Specifickou postavou mezi učenci a mysliteli scholastiky je Raymundus Lulllus (1232-1316). Systém, který vytvořil, je založen na logice a na kombinatorických postupech a je naprosto originální. Raymund, jinak též Ramon Lull, pocházel z katalánské nižší šlechty, narodil se v Ciutat de Mallorques (Palma de Mallorca). Jeho otec sloužil pod aragonským králem Jakubem I. Dobyvatelem, a Raymund proto vyrůstal u dvora, kde se nakonec stal vychovatelem aragonských princů. Vedl čistě světský život, věnoval se prý i dvorské poezii, oženil se a měl rodinu. V roce 1263 se mu zjevil ukřižovaný Kristus a Raymund se rozhodl pro zásadní změnu v životě. Chtěl se stát misionářem a hodlal zakládat školy, v nichž se další misionáři budou moci naučit orientálním jazykům, aby mohli obracet muslimy na křesťanskou víru.

Vstoupil k františkánům, cestoval za vzděláním, naučil se arabsky a začal se věnovat misijní práci. Na cestách po Evropě, ale i Asii a Africe, zejména mezi muslimy, hlásal křesťanství a zároveň své učení, podle něhož lze vše, včetně křesťanských pravd, poznat rozumem.

Bývá označován za praotce orientalistiky, protože na koncilu ve Vienne v roce 1312 prosadil zřízení katedry hebrejštiny, arabštiny a chaldejštiny na několika významných univerzitách (Bologna, Paříž, Oxford, Salamanca), což mělo křesťanským misionářům usnadnit jejich působení. Při své vlastní misijní cestě do Tunisu byl téměř ukamenován muslimy; unikl sice, ale brzy poté zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné, nevíme tudíž s jistotou, byl-li ukamenován v Bougie v Alžíru, jak píše Kopp ještě v roce 1886, nebo – což je pravděpodobnější – zemřel-li na Mallorce.

V 15. století se objevila legenda, podle níž Lullus přežil kamenování muslimy a po setkání s Arnaldem z Villanovy se začal věnovat alchymii, aby s její pomocí získal prostředky na křížové tažení proti islámu. V Anglii prý vyrobil spoustu zlata, které však král Eduard III. (panoval v letech 1327-1377) použil k jinému účelu. O této historii se pochybovalo již v 17. století, nicméně s konečnou platností byla zavržena až koncem století 19.

Raymund napsal téměř 300 spisů, většinou katalánsky (je vůbec prvním autorem katalánské literatury) a arabsky, usiloval však o latinské verze všech svých spisů, a právě v latinském znění se jich většina také dochovala (arabské texty se např. ztratily všechny.) Psal texty na témata filosofická, teologická, lékařská, matematická, astrologická i právní, a mimoto psal alegorické příběhy. Za zásadní spis je považována Ars magna (Velké umění), věnovaná logice: podle Raymunda je logika, které v tomto kontextu říká ars combinatoria, umění rozlišovat pravdu od nepravdy a nacházet pravdy nové. Rozum při tom přísně logicky kombinuje pojmy podle určitých postupů. Tyto logické postupy Raymund zpracoval do systému sedmi tabulek, které měly podobu kruhu (říkal jim logický stroj). Může se říci, že tak anticipuje teorii logických kalkulů a praxi algoritmického řešení logických úloh. Je tedy možné dobrat se pravdy, a to i pravdy metafyzické, čistě rozumovým způsobem.

Tato metoda, pro niž bývá Lullus označován jako výstřední racionalista, není jeho jediným přínosem k evropskému myšlení, formuloval také zásadní teze k metafyzice a zvlášť k teorii poznání. Jiná jeho charakteristika, jen zdánlivě protikladná, zní: mystický hledač harmonické moudrosti.

Přestože Lullus výslovně kritizoval alchymii, po jeho smrti mu bylo připsáno několik spisů o alchymii, stal se tak téměř patronem alchymistů s pověstí mága a oblíbencem manýristického 16. století. Jeho kombinatorika a nauka o živlech byly dostatečnými záchytnými body pro alchymistické interpretace. Vznik pseudo-lullovského souboru není plně objasněn. Víme, že zhruba od roku 1370 se Lullovi podsouvaly některé z již existujících alchymistických textů. Po útocích ze strany dominikánského řádu se 20 z jeho spisů ocitlo roku 1376 na seznamu zakázaných knih a v roce 1390 zakázala teologická fakulta pařížské univerzity šíření jeho nauk. V průběhu 15. století vzrostl korpus na padesátku textů, rozšířen o další údajné Lullovy spisy. Dále byl rozšiřován ještě počátkem novověku. Lullus tak byl stylizován do role jednoho z nejvýznamnějších středověkých alchymistů. K jeho obdivovatelům patřil již v 15. století Mikuláš Kusánský, později Giordano Bruno, Leibnitz, ale i Jan Amos Komenský.

Německá evangelická církev zveřejnila statistiky

(MV/EKD) Německá evangelická církev (EKD), která sdružuje 20 luterských, reformovaných a unionovaných zemských církví v Německu, zveřejnila církevní statistiky založené na předběžných údajích nahlášených regionálními církvemi k 31. prosinci 2023.

Podle zveřejněných údajů patřilo k ze zemských církví EKD celkem 18.560.000 osob. To je přibližně o 3,1 % méně než v předchozím roce. V roce 2023 bylo pokřtěno přibližně 140.000 osob. Kromě toho bylo do evangelické církve přijato přibližně 20.000 osob. Naopak z církve vystoupilo přibližně 380.000 osob a 340.000 osob zemřelo, což je stejný počet jako v předchozím roce.

EKD zaznamenala v roce 2023 také pokles příjmů z církevních daní. Podle nejnovějších církevních daňových statistik činil celkový čistý příjem z církevních daní v roce 2023 přibližně 5,9 miliardy eur, což je asi o 5,3 % méně než v předchozím roce.

„Stáváme se menší a chudší církví a musíme se s tím vyrovnat. Ale i s menším počtem členů zůstává naším úkolem zasazovat se o lásku k bližnímu, lidskost a předávání křesťanské víry,“ uvedla úřadující předsedkyně Rady EKD (od listopadu 2023) Kirsten Fehrsová, biskupka v biskupství Sprengel Hamburg und Lübeck (od 2011).

„Z posledního průzkumu členství v církvích víme, že mnoho lidí má od církví stále velká očekávání. Chtějí, abychom se zasazovali ve prospěch sociálně znevýhodněných, podporovali vzdělání a soudržnost společnosti. Abychom tato očekávání naplnili, je důležité, abychom jako církev věděli, za čím si stojíme, a abychom se neustále kriticky dívali na své jednání a struktury. To je důležité i v případě řešení sexualizovaného násilí v církvi a diakonii.“

Předsedkyně EKD zmínila problém, který zaujal pozornost v lednu 2024, když byla zveřejněna studie o sexuálním zneužívání v EKD, kterou na objednávku církve vypracoval nezávislý tým odborníků. Bylo zdokumentováno nejméně 2.225 obětí sexuálního násilí na dětech a mládeži, které spáchalo 1.259 pachatelů. Tato šokující čísla podle odborníků představují pouze špičku ledovce, odhady reálně postižených dosahují téměř 10.000. Předsedkyně Rady EKD se obětem omluvila a dodala, že si je vědoma skutečnosti, že její omluva může být věrohodná jen tehdy, když církev podnikne rozhodné kroky k nápravě.

Rada kardinálů jednala již potřetí o roli žen v církvi

(MV) Ve dnech 15. a 16. dubna 2024 se v Domě svaté Marty konalo zasedání papeže a devítičlenné Rady kardinálů, které pokračovalo v diskusi o úloze žen v církvi. Toto téma bylo předmětem jednání už na předchozích dvou setkání rady v prosinci 2023 a v únoru 2024. Na všechna tři setkání byly pozvány také ženy.

Příspěvky z prosincového zasedání vyšly v italské knize s názvem „Smaschilizzare La Chiesa?“ (Odmaskulinizovat církev?) s před- mluvou papeže Františka. V ní papež napsal, že během příprav na synodu o synodalitě jsme si uvědomili, že jsme hlasu žen v církvi dostatečně nenaslouchali a že se církev má ještě hodně co učit: „Je třeba si navzájem naslouchat, abychom církev „odmaskulinizovali“, protože církev je společenstvím mužů a žen, kteří sdílejí stejnou víru a stejnou křestní důstojnost.“ Kniha obsahuje příspěvky, které přednesli filozofka a teoložka Lucia Vantini, člen italské teologické asociace Luca Castiglioni a salesiánská sestra a teoložka Linda Pocher, členka Papežské mezinárodní mariánské akademie. Všechny tři příspěvky se na žádost papeže Františka věnují kritické konfrontaci s myšlenkou mariánského a petrovského principu v církvi, formulovaného švýcarským teologem Hans Urs von Balthasara (1905-1988).

Na únorovém zasedání papež a kardinálové vyslechli anglikánskou biskupku a teoložku Jo Bailey Wells, zástupkyni generálního sekretáře anglikánského společenství, která popsala cestu anglikánského společenství ke svěcení žen, a to jak v anglické církvi tak v celém anglikánském společenství. Své úvahy přednesla také Linda Pocher, profesorka christologie a mariologie na Papežské fakultě pedagogických věd Auxilium v Římě a Giuliva Di Berardino, zasvěcená členka Ordo Virginum diecéze ve Veroně, učitelka a vedoucí kurzů spirituality a duchovních cvičení.

Na dubnovém zasedání v rámci diskuse úloze žen v církvi vystoupila sestra Regina da Costa Pedro, členka Kongregace misionářek Neposkvrněné a ředitelka Papežských misijních společností v Brazílii, která přinesla konkrétní příběhy a myšlenky některých brazilských žen. Dále vystoupila profesorka Stella Morra, která vyučuje teolgii na Papežské univerzitě Gregoriana. Ve svém příspěvku zkoumala, jakou roli hrají kultury při uznávání role žen v různých částech světa.

Kromě diskuse o úloze žen v církvi přednesl kardinál Mario Grech, generální sekretář synody biskupů a Piero Coda, generální sekretář Mezinárodní teologické komise, informace o probíhající synodě biskupů o synodalitě. Jednotliví kardinálové poté informovali o sociální, politické a církevní situaci ve svých domovských regionech.

Podle tiskové zprávy během celého zasedání zaznívaly zmínky a modlitby věnované válkám a konfliktům, které probíhají na mnoha místech světa, zejména na Blízkém východě a na Ukrajině. Papež a kardinálové vyjádřili znepokojení nad tím, co se děje. Rovněž vyjádřili svoji naději na zvýšení úsilí o nalezení cest k vyjednávání a míru.

Papež František zřídil Radu dne 13. dubna 2013, aby mu pomáhala při řízení univerzální církve a studovala projekt revize Římské kurie. Tento úkol byl naplněn novou apoštolskou konstitucí Praedicate Evangelium, která byla zveřejněna 19. března 2022. První zasedání Rada kardinálů se uskutečnilo 1. října 2013.

Po obnovení práce Rady a obměnění členů, ke které došlo 7. března 2023, tvoří Radu kardinálové: Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje; Seán Patrick O'Malley, arcibiskup Bostonu (oba jsou členové Rady od jejího založení v roce 2013); Pietro Parolin, státní sekretář (členem od roku 2014); Fridolin Ambongo Besungu, arcibiskup z Kinshasy (od roku 2020); Fernando Vérgez Alzaga, předseda Papežské komise pro Vatikánský městský stát a Governatorát Vatikánského městského státu; Juan José Omella Omella, arcibiskup Barcelony; Gérald Cyprien Lacroix, arcibiskup Quebecu; Jean-Claude Hollerich, arcibiskup Lucemburska; Sérgio da Rocha, arcibiskup São Salvadoru da Bahia (těchto pět bylo jmenováno 7. března 2023). Sekretářem Rady kardinálů je od roku 2020 Marco Mellino, titulární biskup Cresimy.

