JanSpousta

Nihil sub sole novum, nic nového pod sluncem, říkávámes biblickým Kazatelem (1, 9n) a ostatními vyznavači věčného návratu téhož.Ale snad je to jen vytáčka, floskule, která má člověku pomoci zakrýtpřekvapení. Aspoň já mám pocit, že stále přicházejí netušené novoty. Napříkladkřesťansky orientované nakladatelství Vyšehrad právě nyní vydalo slavnoupřednášku Jeana-Paula Sartra Existencialismus jehumanismus, jednu z nejpřesvědčivějších a nejvlivnějších obhajob ateismu, jaké ve 20. století zazněly. Neexistuje Bůh,neexistují objektivní morální měřítka, neexistuje žádná předem daná lidskápřirozenost, říká Sartre, a dovozuje: jsi protosvoboden stát se tím, kým chceš a můžeš, člověče, a jen ty jsi za to odpovědný,jen ty jsi tvůrcem sebe sama. Dobré úmysly neplatí, rozhodují skutky. – Nevím,proč se právě Vyšehrad rozhodl pro ateistického a levičáckého Sartra; ale rozhodně mě to překvapilo. Možná je to vzkaz:nebudeme-li jako euroamerické křesťanstvo schopninavázat na klíčovou linii moderního myšlení, vedoucí od Marxe přes Nietzscheho a Sartra k Foucaultovi a jiným postmodernistům, zůstaneme folklórnímistaromilci na okraji dění. Navázat znamená pochopit, kriticky zhodnotit, nechatse inspirovat a odpovědět tak, že přijdeme s něčím lepším. Bohužel, zatím nemámdojem, že by se v tomto směru blýskalo na lepší časy přinejmenším co se týčeoficiálních projevů církví.

Je-li například nováevangelizace, vyhlašovaná Janem Pavlem II., chápána jako technokratickásměrnice, je-li nová jen v novém opakování starých pouček a novém vymezeníhranic farností, pak vskutku nic nového pod sluncem. Jan Konzalreaguje na toto pseudonovotářství v hlavním článkutohoto čísla poukazem na samotné kořeny ježíšovské víry, kterou staví protizavedenému a zavádějícímu náboženství. Ježíš nehlásá spásu jako sladký magickýlék na beznaděj a hrůzu z prázdna, zaplacený tím, že člověk přijme ritus a budeodvádět desátky. Ježíšova spása je cesta člověka ke svobodě skrze osobnísetkání s Bohem, tak jako ji Mojžíš nastoupil u hořícího keře na poušti. Takovývýklad je existencialistický a vysvětlitelný i lidem mimo církev; není to však sartrovský existencialismus, který se musí chytatlevičáckých báchorek o pokroku a osvobození proletariátu jako tonoucí svéhostébla, jen aby se ve své beznaději a úzkosti neutopil.

Článek Elišky Kapalínové o situaci v Tachově, který jsme uveřejniliminule, vyvolal další dvě reakce, jež brání odvolaného kněze Reného Milfaita proti autorčiným výtkám. Doufejme, že tím tatokonkrétní polemika bude u konce. Ale problém vztahů mezi řadovými „laiky“, kněžími a biskupem v římskokatolické církvi tím bohuželzdaleka odbyt není. Tahy připravované pomocí nečistých zákulisních pletich aprováděné s obratností slona tančícího v porcelánu zde nejsou výjimkou u násani v celé světové církvi. A výjimkou nebudou, dokud se zmíněné vztahy nezměnípo církevně právní stránce a nepročistí po stránce lidské v duchu bratrstvívšech pokřtěných v Kristu. Nedojde-li k tomu, budeme i nadále slýchat ohromadných výstupech z církve nebo o tisících dětí zneužitých pedofily vsutanách.

Text Martina Špačka se věnujevelikonočnímu liturgickému tématu, křtitelnici. Jsem křesťanem uždrahnou řádku let, ale ve své církvi jsem ještě neviděl, že by se tato nádobaskutečně použila přímo ke křtění. Většinou se v ní jen schovává křestní voda.Nicméně zde jsou netušené možnosti: v kostelíchbychom mohli mít i bazén. Je teď módou ve vilách zbohatlíků, ale nic nového podsluncem, staří křesťané ho měli také.

Nedorozumění o evangelizaci a novosti

Vrcholné representaci naší církve prý velmi záleží na nové evangelizaci, ale řada „prováděcích“ pokynů a výkladů různé váhy víc nebo méně pečuje o náboženství, nikoli o svědectví evangeliu Krista Ježíše. Jde církevnímu establišmentu o „novost“, anebo o restauraci těch kdysi osvědčených vyzrálých ideologií?

Zmatek na tomto poli ne náhodou připomíná osud Babylonské věže. Také tam šlo o cosi objektivně velevýznamného, o stavbu posvátného místa první velikosti. Zikkurat byl nejdůležitější a nejvýznamnější institucí pro zdárný chod říše, uvědomovali si tehdejší zbožní stavitelé a investoři svorně. Také náboženství a evangelizace mají podle mínění důvěryhodných autorit dějinotvorný význam. Před staletími pomohla právě evangelizace spolu s křesťanstvím vybudovat základy dnešní Evropy.

Ovšem někteří nás přesvědčují, že evangelizují, ale evangelium k tomu nepotřebují. Bibli nepotřebují, protože boží slovo jim prý nabízí text mešních lekcionářů, vysvětlil mi jeden řeholní představený. Jiní na to jdou ještě přímočařeji: autenticitu křesťanské víry jim nejlépe garantují schválená vydání katechismu, případně výnosy posvátné kongregace, tam prý se nalezne vše pro spásnou víru důležité. A do třetice: četl jsem tuhle, že nová evangelizace znamená efektivněji uspořádat hranice farností a zřídit pastorační centra. Nejnověji k tomu má sloužit dokonce zákaz řídit pastorační centra těm, kdo nemají nějaké svěcení. Co z toho byť jen vzdáleně připomene životní úkol Nazaretského?

Nejen „evangelizace“, i adjektivum „nová“ zakouší přemety. Leckterý dobře vyučený zákoník je skálopevně přesvědčen, že pravda je jen jedna – pochopitelně je to právě ta jeho pravda – a novelizací by mohla leda utrpět. Takový rozumí novou evangelizací logicky právě jen gramatické úpravy výnosů magisteria, protože věcná stránka těch ideologií je prý neměnná na zemi i na nebi. A někteří zbožní lidé chápou vůbec všechny „novoty“ rovnou jen jako pašované padělky neomylně zlého původu.

Zkrátka: Jsou v naší církvi ideoví manažeři, kteří si s novou evangelizací čiperně poradí i bez toho, že by se ptali po Kristu. Ale jsou i tací, kdo dodají „novou“ evangelizaci, aniž sepotřebují ptát po spáse i jejích možných podobách včera a pozítří. Nepotřebujíse ptát na názory lidí žijících v době informatiky, světa globalizace, postmoderny. Jejich pravda o spáse je prý nadčasová, táž v době nomádů jako vdobě virtuální reality světa počítačů. Starostí církve je prý předkládat kompletní poklad učení beze ztrát a beze změn. Spásou je prý pak odměna splatná jednou na věčnosti, pokud si vstup do věčnosti člověk patřičně zaslouží podle rad, příkazů i zákazů jediného pravého náboženství.

Můžete namítnout: Smyslem evangelia je zvěst o víře ve spásu člověka a zvěst o dějinách takovéspásy. To je významné samo o sobě právě ve světě náboženství. Jenže náboženské poselství je přístupné jen těm, kdo dokáží věřit tomu náboženství. Kupodivu tomu, co později tradenti nazvali „Ježíšovou dobrou zprávou“, naslouchali se zájmem i ti, kdo si na panující židovské náboženstvíani trochu nepotrpěli (v době Ježíšově to byli třeba zbohatlíci spřažení s okupanty – celníci, prostitutky – a vyvržení, například malomocní, pastýři, pohané). Jestliže takoví lidé Ježíšovým kázáním vůbec naslouchali, slyšeli v nich cosi pro sebe existenciálně významného. Také relativně stále méně lidí ztěch šesti miliard, které obývají svět dnes, je schopno rozpoznat spásu pod nějakým uniformním náboženstvím, byť má certifikát o neomylnosti svých představených.

Postrádá dnes někdo nábožensky formulovanou spásu?

Jeruzalémský chrám i prorok Jan Křtitel, političtí vůdcové a mesiáši nabízeli Ježíšovým současníkům osvědčené náboženské jistoty. V době, kdy vystoupil Ježíš a jeho vztah k realitě světa a k transcendentnu se stal evangeliem, nebyl v jeho vlasti nedostatek učitelů, znalců zákona, mistrů mravopočestnosti. Přesto nabízelo Ježíšovo působení novou „dobrou novinu“, zprávu lačně vítanou do zašmodrchaných osudů současníků a jejich dětí. Není vůbec náhodou, že Ježíš se nejčastěji vyjadřoval podobenstvími, parabolami a smyšlenými příběhy všedních dní vesničanů i měšťanů. Takovou zvěst nelze bez násilí přeložit do řeči náboženství, tedy do katechismů a rituálů, nebo dokonce do řeči precizně formulovaných dogmat a závazných rubrik.

Nejnebezpečnější lidská bída, s jistotou pustošící dar existence, souvisí nejčastěji s lidským strachem a bezmocí. Má však tisíce tváří. Strach mučí mnohé, ne-li všechny lidi. Postupně jim rozleptává duši i srdce, paralyzuje jejich odvahu pokračovat nebo i jen začít s řešením. Spasit v této souvislosti znamená uzdravit duši, zajatou chorobami nebo hříchem, osvobodit člověka z těch situací, které destruují jeho konkrétní humanitu, tedy strach učinit bez-významným, bez-mocným. Právě tak tomu rozuměl Izajáš i Ježíš. Poslouží k tomu naše propaganda nazývaná „nová evangelizace“? V našem náboženství strach už zase zdomácněl, má dokonce své zbožné ekvivalenty označované jako ctnosti – například dětinná poslušnost, přilnutí k pravdě tím, že se slavnostně odřekneme svých vlastních názorů.

Potřeby spásy v dnešním světě neubývá. Ale spása zpřístupněná náboženstvím nejenže ztrácí na důvěryhodnosti, ale, bohužel, samo náboženství dokáže generovat další prameny úzkosti. Dost podobně jako v době Ježíšově. Řešení takové situace nabídl Ježíš známým: „Změňte smýšlení a věřte evangeliu“.

A tak už je na čase uvědomit si: mnozí věřící křesťané považují i křesťanství za zralé světové náboženství ajako náboženství jej také hlásají. Tím se stává, že si v radikálních bodech Ježíšova poselství s Ježíšem prostě neporozumějí dobře a účinně. Slyšíme třeba, že horské kázání zvedá vysoko laťku morálce člověka. Že horské kázání je jakási Magna charta lidských svobod Bohem garantovaných, protože Ježíš se za ně staví jako za smysluplné ideály platné v božím království, to už vnímá málokdo. Rozdíl mezi rolí náboženskou a rolí evangelia je významnější, než by se na první pohled zdálo: Ježíš totiž rozlišoval náboženství a víru důsledně. Spásně mohla věřit i Syroféničanka, která vězela v pohanství a měnit konfesi jí ani nenapadlo.

Slyšel jsem tuhle v jedné vynikající homilii jen tak mimochodem konstatovat zásadní rozdíl mezi zralými světovými náboženstvími a křesťanstvím a rád jej zde připomenu: Náboženská cesta vede člověka vzhůru, připravuje jej k setkání s božským, zkušeně uschopňuje svými nároky člověka k takovému setkání. Křesťanství namířil Ježíš právě opačným směrem: Bůh k člověku sestupuje do světa lidí.

