Jan Spousta

Jednouz velkých otázek křesťanství a křesťanské teologie je otázka tradice,kontinuity a uchovávání odkazu. V tomto čísle Getseman nám ji připomenepředevším Jaroslav Vokoun svým článkem o sporech v Československé církvihusitské nad tzv. apoštolskou posloupností. Jak závazný, jak důležitý je symbolnepřetržitého řetězu vzkládání rukou biskupy od prvních apoštolů až dodneška?

Koneckoncůnejen successio apostolica je symbolem tradice. Zvyk některých církví míchatzbylé staré křižmo do nového, o němž nás ve své objevné liturgické studiiinformuje Aleš Roztočil, je také jasným důkazem touhy po přímém fyzickémdoteku s prvopočáteční minulostí, a stejnoutouhu bychom našli i v pozadí mnoha jiných – třeba i méně symbolických –jevů a činů v křesťanských církvích.

Pročtaková poptávka po kontaktu s kořeny? Jistě to není nezbytná podmínka přežitínějaké myšlenkové soustavy. Existují i tradice extrémně netradicionalistickéa nevázané tělem. Například moderní matematika má samozřejmě svoji tradicia historii sahající ještě dále do minulosti než tradice křesťanská, alesamotní matematikové k ní bývají často zcela lhostejní. Většinou se jí vesvých knihách nezabývají, nanejvýš tu a tam použijí jméno vědce, který jakoprvní našel to či ono zajímavé řešení: Pythagorova věta, Newtonova metoda,Lebesgueův integrál.

Pročsi mohou matematikové dovolit tradici opomíjet? Nepotřebují ji totiž k tomu,aby obhájili smysl pravdivost svých tvrzení ani celkový smysl svého počínání.Pravdivost se zde odvozuje formálním důkazem z definic a postulátů aúspěšnost se dá odvodit z čistě světských, praktických kriterií. Zmíněnávěta, metoda či integrál by se klidně mohly jmenovat i jinak aniž by ztratilyněco ze své relevance, a nebýt Pythagora, Newtona a Lebesguea, jistě by ječasem objevil někdo jiný.

Naopakkřesťanství je jako málokteré náboženství svázáno s kořeny. Mojžíš, Lao’c,Konfucius, Buddha i Muhammad byli zajisté velicí náboženští géniové,zjevovatelé, učitelé a zároveň i příklady praktického uskutečnění svých idejí.Ale tyto ideje by byly konec konců myslitelné a uskutečnitelné i tehdy, kdybyse dočista zapomnělo na jejich první vyslovitele. Zato my křesťané si svéhoKrista musíme pustit mnohem více k tělu – kdybychom to nedělali, nejen žeztratíme smysl svého jména a cíl svého snažení, ale především naše víra rychlezdegeneruje v moralizující žvanění. Památka, kterou nám Ježíš před smrtíodkázal a přikázal, není jen nezávazná vzpomínka, ale patří k podstatěvěci. A fyzické svátosti a „svátostiny“ trefně od­po­vídají vtělené povazekřesťanství i daru lidské tělesnosti.

Ovšemževedle tohoto legitimního důvodu existují i důvody až příliš lidské. Pověrčivost(bez nepřetržitého řetězu dotyků dlaní by to prý nefungovalo), nahrazení obsahuformou (pro hádky nad fyzickou posloupností lze tak lehce zapomenout na otázkunáslednictví duchovního), chybějící jistota víry i sebejistota služby (úsilío fyzické „důkazy“ duchovní reality jako ubohé náhražky důkazu, který dáváDuch sám tomu, kdo uvěří Bohu) a především touha po moci (jak snadno a rychlevyloučit jisté nepohodlné jedince z úřadu a zajistit si náboženskýmonopol).

Nemělibychom myslím usilovat o vykořenění vůní a dotyků, barev a chutí. Vede tok dokétismu. Ale nesmíme je používat jako berličky nebo jako zbraně.

Sporo apoštolskou sukcesi v zrcadle Českého zápasu

Jaroslav Vokoun

Doklady o významuduchovenské služby a svěcení v apoštolské sukcesi pro českou reformaci vhusitském i bratrském proudu mohou vzbudit dojem, že přijetí této apoštolskétradice protestantskými církvemi a tím odbourání největší překážky ekumenismunemůže být velkým problémem. Také pohled do protestantského zahraničí vzbuzujepozitivní očekávání, viz dohody z Porvoo a severoamerické dohodylutersko-anglikánské. Ve skutečnosti se však jedná o neuralgický bodčeskomoravských protestantských církví, jehož je lépe se vůbec nedotýkat.

S jakými obtížemi je zdetřeba počítat, bylo možno sledovat v r. 2002 na konfliktu o tuto otázku vCírkvi československé husitské (CČSH, dříve CČH). Tento konflikt se pokusímeníže stručně zachytit, a to včetně jeho emocionálních a jiných „neteologickýchfaktorů“, protože i zde se opět ukázalo a evidentně i v jiných církvích ukáže,že na těchto nedogmatických faktorech bude nakonec záviset zdar dialogu. Opětse zde také aktualizuje doporučení, že by církve měly pro zdar ekumenismu začítvést ekumenický dialog s vlastní minulostí, které se odcizily neméně než svýmekumenickým protějškům. Budeme se opírat především o informace v Českém zápase,protože naše ústní zdroje měly obavy z uveřejnění svého jména. I to je propopisovanou situaci charakteristické.

V Českém zápase (dále ČZ, jde o oficiálníperiodikum CČSH) 4/2002 z 20. ledna 2002 vyšel článek s názvem Překoná našecírkev i další pokus o manipulaci? V tučně tištěném prvním odstavci sesugestivně líčí situace člověka, jehož tíží svědomí. Slíbil někomu, že něconevyzradí, a pak si uvědomil, že má na vybranou mezi zradou a zlem, kterézpůsobí, když nezradí. Tak se prý cítil jeden nejmenovaný duchovní předtím, nežnavštívil redakci Českého zápasu (sic!) a svěřil se se svým tajemstvím.“Bezokolků přiznáváme, že jsme mu nejdříve nechtěli uvěřit, ale předložil námdostatek důkazů, které jsme si ověřili, a proto se teď můžeme se svými čtenářio toto tajemství podělit“ (Konec tučného tisku). Dotyčný duchovní se prýzapojil do skupinky svých kolegů, „kteří se (v historii naší církve už potřetí)pokusili, přiblížit nás všechny’ k, jediné svaté obecné apoštolské církvi‘ tak,že naši faráři budou svěceni biskupem, který byl vysvěcen v církvi, disponujícítzv. apoštolskou sukcesí. Připomeňme, že první pokus vedl k, pravoslavnékrizi‘, druhým pokusem jsme sice získali dva biskupy se sukcesí, ale ani jedenz nich už při svátosti svěcení kněžstva naší církve nebyl“.

K tomu poznamenejme, že„první pokus o manipulaci“ byl ve skutečnosti realizací oficiálního záměru CČS.Nevyšel proto, že se prosadila liberální většina, a Matěj Pavlík – biskupGorazd vytvořil s několika věrnými moravskými obcemi českou pravoslavnou církevsrbské jurisdikce. Československá církev pak usilovala o vysvěcení biskupůjinde, nebo aspoň o jejich potvrzení některou evangelickou církví, ale vzhledemke své tehdejší oficiální věrouce nikoho ochotného nenašla. Úmysl svěcenízískat je však mimo pochybnost. Druhý pokus měl skutečně manipulativní rysy vtom smyslu, že dotyční byli sice řádně zvolenými biskupy, nechali se všakvysvětit tajně (tj. bez informování vlastní církve) starokatolickými biskupy. Doklado tom objevil v sedmdesátých letech v ústředním církevním archivu J. B.Lášek (o jehož ústní sdělení z první poloviny osmdesátých let se opírám), bylomu však prý zakázáno to oficiálně zveřejnit.“A potřetí? Potřetí našliPortugalskou apoštolskou církev.“(Následuje tučný tisk) „Koncem loňského rokutam místní arcibiskup Rt. Rev. Antonio José da Costa Raposo vysvětil biskupemThLic. Antonína Jelínka, který je současně farářem naší církve v UhlířskýchJanovicích.“ K článku je připojena i fotomontáž portrétu A. Jelínka spřimalovaným kolárkem na portugalském nebi s katedrálou nezávisléportugalské katolické církve po levé straně. Ve skutečnosti tam A. Jelíneksvěcen nebyl.

Následující číslo ČZpřináší zprávu o 22. zasedání Ústřední rady 12. ledna (sic! – osm dní předzveřejněním „tajemství“ v předchozím čísle ČZ), na němž (opět tučně tištěno)„Ústřední rada… s postojem nepřijatelnosti vzala na vědomí“ Jelínkovo svěcení.Uložila pražské diecézní radě situaci neprodleně projednat a řešit podle řádůcírkve a předložit ústřední radě návrh řešení.

Redakce se nadto dotázalajednotlivých biskupů na jejich osobní názor. Patriarcha Jan Schwarz odpovědělmj. že „církev by už nadále neměla přijímat do služebního poměru ty duchovní,tedy kazatele, jáhny a faráře, kteří se netají svými výhradami vůči věroucenaší církve a nesnaží se dodržovat řády. V minulosti jsme podcenili nebezpečí,že právě tito problematičtí duchovní s výhradami ke svátostem a řádům tvořísoučet sněmovníků, kteří najednou a proti duchu církve hlasují o budoucnostitéto církve a mohou, demokraticky‘ ipřehlasovat stále se, zmenšující‘ zdravé jádro církve“.

Pražský biskup K. Bican,ostatně přítel portugalského světitele, si přál odpovědět, „aniž bych přitompodléhal – pro naši církev posledních měsíců tak typickému – syndromuemocionální hysterie“ a věří, „že naše církev je natolik vyspělá, že nynínebude toužit revokovat čas inkvizičních metod, nýbrž se bude ve smysluplné avěrohodné diskuzi snažit hledat adekvátní odpovědi na mnohdy pro nás tak velicenepříjemné, přitom ovšem hluboce aktuální, ba přímo existenciální otázky“.

Královehradecký biskup Š.Klásek označil Jelínkův krok za zbrklý, přeje si však, „abychom se v tutochvíli nezachovali obdobně zbrkle. Jestliže se otázka apoštolské posloupnosti vnaší církvi stále vrací (i když bohužel tímto, divokým‘ způsobem bude v očíchmnohých zlehčena), věřím, že je to výzva k věcnému teologickému rozhovoru,který nabízí např. přednáška Hanse Jorissena v letošním 1. čísle časopisuGetsemany“.

Plzeňský biskup M. Mocsoudil, že „pro CČSH je tato situace natolik, exkluzivní‘, že není, podle méhonázoru, z hlediska práva stávajících řádů nijak ošetřena. Mohu jen konstatovat,že kandidát biskupského úřadu je v CČSH nejprve zvolen, a teprve potom jsou naněj vzkládány ruce.“ Brněnský biskup Šandera kritizoval „způsob, jakým se kpřípadu postavil Český zápas a někteří představitelé církve… Mám obavu, že tétoudálosti bude použito jako záminky k potlačení svobodného teologickéhorozhovoru a rozpoutání honu na domnělé rozvraceče církve, kryptokatolíky apod.Jistě by to mnozí uvítali… S krokem br. Antonína za současných okolností sicenemohu souhlasit, ale chci se postavit proti jakékoli jeho skandalizaci.“

Nejútočnější je z celkempochopitelných důvodů stanovisko biskupky Šilerové, jež si pochvaluje, jak už iřímští katolíci moudře pomalu spějí k „ženskému kněžství“. Naproti tomu někteřív CČSH by prý se vraceli až ke Tridentu. Nepomůže synkretismus, který „sivybírá jak třešničky na dortu to, co se komu zachce a líbí: tuhle sukcesi, alene poslušnost hierarchickému úřadu církve, tuhle přepodstatňování, ale necelibát, tuhle ženskou do postele, ale ne za oltář…“ Vyjádření jednotlivýchbiskupů ukazuje spektrum postojů i v rámci odmítnutí konkrétního kroku.

Současně redakce začalapro „věrné členy církve“ organizovat obnovení Společnosti dr. Karla Farského.Výzva je podepsána patriarchou. Ve výzvě se rozlišují „dva druhy farářů alaiků“ – ti, kdo jsou jen u církve a nedodržují její zvyklosti a řády, a ti,kdo jsou v církvi. Následující věta je vytištěna tučně: „Skutečnost, že jsembyl zvolen patriarchou, mě vede k naději, že máme více lidí v církvi než ucírkve. Díky Bohu.“ Založení Farského společnosti má být reakcí na „obdobíkrize“ CČSH. Tato okolnost celého případu svěcení je zřejmě velmi důležitá:Církve v situaci slabosti a krize nejsou schopné přijímat ekumenické podněty,ale jsou zaměstnány problémy vlastní identity a s tím spojeným negativnímvymezováním vůči ostatním, v protestantském prostředí přednostně vůči římskokatolictví.(Výzva je uveřejněna v rubrice Nad Písmem. Jazyk dr. Schwarze i způsob citováníPísma by nepochybně stály za podrobnější analýzu. ) Na s. 4-5 je pak uveřejněntext Milana Salajky Křesťanská církev a kněžství (údajně již dříve dodanýa zkrácený), který vyznívá donatisticky, když v závěru autor píše: „Vnašich vlastních řadách máme i problém jiný: nábožné pokukování poinstitucionálním kněžství v cizí apoštolské posloupnosti. A to až do takovémíry, jako by takové, znamení‘ zásadně měnilo závazek, že služba Pánu jeodvislá od toho, nakolik vážně se bere víra v jeho slovo, zmocněná Duchemsvatým (Duchem Kristovým), nakolik přesvědčivě a spolehlivě se vykonává svěřenýúřad.“ K článku je připojena fotografie bez komentáře, kde jakási starší dáma vpruhovaném kostýmu klade ruce na hlavu mladé ženy, snad v taláru).