Další jednání Rady kardinálů je naplánováno na červen 2024.

Obnovení diakonátu žen v africké pravoslavné církvi

(MV) Dne 2. května 2024, na Zelený čtvrtek (podle juliánského kalendáře), byla Angelika Molenová z Harare v Zimbabwe vysvěcena metropolitou Serafimem ze Zimbabwe (Kykotisem) v misijní farnosti svatého Nektária ve Waterfallu na diakonku v Řeckém pravoslavném patriarchátu Alexandrie a celé Afriky (tj. pravoslavné církvi na africkém kontinentu). Svěcení bylo naplněním jednomyslného rozhodnutí Svatého patriarchálního synodu řeckého pravoslavného patriarchátu v Alexandrii z roku 2016 následovat apoštolskou tradici pravoslavné církve a obnovit starobylou instituci diakonie z pastoračních důvodů.

Diakonka Angelika je váženou členkou pravoslavného společenství misijní farnosti sv. Nektária. Již léta pracuje na zapojení pravoslavné mládeže v Zimbabwe a budování základů pastorační péče ve své komunitě. Organizovala církevní školy, skupiny matek a setkání mládeže. Pokračuje ve studiu na univerzitě, aby mohla lépe sloužit jako vysvěcená členka pravoslavné církve. Studuje geografii a environmentální studia, přičemž do popředí své práce staví posvátnost Země. Říká, že Země je posvátný dar od Boha, proto ji musíme chránit před poškozením a žít v souladu s rostlinami, zvířaty a vším živým. Angelika Absolvovala speciální školení o ekologii a bude dohlížet na ekologické iniciativy pro síť farností v Zimbabwe.

Odvažte se být jedno: Výzva Ježíše žít budoucnost nyní

Ve dnech 25. 2. - 1. 3. 2024 se v německém Augsburgu uskutečnilo již 40. ekumenické setkání biskupů různých církví – svolávaných Hnutím focolare. V rámci římskokatolické církve toto hnutí založila Chiara Lubichová, která výrazným způsobem ovlivnila ekumenickou spolupráci. Hnutí bylo založeno v Tridentu v roce 1943 a papež Pavel VI. schválil stanovy tohoto hnutí v roce 1962. Toto hnutí zanechalo svou stopu i na II. vatikánském koncilu. V roce 1965 došlo na koncilu k odvolání ostudné klatby z roku 1054 mezi tehdejším papežem a patriarchou východní církve. Chiara Lubichová z velké části přispěla k tomuto smíření. Navázala kontakt s cařihradským pravoslavným patriarchou. Dvacetkrát cestovala do Istanbulu a pomohla obnovit důvěru mezi ekumenickým patriarchou a papežem Pavlem VI. Dnes má hnutí Focolare ve světě více než dva miliony svých členů a pracuje ve 180 zemích. Po smrti Chiary se stala prezidentkou hnutí Maria Voce. V roce 2021 byla za prezidentku hnutí zvolena arabská křesťanka z izraelské Haify Margaret Karram. Margaret je vzdělanou a dynamickou osobností, která dál formuje a prohlubuje spiritualitu hnutí. Hnutí má své sídlo v Castel Gandolfo, v budově darované Janem Pavlem II.

Výrazným spolupracovníkem hnutí Focolare byl německý teolog a biskup Klaus Hemmerle. Ve spolupráci s ním byl učiněn důležitý krok a hnutí se otevřelo ekumenické spolupráci s biskupy různých církví. V roce 1972 se uskutečnilo první ekumenické setkání a vedle ústředí „Centro Uno“ vznikl také sekretariát biskupů – moderovaný ekumenickým Centrettem z pověřených biskupů. Tato ekumenická setkání byla po mnoho let moderovaná pražským arcibiskupem Miloslavem kardinálem Vlkem. Každoročně se v některé zemi konají několikadenní setkání, která spojují biskupy různých církví a vytvářejí duchovní jednotu v Kristu. Mezi těmito pracovníky církví vznikají hluboká přátelství na základě vzájemného respektu a křesťanské lásky. Na setkáních bývají biskupové římskokatoličtí, pravoslavní, luterští, anglikánští, reformovaní, letniční a z dalších denominací a nejrůznějších zemí světa.

Sám jsem byl do tohoto společenství pozván kardinálem Miloslavem a moje první setkání se uskutečnilo ve Stuttgartu v roce 2004 na konferenci křesťanských hnutí „Together for Europe“. Od té doby jsem se zúčastňoval každoročně těchto setkání a od roku 2021 jsem členem koordinační skupiny – Centretto. Podílím se na přípravě setkání biskupů a také loni a letos jsem mohl aktivně připravovat několikadenní setkání v Augsburgu. Na tomto místě se setkalo téměř 60 biskupů různých církví, kterým zaslali svůj pozdrav papež František, ekumenický patriarcha Bartoloměj I. a anglikánský arcibiskup Justin Welby.

Proč právě Augsburg? K této lokalitě nás při přípravě vedlo více důvodů. Dnes je Augsburg považován za město míru a jeho historie je velmi bohatá. V Augsburgu došlo v roce 1518 k památné disputaci Martina Luthera s kardinálem Cajetánem, při které se ukázaly závažné rozdíly a došlo k rozkolu. V roce 1530 se v tomto městě za přítomnosti císaře konal sněm, který nakonec přijal Augsburskou konfesi. Církev se znovu rozdělila.

Před 25 lety (1999) došlo v Augsburgu opět k mimořádné události. Mezi katolíky a evangelíky bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění, které ukázalo, že k tomuto tématu je přece jen možné vyjádřit sjednocující stanovisko. Toto prohlášení podepsal za Vatikán kardinál Edward Cassidy a za Světový luterský svaz jeho tehdejší předseda biskup Christian Krause – aktivní účastník mnoha setkání biskupů – přátel Hnutí focolare. Později se k tomuto prohlášení připojili metodisté, reformovaní i anglikáni. Po 25 letech od podepsání jsme se chtěli ohlédnout a vyjádřit vděčnost za tento významný ekumenický počin, který prolomil řadu vzájemných odsudků z minulosti. Vždyť hlavním tématem letošního setkání biskupů bylo: „Odvažte se být jedno: Výzva Ježíše, žít budoucnost nyní.“ V Augsburgu jsme byli na pozvání katolického biskupa Betrama Meiera a evangelické diecéze, do které patří také kostel sv. Anny, ve kterém došlo k připomínaném podpisu prohlášení o ospravedlnění.

Letošní setkání potvrdilo oprávněnost svého názvu. Na těchto setkáních skutečně žijeme budoucnost již nyní. Během několika dní zapomínáme, že přicházíme z různých církví a fungujeme jako společenství jedné Kristovy církve. Během dne se střídají přednášky, osobní svědectví, modlitby a různé typy bohoslužeb slova i bohoslužeb eucharistických. Každý den se zpravidla slaví eucharistie podle liturgie některé církve. Letošní setkání se zaměřilo na ekumenismus ve spojení s misií. Vždyť, zvláště my v Evropě, potřebujeme obnovit svou evangelizační službu uprostřed našeho chaotického kontinentu. Bylo povzbuzující, že jsme mohli nahlédnout do zápasů a zkušeností biskupů ze zemí jako jsou např. Filipíny, Indonésie, Pákistán, Indie, Izrael, Jordánsko, Etiopie, Uganda, Burundi, Jižní Afrika, Brazílie, Venezuela, USA aj. Tato pestrá paleta nás vedla k pozornému naslouchání a přímluvným modlitbám. Svět se rychle mění a probíhá zápas o hodnoty a často zuří i války o přírodní zdroje a nová území. Zvláště válka na Ukrajině a válka v Izraeli a Gaze byly předmětem rozhovorů a modliteb. Zajímalo nás, jak se v tom orientují různé církve globálního světa. Na co dávají důraz a jakým způsobem slouží a plní Kristův odkaz?

Jednotlivé příspěvky přinášely celou plejádu nejrůznějších pohledů a zkušeností. Hlavním moderátorem byl katolický biskup z irského Limeriku Brendan Leahy. O synodalitě a misijním poslání církve ve světě hovořila Margaret Karram, která byla loni v říjnu na pozvání papeže Františka hlasující účastnicí biskupské synody. O míru a ekumenismu hovořili anglikánský biskup Trevor Williams a anglikánský arcibiskup Irska John McDowel. O vztahu misie a ekumenismu promluvil Pavel Černý z Církve bratrské a o ekumenismu a zkušenost církve z doby apartheidu přiblížil anglikánský biskup z Jižní Afriky Charles May.

Rev. Callan Slipper z Anglie přiblížil tzv. „přijímající ekumenismus“, který je otevřen podnětům druhých a je připraven akceptovat vše, co obohatí spiritualitu a život církve. Misií se zabýval také Jesús Morán, víceprezident Focolare. O konceptu „Ježíše opuštěného“ rozvinutém Chiarou Lubich, promluvil katolický teolog Hubertus Blaumeiser. K tomu všemu zazněla celá řada osobních zkušeností z nejrůznějších částí světa. A to je při těchto setkáních biskupů – přátel hnutí Focolare – velmi důležité. Vždy je patrný důraz, abychom nezůstali jen v rovině teorie, ale žili svou víru společně s druhými. Z České republiky se tento rok zúčastnil také olomoucký biskup Antonín Basler. Účastníci byli srdečně přijati starostkou města Augsburg na radnici. Mimořádnou událostí byla také návštěva ekumenického centra Focolare v Ottmaringu. Na tomto místě jsme mohli vidět praktickou službu ekumenické komunity, která slouží svému okolí. Tam probíhá také dialog ekumenický a mezináboženský.

Co tato ekumenická setkání vyjadřují? Hnutí focolare se snaží jít cestou duchovního ekumenismu. Neznamená to, že by bylo opomíjeno biblické učení, ale protože doktrinální dialog je často zamrzlý a nesměřuje kupředu, spiritualita Focolare dává možnost přijímat druhé bez předsudků a vyzdvihovat to, co nás hluboce spojuje. Důraz na jednotu v Kristu je velmi silný a vytváří atmosféru úcty a respektu, a to v široce mezinárodním společenství. Je možné sdílet zápasy jednotlivých biskupů nejen z Evropy, ale také z Asie, Ameriky, Afriky i Středního východu. Účastníci zde v prvé řadě nemluví za své církve, ale sami za sebe. Někdy dochází i ke vzájemným zpovědním rozhovorům. Ke spiritualitě Focolare patří důraz na Ježíše, který je přítomen v našem středu, ale také důraz na Ježíše Bohem opuštěného na kříži. Je za tím Kristovo zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. To je hlubina zápasu našeho Pána na golgotském kříži, kdy jeho Otec, který se dříve přiznával ke svému milému Synu, nyní neodpovídá. V lidském životě jsou také chvíle, kdy následujeme Ježíše, ale najednou neslyšíme Boží hlas a Otec mlčí. Následujeme svého Spasitele i v opuštěnosti a samotě. V životě mnoha lidí jsou „temné noci duše“, kdy trpíme a někdy umíráme. Ve společenství biskupů to někteří takto prožili. Před několika lety jsme ztratili dva své bratry – biskupy ze syrského Aleppa. Byli neznámými ozbrojenci uneseni ze svého města a již je nikdo neviděl. Letos jsme měli mezi sebou poprvé anglikánského biskupa z Pákistánu a sdíleli s ním jeho zápasy o náboženskou svobodu a prostor pro život církve. Pravoslavný biskup z Etiopie nám přiblížil své následování Ježíše opuštěného, když v místě jeho služby v provincii Tigrai bylo v posledních třech letech povražděno 1,1 milionu obyvatel. Tento bratr se ptal, jak je možné, že světová i církevní média mluví o Ukrajině, Izraeli a Gaze, ale svět ohledně genocidy v Etiopii mlčel a ani ekumenické organizace se těmito hrůzami nezabývaly. Takové zkušenosti mi umožňují vidět svět v globálních souvislostech. Pro nás skutečně není snadné pochopit, proč některé africké a latinsko-americké země přehlížejí naše evropské problémy, včetně probíhající ruské agrese na Ukrajině.