Setkání s ohnivým keřem v sinajské poušti

Současný člověk trpí často a hodně, ať je či není věřící. Spásou rozumí Bible záchranu zdraví, plodnosti, svobody, ale také záchranu smysluplnosti lidské existence. To všechno je pronás i naši budoucnost velmi důležité. Leckdo z nás už také zjistil, že lze přežít i děsivé katastrofy, spolykat i ohromnou bolest, smířit se i se změnou vlastních možností. Ovšem jen tehdy, uchovají-li si takové události nějaký smysl. Nic není strašnějšího než nesmyslné utrpení, nesmyslný zmar hodnot. Víra evangeliu je důvěrou v záchranu smyslu toho, co jsme prožili, pochopitelně záchranu člověku darovanou, protože něco takového je téměř vždy mimo dosah člověka samotného. Náboženská zkušenost ovšem varuje: v řádu odvěké lidské zkušenosti s božským by takové pokusy mohly vyvolat řadu potíží. Stačí vzpomenout na mýtus o Prometheovi, Ikarovi… Vyplatí se, radí náboženství, nejen řádně odvádět desátky, ale ještě nad povinnou míru přidat něco máty a kopru. Co k tomu dilematu radí Bible?

Když chtěl Bůh Hospodin oslovit Mojžíše, živícího se tehdy právě pasením stád, stalo se v poušti pod horou Choréb cosi příznačného. Mojžíš zahlédl hořící keř. Poušť znal a nezvyklý tam nebyl ani hořící keř zapálený bleskem. Mojžíš ovšem zpozorněl, když si uvědomil, že ten keř nejen hoří, ale zároveň neubývá. Něco takového by každý pastýř moc potřeboval, dřeva je tam málo a noci mohou být hodně chladné. Oheň znamenal záchranu, třebaže ne hned existenciální záchranu.Takové řeči faktů rozuměl i nábožensky vykořeněný Mojžíš okamžitě.

Ale když se Mojžíš do řeči plamenů zaposlouchal, teprve užasl. Archetyp náboženského osvobození sleduje bohatou všelidskou zkušeností osvědčené cesty. Když se člověk ocitne v nouzi, jistě to nějak souvisí s nelibostí božstev, soudí náboženství. Proto vede člověka, aby si taková božstva usmířil, ne-li rovnou naklonil. V příběhu Geneze je scéna radikálně jiná: Bůh hovořící k Mojžíšovi z keře není zde jako hlídač lidí, jak mu rozumí například Jób. Sám sebe Hospodin představuje jako toho, kdo je tu pro dobro lidí, pro jejich prospěch. Kupodivu nevymáhá postavit na památku této události božiště nebo poutní místo, nezavádí speciální kult, nereklamuje božská práva. Bůh hořícího keře má docela jinou starost: Ujistit Mojžíše, že jeho soukmenovci v Egyptě, dnešní otroci, budou brzy božím lidem. Jinými slovy: Člověk má zastánce, Parakléta, i tehdy, kdy o něj nežádal rituálem, oběťmi nebo jinou z prastarých forem komunikace člověka s transcendentnem. Ten Paraklét Mojžíšovi nediktuje, ale vede s Mojžíšem dialog o smyslu jeho další existence. Samé skvělé noviny s velmi praktickými důsledky pro boží lid, který za čas bude povolán z moře pronárodů! Nadále půjde o to, jak s takovou novinou člověk naloží. Možná ji začlení do ostatních zkušeností s božským a dobrá zpráva se rozplyne v náboženství podobně jako mnoho jiných dobrých zpráv před tím. Anebo ji přijme jako plně věrohodnou právě v jeho konkrétní situaci, riskuje změnu smýšlení a nadále „chodí s takovým Bohem“ tak dlouho, až „vejde do božíhokrálovství“.

Cesta člověka vzhůru, anebo cesta Boha do betlémských chlévů

Ježíš kdysi řekl Zacheovi, že do jeho domu přišlo spasení. Zacheus nebyl člověkem náboženským, celníci do zbožné společnosti dávno už nepatřili, ale ta zpráva jej dostala do pohybu vně i uvnitř. To je moc důležité: Kdo pomoc potřebuje nebo po ní touží, nemusí umět odhodlat se k výstupu vzhůru. Ne každého by Zacheus také dokázal přijmout, měl svoji hrdost a měl podle svého mínění nač být hrdý. Proroka typu Jana Křtitele by nechal jít bez povšimnutí, ale potulný kazatel z Nazareta s pověstí divotvorce byl z jakýchsi důvodů přijatelný. To nevrhá zrovna nejlepší světlo na Zachea. A Ježíš sám Zachea pozve. Zachová se opačně, než by schválilo náboženství. Náboženství vybídne, aby sis cestu připravil nějakou zásluhou. Ježíšův životní styl (evangelium) respektuje, že na nábožensky osvědčené cesty momentálně (nebo někdo možná nikdy) nemáš. A nemáš-li na cestu, ale tomu stylu přesto dokážeš důvěřovat, stane se tvojí cestou sám Ježíš.

A tak jedna z Ježíšem stvrzených Dobrých zpráv zní, že mezi Bohem a člověkem to funguje jinak, než líčí opravdu osvědčená náboženství: Celník do chrámu nebo do synagogy nechodívá. Žena povětrná nejenže nesmí do chrámu, ale ani mezi slušné lidi. Proto se sejde s Ježíšovým milosrdenstvím a šancí k obrácení na hostině u zbožného farizea Šimona. Tedy Bůh přichází za celníkem i za courou.Náboženství respektuje spravedlnost, evangelium dává přednost milosti předspravedlností.

Kdo se pokusí věřit současně stejně důkladně náboženství jako Ježíšově evangeliu, vypěstuje hybrid. Hybridy– jak známo – neplodí. Neplodná zůstane i pseudoevangelizace.

Pluralita cest a smíření různých pravých cest

Naše niterné světy, řetězce bolestí, nadějí, porážek, vítězství nad nemocí se člověk od člověka liší. A tak i za záchranou s velkým Z jdeme často odlišnými cestami. Ty cesty nejsou stejně dlouhé, ani nejsou stejně náročné. Jinudy a jinak rychle kráčí dalajláma, jinak já, jinak třeba americký křesťan. Jinak jdou rodiče a jinak jejich děti. Taková faktická pluralita cest a cestiček člověka trochu mrazí v zádech, dá se v ní zabloudit navzdory dobré vůli. A máme pochopitelně obavy, jak dopadnou naši milí. Náboženství v takové situaci učí zbožné znát, jak rozpoznat dobré a zlé. Evangelium má na to jinou radu: cesta, kterou si vybereš, bude správnou tím, že Ježíš jde s námi. Tím každá z těch mnoha cest přes různé bludné kořeny dostane šanci stát se tou pro mne pravou cestou. Jen v evangeliu je možné, aby dva z učedníků, opouštějící po prohraných velikonocích nejen Jeruzalém, ale i své věřící přátele, našli během cesty dezertérů opět smysl svých nadějí nedávno pohřbených, a získali zpět i své věřící přátele. Náboženství má na dezerci jiné ocenění než Ježíš, který jim celou cestou vykládal smysl Písem a tak svojí iniciativou dosáhl u ustrašených učedníků obratu.

Nové i staré víno do přiměřených měchů

Ve skutečnosti vede cesta klidské věčnosti v boží náruči jak náboženstvím, tak důvěrou evangeliu. Někdo dokáže důvěřovat spíš staletími osvědčenému náboženství křesťanů, někdo spíš Ježíši z Nazareta a jeho evangeliu. Ovšem pokusy křížit obojí působí neomylně neplodnost takových životních stylů. I nová evangelizace bude neplodná, pokud bude křížencem kultivovaných ideologií náboženství a žité víry evangeliu. A proto dnešní inženýři ducha plánující nevím jakou pětiletku duchovního růstu musí odpovědněji vážit, co kde vlastně chybí pro širší dosažitelnost záchrany: potřebujeme školící střediska, anebo potřebujeme v praxi dosvědčovat, že společenství víry roste z praktické diakonie a ze společného díkučinění takové obce? Je dnes mnoho těch, kdo Ježíše nectí jako druhou osobu Trojice, ale přijmou s úctou a radostí za svůj Ježíšův životní styl, aniž jej pokládají za nějak zbožný. Připadá jim prostě správný. A ejhle – jejich život nese ovoce milé Bohu i lidem, a ovoce jerozhodující svědectví o kvalitě stromu, ujišťuje nás Ježíš.

Dnes kdekdo umí číst a hledat kvalifikované informace o učení své církve v knihách nebo na internetu. Zato je třeba hledat a vynalézat formy takové „Ježíšovy památky“, které by zůstaly evangeliem tváří v tvář žízni i ohrožení dnešního člověka. Že takové formy budou muset oslovit náboženské i nenáboženské prostředí, to čteme už v samotném evangeliu podle Matouše. V naší době bude mířit evangelizace spíš do nenáboženské společnosti. I naše církev by měla přijmout styl Hospodina hořícího keře, přicházejícího ke světu, jaký je.

Reagujemena dopis uveřejněný v Getsemanech č. 2 / 2004 pod titulem Tachov není černobílý, na některézkreslené skutečnosti a nepravdy, které jsou v něm uvedeny.

Navštěvovalijsme nedělní liturgie v Tachově a Starém Sedlišti za kněze Reného Milfaita pravidelně a nikdy jsme nezaznamenali jehonevhodné vystupování vůči „babičkám“ ani vůči jiným lidem v kostele. Choval sek lidem velmi vstřícně, před liturgií i po ní často lidi osobně vítal ahovořil s nimi v kostele. A jsou to často „babičky“, které se nás se slzami vočích ptají, jak se Renému daří a je jim líto, že musel odejít.

Promluvykněze Reného byly vždy hluboce lidské, má dar aktualizovat boží slovo naproblémy současného světa, církve, farnosti i jednotlivce. Často nám nastavovalzrcadlo, často se člověk v jeho slovech našel. Ale tak nám otevíral cestu kvíře a k Bohu.

K slaveníokolo stolu během liturgie byli zváni všichni věřící, programy farnosti bylypravidelně ohlašovány a reflektovány v kostele po nedělní liturgii. Byloponecháno na svobodném rozhodnutí každého člověka, zda nabídku přijme. Snažilijsme se pracovat týmově, stanovit priority a odpovídat na nové výzvy a změny.Přitom jsme vycházeli z historie místa a znalosti prostředí, ve kterém žijeme.Šlo o „věc Ježíše Krista“, o cestu evangelia a jeho interpretaci pro dnešníhočlověka oproti náboženství bez živého Boha, neochotě slyšet, pobožnůstkářství.Šlo o život církve v duchu II. vatikánského koncilu oproti zájmu o pouhé mše smagickým chápáním, o otevření se a spolupráci s veřejností oproti uzavření sedo prostorů kostela, politikaření a touze po moci. Byl založen chrámový sbor,došlo k oživení a obnově, v tomto prostředí mnohdy již zapomenutých křesťanskýchtradic. Ve farnostech pravidelně probíhaly cykly, které se také týkaly Marie,matky Ježíšovy, jejího místa v Písmu, spáse, církvi i v životě křesťana. Církevse ujímala těch nejslabších, lidí starých, nemocných, ale i dětí a mladýchlidí, kteří hledají orientaci v životě. Jak výstižně napsal jeden tachovskýobčan: Kněz René Milfait zbavil mladé lidi z Tachovasídlištní beznaděje, přiblížil jim víru a dokázal je zaujmout.

Krozhodující návštěvě biskupa Radkovského v tachovskémkostele Nanebevzetí Panny Marie je nutno upřesnit, že se sem sjeli straníci zcelého regionu (např. z Borska, z Plánska,ze Sokolovska i z Plzně), tedy lidé, kteří s farnostmi Tachov a Staré Sedlištěfakticky neměli nic společného. Přijeli a skandovali, vykřikovali, aplaudovalisvým stranickým kolegům při lživých výpadech proti knězi Renému, protijednotlivým farníkům, proti pastorační radě, proti občanskému sdružení i díluCentra setkávání.

Uvědomilijsme si, jak nebezpečná je ideologizace náboženství afanatismus, který se nezastaví ani před likvidací nevinných lidí. Není bezvýznamu, že někteří dlouholetí členové po uvedené události z místní KDU-ČSLvystoupili.