Kampaň v 5. čísle vrcholív rubrice Aktuálně článkem Z korespondence dr. Karla Farského. V tučně tištěnémúvodu se útočí proti „novodobým Gorazdům“ (narážka na Matěje Pavlíka, který,když nová církev nesplnila původní slib, že ponechá katolickou věrouku,organizoval jako biskup Gorazd na Moravě farnosti pravoslavného směru). Farskýpíše, že proti Pavlíkovi neútočil, protože se nechtěl v tom spojovat„s Kordačem a tutti q… Ale věru, tentokráte už si ruce poutat nehodlámnechat římskou agenturou, když mě bude nastrkovat před sebou tu cikánskouzbraň.“

V ČZ 6/02 je Téma týdnenadepsáno biblickým Znovu svádějí můj lid. V tomto rámci je pak uveřejněnovedle shrnující informace o rozhořčených postojích věřícího lidu konečně istanovisko faráře Jelínka, datované 15. ledna 2002 (sic!). A. Jelínek seodvolává na to, že Farského generace jednoznačně o sukcesi usilovala a jejíúsilí ztroskotalo na požadavku případných světitelů podrobit se jejich jurisdikci.Jelínek prohlašuje, že jeho konsekrace nebyla vázána na takovéto podrobení secizí jurisdikci: „Biskup Antonio mě vysvětil s tím, že jsem se svobodně rozhodlzůstat v CČSH. Tím se, podle mého mínění, naplnilo to, oč usilovali naši otcovéze zakládající generace církve.“ Zajímavá je následující argumentace: „Vážnostapoštolské sukcese jsem vnímal již od svého studia na HBF. Bylo to proto, že mětak vychoval v českobratrské církvi evangelické, kde jsem vyrůstal, můj panfarář. I stará Jednota bratrská o ni usilovala, a to byla církev, o které se unás doma mluvilo s velkou úctou.“

Teprve na tomto místě, pocitaci stanoviska samého svěcence, považujeme za vhodné připojit hodnocení(ostatně i někteří z výše citovaných biskupů se odvolávali na předběžnost svéhostanoviska, pokud nebudou mít dostatek informací). Teologicky zřejmě nepochybnáje argumentace, že ke kanonicitě patří volba, a že sukcesi má přejímat církev,nikoli jednotliví faráři. Také je zřejmé, že svátost je znamení a má se tedydít viditelně, utajena snad před nevěřícím prostředím, ale nikoli před vlastnícírkví. To všechno Jelínkův čin problematizuje.

Jelínkův čin je všaktřeba hodnotit v kontextu, v němž se stal, tj. v kontextu církve, která nemáapoštolskou sukcesi a momentálně o ni ani neusiluje, přesto se však považuje zakřesťanskou církev, nazývá své služebníky kněžími a biskupy a dokonce je kekněžské službě podle svého vyjádření světí. Navíc se tato církev nazýváhusitskou a hlásí se i k tradici českobratrské. Jakou váhu má tvrzení, že někdoporušuje její řády v tom, v čem jsou v rozporu s ortodoxií obecné církve, jakouváhu má, že chápe její svátosti jinak, než je ona chápe, je-li její chápáníopět v evidentním rozporu s ekumenickou ortodoxií? Není takový člověkpovinen jednat podle ekumenické ortodoxie a nikoli podle nějakých odchylnýchlidských ustanovení, „současného učení naší církve“? Stanovisko vyjádřenébiskupkou Šilerovou zní: Takový člověk má z československé církve prostěodejít. Biskupka Šilerová zde také jistě mluví ekumenicky ortodoxně, zřejmě bytak reagoval i biskup římskokatolický či pravoslavný, a koneckonců ibiskup Gorazd dopadl stejně, ačkoli původně předpokládal autonomii v rámciCČSH.

Existuje však ietablovaná realita, kterou také nelze přehlédnout: V protestantských církvích,které nemají sukcesi, tj. hlavně v církvích německé jazykové oblastia německého kulturního vlivu, existují skupiny, které požadavek apoštolskésukcese, v církevním myšlení teoreticky tolerovaný, také realizovaly pro sváspolečenství, popř. existují i jednotliví faráři, kteří přijali biskupskésvěcení v sukcesi s odvoláním na to, že v luterském pojetí je farář biskupem vestarocírkevním smyslu. Jedná se v zásadě o malé menšiny, realizace svěcenívšak nikde nevedla k jejich vyloučení z církve (jakousi výjimkou jeHolandsko, kde se v jedné z církví prosadilo upuštění od dalších svěcení).Ještě brizantnější je situace v anglikánské církvi, kde se nutnost apoštolsképosloupnosti svěcení oficiálně uznává, ale tato nejsou ekumenicky uznávána (to platíovšem jen historicky, fakticky jsou dnes sanována účastí starokatolickýchbiskupů při konsekracích). Zde je přijetí zvláštního svěcení přímoprovokativním výrazem nedůvěry v oficiální posloupnost – a přece ani zdenedochází k postihům těch, kdo svěcení v jiné sukcesní řadě přijímají. Jde oproblém eklesiologický – chápou-li se anglikánské a evangelické církve vědomějako pluralitní a respektující svědomí jednotlivce, jsou schopny tolerovat iosobní řešení problému sukcese. Jedná se nepochybně i o výraz duchovní síly –ohrožené společenství takovou velkorysost patrně nebude moci prokázat.

Lze tedy říci, že problémlze převést na problém hranic tolerovaného. Tam, kde se evangelictví vymezuje negativnějako nekatolictví či protikatolictví, ovšem vznikne problém, neboť pluralita setýká všeho možného popř. nemožného, pokud to nepřipomíná katolictví. A konečnětam, kde je evangelictví jen skrytým pikartstvím, je samozřejmě každý „tělesný“projev víry nežádoucí, tedy i vázanost duchovenské služby (respektované jen vminimalistické redukci nebo vůbec odmítané) na vkládání rukou. V českobratrskécírkvi jde o problém jednotlivých protikatolicky laděných skupin popř. lidí,kteří jich zneužívají pro své zájmy. Oficiální linií je v zásadě principiálnípluralita a inkluzivita.

„Mírou provinění přijetímapoštolské sukcese“ se zabývá v ČZ 6 ThDr David Tonzar, ThD.“Přijme-likněz CČSH po svém svěcení ještě apoštolskou sukcesi, nedostává se do rozporu sesoučasně platnými řády, avšak s usnesením sněmu.“ Míněn je I. sněm CČS(1924-1931), kterým církev reagovala na nemožnost dosáhnout svěcení v sukcesi(Připomínáme v této souvislosti typickou ekumenickou figuru liškya hroznů. ) Přijetí biskupského svěcení však je porušením ustanovení řádůo ustanovování biskupů.“Pokud někteří duchovní, kteří pravděpodobně přijalisvé, apoštolské znovuvložení rukou‘ již před několika lety, pracují v našícírkvi a nechtějí zakládat církev novou, což osvědčili svou každodenní farářskouprací, není dle našeho církevního práva nutné jakkoli zakročit.“ Tonzar zdetedy nabídl možnost smírného urovnání problému a současně zveřejnil, že jde oproblém většího počtu farářů.

Také v sedmém čísle ČZ jeotázka svěcení na první stránce. Titulek je odpovědí na titulek čísla 4, E. J.Havlíček hlásá, že Naše církev další pokus o manipulaci překoná.“Ale jen zaurčitých podmínek: 1. Dokáže-li říci ďáblu NE.“ V ostře napsaném textu pak sepodivuje: „Jak je možné, že někteří, duchem‘ obdaření duchovní, v tom i sbiskupským pověřením, konají jiné bohoslužby než je v kraji zvykem, že se jinakstrojí, že svátosti vysluhují všelijak, jen ne, po čechoslovácku‘, že sezaštiťují citáty ze všech možných zdrojů, ale myšlenky reformačních otců aprvních vozatajů Páně ve vlastní církvi z úst nevypustí (když, tak leda vposměšku!), že se chodí duchovně, vyzbrojovat‘ do exercičních domů mimo svécírkevní společenství a své duchovní, obohacení‘ pak přenášejí na domácíhřiště, takže zcela zákonitě pak z jejich obcí (a diecézí?) začínají mizetti staří věrní, kteří se pod jejich, opaterou‘ necítí duchovně obdarovaní, abyjejich místa ve sborových lavicích zaujali duchovní souputníci těchtoduchovenských blouznivců, kteří pomalu chystají stěhování někam jinam,samozřejmě i s nábytkem?!

Jenže o takovéhle lidičkypro své pastýřské (a taky často vyprázdněné) posty těžko může stát některá zhistorických církví, protože ty si nenasadí do hnízda kukaččí vejce žvanivosti,nedovzdělanosti, duchovní lenosti a totálníkázeňské nespolehlivosti…“

Citovali jsme poněkudobšírněji, aby byla patrná emocionální atmosféra sporu. Útok proti některýmnejmenovaným biskupům se pak vrací v závěru článku, kde jsou vedoucí orgányoznačeny za naprosto neschopné jakéhokoli zásadního stanoviska – s odvolánímna stanoviska biskupů v ČZ 5, jež citujeme výše. Havlíček je zde uveden jakoliterárně vytříbenější příklad reakcí laiků. Jde zhruba o to, že CČSH přinedostatku duchovních přijala množství mladých kandidátů, kteří v církvinevyrostli a pro klasické čechoslováctví nemají smysl popř. je nevidí pro svoupráci jako nosné. Původní masarykovské členstvo se pak cítí nepochopeno. Laickéreakce ukazují odhaleněji antikatolický charakter sporu, vedle svěcení sevytahují jiné inovace mladých duchovních, jako kolárek, širší a barevné štoly,svíčky, podávání rukou, ba i Limská liturgie a zpěvy z Taizé, a dokonce irecitace apoštolského vyznání víry. V jednom případě je však uveřejněn ilaický hlas, zastávající se duchovních v sukcesi. Odvolává se na nepopiratelnéoživení, které tito duchovní přinesli do vymírajících náboženských obcí CČSH.Tato situace je typická i pro obdobné snahy v jiných církvích, které se takdostávají do dilematu mezi uznáním faktického ovoce nebo jalovým trváním na„tom našem“ i za cenu umírání církve.

V osmém čísle ČZ sepřihlásil ke slovu biskup Klásek, který v článku Varování před nebezpečímnevidí nebezpečí ve svěceních, ale v „pokušení služebníků ze známéhopodobenství Pána Ježíše o pleveli mezi pšenicí“, a toto pokušení spojuje s patriarchovouvýzvou založit Farského společnost, „která se při svém založení (či obnovení)prezentuje jako někdejší vedoucí složka v naší zemi“.“Řešením nemůže být,normalizace‘„. Osmé číslo přináší i první část článku M. Salajky Apoštolskáslužba, její odkaz a posloupnost v ní. V článku mimi jiné čteme: „Římštíkatolíci a pravoslavní vycházejí z odvážné premisy, že, sama autorita Kristovachtěla apoštolský úřad‘“.

V devátém čísle (24.února) se tématika svěcení vrací na titulní stránku: Ústřední rada jednala obiskupském svěcení A. Jelínka. A. Jelínek byl dotázán, jak konkrétně hodlásloužit církvi svým biskupským svěcením. Vyjádřil se, že chce sloužit těm,kteří žádají kněžské svěcení v sukcesi, ale že až do vyřešení celé záležitostinechce nikoho světit, a také dosud nikoho nevysvětil. Další kněží jako MartinChadima (spirituál HTF) a Zdeněk Bohuslav prý nebyli vysvěceni od něho.

Desáté číslo ČZ přinášíjednak dopis biskupovi Raposovi, kde ho „řádně zvolení a ordinovaníbiskupové Církve Československé husitské v ČR“ informují, že jeho svěcenímidošlo k porušení řádů CČSH, jeho jednání označují za svévolné a neekumenické ažádají ho o vyjádření. Podepsáni jsou všichni biskupové a biskupka olomoucká.Současně je uveřejněna i rezoluce naukového výboru 1. sněmu o zřizováníduchovenstva, přijatá sněmem jednomyslně v r. 1924. Odmítá se zde „tradičnínauka o mechanické účinnosti svátostných úkonů vůbec a svěcení kněžského abiskupského zvláště.“ „Jsouce si vědomi své svrchované církevní pravomoci,ustanovujeme se na tom a rozhodujeme, aby CČS podržela svátost svěcení kněžstvakněžstvem za účasti staršovstva…“ Následuje odvolání na Sk 13, 1-5. Připojenoje pak ještě i stanovisko dr. Farského, že „I po této stránce učinil I. sněmrozhodnutí dalekosáhlé a v kruzích mimocírkevních nečekané, které získalo azajišťuje církvi vážnost všeho světa křesťanského.“

ČZ 18 (28. dubna)informuje, že církevní zastupitelstvo rozšířilo podmínky pro výkon duchovenskéslužby v CČSH. Nezakázalo přijetí svěcení v sukcesi jako takové, ale přijetísvěcení jiné církve bez předchozího souhlasu ústřední rady.

21. číslo ČZ z 19. květnainformuje o usnesení kárného výboru pražské diecéze z 3. dubna(sic!).“Vzhledem k tomu, že tímto svým jednáním spolu s dalšími duchovnímifarář A. Jelínek ohrozil a poškodil vnitřní jednotu CČSH, doporučuje DKV, abyDiecézní rada CČSH podala návrh Ústřední radě CČSH na ukončení služebníhopoměru duchovního, pokud se br. Jelínek neomluví církvi na diecéznímshromáždění a otevřeným dopisem v Českém zápase se nebude distancovat od svéhorozhodnutí – nejpozději do 30. 4. 2002. Zároveň pokud pak neslíbí, že budenadále dodržovat všechny platné řády CČSH“. A. Jelínek se však už na jednáníkárné komise ani na diecézní shromáždění nedostavil.