Velmi silným zážitkem bývá každoročně tzv. „pakt lásky“. Je to něco, co pochází od samotné Chiary Lubichové. Zpravidla ke konci celého setkání se v některém kostele uskuteční chvíle čtení Božího slova a modliteb. Poté je připojeno společné vyznání jednoty v Kristu. Jsou v něm vyjádřena např. slova, že „tvoje církev je i mojí církví a moje církev je tvojí církví“. To je něco, co předchází teologický dialog a je znamením křesťanské jednoty. Toto společné vyznání lásky je dokonce na oltáři stvrzeno podpisy účastníků a následuje i vzájemné obětí a žehnání Božím pokojem. Není divu, že toto neformální ekumenické společenství je skutečně založeno na vzájemné lásce, úctě a hlubokém společenství, ve kterém je Kristus skutečně středem.

Je však třeba vyjádřit i bolest rozdělení církví, protože ještě není plná eucharistická jednota. V přítomnosti biskupů a arcibiskupů se snažíme dodržovat předpisy. Když slaví eucharistii římští katolíci, potom protestanté a pravoslavní přicházejí kupředu se zkříženýma rukama a místo živlů přijímají požehnání. Když slavíme eucharistii po protestantském způsobu, potom zase katolíci přicházejí se zkříženýma rukama pro požehnání. To, co je možné vidět, je velká podobnost eucharistických liturgií. Vyznání víry, vyznání hříchů, absoluce, slova ustanovení, modlitby, to vše je téměř totožné či velmi podobné. Při Kristových slovech ustanovení „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“, člověku hned do mysli naskočí, že v evangeliu není nic o způsobu Kristovy přítomnosti. Boží slovo klade důraz na to, že Kristus je přítomen a dává nám sám sebe. Nejsou tam žádné prvky aristotelské filozofie, ale ani zwingliánské zkratky. V liturgiích všech církví je důraz na jedení a pití Krista. Tady zůstává rozum stát a je možné dobře pochopit, že mnoho lidí, a zvláště mladých křesťanů, už nemá trpělivost čekat na pokusy o teologické precizování toho, co je Božím tajemstvím. Vždyť Bůh je větší, než si dovedeme představit a Duch svatý věje, jak chce. Nelze se divit, že současná postmoderní generace nebude čekat na dogmatická vyjádření nevyjádřitelného a že již mnozí praktikují eucharistickou pohostinnost a slaví eucharistii na různých místech v naší zemi i ve světě společně. Na setkáních biskupů jsme skutečně jedno v Kristu a nepozvat svého přítele a bratra ke společnému stolu je mrazivým závanem středověkých mocenských zápasů.

Zmínit je třeba také zázemí celého setkání, které vytvářejí focolaríni a focolarínky z různých zemí. Obětavě simultánně tlumočí program i bohoslužby do několika jazyků. Řada z nich žije ve společenství ekumenických domů v mnoha zemích světa. V těchto malých společenstvích je církev živá a angažovaná ve službě a dialogu. Komunitní životní styl je příkladem a inspirací pro současnou konzumní společnost. Ukazuje k duchovním hodnotám, které jsou opomíjeny. Letošní ekumenické setkání biskupů různých církví přineslo povzbuzení, radost a inspiraci. Přineslo i modlitební úkoly a sdílenou bolest. Podle účastníků bylo toto setkání velmi dobré, srdečné a zanechalo na nás duchovní stopy. Téma misie a ekumeny mezi účastníky rezonovalo a přineslo zajímavé rozhovory. K nim se vázaly také diskuse o synodalitě v církvi, ve stínu podzimní biskupské synody v Římě. Na takovýchto setkáních, jako byl Augsburg 2024, vypadá situace církví nadějnější, živější a duchovnější než v běžné každodenní práci. Naše společné vyznání víry v jednu církev obecnou a apoštolskou, dostává alespoň jisté kontury.

Vždy znovu je třeba připomenout, že hlavním cílem synody není sejít se, pojmenovat problémy církve a vyřešit je.¹ Cílem je, aby se komuniální a synodální model církve stal běžným, aby se synodální spolupráce ordinovaných a neordinovaných (tzv. laiků), mazáků i nováčků, mužů i žen, stala normálním způsobem života v církvi. V naší farnosti² - na místní úrovni - tak většinou žijeme, ale jak plyne ze zpracovávaných zápisů, jsme zatím spíše vzácnější případ. O to důležitější současná synoda je, aby povzbudila a (konečně?) uváděla do praxe synodalitu jako společnou cestu, jak k ní povzbuzoval již II. vatikánský koncil (1962-1965).

Synoda (více viz dále v prvním boxu) trvá, můžeme se nyní věnovat pár postřehům z tohoto procesu a ze zpracování výstupů v roce 2022 – 2024.

Zpráva první, ze základní úrovně: (1) Díky výborné metodice pro setkání (modlitba k Duchu, setrvání v tichu a naslouchání, pak v prvním kole setkání každý mluvil za sebe, a neschovával se za obecné fráze “mělo by se”, a naopak, na hovořícího nikdo nereagoval a nevysvětloval mu, že si to má myslet jinak),

a (2) díky relativně nekontroverzním tématům se řada účastníků osmělila “ujmout se slova” a mnozí pak s úžasem konstatovali: “Snad poprvé mi někdo naslouchal!”. Tento plod synody už nám nikdo nevezme.

Na druhou stranu překvapením bylo i to, jak hluboká zklamání a zranění a skepsi si sebou nesli účastníci Plenárního zasedání z devadesátých let a jak se předpokládanému dalšímu zklamání vyhýbali. Je to velká hanba těch, kteří tehdy vzbudili naději, a pak tehdejší výsledky “zaarchivovali a spláchli”.

Zpráva druhá, arcidiecézní: Přiznávám, milé překvapení bylo, jak otevřeně kritické a přitom kultivované pasáže obsahovala veliká většina formulářů ze synodálních skupin. O problémech a bolestech v církvi něco víme, a bylo milé číst, že je my, Boží lid, umíme vlídně, zřetelně a otevřeně pojmenovat, a nebyl rozdíl mezi pražskými a mimopražskými skupinami. Druhým důležitým momentem bylo, jak poctivě celý desetičlenný pražský arcidiecézní tým zpracovávající zápisy ze skupinek zápasil o to, aby se žádný odstín ze zápisů neztratil, a kolik zajímavých citátů se do diecézního materiálu dostalo. Často to byla diskuse a zápas o každou půlvětu, o každé slovo (...ne, to tam nemůže být, to je hodnotící, my máme shrnovat). Třetím důležitým momentem pak bylo to, jak probíhalo setkání koordinátorů skupinek nad pracovní verzí arcidiecézní syntézy s kněžími a biskupy na jaře 2022. Skvěle. Koordinátoři, autoři zpracovaných zápisů, ocenili věrnost syntézy původnímu materiálu a kněží, včetně tehdejšího rektora semináře Jana Kotase a biskupů Václava Malého a Zdeňka Wasserbauera se nepohoršovali ani nad kritikou a pozorně naslouchali radostem i nářkům Božího lidu.

Další překvapení následovalo: Jako byly navzájem málo odlišné zprávy skupinek v rámci naší diecéze, byly si podobné, v tématech, kritice a důrazech, i jednotlivé syntézy z ostatních diecézí, ať byly moravské nebo české.

Připadá vám to zatím až příliš idylické? Nebojte… Sice o něco později, než jsem čekal, ale došlo na několik mraků:

Zpráva třetí, o Velehradském pracovním setkání nad národním dokumentem 6. července 2022:

Zde nečekaná překvapení téměř skončila. I národní dokument poctivě obsahoval všechna, i kritická témata z diecézních výstupů (syntéz). Bohužel ale místo otevřených a přímých diecézních formulací se začaly objevovat takové zaoblenější. Tam, kde v diecézích zazníval napřímo nářek Božího lidu, se v národní syntéze objevují formulace “někteří účastníci také zmiňují, že…”, v lepším případě “mnozí…”, ale ta naléhavost se ztrácela.

Druhým nemilým překvapením je, že závěr Národní syntézy je literárně a obsahově jiný než předchozí stránky. Jsou v něm obecné věty, přání a vize, také floskule a fráze, ale nikoliv shrnutí předchozího textu.

Až po mém přímém dotazu na Velehradském plénu, proč tomu tak je, následovala zdráhavá odpověď, že to není text syntézy a zpracovatelského týmu, ale text biskupů (což ale u textu uvedeno není). Biskupům je těžko brát právo na vyjádření, ale oni již mají svou samostatnou kapitolu na začátku Syntézy, a pak také v závěru Národní syntézy chybí zřetelné označení, že se zde jedná o jakousi představu biskupů, a ne o závěr celého předchozího celostátního textu.

Třetí významnou a smutnou změnou proti předchozím úrovním byly občasné zpochybňující poznámky na adresu synodálního procesu a Národní syntézy z pléna právě ze strany některých biskupů. Nedůvěra, že Duch Svatý, ke kterému se všichni modlili, byl skutečně při díle? Naštěstí se jednalo buď o ty “předpokládané”, příp. o biskupy tehdy již opouštějící své úřady, takže to nebylo velké zklamání. Na druhé straně, řada biskupů byla příjemným povzbuzením, bylo jich i více, než jen biskupové Tomáš Holub a Pavel Konzbul, a skvělý a motivující byl i host - blízký spolupracovník papeže Františka, kardinál Michael Czerny.

Samozřejmě, předpokládám, že alespoň některé vzorky z Národní syntézy a syntéz z celého světa čtenář zná, tak jen letmo: výstupy kladou důraz na víru, vztah s Bohem, nikoli na provozování náboženství, nutnost společné cesty a společného slavení, naslouchání druhým jako životní postoj, transparentnost rozhodování, rozvíjení synodality.

Z praktických věcí např. „odbřemenit“ kněze nejen prostřednictvím pastoračních a ekonomických rad, ale i např. ustanovením administrátora pro věci materiální, péči o lidskou zralost kněží. Materiál reflektoval i negativní témata: kritika klerikalismu, náboženské nadřazenosti, zneužívání, církevní restriktivnosti místo vstřícnosti, vztah k ženám, LGBT+, znovu sezdaným, lidem na okraji společnosti, nesrozumitelnosti vyjadřování ve veřejném prostoru, nesrozumitelnost liturgických textů a písní aj.³

Zpráva čtvrtá je z evropského jednání v únoru 2023 v Praze, tu už máme převážně zprostředkovaně. Výborně o ní referují P. Michael Martinek na webu Očima křesťana⁴ a plzeňský generální vikář P. Petr Hruška.⁵

Za zmínku stojí dvě věci: Jak až neuvěřitelně si byly podobné radosti i nářky z církví z tak odlišných končin, nerozeznali byste text z Hondurasu, Madagaskaru, Kanady nebo z Maďarska či ČR.

Druhou zajímavostí byla zahajující homilie arcibiskupa Jana Graubnera: „Z výsledků vypadá, že jsme posbírali všechno, co mnohé lidi tíží nebo bolí, co potřebují a po čem ve společenství církve touží, co by rádi změnili, ale nezjistili jsme sensus fidei věřícího lidu. Ukázalo se, že i mnozí lidé v církvi aktivní neznají Bibli, ani nauku církve…“

Pokud by byl někdo na pochybách, později se vyjádřil zřetelněji ve smyslu: oni si stěžují na stav církve, protože tomu nerozumí…

Přesto celkové vyznění evropského jednání opět povzbudilo naději.

