Tomáš Matuška

Říjnovým zasedáním skončila synoda o synodalitě. Byl schválen a zveřejněn závěrečný dokument. Abych pravdu řekl, dosud jsem ho nečetl. Přestože je užitečné shrnout a interpretovat reflexi současného stavu celosvětové církve, cílem synodálního procesu nebyl dokument. Cílem synody o synodalitě také nebyla ani změna církevních struktur ani změna magisteria nebo církevního práva. I když si to mnozí účastníci velmi přáli. I když se toho mnozí účastníci velmi báli.

Když papež František v říjnu 2021 vyhlásil začátek tříletého synodálního procesu jako procesu naslouchání všem pokřtěným, vzbudilo to ve farnosti¹ rozporuplné pocity. Na jedné straně nadšení, že někdo „hodně nahoře“ chce slyšet ty dole. Na druhé straně visela ve vzduchu frustrující zkušenost starších farníků ze zmařené práce plenárního sněmu katolické církve v letech 1997-2005. Dosavadní zkušenost s papežem Františkem však byla motivací, že to máme zkusit.

Církev obecně potřebuje osoby s autoritou předávání svědectví o životě a vzkříšení Ježíše Krista a odpovědností zachovávat jednotu a kontinuitu s apoštoly. Autorita samotných apoštolů byla již od vzniku křesťanských církví považována za garanci kontinuity mezi Ježíšovým učením a církví. Apoštolové byli považováni za první instanci výkladu Ježíšových výroků a kontinuita s učením, vírou a praxí apoštolů se tak záhy stala kritériem ortodoxie a ortopraxe vznikajících křesťanských obcí a přirozeně tak jejich legitimity a autority.