Současně se kárná komisezabývala dalšími duchovními, kteří přijali „portugalské“ svěcení a dále i„záležitostí porušování bohoslužebného a liturgického řádu v náboženské obciPraha – Zbraslav, jejíž farář Mgr. Rudolf Valenta byl rovněž pozván na jednánídiecézního kárného výboru“. Výbor rovněž konstatoval, že požadavky na změny vcírkvi je třeba řešit v souladu se stávajícími řády a na příslušných místech,a zatím respektovat řády stávající. (Katolického křesťana jistě překvapítoto lpění na lidských ustanoveních v neřímských církvích, ale je typické i proevangelické církve, které se odvolávají na „sola Scriptura“. )

Pod nadpisem Vyřešenínelehké situace se přiblížilo, informuje šéfredakorka na titulní straně ČZ 23,že pražský diecézní kárný výbor se zabýval přijetím svěcení dalšími „sukcesionisty“a doporučil jim odejít z duchovenské služby. Kárný výbor usoudil, že nejde opochybení, ale o dlouhodobější snahy. Jako doklad posloužil ČZ 1/99, kde dr.Vladimír Sakař volá: „Vyzývám tě, Martine Chadimo, abys cíle svého snaženísdělil nejen mně, ale všem členům CČSH“. K článku šéfredaktorky a jedinéredaktorky je připojena ještě „Poznámka redakce“, že ThLic Antonín Jelínekpožádal o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. července a faráři Chadima aBohuslav se odvolali k ústřednímu kárnému výboru.

Číslo 25 uveřejňujeodpověď Martina Chadimy na výše zmíněnou Sakařovu výzvu s tím, že autorodpověděl již před třemi lety, ale odpověď nebyla uveřejněna. Chadimova odpověďje současně lapidárním shrnutím smyslu celého popsaného zápasu: „V naší církvijde dnes o zásadní střet dvou koncepcí. Jde o to, zda-li budeme náboženskouspolečností, anebo církví. Jde o to, zda-li půjdeme s obecnou církví (církvíCyrila a Metoděje, Jana Husa, Jana Rokycany, Jana Ámose Komenského, KarlaFarského, Zdeňka Trtíka) a nebo proti ní v duchu náboženského utilitarismu, kdevěroučné principy neurčuje tisíciletá víra křesťanů tradičních vyznání (včetněvětšiny husitů a utrakvistů), ale nekontrolovatelná myšlenková svévole jedinců,třímajících v danou chvíli otěže úřední i mediální moci… Jde však také oto, zda-li ze služeb či přímo z církve budou nadále vykazováni lidé, kteřítradiční křesťanskou víru plně ctí a zachovávají a neprovinili se ničím jiným,než důsledným zápasem o skutečně křesťanskou tvář CČSH (byť důvody k jejichvyhození jsou uváděny jiné: přijetí apoštolské sukcese, tzv.kryptokatolicismus, nehusitský vliv na mládež, rozbíjení jednoty duchovenstvaatp. )…“

Charakteristická je iodpověď šéfredaktorky: „… Hlásím se k těm, kteří se v pravoslavné krizi přidalina stranu Dr. Karla Farského a kteří slovy prof. K. Statečného, … považují zapřevážný pramen našeho křesťanství vedle evangelia Kristova sám lidský život ajeho potřeby. ‘“

Zdeněk Hübner

Před válkou v Irákupřinesly Getsemany rozhovor s Eugenem Drewermannem, v němž německý teologostře vystoupil proti tehdy hrozící válce a obvinil prezidenta USA G. W. Bushez řady „smrtelných hříchů“. Jak jeho názory obstojí ve světle dalšíhovývoje?

Svým způsobem si Drewermannova názoru vážím. Na rovinua přímo (na rozdíl od hledačů tzv. českých cest) vyjádřil převládající míněnístaré Evropy a svého národa. Ví aspoň, kam patří a čí je. A svým způsobem seDrewermannovy psychoanalytické sondy děsím. Nepřipomíná mi sice propagandunacismu (tak velký pamětník jako jistý čtenář Getseman zase nejsem), aleprobouzí ve mně neblahé vzpomínky na řadu okamžiků v historii, kdy sedobří lidé pokoušeli omezit zlo cestou vyjednávání a usmiřování. Věru, žeto až příliš často vedlo do pekel.

Základní premisou německého teologa v rozhovoru s redaktoremtýdeníku Der Spiegel je tvrzení, že G. W. Bush je nebezpečný křesťanskýfundamentalista. Ne že by jich nebylo v USA málo. Šéf Bílého domu např.zahajuje každé zasedání vlády modlitbou a četbou z Písma, nepije (už) a nezajímáse o stážistky. Přesto podléhá zaslepenosti o poznání méně než zástupy pastorůchystajících se nyní s biblí v ruce „barbarský“ Irák evangelizovat. Ana rozdíl od pokryteckých a neustále pochybujících představitelů Evropy jeopravdu věřící (lež si mimochodem americká veřejnost oškliví tak, že by seprůměrný český politik divil).

Dělení lidstva na dobré a zlé podsouvané v článku představitelůmUSA je ale dost nesmyslné, jde přece o režim. Iráčané nejsou zlí, právě naopak.Ale jejich představitel – už v mládí úkladný vrah v den svého nástupuk moci rozhodnuvší o popravě pěti set svých spolustraníků – je odporný azcela bezohledný zločinec. Vůdce, který z vlastní země vyhnal 4 milionystrachem šílených lidí, se svou zemí v mírunikdy nežil.“Proč celý svět demonstruje proti Americe, proč senepostaví za náš lid?“ Utečenec v pražském exilu volá marně. Jeho názorDrewermanna nezajímá.

Doporučuje zato Američanům, aby po příkladu boje neschopné Evropyomezili zbrojení a vyklidili tak pole pro příchod dalších diktátorů. Ano,Američané zredukovali výdaje na potlačení chudoby ve světě – po zkušenostechs korupčními režimy nejen subsaharské Afriky se ani moc nedivím. Přestozůstávají v tomto směru zdaleka nejštědřejšími a my Evropané máme codohánět.

Za skandální považuji tvrzení, že „Bush znásobuje zlo“, zatímco „jednat… se pokoušejí Evropané“. Dovoluji si připomenout, že tradičně mírotvorníEvropané nesou odpovědnost za nejničivější války historie, stejně jako zakonflikty na Balkáně i jinde. Lze vůbec bezzubou 13 let trvající politiku OSN,která v podstatě znemožnila svrhnout tyrana již v únoru 1991, označitza cestu vedoucí k míru? Nezemřely náhodou statisíce od té doby jen proto,že Husajn po celou tu dobu investoval zisk z programu Ropa za potraviny dovlastní kapsy? Tuší Drewermann vůbec, že milionům šíitů na jihu odepřel státemplacenou zdravotní péči a že podle svědectví české velvyslankyně v Kuvajtuti chudší oněch 13 let lékaře prostě nespatřili? Byl by pro nekonečnéprodlužování tohoto stavu a pokračování osvědčené hry kočky s myší, kterouSaddám provozoval s inspektory OSN (jež mimochodem r. 1998 vykázal zezemě, ačkoliv Drewermann mluví k témuž roku o „mimořádně přísném dohleduamerických kontrolorů“)?

E. Drewermann místy prostě neví, o čem mluví. Jeho počty padlýchz války r. 1991 jsou zavádějící, neboť mezi mrtvé zařazuje i100 000 iráckých zajatců. Nezná práci francouzské inspektorky OSN T.Delpichové, jež o lhaní S. Husajna ve věci nebezpečných zbraní předložila řadudůkazů již dříve. Svým názorem o mírotvorných úmyslech Iráku (navzdoryopakovaným Husajnovým prohlášením o nutnosti zničení Izraele) Drewermannzpochybňuje i mínění OSN, která Irák nařídila odzbrojit už dávno. Naznačuje, ženebohá země na Eufratu je vedle USA jako „krysa“ vedle „slona“. Souhlasím.Jenže desetitisíce nezplynoval a statisíce (dva miliony) ve válkách nezavraždilslon.

Podvakrát čtu v rozhovoru narážky na to, že Američané chtějíválkami – doslova – „obšťastňovat“ svět. Neuvěřitelné tvrzení od člověka, jehožzemě byla na sklonku Hitlerovy vlády za cenu ohromných obětí také„obšťastněna“. Američané „obšťastňovali“ i rozhádanou Evropu v 1. světovéválce, napadenou Jižní Koreu a Jižní Vietnam, zachránili Evropu znovu svýmvítězstvím ve studené válce a pak zase na Balkáně. Dokud neměli svých 200 000vojáků na hranici s Irákem, nestačil jsem zírat, jak „ochotně“ Husajns Evropou vyjednával…

Na hranici slušnosti je vedle opovážlivého porovnávání americkédemokracie a irácké orientální despocie v duchu Rudého práva(superpopulista v úřadu německého kancléře očividně nevadí) i slinaplivnutá do tváře Condoleeze Riceové. Je všeobecně známo, kolik ústrků si prosvůj afroamerický původ vysloužila v mládí. Každopádně porobeným Iráčanůmrozuměla evidentně lépe než Eugen Drewermann.

Drewermann nerozlišuje kořistění, jakého se dopustil Husajnův režimv Kuvajtu 1990 (po válce s Iránem potřeboval ropu jako sůl) aamerickou snahu zapojit iráckou ropu do normálního světového obchodu. Už dlouhosloužila jen potřebám palestinských (a jiných) teroristů a výstavbě Saddámovypalácové říše. Jestli to Drewermannovi nevadilo, pak části slušného světa ano.

Válka je skončena, přichází čas mnohem náročnějšíhobudování míru. To už televizní kamery nezaznamenají, mír totiž nelze natočit.Přesto – vývoj událostí dal plně za pravdu Tomáši Pojarovi, který jako ředitelspolečnosti Člověk v tísni tuší o diktátorech podstatně víc nežDrewermann: „Bezbřehý pacifismus může mít na svědomí daleko více lidskýchživotů, než dobře provedený vojenský zásah.“

Cesta k míru a větší spravedlnosti na celém Blízkém východě se –paradoxně navzdory úsilí pluků pacifistů – otevírá až teprve teď.

Ne, neobávejte se, následující řádky nereferují o nějakém souboji mezi vatikánským kardinálem a německým teologem. Rád bych se zde zamyslel nad přednáškami na dvou teologických fakultách, kterých jsem byl v nedávné době svědkem. První byla přednáška Zenona Grocholewského s názvem Teologická fakulta na univerzitě, přednesená na pražské Katolické teologické fakultě 28. dubna. Druhou bylo sympozium s názvem Ekumena ve 3. tisíciletí, které se konalo ve dnech 7. – 8. května na Katolické teologické fakultě v Tübingen u příležitosti oslav 75. narozenin Hanse Künga. Obě akce byly více než svým obsahem zajímavé svými aktéry. Na jedné straně typický kuriální kardinál, na straně druhé kontroverzní teolog, jehož inspirativní myšlenky zneklidňují římskou kurii již desetiletí.

Kardinál Zenon Grocholewski (1939) má za sebou typickou kariéru kuriálního úředníka. Tři roky po vysvěcení začal jako mladý polský kaplan v roce 1966 studovat kanonické právo na papežské univerzitě v Římě. Po výtečných studiích a získání doktorátu nastoupil do služeb nejvyššího soudu římskokatolické církve, Apoštolské signatury, kde se postupně propracoval až na nejvyšší pozici prefekta. V roce 1999 se stal prefektem Kongregace pro katolickou výchovu (v seminářích a studijních institutech) a roku 2001 kardinálem. Uvádí se, že je autorem více než 500 publikací ve 12 jazycích, většinou na téma kanonického práva procesního a manželského.

Grocholewského návštěva na pražské KTF souvisela s probíhající obnovou této fakulty. Již zhruba v polovině roku 2002 byl pozván rektorem univerzity, aby fakultu osobně navštívil a dal akademické obci najevo, že obnova KTF probíhá v souladu s vůlí vatikánských úřadů. Návštěvu uskutečnil až nyní, kdy už mimořádná správa pominula a fakultu čeká náročná a dlouhá práce na obnově kvality teologické práce a určité hledání svého místa v rámci univerzity i v rámci církevního života v ČR. Kdo by však čekal, že kardinálova přednáška se slibným názvem přispěje k tomuto hledání, bude asi zklamán. Čtená přednáška, přednesená v polštině (k dispozici byl český překlad), byla v podstatě pouhým zopakováním určitých zásad obsažených v církevních dokumentech (hl. v apoštolské konstituci o církevních univerzitách a fakultách Sapientia christiana z roku 1979). K nejzajímavějším momentům patřil pouze improvizovaný a česky pronesený úvod a závěr přednášky, ve kterém Grocholewski poděkoval všem, kdo se zasloužili o „obrodu a nové zakotvení KTF na Univerzitě Karlově“, jmenovitě rektorovi, akademickému senátu, prof. Lobkowiczovi, vyučujícím fakulty a také českým biskupům v čele s kardinálem Vlkem. Konstatoval dále, že před KTF stojí významný úkol:„Zahojit své utržené rány a odpovídajícím způsobem osídlit dosud uprázdněné prostory bádání, aby fakulta byla schopna naplno pracovat jako teologické vědecké centrum.“

Ani následná diskuse nepřinesla nic nového. Pro účastníky, většinou studenty a učitele fakulty, byla snad důležitá odpověď, ve které na dotaz studenta ohledně symbiózy fakulty a semináře bylo řečeno, že fakulta a seminář jsou dvě odlišné instituce s vlastními cíli. Dodávám, že pražská symbióza fakulty a semináře je důsledkem původně provizorního opatření na umístění fakulty v budově semináře z roku 1927. Trapně naopak působila chvíle, kdy na dotaz jednoho z proděkanů na možnost zakotvení role Velkého kancléře fakulty do právního řádu sekulárního státu, odpověděl odkazem na zmiňovanou apoštolskou konstituci, nebo když prohlásil, že Kongregace pro katolickou výchovu odmítá omezení teologických fakult pouze pro kandidáty kněžství. Jistě, bylo by naivní domnívat se, že současný prefekt vysvětlí, jak je možné, že kongregace výrazněji nezasáhla v minulých letech na pražské fakultě, když zde docházelo k protiprávnímu omezování možnosti plnohodnotného studia pro laiky nebo když nebyl respektován názor Velkého kancléře fakulty a potvrzení jeho rozhodnutí kongregací trvalo někdy velmi dlouho. Zřejmě se jednáo klasický rozpor mezi teorií a praxí. V hlubší rovině jde o rozpor mezi centralistickými nároky vatikánských úřadů a malou možností je prosadit vprostředí sekulárního státu.