Zpráva pátá: říjnová světová biskupská synoda (16. generální shromáždění synody o synodalitě) přinesla tři výsledky: Souhrnnou zprávu,⁶ svolání druhé části zasedání a opětovné dotazování Božího lidu (viz níže třetí box), a je třeba dbát, “aby veškeré úvahy probíhaly synodálním způsobem, tedy za pomoci tzv. konverzace v Duchu”.

Odpověď na složitě formulovanou položenou otázku: JAK můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu? (pozn. JB: misie, mise - poslání v tomto světě, nikoliv cesta do exotických zemí.) V pražské diecézi v březnu a dubnu hledalo 56(!) synodních skupinek, syntézu zpracoval poctivě stejný arcidiecézní tým jako v roce 2022.

Pan arcibiskup Jan Graubner ji však odmítl, že prý: „Neodpovídá na položenou otázku a není pravdivý.“ Na 139. plenárním zasedání biskupů 22. - 24. 4. 2024 tedy syntéza z Pražské diecéze chyběla, což ale nakonec může být poměrně silný hlas do diskuse o synodalitě v Česku. A výpověď o Janu Graubnerovi, více než o synodalitě a zpracovaném materiálu.

První box:

"Synoda" je v tradici církve starobylé a úctyhodné slovo, jehož význam vychází z nejhlubších témat Zjevení [...] Označuje cestu, po níž Boží lid kráčí společně. Stejně tak odkazuje na Pána Ježíše, který se představuje jako 'cesta, pravda a život' (J 14, 6), a na skutečnost, že křesťané, jeho následovníci, byli původně nazýváni 'následovníky cesty' (srov. Sk 9, 2; 19, 9.23; 22, 4; 24, 14.22).

Synodalita především označuje zvláštní styl, který charakterizuje život a poslání církve a vyjadřuje její přirozenost jako Božího lidu, který putuje společně a shromažďuje se ve shromáždění, povolán Pánem Ježíšem v síle Ducha svatého, aby hlásal evangelium. Synodalita by se měla projevovat v běžném způsobu života a práce církve. (Vademecum 1.2)

Druhý box:

Synodní statistika: První etapy se v ČR účastnilo cca 15 000 osob, většinou věřících, skupinek, které se sešly jednou i víckrát bylo 2519, a to v 1100 farnostech. Pro srovnání, je to cca 40% farností (víme, že je řada farností o 5 lidech, kde se jen těžko sejde synodní skupinka). O maličko více vypovídajícím údajem může být těch 15 000 účastníků. Na jednu stranu je to cca 4 - 5 % návštěvníků kostela, kterých je o nedělích cca 375 tis., na druhou stranu jsou to ti aktivní, kteří se nespokojí “se splněním nedělní povinnosti”. Víme také, že průzkumy veřejného mínění pro republiku, pro 10 mil. obyvatel se dělají na vzorku cca 1 tis. osob.

Třetí box - dotazování ze souhrnné zprávy z října 2023:

Místní církve a biskupské konference jsou vyzvány, aby přinesly svůj příspěvek hlubší reflexí nad některými aspekty této Souhrnné zprávy, které jsou pro téma synody zásadní. Tato reflexe se řídí základní otázkou: "JAK můžeme být misijní synodální církví?" Cílem této reflexe je určit cesty a nástroje, které nás vedou k misijní synodální církvi s ohledem na jedinečnost každého pokřtěného a každé církve v poslání hlásat zmrtvýchvstalého Pána a jeho evangelium dnešnímu světu.

Úlohou každého diecézního biskupa je zahájit a doprovázet ve své diecézi tuto další fázi konzultace Božího lidu a vyhodnotit její výsledky. Další úlohou je rozvíjet a podporovat iniciativy, které napomáhají růstu synodálního a misijního rozměru církve.

Jak můžeme a máme konkrétně postupovat?

a) Prohloubení na úrovni každé místní církve

Otázka k prohloubení: JAK můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu?

Jaké vztahy, struktury, procesy rozlišování a rozhodovací procesy v souvislosti s posláním církve umožňují tuto spoluzodpovědnost celého Božího lidu rozpoznávat, utvářet a podporovat? Jaké služby a participativní orgány lze obnovit nebo vytvořit, aby tuto spoluzodpovědnost lépe vyjadřovaly? Je možné se přitom více zaměřit na kapitoly 8-12, 16 a 18 Souhrnné zprávy.

Každá místní církev je vyzvána, aby se zaměřila na ty aspekty, které jí umožňují přispět s ohledem na její vlastní situaci, charakter a zkušenosti a podělit se o osvědčené postupy (příklady dobré praxe), které představují viditelné a konkrétní známky synodality.

V této fázi bude kromě participativních orgánů na diecézní úrovni a již ustaveného synodálního týmu důležité zapojit jednotlivce a skupiny zastupující různé zkušenosti, dovednosti, charismata a služby v rámci Božího lidu, jejichž pohled na věc má zvláštní význam pro zaměření se na ono "jak" (viz dokument sekretariátu synody).

b) Prohloubení na úrovni biskupské konference

Otázka k prohloubení: JAK tvořivě členit vztahy mezi církvemi, církevními uskupeními na různých rovinách a ve vztahu k římskému biskupovi, abychom nacházeli "dynamickou rovnováhu mezi rozměrem církve jako celku a jejího místního zakořenění"? /srov. Souhrnná zpráva, č. 5, písm. g/

Je možné více se zaměřit na kapitoly 13, 19 a 20 Souhrnné zprávy. Stejně jako na úrovni místní církve by i zde měli být zapojeni jednotlivci i skupiny s různými znalostmi a zkušenostmi (teologické, kanonické, znalostí z oblasti humanitních a společenských věd…).

Důležité je, aby veškeré úvahy probíhaly synodálním způsobem, tedy za pomoci tzv. konverzace v Duchu.

¹

Na začátku března byl uveden do úřadu nový biskup Stanislav Přibyl. Hned po svém nástupu svolal skupinu diecézních synodních koordinátorů, kterou tvoří bývalý generální vikář Martin Davídek, farář v Hrádku nad Nisou Radek Vašinek a salesián z komunity v Teplicích Michael Martinek. Vzájemně jsme si sdělili své zkušenosti z dosavadního procesu; shodli jsme se, že synoda nás nejen vede k novému stylu komunikace, ale také se zabývá tématy, které je třeba v církvi urgentně řešit.

Pak jsme hledali způsob, jak narychlo realizovat úkol, stanovený už koncem loňského roku – znovu prodiskutovat základní synodní otázku, tentokrát zejména s lidmi, kteří se aktivně podílejí na poslání církve. Vzhledem k nedostatku času jsme se dohodli na vytvoření jen několika skupin v celé diecézi – kněží spolu s biskupem, jáhni, řeholní sestry v Jablonném, komunita salesiánů v Teplicích a skupina aktivních laiků z Krupky a okolí. Zápisy ze skupin jsme pak zpracovali do syntézy, která byla předána biskupské konferenci.

Odpovídali jsme na otázku: JAK MŮŽEME POSÍLIT DIFERENCOVANOU SPOLUZODPOVĚDNOST VŠECH ČLENŮ BOŽÍHO LIDU ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ?

V zápisech nejvíce rezonovala potřeba vytvářet společenství sobě rovných, kde nehraje prim hierarchie, ale jde o spolupráci, rozdělení kompetencí, důvěru a vztahy. Vzhledem k úbytku kněží je třeba podporovat aktivitu laiků, zaměstnávat je i jako profesionály – pastorační asistenty, případně katechisty, odpovědné za farnost; pak jim také dát důstojnou mzdu. Lépe využít existující systémový nástroj – pastorační a ekonomické rady; ze strany kněze / biskupa velmi opatrně využívat možnost rozhodnutí v rozporu s názorem rady; pastorační radu stanovit jako povinnou. Skupina ženatých jáhnů ukázala na teologickou i pastorační nevyjasněnost své identity (mezi klérem a laiky). Skupina laiků upozornila na nerovnost přístupu k rozvedeným, LGBT a dalším lidem na okraji.

Pro mě osobně byla v této fázi synody nejcennější komunikace s biskupem Stanislavem, jeho ochota naslouchat a otevřenost k reformním názorům i krokům.

Když papež František v říjnu 2021 vyhlásil začátek tříletého synodálního procesu jako procesu naslouchání všem pokřtěným, vzbudilo to ve farnosti¹ rozporuplné pocity. Na jedné straně nadšení, že někdo „hodně nahoře“ chce slyšet ty dole. Na druhé straně visela ve vzduchu frustrující zkušenost starších farníků ze zmařené práce plenárního sněmu katolické církve v letech 1997-2005. Dosavadní zkušenost s papežem Františkem však byla motivací, že to máme zkusit. Od samého počátku jsme počítali s tím, že samotné výstupy a dokumenty nejsou tak důležité jako samotné setkávání, vzájemné naslouchání a sdílení. Nefixovali jsme se raději na výsledek, ale na proces.

Při setkáváních nám hodně pomohla trojkolová metoda doporučená papežem Františkem. Čtení z Písma, modlitba k Duchu svatému, sdílení prokládané tichem. V prvním kole každý za sebe sdílel své zkušenosti spojené s tématem setkání, radostné i bolestné. Každý měl omezený čas několika minut, důležité bylo nereagovat, neopravovat to, co řekli ostatní. Pak ticho k rozjímání a reflexi. V druhém kole měl každý sdílet to, co v něm zarezonovalo. A zase časově omezený prostor. A zase ticho. V posledním kole pak každý shrnul, co považoval za nejdůležitější z toho, co zaznělo. Jednou větou, jedním slovem, nic víc. Každé setkání mi přišlo jako duchovní cvičení, vždy v bezpečném prostoru s maximálně 10 lidmi s možností se otevřít a mluvit beze strachu, co tomu druzí řeknou a mluvit i o kontroverzích. A začaly se dít věci.

První setkání jsme měli na společenství Chlapů a dodnes na něj rád vzpomínám. Ve společenství máme zajetou strukturu s bubnováním, Písmem, tichem, meditací, sdílením a modlitbou; a pak většinou jeden z nás připraví úvod k tématu, kolem kterého je pak slušně řečeno živá a otevřená diskuze plná názorových střetů. Tím, jak měl najednou každý stejný omezený prostor, byla úroveň reflexe tématu docela jiná. Ti výřeční netrpělivě a nervózně poklepávali nohou, že nemohou reagovat, ač by ke každému výstupu měli co říct, ti nemluvní naopak formulovali ke zvolenému tématu možná poprvé v životě nějaká slova. První kolo prostě neskutečně „drhlo“. Bylo krásně vidět, jak nejsme přirozeně připraveni naslouchat druhým, skrze které může promluvit Duch svatý. Ukázalo se, že máme potřebu „věci řešit“. Ale na každého se dostalo stejně. V druhém kole už to bylo lepší, na třetí už jsme si naordinovali pouhou jedinou větu. A nakonec to nejlepší shrnutí udělal tichý kamarád, který toho moc nenamluví, ale tak ohromně to sedělo. Všichni jen souhlasně pokývali hlavou, jako bychom byli najednou společné mysli na společné cestě. A to není málo.

Pozitivní zkušenosti nás postupně vedly k rozhodnutí, že jsme synodální setkávání začali ve farnosti používat jako adventní a postní duchovní cvičení. V principu se totiž jedná o duchovní proces, ve kterém působí Duch svatý. Jde o modlitbou vedenou reflexi naší společné zkušenosti v církvi. Předpokládá se určitá osobní proměna, ztišení, odhození předem připravených názorů do koše. Člověk do setkání vstupuje s pokorou naslouchat, odvahou mluvit a ochotou měnit své názory. Mluvit o tom, co v církvi funguje, co se osvědčilo i o tom, co nefunguje, předpokládá být otevřený ke změně, nemít hotové odpovědi a osvobodit se od předsudků.