Pokud jdeo P. Holešovského, je nutno říct, že by jemu i dalším lidé zřejmě umělizapomenout, že jsou uvedeni v seznamech StB, nebýttéto kauzy, která až příliš připomíná praktiky bývalého totalitního režimu. Sesnahou podpořit důvěryhodnost církve jsme upozornili pana biskupa Radkovského na některé negativní jevy v tachovskémvikariátu, se kterými se na nás lidé v dobré víře obraceli, např. za P.Holešovského neoprávněné vybrání účtu farnosti či „ztráta“ sbírky na opravukostela. S lítostí musíme konstatovat, že z nám neznámých příčin není ochotatakové jevy řešit, v průběhu celé kauzy bylo rozhodování v plzeňské diecézi velminetransparentní. Nabyli jsme zkušenosti, že určití lidé nejsou bráni kzodpovědnosti, destruktivní jevy jsou zlehčovány a banalizovány. Ti, kteří naně poukázali, jsou přehlíženi a eliminováni.

Jak jevidět celá záležitost záhy přerostla problém uvolnění jednoho kněze, jde o tvářřímskokatolické církve v tachovském vikariátu i v Plzeňské diecézi.

René Milfait během svého šestiletého působení oslovil mnoho lidíi mimo církev, pomohl v mnoha oblastech života města i okolních obcí.Hmatatelným výsledkem jeho činnosti je vznik projektu Centrum setkávání.Myšlenka opravy zchátralé fary ve Starém Sedlišti se zrodila díky bohatémuživotu farností a spolupráci s širokou občanskou veřejností. Projekt Centrasetkávání vyplynul z potřeb daného území (převážně ateistické prostředí, bývaléSudety) a byl pojat jako služba křesťanů okolnímu světu. Projekt měl mj.podpořit rozvoj česko-německého dialogu na Tachovsku.

Nevíme,jaký projekt Centra setkávání, o kterém se v dopise píše, měl být realizován vTachově, ale pokud měl být uskutečněn na základě dohody církví, umíme si představit,že by případná spolupráce byla bývala přínosem.

Dům Centrasetkávání se podařilo opravit během 2 let v nákladu 6,5 miliónů Kč.

K 22. září2003, kdy byl dům Centra setkávání předán novému administrátorovi, byl předán iúčet Centra setkávání s finančními prostředky ve výši 1,6 mil. Kč. Převážnáčást finančních prostředků byla poskytnuta formou přísně účelové dotace, všebez jakéhokoliv finančního příspěvku plzeňského biskupství.

Již při budováníCentra přicházeli stále noví lidé a pomáhali. Někteří nám říkávali: „Konečně secírkev otevírá a dělá něco pro nás obyčejné lidi a naše děti.“ „Dříve to tubylo vždy zavřené a přístupné jen pro pár vyvolených.“ „Nejsme sice věřící, ales Vámi je nám tu dobře…, zase přijdeme pomoci.“ Nešlo o to „dostat“ tyto lidipředevším do kostela, šlo o to být s nimi. Jsme vděčni za všechno, co jsme vtomto období prožili.

Lidéodpracovali stovky brigádnických hodin, věnovali spoustu sil i času, organizovalisbírky, aby mohla být rekonstrukce domu Centra setkávání zdárně dokončena. Jesmutné, že jim ze strany oficiální instituce církve nikdo ani slůvkemnepoděkoval, ale mnohem smutnější je, že návrhy těchto lidí na pokračování dílai po odchodu kněze Reného nebyly brány vážně. Iniciátorům projektu a občanskémusdružení Centrum setkávání nebylo umožněno pokračovat v započatém díle. Vsoučasné době je dům Centra setkávání převeden pod plzeňské biskupství aneslouží zamýšlenému účelu. „Spravují“ jej lidé, kteří byli proti setkávání,akcí na podporu projektu se nezúčastňovali, jejich „předností“ je, že jsou úzcespjati s místní KDU-ČSL.

Máme zato, že církev je tu pro všechny lidi, neměla by mít nic společného s jakoukolivpolitickou stranou. Jinak je tomu dnes však již opět na Tachovsku, kde např. rozpismší svatých nový tachovský kněz prezentuje ve vývěsce politické strany.

Ekumenickábiblická hodina jakož i další dlouholeté programy farnosti byly příchodemnového kněze zrušeny, a to bez předchozí komunikace s lidmi, kteří se jich pravidelnězúčastňovali a organizovali je.

Odloňského léta prožíváme mnoho zklamání, křivd, bolesti a smutku z toho, co setady v církvi odehrává. Velkým povzbuzením je pro nás podpora, pomoc asolidarita, kterou nám lidé vyjadřují. I touto cestou chceme všem vyjádřit našepoděkování.

Díkyobčanskému sdružení Centrum setkávání spolupracujeme s občanskou veřejností asnažíme se dle možností dále pomáhat i rozvíjet navázané kontakty. Je to alternativa,která je přijímána s vděčností lidmi na cestě víry i lidmi hledajícími. Dílo,které zde bylo započato v posledních šesti letech, žije dál v našich srdcích.Máme naději, že přijde čas a mnohé věci se ukáží a pojmenují v pravém světle.

PodepsániJosef Svoboda a dalších devět signatářů – vesměs členů Občanského sdruženíCentrum setkávání, dříve působících i v pastorační a ekonomické radě farnostíTachov a Staré Sedliště. Redakčně kráceno.

PetrVaďura

Ve článcích pojednávajících osituaci v Tachově po odvolání Reného Milfaita semihlo i mé jméno v souvislosti s biblickým vyučováním, které podle Pavla Hradilka je ekumenické, zatímco podle Elišky Kapalínové se ho účastní pouze katolíci.

Do Tachova jsem přišel v roce1997 jako misijní pracovník Křesťanských sborů, konkrétně pražského sboru veStodůlkách. René Milfait mě navštívil několik dní pomém příchodu a nabídl mi spolupráci. Velmi brzy jsme se domluvili a začali jsmepořádat společné čtení Bible pro zájemce z řad veřejnosti i církve. Scházelijsme se v budově Městského kulturního střediska a kurs nazvaný Poznejte svouBibli jsme vedli spolu. Já jsem přednesl výklad textu a René připojovalpoznámky. Součástí každého setkání vždy byla a je diskuse. Mezi návštěvníkybyli od začátku lidé jak z církve katolické, tak z církví ostatních i lidé bezcírkevní příslušnosti.

Kurs čtení Bible se postupněpřesunul do prostor katolické fary a s Reného přibývajícími povinnostmi jsemjej stále častěji vedl sám. Reného účast však vždy znamenala obohacení.Postupně jsme probrali několik novozákonních i starozákonních knih. Hostépřijíždějící v rámci přednášek Křesťanské akademie do Tachova se vždypodivovali nad tím, že se někde může postupně probírat např. celý Izaijáš nebo Abakuk a lidé na tochodí. Skupina – v počtu 10 až 25 lidí – nikdy nebyla složená pouze z katolíků.Mezi pravidelnými účastníky vždy byli věřící z Křesťanského sboru, z Církvebratrské a alespoň občas z Evangelické církve metodistické. Vzácně mezinás přicházel i pravoslavný kněz. Diskuse byly vždy zajímavé, respekt kpohledu druhého byl samozřejmostí.

Po odvolání Reného biblickéhodiny pokračovaly už pouze pod mým vedením. Nového kněze, pana VáclavaVojtíška, jsem hned po jeho příchodu do Tachova pozval, aby se našichbiblických hodin účastnil. Byl jsem připraven mu předat i jejich vedení. On sejich však zúčastnit odmítl a naopak začal ve stejné době sloužit latinskou mši.Po krátké době nás vyzval, abychom ze sálu na faře s biblickými hodinamiodešli, protože „dvě akce jedné farnosti, které by se konaly ve stejné době, nesloužík jednotě.“ Bez jakékoli hořkosti jsme faru opustili a nadále využíváme služebMěstského kulturního střediska, v jehož prostorách se za mírný peníz scházíme.

Plný sál v Národním domě na Vinohradech, kde Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) v úterý 24. února pořádalo seminář na téma Vztah státu a církví, svědčil o tom, že toto téma je pro řadu lidí aktuální. Neméně zajímavé bylo složení účastníků: ministr kultury Pavel Dostál, místopředseda České biskupské konference (ČBK) biskup Dominik Duka, Jiří Hanuš z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně a analytik CEP Marek Loužek. Seminář moderoval prezident Václav Klaus, který do diskusí o vztahu mezi státem a církvemi nedávno zasáhl svojí kritikou návrhu smlouvy mezi ČR a Vatikánem.

Jako první vystoupil Pavel Dostál, který svůj příspěvek pojal jako osobní obhajobu „své církevní politiky“. Nevím, jaké bylo zadání pro jednotlivé řečníky, ale chvílemi emotivně laděné vystoupení veterána českých vlád (Dostál je spolu se Špidlou třetím nejdéle sloužícím ministrem po roce 1992) vyznělo v neprospěch římskokatolické církve, která podle Dostála komplikuje dosažení oboustranně přijatelné dohody. V závěru dlouhého příspěvku (prezident jej musel upozornit na omezený čas) ministr upřesnil, že uváděné spory se vlastně ani většiny řadových členů církví netýkají, jde spíše o problémy v komunikaci s „některými osobami“ (ze zmínek v jeho příspěvku bylo zřejmé, že má na mysli především pražského arcibiskupa), které se vyskytují i v jiných zemích v diskusích s majoritní církví. Podklady měl od svých podřízených zřejmě dobře připravené a neustále se odvolával na spisovnu svého ministerstva, kde by nalezl další doklady pro svá tvrzení. Za zmínku stojí skutečnost, že se ministr stylizoval do role ochránce práv menšinových církví.

Druhý řečník, Dominik Duka, byl po projevu ministra postaven do obtížné pozice. To se však dalo z kontextu celého semináře předpokládat, navíc v prostředí CEP nebylo možné očekávat zvláštní sympatie a pochopení vůči církvi. Byl jsem rád, že se pan biskup nedal strhnout k obdobné polemice. Na druhou stranu jeho projev působil nesystematicky a nepřipraveně. Vyjadřoval se mnohomluvně, skákal z tématu na téma a několikrát uvedl, že pro tu či onu oblast není kompetentní a nebo jí zcela nerozumí. Celý příspěvek se však nesl ve smířlivém tónu a několikrát zazněl důraz na reálnou možnost nalezení dohody mezi státem a církví. Tuto naději spolu s biskupovým tvrzením, že církev uznává současnou velkou míru náboženské svobody, poté vyzdvihl VáclavKlaus „jako moderátor i jako prezident“. Údajně dosud nic takového na veřejném fóru z „povolaných úst“ neslyšel a je za to vděčný.

Příspěvek třetího řečníka, historika Jiřího Hanuše, byl poměrně stručný a dotkl se několika bodů. Mluvil o historické podmíněnosti vztahů mezi státem a církvemi v západní Evropě, která je důsledkem středověkého boje papeže a císaře o investituru (výsledkem bylo oddělení světské a církevní moci při zachování vzájemné kontroly), dále o různých způsobech odluky a dnešní problematizac i„starých evropských modelů“. K situaci v ČR uvedl, že považuje za nevhodné, aby nadále existoval stávající model, ve kterém stát platí duchovní z veřejných rozpočtů. Změně však v cestě stojí řada problémů: nekoncepčnost ze strany církví, neochota církví ekumenicky se dohodnout, ze strany státu (a společnosti) malý smysl pro společenské působení církví a asi i stará česká proticírkevní nálada.

Vystoupení posledního řečníka, „domácího“ Marka Loužka, na mne působilo spíše jako kabaret. Přestože v jeho pokusu podívat se na problematiku církví pohledem ekonomie je možné najít zajímavé postřehy, jeho příspěvek s názvem Církve potřebují konkurenci byl podle mého plný velkých zjednodušení a také zbytečných rádoby vtipných poznámek k současné situaci (např. Vatikán rozšíření EU „neoslaví“, jestli pak bude usilovat o uzavření konkordátu s EU? nebo nápad na „privatizaci“ teologických fakult za 1, - Kčs předkupním právem církví). Řečník sice promítl strukturu svého příspěvku na tabuli, ale nakonec k jednotlivým bodům uvedl jen stručné poznámky a některé zcela přeskočil s odkazem na vytištěný text v připravovaném sborníku. Jeho základní tezí byla skutečnost, že náboženství je „soukromý statek“ a že čím větší je mezi církvemi konkurence, tím větší je religiozita obyvatel (jedním z řady nepřesností bylo nerozlišování religiozitou a příslušností k církvi). V závěru uvedl, že církve by měly „přizpůsobit produkci a nabídku poptávce, “ k tomu by je měla dotlačit vzájemná konkurence a nezávislost na státu.