Právě Hans Küng (1928) je pro mnohé ztělesněním odporu proti vatikánskému centralismu. Již svým zjevem, vitalitou a způsobem přednášení je pravým opakem vatikánského kuriálního kardinála. O jeho zajímavém životě svědčí kromě řady knih i první díl pamětí s příznačným názvem Vybojovaná svoboda (Erkämpfte Freiheit), který vyšel v loňském roce v Německu. Hans Küng, narozený ve Švýcarsku, nastoupil hned po maturitě do papežské koleje Germanicum v Římě, kde zažil přísnou výchovu ve stylu tridentských kněžských seminářů. Studoval nejprve filozofii a poté teologii na papežské univerzitě, kde se vyučovalo v novoscholastickém duchu. Již tehdy se začal zajímat o témata z kontroverzní teologie. Jeho prací pro získání licenciátu z teologie byla studie o nauce o ospravedlnění u evangelického teologa Karla Bartha. Na základě této studie doplněné o srovnání s výroky tridentského koncilu získal teologický doktorát na pařížské univerzitě. Již tehdy (1957) Küng ve své práci upozornil na skutečnost, že v učení o ospravedlnění neexistuje mezi katolíky a evangelíky významný rozdíl ve víře, nýbrž pouze rozdílné teologické důrazy, které by neměly být důvodem pro rozdělení. Teprve o 40 let později, 31. října 1999, došlo po složitých jednáních v Augsburgu k podpisu Společného prohlášení kučení o ospravedlnění mezi Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Světovým luterským svazem. Přestože toto prohlášení neznamená definitivní odstranění všech překážek mezi církvemi, patří mezi významné ekumenické události. Že v této souvislosti nedošlo k uznání Küngovy teologické práce a že ani nebyl pozván k účasti na slavnostním podpisu deklarace, považuje Otto Hermann Pesch, který se sympozia v Tübingen rovněž účastnil, za skandální. Ostatně Pesch vesvém projevu konstatoval, že bez Künga by zřejmě dnes nebyl tím, čím je. Připomínám, že Pesch deset let po Küngově knize o ospravedlnění vydal svoji disertaci, kterou bylo důkladné srovnání učení o ospravedlnění Tomáše Akvinského a Martina Luthera. Českým čtenářům je zřejmě znám především svojí výtečnou knihou o II. vatikánském koncilu a knihou o M. Lutherovi.

Zpět k Hansi Küngovi. Již jeho kniha o ospravedlnění vzbudila pozornost vatikánských úřadů, nejinak tomu bylo i s jeho dalšími pracemi. Jeho práce nepostrádají jistý prorocký hlas. Např. jeho kniha vydaná před začátkem koncilu, jehož byl teologickým poradcem, vyjmenovávala témata, která se pak skutečně stala předmětem diskusí na koncilu. Na rozdíl od některých svých kolegů teologů odmítl zůstat v Římě a věnoval se teologické práci na ekumenickém institutu na Katolické teologické fakultě v Tübingen. Jeho kritická teologická práce, především kritika papežské neomylnosti (1970), mu nakonec vynesla odebrání kanonické mise potřebné pro výuku katolické teologie. Univerzita v Tübingen si však byla vědoma kvalit teologa Küngova formátu, a proto umožnila určité osamostatnění ekumenického institutu, který byl opětovně plně začleněn do Katolické teologické fakulty po odchodu Hanse Künga do penze (1996).

Přes vznešený název se celé sympozium v Tübingen odehrávalo v duchu oslav Küngova březnového životního jubilea. V úvodních proslovech ředitele ekumenického institutu, děkana fakulty, rektora univerzity a přítele Pesche většinou zaznívala slova vděčnosti za to, co Hans Küng svým dílem pro teologiia univerzitu učinil. Rovněž byly zřejmé dozvuky diskuse nad případným smířením Vatikánu s Küngem, o které u příležitosti jubilea neúspěšně usilovala řada lidí, včetně místního římskokatolického biskupa. Avšak nikdo z řečníků nepochyboval o tom, že jubilant je „katolickým teologem“, přičemž tato slova se několikrát stala podnětem k potlesku přeplněné auly (odhaduji tak 600-800 lidí).

Hans Küng proslovil přednášku o Druhém vatikánském koncilu, přičemž přes jistou skepsi z některých činů v pokoncilním období upozornil na řadu věcí, které jsou důsledkem koncilu a které dnes již bereme jako samozřejmost (např. ekumenický a mezináboženský dialog, liturgie v mateřštině atd. ). Několikrát také zazněla narážka na nejnovější papežskou encykliku o eucharistii, kterou všichni, se kterými jsem hovořil, považují za důkaz skutečnosti, že vatikánské úřady nerespektují výsledky teologické práce a ekumenických dialogů. Ostatně ekumenický institut v Tübingen, který již v minulosti několikrát významně zasáhl do teologických a ekumenických diskuzí, v dubnu letošního roku vydal spolu s dalšími ekumenickými instituty knížku, která předkládá teologické argumenty pro umožnění eucharistického společenství mezi křesťany různých církví.

Mohl bych zmínit ještě další postřehy z obou akcí na teologických fakultách, ale nepovažuji to za nutné. Domnívám se, že pro ilustraci určitých rozdílů v osobách a přístupech to stačí. Jsem si samozřejmě vědom velkého rozdílu mezi katolickými teologickými fakultami v Tübingen a v Praze, kde po čtyřiceti letech systematického komunistického ničení a po desetiletech podivného tlumení teologického myšlení je situace těžší. Avšak právě v době obnovy je třeba klást si otázku po orientaci a po roli fakultyv církevním životě. Být zadobře s vatikánskými hodnostáři může být dobré, ale zřejmě není možné od nich čekat příliš velkou inspiraci proteologickou práci nebo řešení problémů v našem prostředí. Pro dnešní smysluplné teologické myšlení je třeba odpovědnosti a odvahy k promýšleníi netradičních otázek a třeba i k hledání nových odpovědí v dialogu s odborníky jiných oborů a teology z jiných církví a náboženských společností.

I v českém prostředí je možné nalézt řadu inspirativních osobností, které se nebály myslet, i když jim to třeba komplikovalo jejichživot v církevním společenství. Myslím si, že i na KTF si toho jsou dnes vědomi více než dříve. Za důkaz považuji vzpomínkový večer na zesnulého Bonaventuru Boušeho, který se uskutečnil ve stejný den jako přednáška kardinála Grocholewského, ale za menší pozornosti médií. Domnívám se, že bude-li se na KTF věnovat více pozornosti myšlenkám skutečných teologů, domácích i zahraničních, může to být ku prospěchu nejen pro tuto fakultu, ale i pro českou církev.

České slovo „křižmo“ označující nejdůležitější liturgický olej nemá nic společnéhos křížem. Je to odvozenina od latinského chrisma, které opět pochází z řeckého χριω tj. mazat, pomazat. Důležitost tohoto slova potvrzuje i etymologie jména Kristus (χριστος) a označení křesťané (χριστιανοι)^[1], neboť obojí pochází od téhož slovesa. Tato etymologie tedy ozřejmuje účel křižma, tedy pomazání. V řečtině se pro „křižmo“ ale používá označení μυρον, což znamená totéž co „olej“^[2].

Biblická symbolika oleje a pomazání

Symbolika oleje a pomazání má hluboké biblické kořeny. Ex 30, 23-24 dává instrukce k přípravě „oleje svatého pomazání, vonné masti“: skládá se z myrhy, puškvorce, skořice a kasie, které jsou dohromady označeny jako „balzámy“, a z olivového oleje.

Právě tento olej svatého pomazání byl používán pro pomazání králů. Tak byl pomazán David na krále^[3] Samuelem (1 Sa 16, 12-13), před ním ale i Saul (1 Sa 10,1) a po něm Šalamoun Sádokem (1 Kr 1,39). Zajímavé je, že už zde je pomazání výslovně spojováno s duchem Hospodinovým: hned po zprávě o pomazání se sděluje, že „duch Hospodinův se Davida zmocňoval i nadále“ (1 Sa16, 13)^[4].

Ve Starém zákoně byli také pomazáváni kněží (Áron – Ex 29, 7) a i v souvislosti s proroky se mluví o pomazání ve spojení s duchem Hospodinovým (např. Iz 61,1). Tato tři pomazání se spojují v postavě Mesiáše (pomazaného) jako krále, kněze a proroka, což může být připisováno jednotlivci nebo též Izrali jako celku^[5].

Křesťané spojovali od počátku starozákonní mesiášské texty o pomazání (např. Ž 45, 8-9 „miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli, proto tě, božský, pomazal Bůh tvůjolejem veselí nad tvoje druhy. Celé tvé tělo myrhou, aloe, kasií voní…“) s Ježíšem Kristem (výslovně cituje Žd 1,9). Také Lukáš nechává Ježíšev nazaretské synagoze předčítat verše z Izajáše: „Duch Hospodinův jest nade mnou, proto mě pomazal…“ (L 4, 18). Sk 10, 38 přímo shrnuje: „Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem svatým…“ Tato skutečnost se spojuje s křtem Ježíšovým v Jordáně (Mk 1, 9-11)^[6].

Evangelia ale obsahují i svědectví o Ježíšově pomazání olejem. Mk 14, 3, Mt 26, 7, Lk^[7] 7, 37,J 12, 3 shodně informují o Ježíšově pomazání „vzácným olejem“, byť každé v poněkud jiném kontextu i s jinými postavami.

Za zmínku stojí i líčení přípravy vonných mastí a olejů určených k balzamování mrtvého Ježíšova těla v L 23, 56.

Z čeho se křižmo skládá

Věnujme se nyní složení křižma. Podstatným základem křižma v pojetí všech tradicje olivový olej^[8]. Pěstování oliv je ve středomořském prostoru široce rozšířeno, olivový olej byl používán k nejrůznějším účelům (potravina, léčebný prostředek, svítidlo, pro kosmetické účely – smíchán s vonnými látkami)^[9].

Všechny sledované církve se dále shodují na balzámu^[10]. Tento pojem je značně široký^[11]. V biblické a liturgiské souvislosti je míněn balzám z Mekky (pryskyřice získávaná z Balasamodendron opobalsamum), popř. balzám z Judey (pryskyřice z Amyris gileadensis, dřeviny příbuzné s předchozí), popř. galádský balzám (z Balanites aegyptica)^[12]. Tyto balzámy mají vonné, léčivé a také konzervační účinky (viz balzamování).

V dalších ingrediencích křižma se již jednotlivé církve rozcházejí. Zatímco římská církev považuje olej a balzám za postačující^[13] a teprve nový Řád svěcení olejů z 1970 připouští fakultativně přimísení i jiných vonných látek^[14], východní církve mají křižmo s velkým množstvím přísad, které nemusejí být vždy nezbytně kanonizovány.

Koptská církev do křižma přidává: myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a dalších asi 25 druhů „koření“. Křižmo se má čtyřikrát povařit (při vaření jsou předčítána evangelia), přefiltrovat a nakonec smísit se zbylým starým křižmem^[15]. Staré křižmo přimíchává při přípravě nového též arménská církev^[16]. Pravoslavné církve do křižma kromě olivového oleje a balzámu přidávajíi víno „a asi 40 aromatických látek“^[17].

Z reformovaných církví začala v poslední době s křižmem experimentovat kanadská United Church^[18], která jej připravuje z olivového oleje, balzámu, myrhy, kadidla, skořice, hřebíčku a nového koření. Zde je při absenci vlastní tradice vidět snaha inspirovat se jednak Ex 30,23 a násl., jednak použití běžně dostupných kuchyňských aromatických látek.

Pozoruhodné je i srovnání obřadů posvěcení křižma. V římské církvi je tradičně posvěcení křižma konáno výhradně na Zelený čtvrtek^[19] ve zvláštní bohoslužbě zvané Missa chrismatis^[20], kterou slaví biskup^[21] ve své sídelní katedrále, která má být vždy koncelebrována co největším počtem diecézních kněží^[22], za asistence jáhnů a lidu. Po bohoslužbě slova nebo v eucharistické modlitbě před závěrečnou doxologií jsou přineseny nádoby s olejem a balzámem, které biskup spolu smísí. Poté biskup vyzve shromážděné k modlitbě, foukne nad křižmem a pronese anamnetické díkůvzdání. Nato pronáší modlitbu k posvěcení křižma. Přitom mají všichni shromáždění kněží pravou ruku vztaženou ke křižmu. Křižmo je po bohoslužbě rozděleno do válcovitých nádobek s nápisem SC, v nichž je přechováváno. Zároveň se svěcením křižma biskup požehná samostatnými krátkými modlitbami i olej nemocných a olej katechumenů.

Ve východních církvích je posvěcení křižma vyhrazeno pouze patriarchům^[23]. Ekumenický patriarcha cařihradský má privilegium připravovat a rozdělovat křižmo do kterékoli pravoslavné církve^[24]. I ortodoxní církve světí křižmo v předvelikonočním týdnu. Naproti tomu arménská (v rámci liturgie se svěcení koná těsně před polibkem pokoje) i koptská církev světí křižmo nepravidelně podle potřeby a bez vazby na Velikonoce^[25].

Naproti tomu United Church světí „svatý olej též zvaný křižmo“ během bohoslužby na Zelený čtvrtek za předsednictví reverenda. Po (paschální) hostině má předsedající delší promluvu vysvětlující význam a použití křižma. Potom pronáší prosbu k Bohu Otci, aby požehnal jednotlivé odděleně připravené přísady křižma, načež je smíchá dohromady a pronáší modlitbu, v níž žádá o požehnání křižma, aby bylo libou vůní Kristovou, aby působilo věřícím posílení, posvěcení a ochranu před hříchem, naplnilo je milostí a učinilo učedníky a svědky Kristovými. Vyprošuje hojivé účinky křižma pro duši i tělo. Hned poté slaví spolu večeři Páně^[26].