Pár rad a zkušeností, které mi přijdou důležité a je potřeba si je stále připomínat. V synodálních setkáních nejde o vyřešení problémů církve a už vůbec ne tady a teď. Jde o soustředěnou práci, a ne o to „pokecat si“. Velký důraz je potřeba dát na ticho doporučované metodikou pro setkávání. Může být sice pro někoho až nepříjemné, ale je velice důležité. Je potřeba vést přítomné, aby mluvili o své zkušenosti a nikoli o tom, co kde četli a slyšeli. A je také potřeba utěšit druhé, že pokud ze setkání odejdeme zmatení a rozhození, tak to není špatně a nemusí to být poslední slovo. To důležité v nás kvasí, zraje a mění nás a třeba z toho někdy v budoucnu něco vyraší. Možná právě pocit, že jsme teď něco vyřešili – kdo, co a jak se má v církvi nebo farnosti změnit – může zrovna být známkou, že jsme to vzali ze špatného konce.

Myslím, že díky synodálním setkáváním se u nás ve farnosti nastartovaly procesy, jak spolu jednat, jak řešit spory, jak si důvěřovat, i když se pořád učíme. Velkým vkladem bylo, že se setkávání účastnili od počátku oba naši kněží. V bezpečném prostoru se dokázali otevřít, mluvit bez zábran i o kontroverzních a intimních tématech. Spousta z nás pak někdy zírala s otevřenou pusou, že „tohle jsme o nich netušili“. Myslím si, že do budoucna může být synodální cesta a její metodika velmi dobrým způsobem, jak ve farnostech společně řešit především těžká a rozdělující témata, která vyžadují opravdové naslouchání bez předpřipravených názorových zákopů. Zpětně viděno, synodální proces považuji za geniální tah papeže aktivizovat alespoň část církve a přinést do ní změnu kultury dialogu tím, že do často složitých mezilidských vztahů pustíme Ducha svatého. Cílem je koneckonců naše proměna, ne „těch druhých“. Pouze když se měníme my, mění se nakonec i naše církev.

Naše farnost (Praha 4 – Michle-Krč, Habrovka) patří k těm, které vzaly vážně záměr, se kterým papež František vyhlásil synodní proces.¹ Jeho smyslem v prvé řadě nejsou nějaké dokumenty a texty, ale bratrské a sesterské setkávání lidí nad jejich vlastním životem v církvi. Proto se také znovu a znovu scházíme, abychom lépe poznávali sami sebe i druhé a společně přispívali k postupnému vytváření celkové přátelského prostředí ve farnosti.

V neděli 25. února se nás tentokrát sešlo skoro třicet. Jistě velkou zásluhu na tom mají naši Otcové Alberto i Antonín, kteří velmi srdečně vyzvali při ohláškách farníky, aby se společně s nimi potkali. Alberto i Antonín jsou totiž pravidelnými účastníky synodních farních setkání. A myslím, že je to jak pro ně, tak pro nás velmi cenné.

Tématem bylo odpuštění. Na něj lze nahlížet různým způsobem. Jednak, zda se jedná o to, jak odpouštíme my, nebo naopak jak je odpouštěno nám. A potom – koho či čeho se to odpuštění týká. Z minimálně šesti možností (odpouštění v rodině, v širším kruhu – kolegové v práci apod., zlí lidé s velkým dosahem, který nás zasahuje – Putin & spol., odpouštění institucím, které zasahují náš život, odpouštění Bohu a odpouštění sobě) jsem si celkem nepřekvapivě vzali jako první právě oblast blízkých vztahů.

Výsledek našeho sdílení a uvažování je následující:

1. -zkušenost odpuštění, kterou zažijeme (nejlépe už jako děti), nás disponuje k tomu, abychom sami dokázali odpouštět;

2. -významnou roli v tom může hrát svátost smíření;

3. -odpouštět nám může významně pomoct vnitřní postoj „nejsem tak důležitý, abych uchovával svůj pocit zklamání či bolesti, když mi někdo ublížil“;

4. -odpuštění pomáhá vzít vážně, že všichni jsou Boží děti, tedy i ten, kdo mi ublížil; to má přednost před spravedlností;

5. -odpuštění není zapomenutí, nýbrž „opuštění či propuštění“ – odevzdání, které mě osvobozuje a odpoutává od zla;

6. -odpuštění zmenšuje možnosti zla;

7. -odpuštění je vždycky proces, není to zpravidla jednorázová záležitost;

8. -plné odpuštění, odpuštění bez očekávání podobné reakce druhého je Božím darem.

Někteří z nás se pak ještě pustili do tématu odpouštění institucím či lidem, kteří bolestně zasahují do našeho života. Jednalo se především o výrazné politické zločince typu Vladimíra Putina, případně jiné představitele států či politických uskupení, kteří ohrožují náš svět. Dále pak o některé představitele církví. V debatě pak zazněly hlavně tyto myšlenky:

9. -nelze odpouštět zlé jednání, pokud jeho působení trvá (například ruská okupace Ukrajiny);

10. -v té době je přiměřenou reakcí se podílet – třeba i malými kroky – na nápravě působeného zla (podpora uprchlíků, sbírání peněz na podporu civilistům, pečlivá práce s informacemi a osvěta apod.);

11. -proti lítosti a pocitu bezmoci se lze bránit nadějí, aby nás nevháněla do nenávisti;

12. -významná část účastníků vyzdvihla, že díky zakotvení ve své místní komunitě, kterou považují za svou vlastní církev, dokážou se vyrovnávat se zklamáními, která jim působí někteří představitelé církve.

Církev jako lid smlouvy o cestě

(1978)

J 17, 11b-19

Jistě vám neušla nezvykle přátelská atmosféra toho večera, kdy se Ježíš svým přátelům zcela vydává. Dělí se s nimi o vše, čím sám žil, po čem toužil a čemu věřil. Neušel vám jistě nesmírně silný akcent na budoucnost. A možná vás také napadlo, jakou to má či nemá souvislost s naším současným pojetím mše. Měla by mít, bohužel příliš často nemá. K naší velké škodě. Jeden rozměr naší mše je právě rozpomínání se na tu smlouvu o cestě do království.

K smrti na kříži za městem na popravním vrchu přivedlo Ježíše mnohé. Určitě také jeho důslednost v osobní službě lidem a Bohu. Takový rabi je výčitkou mnohým jiným rabínům, kteří svoji roli v božím lidu chápou docela jinak. A jak známo, nejsnáze se člověk zbaví nepříjemného obrazu v zrcadle tak, že zrcadlo rozbije.

Podle mnohých svých současníků ovšem umřel zbytečně, stačilo prý být trochu taktičtější, diplomatičtější, méně tvrdohlavě stát za pravdou. Někteří však naopak pochopili, že dobré a živé věci se nevyrábějí, ale plodí. Kdo se procesu vyhne zkratkou, neporodí myš, ale nic. A Ježíš si předsevzal, že ten lid potřebuje novou smlouvu s Jahvem a také ji založil - ve své vlastní krvi.

V čem že to spočívá? Ježíš měl oproti svým současníkům trochu zvláštní cestu za cílem a smyslem lidské existence. Jeho zbožní současníci, kteří také chtěli dosáhnout téhož, snažili se o ctnost, rozpracovali základní směrnice Zákona do nejmenších logických detailů zorganizovali člověku život všední i sváteční. Věděli dopodrobna, co Bůh chce a co nechce, věděli, jakou obětí Boha obměkčit, když se stane chyba nebo když se stane velká chyba. Věděli, jaký půst člověku prospěje, jaké desátky musí platit, aby nechudnul, právě naopak - přivolával na sebe požehnání bohatství a moci. Izrael byl konečně lid, který už staletí trvá na tom, že nikomu neotročí a že si za svoje spasení odpovídá sám.

Ježíš byl zbožný docela jinak. Říkali o něm, že je žráč a pijan vína, že nedodržuje sobotu, že se toulá po Galileji a nedbá, že s pohany ani s hříšníky slušný věřící ani nehovoří, natož by se od nich nechal pozvat ke stolu. Mýlil se, byl to svévolník, anebo jedinečná výjimka, která si smí dovolit to, co jiní nesmějí? Zdálo se ovšem, že divy jsou znamením, že Hospodina to nerozčiluje, naopak. Mezi jeho blízkými přáteli jeho životní styl ovšem získával na popularitě. Jen nebylo stále jasné, kdo si co smí dovolit.

Mistr odpovídal za své učedníky. Kdo si stěžoval, musel si stěžovat rovnou mistrovi. Bude to fungovat i vzhledem k samému Bohu? Ježíš sice učil své přátele modlit se Otče náš, ale nebylo pochyby, že Ježíš tím „Otče“ vyjadřuje jiný vztah, než měli v okolních národech k božstvům podobně vzývaným jako Otec.

Bylo třeba uzavřít o tom smlouvu. Novou smlouvu. Jenže nikoho to nenapadlo včas. Když Ježíš na toto téma začal při poslední večeři, neměli na to jeho přátelé uši. A tak se museli později prodírat hroznými pochybnostmi a strachem, když byl Ježíš během jediného týdne smeten z jeviště. Naštěstí ta smlouva o cestě uzavřena byla. Jen se jí museli dlouho učit věřit.

A tak můžeme shrnout: Všichni ti, kteří:

- věří v reálnost úmluvy mezi Bohem a člověkem;

- chtějí tuto smlouvu podle svých sil realizovat;

- vidí právě v Ježíšově životním postoji to správné vyjádření svého vlastního životního stylu;

- touží proto s živoucím Kristem na cestě do Království komunikovat;

ti všichni jsou Kristova církev. Je to ohromný lidský proud, valící se dějinami světa někdy přímo, častěji však všelijak bloudící, ale v dějinném souhrnu přece jen postupující k pozitivní Budoucnosti, k jádru Boží lásky. Toto putování (a tím i bloudění a náprava) patří svou podstatou k vyvolenosti Novozákonně božího lidu. Ježíš nám odkázal to putování, sám sebe nazval cestou i bránou. Smlouva v Ježíši jeho prolitou krví uzavřená stále ještě platí. Vše ostatní hledáme cestou. Dokonce i svou cestu v konkrétním čase musíme neustále hledat. Tím se také lišíme a budeme lišit od všech ostatních, často ctnostnějších stoiků či zbožných a opravdových farizeů, kteří vždy s jistotou nejen vědí, jak na to, ale mají pro všechny případy ještě nějaké pojistky. Někdy jsou ty rozdíly příjemné, někdy nás tíží. Ale jsme lid smlouvy o cestě. Je třeba jít a cesty se držet, jak nejlépe jen to dokážeme.

Být křesťanem neznamená získat legitimaci spolku, který vydává předplatní vstupenky do nebe. Křest vůbec nezajišťuje bezpracné výhody, spíš naopak. Dospělý křesťan chápe svůj křest jako vyjádření souhlasu se Smlouvou, totiž souhlas Kristův i můj, že spolu s ním a s ostatními chceme usilovat o totéž, co už Ježíš kdysi dokázal a o co znovu v nových historických podmínkách usiluje, protože dodnes žije. Pro mne dnes žije Kristus i ve vás. Pro každého z vás žije víc nebo méně zjevně v lidech, které potkáváte. I tím je smlouva nová a věčná, že obě strany se neustále v životě setkávají v nových kontextech.

Ta smlouva je ovšem svou podstatou eschaton, cosi už navěky platného, přesto se dnes stále ještě znovu rodí. Nesmí přestat s hledáním a nesmí přestat s následováním. Protože božími dětmi podle smlouvy už jsme, a přece jen ještě ne tak docela.

Zhoubné bujení zbožnosti zákoníků

(1978)

Mk 2,23 - 3,6

Jak je to vůbec s těmi božími zákony: jsou ještě platné, když už máme Kodex kanonického práva a úřad magisteria? A jestli boží zákon stále ještě platí, proč potom křesťan vůbec nedrží sabat, ale sváteční den má až prvý den po sobotě, a proč katolík v té souvislosti má nikoli sváteční šálom, ale vážnou povinnost pod těžkým hříchem?