Poslední příspěvek řadu osob v sále zjevně pobavil a sám pan prezident nezapřel své sympatie, když jej ocenil s tím, že využití ekonomického paradigmatu na jinou oblast je „nesmírně produktivní“ a umožňuje jistý nadhled, i když napoprvé zní kostrbatě. Ostatně řada prezidentových kritiků mu v minulosti vytýkala právě tento jednostranný ekonomický pohled, který ve svých textech aplikuje na různé oblasti, aniž by v nich byl jakkoliv kompetentní (např. diskuse s ekology). O tom, že si je tohoto sklonu vědom, svědčila reakce na poznámku prof. Trojana (teologa s ekonomickým vzděláním, který uvedl, že přece v bibli nalezneme nejenom náznak ekonomického pohledu na život křesťana – např. podobenství o hřivnách, ale i přirovnání k vojenskému povolání nebo ke sportovnímu výkonu): „My ekonomové jsme imperialističtí a myslíme si, že prismatem ekonomie se dají nahlédnout různé věci.“ Každopádně pokud by pohled Marka Loužka na církevní problematiku někdy v budoucnosti v politice převládl, mají se církve na co těšit. Zatím je však CEP považováno spíše za one man show Václava Klause než za líheň budoucích ministrů. To do určité míry potvrdila i diskuse, ve které kromě jiných vystoupila, většinou s nevěcnými příspěvky, část Kanceláře prezidenta (konkrétně kancléř Jiří Weigl a tajemník Ladislav Jakl).

Zajímavé bylo závěrečné slovo moderátora a prezidenta v jedné osobě, který zhodnotil seminář jako „velmi cenný“. Podle něj se totiž ukázalo, že vztahy mezi státem a církvemi jsou lepší než se zdají a hlavně lepší „než se někdo snaží vykreslit a těžit z toho politický kapitál“. Církve by prý neměly prioritně bojovat se státem, „nýbrž o dušičky, které vyjeví poptávku“. Jistě zajímavý pohled, který „potěší“ každého ekumenicky otevřeného křesťana. Pravdou však je, že je to právě rozdílný vztah ke státu (a státním financím), který církve v ČR rozděluje a v některých ohledech již několik let téměř paralyzuje činnost ERC.

Křest v bibli a u starokřesťanských autorů

Řecké slovo baptidzó se překládá jako omýt čiponořit, v Novém zákoně potom ve významu křtít. V Septuagintě najdeme toto sloveso použito na více místech s různým významem. Například: on tedy sestoupila ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího (2 Kr 5,14). Většinou je ale použito ve smyslu jen částečného smočení, namočení; např. omočil v krvi prst a potřel rohy oltáře (Lv 9,9), nebo přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně (Rt 2,14) apod.

Při prozkoumání Nového zákona zjistíme, že křest je vesměs popisován velice stručně. Důkladnějšícharakteristiky ani nebylo třeba, protože se autoři novozákonních spisů obraceli ke společenství již pokřtěných. V apoštolské době, stejně jako u Jana Křtitele (J 3,23), nebylo místo křtu nijak konkrétně určeno. V podstatě jediné, co můžeme s jistotou tvrdit, je, že se křtilo vodou, a to nejspíševodou tekoucí, říční (srov. Sk 16, 13n.), a že se přitom do vody alespoň částečně sestoupilo, jak to vidíme při křtu etiopského dvořana Filipem (Sk 8, 36-38). Tato praxe byla zajisté inspirována především příkladem pokřtění Ježíše Krista v Jordáně (Mt 3, 13). Nicméně ani křest uvnitř budov pravděpodobně nebyl něčím zcela neobvyklým (srov. Sk 9, 17n.).

Také v nejstarších mimobiblických pramenech nenalézáme žádný přesnější popis míst určených pro křest. Krátkou zprávu o křtu nacházíme u Justina v díle I. apologie ze druhého století: „Potom je odvedeme k místu, kde je voda, a tam jsou znovuzrozeni po způsobu, kterým jsme se znovu narodili také my: neboť jsou obmyti ve vodě ve jménu Otce a Boha, Pána všech věcí, a našeho Spasitele Ježíše Krista, a Ducha svatého…“ (Justin Martyr, I. apologie, kap. 61)

Zřejmě ještě starší a poněkud podrobnější popis křestního obřadu najdeme ve spisu původem ze Sýrie konce 1. století či počátku 2. století – Didaché neboli Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům: „Pokud pak jde o křest, takto pokřtěte: toto vše předem pověděvše, pokřtěte ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha, ve vodě tekoucí. Neměl-li bys vodu tekoucí, v jiné voděpokřti. Jestliže nemůžeš ve studené, v teplé. Pakliže nemáš obojí, vylij nahlavu třikrát vodu ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha.“ (Didaché7, 1-3). Vidíme zde velkou toleranci pokud se týče formálních znaků křtu; opět můžeme konstatovat, že podstatné je použití vody jako základního svátostného znamení, přičemž symbolicky je nejvhodnější voda tekoucí – „živá“.

V podobném duchu píše v severní Africe Tertullián kolem roku 200 ve svém díle De baptismo (O křtu), že nezáleží na tom, kde se křest vykonává, v moři, nebo v bazéně, v řece, nebo ve fontáně… (De baptismo, 4).

Rovněž další patristické dílo Apoštolská tradice, sepsané pravděpodobně Hippolytem v Římě počátkem 3. století, se nevymyká nastolené linii: „Voda ať vyvěrá z pramene nebo teče shora. Použij tento způsob, mimo případ nutnosti. Je-li nutnost naléhavá a trvalá, použij vodu jakou nalezneš.“ (Apoštolská tradice, 21)

Vývoj baptisterií

Pro existenci baptisterií vprvních dvou staletích nemáme žádný literární ani archeologický důkaz. Jak jsme viděli, křest se odehrával převážně na místech s přírodní vodou; kromě toho se bohoslužebná shromáždění konala dosud jen v soukromých domech. První archeologické nálezy tak dokládají vlastní prostory pro křest až od 3. století. Nejstarší příklad baptisteria se zachoval v římském posádkovém městě Dura Europos na území dnešní Sýrie. U tří domů se zjistila přestavba k náboženským účelům. Kromě mithrae a a židovské synagogy se jedná též o raně křesťanský „kostel“, v jehož severozápadním rohu se nachází zmíněné baptisterium (viz obr. 1).

Je bohatě zdobeno freskami zobrazujícími např. Krista jako dobrého pastýře či Petra kráčejícího po vodě. Vlastní křtitelnice je obklopena baldachýnem a má obdélníkový tvar (zhruba 2,5 x 1 m) s hloubkou asi tři čtvrtě metru (obr. 2 ). Čtvercovitý či obdélníkový tvar je typický pro první křtitelnice a baptisteria ve 3. a 4.století, někde se udržel až do 7. století (Řecko, Palestina). To mělo několikpříčin; za prvé, když se křest přestal odehrávat venku, byla nová baptisteriazřízena v soukromých domech a přirozeně převzala tvar běžných místností. Za druhé zde byl nesporný vliv římských lázní, a konečně se uplatnilo inovozákonní chápání křtu jako spojení s Kristem v jeho smrti a vzkříšení (Ř 6,4), a proto byla snaha připodobnit tvar hrobce. To potvrzuje i časté zapuštěníbazénku pod úroveň podlahy, do něhož se zpravidla po třech stupních sestupovaloa na druhé straně opět vystupovalo. Tento poslední faktor také vysvětluje, pročv některých jiných zemích (Itálie, Francie) záhy převládl půdorys kruhový nebošesti a osmiúhelníkový. Jednak zde hrobky měly kruhový tvar a navíc bylovyužito symboliky šestého dne týdne, kdy byl Kristus ukřižován a pohřben. Na druhou stranu osmiúhelník představoval osmý den, kdy byl vzkříšen (též první den nového týdne). Zajímavou otázkou je, jak se voda při křtu konkrétně používala, zda byl katechumen zcela potopen – jak mnozí odvozují z listu Římanům (6, 4) – či docházelo jen k částečnému ponoření a současnému polévání vodou. Veškeré známé archeologické nálezy dokládají druhou variantu. Na freskách zobrazujících tematiku křtu nebyl objeven žádný pokus o zobrazení ponoření celého těla; naopak polévání vodou je častým výjevem, přičemž obvykle nahé osoby stojí ve vodě, která jim sahá většinou jen po kotníky. Navíc si lze jen těžko představit, jak by docházelo k potopení ve křtitelnicích, jejichž průměrná hloubka dosahovala od půl do jednoho metru, přičemž nedostatečná velikost do délky i šířky neumožňovala ani se položit. Ke skutečnému architektonickému rozvoji dochází až po Konstantinově vítězství, tedy zejména po roce 313, kdy došlo k nahrazení státního pohanského kultu křesťanstvím.

Bohoslužebná shromáždění se stávají veřejnými, což koresponduje s potřebou nových reprezentativních prostor, kterými se stává na Východě i Západě bazilika. Z té doby se dochovaly také první samostatné budovy pro udílení křtu. Příkladem je baptisterium Lateránské baziliky v Římě, kde byl podle tradice císař Konstantin roku 337 pokřtěn. Její oktagonální plán se stal modelem pro mnoho následujícíchstaveb (viz obr. 3).

Baptisteria ve Florencii a Pise patří patrně k nejznámějším samostatným budovám tohoto typu. S postupem času se však upustilo od budování zvláštních oddělených staveb. K tomu vedla mj. převaha praxe křtít již novorozence (zejména v 5. a 6. století; křest dětí jevšak doložen již u Hippolyta), takže se bazény staly zbytečnými. To spolu s rozšířením práva křtít z biskupů i na faráře mělo vliv na vznik často přenosných dřevěných či kamenných křtitelnic, umístěných přímo v kostele samém. Ty měly zpočátku tvar válcovitých nádob, do kterých se děti ponořovaly. V gotice pak převládly křtitelnice cínové, které získaly podobu obráceného zvonu, spočívajícího na zemi, na sloupku nebo na nohách. Od 12. století se na křtitelnicích objevuje uzavíratelné víko, které mělo bránitznečištění i magickému zneužití křestní vody smíchané se svatými oleji. Ve výzdoběse nejčastěji objevuje postava Jana Křtitele, či zobrazení Ježíšova křtu. Nepsaným zákonem se pro západní církve stal požadavek milánské provinční synody z roku1576, aby katedrály a další hlavní kostely měly samostatná baptisteria a farní kostely pak křtitelnice vlevo od kostelního vchodu. Karel Boromejský, který stál v pozadí těchto pravidel, obhajoval také vznik zvláštní kaple poblížhlavního vchodu, obsahující postranní oltář a centrálně umístěnou křtitelnici a celý tento prostor měl být ještě ohraničen železným či dřevěným zábradlím. Tyto představy, detailně propracované, měly potom vliv na architektonické řešení místa křtu alespoň v římskokatolické církvi až do dnešních dnů, takže baptisteria oddělená od hlavního bohoslužebného prostoru v jejích kostelech stále převažují. Pokud se týče protestantských církví, tam vlastní baptisterium přestalo existovat. Anglikáni se spokojili s křtitelnicí u kostelních dveří,sledujíce tak středověkou praxi.

Nicméně se dá říct, že se obecně v denominacích vzešlých z reformace posléze projevila větší rozmanitost, přičemž za zmínku stojí zejména řešení původně luteránské, tzv. Principalstűck.[1] To spočívá v tom, že podlouhlá stavba (bez gotického presbytáře) s jediným vyčleněným prostorem na východním konci obsahuje všechny tři nejdůležitější liturgické prvky: oltář, ambon i křtitelnici.