Použití křižma

Jaké je použití křižma v jednotlivých církvích? V římské církvi se křižmo používá při křtu (hlava), biřmování (čelo), při svěcení kněžském (ruce) a při svěcení biskupském (hlava). Křižmo se nanáší ve velmi nepatrné míře. Kromě svátostí používá římská církev křižmo rovněž při svěcení kostela (dvanáct křížů na zdech), kalicha, pateny (vždy části, které přicházejí do styku s konsekrovanými živly), oltáře, zvonu a křestní vody.

Pravoslavné církve používají myron při biřmování, které je ovšem spojeno s křtem. Podobně jako římská církev používají i pravoslavní pro pomazání nemocných jiný olej (smísený s vodou a vínem)^[27]. Zvláštní roli sehrává biřmování a křižmo při přijímání konvertitů z „jistých heretických vyznání a schizmatických církví“. Ačkoli pravoslavné církve uznávají neopakovatelnost biřmování (nezrušitelná pečeť), tito příchozí jsou (znovu) biřmováni, což „zplatňuje“ jejich (pochybný) křest a je vnímáno jako svátost usmíření^[28].

Podobně i v církvi arménské a koptské^[29]je křižmo určeno pro biřmování, které se koná zásadně v jednom celku s křtem.

Naproti tomu United Church mezi liturgickými oleji nerozeznává a křižmo používá při křtu, biřmování i při pomazání nemocných a při „jiných speciálních příležitostech“, které nejsou blíže specifikovány^[30]. Jiné církve reformační tradice oleje při liturgii nepoužívají^[31].

Symbolika křižma

Věnujme nyní pozornost tomu, jaká symbolika je s používáním křižma spojena. Olej byl ve starověkém chápání znamením hojnosti, radosti, očištění (mazání po koupeli), mrštnosti a ohebnosti (atleti a zápasníci), uzdravení (hojí rány) a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle^[32]. Také je znamením bohatství, prosperity, božského požehnání^[33]a připomíná světlo (olejové lampy).

V křesťanství tyto významy nezanikly, ale byly zahrnuty do nového kontextu. Olej se tak dostává do souvislosti s Duchem svatým a dříve uvedené významy oleje jsou spojeny s blahodárným působením Ducha: „O Pánu se říká, že byl pomazán olejem radosti neboli Duchem svatým“^[34]. Utvořilo se dokonce sousloví „duchovní pomazání (spiritualis unctio)“^[35], které souvislost Ducha a oleje dosvědčuje.

Symboliku křižma ukazuje výmluvně katolická modlitba o posvěcení křižma (během missa chrismatis)^[36]. Zde se demonstruje působení křižma (pozitivní působení Ducha: milost a spása) v protikladu k působení (křestní) vody (očištění od hříchů: negativní působení): „Když byly hříchy světa očištěny vodami potopy, tu zvěstovala holubice skrze olivovou snítku, že byl Zemi opět darován mír“. Připomíná se dávná symbolika pomazání kněží, králů a proroků („posvěť svým požehnáním tento olej…, kterým jsi pomazával své kněze, krále, proroky…“) a zejména Kristovo pomazání Duchem. Především však křižmo ukazuje na plnost spásy a blaženosti, jíž se pomazaní účastní („ať [tento olej] způsobí, aby měli věčný život a účast na nebeské slávě“). Je též ukazováno jako roucho nesmrtelnosti („nechť jsou oděni rouchem nezničitelných darů“).

Křižmo (resp. jeho vonné součásti, např. balzám) představuje jednu z mála možností, jak v liturgii zapojit čich. Tento smysl je přitom velmi významný i z hlediska symbolického^[37]:podobně jako u chuti dochází k přímému přijetí části vonné substance, která nemusí být přímo viditelná, která však může mocně působit (např. léčivě – inhalace farmak – nebo i ničivě – plynné jedy) a může nám tak názorně zobrazit duchovní skutečnost. Skrze čichové vjemy je rovněž povzbuzeno rozpomínání na různé zážitky, a tyto události tak mohou být pro nás s určitou vůní spojeny: vůně se pro nás stává jejich znamením.

Příjemná vůně vonných přísad křižma má proto velkou hodnotu: má účastníkům liturgických aktů, při nichž je křižmo používáno, zpřítomnit libou (pro Boha i pro nás) vůni Kristovu, tj. jeho svatost. Příjemcům svátostí, při kterých je křižmo užito, má ozřejmit pomoc (milost) a závazek (misi), aby ve svém životě realizovali Kristovy „voňavé“ skutky: „Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu, ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy“ (2 K 2,15). NaKelsovu námitku, jak může jediný člověk, který žil v jakémsi judejském městečku, zaplnit celý svět vůní poznání Boha, odpověděl Tertullian: „Ježíš byl pomazán olejem radosti v celé její plnosti. Ti, kdo na něm mají účast, mají účast každý svou měrou i na jeho pomazání. Kristus je totiž hlavou církve, která s ním tvoří jedno tělo, a vzácný olej vylitý na jeho hlavu stéká Áronovi po vousu až na lem oděvu (srov. Ž 133, 2)“^[38]. Proto se v katolické modlitbě o posvěcení křižma biskup mj. modlí: „Propůjč tomuto křižmu sílu, aby se stalo svátostí života a dokonalé spásy, … aby se skrze posvěcení tímto olejem každý stal, poté co byla odstraněna pomíjivost prvotního zrození, svatým chrámem proniknutým příjemnou vůní Tobě libého života“. I žehnání svatého oleje dle United Church obsahuje odkaz na vůni^[39].Rovněž východní rity dávají skrze množství aromatických látek přidávaných do křižma cítit „libou vůni Kristovu“^[40].

Množství nejrůznějších přísad přidávaných do křižma ve východních církvích má ozřejmovat „plnost svátostné milosti“, „pluralitu a rozličnost darů Ducha svatého“^[41]. Koptská církev klade velký důraz na zvláštní tradici, podle níž je křižmo pokračováním vonných mastí připravených apoštoly k balzamování Kristova těla při pohřbu, které jsou pravidelně nastavovány (viz výše) a těší se zeskutečnosti, že každý pokřtěný je mazán křižmem obsahujícím částečky masti, kterou bylo natřeno Kristovo tělo. Patrně to lze chápat jako výraz působení Ducha v tom smyslu, že naši pomíjivou existenci mění na nezničitelný životvěčný^[42](jako balzámové masti chrání tělo před rozkladem?). United Church zdůrazňuje zase symbol Křižma jako božího léčivého působení. Je to způsobeno zejména tím, že nerozeznává křižmo a olej nemocných^[43].Tomuto významu nasvědčuje přítomnost balzámu.

Ekumenická perspektiva

Na závěr je možné shrnout, že křižmo je liturgickou matérií použitelnou v církvích širokého spektra od protestantských přes katolické a pravoslavné až po starobylé východní církve^[44]. Je to způsobeno dávnou tradicí užívání posvátných olejů, sahající hluboko dostarozákonní doby, biblickými oporami pro jejich užívání, a zejména probohatství významů, snadno srozumitelných každému. Křižmo také umožňuje zapojit do liturgie hmat a čich, tedy smysly, které často přicházejí zkrátka. Široké a důkladné (tedy ne pouze náznakovité, jak je v současnosti zvykem třeba v římské církvi) použití křižma může tedy liturgii značně obohatit.

Všechny tyto vlastnosti rovněž umožňují eventuelní použití křižma v ekumenickém snažení. Je například myslitelné, aby si církve křižmo sestersky vyměňovaly^[45]a aby se křižmo z jiné církve např. přimíchávalo do nového křižma^[46].Také si lze představit účast zástupců jiných církví při liturgii svěcení křižma. Byla by tak vhodně vyjádřena souvislost Ducha svatého (jehož je křižmo „viditelným stánkem“^[47], na čemž se církve v zásadě shodnou) a úsilí o jednotu křesťanů.

---

^[1]Cantalamessa, R. : Zpěv ducha, Kostelní Vydří 2001, str. 147 s odvolávkouna Teofila Antiochijského: Ad Autolico, I, 12.

^[2]Pravoslavní používají pro křižmo slovo myron (v angličtině holy myron).

^[3]Pomazání na krále bylo ve středověku v západní církvi považováno za svátost. Neuner, P. : Laici a klérus, Praha 1997, str. 50.

^[4]Také Saula předtím se po pomazání zmocnil Hospodinův duch (1 Sam 10, 6).

^[5]Ferguson, E. : Encyklopedia of early christianity, str. 43.

^[6]Gnostici, nestoriáni a ariáni ovšem z toho vyvodili teorii o tom, že Ježíš se stal Kristem teprve při křtu, kdy se ontologicky změnil. Cantalamessa, op.cit., str. 144.

^[7]Lukášovu zprávu o pomazání hříšnicí spojuje s křižmem výslovně Richter, K.: Olej – znamení spásy, in: Getsemany 4/2000.

^[8]Kanonické právo Římskokatolické církve ovšem umožňuje i použití jinýchrostlinných olejů (kánon 847 CIC).

^[9]Smit, D. : Plants of the Bible, Oxford, Batavia, Sydney 1992, str. 123.

^[10]Zda je přítomnost balzámu v křižmu nezbytnou podmínkou pro platnost svátostí udílených v Římské církvi, se mezi teology a kanonisty diskutuje (Catholic Encyclopedia, heslo Chrism,http://www.newadvent.org/cathen/03696b.htm, staženo 7. 11. 2002).

^[11]Označuje rostlinnou viskózní pryskyřici obsahující silice a kyselinu benzoovou a skořicovou, která se získává z některých druhů dřevin a používá sev kosmetice a v lékařství (Encyklopedie Diderot 2002, heslo balzám).

^[12]Catholic Encyclopedia, heslo Balm, Balsam (internetový odkaz:http://www.newadvent.org/cathen/12149a.htm, staženo 7. 11. 2002).

^[13]Jako důvod je uváděna skutečnost, že ingredience používané na Východě, zejména exotické rostliny, byly v oblastech latinské církve, které jsou klimaticky méně výhodné, těžko dostupné (viz zdroj cit. v pozn. 12).

^[14]Berger, R. : Neues Pastoralliturgisches Handlexikon, Freiburg, Basel, Wien1999, str. 96.

^[15]http://www.saintmark.com/topics/thecopticchurch/sacraments/2_confirmatin.html(staženo 7. 11. 2002).

^[16]http://www.uk-christian.net/boc/104c.shtml(staženo 7. 11. 2002).

^[17]http://www.goarch.org/en/ourfaith/articles/article7106.asp(staženo 7. 11.2002).

^[18]http://www.rockies.net/~spirit/sermons/s-maundy-thursday.html(staženo 8. 11. 2002).

^[19]Křižma bylo používáno při křtu, který se tradičně konal během vigilie Vzkříšení, a mělo být co nejčerstvější. Zároveň se však tento důležitý obřad měl konat přislavení eucharistie, které se na Velký pátek ani na Bílou sobotu nekonalo (Pokorný, L. : Liturgika II. Dějiny liturgie v přehledu, Praha 1976, str.337).

^[20]V prvním tisíciletí se křižmo světilo při zvláštní bohoslužbě, od dob Gelasiana však se na Zelený čtvrtek slavila jen jediná bohoslužba, která obsahovala jak mytí nohou, tak svěcení křižma (tamtéž, str. 336). Missa chrismatis se opět osamostatnila až po reformě Svatého týdne v roce 1956, jednak proto, aby bylo odlehčeno večerní bohoslužbě, jednak proto, že se doporučuje účast všech kněží diecéze při obřadu svěcení křižma, a tito kněží musí posléze předsedat večerním bohoslužbám ve svých farnostech. Z tohoto důvodu lze ostatně obřad svěcení křižma přesunout i na jiný den v blízkosti velikonočních svátků (Richter, op. cit. ).

^[21]O tom, zda může mimořádně křižmo platně světit i kněz, se vedou diskuse. Jisté však je, že v misijních oblastech kněží s pověřením papeže křižmo opakovaněsvětili (http://www2.tf.jcu.cz/~kasny/book4/confirmation.htm, staženo 6. 11.2002).

^[22]V zásadě se vyžaduje přítomnost všech kněží diecéze, neboť kněží při missa chrismatis zároveň obnovují své „kněžské závazky“: jednotu s Kristem, zřeknutí se sebe, věrnost závazku rozdávat Boží tajemství a učit pravdu.

^[23]Katechismus katolické církve, Praha 1995, č. 1297.

^[24]Viz pozn. 17.

^[25]Viz pozn. 15 a 16.

^[26]Viz pozn. 18.

^[27]Filipi, P. : Křesťanstvo, Brno 1996, str. 38.

^[28]Viz pozn. 17.

^[29]Tělo biřmovaného je důkladně pomazáno 36kříži na různých orgánech a kloubech (viz pozn. 15).

^[30]Viz pozn. 18.

^[31]Adam, A., Berger, R. : Pastoralliturgisches Handlexikon, Freiburg, Basel, Wien 1980, str. 374.

^[32]Katechismus katolické církve, čl. 1293.

^[33]Smit, op. cit., str. 122.

^[34]Rhabanus Maurus, citován Cantalamessou, op. cit., str. 141.

^[35]Sv. Augustin, citován tamtéž.

^[36]Martimort, A. -G. : Handbuch der Liturgiewissenschaft II, Leipzig 1961, str.76-78.

^[37]Reifenberg, H. : Fundamentalliturgie. Grundelemente des christlichenGottesdienstes, Band II., Klosterneuburg 1978, str. 36-38.

^[38]Tertullian: Contra Celso, citováno dle Cantalamessa, op. cit., str. 156.

^[39]„Požehnej tento hřebíček, skořici a nové koření, aby představovaly vůnimodlitby a olej radosti“ (Viz pozn. 18).

^[40]Adam, Berger, op. cit., str. 113.

^[41]Viz pozn. 17.

^[42]Koptský obřad biřmování (pomazání křižmem) je zakončen aklamací přítomných:„Nepomíjející korunu staví Pán na hlavu těch, kdo jsou pokřtěni v Kristu“(viz pozn. 15).