Řeknu rovnou: Věřící všech dob domýšleli a stále doplňují dalšími detaily to, co na začátku důvěřivě přijali jejich předkové. A je to v pořádku, dokud jaksi "nevyrostou přespříliš" nad prameny své víry, nad postoje víry apoštolské církve. Rozvoj naukového nebo etického systému je jistě žádoucí. Může se však zvrtnout i do zhoubného bujení; to se stává právě tam, kde prameny víry ztrácejí svou normativní sílu a autonomní rozum, cit nebo vůle současnosti převládne nad poslušností pravdě počátků. Vzniknou tak systémy možná logičtější, možná krásnější, ale ztrácejí schopnost uzdravovat v dějinách průběžně zraňovanou lidskost, klasicky řečeno: nevedou ke spáse.

A tak nás dnešní evangelium vyzývá, abychom si každý a každá v duchu přiznali, co nás vlastně v životě vede, kdo nebo co vám "panuje": zda prameny vaší víry s jejich potřebou následovat Krista, anebo promyšlený, ale dnes už svébytný, na Bibli už nezávislý systém etických pravidel a náboženských autorit. Ani takové náboženství není to špatné, ale s Ježíšovou vírou to často opravdu nesouvisí.

Náboženský systém musí žít, musí reagovat na výzvy své současné doby. Pokud to nedělá, fundamentalizuje a v další fázi pak umírá. Ale může žít také překotně, bez pokory a poslušnosti vlastních kořenů, v popisech lidské fyziologie se tomu pak říká rakovina, v řeči Bible rajský hřích. Právě pro tenhle v dějinách člověka všudypřítomný hřích zhoubné autonomie zavedl Hospodin na lidskou scénu také ozdravné procesy, a tak doplnil dějiny tohoto světa na dějiny spásy.

Právě tak se stává také, že boží lid svému Hospodinu nebo Alláhovi vytrvale předpisuje, co Bůh smí a dokonce musí od lidí chtít a co nikoli. Kdosi z našich prapředků uzákonil, že málo důsledným nicneděláním (včetně chůze například) o dnu svátečním se mezi židy hřeší; jiný to zdokonalil příkazem, že mezi katolíky se hřeší zase tím, že se nejde na mši a zůstane doma. Není pak divu, že mnozí dnešní věřící jsou pak docela bezelstně přesvědčeni, že žádný boží zákon ani neplatí, rozhodující jsou přece prý dnešní náboženské autority.

Ježíš dnešního úryvku zákony o sabatu neruší, naopak. Dostává se do konfliktu s učiteli zákona právě tím, že je božím i lidským zákonům věrný. Ježíšova věrnost však naslouchá pečlivě nejen liteře zákona, ale také smyslu toho kterého zákona. Ježíš tak ctí pramen i jeho rozvoj; a dokáže ve své životní praxi smířit poslušnost a dospěle odpovědnou svobodu.

Ježíš rozumí liteře božího zákona výhradně z celku božího vztahu k člověku, z celkového smyslu té boho-lidské symbiózy. Takový postoj nepotřebuje nikdy boží zákony ani bagatelizovat, ani naopak tabuizovat, jsou a zůstanou znameními vítané boží vstřícnosti vůči člověku.

Zákony kdysi Bohem autentisované netřeba rušit ani po tisíciletích, protože jsou znamením, nikoli snad perfektním popisem ideálních procesů. Smyslem takových znamení je totéž, co je smyslem svátostných znamení: Bůh je tu ten, který svítí na cestu člověka prodírajícího se dějinami ke svému dovršení. Bůh židů i křesťanů se tak projevuje proto, že mu na lidské zralosti a vůbec na zralosti všeho stvoření osobně záleží, líbí se mu, je jeho radostí. Právě na tom se zakládá celá dynamika dějin spásy.

Znalci Zákona se tehdy přeli s Ježíšem nikoli o sám zákon, ale o interpretaci smyslu ustanovení sabatu. Takové pře jsou věčné, dodnes mají náboženští znalci s Ježíšem evangelií podobné obtíže. Kdo chce porozumět sabatu anebo křesťanské neděli, musí se ptát celých dějin spásy; musí začít už v ráji. Pak totiž nepřeslechne za dnešním úryvkem Deuteronomia, jak Bůh stvořitel překonává osudný hřích světa: spása se tu manifestuje exodem z otrocké práce. Deuteronomista však zároveň učí, že Hospodin ustanovil sabat lidem pro radost; ustanovil sabat, protože chtěl lidem a vlastně celému stvoření umožnit předchutnání takového eschatologického, už neodvolatelného šálom. Vše živé má o sabatu zakoušet, že Hospodin se stará a postará; tu a tam zakusíme, že jsme jeho a v jeho náruči je milo. Tenhle prvek nesmí chybět ani křesťanské neděli, má-li být neděle legitimním dědicem sabatu.

Všimněte si, prosím, kdo je podle Marka pánem soboty: Neříká, že Boží syn smí dělat i to, co zákon zakazuje. Právě naopak; říká, že pánem soboty je syn člověka. My všichni jsme pány našich svátečních dní; ovšem podle Ježíšova vzoru jsme jimi až tehdy, jestli svým jednáním - ať už odpočíváním či intensivní činností - v Duchu i popravdě svědčíme sobě i druhým, dokonce všemu stvoření, že hřích světa (a tedy i ten náš) je smířen, že bariéry mezi Bohem a člověkem, Bohem a světem už padají, že lidská "práce" (jako třeba uzdravování) konečně už nemusí být znamením trestuhodnosti člověka i světa.

Ti staří určili pro jistotu počet kroků, který se smí beztrestně o sabatu udělat, aniž by to nebe registrovalo jako práci; takový košer sabat nebyla pak maličkost, už aby byl za námi, říkali si mnozí. Ti dnešní zase neváhají těžce sankcionovat takové katolíky, kteří v neděli nepřišli na mši, ačkoli si včas nezajistili dispens. Slavit svátek se prostě stalo vážnou povinností, hrozící malérem.

Dnešní evangelium k tomu tvrdí, že tahle nekrofilní logika Ježíše dráždí. Ježíšův Bůh naplňoval svůj lid touhou někdy jásat, někdy zvednout ruce, někdy získat pohlazení a jindy sám pohladit. Samozřejmě zasadil taková semena toužení i do toho chromého, nejen do nás zdravých. Té touze je třeba otevřít brány, nikoli je tarasit; naše dějiny se přece mají stávat dějinami spásy! Ne nadarmo také Ježíš v té souvislosti užívá termínů smět dělat dobré: Je třeba pečlivě zvažovat, než se odhodláme někomu nařídit, aby byl tak či onak dobrý. Křesťanu je přiměřenější svědčit, nikoli prostě mocí dělat pořádek tak, že donutíme k němu přesilou.

I ta moc - moc klíčů - je sice legitimní, ale stane se zavádějící, stává se světlem bludičky; a cesty označené bludičkami nevedou do života, ale ke smrti. Proč asi nezhořkla Ježíšovi všechna slova v kritické chvíli křižování? Věřím, že se to podařilo právě díky tomu deuteronomisticky milému Hospodinu, kterého Ježíš celý život vyznával; díky zážitku milostivosti Otce minulých let unesl Nazaretský svou smrt a otevřel se budoucnosti. A právě to rozumíme spásou člověka i spásou stvoření vůbec.

Člověka běžně svazují i mnohá jiná otroctví než otroctví práce v egyptských cihelnách; v Kristově vzkříšení můžeme ochutnat také osvobození jiných vrstev naší lidskosti i našeho světa. Tak třeba podoben otroku vleče se světem slepec, malomocný, nevyléčitelně nemocný, anebo jinak na okraj společnosti těch "řádných" vyvržený. Vlečou se bez odpočinku, bez společenství, bez nedělí a bez dovolené. Kdo z nás chce být Ježíšovým učedníkem, musí slavit neděli také odvážným odstraňováním překážek upřímné radosti bližních z jejich vlastní existence, tvrdí dnešní evangelium. "Pamatuj na mocné boží činy v tvůj prospěch a sám čiň dobré, aby i jiní mohli podobně vzpomínat s díkem", radí už starozákonní autor dnešního čtení.

Tato slova autor přednesl během setkání pražské obce s brněnským okruhem ES o Letnicích 1995

Je dobře, že se aspoň někteří odpovědnější křesťané zabývají úvahami o budoucnosti církve. Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže je na všech nás, aby tou Kristem zaštítěnou církví zůstala i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Vždyť všechny známé křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi - skále. A ne každá přítomnost leckteré z nich je záviděníhodná.

Všichni patrně znáte knížečku profesora Häringa. Aspoň někteří znáte asi velice pozoruhodnou studii Klostermannovu Priester für morgen z konce let šedesátých. Anebo aspoň myšlenky Urbanovy či Mandlovy nebo Bonaventurovy.

Někdy se zdá. že některým křesťanům o budoucnost ani tak nejde, bojují výhradně jen o přežití zde a teď. Jenže od počátku dějin církve platilo, že víra, naděje a láska mají společný pramen i společný cíl. A všechny se vzájemně podmiňují.

Naděje, to je důvěra opírající se nikoli o zkušenost, ale o víru. Tedy prazvláštní důvěra. V našem případě důvěra v budoucnost jakoby už vtělovanou, jakoby UŽ, ačkoli fakticky JEŠTĚ NEexistující. Jenže každá budoucnost koření v přítomnosti. A tak může být reflexe přítomnosti zároveň i službou budoucnosti. Ne automaticky ovšem, v tom je ten háček. Je totiž doopravdy třeba, jak tvrdí sv. Petr, být vždy připraven dokázat vysvětlit důvody své naděje - tak se totiž verifikuje i zdraví přítomnosti.

Žijeme z boží vůle právě teď. Není už středověk, kdy si papežové Řehoř nebo Bonifác mysleli, že právě církevní hodnostáři mají veškerou moudrost k řízení světských záležitostí. Není ani starověk, kdy pokorný Petr dovolí jakémusi teologovi Pavlovi z Tarsu veřejně kritizovat hlavu sboru apoštolů, že se prý nechová náležitě, ba pohoršlivě. Žijeme dnes. Jaká je tedy naše současná církev? Jaká by měla být? A jaká může vlastně v daných okolnostech být, jsou vůbec nějaké důvody k naději? To jsou otázky, na které s vámi chci hledat odpovědi. Sám mohu jen nastínit svoje názory, možná se mi to zdaří, možná nikoli. Možná, že pomohou i vám, možná se ukáží nepoužitelné. I my, každá a každý z vás, jsme tou naší církví. Jsme církví nikoli z vůle vlastního těla či rodinné nebo klanové autority (řečí bible: "z vůle muže"); jsme každá a každý církví z vůle Ducha svatého. To k čemusi vyzývá.

Žijeme právě na konci dvacátého století. Je to století, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků, dokonce kontinentů. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás, v postkomunistických zemích. Důsledky takové ztráty popsalo už více sociologů i psychologů: Snad nikdy nebyla bytostná nejistota člověka tak dalekosáhlá a tak destruktivní. A ani současný věřící není ušetřen těchto tlaků.