Co je dobré zohlednit při stavbě či úpravě baptisteria                                                  

Východiskem při stavbě baptisteria - křtitelnice nám budiž zejména praxe starokřesťanská. Prvním podkladem je závěr vyplývající z výše uvedeného, totiž že celkové ponoření při křtu pravděpodobně nebylo původní praxí církve, nýbrž se objevilo až později, kdy převládl zvyk křtít malé děti. Jako zvláště vhodná se proto jeví křtitelnice kruhového či obdélníkovitého půdorysu[2], hluboká kolem půl metru, do které mohou dospělí křtěnci sestoupit, a tak stát ve vodě a zároveň být vodou poléváni, jak to vidíme na starověkých freskách (viz obr. 5). Tím je zdůrazněno obmytí vodou na očištění hříchů a při sestupu a následném výstupu z bazénu i symbolika smrti či pohřbení a zmrtvýchvstání s Kristem.

Rovněž umístění baptisteria v bohoslužebném prostoru napovídá cosi o smyslu křtu. V zásadě přicházejí v úvahu čtyři lokalizace.[3] Umístění poblíž vchodu může naznačovat, že křest je iniciační svátostí a navíc se lidé přicházející na bohoslužbu mohou žehnat vodou přímo ze křtitelnice. Baptisterium jako oddělená kaple se naopak nepovažuje za příliš šťastné řešení, neboť je tím zpravidla zamezena účast celého společenství. Požadavek společného slavení vyplývá z toho, že křest je důležitým znamením uvedení do církve, což by mělo být podtrženo dobrou přístupností a viditelností křtitelnice pro celou shromážděnou obec. Pak připadá v úvahu spíše nějaké místo blízko oltáře. Je ale třeba dbát na celkovou kompozici v rámci bohoslužebného prostoru, aby nedošlo k zbytečnému nakupení baptisteria s oltářem a ambonem. V tomto případě je také dobré upozornit na nebezpečí přílišného oddělení od  slavící obce, které může potom vyvolávat dojem, že shromáždění je pouhým pasivním pozorovatelem všeho posvátného dění odehrávajícího se jen vpředu „na jevišti". Proto se zdá být dobrým řešením umístění ve středu shromáždění, například ve starších kostelech uprostřed hlavní lodi na stejné ose s oltářem, což vhodně zdůrazní souvislost křtu a eucharistie - oltář je tak cílem cesty začínající u křtitelnice.     

Dalším podstatným prvkem křtu je uvedení do nového života, a to vystihoval starý zvyk křtít v tekoucí - „živé" vodě. Dobrou viditelnost i slyšitelnost tekoucí vody jako základního symbolu vyzdvihne kupříkladu následující uspořádání: křtitelnice je rozdělena na menší horní nádržku, z které voda plynule odtéká do větší spodní nádrže, ve které se křtí (viz obr. 6). Horní nádržku lze využít pro křest malých dětí či jako kropenku při vstupu do kostela.

Jelikož se křestní voda svěcená o velikonoční vigilii uchovává jen do neděle Letnic, je příhodné zdůraznit souvislost křtu s velikonočním tajemstvím nějakým dalším způsobem. Tím je tradičně velikonoční svíce - paškál. Proto by měl být paškál umístěn poblíž baptisteria. K. Richter podává příklad křtitelnice na okraji presbytáře, kde jako u vesnických studní vytéká voda ze sloupu nejprve do malé a odtud do větší nádrže, přičemž sloup slouží zároveň jako podstavec pro paškál.[4]

---

Proto se zdá být dobrým řešením umístění ve středu shromáždění, například ve starších kostelech uprostřed hlavní lodi na stejné ose s oltářem, což vhodně zdůrazní souvislost křtu a eucharistie – oltář je tak cílem cesty začínající u křtitelnice. Dalším podstatným prvkem křtu je uvedení do nového života, a to vystihoval starý zvyk křtítv tekoucí – „živé“ vodě. Dobrou viditelnost i slyšitelnost tekoucí vody jako základního symbolu vyzdvihne kupříkladu následující uspořádání: křtitelnice je rozdělena na menší horní nádržku, z které voda plynule odtéká dovětší spodní nádrže, ve které se křtí (viz obr. 5). Horní nádržku lze využít pro křest malých dětí či jako kropenku při vstupu do kostela. Jelikož se křestní voda svěcená o velikonoční vigilii uchovává jen do neděle Letnic, je příhodné zdůraznit souvislost křtu s velikonočním tajemstvím nějakým dalším způsobem. Tím je tradičně velikonoční svíce – paškál. Proto byměl být paškál umístěn poblíž baptisteria. K. Richter podává příklad křtitelnice na okraji presbytáře, kde jako u vesnických studní vytéká voda ze sloupu nejprve do malé a odtud do větší nádrže, přičemž sloup slouží zároveň jako podstavec pro paškál

Prameny

Adam, A., Liturgika, Vyšehrad, Praha 2001

Citace starokřesťanských autorů podle CD Liturgické zdroje, Síť s.r.o., 2001.

Davies, J. G. (ed.),A New Dictionary of Liturgy andWorship

Davies, J. G., The Origin and Development of Early Christian Church Architecture, SCM Press Ltd, London 1952

Huffman, W. C., Van Loon, R. R., Where We Worship, Board of Publication, Lutheran Church in America, Philadephia 1987

Kuehn, R., Placefor Baptism, Archdioc. of Chicago, 1992.

Obrázky zhttp://campus.belmont.edu/honors/ECArchOne/ECArchOne.html.

Pokorný, L.,Liturgika II.; Dějiny liturgie v přehledu, ČKCH, Praha 1977

Richter, K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 2003

Upravená seminární práce z liturgické teologie studenta 3. ročníku „Teologie křesťanských tradic“ ETF UK

VáclavMezřický

1. První východisko

Předpoklademúvah o tématu udržitelného rozvoje je uznání, že současný svět žijepřinejmenším ve stínu řady ekologických hrozeb. Radikálnější stanovisko můžeznít, že ve skutečnosti jsme již uprostřed ekologické krize, která se stáleprohlubuje. Do podrobností není třeba zacházet – neodvratné klimatické změny anedostatek pitných vod jako globální problémy vystihují obě možná hlediskadostatečně.

Křesťanskáodpověď, věroučně správná, nicméně jen povrchní, zní, že jde o důsledkylidského hříchu a že jediná cesta z této z této situace je pokání. Je to promnohé cesta doslova svůdná, ale zároveň zavádějící. Je výrazem věroučnéhoracionalismu, který tak věrohodně svého času kritizoval ruský filosof Šestov. Z pocitu bezmoci tváři v tvář hrozbám čikrizím se snadno rodí důvody k odvrácení od světa k víře bez hlubší potřebypochopit, co se se světem a ve světě děje a bezpotřeby položit otázku co tedy dělat, tedy jak v souladu s vírou v tomto světějednat.

2. Poznání reality

Veskutečnosti poznání reálných problémů, hrozeb a nebezpečí jak je známe většinouz kusých mediálních zpráv, je velmi neúplné a povrchní. Příčin je několik.Jednak kterýkoliv zdroj informací sám o sobě disponuje jen omezenými možnostmijejich sběru a analýzy. Jde totiž vždy o množství jevů a jejich vzájemnýchsouvislostí. I specialisté disponují jen jejich dílčím poznáním. Navíc jde ojevy často neprůhledné, a to nejen pokud jde o jevy ekologické, ale i sociálnía ekonomické.

To jetřeba zvlášť zdůraznit: téma udržitelného rozvoje se zdaleka neomezuje jen naproblematiku ekologickou resp. environmentální (tj.působení člověka na přírodu s ekologickými důsledky). Dnes už se ví, žeudržitelný rozvoj, jeho idea musí respektovat tři či dokonce čtyři dimenze, znichž každá představuje sumu meritorních, sobě vlastních problémů, které v téči oné míře jsou spojeny s problémy dimenzí zbývajících. Jsou to dimenzeekonomická, sociální, environmentální a politická.

Zaměstnává-lipřitom nejrůznější environmentální myslitele víc avíc nejdříve sociální a ekonomická realita, děje se tak zcela právem. Sociálnía ekonomické aktivity a požadavky jsou přece nejhlubšími příčinamiproblémů ekologických, a právě v souvislosti s těmito aktivitami vznikajíproblémy environmentální. Třeba si při tom být odpočátku vědom, že jde o globální problémy a že je zároveň třeba vždy odlišovatsituaci v zemích průmyslově rozvinutých, zejména sdružených v Organizaci proekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), a situaci v zemích dříve rozvojovéhosvěta, Jihu. Sám Jih je ovšem v současně značně diferencovaný a zahrnuje jakzemě s příjmy 1 – 2 USD na hlavu na den, tak země s příjmy i desetinásobněvyššími. Ani tyto příjmové hladiny nejsou vždy ovšem srovnatelné s příjmy obyvatelstvazemí OECD.

Ekonomickéa sociální problémy zemí OECD jsou spolu těsně spojeny. Politika prosazováníneustálého zvyšování mzdové hladiny v minulém století hnala průmyslový rozvojkupředu zejména cestou racionalizace výrob a služeb. Stálá nezaměstnanost byladůsledkem, který spolu s rostoucí konkurencí na globálních trzích nutí dnesprůmysl a služby k stále dalším racionalizačním opatřením a přinejmenšímudržuje vysokou míru nezaměstnanosti. Tvrzení, že díky racionalizaci dochází krozpojení spotřeby zdrojů a znečištění prostředí a ekonomického růstu, je zmnoha důvodů nepřesvědčivé. Navíc se do hry zapojují populačně silnéspolečnosti, zejména Číny a Indie. Obě tyto země přitom zaznamenávají rychlýekonomický vzestup, i když většina jejich obyvatelstva se stále živízemědělstvím. Přesto se stávají stále většími konkurenty zemí OECD právě proto,že mzdy v těchto zemích jsou nesrovnatelně nižší než v průmyslově rozvinutýchzemích.

Sociálníproblémy se tím nevyčerpávají. Jiným aspektem jsou problémy demografické: stálestoupající počet obyvatel planety (např. jen v Číně roste počet obyvatelo 12 miliónů obyvatel ročně), ale i pokles obyvatelstva v průmyslověvyspělých zemích (např. v Rusku se od r. 1989 snížil počet obyvatel o 3milióny). Přičíst třeba i otázky psychologické jako je mizející vědomí identityv důsledku selhávání ideologických systémů i odnáboženšťováníspolečností jako důsledek proměn způsobovaných globalizačnímiprocesy, tedy jako důsledek industrializace a migrace. Jde tedy o masovou ztrátuvztahu k domovu: vyjádřeno environmentálníterminologií o ztrátu vztahu k životnímu prostředí.

Výčet environmentálních a ekologických problémů třeba omezit naty, které jsou tak či onak dominantní a časově nejnaléhavější. O dvou již bylazmínka – je to klimatická změna a světový nedostatek vody. Stáleznepokojivějším tématem se stává hrozba vyčerpání zdrojů ropy (do 40 – 50 let),hrozba nedostatku potravin (do 30 let má sama Čína mít potřebu dovozu celéhoobjemu dnes obchodovatelného obilí, tj. cca 180 miliónů tun). Lze těžkoodhadnout, zda ohrožení lidského života a zdraví chemizací je stejné v zemíchJihu jako v zemích Evropské unie, resp. v zemích OECD. V těchto zemích je všakakutní (týká se reprodukčního systému, zvyšujícího se počtu případů rakoviny,astmatu). Za nově rozpoznávané nebezpečí se pokládá možnost postupné změny genetickévýbavy, která vede některé vědce k závěru, že může dojít i ke změně mentality,psychických vlastností homo sapienssapiens.

3. Prorocká doba

Žijeme vprorocké době. Je víc než dost důvodů domnívat se, že žijeme v jednéz epoch vrcholící porušenosti člověka (konsumerismus,hedonimsus, terorismus např.), která podle biblickézvěsti vždy probouzela boží hněv a odplatu. Výstrahy se nám dostává vsekulárním poznání, že žijeme v rizikové společnosti (Beck).Jsou myslitelé, kteří označují náš čas za preapokalyptický(Poupard), jiní zjišťují v mentalitě evropskéhočlověka moderní doby zvyšující se sklon k sebevražednosti (dávněji Masaryk,později Jaspers, Arendtová,Beck aj.), projevující se dnes mj. v neochotě čelithrozivým problémům současnosti.