^[43]Viz závěr modlitby za posvěcení křižma: „Nechť požehná a uzdraví ty, kdo jsou slabí a kdo potřebují uzdravení – uzdravení těla i duše – a nechť nás povzbudí na cestě s Tebou“ (pozn. 18).

^[44]Terminologie dle Filipi, op. cit.

^[45]Existují záznamy o tom, že 20. alexandrijský patriarcha Athanasios poslal „své“ křižmo patriarchům v Konstantinopoli, Antiochii a Římě, kteří jes radostí přijali (pozn. 15).

^[46]Taková praxe je v arménské církvi, kde pak křižmo symbolizuje jednotu (arménské) církve (pozn. 16).

^[47]Viz pozn. 17.

Pietismus mělv protestantismu první poloviny 18. stol. veliký vliv. Kladl důraz na praktické osvědčení křesťanské nauky v životě. Biblická pravda se musí živě procítit. Reformace nebyla v očích pietistů historickou událostí, nýbrž zkouškou víry, která se uskutečňuje stále. Laici účastnili aktivně církevního života. Pietismus přišel z Anglie a Holandska a zasáhl zprvu západoněmeckou oblast. Počátečním podnětem pietismu se zde stal spis Philippa Jakoba Spenera Pia desideria (Zbožná přání), který vyšelr. 1675. Spenerovým kmotřencem byl hrabě Zinzendorf, zakladatel herrnhutské (ochranovské) obce Moravských bratří. V německém luteránském pietismu byl jeho vynikajícím nástupcem hallský profesor teologie August Hermann Francke, jehož zbožnost byla důsledkem zážitku obrácení.

August Hermann Francke (*22. 3. 1663 v Lübecku, † 8. 6. 1727 v Halle/Saale) vyrůstal ve městě Gotha, kde byl jeho otec právníkem. Již časně v jeho dětství bylo rozhodnuto, že bude farářem. V sedmi letech osiřel a pro jeho pětatřicetiletou matku nastala obtížná situace, jak zabezpečit výchovu svých šesti dětí. August Hermann nejprve navštěvoval slavné gymnasium v Gothe. Dalšího vzdělání se mu dostalo na universitě v Erfurtu, kde studoval díky stipendiu. Zaměřil se kromě teologie na jazyky: hebrejštinu, latinu, francouzštinu, italštinu a angličtinu. Na erfurtské universitě se stal jeho celoživotním přítelem i mecenášem Philipp Jakob Spener, který silně ovlivnil ijeho další život.

Od roku 1685 vedl Francke biblicko-filosofické kurzy na universitě v Lipsku. Místo filologie zdůrazňoval Francke přímý a citový přístup k biblickým textům, takže spíše nežjako akademické cvičení jeho sezení se studenty obvykle probíhalo jako jakési collegium pietatis, podobné těm, které založil Spener dva roky předtímve Frankfurtu nad Mohanem. S přáteli založil Francke roku 1686 Collegiumphilobiblicum, kde společně četli a studovali bibli, získávali vědecké poznatkya hledali praktické dopady biblického studia. V roce 1687 zažil během meditacenad textem Jan 20, 31 vnitřní obrácení.

Roku 1689 iniciovalFrancke svými snahami obrodné hnutí mezi studenty a občany, které bylo provedení university tak nepřijatelné, že byl Francke z Lipska vyhoštěn.Stejný osud ho potkal v Erfurtu, kde se pokoušel prosadit reformukřesťanské obce na Spenerův způsob, jehož dopadem by byl větší vliv laikův církvi. Zároveň byl obviněn za sektářství.

Později v Berlínězískal důvěru kurfiřta Bedřicha III. Braniborského, který ho povolal 22. 12.1691 jako profesora řeckého a hebrejského jazyka na nově zakládanou universituv Halle. O osm let později se stává profesorem teologie. Současně byl také farářem na předměstí Glaucha. A především byl činný v oblasti vzdělávání a péče o chudé. Zakládá vzdělávací ústavy – např. školy pro chudé, latinskou školu, školu pro šlechtice a také pro dívky z vyšších vrstev – které jakocelek dodnes nesou jeho jméno. Žáci a chovanci těchto institutů byli bez ohledu na poměry, z kterých pocházeli, alespoň zčásti vyučováni a vychováváni společně na základě pietisticky zaměřeného výchovného programu.

Se zcela nepatrnými finančními prostředky zahájil Francke o velikonocích roku 1695 vyučování ve škole pro chudé. Na krabici, kterou položil do obytné místnosti farního domu, napsal verš 1 Jan 3, 17 Má-li někdo dostatek avidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něj odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? a dále 2 Kor 9, 7 Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani zdonucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Sbírka vynesla 4 tolary a 16 grošů. Tím začalo celé podnikání. Za dva tolary nakoupil knihy a objednal dva chudé studenty, aby denně dvě hodiny za týdenní mzdu 6 grošů vyučovali chudé děti. Protože nikdo nepečoval o sirotky, pustil se do stavby sirotčince, i když neměl ani fenik. Avšak spoléhal na boží pomoc a vskutku, brzy mu bylo darováno 500 tolarů. Na jeho pomníku u sirotčince stojí jediná věta: Důvěřoval Bohu. Stavba sirotčince byla dokončena roku 1701. Vyučování a dohled v institutu byl svěřen chudým studentům.

Když Francke roku 1727 v Halle umíral, bylo v jeho zařízeních 2200 žáků, vyučovaných 180 učiteli. Franckova výchovná činnost měla podstatný vliv na pruskou politiku i společnost. Bedřich Vilém I., nazývaný pietistou na trůně, založil vojenský sirotčí důmv Postupimi a roku 1717 vyhlásil povinnost všeobecné školní docházky. Také pozvolná přeměna pruské šlechty v měšťanstvo, ukončená v průběhu 18.století, byla podpořena společným školním vzdělávání stavů.

Použité prameny:www.preussenchronik.de; www.kna.cz/encyklopedie.php;www.bautz.de/bbkl/f/francke_a_h.shtml

Poměrně obsáhlý spis Apoštolské konstituce^[1] je kompilací starších pramenů, doplněných soudobými texty. Vznikal v Sýrii mezi 3. – 5. stoletím. Je členěn na osm knih. Knihy 1- 6 vycházejí z apoštolských Didaskálií, 7. kniha z Didaché a 8. kniha z Apoštolských tradic a kánonů koncilů 4. století. Spis umožňuje se seznámit s různými aspekty života syrské církve. Na rozdíl od jiných pramenů nebyl tento spis nikdy „ztracen“. Během středověku byl opisován a od 16. stol. šířen tiskem v latinském i řeckém překladu. Součástí 8. knihy je text tzv. Klementinské liturgie^[2]. Tato liturgie je ještě strukturálně jednoduchá, i když poměrně obsažná. Texty však nebyly určeny k četbě – sloužily jako vzory a zásobárny myšlenek při improvizaci biskupa (kněze) a jáhna.

Liturgie začíná čtyřmi biblickými čteními (ze Zákona, proroků, Skutků a evangelia). Následuje homilie. Po ní propuštění katechumenů, posedlých a kajícníků. Pokračuje se modlitbami věřících^[3]po kterých následuje políbení pokoje, přinesení darů a anafora. Po jejím skončení shromáždění pokleká k modlitbě chvály (modlitba Páně ještě chybí), je pozvedán svatý chléb a shromáždění přijímá. Liturgie končí díkůvzdáním a propuštěním (obsahujícím modlitbu za obranu).

Vlastní anafora je obsažena v XII. hlavě 8. knihy. Český překlad byl pořízen před téměř 100 lety. ^[4] Působí proto již poněkud archaicky. Není mi známo, že by byl k disposici překlad novější. Anafora představuje v dnešní době liturgických reforem řady církví důležitý zdroj inspirace. Struktura anafory bývá napodobována v moderních eucharistických modlitbách. Chválu velmi obsáhlé preface je možné rozčlenit na „teologickou“ chválu (chválu Hospodina za to, jaký je), chválu za stvoření, za stvoření člověka a za dějiny spásy popsané ve Starém zákoně. Proud chvály je přerušen Sanktus (ještě bez Benedictus) a pokračuje dějinami spásy Nového zákona (Ježíšovým životem). Organicky je na závěr připomínání Ježíšova života včleněna instituce upomínající večeři na rozloučenou. Následná anamneze aktualizuje Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a druhý příchod. Vrcholem anafory je epiklese mající dvě nerozdělené části – konsekrační a komuniální. Následují opět obsáhlé přímluvy s deseti prosbami a závěreční doxologie.

Na rozdíl od přísně christocentrické eucharistické modlitby Apoštolských tradic je anafora klementinské liturgie strukturována trinitárně. Obsáhlá preface a sanktus se dovolává Otce, postsanktus, instituce a anamnezese dovolává Syna (i když se modlitba stále obrací k Otci, jak je v každé anafoře pravidlem), epikleze a přímluvy Ducha. Závěrečná doxologiese pak obrací k celé svaté Trojici.

Věřím, že se vám poetický text, kde je Hospodin chválen i za „sykot hadů“, bude líbit.

-pH-

 

---

 

^[1]http://www.ccel.org/fathers2/ANF-07/anf07-38.htm

^[2]je připisována římskému biskupovi Klementu I. z přelomu 1. a 2. století;ve skutečnosti vznikla kolem r. 380

^[3]tvoří hlavy X. a XI. osmé knihy; text je přeložen do češtiny: Salajka, M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, 1985, str. 90-92

^[4]Bilczerowsky, J., Eucharistie ve světle nejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafických, V. Kotrba, Praha, 1910

XII. hlava 8. knihy Apoštolských konstitucí

Pravím tedy já Jakub, bratr Jana, syna Zebedeova, aby jáhen ihned řekl: Nikdo (ať tu není) z katechumenů, nikdo ze slyšících, nikdo z nevěřících nikdo z jinověrcův. Kteří jste se první modlitbu pomodlili, vyjděte. Matky, vezměte dítky k sobě. Ať nemá nikdo nic proti druhému. Ať nikdo není pokrytcem.

Vzpřímeni k Pánu s bázní a třesením stůjme, bychom obětovali.

Potom jáhni ať přinesou biskupovi dary na oltář, a kněží postaví se po pravici a po levici jeho, asi jako žáci kolem učitele. Dva jáhni pak na obou stranách oltáře ať drží vějíř buď z jemného peří pavího, anebo z plátna a tiše jím mávají, aby do kalicha nepadla malá poletující zvířátka. Biskup tedy pomodliv se za sebe s kněžími a obléknuv se v běloskvoucí roucho a stanuv u oltáře ať učiní přede všemi rukou znamení kříže na čele a řekne:

Úvodní dialog

Milost všemohoucího Boha a láska Pána našeho Ježíše Krista a obecenství Ducha svatého budiž se všemi vámi. A všichni ať jednohlasně řeknou: I s duchem tvým.

A biskup: Vzhůru mysl. A všichni: Máme k Pánu ji obrácenu.

A biskup: Díky vzdejme Pánu A všichni: Jest hodno a spravedlivo.

Chvála Hospodina za to jaký je

A biskup ať řekne: V pravdě záhodno a spravedlivo jest, abychom přede všemi velebili Tebe, Boha vpravdě jsoucího, který jest přede všemi věcmi stvořenými. Od něhož všechno otcovství na nebi i na zemi má své jméno. Tebejediného, nestvořeného a bez počátku, jenž nemáš nad sebou pána a krále, jenžničeho nepotřebuješ, jenž všechno dobré uštědřuješ, jenž jsi povznesen nadevšechnu příčinu a původ, jenž jsi beze změny, z něhož všechno, co jest, jako z nějakého pramene v bytí přešlo. Vždyť ty jsi vědění bez počátku, věčné zření, nestvořené slyšení, nenaučená moudrost. Ty jsi první původem a jediný bytím a povznesen nade všechen počet, který všechno z nebytí do bytí povolal skrze jednorozeného Syna Svého, jeho pak přede všemi věky jsi zplodil bezprostředně, vůlí a mocí a dobrotou, Syna jednorozeného, Slovo boží, živou moudrost, zplozeného přede vším stvořením, anděla tvé veliké rady, velekněze Tvého, krále a pána všeliké rozumné a smyslné přírody, jenž byl především a skrze něhož všecko. Neboť ty, Bože věčný, skrze něho všecko jsi učinil, a skrze něho uznal jsi všechno hodným bdělé prozřetelnosti Své. Skrze něho zajisté bytí jsi dal, skrze něho i blaho dal.

Chvála za stvoření

Bože a Otče Svého jednorozeného Syna, jenž jsi skrze něho přede vším jiným stvořil cheruby a serafy, aeony a pluky, mocnosti a síly, panstva a knížectva, archanděly a anděly, a jenž jsi po tomto všem stvořil skrze něho tento viditelný svět a všecko v něm. Neboť Ty jsi, kterýž nebesa jako klenbu jsi postavil a jako stan rozestřel, a z pouhé vůle na ničem založil zemi, kterýž jsi hvězdy upevnil a den i noc stvořil, kterýž jsi vyvedl světlo a rouchem jeho přioděl tmu ke klidu na světě spících živočichů, kterýž jsi ustanovil slunce na nebi, aby vládlo dni, a měsíc, aby vládl noci, a kterýž jsi vyměřil běh hvězd na nebi ku chvále velebnosti Své. Který jsi stvořil vodu k pití a očišťování, vzduch oživující k dýchání a vydechování a vydávání hlasu jazykem vzduch tepajícím a k slyšení, an působí v uchusprávné vnímání zvuku naň dorážejícího, který jsi stvořil oheň ke zmírnění tmy, k vyplnění potřeby, abychom jím zahříváni a osvětlováni byli, který jsi oddělil ohromné moře od země, a ono učinil jsi splavným, tuto nohama schůdnou; a který jsi ona naplnil živočichy malými i velikými, na tuto pak krotkých a divokých hojně jsi postavil, a různými rostlinami jsi ji ozdobil a bylinami ověnčil a květy okrášlil a osením obohatil; který jsi vytvořil propast a velikou hloubku jsi ji udělil – moře naplněná slanými vodami – opásal jsi ji branami jemného písku, někdy větry vzdýmáš ji do výše hor, jindy zas uhlazuješ jako rovinu a opět vichřicí v zuřivost přivádíš, jindy zas utišuješpříznivým počasím, aby příhodná byla k plavbě, – který jsi zemi Tebouskrze Krista stvořenou přepásal řekami a zvlažuješ bystřinami a napájíš pramenystále tekoucími, a horami objímáš, aby byly bezpečným a nehybným sídlem země.Také jsi svět svůj naplnil a vyzdobil vonnými a léčivými bylinami, mnohými a různými živočichy, silnými i slabými, k výživě i k práci, krotkými idivokými, sykotem hadů, zpěvem pestrobarevných ptáků, kruhy ročními, řadou měsíců i dnů, pořadím počasí, tažením mraků dešťonosných, aby dařily se plody pro zachování živočichů, stanoviště větrů dujících, od Tebe rozkazů čekajících, bylin a zelin množství.