Na tuto bytostnou nejistotu lze reagovat tak, že do všeho společensky významnějšího rozhodování se zapojí co nejvíce lidí. Jsou to sice lidé chybující, ale pokud jsou ochotni si vzájemně naslouchat, korigují se; vedou spory a za nesprávná rozhodnutí nesou osobní odpovědnost. Historie tohoto století ovšem předvedla i jiný model reakce na existenciální nejistotu. Postupuje se pak právě opačně: rozhodující společenská moc se centralizuje do stále užších a užších gremií a zároveň se totalizuje, zahrnuje nejen sociální, ale i osobní sféru, manipuluje intimnem, city, pravdou, étosem. Zcela zásadní dějinotvorná i intimní rozhodnutí se odosobňují a zaštítí se takovou nebo onakou neomylností (neomylná je podle některých takových vládců síla pancéřových divizí, podle jiných propůjčí neomylnost ta správná strana ideologické barikády, třída, pravda, vůle lidu nebo jiných "mocností"). Není pak divu, že původní krize se oddalováním řešení jen prohlubuje, kosmos se pak orwellovsky rozpadá na permanentně válčící seskupení. V takové době bytostných nejistot tedy žijeme. A dotýká se všech struktur, kterých si vážíme nebo aspoň toužíme vážit. Také naše církev katolická je do té míry, do jaké je viditelnou společností, ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. Některá znamení její krize připomeneme:

Krize

Krize pojetí služby

O krizi systému povinných nedělních bohoslužeb víme všichni. Málokdo ovšem si při tom připomene, že když se tridentský koncil rozhodl takovou povinnost uložit ve svědomí jako všeobecně těžce zavazující, považoval za nutné vytvořit k tomu i vnější podmínky. Vznikl tak systém, přežívající formálně dodnes, ovšem dnes dalekosáhle vyklouben ze svých původních předpokladů. Dodnes je každá diecéze rozdělena beze zbytku na farnosti. Dnešní farnost ovšem není tak velká, aby každý z farníků mohl dosáhnout svého faráře nejdéle po hodině pěší chůze a už vůbec nelze žádat, aby se věřící se svým farářem osobně dobře znali. Homilie proto snadno sklouzne v anonymní moralizování, protože adresát je až na výjimky neznám. Služba svátostí se koncentruje do zpovědnic; jenže jak ukazují ankety, ve zpovědnicích požadují lidé duchovní vedení, které ovšem za takových podmínek nemohou dostat. Podobné vykloubení forem může doložit praxe přípravy na manželství - mnohý z farářů nemá víc sil než formálně zjistit, zda jsou splněny kanonické podmínky platnosti a dovolenosti. S výjimkou tenké vrstvy více uvědomělých katolíků se tak z původní služby růstu těla církve stala služba presbyterská už jen jakousi komplikací všedního života katolíků, dokonce někdy i jen příležitostí vybrat desátek.

Krize teologického studia

Nemluvím o situaci jinde, kde ji neznám. Ale na pražské fakultě nelze nevidět ohromující devalvaci nejen teologie jako vědy, ale i samotného studia. (Ten názor ovšem není jen můj, v soukromí jej potvrzují i ti, kdo za úroveň studia odpovídají.) Tato fakulta ovšem vědecky vychovává (spolu s interdiecezním seminářem) i budoucí presbytery na několik generací. Nejen kaplany, nejen faráře, ale i budoucí ordináře. Ti všichni budou žít ve společenské situaci zcela odlišné od minulosti, kterou se dnes profesorský sbor snaží v iluzivních jevištích restaurovat. Jako výzbroj si do složitých rozhodování dospělé existence ponesou hrst naučených pouček, nikoliv výsledky studia schopného dalšího pokračování.

Krize svobody

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Na to prý má ne-li kněze, tedy určitě biskupy a svatého otce, ti prý musí lépe vědět, co má zítra pan Opršálek z Veverské Bítýšky udělat a co nesmí. Tak to nejen funguje v myslích, tak to slyšíme z kazatelen a čteme v oficiálním církevně cenzurovaném tisku.

Jestliže lze být bez obtíží neschopen svobody v dětství, v dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových tvořenou. Důsledky jsou pak zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky. Není potom vůbec divu, že se praktickými rozhodnutími anebo postupy likviduje mezicírkevní ekumenický dialog; chybějící vzdělání nahrazuje fundamentalistická nesnášenlivost, neúcta k nekatolickým nicméně legitimně křesťanským tradicím jediné Kristovy církve (viz celibát, svěcení žen, pastorace ztroskotaných manželství), pastýři stád nečelí vlkům, ale hledí uhájit svou vlastní nevím čím ohroženou existenci, své image "nahoře"...

Krize věrohodnosti

Slyšel jsem tuhle při mši ve farním kostele pozoruhodnou přímluvu: "Aby církev zůstala majákem lásky"... Všichni ovšem společně bez rozpaků na to odrecitovali: "prosímetěvyslyšnás". Nikdo patrně neshledal, že stěží lze ve vztazích naší církve k ponejvíce sekulární společnosti najít něco, co lze i bez básnické licence nazvat láskou; tím méně se ptá, zda má být majákem. Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jakou nadějí pro něj mohou být?

Anebo naše schopnost učit: Když Ježíš získával své prvé posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že "jim srdce hořelo". Dnešní církev sice ztotožnila své slovo s výrokem božím, ba je zvykem každému na potkání předkládat k věření, že její autorita je prostě neomylná. Jenže to už současný svět dávno nechápe jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost. Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady.

Chci tím naznačit, že naše slova se vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality: nikdo tehdy už nečekal, že se v tom projevu dozví cokoli o míru, o pokroku, o smyslu práce, o úspěších nebo neúspěších, ač se to těmi pojmy jen hemžilo. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo si všimne, má-li náhodou dnes co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za svatodušní charizma. Žije-li bez ženy, rozumí se tím bez řádné manželky... Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak každý posluchač či čtenář předem ví, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí, ale posluchače se to stěží bude týkat.

Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí. Krize dávno už přerostla v krizi věrohodnosti všeho trochu ideálního i v obecném povědomí politiků a úředníků.

Malou ukázku naší snad neuvědomělé neupřímnosti nabízí např. eucharistická modlitba, mešní anafora, kterou bez rozpaků recituje katolický kněz současnosti na památku svého Krista a Pána. Ta mešní anafora v prefaci říká:

"Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů..."

Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha? Zná přece jen bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, regulace porodnosti, zná dozorce nad desaterem, dozorce nad desátky, nad nerozlučitelností manželství...

Dlužíme rehabilitovat

Pojem spásy

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než tahle její modlitba. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a na vliv ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralizmus, dokonce prý z boží vůle monarchický a fundamentalistický; ideál církevního služebníka se vidí a odměňuje na "cyklistech", kteří se směrem vzhůru hrbí, směrem dolů šlapou. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě s úspěchem funguje, ale kříž a nedělní jitro k tomu netřeba.

Nezakrývám, že tohle vše se osvědčuje jako úspěšný model společenské vlády, osvědčuje se to ostatně už dobře tisíc let. Nepopírám, že taková církev je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem a je jakoby nesmrtelnou. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení, proto se opět už opevňuje majetkem i kázní proti pomyslným nepřátelům vně i uvnitř, proto trestá a vylučuje údajně zlé, ale především nonkonformní.

Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá hledat spásu jinde než v moci a síle instituce.

Pojem služby

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než oč naše církev usiluje. Svět ztratil schopnost budovat domov, proto hledí jen a jen na svůj momentální přítomný prospěch. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince. Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surrogátům všeho druhu. Takovou spásu, takovou záchranu by i tenhle sekulární svět přijímal rád. Jenže církev má prý jiné starosti než demonstrovat na sobě samé vítězství kříže.

Myslím, že by naši současníci měli na našich osudech, na našem snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval.

Pojem evangelizace

Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme v rozpačitých nitrocírkevních dokumentech. Je třeba tyhle pojmy nevymýšlet, ale převzít je poslušně přímo v pramenech, v bibli a v dějinách odezvy.

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království a že je to možné poznat na těch a těch znameních, byla to pro mnohé nesporně dobrá zpráva, euangelion i pro ty, kteří nebyli nijak ideologicky předzpracováni. Dnes se hlásáním evangelia rozumí indoktrinace, opakování nebo přetlumočení katechismu, reklamní show zvoucí k účasti na folklórních slavnostech, anebo reklama pro vlastní služby poskytované za takovou či onakou úplatu, jakýsi nábožný byznys prý v zájmu obou stran. Nejde už o naději ve změnu stavu vyděděných, jak o tom hovořil Izaiáš, nejde už ani o činy, které tuto změnu stavu vyvoleného lidu dovolily ochutnat i těm, kteří záchranu potřebovali nejvíc. Tenkrát zbožnost lidu evangelisté nejen neovládali, ale často ani nechtěli ovládat. Tak rozuměl poslání "hlásat radostnou zvěst" Ježíš: hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé se našlo řešení. Nic z toho neleží na srdci dnešním evangelizátorům ex offo, ti totiž vidí evangelizaci v reklamě tomu, co právě umí: fráze o společenství, o lásce pastýřů, o nezastupitelné roli černého muže v suknici, o nekonečné ceně toho či onoho zbožného úkonu, ke kterému ovšem nutno zaplatit spoluúčast klerika.

Sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; ten svět se musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji.

Navíc tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě. Ví, že je vinen mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost. Ví, že je vinen mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a potřebuje věrohodnou zvěst o odpuštění, o přijetí marnotratných, o realitě smíření, o schůdnosti manželské odpovědnosti a odpovědnosti za rodinu.

Proč však tomuhle provinilému světu nestačí svědectví bible? Chybí mu k tomu u nás vyznání víry v tyhle zázraky. Ten provinilý svět neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně vinna a že se pokání pod různými záminkami vyhýbá - právě tak vyhýbá, jako kdyby sama v odpuštění nevěřila. A tak se mu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu ani zaslechnout nemůže.

Pojem smíření

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Pokud se v katolické církvi mluví o smíření jen v souvislosti s přejmenováním staré známé zpovědi na "svátost smíření", neřeklo se ještě vůbec nic; zpověď je, jak známo z dávnověku dětských let, jedním z hlavních pilířů kněžské nepostradatelnosti. Ale že by mohla ještě něco vyřešit? A co vlastně, říkají si, když hledí na nás zpovídající se?

Z odpuštění, z umění převzácného se stal napřed rituál, pak mimikry pro zbabělce neochotné přiznat svou odpovědnost neméně veřejně, jak ji veřejně pošlapali. Nakonec zbyl už jen rachot slov. Pokud totiž odpuštění nepředchází skutečné vyznání a skutečné přiznání, je mrtvým rituálem, tragikomickou fraškou bez jakýchkoli personálních důsledků. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy docela úspěšně zadržujeme. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, ten člověk chtě nechtě musí v duchu zbrojit na chvíli takzvané spravedlnosti, kdy se konečně pomstí za všechna ta skutečná nebo jen zraněnou fantazií zkonstruovaná příkoří.

Jenže naše církev nemiluje pokání, vyhýbá se mu pod jakoukoli záminkou. Jako kdyby v jeho moc sama nevěřila.

Podobně by mohlo být dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka smíření, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně. Smíření je uměleckým dílem. Má tedy šanci jedna ku tisíci, že se podaří jen tak náhodou, samospádem dějin, bez toho, že by předcházelo odpuštění, pravé a poctivé vyčištění všeho toho starého kvasu nespravedlností, křivd, opomenutí i zlomyslností.

Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje - kdyby ten svět opět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

Jaká by ta církev přítomnosti měla tedy být

Motivy a odvaha k činu

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být těm pravdám právi. Jak? Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

"Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy....Ať se ve víře a lásce sjednocujeme ve společenství s římským biskupem Janem Pavlem a našimi biskupy. Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..."

Netřeba se vymlouvat, že to nebo ono nesmíme, že nám brání, že o nás nestojí atd. Je třeba tu pravdu nejen uznávat a vyznávat, ale také konat. Máme víc možností, než můžeme stačit realizovat.

Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.

Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu, v životě svátostném.

Máme možnosti pomáhat při teologické přípravě laiků.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenismu, protože dosud je u nás ekumenismus jen trpěnou anebo dokonce odháněnou popelkou.

Myslím, že důležitější než přízeň mocných je cosi jiného: o budoucnosti našeho díla rozhodne, zda stále ještě věříme v Krista, který nás do těchto závazků povolal. Zda my sami ještě dokážeme věřit v boží království, které stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v církevní smysl našeho mravenčího hemžení pod kopyty koní.

