ale neleží všem na očích, nýbrž zůstává mimo dosah v nejposvátnějších komnatách myšlení.”¹⁷ 

Ďalším dokladom Mojžišovho pokroku pre Gregora je, že keď sa stane obeťou závisti, pred ktorou ho chráni sám Boh, prihovára sa za svojich príbuzných, ktorí čelia následkom svojho hriechu.

Mojžiš vysiela zvedov. Zvedmi sú pre Gregora “Ti kteří předkládají dobré naděje”. Na rozdiel od Mojžiša však Izraeliti dobrej nádeji neveria. Túto nádej symbolizuje hrozno zavesené na dreve, čo Gregor identifikuje ako Krista. Dôsledok je, že neuvidia zasľúbenú zem. Nedôjdenie do zasľúbenej zeme však Gregor nevysvetľuje ako metaforu nedosiahnutia nebeského kráľovstva. Namiesto toho sa sústredí na ďalšiu epizódu vody zo skaly, ktorú interpretuje ako opakované očistenie a odpustenie.

Plynule prechádzame k téme obrátenia. Nasledujú kristologicky vysvetlené obrazy pokánia – ďalšia voda zo skaly,¹⁸ a tiež kovový had, ktorého Mojžiš dvíha, aby ľud ozdravel. Hady znamenajú pre Gregora hriech a vyzdvihnutý kovový had je znamenie kríža. K očisteniu duší dochádza vďaka zasväteniu do pravej viery.¹⁹

Na ceste na Izraelitov čakajú ďalšie pokušenia: domýšľavosť, ktorá sa dožaduje kňazstva, požívačnosť a žiadostivosť po ženách.

Kráľovská cesta, po ktorej majú Izraeliti kráčať je v Gregorovej interpretácii tá istá úzka cesta, o ktorej hovorí Ježiš, a je to cesta vyváženosti medzi hrozbou rôznych nerestí.²⁰ Najprv sa mi zdalo, že tu je Gregor v rozpore so svojím poňatím neohraničenosti cnosti, ale cnosť je neohraničená hlavne v jednom smere–smerom k Bohu, podobne ako polpriamka, ktorá je neohraničená len jedným smerom a všetky ostatné sú mimo.

Príbeh o Bileámovi, ktorý mal Izraelitov prekliať a namiesto toho im žehnal,²¹ vykladá Gregor tak, že pokušenie človeka sa nikdy nekončí.

“Jak bylo řečeno, spolu se vzestupem ctnosti stoupá i prohnanost nepřítele, který u každého člověka slídí po vhodných příležitostech, jak by ho mohl obrátit ke zlu.”²²

Prekonané pokušenia sa však obracia na požehnanie, podobne, ako Bileám bol nútený židom žehnať.

Napokon však v príbehu o Bileámovi boli Židia porazení, lebo podľahli pokušeniu žiadostivosti, čím porušili Boží príkaz. Gregor vidí hlavný problém žiadostivosti v tom, že bráni rozumnému uvažovaniu.

“Ukazuje totiž, že vášně, které přemáhají lidskou schopnost rozumně uvažovat, jsou sice mnohé, síla žádné jiné se však nedá srovnat s tím, jak nad námi vládne nemoc způsobená tělesnou rozkoší.”²³

Duchovný pokrok pokračuje večne

O duchovnom pokroku po smrti hovorí Gregor najskôr u odsúdencov do pekla. V egyptských ranách vidí odkaz na pekelné rany a v tom, že rany majú svoj koniec, vidí nádej na všeobecnú obnovu.²⁴

Peklo je v Gregorovom ponímaní dôsledok hriechu,²⁵ ale nie je večné. Život po smrti sa Gregor nepokúša popisovať. Je však presvedčený, že sa bude líšiť od toho súčasného.²⁶

Zbieranie manny počas putovania, ktorej má každý práve toľko, koľko potrebuje, aj keď v sobotu sa nemá zbierať, podľa Gregora znamená, že dobré skutky počas pozemského života sú prípravou na večný život. Zlé skutky však nie sú „prípravou“ na peklo, ale absenciou prípravy.²⁷

Tretia teofánia nastáva ešte počas Mojžišovho života, no Gregor ju vykladá ako presahujúcu do večnosti. Mojžiš stojí v skalnej dutine. Dutina v skale pre Gregora vo vyvýšenom význame znamená odmena zachovania viery, inde nazvaná:

“potěšení rajské zahrady, věčný stánek, příbytek u Otce, náručí patriarchy, země živých, voda odpočinutí, Jeruzalém shůry, nebeské království, odměna povolání, vítězný věnec milosti, věnec potěšení, věnec krásný, pevná věž, hodovní veselí, usednutí spolu s Bohem, soudní trůn, místo nesoucí jméno, skrytý stolek”²⁸.

Z toho vyvodzujem, že Boha možno nasledovať aj po smrti.

Toto tajomné miesto sa podľa Gregora skrýva v Kristovi, pretože v ňom je všetka nádej na dobrá.²⁹

Gregor sa rozhodne vyjadruje voči reinkarnácii. Vyšší zmysel obriezky vidí v tom, že sa treba zbaviť častí cudzej filozofie (nekresťanských náuk), ktoré protirečia zjaveniu, a zachovať to, čo je pravoverné. Ako príklad uvádza pravoverné – nesmrteľnosť duše a ako predkožku pokladá presvedčenie, že duša putuje z jedného tela do iného a z rozumných tvorov do iracionálnych.³⁰

Spolupráca Boha a človeka na ceste duchovného rastu

V Mojžišovom prípade vykresľuje Gregor spoluprácu Boha a človeka harmonicky, pri otázkach týkajúcich sa pokánia si pomáha ďalšími postavami ako je Áron, Miriam či ľud.

Z Božej strany je duchovnému rastu človeka napomáhané teofániami, zo strany človeka je dôležité správne používanie ľudskej slobody a pokánie v prípade zlyhania.

Teofánie

Boh sa Mojžišovi zjavuje v troch hlavných teofániách, ale zostáva nepoznaný kvôli svojej neohraničenej podstate.³¹

Teofánie sú pre Gregora predobrazom či typom Krista. Kristovo vtelenie nám umožňuje nasledovať Boha tak, ako Mojžiš. Dôležitá Gregorova téma je tiež ľudská sloboda, dotýka sa jej najmä pri interpretácii pasáží, ktorých doslovný význam je pre neho problematický. Sú to miesta, kde Boh zatvrdzuje faraónovo srdce či zosiela rany na Egypťanov, vrátane zabíjania prvorodených. Gregorovo ponímanie Boha nie je zlučiteľné s tým, aby tieto pasáže vykladal doslovne.³²

Na jednej strane, Gregor dokonalosť v cnosti považuje za nedosiahnuteľnú pre človeka, pretože na rozdiel od človeka, Boh nie je ničím ohraničený. Na druhej strane, Gregor neodporúča snažiť sa porozumieť Božej podstate, hoci treba veriť, že pravda o nej existuje. Tu je dôležitá posledná z troch teofánií – Boh, ktorého môže Mojžiš vidieť iba zozadu. Vidieť Boha zozadu vykladá Gregor ako správny smer pre to, aby sme Boha mohli nasledovať. Byť Bohu naproti by znamenalo byť nasmerovaní opačne, než on. Pre dokonalosť cnosti je dôležitejšie Boha nasledovať, než mu rozumieť.

Gregor je presvedčený, že ak je poznávanie Boha hora, väčšina ľudí ostane počas života niekde na jej úpätí. Nevyzýva však vystupovať vyššie, skôr naopak.

„Za pokrm, který je vzat z ohně a nám předložen, považuji vřelou a žhavou víru, kterou přijímáme bez zvláštních úprav a ze které smíme vše, co je na první pohled k jídlu, zatímco nauku ukrytou v tvrdších a nepřístupných pojmech necháme stranou, aniž bychom ji detailně probírali a zvědavě zkoumali.“³³

Gregor dokonca tvrdí, že to, čomu človek nerozumie („to, co je skryté“), pre spásu nepotrebuje.³⁴ Vysvetlenie tohto napätia vidím v tom, že v Gregorovej teológii sa Boh postupne zjavuje tým, ktorí sa snažia ho napodobňovať v cnosti. Nie je pri tom podstatné, aby sa oni snažili lepšie ho poznať, lepšie poznanie Boha je dôsledok toho, že Boha nasledujú. Okrem toho, Gregor odporúča náboženskú špecializáciu: Treba vybrať jednotlivcov, ktorí sa podobne, ako Mojžiš, budú poznávaniu Boha venovať naplno a ostatným veriacim stačí veriť to, čo im o Bohu povedia.³⁵

Kristologické dôrazy

Boh umožňuje podľa Gregora kresťanovi nasledovať ho v dokonalosti skrze svoje vtelenie v osobe Ježiša Krista. Vtelenie vidí Gregor vo vyvýšenom význame prítomné aj v Mojžišovom príbehu.³⁶ Je to Božie zjavenie v horiacom kre, ktoré Gregorovi pripomína neporušenosť Panny Márie a tiež zjavenie duchovných skutočností skrze hmotu tela,³⁷ premena Mojžišovej pravej ruky, pretože Kristus prijal naše slabosti a očistil ich, podobne, ako bola očistená Mojžišova ruka,³⁸ manna na púšti ako pokrm, ktorý je nadprirodzený, ale telesný³⁹ a obnovené dosky zákona, ktoré pripomínajú, že pri vtelení Kristus svojim narodením z panny obnovil porušenú ľudskú prirodzenosť.⁴⁰ Kristus je tiež prítomný ako svätostánok, nepostavený ľudskou rukou a ako skala, z ktorej dutiny Mojžiš môže hľadieť na Boha zozadu.

Prvá teofánia: Svetlo

V prvej teofánii sa Mojžišovi Boh zjavuje v horiacom kre. Naproti synoptickým evanjeliám, ktoré viac zdôrazňujú, že Pán je Boh Abraháma, Izáka a Jakuba, Gregor zdôrazňuje Božie tajomné meno „Ja som, ktorý som“.⁴¹ V tomto zjavení sa podľa neho Boh zjavuje Mojžišovi ako ten, ktorý je, a voči ktorému je všetko ostatné podmienené.⁴² Na základe tohto zjavenia Mojžiš získava zázračné schopnosti a predstupuje pred faraóna, aby pustil jeho ľud ísť sa modliť do púšte.

Ľudská sloboda

U Gregora má prednosť to, čo o Bohu vie, pred doslovným výkladom Písma. Hovorí o adekvátnosti a o tom, či je výklad „hodný Boha“.⁴³ V prípade Božích trestov je Boh predstavený ako lekár, ktorý lieči človeka z choroby hriechu a používa na to niekedy bolestivú liečbu.⁴⁴ Gregor rieši v tomto kontexte otázku ľudskej slobody. Nevidí však konflikt medzi ľudským rozhodnutím pre neresť alebo cnosť a predstavou všeobecného zjednotenia hriešnikov s  Kristom. Peklo v Gregorovej teológii nie je večné, pre čo nachádza doklady aj v príbehu o Egyptských ranách, ktoré tiež netrvali večne.

Modlitba

V kontexte úteku Izraelitov pred Egypťanmi⁴⁵ sa Gregor pýta aj na to, kedy Boh počuje naše modlitby. Písmo nezachytáva, že by sa Mojžiš v krízovej situácii modlil, čo Gregor vysvetľuje ako modlitbu mysle, ktorú nebolo počuť navonok

Egypťanov tu Gregor vysvetľuje ako pokušenia a oblak, ktorý sprevádza Izraelitov je Duch Svätý, ktorý pomáha pokušeniam odolať.

Druhá teofánia: Temnota

Keď Mojžiš vystúpil na vrch a stretol sa s Bohom, vstupuje do temnoty.⁴⁶ Gregor túto temnotu interpretuje ako videnie nenahliadnuteľnosti Božej prirodzenosti. Táto teofánia je vyššia než teofánia svetla v horiacom kre. K  cnosti, ktorá vyplýva z úcty k Bohu pre Gregora patrí vedieť o Bohu, čo znamená nedomnievať sa o ňom nič z toho, čo je známe ľudskému porozumeniu a tiež praktické návyky, ktoré sú spísané v desatore. S touto teofániou temnoty sa spája zjavenie rukou nepostaveného svätostánku.⁴⁷ Gregor najprv navrhuje prenechať výklad svätostánku tým, ktorí majú moc skrze Ducha skúmať hlbiny Božie, potom však ponúka na posúdenie čitateľov vlastný výklad.⁴⁸ Rukou nepostavený svätostánok interpretuje Gregor ako Krista a pritom sa odvoláva na Pavla a Jána.⁴⁹ Zaujímavé v kontexte typológie je, že v Septuaginte⁵⁰ je vzorový svätostánok označený práve ako τύπος - vzor.