Chvála stvoření člověka

A netoliko svět jsi stvořil, ale i obyvatele jeho, člověka, na něm jsistvořil a ustanovil ho jeho ozdobou. Neboť řekl jsi ve Své moudrosti: Učiňme člověka k obrazu a podobenství Svému, ať vládne rybám mořským a ptactvu nebeskému. Proto učinil jsi ho z duše nesmrtelné a těla pomíjejícího, onu z ničeho, toto pak ze čtyř živlů, a obdařil jsi duši jeho rozumovým soudem, rozeznáním dobra a zla, poznáváním práva a bezpráví, jeho pak tělu udělil jsi pět smyslů a pohyb libovolný.

Chvála za dějiny spásy (SZ)

Ty, Bože všemohoucí, Kristem vštípil jsi na východě ráj v Edenu s ozdobou rozličných jedlých plodů, a do něho jako do bohaté domácnosti uvedl jsi člověka, a zákon jednání jeho vrodil jsi mu, aby v nitru a sám o sobě měl símě poznání Boha. Uváděje pak ho do blaženého ráje, ze všeho užitek bráti jsi mu dovolil, a požitek jednoho jediného jsi mu zakázal pro naději na odměnu lepší, aby, kdyby ostříhal příkazu, odměnou zaň nesmrtelností byl ozdoben. Kdyžpak nedbal příkazu a požil podvodem ďáblovým a na radu ženinu zapovězeného ovoce, po spravedlnosti z ráje jsi ho vyvrhl, avšak z dobroty Své nepovrhl jsi jím až k úplné záhubě (neboť dílem tvým jest), nýbrž podřídiv mu všechno stvoření, dal jsi mu v potu a námaze zjednávati si výživu,dávaje všemu vznik, vzrůst a úrodu, a uspav ho na krátký čas, přísahou povolaljsi ho ke znovuzrození, a překročiv hranici smrti, zvěstoval jsi mu zevzkříšení život. A nejen to, nýbrž i z jeho nesčetného potomstva oslaviljsi ty, kteří při Tobě vytrvali, potrestal pak ty, kteří od tebe odpadli, přijal jsi oběť Abela jakožto nevinného a zamítl dar bratrovraha Kaina jakožto zatracence. Mimo to Setha a Enosa jsi přijal, a Enocha pominul. Vždyť Ty jsistvořitel lidí i původce života, Ty pomáháš v potřebě a dáváš zákony a odměňuješ plnící je a trestáš přestupující je, Ty jsi, kterýž velikou potopu jsi přivedl na svět pro množství bezbožných, který jsi v arše zachránil od potopy spravedlivého Noe s osmi dušemi, konec to zaniklých a začátek budoucích pokolení, který jsi hrozným ohněm zažehl pětiměstí sodomské a plodonosnou zemi učinil solným mořem pro zlobu obyvatelů jeho, a svatého Lota vyrval požáru. Ty jsi ten, jenž Abrahama vysvobodil z otcovské bezbožnosti a dědicem světa ho učinil a ukázal mu Krista Svého; kterýž jsi Melchisedecha za velekněze bohoslužby vyvolil; který jsi velkého trpitele, sluhu svého Joba, určil za vítěze nad původcem zla, hadem; kterýž jsi Isáka učinil synem přislíbení a Jakuba otcem dvanácti synů a jejich potomky národem; který jsi převedl do Egypta počtem sedmdesáti pěti duší. Ty, Pane, nezapomněl jsi Josefa, nýbrž dal jsi mu odměnou za čistotu pomocí tvou zachovanou vládu nad Egypťany. Ty, Pane, nezapomněl jsi Hebrejů utiskovaných od Egypťanů pro zaslíbení otcům jejich dané, nýbrž vysvobodil jsi je, potrestav Egypťany. Když pak lidé porušovali přirozený zákon a jednou uvažovali přírodu za nahodilou, jindy zas ji více než slušno ctili a Tobě, Bohu, všechno na roveň stavěli, nedal jsi jim blouditi, nýbrž vyvolil jsi svatého služebníka svého Mojžíše, skrze něhož na pomoc zákona přirozeného dal jsi zákon psaný, a ukázal jsi, že příroda jest tvým dílem, a modloslužebný blud jsi zapudil, Arona a jeho potomky kněžskou důstojností jsi oslavil, zbloudilé Hebreje jsi ztrestal a ty, kteří se obrátili, jsi přijal, Egypťany deseti ranami jsi ztrestal, rozdělivmoře Israelity jsi přepravil, pronásledující Egypťany vlnami jsi pokryl, holí učinil jsi hořkou vodu sladkou, z tvrdé skály jsi vyvedl, z nebes manu jsi dštil, ze vzduchu k výživě křepelky; ohnivý sloup za noci, aby svítil, a mlhový za dne, aby stín skýtal v žáru (jsi poslal). Josue vojevůdce jsi dal, jím jsi sedm pokolení Chananejských vyhladil, Jordán jsi rozdělil, řeky ethamské jsi vysušil, hradby beze strojů a lidské ruky jsistrhl. Za to všecko budiž Tobě sláva, Pane všemohoucí.

Tobě klaní se nesčetné pluky andělů, archandělů, trůnů, panství,knížectví, mocností, vojů, aeonů i cherubínů a šestikřídlých serafínů, dvěmakřídly zastírajících nohy, dvěma hlavy a dvěma létajících a volajícíchs tisíci tisíců archandělů a desetitisíci desetitisíců andělů bez ustání abez přestání hlasu:

Sanktus

(a všechen lid ať říká společně) Svatý, svatý, svatý Pán zástupů, plna jsou nebesa a země slávy Jeho. Pochválen na věky. Amen.

Postsanktus – pokračování chvály za dějiny spásy (NZ)

A potom velekněz ať řekne: Neboť v pravdě jsi svatý a nejvýš svatý, nejvyšší a vyvýšený na věky! Svatý pak i jednorozený Tvůj Syn, náš Pán a Bůh Ježíš Kristus, který slouže Tobě, Bohu a Otci Svému, ve všem, jakv rozličném stvoření, tak i v příhodné prozřetelnosti, nepovrhl kleslým pokolením lidským, ale po zákonu přirozeném, po předpisech zákonných, po napomínání proroků a péčí andělů (když porušili s kladným zákonem i zákon přirozený, když z paměti vytratili potopu, oheň, rány egyptské, boje palestinské, a když měli všichni, jako ještě nikdy, býti vyhlazeni), zalíbilo se samému Stvořiteli člověka dle Tvého úradku člověkem se státi, zákonodárci býti pod zákonem, veleknězi – obětí, pastýři – beránkem, a usmířil Tebe, Svého Boha a Otce, a světu opět Tě získal, a všechny osvobodil od hněvu na nichlpícího, zrodiv se z Panny, zrodiv se s tělem – Bůh Slovo, milý Syn, zplozený přede vším stvořením, dle předpověděných o něm a od něho proroctví, ze semene Davidova a Abrahamova, z pokolení Judova, a zrodil se v lůně panenském ten, který vytvořuje všechny zrozence, a tělem se stal ten, který těla nemá, ten, jenž v čase nebyl zplozen, v čase se zrodil. Svatě jsaživ a vyučuje dle zákona, snímaje s lidí všelikou nemoc a všelikou slabost, čině v lidu znamení a zázraky, užívaje potravy a nápojei spánku, živě všechny, kteří potřebují potravy, a naplňuje každého živočicha požehnáním, zjevil jméno Tvé neznajícím ho, nevědomost zapudil, zbožnost obnovil, vůli Tvou vyplnil, dílo, které jsi mu uložil, vykonal. A když toto všecko dobře provedl, když byl uchopen rukama bezbožníků, neprávem se tak zovoucích kněží a velekněží a bezbožného lidu, zradou toho, který nemocen byl na zlobu, a když mnoho vytrpěl od nich a všecku nečest podstoupil Tvým dopuštěním, když vydán byl vládci Pilátovi a souzen byl on – Soudce, a odsouzen – on Spasitel, ukřižován byl, on, jenž nezná bolesti, a zemřel – přirozeností nesmrtelný, a pohřben byl – původce života, aby vysvobodil od bolestí a smrti vyrval ty, pro něž přišel, a rozlomil okovy ďáblovy a vysvobodil lidi ze lsti jeho. A vstal z mrtvých třetího dne a čtyřicet dní obcovav s učedníky, vstoupil na nebesa a posadil se na pravici Tvé, Boha a Otce Svého. Pamětlivi tedy toho, co pro nás podstoupil, díky vzdáváme Tobě, Bože všemohoucí, ne jak máme, nýbrž jak můžeme, a plníme jeho nařízení.

Instituce

V té noci totiž, ve které byl vydán, vzav chléb do svatých a neposkvrněných rukou Svých a vzhlédnuv k Tobě, Bohu Svému a Otci, a zlomiv dal učedníkům řka: Toto jest tajemství Nového zákona, vezměte z něho a jezte, toto jest tělo mé, které z mnohé se láme na odpuštění hříchů. Podobně i kalich, smísiv víno s vodou, požehnal a dal jim řka: Pijte z něho všichni, neboť toto jest krev má, která se za mnohé prolévá, na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku. Neboť kolikrátkoli byste jedli tento chléb a pili tento nápoj, smrt mou zvěstujete, dokavad nepřijdu.

Anamnese

Pamětlivi tedy jeho utrpení a smrti, zmrtvýchvstání a návratu do nebes, jakož i jeho druhého příchodu, kdy přijde souditi živých i mrtvých a odplatiti každému dle skutků jeho, přinášíme Tobě, Králi a Bohu, dle jeho rozkazu tento chléb a tento kalich, díky ti vzdávajíce, že jsi nás hodnými učinil státi před obličejem Tvým a býti Tvými kněžími. A prosíme Tě, abys milostivě shlédl napoložené před tebou tyto dary, Ty, Bože, který ničeho nepotřebuješ, a mělv nich zalíbení ke cti Krista Svého;

Epiklese

a abys seslal sv. Ducha na tuto oběť, svědka utrpení Pána Ježíše, by stal se tento chléb tělem Krista Tvého a tento kalich krví Krista Tvého, by přijímající byli posilněni ke zbožnosti, aby dosáhli odpuštění hříchů, aby byli osvobozeni od ďábla a ode lsti jeho, aby naplněni byli Duchem sv., stali se hodnými Krista Tvého, dosáhli života věčného, když s nimi jsi smířen, Vládce všemohoucí.

Přímluvy

Dále prosíme Tě, Pane, i za Tvou svatou, od končin do končin (zeměsahající) církev, které jsi dobyl vzácnou krví Krista Svého, abys ji ostříhalnezviklanou a vlnobitím netknutou až do skonání věků; (prosíme) i za všechnybiskupy, upřímně zachovávající slovo pravdy.

Dále vzýváme Tě i za naši, kteří Tobě obětujeme, nicotu, za všechny kněze, jáhny a veškeré kněžstvo, bys (nás) všechny moudrostí a Duchem svatým naplnil.

Dále prosíme Tě, Pane, za krále a vrchnost i veškeré vojsko, by žili v míru s našimi zájmy, bychom my v klidu a svornosti trávíce veškerý čas svého života, oslavovali Tě skrze Ježíše Krista, naději naši.

Dále obětujeme ti i za všechny tobě od věčnosti milé svaté, patriarchy, proroky, jáhny, apoštoly, mučedníky, vyznavače, biskupy, kněze, jáhny, podjáhny, lektory, předčitatele, pěvce, panny, vdovy, laiky a všechny, jejichž jména znáš.

Dále obětujeme Ti i za tento lid, abys pozdvihl jej ku chvále Krista svého, za královské kněžstvo a národ svatý; (obětujeme Ti) za ty, co žijí v panenství a čistotě, za vdovy církve, za úctyhodná manželství a ploditele dítek, za děti lidu Tvého, bys nikoho z nás nezavrhl.

Dále prosíme tě i za toto město a jeho obyvatele, za stižené nemocí, trpkou porobou, vyhnanstvím a zabavením jmění, za plující (po moři) i cestující (po zemi), abys všem byl pomocníkem, všem ochráncem a záštitou.

Dále prosíme Tě za nenávidějící a pronásledující nás pro jméno Tvé, za ty, kteří vně (církve) jsou a bloudí, bys je obrátil k dobrému a náruživost jejich zmírnil.

Dále prosíme Tě i za katechumeny církve, za ty, kteří protivníkem stíháni jsou, a za bratry naše v pokání, abys tyto upevnil ve víře, ony očistil od moci zlého, lítost oněch přijal a odpustil jak jim, tak nám hříchy naše.

Dále obětujeme ti i za příznivou pohodu a bohatou úrodu plodin, abychom, bez ustání přijímajíce z dober Tvých, neustále chválili Tebe, živícího každé tělo.

Dále prosíme tě i za ty, kdož pro rozumnou příčinu nepřítomni jsou, bys nás všechny opatroval ve zbožnosti a shromáždil nás v království Krista Svého, – Boha veškeré smyslné i duchové přírody a krále našeho – nezviklané, bezúhonné, neobviněné.

Doxologie

Tobě budiž všechna sláva, úcta a vděčnost, čest i klanění, Otci i Synui Duchu svatému i nyní i vždycky i na ustavičné a nekonečné věky věků.