V epištoleKorintským vyzývá apoštol Pavel: „Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená vícnež ten, kdo mluví ve vytržení.“ (1 K 14, 5) A dále ve stejné kapitole jakobydodává: „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jakonemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ (1 K 14, 20) Výstrahy proroctví,které jsou sdělením božím, volají po odpovědi. Vlastně ji dávají další veršekapitoly: „Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebonezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věciskryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná:Vskutku je mezi vámi Bůh.“ (1 K 14, 24-25) Jen v takové souvislosti může být křesťanskýsoud o přítomnosti relevantní pro druhé. Je totiž výsledkem pozorného apokorného naslouchání. Zda je toho ovšem postmoderní člověk ještě schopen, jevelká otázka.

Řadamyslitelů konstatuje, že člověk se v jistém slova smyslu stal dospělým (Bonhoeffer), jiní vyslovují požadavek, aby se dospělýmteprve stal (Ophuls, Friedman).Prorokovat může ovšem jen člověk dospělý, který si je vědom své odpovědnosti.Jisté je, že není možno hovořit o plné odpovědnosti bez plné dospělosti.Dospělost v našem kontextu pak znamená být si vědom hrozeb a krizí v jejich comožná nejširší úplnosti. Teprve domýšlením jejich možných důsledků lze objevitpravou podobu naší odpovědnosti, tedy odpovědnosti komu a za co.

Křesťanovije zdánlivě jasná odpověď na otázku „odpovědnost komu“ – pokud vyplývá zesamého základu víry. Dokonce i odpověď na otázku „za co“ je zdánlivě jednoznačná.Švýcarský teolog Lukas Vischer,který se touto problematikou léta zabývá, cituje v jednom eseji Deutoronium: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání izlořečení, vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Dt 30, 19) Slovy Vischerovými:„Přesně v tom je dnešní volba: musí ji vykonat jednotlivě každý člověk azároveň společenství jako celek.“

4. Cesta změny

Avšak vkonkrétní situaci odpověď tak lehká není. Můžeme používat jen iterativnímetodu, přibližovat se odpovědím na obě otázky v sekulární podobě, i kdybyduchovně nám odpověď byla sebejasnější. Nicméně i nasekulární úrovni začínáme mít určitá vodítka čím začít a k čemu směřovat. K environmentálním/ekologickým tématům patří jako východiskapojmy a metody zjišťování zátěže prostředí, definované jako ekologická stopa a environmentální prostor.

Ekologickástopa definované populace (žijící na určitém území od jednotlivce až po celéměsto nebo stát) je celková plocha ekologicky produktivní země (půdy) a vodníplochy, využívané výhradně pro zajištění zdrojů a asimilaci odpadůprodukovaných danou populací při používání běžných technologií.

Ekologickástopa průměrného Čecha je 6,7 ha na osobu. To je celková plocha potřebná kzajištění jídla, energie, bydlení, dopravy, spotřebního zboží a služeb. Velkoučást (4,5 ha) z této plochy tvoří energetická země, tedy plochy nutná kevstřebání oxidu uhličitého, uvolněného spalováním fosilních paliv, která se přivýrobě energie nejčastěji používají. Druhou největší částí je orná půda, 1 hana osobu.

Ekologickýdeficit činí v případě České republiky 4,3 ha. Tento deficit je vyrovnávándovozem ekologické kapacity, která leží obvykle daleko za politickými hranicemiČR (např. ropa).

Environmentální prostor je maximální množství daného zdroje, které může za rok světzkonzumovat, s ohledem na omezení daná jeho dlouhodobou dostupností, stejně takjako dopady na životní prostředí, dané jeho těžbou a využitím. Jakmile je environmentální prostor pro daný zdroj definován naglobální úrovni, lze určit environmentální prostor nahlavu.

Stopa aprostor jsou tedy dvěma stranami téže mince, rozdíl mezi nimi ukazuje o kolikje třeba omezit spotřebu daného zdroje. Dodejme, že při populačním zatíženíplanety činí globální deficit 4,5 ha.

Naprotitomu neexistuje odpovídající koncept proměny ekonomických aktivit. Jen na velmiobecné úrovni ekologičtí ekonomové vyslovili několik požadavků na udržitelnouekonomiku, a to

·      zvyšovat účinnost přírodníchzdrojů, mj. zvyšováním počtu výrobků na jednotku vstupů zvyšováním účinnosti aživotnosti výsledného produktu

·      investovat do schopnosti přírodyabsorbovat odpady (snižováním emisí a produkce nebezpečných odpadů)

·      investovat do veřejných statků aslužeb (např. do veřejné hromadné dopravy).

Jen velmiobecně lze vyslovit další požadavek, tj. aby se postupně model růstu proměnil vzemích OECD na model pouhé údržby, neboť jejich společnosti své základnípotřeby již saturovaly (bydlení, sociální zabezpečení, kulturní a zdravotnízařízení, dopravní síť a síť infrastruktury vůbec).

Prosociální oblast řešení základního problému, tj. nezaměstnanosti, v podstatě žádný,ani obecný model v rámci paradigmatu stálého růstu, neexistuje. Racionalizace,růst populace to neumožňují. Lisabonská výzva, která před několika letypožadovala ochranu rodiny a komunit, zapadla bez povšimnutí. „Tekutámodernita“, jak se charakterizuje postmoderní společnost, také nedovoluje znovunastolovat ztracené identity.

V politickéoblasti liberální levice trvá na modelu občanské společnosti, která by zajišťovalaúčast široké veřejnosti na vládnutí, dovolovala diskusi o přijímaných řešeníchzjištěných naléhavých i dlouhodobě působících problémů. Ale demokracie jekřehká: terorismus i pocit bezmoci a vytrácející se sociální soudržnost a pocitekonomické nejistoty mohou široké vrstvy vést k přijetí nějaké formyautoritativních modelů vládnutí.

5. Obtíže

Nejméně odkonce šedesátých let minulého století svět ví o hrozbách a krizích, kterým musíčelit. Jejich opakovaná manifestace (znečištění ovzduší, posléze klimatickázměna, kácení deštných pralesů, znečištění vod atd.) však nevedla k žádnýmzměnám v chování především obyvatelstva rozvinutých průmyslových zemí.Naopak, stereotyp chování této části lidstva přebíraly další a další do té dobyrozvojové země.

Erich Fromm při vysvětlování obtíží, spojených se změnou lidskéhochování, poukazuje na známý děj Exodu (Ex 7-10). Člověk má omezenou mírusvobody, a čím častěji, tak jako farao, odmítá uposlechnout výzvy ke změně, tímje jeho svoboda menší. Alkoholismus a užívání drog jsou extrémními příkladycest často dlážděných dobrými předsevzetími.

Druhápřekážka, neoddělitelná od prvé, je živočišný základ lidské psychiky. Konrad Lorenz v Odumírání lidskosti ukazuje, jak celá řadazpůsobů chování člověka vyplývá z bazálních biologických vlastností a daností,počínaje agresivitou a konče potřebou vlastnění a soutěžení. Masová modernitaotevřela dveře těmto způsobům chování v měřítku, které předmoderníspolečnosti neznaly.

Zmínilijsme se již o tom, že současná civilizace vykořeňuje člověka a zejména pustošíjeho původní přirozené vědomí závislosti na přírodě. To samo o sobě je pro průměrnéhočlověka skutečnost neprůhledná.

Podobně jetomu s omezením svobody neuvědomělou závislostí na systémech: ropná krize nazačátku 70-tých let to demonstrovala poprvé. Kolapsyenergetických sítí v minulém roce v USA, ve Velké Británii, v Itálii to jižnejenom připomínají. Zásobování vodou, plynem, teplem, potravinami, dopravnísítě, zranitelnost počítačových spojení, to jsou v řadě dalších tynejvýznamnější. Tuto závislost je třeba mít ve vědomí. Změna k udržitelnémurozvoji mimo tyto systémy je nemožná a o to obtížnější, že se bez nich nelzeobejít.

6. Druhé východisko

Dostávámese tak ke druhému východisku cesty k udržitelnému rozvoji. Pro zavedení foremudržitelného rozvoje, jak již víme, není k dispozici nějaký obecný a celistvýkoncept.

Ani kdybyexistovaly nějaké konkrétnější strategie, měly by jen dočasný význam, protože sjejich naplňováním by se měnila sama realita a bylo by nutné je stále znovupřepracovávat. Takové koncepty se nicméně zpracovávají ve formách strategiíudržitelného rozvoje jednotlivých států. Jsou však buď příliš radikální, a paknepřijatelné pro „mlčící většinu“, nebo jsou příliš kompromisní, a jejich cenaje pak pochybná.

Východiskempro křesťana jsou za této situace především přikázání. Ale jak opět praví Lukas Vischer, je třeba odkrýtsoučasný obsah odpovědnosti a artikulovat ho v nových pojmech. A dodejme:i v nových souvislostech. Nejde jen o vztah k přírodě, o odpovědnost,kterou dřívější generace neměly a ani mít nemusely, protože zcela přirozeně žily většinou v souladu spřírodou, mj. také proto, že jen tak mohly žít a přežívat.

Jde také ozávod s časem. Nestačí tedy už jen třídit odpady, třebaže o žádném jednání,které je podmíněno poznáním pravého stavu věcí, nelze prohlásit, že je nevýznamné.Křesťan by měl ovšem mířit k jádru věci.

Co, kdy,kde a jak má pak konat, závisí na jeho postavení ve společnosti, na jeho sociálníchvazbách. Ale především na jeho obdarování, jak o nich vypovídá apoštol Pavel veznámém textu (1 K 12, 4-11).

Úkol, okterý jde, víc než kdy jindy vyžaduje proměnu, metanoiu,jak o ní hovoří opět apoštol Pavel např. Ř 12, 2: „Nepřizpůsobujte se tomutověku, nýbrž proměňujte se obnovou mysli, abyste mohli rozpoznat co je vůleBoží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Tato proměna, jak ostatně plynei z citovaného verše, musí ovšem vycházet z vědomí ztracenosti, pociťovanétváří v tvář dnešnímu světu.

Mámezajisté bohaté dědictví přikázání. Ale ani zděděný zákon není posledním slovem.Musí být odkryt současný obsah odpovědnosti a artikulován v nových pojmech. Jepři tom třeba mít na paměti, že není žádný důležitější úkol pro křesťana, nežodpovídat na výzvy současnosti. Není pravda, že tomu tak bylo vždy, církve vposledních stoletích neodpovídaly účinně, pokud vůbec, na takové výzvy, jakobyla sociální otázka, nacionalismus (I. a II. světová válka) a výzvy obou druhůtotality (nacismus a komunismus). Přichází doba, kdy odpověď na výzvuudržitelného rozvoje musí být radikální, i když prosazovaná trpělivě.