Svätostánok

Boh predvádza Mojžišovi svätostánok a Mojžišová úloha je na svätostánok hľadieť a ukázať ho druhým prostredníctvom remeselne vyhotovenej stavby na zemi. Ak je svätostánok Kristus, cirkev je pre Gregora Kristovo telo a preto Gregor interpretuje stĺpy a svetlá svätostánku ako stĺpy a svetlá cirkvi: apoštoli, učitelia a proroci a tiež všetci, ktorí svojou prítomnosťou podopierajú cirkev „a kdo se na základě vlastních činů stávají svítílnami.”⁵¹

Sviece reprezentujú tiež svetlo Ducha a zmierny baldachýn nad Archou zmluvy (zľutovnica) predstavuje Krista ako prostriedok zmierenia medzi Bohom a človekom. Svätyňa svätých, ktorá je väčšine ľudí nedostupná, Gregorovi pripomína nedostupnosť pochopenia skutočností. ktoré presahujú chápanie. Zvončeky a granátové jablká na odeve veľkňaza interpretuje Gregor ako životné postoje v ktorých sa skladá cnosť. Vo vzťahu k Bohu je to viera a vo vzťahu k životu svedomie. Zvončeky pre Gregora hlaholia zvesťou o Svätej trojici a granátové jablká symbolizujú filozofický a strohý spôsob života, ktorý má tvrdý povrch, ale sladké vnútro. Ozdoby na leme kňazského rúcha vysvetľuje Gregor ako čosi navyše voči zákonu, čo je len na okrášlenie. Prirovnáva k tomu Pavlovo rozhodnutie, že sa nebude živiť hlásaním evanjelia, hoci mal právo si nárokovať podporu veriaceho ľudu, ktorému kázal. cnosť sa teda podľa Gregora nedá merať iba prikázaniami.⁵²

Po návrate sa Mojžiš stretáva s modloslužbou Izraelitov a v hneve rozbíja dosky.

Rozdrvenú modlu nechá Mojžiš vypiť Izraelitom.⁵³ Gregor to interpretuje ako odstránenie modloslužby tým, že modlári prijali pravú náuku o Bohu. Zabíjanie modloslužobníkov, ktoré nasleduje, vysvetľuje Gregor v “doslovnom” význame ako Boží trest a vo vyvýšenom význame ako nutnosť zbaviť sa názorov „které v nás zakořenily a jejichž život způsobuje naši smrt, jejich smrt však náš život.” Výzvu zákonodarcu Mojžiša „Kdo se hlásí k Pánu, ať jde ke mně” vysvetľuje Gregor ako výzvu pre nás stať sa priateľom Zákona.⁵⁴

Boh sa zmilúva, obnovuje dosky zákona a pre Gregora to v duchovnom význame znamená obnovenie ľudskej prirodzenosti Kristovým vtelením.

Tretia teofánia v skalnej dutine

Doslovný význam teofánie v skalnej dutine⁵⁵ Gregor pokladá za podivný a nedostatočný, pretože Boh nemá tvar. Ak by totiž Boh mal tvar, mal by telesnú prirodzenosť a podliehal by zániku. K vyvýšenému významu Gregorovi pomáha platónska myšlienka, že oslobodená duša sa nesie hore. Toto učenie zdôvodňuje biblicky príťažlivosťou Božej krásy, ktorá ťahá dušu hore a vyjadreniami novozákonných kresťanov.

Boh sa duši zjavuje, ale tá túži vždy po plnšom zjavení. „Bytostně jsoucí“ nie je dosiahnuteľné poznaním a tak je pre človeka každé čo ako úchvatné zjavenie nedostatočné.⁵⁶ Boh sa podľa Gregora ani nechce človeku zjaviť tak, aby to zastavilo ľudskú túžbu poznať Boha lepšie.⁵⁷ Ak by malo Božstvo hranicu, Gregorovi sa natíska otázka, čo by bolo za ním. Muselo by to byť niečo, čo je mu svojou povahou cudzie a keďže by ho to obklopovalo, muselo by to byť väčšie. Z toho Gregor vyvodzuje, že zlo by bolo väčšie než dobro, čo považuje za zjavne absurdné. „A co nelze obsáhnout nemá takovou přirozenost aby to mohlo být pochopeno.”

Spolupráca Boha a človeka tiež umožňuje na prvý pohľad paradoxnú myšlienku, že k výstupu duše dochádza skrze státie. Státím na skale Gregor rozumie stálosť v dobre. Kristus je naraz cesta, po ktorej možno bežať, aj skala, o ktorú sa možno oprieť.⁵⁸

V skalnej dutine však Mojžiš má vidieť Boha len zozadu. Pre Gregora je to znak ustavičného nasledovania Boha. Ak by človek Bohu čelil, mieril by opačným smerom, než ho Boh vedie.

Záver Mojžíšovho života

Na konci Mojžišovho života pohliadne Mojžiš na zasľúbenú zem a umiera. Podľa Gregora dokonalosť Mojžišovho života vystihuje to, že bol po smrti nazvaný Božím služobníkom. Byť Božím služobníkom je teda cieľom cnostného života. Nikto by podľa Gregora “nesloužil Bohu, pokud by se nestal lepším než všichni ostatní na světě”⁵⁹ Gregorov záver diela je, že snažiť sa slúžiť Bohu je správny životný cieľ”⁶⁰ Gregor však rozlišuje dôvody, prečo slúžiť Bohu: zo strachu pred trestom, v nádeji na odmenu, z túžby po priateľstve s Bohom. Až tretia motivácia je podľa Gregora dokonalosťou života.

Dobové prvk

Gregor sa v polemike s Eunomiom zameral na myšlienku nekonečnosti Boha a konečnosti človeka, ktorá neumožňuje človeku Boha plne poznať. Táto polemika ovplyvnila aj Gregorovo zdôraznenie, že mnohí kresťania, ktorí si myslia, že Boha poznajú, nemajú pravdu.“

Za dobový pokladám aj Gregorov postoj k ženám. V úvode dáva Gregor ženám za vzor Sáru, mužom Abraháma či Mojžiša.⁶¹ V priebehu Mojžišovho života som však nenašla v Gregorovom výklade prvky, ktoré by neboli univerzálne ľudské. Taktiež, pri interpretácii začiatku Mojžišovho života vysvetľuje Gregor, prečo faraón chcel zahubiť chlapcov a ponechať dievčatá tým, že interpretuje chlapcov ako to, čo je „neústupné a horlivé pro cnost“ a dievčatá ako „materiální rozpoložení, které více podléhá cizím vlivům a k němuž lidská přirozenost tíhne“. Pokladať ženy za horšie je názor prítomný aj u Filóna.⁶²

Problematické prvky

Lákavá, ale problematická je pre mňa predstava všeobecného zjednotenia v Kristovi. Rozoberiem ju na základe sekundárnej literatúry v štvrtej kapitole v rámci porovnania Origenovho a Gregorovho učenia.

Gregor interpretuje egyptské rany ako rany pekla. Trest, kvôli ktorému Židia Mojžišovej generácie neprídu do zasľúbenej zeme,⁶³ však Gregor nevysvetľuje ako metaforu nedosiahnutia nebeského kráľovstva.⁶⁴ Namiesto toho sa sústredí na ďalšiu epizódu vody zo skaly, ktorú interpretuje ako opakované očistenie a odpustenie.⁶⁵

Odporúčanie nechať stranou neprístupnú náuku

Gregor zdôrazňuje, že poznanie Božej podstaty pokladá za nemožné pre väčšinu duší, ktorým ostáva veriť, že pravda o Bohu existuje, ale nemajú sa snažiť jej porozumieť.

“A proto je třeba, aby se lidé ve své zvědavosti nepokoušeli dosáhnout pochopení skutečnosti, které přesahují chápání, a aby věřili, že hledané sice existuje, ale neleží všem na očích, nýbrž zůstává mimo dosah v nejposvátnějších komnatách myšlení.”⁶⁶

Gregor je presvedčený, že ak je poznávanie Boha hora, väčšina ľudí ostane počas života niekde na jej úpätí. Nevyzýva však vystupovať vyššie, skôr naopak.

„Za pokrm, který je vzat z ohně a nám předložen, považuji vřelou a žhavou víru, kterou přijímáme bez zvláštních úprav a ze které smíme vše, co je na první pohled k jídlu, zatímco nauku ukrytou v tvrdších a nepřístupných pojmech necháme stranou, aniž bychom ji detailně probírali a zvědavě zkoumali.“⁶⁷

Gregor tiež tvrdí, že to, čomu človek nerozumie („to, co je skryté“), pre spásu nepotrebuje.⁶⁸

Tieto body pokladám za problematické, pretože ak by sme ich vzali vážne, riskujeme opačný extrém, že nám z viery ujde niečo podstatné. Podobne ako si všíma Noble pri svojom čítaní Brecka⁶⁹, vnímam u Gregora, že pri takomto pojatí hrozí v Cirkvi pokrytectvo. Farizeji a zákonníci sa predsa tiež z Písma zameriavali na to, čomu rozumeli – a boli to rôzne nariadenia, ktoré podľa Ježišovho svedectva v evanjeliách nepomáhali ich vzťahu s Bohom a blížnymi.⁷⁰ Zároveň Gregor sám píše, že Mojžiš si tretiu teofániu sám vypýtal,⁷¹ takže jeho úloha v poznávaní Boha nebola pasívna. Ak chce brať Mojžiša vážne ako vzor dokonalosti, zdá sa, že v tomto bode sa Gregor dostáva do protirečenia.

Vysvetlenie tohto zdanlivého protirečenia v Gregorovej teológii vidím v tom, že podľa jeho predstáv sa Boh postupne zjavuje tým, ktorí sa ho snažia napodobovať životom v cnosti. Nie je pri tom podstatné, aby sa oni snažili lepšie ho poznať, lepšie poznanie Boha je dôsledok toho, že Boha nasledujú.

Ďalší problematický prvok vidím v Gregorovom tvrdení, že nikto by neslúžil Bohu, ak by sa nestal dokonalejší, než všetci na svete. Toto tvrdenie vnímam ako superlatív voči Mojžišovi, ale myslím si, že Bohu môže slúžiť aj nedokonalý človek. Služba Bohu nie je súťaž, v ktorej sa snažíme poraziť ostatných, hoci aj niektoré biblické obrazy to podsúvajú, ak sú vytrhnuté z kontextu.⁷² Ježišova reakcia na snahu určovať poradie Božích služobníkov v Nebeskom kráľovstve je vykreslená skôr odmietavo.⁷³ Naopak, máme sa snažiť prispieť k budovaniu Cirkvi ako spoločenstva.⁷⁴ Tu vidím limity individuálneho pohľadu na duchovný rast v tomto diele.

V tejto kapitole som zhrnula Gregorov pohľad na moje výskumné otázky. Duchovný pokrok Gregor chápe ako rast človeka v cnosti. Toto napredovanie pokračuje aj po smrti, pretože Božia dokonalosť, ktorej sa snažíme priblížiť, nie je ohraničená. Pokrok prebieha od poznania, že iba Boh skutočne jestvuje, lebo všetko ostatné na ňom závisí, cez poznanie nenahliadnuteľnosti Božej prirodzenosti až k nasledovaniu Boha ako jeho služobník. Duchovný pokrok podľa Gregora pokračuje po smrti, dokonca aj vo večnosti, kde dochádza k paradoxne znejúcemu výstupu skrze státie. Je to možné, pretože Kristus je Skalou, o ktorú sa možno oprieť, aj Cestou, po ktorej treba kráčať. Boh sa človeku zjavuje, posilňuje ho a odpúšťa mu, človek sa snaží Bohu slúžiť a nasledovať ho. Za problematické považujem najmä Gregorovo odrádzanie čitateľov od snahy o lepšie porozumenie Bohu a Písmu. Zdá sa mi v nesúlade s Mojžišovou žiadosťou Bohu, aby ho mohol uvidieť. Týmto výzvam sa dá rozumieť v kontexte Gregorovej polemiky s Eunomiom, ale myslím, že takýto prístup môže človeka brzdiť v duchovnom raste.

Kněz, politický vězeň, dělník a biskup skryté církve aneb Život kněze ve druhé polovině 20. století

CDK Brno 2023, ISBN 978-80-7325-562-6, 212 str.