A veškeren lid nechť řekne: Amen. A biskup rci: Pokoj Boží budiž sevšemi vámi. A veškeren lid odpověz: I s duchem tvým.

překlad J. Bilczerowsky (1910), místy upraveno podlednešního pravopisu

(sestavilJaroslav Vokoun, komentář Martin Vaňáč)

1. Justin (+ kol. 165), filozof a mučedník, jedenz nejznámějších křesťanských apologetů.

3. Jan XXIII. (1881-1963),vl. jm. Angelo Giuseppe Roncalli, římským biskupem (papežem) 1958-1963, svolalII. vatikánský koncil a významně přispěl k obnově římskokatolické církve.

5. Igor Ruský,kyjevský kníže (912-945), krátce po uzavření smlouvy s Byzancí bylzavražděn. Bonifác (672-754), vl.jm. Wynfrith / Winfrid, anglosaský mnich, apoštol Německa, mohučský arcibiskup,zemřel mučednickou smrtí.

6. Norbert zXanten (kol. 1082-1134), zakladatel premonstrátského řádu,magdeburský arcibiskup, jeho ostatky byly v roce 1627 přeneseny na pražskýStrahov.

8. August HermannFrancke (1663-1727), evangelický teolog a pedagog, pietista a prof.na univerzitě v Halle, zakládal školské ústavy a pracovní dílny.

9. Efrém Syrský(kol. 306-373), jáhen, exegeta, kazatel a básník, byl slavným učitelem teologiea žádaným poradcem biskupů.

11. Barnabáš,apoštol a mučedník, jmenoval se Josef (Barnabáš = syn útěchy), prodal svůjmajetek a peníze předal apoštolům, byl průvodcem Pavla a Marka.

14. Gottschalk(kol. 1000-1066), kníže lužických Srbů, usiloval o šíření křesťanství, připohanském povstání byl zabit.

15. LazarHrebeljanovic (+1389), srbský kníže (1371-1389), za jeho vlády došloroku 1375 k slavnostnímu aktu smíření mezi srbskou a byzantskou církví, hlavěsrbské církve byl oficiálně přiznán titul patriarcha. Po porážce v bitvěna Kosově poli byl spolu s dalšími srbskými velmoži Turky popraven.

16. JohannesTauler (kol. 1300-1361), německý mystik, patřilk nejvýznamnějším žákům Mistra Eckharta.

17. ZaloženOchranov (Herrnhut) Českými bratřími, emigranty z Moravy, nastatcích hraběte Zinzendorfa v saské Horní Lužici (1727).

20. Naum Ochridský,Metodějův žák, který se po Metodějově smrti (885) spolu s dalšími žákyodebral na balkánský poloostrov, působil v klášteře na jižní straněOchridského jezera, kde se rozvíjelo staroslovanské písemnictví psané hlaholicí(tzv. ochridská škola). Zemřel koncem roku 910.

21. Poprava 27 vedoucíchpředáků českého stavovského odboje na Staroměstském náměstí (1621).

24. Narození JanaKřtitele.

25. Ivan,legendární český poustevník, údajně žil ve 2. polovině 9. století v povodíBerounky. Jeho ostatky prý jsou v kostele ve sv. Janu pod Skalou. Augsburské vyznání (Confessio Augustana),vyznání víry, které bylo předloženo říšskému sněmu v Augsburgu (1530), jehoautorem byl Lutherův spolupracovník Filip Melanchton.

26. Jan a Pavel,mučedníci v Římě asi ve 4. století, o jejich životě a působení nemámejisté údaje. Hans Urs von Balthasar(1905-1988), jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století, autororiginálního systematického díla, v němž pojal teologii jako estetiku,dramatickou teorii a logiku.

27. CyrilAlexandrijský (kol. 380-444), církevní spisovatel, odpůrce arianismua nestorianismu, alexandrijský patriarcha, v roce 1882 byl papežemjmenován církevním učitelem.

28. Irenej z Lyonu(+ kol. 202), žák Polykarpa ze Smyrny, biskup v Lyonu a církevníspisovatel. Jeho hlavní dílo Adversushaereses se obrací proti gnostickým naukám.

29.Petr a Pavel, apoštolové,mučedníci, zemřeli v Římě.

Gustavo Gutierrez připomněl význam proroctví a mystiky

Řím (KAP) Také v časeglobalizace je smysluplné se angažovat pro chudé, tvrdí peruánský kněz Gustavo Gutierrez. Otec teologie osvobození, který je příslušníkem dominikánského řádu, u příležitosti 50. let fakulty sociální věd Angelika, římské university řádu, navštívil věčné město. Bída je nespravedlnost, stav, který je třeba změnit, tvrdí teolog. Vyvolení chudých je nutné ne proto, že chudí jsou dobří, ale proto, že dobrý je Bůh. Existuje neporušitelná vazba mezi hlásáním království božího a vyvolením chudých. Doslova řekl: „Kdo chce být svědkem zmrtvýchvstání, musí se pokusit přemoci bídu, která má stejný význam jako nespravedlivá a předčasná smrt a nelidská skutečnost, která odporuje vůli Boží.“ Gutierrez zdůraznil v Římě význam proroctví a mystiky. Vyvolení chudých by mělo mít dramatický dopad na duchovní péči a spiritualitu.

Zemřela Dorothee Sölleová

Stuttgart (KAP) V 73 letech věku zesnula evangelická teoložka Dorothee Sölleová. Platila za nejznámější teoložku v Německy mluvící oblasti. Hlavní téma její teologie lze shrnout otázkou, „jak žít po Osvětimi?“

Po desetiletí se statečně angažovala v cír­kvi, v politice i v mírovém hnutí, protestovala proti atomovému zbrojení. Její Politické večerní modlitby koncem šedesátých let v Kolíně řešily silné kontroverze v evan­ge­lickém i katolickém prostředí. Životná církev musí být ekumenická, feministická a mystická, řekla v jednom ze svých posledním interview.

Kniha o Českých bratřích

Raně novověké hnutí Českých bratří patří k tomu nejdůležitějšímu a nejlepšímu, co naše země daly křesťanstvu. Dodnes se k jeho odkazu výslovně hlásí většina českých evangelíků, ale studium teologie Bratří a dějin jejich církve lze doporučit i křesťanům jiných směrů.

Nová kniha Jindřicha HalamySociální učení Českých bratří 1464–1618 (CDK, Brno 2003) má dvě části. Především přináší rozsáhlou studii o vývoji „praktických“ (morálních asociálních) stránek učení Bratří, dokumentující jak jednotu zásadního směřování, tak i vývoj názorů daný střetáváním původních radikálních myšlenek s životní praxí. Autor vyváženě komentuje jak přednosti bratrské koncepce, tak i slepé uličky a nedůslednosti či pokrytecké vytáčky, do nichž Bratří občas upadali. A dále ve svazku najdeme kritické vydání Nápravy, rozšířeného bratrského okružního listu z poloviny 16. století, napomínajícího všechny členy Jednoty k vnitřní i vnější nápravě života v jed­not­livých společenských stavech a situacích. – Doporučujeme vaší pozornosti!

ETAse zaměřilo na Opus Dei

Madrid (KAP) Krátce před španělskými oblastními volbami dala baskická teroristická organizace ETA najevo, že si vzala na mušku také kandidáty, kteří patří k Opus Dei. Teroristé upozorňují na to, že se cílem útoků mohou vedle konzervativců a socialistů stát též politici spojení s touto katolickou osobní prelaturou. Opus Dei je teroristům trnem v oku, protože mnoho jejich členů zastává důležitá místa v španělské politice a v hospodářství. Navíc jak kněží, tak laici spojení s Opus Dei se staví nekompromisně proti teroru.

První průvodce kostelem pro muslimy

Frankfurt (KAP) „Průvodce kostelem pro muslimy“ byl navržen frankfurtským katolickým vzdělávacím hnutím a příslušnou odbornou komisí německé biskupské konference v rámci zahájení dialogu s muslimy (CIBEDO). V Německu je takovýto dokument doposud něco výjimečného, tvrdí vydavatel padesátistránkového svazku. Obsahuje popis seminárního kostela frankfurtské jesuitské vysoké školy sv. Jiří v porovnání se zařízením mešity. Lidé islámského vyznání se mohou cítit v kostele jak velmi cize,tak domácky. S pomocí knihy mohou poznat podobnosti i rozdíly mezi kostelem a muslimskou mešitou.

Zambijský president odmítá trest smrti

Lusaka(KAP) President africké republiky Zambie, Levy Mwanawasa, změnil všechny právoplatné rozsudky smrti na tresty doživotí. Rozhodnutí odůvodnil svým křesťanským přesvědčením.

Mezi odsouzenci k nejvyššímu trestu bylo více než padesát vojáků, kteří se podíleli na neúspěšném puči v říjnu 1997. Mluvčí organizace pro lidská práva Afronet opatření hlavy státu přivítal a současně požadoval úplné zrušení trestu smrti.

Irsko: Primas proti násilí

Dublin (KAP) Primas anglikánské církve v Irsku, arcibiskup Robin Eames z Armaghu, apeloval na katolíky i protestanty v Severním Irsku, aby se konečně vzdali násilí. Je třeba nastolit vzájemnou důvěru, abychom se nakonec neocitli ve zcela rozbité společnosti, řekl Eames na generální synodě anglikánské církve v Dublinu. Sice přestaly téměř denní násilnosti mezi oběma skupinami, ale přesto to není dosti, říká primas. Ještě pořád existuje koridor strachu, v němž polovojenské skupiny obchodují s drogami, vymáhají peníze za ochranu a provádějí trestní akce. Společnost jako celek musí konečně rozpoznat, že na obou stranách existuje dobrá vůle a touha po míru. V sektářských bojích přišlo v Ulsteru doposud o život více než 3600 lidí.

Kanada: Katolická církev zůstává největší konfesí

Ottawa(KAP) Přes klesající počet členů zůstává katolická církev největší náboženskou skupinou Kanady. 43 % všech Kanaďanů se podle oficiálních statistik označuje za katolíky. Špatné zprávy přišly především pro kanadské protestanty, jejich podíl poklesl během 10 minulých let z 35 na 29 %. Počet muslimů se zvýšil na 2 %, tj. zdvojnásobil se. Také u židů byl pozorován mírný vzestup. Počet nevěřících vzrostl z 12 na 16 %, což jde především na vrub přistěhovalců.

Němečtí luteráni: Papežská encyklika není krok zpět

Hannover (KAP) Církevní vedení spojené evangelicko-luterské církve Německa nevidí v papežské encyklice Ecclesia de Eucharistia ekumenický krok zpět, protože po věcné stránce neobsahuje nic nového. Bohužel v ní není ani očekávaný krok vpřed. Při dialogu by se mělo docházet k postupnému objasňování otázek. Komuniké dále říká, že luterské církve nemohou sdílet ani předkládané pochopení svátostnosti církve, ani podstatné spojení účinnosti svátosti s kněžstvím a ani nepřijímají přinášení oběti svátosti skrze kněze. Také určité formy eucharistické zbožnosti, které papež doporučuje, nejsou na luterské straně přijatelné. Dosavadní výsledky katolicko-luterského dialogu o večeři Páně nebyly v encyklice uplatněny. Tak vzniká naléhavá potřeba do budoucnosti. Podporují snahy bavorského biskupa Johanna Friedricha o zavedení ekumenicky a pastorálně vy­užitelných principů encykliky do praxe zejména s ohledem na konfesně smíšená manželství.

Zákaz církevních pohřbů pro obchodníky s drogami

Bangkok (KAP) V Thajsku nebudou umož­­­něny církevní pohřby pro obchodníky s drogami a producenty drog. Zákaz vydal kardinál Michael Michai Kitbunchu v dopise kněžím své diecéze. Jestliže zemřelý katolík prokazatelně vyráběl ilegálně drogy nebo s nimi obchodoval, pak se na něj vztahují církevní tresty. Kněz ho nesmí církevně pohřbít nebo slavit smuteční bohoslužbuv cír­kevních budovách. Tito lidé rozbíjejí společnost a především životy dětí. Obchod s dro­gami je nepřímá vražda nevinných lidí.

Vatikán: Žena poprvé na reprezentativní pozici

Vatikán (KAP) Poprvé se ve Vatikánu dostalo ženě výjimečně vysokého postavení. Italská profesorka Letizia Pani Erminise stala presidentkou Papežské akademie pro archeologii. Expertka na středověkou archeologii zastávala doposud místo tajemnice akademie. Roku 1810 založený institut se především zabývá studiem křesťanské archeologie a antických a středověkých dějin umění.

Rakousko: 25 let františkánské pomoci malomocným

Linec (KAP) Již 25 let poskytují rakouští františkáni organizace výtěžky svých sbírek pro nemocné leprou na celém světě. Celkem bylo již vydáno 4,65 milionů Euro. Těmito penězi je financováno 20 stanic pro malomocné v Angole, Brasilii, Indii, Koreji, na Madagaskaru, v Mexiku, Nigerii, na Filipínách, v Tanzanii, Vietnamua Zaire. Nejdůležitější je nákup léků a obživa nemocných ve stanicích. Nyní se starají asi o 1200 nemocných a jejich rodiny, nakupují dopravní prostředky, podporují školní vzdělání, zaměstnání a dosažení zemědělské soběstačnosti. Podle světové zdravotnické organizace dochází ročně k 800 000 nových případů malomocenství. Díky novým léků je lepra vyléčitelná, avšak boj proti chorobě je spojen především se sociální prací. Celosvětově je nakaženo mezi 8-12 miliony lidí.

Jesuitská kolej v Moskvě uznána jako studijní institut

Řím (KAP) Ruská vláda úředně uznala jesuitskou kolej v Moskvě za studijní institut pro filosofii, teologii a dějiny. Škola založená v roce 1991 jako kolej Tomáše Akvinského je od této chvíle řádným studijním ústavem. Nyní zde studuje 76 studentů různých křesťanských vyznání. Profesorský sbor tvoří 43 profesorů pod vedením španělského jezuity Octavia Vilches-Landina. Kolej nabízí studium filosofie, teologie, biblistiky, církevních dějin, sociálních věd i jazyků.