Literatura

L. Šestov, Filosofie tragedie, Stará říše 1923

Environmentální výhled OECD, Min. život.Prostředí ČR, Praha 2002

Carl Friedrich vonWeizsacker, Deutlichkeit, Hauser, po r. 1977 (cit. dle samizdat. vydání)

State of the World 1990-2003, World Watch Institute, W.W.Norton and. Comp.,New York, London 1990-2003

T. Colborn, D. Domanoski, J. Petrson Mayers, Our stolen future, A Plume Book 1999; M. Rees, Bojím se vyšinutých jedinců, interview LN 11.10.2003

U. Beck, Was istGlobalisierung, Shurkamp1998; U. Beck, Perspektivender Weltgesellschaft, Suhrkamp1998; Z. Bauman, Tekutá modernita, Mladá fronta 2002;Z. Bauman, Globalizace, Mladá fronta 1999; U. Beck, Die Erfindung des Politischen, Shurkamp 1993

U. Beck, Risikogesellschaft, Franfurkt 1986

D. Bonhoeffer, Následování, Kalich 1962

W. Ophuls, Requiem for modern Politics, WestviewPress 1977; R. E. Friedman,Mizení Boha, Argo 1999

L. Vischer, Verantwortliche Gesellschaft, Neukirchener 2001

Unese Zeměcivilizaci, Ekologická stopa (V. Třebický), edicePlaneta 2000

Sustainable Growth– a contradiction in terms?The Ecumenical Institute, Chateau de Bossey 1993; R. Goodland et al.,Environmentaly sustainable economic development: Building on Bruntland, UNESCO1991

R. D. Kaplan,Přicházející anarchie, Pavel Merhart 2003

K. Lorenz,Odumírání lidskosti, Mladá fronta 1997

K. Luhman, Risiko u. Gefahr, Soziologische Auklarung, Opladen 1990

Die Gruppe von Lissabon,Grenzen des Wettbewerbs, Luchterhand 1997

Písemná verzereferátu předneseného na semináři zájemců o teologii Křesťan a ekologie, pořádaného Institutemekumenických studií 28.-29. 11. 2003 v Jaboku.

Před dvěma sty lety, 7. března1804, byla v Londýně založena Britská a zahraniční biblická společnost. Jejímcílem bylo a dodnes je šířit bibli, boží slovo, po celém světě, a tak každémučlověku na této Zemi umožnit, aby si mohl bibli koupit za přijatelnou cenu a vjazyce, kterému rozumí. Britská a zahraniční biblická společnost sice nebylaúplně nejstarší biblickou společností, ale stala se biblickou společností největšía nejznámější, „matkou“ všech, které následovaly. Díky obětavosti jejích pracovníkůa štědrostí jejích přispěvatelů jsme obdrželi mnoho biblí i my Češi, mimo jinétato biblická společnost sponzorovala a podporovala Český ekumenický překlad bible– jak samotný proces překládání, tak i tisk a distribuci knih.

U zrodu Britské a zahraniční biblickéspolečnosti stáli tři lidé: patnáctileté děvče Mary Jonesová,a dva protestantští pastoři, Thomas Charles a Joseph Hughes. Mary Jonesová, jejížmateřštinou byla velština – jazyk původních obyvatel jihovýchodní částiBritských ostrovů – si velice přála mít bibli. Velšských biblí bylo málo a bylydrahé, ostatně jako všechny knihy v té době. Doslechla se ale, že by biblimohla koupit u pastora Charlese, který jich několik měl. Dlouho šetřila, a potése s našetřenými penězi vypravila pro svoji bibli čtyřicet kilometrů pěšky.Když dorazila, ukázalo se, že Thomas Charles již má jen poslední výtisk, a iten už má svého kupce. Pastor Charles byl však touhou děvčete po bibli takdojat, že jí knihu přesto prodal. A především pak celý Maryinpříběh vyprávěl v Londýně dalším křesťanům na zasedání Náboženské traktátní společnosti na závěr roku 1802.

Náboženská traktátníspolečnost neměla za cíl šíření biblí, byla to spíše misijní společnost, alepřítomní členové potřebu velšských biblí vážně diskutovali – a na této schůzipronesl pastor Joseph Hughespamátnou větu: „Měla by se pro ten účel založit společnost – a když pro Wales,proč ne pro celé království, proč ne pro celý svět?“ Trvalo ještě více než rok,než se biblickou společnost podařilo založit, ale Hughesovuenergickou vizi pak již uskutečňovala mílovými kroky. Během deseti let už existovalo69 poboček a dnes síť biblických společností pokrývá prakticky celý svět: Hnutíbiblických společností, ať už pracujících v aliancích nebo samostatně, ať užkonfesních nebo usilující o ekumenický přístup.

Klíčovým faktorem úspěchujubilující biblické společnosti bylo to, že v sobě dokázala od počátku sloučitprobuzenecký zápal pro boží slovo s náboženskou tolerancí mezi křesťanskýmikonfesemi. S tím souvisí i to, že bible publikuje bez teologických komentářů,aby se nestala bojištěm věroučných kontroverzí. Třebaže ani ona se časemnevyhnula různicím a štěpení, lze ji právem považovat za jeden z prvních projevůmoderního ekumenismu.

Důležitou roli sehrávajíbiblické společnosti také jako iniciátorky a podporovatelky překladů bible donejrůznějších exotických jazyků. Nejeden národ tak díky nim může říci, že jehovzdělanost, písmo, spisovný jazyk počíná biblí. Není to nic nového pod sluncem– ale zatímco dříve se národy musely dočkat nadaných „nadšenců“ typu Cyrila aMetoda nebo Martina Luthera, nyní překládánípodporuje celá organizace: Organizace vybavená dlouholetou zkušeností, expertyna biblistiku a na jazyky a díky darům svých podporovatelů také dostatečnoufinanční silou, aby mohly překlady mimořádně rozsáhlého a mimořádně náročnéhotextu být zdárně dovedeny do konce. V roce 2002 tak Spojené biblickéspolečnosti, které z Britské a zahraniční biblické společnosti vyrostly,pomohly přeložit celou bibli do třinácti nových jazyků, Nový zákon do 21 jazykaa alespoň nějakou část bible do dalších šestnácti řečí. Celkem Spojené biblickéspolečnosti sponzorují více než 600 překladatelských projektů.

Činnost Spojených biblickýchspolečností lze podporovat i od nás: Česká biblická společnost (Náhorní12/1816, 182 00 Praha 8;http://www.dumbible.cz) se podílí na mezinárodnípodpoře překladatelských a edičních projektů bible a zprostředkovává dárcovské příspěvky na tento účel.

JaS

Podle http://www.spirit-net.ca/sermons/a-gdfr-sn.html připravila Daniela Knorrová

Slaveno 19. 9. 2003 v rámci kursu IES ve Strašicích

Úvod

(v místnosti je světlo, všichni stojíme)

za zpěvu Jesu- le Christ (Taizé) je rozsvíceno 7 svící

Jesu-le Christ lumiere interiéure, ne laisse pas les tenebres me parler,

Jesu-le Christ lumiere interiéure, donne moi d´accueillir ton amour.

krátké čtení Iz 53, 1-3 (čtou všichni společně ve stoje)

Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?

Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země,

neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný,

že jsme po něm nedychtili.

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí,

zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář,

tako povržený, že jsme si ho nevážili.

(zhasne elektrické světlo, posadíme se)

Modlitba předsedající (ho)

Hospodine, náš Bože, svým slovem jsi stvořil svìti celý vesmír a když vysíláš své slovo, nevrací se zpět s prázdnou, nýbrž koná, co Ty chceš. Dej nám, prosíme, jasný rozum a otevřené srdce, abychom hledali a nacházeli smysl posledních Ježíšových slov na kříži.

Amen.

Meditace

1. čtení L 23, 33-34

Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: ,,Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.'' O jeho šaty se rozdělili losem.

Krátká reflexe předsedající (ho), např:

Naše skutky mívají někdy větší závažnost, než si myslíme.

Co zbavilo Ježíšovy katy soudnosti?

Co nám zastírá oči, abychom viděli skutečné důsledky svých činů? Jak se s nimi smířit?

zhasnutí 1. svíce

ticho

zpěv Ó Christe, Domine Jesu (Taizé)

Ó Christe, Domine Jesu, ó Christe, Domine Jesu.

2. čtení L 23, 39-43

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ,,To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!'' Tu ho ten druhý okřikl: ,,Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.'' A řekl: ,,Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.'' Ježíš mu odpověděl: ,,Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.''

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Jak snadné je volat: „Zachraň nás!“ a když se žádné zázraky nekonají stavět se proti Bohu. Jak levné je toužení po spáse jen pro sebe. Setníkův soucit, starost o druhého a bolestné rozpoznání pravdy vedou k Ježíšově odpovědi.

zhasnutí 2. svíce

ticho

zpěv Jesus remember me (Taizé)

Jesus remember me, when you come in to your kingdom. Jesus remember me, when you come into your kingdom.

3. čtení J 19, 25-27

U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: ,,Ženo, hle, tvůj syn!'' Potom řekl tomu učedníkovi: ,,Hle, tvá matka!'' V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Ježíš umírá a přece se najdou blízcí a přátelé, kteří ho neopouštějí. Jsou si svěřeni sobě navzájem. Jak to snášíme, že patříme jeden k druhému ve svých rodinách, ve svých církvích?

zhášení 3. svíce

ticho

zpěv Oculi nostri (Taizé)

Oculi nostri ad Dominum Jesum, oculi nostri ad Dominum nostrum.

4. čtení Mk 15, 33-34

Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: ,,Eloi, Eloi, lema sabachtani?'', což přeloženo znamená: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?'

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Kde máme hledat smysl? Jak odpovědět na hrozivá proč, která před námi vyvstávají? Jak navracet smysl těm, kteří po něm zoufale prahnou?

zhášení 4. svíce

ticho

zpěv Adoramus Te Christe (Taizé)

Adoramus te Christe, benedicimus tibi, quia per crucem tuam redemisti mundum, quia per crucem tuam redemisti mundum.

5. čtení J 19,28

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: ,,Žízním.''

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Když už se člověk nedokáže ani sám napít tuší blízký konec. Ježíš o svém konci věděl, podobně o něm vědí i jiní trpící lidé. Jak se chovat, jestliže se neblahá tušení naplňují?

zhášení 5. svíce

ticho

zpěv Ave Crux (Taizé)

Ave crux, spes unica, ave crux, spes unica, ave ave crux.

6. čtení J 19, 29-30

Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu muji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: ,,Dokonáno jest.'' A nakloniv hlavu skonal.

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Definitivní, nezvratitelný závěr – smrt. Jak hledět do tváře své vlastní smrti, smrti svých blízkých, smrti dětí, smrti obětí válek? Jak těšit pozůstalé?

zhášení 6. svíce

ticho

zpěv Crucem Tuam (Taizé)

Crucem tuam adoramus Domine, resurrectionem tuam, laudamus Domine,

laudamus et glorificamus resurrectionem tuam laudamus Domine.

7. čtení L 23,46

A Ježíš zvolal mocným hlasem: ,,Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.'' Po těch slovech skonal.

Krátká reflexe předsedající(ho), např:

Ježíš, jako mnohokrát předtím, vyjevuje svůj vztah k Otci. Stejně jako se Ježíš přiznává k Němu i On odpoví svým způsobem.

zhášení 6. svíce

ticho

zpěv In manus Tuas Pater (Taizé)

In manus tuas Pater commendo spiritum meum, in manus tuas Pater commendo spiritum meum.

Závěr

(vše zpaměti – je tma)

verš Iz 53, 4-5 (pronese předsedající)

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe

vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši

nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Otče náš (všichni)

Modlitba předsedající(ho)

Hospodine, náš Bože, Ty jsi vládcem všehomíra a ani temnota nepohltila tvé Slovo.

Pomoz nám, prosíme, přijmout Ježíšův životní styl, abychom se stali jemu podobní a prospívali na místech, kam jsi nás povolal.

Amen.

Odchod - schola s instrumentalisty vyjdou z místnosti a tam hrají

De noche iremos (Taizé), ostatní se připojí ke zpěvu a postupně vycházejí ven

(dveřmi proniká do temné místnosti trochu světla).

De noche iremos de noche que paraecontrarla fuente, sólo la sed nos alumbra, sólo la sed nos alumbra.

(Půjdeme nocí hledat pramen, jediným světlem nám bude žízeň.)

Přednášky probíhají v Institutu ekumenických studií, Vyšehradská41, Praha 2 (proti Botanické zahradě) a jsou veřejně přístupné.