Kniha mapuje život Stanislava Krátkého (1922 – 2010), nadaného, vzdělaného, nápaditého a originálního křesťana, veřejně i neveřejně působícího kněze ve složitých podmínkách, posléze biskupa skryté církve. Autor čerpá z pestrého souboru pramenů, např. archivů církevních i státních, materiálů, které o Stanislavu Krátkém vedla StB či rozhovorů s řadou pamětníků. Problematice skryté církve se Miroslav Nedorostek věnoval v rámci své disertační práce¹. Její součástí je i rozsáhlý rozhovor se Stanislavem Krátkým a dalšími aktéry skryté církve².

Stanislav Krátký se narodil v dělnickém prostředí, rodiče nebyli praktikujícími křesťany. Dostalo se mu dobrého vzdělání, za války mohl studovat, i když vysoké školy byly uzavřeny, na soukromém teologickém institutu. Odtud byl ovšem totálně nasazen. Po celý život se snažil „být pro druhé“ a to nejen v péči duchovní, ale i materiální.³

Kniha je převážně strukturována podle míst, kde Stanislav Krátký jako kněz veřejně působil. Jsou to:

Žarošice (1946-1948); Brno-Rečkovice (1948-1951); Brno-Husovice (1951-1956); Žerotice (1956-1958); vězněn (1958-1960); bez státního souhlasu (1960-1968); Mutěnice (1968); Kunštát (1968-1978); Hrádek u Znojma (1978-1999); Mikulov (1999-2010)

Na každém z míst, kde působil se hned pustil do velmi pestré činnosti. Příkladně naplňoval požadavek evangelia: „Proto se každý učitel Zákona, který se stal učedníkem království Nebes, podobá člověku hospodáři, který ze svého pokladu vynáší nové i staré.“ (Mt 13,51) Věnoval se jak klasickým aktivitám (poutě), tak novým formám pastorace (netradiční práce s mládeží). Ke komunistickému totalitními režimu se snažil být loajální. O svých veřejných akcích informoval církevní tajemníky a jednal s nimi. Na druhou stranu na kazatelně vystupoval velmi otevřeně v kritice režimu⁴ a řadu svých aktivit tajil. V podmínkách totality vydržel působit dlouhých 10 let, než byl v r. 1958 zatčen. Díky amnestii se v r. 1960 dostal na svobodu, pracoval jako jeřábník a kněžské službě se věnoval neveřejně. Je logické, že jej přizval ke spolupráci Felix Maria Davídek, který v šedesátých letech začal budovat podzemní univerzitu a alternativní církevní strukturu. Posléze F.M. Davídek konsekroval S. Krátkého na biskupa.⁵ Miroslav Nedorostek uvádí datum konsekrace krátce po srpnové okupaci 1968. Zároveň zmiňuje, že Ludmila Javorová⁶ klade datum téměř o rok dříve, brzy po Davídkově vlastní konsekraci.

Jiná nejasnost, kterou Miroslav Nedorostek zmiňuje, souvisí s tzv. Kobeřickým synodem svolaným F.M. Davídkem na Vánoce 1970. Na synodu bylo rozhodnuto o ordinaci žen k presbyterské službě. Stanislav Krátký se synodu nezúčastnil, neboť tvrdil, že nebyl pozván. Ludmila Javorová naproti tomu říká, že pozván byl. Stanislav Krátký měl k této problematice vypracovat expertní stanovisko. To také vypracoval, ale neodeslal. F.M. Davídek nechal dokument v noci přivézt z Kunštátu do Kobeřic. Stanovisko ordinaci žen nedoporučilo.⁷ Cesty F.M. Davídka a S. Krátkého se vzdálily, i když nerozešly zcela, jak M. Nedorostek uvádí.

Je zajímavé, že po 25 letech to byl právě Stanislav Krátký, který svou neformální autoritou dokázal znovu přimět ke spolupráci strany skryté církve, které se na Kobeřickém sněmu rozešly. Poté byl zvolen jedním z mluvčích biskupů.⁸

Kniha obsahuje k téměř každé kapitola kontextuální poznámky, které vytváří paralelně jakousi „knihu ve knize“ - zasvěceně a úsporně napsané obecné dějiny církve. Životní příběh Stanislava Krátkého je tak snadněji uchopitelný.

Myslím, že se kniha Miroslavu Nedorostkovi a CDK povedla. Těžko jí něco vytknout. Snad bych do jisté míry polemizoval s tím, že Stanislav Krátký nejednal nerozvážně (str. 58). Jistě byl v popisované situaci i řadě dalších rozvážný, ale v jiných nikoli. Lidem spíše důvěřoval. Možná to souviselo již s věkem, ale např. mne poslal v věci předpokládající důvěru protistrany jednat s Ladislavem Simandlem⁹, u kterého čekal zastání. Nebo pozval na uzavřené setkání služebníků skryté církve Petra Helíska, podvodníka vydávajícího se za kněze, vícekrát soudně trestaného, rovněž bývalého spolupracovníka StB. Důvěra se kterou k lidem přistupoval, mu na druhé straně otevírala srdce širokého spektra dobrých lidí.

Boží vůle, euangelion o vykoupení

Dan 9, 4-10; L 6, 36-38

Když posloucháme prorockou knihu Daniel, zdá se nám, že slyšíme důvěrně známá slova. Skutečně, ten text dobře zapadá do našich stereotypů. Všichni také uznáváme, že nejsme dost dobří, že nejsme dost dokonalí. Uznáváme, že máme být trestáni.

Jen při povrchním naslouchání se zdá, že i Lukáš mluví podobnou řečí. Ve skutečnosti se od ní velice odlišuje. A teprve ve světle Lukáše dostane i Daniel specificky křesťanský význam. (Starozákonně legitimních významových vrstev našeho textu bylo víc a všechny byly správné; pro křesťanského exegetu se výběr správných významů zúžil poté, co se k věci vyjádřil i Kristus Ježíš.)

Oč tedy jde? Co rozumím stereotypem a co božím slovem, které je živé a ostré jako ocel meče, jak tvrdí list k Židům?

V Danielu můžeme slyšet běžný náboženský apel plnit boží vůli - tu vůli jednou provždy vymezenou mravním kodexem, publikovaným v posvátných knihách a v učení posvátných autorit. Za tím hlasitým napomenutím slyšíme nevyslovené napomenutí připomínající, že Bůh je silnější než člověk, Bůh je mocnější a má tedy právo diktovat lidstvu svoje podmínky a už tak učinil.

Tak si to pravděpodobně představoval i sám autor Daniela. Proto také mluví o zákonech; ty přece ukládá vítěz, monarcha, panovník nad těly i nad myslí. Jak uvidíme, není to poslední slovo, které nám Bůh na toto téma nabízí.

Když chce vysvětlit Lukášův Ježíš, co od nás očekává vůle Páně, říká: dejte a bude vám dáno (anebo také: bude vám dáno, tedy odvážně dejte). Říká také: Je vám odpouštěno, tedy odpouštějte. Prostě Ježíš přišel zvěstovat, že to, co je potřeba udělat, není jakési sebezdokonalení člověka, Bohem kdysi do světa vpuštěného jako polotovar buď jakýmsi nedopatřením Stvořitele, anebo jako kratochvíle mocností sledujících, jak si člověk se svou nedostatečností poradí. Ježíš sám na sobě i svých bližních demonstruje smysl docela jiného Božího gesta. Ježíš vstupuje i do našich současných dějin tak, jako by tím řekl: To, co se vyvolenému lidu nepodařilo za celá staletí Starého zákona, všechny vaše nedodělky i dluhy beru na sebe. A od vás chci nadále, abyste dávali, protože vám bude dáno. Abyste byli milosrdní, protože i vám je milosrdně odpuštěno. Abyste se už nebáli svého otroctví, protože jsem vás koupil já, žádnému jinému pánu už nepodléháte.

To je radikálně jiná řeč, než jsme slýchali od náboženských horlitelů. Je to řeč osvobozující; osvobozující ovšem přiměřeně lidské dospělosti. Osvobozující do té míry, do jaké člověk je schopen přijmout od Boha milosrdenství. Jsou totiž mezi námi také takoví hrdí, kteří si prý chtějí vše poctivě zasloužit.

Ježíš osvobozuje od dluhů natolik, nakolik jsme kdo schopen být milosrdný (i tak je to všechno jen jaksi na dluh) - milosrdný vůči svým bližním. Jen ten opravdu uvěřil evangeliu, kdo na takové podmínky hry přistoupí.

Slýcháte mne někdy mluvit hořce kriticky o své církvi; je to proto, že je to moje církev, je to řeč o mém nejvlastnějším, o mém vlastním těle. Právě tak vidí i Ježíš problém svého lidu: je to jeho nejvlastnější tělo. Proto ten lid ve farizejích kárá, proto týž lid v nevěstkách z prachu a špíny pozvedá. Ale proto také celek tohoto lidu - farizejskou elitu i spodinu v gój - vykupuje.

Tak má vypadat naše blížení se k Bohu skrze víru v evangelium: Náš Pán nečeká, že se nám jakýmisi drezúrami podaří přebudovat nespolehlivou přirozenost člověka v přirozenost anděla; očekává, že se odhodláme uvěřit to, co boží slovo zvěstuje a slibuje: že Pán sám nás učiní spravedlivými, že On nás vytrhne z nezdarů a přehněte do líbeznosti. Od nás také očekává, že na základě své zkušenosti a svého bytostného svědectví dáme zakusit těm druhým - těm, kteří s ním ještě nemohli mluvit a třeba nikdy v životě s Bohem mluvit nebudou - abychom jim dali zakusit, že takto jedná Bůh i s nimi, protože Ježíšův Otec svět prostě miluje.

Pokud se jim dostane milého zacházení, možná i oni dokáží být milejší. Třeba také otevřou náruč. A tak zvítězí konečně to, proč Ježíš umíral: vykoupení přinese plody.

Dějiny spásy už příliš dlouho ukazují jiným směrem než náboženské praktiky typu "zachraň se, kdo můžeš". Nic nezachráníme my pěstováním dokonalosti; musíme usilovat o to, být věrní evangeliu. Tam se najde řešení pro každého z nás. A nejen pro nás, ale i pro naše bolesti, pro to, co nás roztrpčuje. Tam se najde řešení pro naši církev, tam se najde řešení pro tento svět.

Je doba předvelikonoční, připravujeme se na slavnost kříže a vzkříšení, na anamnesu křestního divu. Přípravou má být pokání. Ta pravá změna smýšlení spočívá v tomto odvážném: uvěřit evangeliu. Uvěřit mu víc než pojistkám nabízeným všemi starobylými i moderními náboženstvími.

Bronzový had jako znamení záchrany (1992)

Nm 21, 4-9; J 8, 21-30;

V závěrečném odstavci evangelia jsou dvě významná sdělení, významná dodnes: "teprve až Syna člověka povýšíte, poznáte, že jsem to já"; to druhé je neméně silný tabák: "...poznáte, že sám od sebe nedělám nic".

Osud lidí, obdařených kterýmkoli z velkých charismat (mají např. veliké poslání, třeba prorocké nebo zachraňující, pastýřské), bývá pozoruhodně podobný. Buď se establišmentu podaří proroka či nebo kněze nebo pastýře zpacifikovat tím, že jej zařadí do nějakého náboženství, anebo mu udělá ze života peklo.

V našem úryvku jsme právě svědky toho procesu "začleňování"; farizeové se pokoušejí Ježíše zařadit do svého náboženství. Třeba do náboženství, které funguje ještě v prvním dnešním čtení. Všimněte si: Reptat je v každé lidské společnosti obvyklé, také boží lid nebyl výjimečný Jakmile si však uvědomují, že tím mohli možná popudit Hospodina, pospíchají za nějakým odborníkem, v našem případě za Mojžíšem, aby to u Hospodina zase spravil. Nelitují vlastních řečí ani postojů, litují vlastně jen sebe - co když si na nich vyleje Hospodin zlost? To je jedna z typických funkcí náboženství: chlácholit rozhněvané mocnosti. Každé náboženství pak má na všechno fundované lidi, kteří dokážou vzniklý malér zažehnat anebo kanalizovat, aby neměl nepříjemné následky.

Farizeové se s Ježíšem také dohadují; potřebují totiž zjistit, jak na něho. Možná je to prorok, a toho je třeba včas získat na svou stranu; možná se to nepodaří, a pak je nutno vnutit mu statut lžiproroka, a toho je třeba včas demaskovat a zneškodnit. V každém případě nutno zjistit, kam jej mají zařadit. Také Ježíš chápe moc dobře tuto potřebu náboženských vůdců. Jenže stejně dobře chápe, že nemohou pochopit, o čem je to řeč: "Dokud mne neuvidíte prapodivně vyvýšeného, nemůžete porozumět, kdo jsem."