Kéž si tedy sloužíme navzájem podobně, jako si sloužili Ježíš, jeho Dvanáct a nejbližší přátelé - muži i ženy jejich doprovodu. A ta služba nemůže nebýt svátostnou, děje-li se ve víře, naději i lásce. Těsně před Velikonocemi jsme se navzájem ujistili, že nemíníme měnit svůj služebný statut a roli, protože nemíníme měnit Pána svého srdce. V předvečer Letnic vyznáváme veřejně, že Pán našich životů se nám osvědčil jako Pán dobrý, milý, milostivý a spolehlivý. Pán se ukázal Pánem i v čistě osobních krizích, kterých není ušetřen nikdo, kdo je pozván, povolán a vyvolen k jakékoli z pravdivých forem následování Krista, ať se takové následování děje v manželství či v charismatickém celibátu.

Často se pochybuje o tom, zda má vůbec nějaký smysl církev ještě dnes. Vyznáváme, že nám se osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka milostivě, ale macešsky a nespravedlivě. Církev není jen hierarchie, ale církví jsou i naši bližní, ti a ty, kteří a které nás podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky resp. interpersonálně pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů.

Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často v posledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje tak říkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě.

Podobně nesporné ovšem zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení.

Existuje ovšem i církevní establišment. Také církevní establišment podobně jako v kdysi v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.

Establišment vždycky měl a dodnes má i jiné sebezáchovné páky: Správné stádo prý nechává odpovědnost na pastýřích a chová se podle pokynů, přesně podle pokynů; dnes hosana, zítra ukřižuj, tak se chová ukázněné stádo pod holí legitimních pastýřů. Jenže my už víme z pašijí, že Ježíš tuhle kázeň lidu nepřežil...

Ale díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků a úředně cejchovaných územních království fokolare, charismatiků, novokatechumenů či Opus Dei činná také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, bez praporu, bez stejnokroje, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně krédo, neřkuli antimodernistickou přísahu.

Je to chrám, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené. Inkarnace boží skvělosti je naše sláva i naše bída; nejsme totiž lepší než naši otcové. Skutečně - v dobrých společenstvích je přítomen živý Pán. Proto v takovém společenství nacházejí zranění opět to potřebné minimum sebeúcty, najdou tam impulsy k odvaze doufat, najdou tu podporu v odvaze milovat ve svobodě Ducha svatého.

Shrnutí

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem uvěřil a co chci vyznat: Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné nepříznivé situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné toto:

Kde je pole pro ES

(1) služba těm, které se pokouší současná klerikalizace církve vytěsnit z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí je. Klerikalizace oklešťuje nejen práva ženy, práva hlavy rodin, práva laika účastnit se tvůrčím způsobem existence církve, budovat její víru zde a teď, formovat její tradici. Klerikalizace bohužel deformuje i přirozené proporce dozrávání osobnosti: v klericích živí neodůvodněné nároky, v ostatních deprese, ve všech komplexy méněcennosti. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o božím dětství;

(2) Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke "královskému" kněžství, ale podobně i "královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu. Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují je lžičkou a baví jej hrami. Je třeba v sobě vzbudit potřebnou odvahu, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké.

(3) Naši bližní musí zakusit, že církev není jen kojeneckým ústavem, ba ani jen matkou macechou, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným, ale hluchým. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce právem staviteli už ocejchovaný jako kamen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

Co je a co není naše starost

Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí už proto, že jsme pokřtěné a pokřtění. Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne "nové stvoření". I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.

Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou. Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.

(1988)

Každý, kdo se opravdově modlívá, musel už zakusit, že někdy mluví do prázdna. Zná tísnivý pocit, že "všudypřítomný" Bůh jej neslyší - snad o mne ztratil zájem... A každý, kdo aspoň trochu poctivěji hledal jak se dostat do Kristovy blízkosti, zná okamžiky, že "Kristus Ježíš je kdesi strašlivě daleko a já tady - pochopitelně docela sám". Někdy se ptáme "A co je pravda?", ačkoli nejsme vůbec zajedno s Pilátovým cynismem.

Fata morgana je pro člověka unaveného hledáním vody v poušti smrtelným nebezpečím. Takový je ochoten vydat poslední síly na pronásledování pouhé iluze. Něco podobného se může stát komukoli z nás, hledáme-li nepříliš úspěšně něco pro nás velmi důležitého: Žizeň žene tak dlouho za každou představou a snem, že ke skutečnému prameni už chybí síla dojít.

Je velkou předností svátosti, že není seancí kouzelníků a neslibuje sedmimílové boty ani bystrozrakost z pohádek, ale je chvílí pravdy. Svátost je setkáním s Ježíšem. Má tedy smysl jen pro ty, kteří o setkání s živým Ježíšem opravdu stojí a velice jim záleží, aby to bylo jistě s opravdovým Ježíšem. Svátost je příležitostí a zároveň ujištěním, že setkání se opravdu děje, že nejde o fata morganu. Veškerá autorita lidské a křesťanské víry tuto chvíli pravdy garantuje. Potřebuješ-li, setkáš se s s Ježíšem v moci Ducha svatého. Ale je to také bolavá přednost, něco od člověka vyžaduje.

Církev je přesvědčena (a na koncilu učí), že lidí fakticky patřících ke Kristu je mnohem více než pokřtěných. Místo křtu spojuje takové lidi s Kristem touha po dobru a poctivost životního úsilí. Přesto mnoho lidí stojí o křest, protože taková svátost slavená uprostřed společenství církve nebývá už ani zbožným snem, ani opiátem, ale závazkem pro všechny přítomné od křtěnce přes církev až po Trojici boží. Událost křtu je všem viditelným milostivě účinným a neodvolatelným znamením, znamením "nebi i zemi", že pokřtěný a Ježíš patří už nadále k sobě. Přesto je mnoho pokřtěných, kteří žijí zcela nedotčeni takovou událostí.

Podobně i vyznávat statečně a s dospělou odpovědností "jsem křesťan a chci jím být" lze zajisté i prostým životem z víry. Přesto se pro takovou příležitost raději znovu slavnostně setkáváme s Kristem jako svědkem takového osobního rozhodnutí. Také zde jsme byli mnohokrát svědky, že svátost jako by stekla po skle srdce beze stop.

Napravovat podle reálných možností, co jsem v minulosti nějak pokazil nebo nezvládl - to jistě mohu i bez svátosti pokání. Celá staletí hledala a nacházela církev odpuštění hříchů jinak než svátostně a dodnes ty nesvátostné formy také fungují. Přesto není svátost pokání něčím nadbytečným. Ale i zde platí, že mnozí se chodí zpovídat, ale stopy to na nich nezanechává.

Mohli bychom takhle pokračovat dál - vždy je podstatným přínosem k nějakému závažnému lidskému rozhodnutí právě ta pečeť, to ujištění, že co se děje, děje se opravdu, ne pouze v mých touhách či představách, tedy skrze Krista, s ním a v něm.

Jistě jste už ochutnali opravdové přátelství: k skutečnému příteli můžete přijít kdykoli, můžete se s ním přít, radovat, anebo prostě mlčky sedět a vždycky je vám dobře. Než takové přátelství vznikne, musí oba pro ně mnoho udělat a leccos tvrdého spolkout. A musí se do něho velice mnoho investovat, především vydat sebe sama. To samozřejmě platí i o svátostném setkání s přítelem Ježíšem. Svátost není návštěvou ze slušnosti ani společenskou konvencí. A není nic divného, že znáte dost takových, kteří sice ke svátostem chodí velice často, ale nejsou o nic lepší a radostnější než ti druzí. I v jejich případě svátost dosvědčuje, že "co se děje, děje se opravdu".

Jako pravda na zemi i na nebi se pečetí i postoje, kdy se bohužel neděje v lidském srdci nic. Tak působila Ježíšova přítomnost i na jeho současníky: Setkal se s desetitisíci lidí. Ti z nich, kteří byli spokojeni sami se sebou, kteří se nepotřebovali s Ježíšem setkat jako s životní pravdou, takoví neměli ze setkání docela nic - a přece se opravdu uskutečnilo. Hledající (jako třeba Nikodem) nebo k zbláznění touhou vyhladovělé (jako třeba Maria z Magdaly) ovlivnilo takové setkání na celý život. Ovlivnilo je nikoli "kouzlo" Ježíšovy osobnosti, ale pravdivost jeho životního postoje, jeho vztahu k Otci i lidem, pokud ovšem po právě takové toužili, a proto se tomu vztahu odvážně otevřeli.

Svátost dává jíst - ale hladovému. Otevírá - ale tlukoucímu.

Už toto čistě osobní znamená pro dospělého člověka velice mnoho. Ale každá svátost je víc než jen osobní pomocí Kristovou jednotlivci. Každá svátost má i rovinu společenskou. Čím budete starší, tím méně budete pochybovat, že život každého z vás je docela jedinečný, neopakovatelný a někým druhým nezastupitelný. Lidé nejsou mravenci nebo včely, kde funkci každého jedince lze snad beze zbytku nahradit skoro kýmkoli jiným. V přátelském společenství dokáže každý víc, než jako jedinec. Společenství samo je totiž víc než jen součet všech, kteří jej tvoří. A právě svátosti velice účinně společenství spoluvytvářejí. To je prostě zkušenost.

Do jaké míry je však vázán našimi svátostmi i Kristus? Anebo jinak (což možná pociťujete palčivěji): do jaké míry vás taková důvěra nakonec zklame?

Síla a účinek svátosti ve vás i ve společenství záleží jen a jen na vaší víře, přátelé. Bůh přece nikomu nestraní, zjistil už Petr. A v tom je zároveň celý problém. Víru si totiž nestačí jen tak namluvit. Věřit v Ježíše znamená spoléhat na něho ve všem a ne méně, než spoléhá některý váš známý na peníze, na svou legitimaci či na vysoko postavené příbuzné. Spoléhat se a sám věrností nabízet, že se i Kristus může ve své věci spolehnout i na mne. Jenže odvahu věřit natolik, že se v našem životě vně i uvnitř Bůh opravdu začne projevovat, to není ani mezi pravidelnými návštěvníky kostelů a zpovědnic příliš častý jev. Zeptejte se svých kněží, bojí -li se smrti; zeptejte se jich, nebojí-li se chudoby a bezmocnosti. Víte stejně dobře jako já, v čem je kámen úrazu: Není vůbec snadné vydat se takto na milost a nemilost Bohu konec konců přece jen víc neznámému než známému.

I mne ovšem někdy napadne, není-li to všechno jen útěcha, zbožné přání, sen nás slabých... To právě znamená "vydat se lásce někoho": veškerá jistota a stabilita takového vztahu visí na vzájemné důvěře těch bytostí. Vydáváme se vždy - ať lidem nebo Bohu - bytosti v hlubinách tajemné, neznámé, nespočitatelné. Své poklady máme v nádobách hliněných. Proto také bytostně pravdivé starokřesťanské: "Amen, přijď Pane Ježíši" opakované po všech našich pochybnostech, to je jediné, čím my křehcí a vposledku malo-mocní můžeme přispět do láskyplného vztahu člověk-Bůh.

Tento celoživotní zápas o skutečnou víru, abychom ji mohli Bohu znovu a znovu darovat jako své intimní vyznání vykvetlé v naději a lásku, to je to jediné, co můžeme darovat. Proto také Kristus právě o víře tolik mluvil a tolik o ni stál. Je to ovšem zápas, který musí vposledku vybojovat každý sám. Nelze věřit za druhého. Nicméně může-li pomoci komukoli z nás osobní svědectví, tedy já - nikoli ze své funkce, ale jako člověk zápasící jako každý jiný - já strašlivé síle Boží lásky ve svátostech doslova a do písmene věřím.