Informace o případných změnách v rozvrhu naleznete nahttp://www.iespraha.cz

1. ročník (středy 17.30)

25.2. Jakub Čapek:Teologie a hermeneutika?

3.3. AliceKliková: Ukázky aplikací hermeneutických postupů

10.3. Jan Kranát: Hegel - Ondřej Fischer: Kierkegaard

17.3. OndřejFischer: Nietzsche - Ivana Noble:Marx a Freud

24.3. Ivana Noble: Husserl - Ondřej Fischer: Heidegger

31.3. OndřejFischer: Sartre - Ivana Noble:Jaspers

14.4. Michael Kirwan: Girard

21.4. Anthony Noble: Porozumění hudbě

28.4. OndřejFischer: Buber - Ivana Noble:Levinas

5.5. PetrDvořák: Russell - Ondřej Fischer: Wittgenstein

12.5. PetrPokorný: Jazyk a význam

14.-15.5. víkendovýseminář

19.5. PetrPokorný: Text

26.5. PetrPokorný: Teorie a praxe hermeneutického procesu

2.6. PetrDvořák: Austin – Ivana Noble:Derrida

2. ročník (čtvrtky 17:30)

26.2. RudolfVévoda: Vybrané problémy středověkých církevních dějin

4.3. Ivan Štampach: Co je náboženství a co je religionistika

11.3. Ivan Štampach: Religiozita

18.3. RudolfVévoda: Církevní politika Karla IV. a počátky české náboženské reformy

25.3. Ivan Štampach: Hinduismus

1.4. Ivan Štampach: Budhismus

15.4. RudolfVévoda: Reformace a katolická reforma

22.4. Ivan Štampach: Judaismus

29.4. Ivan Štampach: Současná religiozita

6.5. RudolfVévoda: Církev, absolutismus a osvícenství

13.5. RudolfVévoda: Zkušenost křesťanstva ve 20. století

14.-15.5. víkendovýseminář

20.5. LubošKropáček: Islám – historie

27.5. LubošKropáček: Islám – současnost

3.6. Ivan Štampach: Mezináboženské vztahy

3. ročník (čtvrtky 17:30)

26.2. Ivana Noble: Trojice v křesťanské tradici

4.3. Tim Noble: Trojice v současnéteologii

11.3. Ivana Noble: Stvoření a zkušenost zla

18.3. Ivana Noble: Kristologie v rané církvi

25.3. Ivana Noble: Současné přístupy ke Kristu

1.4. Petr Jandejsek: Soteriologie vdějinách církve

15.4. Michael Kirwan: Řeč o spáse v současné teologii

22.4. Ivana Noble: Učení o Duchu svatém

29.4. Ivana Noble: Učení o hříchu a milosti

6.5. MartinPrudký: Biblický seminář III.

13.5. Ivana Noble: Maria a společenství svatých

14.-15.5. víkendovýseminář

20.5. Ivana Noble: Eschatologie

27.5. Livien Boeve: Průlom jakonejkratší definice teologie

3.6. Tim Noble: Obrazy eschatologie vefilmu

Pozn.: V jednání je účast dalších hostův rámci přednášek ze systematické teologie.

4. ročník

3.3. Seminářk bakalářské práci

(další termínySemináře budou dohodnuty)

Většina Portugalců pro liberalizaci potratů

Lisabon (KAP) Většina Portugalců (79 %) se v anketě věnované umělému přerušení těhotenství vyjádřila pro liberalizaci potratů. Podnětem k průzkumu se stal proces se sedmnácti osobami, které se na potratech podílely. Jedná se o lékaře, sedm žen a a devět tzv. spolupachatelů. Portugalský zákon je vůči potratům vedle Irska a Polska v Evropě jeden z nejpřísnějších. Potrat může být potrestán až osmi lety vězení. Potrat je dovolen jen při ohrožení života matky, těžkém poškození plodu a znásilnění. V roce 1998 těsnou většinou zamítli Portugalci beztrestnost potratů do 10. týdne. Koncem ledna dostal parlament v Lisabonu petici s více než 120 000 podpisy pro liberalizaci potratů. Pro vypsání referenda je třeba podpisů nejméně 75 tisíc.

Belgie: I katolické nemocnice praktikují euthanasii

Brusel (KAP) I v mnoha katolických ne­mocnicích v Belgii je možná aktivní pomoc při umírání. K tomuto závěru dospěla katolická universita v Lovani a Svaz belgických katolických nemocnic. Pouze dvě katolické nemocnice euthanasii zcela odmítají. V ostatních je možná za zákonem daných podmínek a po projednání případu odborníky na paliativní péči. Lékaři a ošetřovatelé nesmějí být k účasti na euthanasii nuceni proti svému svědomí. Větší zdrženlivost projevují nemocnice v případě nesvéprávných pacientů.Také u pacientů, kteří nejsou v konečné fázi nemoci, jsou belgické katolické nemocnice v případě žádosti o euthanasii zdrženlivé. Pouze ve čty­řech z nich je ve výjimečných případech euthanasie připuštěna.

V Belgiije ze zákona možná aktivní pomoc při umírání od podzimu 2002. Během prvního roku platnosti zákona bylo nahlášeno celkem 170 případů. Euthanasie je beztrestná tehdy, pokud pacient trpí nevyléčitelnou chorobou vedoucí ke smrti a vědomě před svědky či písemně prohlásí své přání zemřít.

Mexiko: církev protestuje proti RU 486

Ciudadde Mexico (KAP) Zavedení potratové pilulky RU 486 v Mexiku narazilo na ostrý protest katolické církve. Podle kardinála Norberto Rivera Carrera je „pilulka po“ v příkrém rozporu se zákazem potratů, který platí ve většině mexických spolkových států. Propagace preparátu povede k neodpovědné sexuální volnosti, tvrdí předseda mexické biskupské konference biskup Jose Martin Rabago.

Mexická vládahájí svůj postoj vysokým procentem otěhotnění u nezletilých. Každý druh nezletilec nevyužívá při prvním sexuálním styku žádný prostředek proti otěhotnění. Ročně otěhotní v Mexiku 2,1 milionů žen a 40 % těchto těhotenství je prý nechtěných. Podle nového nařízení musí zdravotnická zařízení poskytnout RU 486 na požádání. RU 486, podaná nejdéle 72 hodin po sexuálním styku, vedek potratu během prvních sedmi týdnů těhotenství.

Skotští biskupové zahájili kampaň za manželství a rodinu

Edinburgh(KAP) Katoličtí biskupové ve Skotsku zahájili kampaň za manželství, rodinu a ochranu života. V 450 farních obcích se rozdalo okolo 250 000 brožur, kterými se biskupové snaží posílit katolické porozumění manželství. Stát i společnost volá pro posílení ochrany a podpory manželství. Manželství je jedinečná instituce a dar boží, říká se v brožuře, výjimečný a celoživotní vztah mezi mužem a ženou. Biskupové s ohledem na vysoké množ­ství rozvodů mluví o posílení přípravy na manželství, případně chtějí začít s přípravou na manželství již ve škole. Kardinál KeithO'Brien, arcibiskup z Edinburghu, ve svém pastýřském listu na zahájení kampaně tvrdí, že je v nejvlastnějším zájmu skotské společnosti, aby se angažovala při ochraně života a podpoře manželství.

Curych: projekt pro nábožensky smíšená manželství

Curych (KAP) Poprvé se ve Švýcarsku uskutečnil projekt náboženské výuky, které se zúčastní společně děti a rodiče z židovských i křesťanských rodin. Tento projekt vznikl na přání rodičů a uskutečňuje jej nadační instituce Lehrhaus Zürich, financovaná nadací Církev a židovství. Lehrhaus by otevřen v Curychu roku 1994. Je finančně podporován katolickou církví z curyšského kantonu. Nadace Církev a židovství podporuje vztahy mezi židy a křesťany.

Nová nabídka se orientuje na slavnosti a svátky. První modul spojuje křesťanské vánoce a židovský svátek světel Chanuka. Kurz je předběžně koncipován na jeden rok. Rodiče a dětise učí odděleně. Židovští a křesťanští vyučující se střídají. Rodiče jsou paralelně školeni teology a vedoucími střediska Michelem Bollagem (židovství) a Hansem-Peterem Ernstem (křesťanství). Nyní se výuky zúčastňuje šest dětí a pět rodičovských páru. Děti jsou ve stáří mezi pěti a osmi lety. Rodiny nejsou součástí žádné církevní obce.

„Odporuje to zvyklostem, kdy výuka byla současně misie či běžně konkurovala náboženské obci,“ říká židovský teolog. „Snažíme se zprostředkovat základní znalosti a spojit je s emocemi. Svátky jsou pro to výborným východiskem. V nejbližší době se budeme zabývat Pesachem a velikonocemi a letnicemi společně se židovským svátkem týdnů Šavu'ot. Rodiče doposud neměli žádný přístup k náboženství, žili v náboženském vakuu.“ Bollag se domnívá, že jako rodiče si přitom přáli vzájemné střetnutí s kořeny obou náboženství. Proto jim Lehrhaus vyšel vstříc. Kurz byl podrobně připraven a je průběžně hodnocen.

Abbé Pierre opět volá po zasazení se za nejslabší

Paříž (KAP) Přesně po padesáti letech po svém legendárním apelu za potírání sociální nouze ve Francii opětovně vyzývá otec bezdomovců 91letý Abbé Pierre o pomoc pro nejslabší. Abbé Pierre se obrací proti sobectví a ostře kritizuje vlastníky, kteří nechávají byty prázdné, a obyvatele domů, kteří protestují proti výstavbě nových domů ve svém sousedství. Solidarita začíná maličkostmi, a nikdo ať nečeká, že s činy za solidárnější svět začne někdo druhý. Abbé Pierre 1. února 1954 pronesl v rozhlase dramatický apel na veřejnost ve věci potírání nedostatku bytů. Jeho protest byl vyvolán umrznutím řady bezdomovců v tehdejší kruté zimě a měl bezpříkladnou odezvu. Řeholník, který již roku1949 založil hnutí emauzských domů pro bezdomovce, se stal ve Francii morální instancí. Před rokem byl zvolen nejoblíbenějším Francouzem roku.

Arcibiskup ze St. Louis odepřel komunito senátoru Kerrymu

Washington(KAP) Arcibiskup ze St. Louis, Raymond Burke, odepřel účast na eucharistii demokratickému kandidátu na prezidenta senátoru Johnu Kerrymu, který je katolíkem. Burke vysvětlil své jednání tím, že Kerry doporučoval potratový zákon. Z toho důvodu mu udělí jen požehnání, avšak nepřipustí jej ke stolu Páně. Všechny otázky týkající se ochrany života, potratu, euthanasie nebo trestu smrti jsou pro katolickou církev citlivou oblastí. Kerryho biskup, bostonský arcibiskup Sean O'Malley, také doporučil zákaz komunia katolickým politiků, kteří se neřídí učením církve. Kerry sám vysvětloval, že jeho osobní náboženské přesvědčení není určující pro jeho jednání v úřadě. Americký politik nesmí v procesu tvorby zákonů vnucovat zbytku země své náboženské normy.

Ježíš není jen jméno brazilského fotbalisty

Ženeva (KAP) Ježíš není jen jméno brazilského fotbalisty: Tímto sloganem vyzývá švýcarská katolická církev věřící, aby zaplatili dobrovolný církevní příspěvek.V roce 2002 bylo na základě podobné kampaně zaplaceno o 37 % více církevních poplatků. Ženevská katolická církev se již deset let potýká s chronických nedostatkem financí. Každý rok chybí okolo 100 až 500 tisíc švýcarských franků. V ženevském kantonu jsou církev a stát striktně odděleny. Církev od státu nedostává žádnou podporu a není zde ani povinná církevní daň jako v mnoha jiných kantonech. Novou kampaní bylo osloveno135 tisíc katolických domácností. Obdrží informační dopis a žádost o finanční podporu. Plakáty jsou zároveň umístěny ve veřejných dopravních prostředcích. Na reklamní kampaň vydává katolická církev v ženevském kantonu asi 600 tisíc franků. Žije zde okolo 195 tisíc katolíků, z nichž asi 50 % pochází z ciziny nebo jiných oblastí Švýcarska. Není jim tedy vždy zřejmé, že místní katolická církev je zcela závislá na dobrovolných příspěvcích.

Stále více Rusů se označuje za pravoslavné

Moskva (KAP) Stále více Rusů se hlásí za členy pravoslavné církve. V novém výzkumu jedné nezávislé agentury odpovědělo 70 % dotázaných, že jsou pravoslavní křesťané. Až do tohoto roku se podíl pravoslavných pohyboval okolo 60 %.