To je aktuální napomenutí pro všechny další náboženské profesionály, kteří budou po staletí zkoumat, zda a jak lze Nazaretského zařadit. Jedni budou jistě mít chuť udělat z něho, co není, třeba strašně mocného, kdo může všechno, co jen koho napadne; jiní jistě budou potřebovat, aby v jejich systémech nezacláněl a odloží jej do skladiště soch svatých. Jen ten, kdo se s ním setká na kříži, ten vidí správně. Až tam je k dispozici správná optika: "veškerá moje moc je od Otce; když Otec nedá, tak já jsem bezmocný"; a také teprve na kříži lze vidět, co znamená, že Otec své nikdy neopouští. Tím se zároveň odhaluje i smysl Ježíšovy existence.

Díky událostem kolem Ježíše také porozumíme, že něco podobného se pokouší vyjádřit už prvé čtení, i když tam najdeme právě tu náboženskou hantýrku.

Ježíš "musel být pověšen na kůl". Přeloženo do civilní řeči: musel být proklet. (To je vzájemně rovnocenné vyjádření: Kdo byl pověšen na kůl, byl proklet Bohem i lidmi, říká Deuteronomium.) Ten měděný had musel být oficiálně náboženským rituálním gestem proklet, stal se "svatým"; a tím zároveň ztratil tu svou zhoubnou, démonickou moc. Typicky náboženské řešení maléru.

Je samozřejmě velice pozoruhodné, že tento ritus skutečně fungoval. Snad to fungovalo proto, že chtěl -li kdo udělat, co od něj Mojžíš vyžadoval, musel se jaksi mimochodem vzdát svého reptajícího postoje. (Ty zástupy totiž reptaly rozumně a důvodně; už toho putování pouští měli po krk a opravdu měli hlad; právem si kladli nahlas otázku, jestli nebylo nakonec líp kdysi v tom Egyptě.) Mojžíš potřebuje, aby změnili smýšlení. Volí na to cestu šokem: Izrael se musí ve své důvěře v logiku věci trochu zviklat; měl by si uvědomit znovu, že síla i sláva Izraele je v tom, že je Hospodinovým lidem. To je těžko dokazatelné, tomu lze jen věřit či nevěřit. Tedy změna smýšlení, ke které nikdo neměl chuť, ta byla bezpodmínečně nutná; Nemá -li si putující Izrael zpackat své další dějiny dřív, než je otevře, musí znovu pochopit, co bude motorem jejich dějin. Tím motorem není - jako u jiných národů - jejich vtip, lest, ale milost. Ta je zdarma, zato není na ni nárok, nelze ji rituálně vynutit.

Dodnes je velkým pokušením náboženských profesionálů snaha získat moc nad spásou, odpuštěním. Vytvářejí se spolehlivé instituty, rituály, svátosti, aby se tak či onak získala moc nad milostí. To pokušení je tím silnější, že to opravdu jako by funguje: svátosti skutečně udělují milost. A tak je velice snadné udělat i z křesťanství také fungující náboženství.

Kdykoliv tato tendence v historii křesťanství nabude vrchu, volí Hospodin léčbu šokem. Tak jako léčil zbožné farizeje šokem ukřižování Ježíšova, léčí v dějinách i Ježíšovu církev. Možná, že i to, co prožíváme my, je také léčba šokem.

Koncil silou Ducha Svatého otevřel a zpřístupnil nové prostory, nikdo však je nenavštěvuje. Stále jedeme zaběhnutými osvědčenými náboženskými kolejemi. Možná, že proto musíme prožívat tyto veliké otřesy. My se totiž musíme znovu naučit prožívat tu základní pravdu : jsme božím lidem, ale ten lid je opravdu boží, my jsme si přináležitost k božímu lidu ani nevyrobili, ani nezasloužili. Je to milost Boží, která nás činí božím lidem a toto vědomí v nás musí už začít nést přiměřené plody. Jinak zapomeneme, odkud a kam jdeme. Právě to se přihodilo Izraeli a musel pak čelit hadům.

Boží lid je vždy jenom na cestě, je to putující boží lid. To je jeho osud, milostivý osud. Tak se děje i jeho spása, pokud se děje. Poslední ekumenický koncil to znovu naléhavě připomněl, protože současná teologie v to vidí jeden z klíčů k pochopení smyslu církevních dějin. Jsme na cestě a ta cesta občas jakoby ztěžkne, že se zdá nad síly těch putujících; pak nezbývá nic jiného, než se znovu upnout na toho, kdo jakoby putuje před námi: buď na Hospodina v tom oblaku, který vedl Hebrejce.

Anebo se musíme znovu přimknout k Ježíši, který nás předešel na kříž coby záchranné znamení. Znamení toho, že člověk je vždycky veliký i malý zároveň, veliký tím, že ho miluje Bůh a malý je kdykoliv je ponechán jen sám sobě, svému rozumu, chytráctví, anebo svému zoufalství.

Jak to připomíná Janův Ježíš v dnešním úryvku: sami od sebe neučiníme nic, co by stálo za řeč. Jen v jednotě s Otcem je síla té církve; hraje -li si na samospasitelnou, Otec nejedná. Tehdy jsme slabí, tehdy jsme bezmocní, tehdy nemůžeme vůbec nic. A tehdy také naše náboženství dříve tak úspěšné úplně zklamává. To je čas, kdy je třeba znovu probudit víru.

Vydat křivdy, opiát moci (1992)

Jr 18, 18-20; Mt 20, 17-28

K postní přípravě na velikonoce patří také proces čištění pramenů naší osobní víry. O to jde v dnešních perikopách.

Každému z nás se už stalo, že byl odkopnut i těmi nejbližšími nebo nejctěnějšími, že v jeho případě arogance silnějšího vědomě a zpupně znásilnila právo; vedle všelijakých pocitů všichni máme i věru opodstatněný pocit křivdy, vždyť nejsme na světě od včerejška. Bylo by nebezpečné použít tohoto Jeremiášova textu jako zaklínadla slabých, kteří se vyhýbají vyřizování oprávněných stížností; vždyť všichni víme, jak nakonec Jeremjáš dopadl. Takové postupy nepůsobí lépe než opium: na chvíli uleví, ale natrvalo komplikují budoucnost. Jeremjáš radí cosi jiného. A radí to oběma stranám těch nevyřízených a nevyřizovaných sporů: pokud se nemůžeš vzdát svých pošlapaných práv, ponech jejich vymáhání na Hospodinu. Jeremjášova víra byla např. schopna pravdivě říci: "Pane Bože, ty se o mne a moji čest postaráš, já se o sebe starat nemusím a nebudu".

Jeremjáš byl osobností Ježíšovi velice milou a blízkou. Ježíš se spolehl podobně jako Jeremjáš. Dopadli oba všelijak. Anebo ne tak špatně? Odpověď závisí právě jen na víře.

Postoje naší víry je čas od času nutno čistit; především očistit od umrtvujících anebo do zatvrzelosti bičujících výčitek a pomstychtivosti či aspoň nespokojenosti, zatlačovaných do nevědomí. Za čas by dokonale otrávily naše vnitřní prameny. Málokdo na to má dost své vnitřní sebekázně a síly. My ostatní máme svého Boha, který slíbil, že se svých zastane. Jenže to se nestane, pokud mu my své křivdy neodevzdáváme, na jeho spravedlnost nespolehneme. Jeremjáše tísnil dokonce nejen jakýsi anonym, Jeremjáš měl proti sobě i kněžstvo a proroky; přesto se Jeremjáš nebojí odevzdat svou při Hospodinu; kdo z nás se odhodlá nechat na Hospodinu i to přežití uprostřed šelem? Možná je to už jediná šance, jak neopravitelně nezahořknout; tento svět není a nebude spravedlivý. Naše naděje se proto musí opírat o cosi spolehlivějšího než je sen o respektu mocných k našemu právu.

Ježíš znal nejen Jeremjášovu odvahu důvěřovat v spravedlnost Hospodina, znal i Jeremjášovy deprese a pokusy o vzpouru, jak je poučně zrcadlí bible. Jeremjáš nakonec nad zlými mocnostmi nezvítězil, zato stalo se něco méně očekávaného: přece jen obstál lidsky a svou víru v Hospodina milostivého si zachoval. To je víc než výhra, to je spása - záchrana smyslu všeho toho, co vypadalo jen jako hořké, jen jako zákeřná léčka. Proto Ježíš radí všem začít si včas přivlastňovat umění jeremjášského postoje pokory. Pak také lépe porozumíme, co se vlastně tou nabízenou spásou a božskou spravedlností myslí. Krásně to ilustruje dnešní evangelium.

Kdekdo by rád vládl. Naši nadřízení ani nepředstírají, že by nám chtěli posloužit, a už vůbec ne s pokorou otroků; vyžadují respekt, úctu, poslušnou oddanost poddaných. Bylo by snadné a dokonce rozumné pohoršovat se nad takovými pastýři; jenže Ježíš se v našem úryvku odmítá pohoršit nad těmi svými nejbližšími, kteří už si dělí mocenské posty v budoucím božím království. Říká, že to tak v jeho společenství nebude. Zmýlil se?

Matouš nechává Ježíše narýsovat budoucnost, jak ji Ježíš tuší. Nejbližší přátelé slyší nástin dramatu pašijí. Reakce těch jeho nejbližších je ovšem trapná, vůbec nereagují na to, co slyšeli. Mají na mysli cosi důležitějšího než podporu svého bližního, který pak musí vstříc své tušené prohře zase jen sám. Jeho prý přátelé hnáni vidinou moci rozdělují si úřady, posty, už se vidí ve slavnostním rouchu... Když je tísněný Ježíš upozorní, že byla řeč o něčem jiném (například se jich ptá: můžete pít ten kalich...) oni klidně přitakají; vůbec totiž neposlouchali, co Ježíše tak drtí. Vždyť kdo z nich by chtěl být ukřižován, kdo by chtěl být bičován, kdo by chtěl být vydán pohanům - ani jeden z nich! A oni klidně řeknou, že to vezmou. Zaujati iluzí moci vůbec netuší, na co vlastně říkají, že ten kalich pít budou. Zmýlil se Ježíš, říká-li klidným hlasem, že tak to mezi jeho přáteli nebude?

Vidinou moci získá Protivník ďábel stejně úspěšně člověka poctivého i nepoctivého. Ti poctiví si při tom někdy namlouvají, že nebýt jich, zneužil by moci někdo jiný a hůř; anebo uvěřili iluzi, že mocí vnutí světu dobro: morálku, právo. Tuhle taktiku vyzkoušel Protivník už na Ježíšovi samotném hned po křtu; zažili ji na své kůži apoštolové; zápolí s tím všechna pokolení jejich nástupců. Nepoctivci ani nic nevysvětlují, jen se smějí.

Ta zmíněná moc není nebezpečná jen tehdy, kdy je násilnická, kdy těm slabým křivdí a uvádí některé třeba k zoufalství nebo do vzpoury. Moc je scestná tím, že mocipána uzavírá do izolace, do slepoty a hluchoty. Ježíšovi učedníci ještě o moci teprve snili, a už nedokázali poslouchat ani svého milého rabiho; opiti iluzí moci ani nerozuměli, co jim říká, ani nerozuměli, nač sebejistě přikyvují. (Sám jsem nedávno byl svědkem podobné situace: pan farář se domáhal práva své fary na ukradené lesy; jen zdánlivě je to v pořádku. Ten pan farář fakticky nemá čas na nic jiného, myslí na to při jídle, v posteli i v chrámě, káže o tom, modlí se za to.)

Ježíš se nemýlil: mezi jeho přáteli nebude pánů. Kde jsou, vyměnili své role přátel za role správců moci. A nemýlil se ani v tom, že služba zachraňováním (tak by se mohlo přeložit ono známé "posvátné právo udělovat svátosti") se v božím řádu děje za cenu obžalob u velerady i u císaře.

Patřit Ježíšovým přátelům nebo dokonce apoštolům (vyslancům) je velmi náročné na pokoj v srdci. Protože každý z nás máme hluboko v srdci nějaké křivdy, nejsme schopni takového pokoje. Dokud nenajdeme v sobě sílu Jeremiáše, jehož nadějí byl právě jen ten nevypočitatelný, ale věrný Hospodin, nebudeme rozumět božímu slovu, ani poselství velikonoc. Velikonocům zvěstujícím spásu všem chudým, umlčeným, nespravedlivě stíhaným je třeba porozumět srdcem, rozum tu sám nic nezmůže; to srdce nesmí být ohluchlé a nesmí být osleplé, jinak se spokojí s opiátem.

I srdce žíznivé zůstává díky milosti láskyhodné (2005)

RCL Ex 17, 1-7; Ž 95; Ř 5, 1-11; J 4, 5-42

Každá z postních nedělí se svými biblickými úryvky snaží vrhnout světlo ostřejší než jindy na mystérium našeho křtu. Jsme skoro vprostřed období, které by nás mělo připravit na nový životodárný prožitek skutečnosti, že jsme pokřtěni, že jsme naroubováni na kmen, ve kterém proudí míza našeho spasitele. To není zrovna moc všední situace; málokdy si tuto „památku velikonoc“, prožijeme nejen ve fantasii, ale v Duchu a v pravdě.

Pro naši křestní situaci je signifikantní, jak Ježíš tuhle ženu léčí a uzdravuje. Nezačíná jako to dělají mravokárci jeho jménem celá staletí poté. Ježíš nevyčítá, dokonce ani nevyžaduje změnu chování, usiluje „jen“ změnu smýšlení o smyslu takové existence. Ta Samařanka neměla lehký život. Ať už těch pět a jednoho muže získala jakkoli, je sama, NEMÁ v muži oporu , tím méně komplement své ženskosti. Ať je mu jakkoli blízko zde a teď, nemají společnou budoucnost. Může mít zralá lidská bytost větší žízeň, než je tahle? Ta žena porozuměla, že cizinec jí rozumí lépe, než ona sama. . Milosrdně (milým srdcem) se dotýká její bolavé rány. Ta rána není sexuální neuspořádanost. Ta rána se jmenuje ŽÍZEŇ: A dokáže hojit. Proto mu přiznává titul a roli proroka, proti je schopna mu důvěřovat jako božímu poslu a jeho slovům jako zprávě povýtce dobré.

Nejde o to, zda ten muž přebývá u Samařanky legálně nebo ilegálně. Ježíšovi jde o to, že té opuštěné ženě není mužem, po jakém touží a jakého nutně potřebuje, nemá-li nesnesitelně chátrat.

Když Izrael v Massa a Meriba žíznil, choval se při tom vůči svému Zastánci Jahve nehorázně. Božskou odpovědí není trest, ale dar vody, všichni mohou pít a dosyta. Ježíš tu existenciálně palčivou situaci osamělé ženy nepoužil k šermu, jak to napořád dodnes dělají náboženští fanatikové všeho druhu.

Ježíš nabídl Samařance pravdu, kterou lze žít, nejen opakovat jako mantru.. K tomu ovšem musel k diagnóze jejího trápení ještě cosi přidat, cosi jiného druhu, ale lidskému srdci nezbytného ještě víc než rozkoš: Je to milost, kterou si směla odnést, milost deklarující, že i její srdce katastrofálně neúspěšné Samařanky je a zůstává láskyhodné.

Obáváte se, že si fantazíruji? Ta žena rozpoznala v cizinci proroka, tedy toho, kdo povzbuzuje, napomíná i těší ne ze své pravdy, ale z pravdy Boží.

A proč to připomínám v souvislosti s naším křtem? Uvěřili jsme přece, že křtem jsme všichni pomazáni také do role prorocké. I skrze naše napomenutí, povzbuzení nebo potěchu ať slovem nebo mlčenlivým činem má jednat a občas také jedná Bůh. Jsme přece naroubováni na kmen jménem Ježíš. Je třeba všímat si, jak jedná Bůh.

Konec konců parafrázuji dnešní úryvek listu k Římanům: „neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Myslím, že už jsme to vlastně zažili, jen jsme tomu tak tenkrát možná neporozuměli. Z vaší lásky vyslovené nebo učiněné vyrostlo něco, co bylo radostí lidí a slávou Stvořitele těch lidí. A jestli marně vzpomínáte, kdy že se to mohlo stát, musíte už ode dneška počínaje sledovat život pozorněji. Váš křest už funguje. Kristova míza už je vaší mízou.

Realita lidských lásek (1989)

Oz 14, 2-10; Mk 12, 28b-34

Možná, že někoho zarazí, proč se Ježíš vyjadřuje tak zdrženlivě, proč tu bílou vránu mezi svými oponenty nepochválí víc. Říká mu: Nejsi daleko od božího království. Je totiž velký rozdíl mezi tím, že člověk pochopí správnou věc, a změnou smýšlení. Kdo pochopil, je blízko, na dosah. Přesto dovedeme správně pochopit, jak by se věci měly dít; ale k odpovědnému činu pak může být ještě hodně daleko.

Neměla by nám dnes uniknout ani další zvláštnost právě slyšeného úryvku: Učitel zákona se ptá Ježíše, které přikázání je největší. Není to lstivá otázka. A tak Ježíš odpovídá ne jednou, ale dvěma odlišnými odpověďmi. S milováním to není tak průhledně jasné, jak si někdo myslí.

Především si Markův Ježíš nemyslí, že milovat bližního je totéž, jako milovat Boha. Ani nijak nenaznačuje, že jedna z těch lásek může druhou plně nahradit, jak by rádi někteří uvítali. Říká naléhavě, jako by potřeboval využít příležitosti pro velmi důležité sdělení, anebo jako kdyby chtěl oponovat nevyslovenému, ale častému ideologickému zjednodušení: Druhé přikázání je mu podobné.

Proč tu však Ježíš o své vůli přidává něco, nač se ho nikdo neptá?

Víte, úskalí toho prvního, největšího a klíčového přikázání jsou hned dvě: nepravá transcendence a nepravá imanence. Lidská láska musí vždycky tvrdě zápasit o pravdivost, ať míří na nebesa nebo na zem.

Tak si někteří lidé myslí, že milovat výlučně Boha "z celé duše, z celého srdce" není tak obtížné, zato velezáslužné. Není vůbec náhoda, že to bývají právě ti, kteří se ve svém domnělém milování bez bližních obejdou, prý zabijí jednou ranou hned sedm much. Právě těch se týká dnešní úryvek z Oseáše. Ve skutečnosti totiž nemilují nikoho, sami před sebou a hlavně před Bohem hrají divadlo o lásce; v hlubinách totiž spoléhají spíš na jiné síly než na zázrak milování. Někdo na Asyřana, jiný na sílu svých rukou, jiný se pojistí některou z model, které se osvědčily. Takto pojištěni vyprávějí slovy i gesty, jak prý Boha "milují". Pochopitelně bez problémů, bez napětí, bez slz.

Ježíš moc dobře zná toto úskalí her na lásku u zbožných lidí. Proto hned připomene i to druhé přikázání. Ale tím zároveň upozorňuje na druhé úskalí samotného prvého přikázání: je v nedozrálosti lásky jinak poctivé. A nezralá láska má tendenci k modloslužbě. Víte, že kdo se zamiluje, má potřebu druhého učinit šťastným třeba i agresivně. Agresivní zamilovanosti vnucující Bohu neustále "důkazy" svého vřelého vztahu můžeme být svědky dost často. Takový člověk má neodolatelnou potřebu páchat dobro a Bůh má za povinnost být tím nadšen. Taková láska dětinští, neschopná plodů. Co mohlo být slávou boží, stane se infantilním paskvilem, nemáme -li nad sebou a v sobě kritickou instanci tak neúplatnou, jak dokáže být nezávislý bližní. Bližní právě takový, jaký je, bližní, kterého jsme si nevymysleli, kterého postavil do naší cesty právě týž Bůh, o kterém je řeč. Nemáme-li tuto kontrolu, láska snadno zplaní na zbožné pocity.

Ježíš v dnešním úryvku odmítá takové zbožné náhražky poctivého interpersonálního vztahu. Ježíš jednoznačně vyžaduje, aby každá opravdová láska k Bohu byla kontrolována a poměřována vůbec celou schopností tohoto konkrétního člověka milovat. To platí jak o lásce k Bohu, tak o lásce mezilidské. Láska k Bohu musí rezonovat s každou jinou lidskou láskou. Pokud si snad konkurují, nejde o zralý a zdravý vztah. Všechno úsilí milovat svého Boha "z celého srdce" a "celou duší" jakožto jedinou láskyhodnou bytost se dřív nebo později stane prázdnou iluzí, nepotřebujeme -li k tomu "z celého srdce" přidat i lásku či lásky "jako sebe sama".

Iluzí se ovšem snadno stane i opačný krajní postoj, kdy k milování "jako sebe sama" někdo odmítá to zrcadlo, kterým je důvěřující oddanost božímu Ty.

Oseáš má jistě pravdu, varuje -li v té souvislosti před modloslužbou. Modloslužba nemusí být jen naivní a není věcí antických mýtů. Modloslužba je totiž věčně moderní. Modlou se stane stejně dobře iluze Boha jako iluze bližního, dokonce i postup je velice podobný. Modloslužebník totiž svůj idol zvěcní, zpředmětní, učiní ke svému obrazu. Pak jej může konečně uctívat na svůj způsob. Stane se morem pravdy vztahu a tím v samých kořenech ohrožuje i to, co člověk ke své seberealizaci nezastupitelně potřebuje: možnost milovat a být milován.

Aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí (2011)

1 Sa 16, 1-13; Ef 5, 8-14; J 9, 1-41

Je dobře, že každoročně na nás naléhají ty skvělé texty, kdysi formující katechumeny před jejich křestní velikou nocí. Leckdy nám to trochu vyjasní po léta a po desetiletí unikající smysl některých důležitých prvků našeho křestního povolání. Dám příklad: Když jsem kdysi v sedmdesátých letech poprvé v životě kontaktoval prazvláštní prostředí mentálně retardovaných dětí, připadal mi ten stav příliš vzdálený našemu Stvořiteli, vůbec jsem nerozuměl. Co jsem tam viděl, připadalo to až hrůza vzdálené Stvořitelově výroku nad dílem zvaným člověk: prý je to dílo velmi dobré... Věřil jsem, ale vůbec nerozuměl.

Dlouho jsem také nerozuměl výroku jako by zabodnutému do Dobré Zprávy podle Jana: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Až později jsem pochopil svou situaci: Chybělo mi při tom nazírání na svět spasení (záchrany) to rozhodující světlo; přitom já dlouho netušil, že patřím k těm nevidomým. Vždyť jsem tenkrát řídil auto, četl mnoho knih, spoustu také psal. Ve skutečnosti jsem ovšem nerozuměl mnoha příběhům všedních dní, pro život důležitým. Dokonce ani té okřídlené větě Antoina Exupery: „To pro člověka nejdůležitější je právě to neviditelné“.

A tak mne ani nenapadlo prosit se slepými: Pane dej, ať vidím.

Farizejští v dnešním příběhu slepého správně zaregistrovali, že bývalý slepý už teď vidí, správně usoudili, že událost si žádá nejen vysvětlení, ale i výklad. Ale všechno to správně zkoumání i zvídavost smetl se stolu zásadový náhled náboženského vzdělance-zákoníka: Je a priori vyloučeno, aby doopravdy zbožný člověk udělal v sobotu vlastní rukou bláto. Od toho momentu pro tázající se ani pro jejich náboženskou obec už jako by nebyl důležitý ani ten uzdravený (rovnou jej vyobcovali). Mnohem víc je vzrušovalo podezření, že Ježíš je posedlý zlým duchem. Ejhle, tak se děje naše vidění a slepota. Není divu, když takovým jistotám zbožných duchovních vůdců řekne Janův Ježíš: Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu."

Světlo je pomoc, jakou nabízí člověku prostředí zabydlené Duchem svatým. Božskému doprovázení nás jinak slepých říká bible „světlo světa“. Ježíš našich evangelií je takovým světlem všem, kdo si přiznávají, že bez něho by patřili k nevidomým. Poslední koncil deklaruje tuhle roli Nazaretského jako úkol „být svátostí světa“. Ježíš byl a je živoucí znamení, v prostředí víry také účinné znamení, že svět není Bohem opuštěn. Kdysi byl Jahve v hořícím keři pro Mojžíše a lid Mojžíšem zakrátko vedený Rákosovým mořem. Bůh hojící rány světa je stále ještě tady skrze Ježíše, ale nejen skrze samotného Ježíše. Jak známo z Bible, Ježíšovi se tahle role u jeho současníků zdařila. Funguje efektivně i dnes. Někdy uzdravuje, ovšem vždy slouží Ježíšem vyprávěné příběhy i sám jeho životní příběh jako důležité světlo do různých stínů lidského soužití. Vrhá světlo na smysl našich lásek, našich utrpení, usilování i zklamání. Umožňuje porozumět, proč se někdo narodil slepý anebo někdo jiný třeba s doživotním stigmatem mentální retardace.

Týž koncil ovšem deklaruje podobnou roli i pro nám pokřtěným. Znamením boží hojivé a vposledku uzdravující přítomnosti v našem prapodivně nemocném světě má být také naše společenství církve. Církev má být ostatnímu světu svátostí. Má být v těch divných zákrutech světového i rodinného dění světlem, které pomáhá odkrývat smysl nikoli propagandou, nikoli výzvami na nárožích, ale prostě světlem. Nemám pocit, že by na sebe křesťané tuhle roli brali. Ti, kteří druhým slouží, slouží raději po svém.

Další významný aspekt božího světla je patrný na příběhu soudce a proroka Samuela. Lidem Samuelova střihu se tenkrát říkalo „nabi“ – vidoucí. Prorok totiž zahlédne za běžnými kulisami lidských dějin i smysl nějakého činu nebo rozhodnutí. Nu a Samuel v dnešním úryvku viděl, a proto moc dobře pochopil svou situaci“ byla jasně krizová, šlo nejen o krk, ale o všechno, co dělal. Někdy vede povolaného to božské svatodušní světlo i do postojů a činů už na prvý pohled přímo ohrožujících život proroka. Golgota nebyla výjimkou. Přesto Samuel tomu světlu důvěřoval. Hádal se s ním, ale zůstal mu poslušným. Jeho poslušnost povolání tenkrát otevřela slavnou kapitolu dějin spásy.

V čem hrozila krize, to je srozumitelné i nám ještě po mnoha staletích. Řekli bychom, že v Samuelově duši byl tehdy pořádný svár, spíš tma než světlo. A tak v příběhu Samuelově můžeme slyšet pro nás moc důležitou zprávu, dobrou zprávu: boží světlo nepohltí žádná tma, ani tma řádící v duši proroka nebo momentálně v duši pokřtěného. Vyzdvižení vesničana Davida na královský trůn je vlastně podobný zázrak, jako byl ten v životě slepého, jehož oči uzdravil Ježíš blátem.

Křest je svátostí, která s sebou nese to světlo, o kterém je dnes řeč. Křest kdysi dávno přijatý a mnohokrát poté při velikonoční slavnosti obnovovaný nám nabízí odkrývat v předivu vztahů lidské bytosti vlákna i zauzlení, které není běžně vidět. Těm, kdo by tmou příliš trpěli, působí pocit bezpečí. A jindy dodává odvahu, dokonce i nenásilně mobilizuje. Slyšeli jsme to dnes v listě Efezským „Kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo po ztrátě odvahy raději spíš nebo se tváříš mrtvým, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“

Umění vidět hlouběji než postačí řidiči auta nebo čtenáři knih někdy život hodně zdramatizuje. Na druhé straně je zdrojem pokoje, který odzbrojí i takový soudní výrok, jaký nabídl Ježíš v dnešním příběhu uzdravenému: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí." Našeho uzdraveného už nevyděsil. Zato farizejské zvedl ze židlí.

Obnova vědomí cíle a cesty (2008)

vlastní výběr textů: Ž 31, 1-16 nebo 31, 1-8; Mi 7, 1-9; Jk 5, 7-16; J 3, 14-21

Mezi stěžejními tématy přípravy na obnovu křtu nemá chybět reflexe, kam, do jakého cíle míním investovat svou schopnost důvěřovat. Bez schopnosti důvěřovat cíli i cestě nikdo cíle dosáhnout nemůže.

Náboženství nabízí solidní cesty, ale vůbec ne lehké. Bůh tu nenařizuje NIC, jen jeho Syn Ježíš nabízí tu svou. Také není nejlehčí. A tak každá příprava velikonoční obnovy křtu vyžaduje zkontrolovat zvolené přístupové cesty k jednotě s Trojicí.

Jak líčí Micheáš, lze se v našem nespolehlivém světě postavit radikálně: s nikým nespolehlivým a lásky nehodným se nedružit. To je černé jako dno Jóbovy životní zkušenosti. Jenže: jóbovský osud vyžaduje jöbovsky zralou osobnost, podobně i Micheášovu nebo Jakubovu cestu. A my všichni – anebo aspoň já - jsme obyčejní lidé, zdá se mi, že jsme těm formátům životního stylu z křtitelovské pouštní spirituality nedorostli. Taková kázeň by nás zdrtila, nepozvedla. Potřebujeme být milováni a potřebujeme se těšit vědomím, že naše láska dělá někoho zcela konkrétního šťastným.

Cesta náboženská a nenáboženská

Pak tedy zbývá jen poslední autentická cesta, ta nenáboženská a zároveň autenticky a ověřeně do božího království mířící. Také se osvědčila ne méně než cesty náboženské zkušenosti. Ovšem má háček: Ježíš, který naplno svobodně žil, byl ve jménu náboženství umučen a pohřben.

Je třeba poctivě rozlišovat:

Lze brát náboženství na lehkou váhu a věnovat se současné nabídce trhu prožitků všeho druhu. To nebyl případ Nazaretského, ten rozhodně náboženstvím nepohrdal ani je u přátel nepomlouval. Razil cestu lepší. Kdo jí dokáže důvěřovat jako Dobré zprávě, nebude souzen, tvrdí Ježíš.

Lze přijímat náboženství a takříkajíc „nepřehánět to“. Tudy se valí převážná většina lidstva; většina lidí na cosi spoléhá a důvěřuje všelijakým mocnostem – třeba penězům, známostem mezi politik nebo mezi svatými na nebi. Nejde o fanatiky a nejde o bigoty, také mnoho ctihodných katolíků jde právě tudy. Tací patří k církví a většinu náboženských povinností plní, pokud nemají zrovna jiné starosti nebo nabídky významných prožitků. To je cesta k soudu, protože se musí ozřejmit, zda a nakolik tenhle životní styl člověka a jeho velikost i malost unese. Anebo v zájmu pravdy vrhnout světlo na fakt, že takový soud byl už prohrán dávno za života. Říká o takových Janovo evangelium, že netřeba takové odsouzené trestat, stačí, že smysl jejich životů nelze zachránit, protože všechny skutečné perly stihli už naházet před svině.

Lze konečně vsadit na osvědčené náboženství podobně jako Jakub; tak dokázal dokonce udělat v církvi kariéru, je to cesta dobře propracovaná, ale chce to vsadit vše a neohlížet se od pluhu. Každá světská kariéra má dnes podobné neúprosné parametry. I takové čeká soud, čekají, že bude zveřejněn jejích úspěch, konec konců mají nač být hrdi, tuhle cstu davy nedokáží.

Co že bude hodnoceno na tomhle posledním soudu náboženské existence? Oceňuje se lidská zralost, stoicky rozuměné umění ctnosti. Kdo z nás je práv Jakubově zbožnosti den ze dne, rok po roce? Jakub je vzorně náboženský, Jakub věří ctnostem; nemýlí se, ctnost se osvědčila ve všech stoletích. Ale kdo z nás chce tohle kritické posuzování zralosti božího stvoření vyhrát?!

Ježíš přišel, aby s ubožáky a nedochůdčaty jedl a pil za jejich stolem. Přišel je nejen povzbudit, ale realizovat s nimi bohoslužbu způsobem, na který mají. Křesťané tomuhle říkají po svatém Pavlu: vykoupení. Ježíš ten shluk otroků koupil, aby z něhu vyšlechtil svůj lid. Vykoupení se už stalo, a v prvé části záměru se stalo realitou. Otrok je sice stále ještě víc otrokem než svobodným, ale odpovědnost už za něj před nebesy i zemí převzal Pán. Druhá část projektu se děje: Tkví v tom, do jaké míry budem ochotni a schopni být Ježíšovým lidem, jeho shromážděním, jeho ekklesia, jeho synagogou.

Znamení spásy po cestě roztroušená; víra a naděje

Jakub našeho listu sice důvěřuje evangeliu o takovém vykoupení lidu nezbožného, ale cestu ke spáse spáse, ale osvědčená tradice Izraele mu připadá přece jen důvěryhodnější. Je to cesta praotců, cesta Davidů, Jošíjáhů, Ezdrášů a Nehemjášů.

Ne každý z nás je svou náturou pokřtěn do tvůrčího společenství s Pavlem z Tarzu. Jsou i Jakubové, Tadeášové, Apollové. Ctihodní, protože solidní. A tak jim naše srdce dokáže důvěřovat bezvýhradněji než nenáboženské cestě Nazaretského.

Je velmi významný výběr osvětlení na vlastní scéně duchovního života. Právě tam se rozehrávají a zrají nebo umírají všechny vztahy našeho já vůči všem možným Ty i všem možným Ono. Poctivé osvětlení je totiž také riskantní.

Většinou hraje roli světelného zdroje některá ze spiritualit. Ta je záležitostí osobní. Ovšem blažený, kdo hledá a nalézá svoji vlastní identitu nikoli v singlu, ale opřen a vkořeněn do církevního společenství lidi své krevní skupiny.

Člověk chtěně a veřejně se s nějakou církví identifikující může ten svůj důležitý nástroj ve společenství lidí podobné krevní skupiny kriticky tříbit, čistit, reformovat, obnovovat. S těmi dokáže člověk komunikovat i beze slov, a proto se snadněji naučí komunikovat beze slov také s Bohem. A právě to je naším eschatologickým cílem: komunikovat jednou bez zábran nejen s tajemnými láskami svého dnešního já, ale také s neviditelným a jinou než lidskou řečí komunikujícím životem božské Trojice.

To, co nás čeká, je odvážit se komunia přesahujícího lidské meze. Šanci má, kdo nachází ve svém církevním společenství svého Parakléta, zastánce, sótera.

Tak to tedy je, moji milí: Každý kdo stojí nejen o velikonoční slavnost, ale také o obnovu svého křtu, měl by si také kriticky promýšlet, v jakém společenství dokáže on sám, ona sama nacházet Krista a jeho tvůrčího Ducha. Máme na to 40 dní příprav.

Lazar; rozvažte jej

Ez 37, 12-14; J 11, 1-45

Poslali k Ježíšovi se vzkazem proto, že věděli, že ho má rád. Jak vlastně reaguje ten Kristus Ježíš, který má někoho rád? A prosím, nepřehlédnout: Jak reaguje ten, který má rád nejen kriticky ohroženého, ale i jeho žijící sestry? Počkal. Jako by nedělal vůbec nic. Je to hodně překvapivé, čekali bychom od divotvůrce cosi jiného.

Ježíš na sebe vzal to napětí panující v těžce zasažené rodině. Pochopitelně se něm vybilo. Vyčítají mu všichni, přátelé i lidi rodině blízcí. Všichni si to představovali docela jinak: Ať divotvůrce sáhne do kapsy a udělá nějaký zázrak, vždyť jich už udělal tolik a u cizích.

Jenže Ježíš slouží docela jiné dynamice dějin. A není divu, že jej střet těch dvou rovin, očekávaní zástupu a jeho důsledná slušnost času kairos zasahuje citelně. Znovu a znovu jej vzrušuje, když slyší ty poznámky, evangelista to výslovně konstatuje. Prý měl Lazara zachránit, už je z toho nárok a jakási povinnost divotvorce.

Možná si Ježíš s lítostí říkal: Ani po létech jste nepochopili, k čemu vlastně míří všechna ta znamení o hledání a nalézání božího přátelství, o pravidlech lásky v božím království. A se samozřejmostí předpokládáte,že mám riskovat život, když se objevím v blízkosti měta Velerady, odměnou bude, že ten div by šel od úst k ústům…

Ježíš nepatřil mezi ty, kteří potřebují publicitu své osoby coby dobrodince. Evangelista připomíná, že Ježíš při té příležitosti, kdy aspoň někdo může mít uši ke slyšení, doprovází příchod Lazara mezi živé s poukazem na skutečného dárce každého života na zemi: Otče, děkuji ti,že jsi mne vyslyšel.

Důležitější než návrat Lazara je pro všechny ty přítomné i pro nás pochopit, že Otec je Otec, je: dobrotivý Otec, který dobře rozumí,co kdo potřebuje víc a co méně.

To nám dnes předkládá boží slovo těsně před velikonocemi, kdy leckdo soucítící s Ježíšem trpícím a umírajícím jakoby bez Otce potichu vysílá k nebi zbožné výčitky. V každém nás už je leccos odumřelého a pochopitelně s tím neumíme zacházet tak, jak se pro dědice božího království sluší: oplakáváme mrtvé, zatímco křtem jsme už povoláni k životu bez těch odumřelostí. Už, ale ještě ne. Proto je milosrdné, že v této situaci nasloucháme prazvláštní útěše božího slova v úderné kombinaci slov evangelisty spolu se slovy proroka.

Poselství Ezechiela není adresováno někomu mrtvému, není to pohádka o suchých kostech, naléhá tak na ty, kteří jsou (už a ještě ne) povoláni z babylonského relativně slušného jakoby života do drsné reality života pravého daleko ve zpustlé vlasti. Ta vlast pod pracujícíma rukama jednou rozkvete, ale dnes ta situace vyvoleného lidu vypadá jako navěky zalita do betonu.

I tihle přesídlenci o naději připravení jsou vlastně z mnoha hledisek mrtví, protože vyvolenost Izraele už patří jen mezi prastaré zkazky. Ezechiel jim tedy z Hospodinova pověření slibuje, že moc Boží je stále ještě na straně vyvoleného lidu. A vzkřísí jej jeho vyvolení.

Slyšeli jsme mnohokrát, že k naplnění proroctví došlo. A slyšeli jsme také, že záchrana proběhla zcela jinak, než čekali ti, kdo se k Hospodinu modlili. Dost ta historie připomíná vzkříšení Lazara. Vzkříšením nenastal žádný návrat starých časů, vše bylo jinak. Něco z toho vzkříšení vyvoleného lidu Ezechielova čekalo až na dobu Nazaretského a podobně i vzkříšení Lazara ještě bude mít důležité dohry v dalších dějinách spásy.. Bůh totiž neopravuje dějiny stvoření, Bůh tomu nedozírnému celku života garantuje smysl.

Lazar byl vzkříšen jako znamení Ježíšovým přátelům i nepřátelům. Ježíš nepolemizuje, ale deklaruje, že Otec nás všechny znovu učiní živými. Nejen jednou, nejen kdysi na konci času; i vzkříšení zde a teď je pro Stvořitele nového života stejně těžké i stejně lehké jako povolat život do těch vyschlých kostí. Není nijak bláznivé doufat, že nás vzkřísí i z naší momentální smrti.

Ještě něco bychom neměli přeslechnout. Ježíš říká jako významný pokyn, kterým má boží gesto korunovat lidská ruka. Říká o Lazarovi: Rozvažte ho a nechte ho odejít. To, co přál Lazarovi jeho přítel Ježíš, to byla svoboda milovaného. To je mnohem víc než návrat životodárných fysiologických funkcí. Možná umíral Lazar s pocitem vysvobození z bolestí těla a světa. Pro takové je návrat do života nejen nadějí, ale také hrozbou.

Člověk vydrží i velké utrpení, ale musí tušit jeho smysl a musí se s ním vyrovnat, nikoli pod břemenem padat.

To, co dá smysl i Lazarovu vzkříšení, je osvobození od pout a úvazků minulosti:

Rozvažte ho. Tady pracuje Ježíš jako přítel Lazarův: Rozvažte jej a nechte odejít. Pak může návrat do života přivítat i Lazarem samotným. Právě tohle platí i o nás.

Oč v takové mezní záležitosti jde a co je naopak postradatelné, to lze vidět na biblické dvojici Marta - Marie. Marta tentokrát Ježíšovi odpovídá jako správný katechismus, samé řádně uvědomělé, brilantní pravdy ortodoxně smýšlejícího člověka. A přesto ji nakonec vyděsí, že ty učesané pravdy tak snadno plynoucí z ortodoxních rtů mohou fungovat. Člověk by čekal, že poté,co vyznala svou víru v Mesiáše, v Boha a ve vzkříšení, bude připravena na vše, tedy i na kaboth Jahve. Přesto se tato uvědomělá Marta zděsí Ježíšovým nápadem otevřít hrob. Už přece páchne. Jako bychom tu zaslechli obavy všech těch, kteří na svoje třpytné ideologie nespoléhají. I víra Marty byla jistě upřímná, ale její srdce spoléhalo na jiné jistoty. To se ovšem nestává jen Martám, umíme to všichni.

Má proto smysl připomínat si s tím i té dobré zprávy mezi řádky: tenkrát, i dnes Je možné poučit se v umění věřit u druhé sestry Lazarovy. Také ona prožívala smrt svého bratra společně se sestrou, ani Marie nerozuměla, proč Ježíš dovolí Lazarovu smrt a Ježíšovi to vyčítá. Ale nejen vyčítá. Také padá Ježíšovi k nohám. Vyčítá, ale pláče. A Ježíš pláče s ní. Událost ty dva sjednocovala.

Ve věřícím světě je mnohem víc Mart než Marií. Marty jsou velice potřebné, bez jejich praktického realismu bychom často nejedli, neměli kde hlavu složit. Ale kdyby se měl Ježíš řídit pravdami precizní víry Mart, Lazar by nevstal, počkalo by to a všeobecné vzkříšení..

Ježíš nepřišel předložit k věření něco málo dalších dogmat. Ježíš je tady i dnes proto, aby všem těm prý přátelům zemřelého řekl se vší naléhavostí: Když už má žít, rozvažte ho a nechte ho odejít.

Za dveřmi Velikonoce

Da 3, 14-20.91-92.95; J 8, 31-42;

Všimli jste si: Ježíš tu naléhavě diskutuje; protivníkem mu není kdosi nevěřící, ale "židé, kteří mu uvěřili". Ne bezbožníci, ne jinověrci, ale ti, kteří už Ježíšovi uvěřili. Možná náš případ - i my už uvěřili. A tak i nám se stane, že fungujeme jako odpůrci boží nikoli selháním v mravní oblasti, ale tím, že necháme padnout Boží slovo pod stůl, zmarníme je, to slovo pak zní marně.

Snadno si namluvíme, že Boha milujeme; úspěšně si to namluvit dokáže i ten, kdo nikdy nemiloval nikoho než sám sebe, anebo kdo miluje jen svoje modly. Jak tedy rozpoznat realitu? Text tvrdí: "Kdyby byl vaším otcem Bůh, milovali byste (i) mně." A dnešní čtení k tomu napovídá kriterium: Miluje jen ten, kdo dokáže důvěřovat.

Nejen ctít, ale i srdcem důvěřovat. Zbožný farizej snadno dokázal Mistra ctít, dobře se poslouchal. Ale když šlo o spásu, spoléhal týž zbožný člověk raději na spravedlnost než ma milost, raději na zákon než na horské kázání. Farizej spoléhá na Hospodina počtáře a zapisovače, na své desátky navíc, kterými se pojistil pro všechny případy. Na Ježíšovo slovo spoléhat se jim zdálo nejen opovážlivé, ale přímo sebevražedné. A tak říká -li Ježíš farizeům "pokrytci", říká jim, že jsou ochotni mistra ctít, ale investují nikoli do něho, investují do pojistek; jejich vlastní srdce mistru nedůvěřuje, anebo není vůbec ve hře. To ovšem nemůže dopadnout lépe, než že se tam v srdci pak kumulují úzkosti, zlé myšlenky, agrese, bytostná nedůvěra ke všemu ne-vlastnímu.

Ale všimněte si, to přece není jen smůla farizeů, nás se přece tahle výtka dotýká z týchž důvodů! Také my jsme Ježíšovi už uvěřili, ale na jeho slovo spolehnout nedokážeme. Vyrábíme pro jistotu katechismy, morální kodexy, zakládáme hnutí. Ježíšovo slovo, jeho sliby, že "ostatní vám bude přidáno, pokud investujete sílu do hledání božího království" padají bezmocně pod stůl. Také my jsme pokrytci, protože pro jistotu aplikujeme i další zaručeně fungující duchovní vynálezy: máme prvé pátky, prvé soboty, denní modlitbu růžence. Zkrátka: Ježíšovo slovo ctíme, ale musíme se přece napřed postarat osvou drahocennou duši, vždyť naše nesmrtelná duše je příliš cenná, učili nás.

Ježíšovo slovo nalezne důvěru jen tam, kde je Ježíš milován; úcta je krok dobrým směrem, ale vposledku nestačí. Tak to přece je mezi lidmi zcela běžné: Svět je plný hráčů a ti musí být bdělí. Důvěra a spočinutí je přepych, důvěřovat vposledku dokáže jen ten a tomu, pokud a s kým se miluje.

Odsouzenci podle prvého čtení to okatě demonstrují: ač už mají své odsouzení jisté, přesto říkají: Na svého Hospodina spoléháme. Spoléháme na něho výlučně. I kdyby nás NEvysvobodil, bude nám přesto stát za tak nepojištěnou důvěru, říkají. Ať třeba i shoří to naše tělo, které milujeme, říkají; Hospodina své víry milujeme totiž ještě víc. Blázni? Možná; ale milují svého Hospodina doopravdy, dá se na to vzít jed.

Rozumějte: ta smrt mladých nadějných lidí zůstává sama o sobě neoddiskutovatelně zbytečná, hloupá, nerozumná. Ale oni jsou navzdory tomu přesvědčeni, že Bohu se sluší důvěřovat víc, než všem rozumným úvahám a pravidlům. Tak dokáže stát na svém jen fundamentalistický fanatik, anebo zrale milující.

Mládenci však nejsou fanatici, protože nechali padnout Nabukadnezarovu nabídku pod stůl. Ten král jim totiž dává možnost vykličkovat pomocí polopravd; toho by fundamentalista jistě využil, fundamentalistovi totiž velice záleží, aby si takzvaně zachoval tvář zásadových. Jenže tím se právě liší od milujících; už Šalamoun to chápal a využil při soudu nad dvěma matkami.

Ježíš nám doporučuje jinou taktiku a jde tedy v praxi všedního světa, komu vskutku dokážeme důvěřovat. Kdo se spolehne na jeho horské kázání, ten jej musí milovat, jinak by byl blázen.

A věru není kolem nás mnoho těch, kteří berou tak či onak vážně horské kázání. Spíš se v katolických dějinách osvědčil jiný postup, než zvolili ti starozákonní milenci Hospodina v knize Daniel. A tak se i dnes kupí kompromis na kompromis, jen aby se ten mocný král nepohněval. "Pravdu sice nemáš, zato máš moc. Já tě tedy poslechnu, moci satanská, určitě bys mne zničila, ale takhle mne povýšíš. A svého Boha pak musím něčím uchlácholit." Je to postup, který je doložen už tisíciletí, kolaborují tak přece dodnes podobně i představitelé velmi vysocí; snad zatím úspěšně, soudě podle jejich kariéry.

Ti tři mládenci se přesto zachovali jinak; zachovali se nejen nerozumně, dokonce vědomě a dobrovolně ohrozili sami svůj život, což je těžký hřích proti pátému božímu přikázání, jak známo ze zpovědních zrcadel. Mohli tak jednat, protože jejich důvěra opravdu sahala někam dál než k vlastnímu prospěchu. Dál, než je rozumnost, dál než je spravedlnost potvrzená všemi kompetentními autoritami. Až tam "dál" totiž začíná láska: kde už ani spravedlnost, ani rozumnost nemá poslední slovo, jen slova předposlední. Kde smí mluvit autorita Milujícího a má naši pokojnou důvěru.

Teď snad už pochopíme, co míní poslední divná věta dnešního úryvku Janova evangelia: "Kdybyste mne milovali, tak byste mne nezabíjeli." Nikdo z těch Ježíšových věřících přece nepřibije Krista na kříž, to má na svědomí ten pohan Pilát. Mezi věřícími se tehdy ani dnes krvavě nezabíjí, bůh chraň. Zato slovo - i slovo boží - se vraždí bez krve, a proto bez ohledů, znásilňuje se mezi zbožnými a opatrnými farizeji tehdy i dnes běžně a bez uzardění. Ježíš je jimi zabíjen do té míry, do jaké se sám identifikoval se slovem božím řekněme Izajášovým nebo Jeremjášovým.

Zabíjíme jej jako Slovo. Jsme mu ochotni uvěřit leccos, ale svou budoucnost svěříme raději něčemu solidnějšímu, osvědčeným formám zbožnosti například.

 

Pobídnut dnešním čtením musím se ještě zmínit o nadcházejících velikonocích. Škoda, že velikonoce nám tak snadno každoročně proklouznou. Velikonoce jsou každoročně šancí prožít nesmírné mystérium smrti, a pak snad i nahlédnout (jako Petrův průvodce k čerstvému hrobu Jan) do mystéria života.

Tak Zelený čtvrtek, který už je za dveřmi, by nás skutečně dokázal ponořit do Kristovy smrti skrze kenozis. Všimněte si:

Při poslední večeři, kdy se Ježíš pokouší rozdat beze zbytku, vidí kolem sebe hlad po něčem docela jiném, hádky o výhodná či výnosná místa v Království, do toho něco z dětské (nebo dětinské? ) oddanosti a také něco z hlubin logiky zrady, vše ve zbožném guláši... V této atmosféře muselo být i samotnému autorovi horského kázání strašlivě úzko, možná si řekl, že je snad opravdu blázen, když v této situaci věří v něco tak křehkého jako je láska člověka; existuje vůbec láska na světě? (Najde Syn člověka na světě nějakou víru, až přijde jednou k poslednímu zhodnocení smyslu světa?) Tohle si musel Ježíš během svého posledního večera života říci mockrát. Snad proto donutil svou chvějící se víru promluvit nahlas a jednat: Musí sám sebe slyšet, že svým nejbližším odkazuje jako nový testament tohle své přesvědčení: má smysl vydat se za druhé, dělejte to na mou památku! Zcela logicky na to navazují Getsemany se vším všudy. Vždyť všichni jeho posluchači se do tohoto vyznání baví a je jim dobře, jsou rádi, že jejich praotcové byli vyvedeni z Egypta a že oni sami, ač jen rybáři z opovrhované Galileje, už jsou vlastně bezpečně za vodou, teď už jde jen o kariery. Ježíš konečně vidí, že všechny ty jeho projekty s tou láskou jsou možná jen zbožným snem, lidé jsou prostě jiní. Tak sahá na lidské srdce smrt: je oloupeno o naději, o smysluplnost dosavadních investic všech energií.

Každoročně se nám nabízí šance s Kristem skutečně prožít tu hlubinnou krizi, kdy si člověk připustí rozpornost každé pravdy až do hlubin a připustí i otázky typu: a proč jsem tady na tom světě? A nejsem romantik, nedospělý hochštapler nebo naivní infantilní optimista? A funguje vůbec něco z toho, čemu říkám víra, naděje a láska? Dějiny přece píšou jiní než Kristu věřící, dokonce i dějiny církve píše už tisíciletí spíš potřeba kariéry nepokrytě světského rázu...

Místo takové krize prožije většina takzvaně "požehnané svátky": stihnout někde ve frontě zpověď, na Velký pátek si odřekneme řízek a fajfku, v sobotu se myjou okna a připravují hody. Pak zazpíváme, že Ježíš vstal, aleluja. To je folklór, takové svátky nejsou větší realitou než velkopáteční otevírání báječných pokladů. Jenomže tu velikonoční noc se slušelo probdít v úžasu nad vzkříšením. My jsme měli zažít, že z ohavné temnoty a kohéletovské marnosti, kterou člověk v sobě zjistil, přímo z ní zazářilo světlo, Kristovo světlo pro nás a náš svět, naše naděje i beznaděje, lásky i zrady. Je škoda každých Velikonoc, které nás do tohoto dění nevtáhnou, a proto ani neosvobozují.

Věčnost smrtelného ze slova a činu božího (1988)

Gn 17, 3-9; J 8, 51-59

Celý tento týden se v liturgických čteních medituje myšlenka vzkříšení. To je totiž klíč k velikonoční radosti. Mnozí v dnešním úryvku slyší raději vítěznou polemiku aristotelika o charakteru Ježíšova božství. Hodí se jim to do jejich apologetik, do šermu myšlenek, idejí. Proto jim zpravidla uniká něco podstatně důležitějšího, než je takový teologický spor. Ostatně domnívám se, že ani evangelistovi tehdy nešlo o teologický spor ohledně Ježíšovy identity, tedy řečeno slovníkem pozdějších století - zda je či není soupodstatný s Otcem. To začalo teology vzrušovat až staletí poté. Spíš je to polemika o pojetí věčnosti: co se rozumí věčností. Co je a co není život - věčný život.

Obě dnešní čtení mluví o věčnosti; z jejich souznění pak můžeme zahlédnout něco velice hezkého.

Abrahám dostal darovánu věčnost nejprve skrze své potomstvo - aspoň on sám tomu tak rozuměl, neznali tehdy jinou představu jak přežít smrt. Proto také na potomstvu tolik záleželo; kdo neměl potomky, vlastně už nebyl. Takové věčnosti se ovšem může účastnit smrtelný člověk jen díky naději v šťastnou plodnost generací potomků; bezdětný Abrahám musí takovou naději ještě podepřít vírou v zaslíbení nějakého potomstva. Tak to také míní Genesis.

Jedinec sám umírá vždy příliš brzy, aby mohl zakusit svou věčnost v řadě generací svého potomstva. Vše se musí odehrát ve víře a naději, podpíráno zaslíbením a znameními. Člověk zaslíbení, to je jedna možnost, jak dodat věčný rozměr lidskému životu. Ale ne vždy je na tom člověk tak, aby se s tím nejen spokojil, ale byl tím i pokojně šťasten; ne vždy by nám postačila trvalá vzpomínka na nás v potomstvu. Boží slovo v evangeliu proto nabízí i jiný způsob zvěčnění.

Ježíš je dnes líčen v situaci, kdy je mu těžko. Když cítí člověk kolem sebe nepřátelství a musí čelit útokům, má docela jiné touhy, než slávu úspěšného rodu; touží dosáhnout pokoje, dostat se nad hrozivé nejistoty a rizika. Ježíš tady čelí nepříznivé situaci prazvláštním prohlášením: "Dřív, než byl Abrahám, jsem já." Jen na první poslech se zdá, že tím Ježíš reklamuje čest své božské osoby. K čemu by mu byla taková reklamace v prostředí vypjatého monoteismu? Jen by přilila oleje do ohně, pohoršila by i těch pár zbývajících sympatizantů. Ježíš to prostě nemohl myslet tak, jak to obvykle slyšíme my. A při bližším pátrání zjišťujeme, že text sám vyvrací takovou představu, jako by se Ježíš pohrdavě vychloubal. Janův Ježíš tu říká: "Otec mně oslavuje; kdybych se oslavoval já sám, nebylo by to nic." Neříká: "stejně byste mi nevěřili"; říká "nebylo by to nic platné, realita je realitou, změní ji jen Bůh". Jinak řečeno: I dimenzi věčnosti dostává Nazaretský jen od Otce, naznačuje text.

Tak už dostává text své pravé rysy euangelion: Ježíš to říká, protože je přesvědčen, že ten dar oslavy od Otce není vyhrazen jen pro Nazaretského, je určen pro všechny boží děti. Realizuje se božím oslovením, zahajujícím dialog víry. Jinak řečeno: pro tento typ věčnosti lidského života je rozhodující dialog mezi člověkem a Bohem, Boží slovo tu tvoří, jde o nové stvoření toho, co je dosud jen smrtelné.

Jestliže dovolíme, aby naše srdce bylo osloveno Bohem, je to totéž, jako bychom už ochutnali věčnost. Na cosi podobného ostatně přišel už mnoho staletí předtím i řecký filosof Plato. Byl přesvědčen, že koho se dotkne bůh, ten je proměněn. Plato snad ani netušil, že je k takové události vhodný každý člověk. Půl tisíciletí později se takovou vírou a důvěrou obrňuje proti útokům Kristus Ježíš; na osudu Nazaretského vidíme, že se tahle důvěřivá víra a naděje nemýlily, není to jen nějaký zbožný obraz, jakési zaklínadlo navozující příjemné iluze, ale je to skutečnost osvědčená.

Boží slovo dává život tomu, co je tak křehké a proměnlivé a nestálé, jako naše lidská existence. Boží slovo tomu dává věčnost. Nevím, jak se to děje, ale zdá se mi, že to jaksi souvisí s obcováním svatých. Ježíš se v té souvislosti odvolává na Abraháma; smíme tomu snad rozumět tak, jakože člověk je věčný do té míry, do jaké patří k  božímu lidu, k živoucímu tělu Krista Ježíše, řekl by svatý Pavel.

Nemíním tím nějaké vylučovací ideologie na způsob "kdo není s námi, je proti nám". Chci jen vyjádřit, že ten lid, který Otec dal Synu člověka do vlastnictví, ten má s Kristem společnou i jeho věčnost života.

"A Abrahám se zaradoval, že viděl můj den" tu také není jen tak pro ozdobu, ani jako demonstrace Ježíšovy nadřazenosti. Abrahám pochopitelně nečekal tehdy na žádného mesiáše. Abrahám byl svrchovaně spokojen tím, že jeho život nebude marný, že neskončí fiaskem. Touto nadějí dosáhl víc, než mohl kdokoliv z jeho současníků dosáhnout. A dodnes to není málo, taková "nikoli-marnost-zdebytí". Evangelium však dnes upozorňuje, že boží lid má šanci ještě větší, než Abrahámovskou: je to událost setkání se slovem Božím vtěleným, s Ježíšem. Věčnými učinilo Abraháma i Nazaretského Boží slovo vyslovené. Boží slovo vtělené činí specificky šťastným nás, Nazaretského i Abraháma.

Má- li mít lidský život půvab i po padesáti či sto letech, potřebujeme v našem životě obojí dar: aby k nám Bůh mohl mluvit a aby se s  námi mohl setkávat jakožto Bůh vtělený. Toto dává našemu životu nejen věčný rozměr, ale také tu radost, kterou zajásal Abrahám. A to je také jásot, ke kterému, jak věříme s T. Chardinem, míří jako k bodu Omega celý vesmír.

(2017)

MR: Jr 20, 10-13; Ž17; J 10, 31-42

Říká se, že v den konsekrace stál nově instalovaný pražský arcibiskup Beran se svým bratrem u okna paláce zadumaně, a bratr na něho dorážel: „Josefe, ty se z dnešní události za jásotu mnoha věřících neraduješ?!“ Odpověď´arcibiskupa se ukázala prorockou: „Přece víš, že ty zástupy, které vítaly Krista ratolestmi a zpěvem Hosana, uměly za pár dní neméně nahlas křičet: Ukřižuj“.

Bezpráví je v našem světě běžnější než svoboda a právo, náš svět je úzkostí a hořkostí přeplněn. Ale cítím za dnešními truchlivými texty přece jen cosi či kohosi milosrdného, svatodušního Zastánce naší ubohosti. Jeremjáš volá z hlubin své existenciální krize; hořkost mu otrávila smysl dále žít. Žalmista – snad David sám – kdysi bohatýr, už jen úpí, zápasí o dech. A dokonce i Janův Ježíš prchá od dorážejícího zástupu zbožných věřících, kteří si potřebují konfrontaci s prorokem Nazareta vybít svou ctnostně zatlačovanou agresivitu a nacházejí pro to zbožné zdůvodnění.

V evangeliu minulé neděle – neděle smrtelné – se tajemné téma smrti a nespravedlností radikálně otevřelo. Právě včas, slavnosti spojené s Kristovým vzkříšením už jsou za dveřmi. Máme-li hlouběji porozumět slávě božího milosrdenství, je nezbytné hlouběji prožít na vlastních příbězích to, čemu list Filipským říká Ježíšovo „kenozis“. Je extrémně významné porozumět souvislosti mezi utrpením, smrtí a vzkříšením. K nejhorším hrotům lidského utrpení i smrti patří podezření, že utrpení světa je beznadějně nesmyslné. Proto je tak důležité, aby zmučené lidské srdce nepřeslechlo svědectví člověka k smrti umučeného a vzkříšeného; říká svým vyděšeným blízkým: Nebojte se!

Chystáme se prožít další velikonoce. Jsou šancí každoročně znovu zazářit vlastní křestní roucho kdysi bílé, ale všedností života zašedlé. Jak víme, bílé roucho se pere v krvi Beránkově, nikoli laciněji. Znovu se můžeme upamatovat, že všichni jsme už byli povoláni a vyvoleni ke službě prorocké, kněžské i pastýřské podobně jako ti bibličtí velikáni z dnešních perikop. A k jejich osudům patří, jak jsme slyšeli, i ty propasti. Naše křestní vyvolení ke službě proroka, kněze a pastýře je tak jako tak reálné, ať na ně myslíme, anebo se věnujeme jiným starostem. Ovšem pozor, člověk nese svůj svatodušní oheň v hliněné nádobě, podobně jako kdysi Gedeon. Kdo se včas naučil důvěřovat, doufat a nakonec i milovat svůj úděl, uvidí slávu Boží, slibuje kontext dnešního úryvku evangelia.