149 - duben 2004

autor: 

 

Locika setá (Lactuca sativa L.)

Lactuca sativa L. - locika setá

Nacházíme se v čase největších křes­ťanských svátků, Velikonoc. Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, slavil se svými učedníky velký židovský svátek Pascha. Hod beránka. Slavení této večeře mělo svou obvyklou formu. Jídlo a pití, které bylo podáváno, bylo specifické. „Bu­dou je slavit druhého měsíce čtr­nác­tého dne navečer. Budou ho jíst s nekvašenými chle­by a hořkými bylinami." (Nu 9,11) Každý jednotlivý chod jídla měl svůj hluboký význam a symboliku. Salát z hořkých bylin měl vyjadřovat hořkost utr­pení a strádání izraelského národa v Egyptě. Salát z hořkých bylin byl složen z čekanky, řeřichy a lociky neboli salátu.

Salát biblických časů se lišil od dnešního chutného salátu s velkou hlávkou. Vědci se domnívají, že locika setá, jinak hlávkový salát, (Lactuca sativa) vzešel z plané lociky kompasové (Loctuca serriola). Není ale pochyb o tom, že byl pěstován již v dávných dobách. Předchůdce salátu, locika kompasová, prý pochází z Evropy. Někteří se ale domnívají, že salát začali jako první pěstovat Egypťané. Např. v Číně se salát objevil až po roce 600.

Salát hlávkový je letnička. Na počátku vegetace jsou listy uspořádány v přízemní růžici. Ze středu růžice později vyrůstá olistěný stonek, dorůstající velikosti 60 až 100 cm, který nese květenství žlutých kvítků. Semínka mají po dozrání šedou nebo bílou barvu. Během staletí se podařilo přízemní růžici listů vyšlechtit do dnešní podoby různě velkých hlávek. Hořká chuť salátu, která byla dříve běžná, se díky šlechtění také ztratila. Vrací se tehdy, když jsou rostliny v květu, staré nebo když mají nedostatek vláhy. Dnes se můžeme na trhu setkat se saláty v mnoha variantách a formách. Některé z nich mají tak nádherné olistění, že se používají jako součást výsadeb okrasných zahrad.

Příbuzný salátu hlávkového, salát římský (Lactuca sativavar. longifolia), byl ve starém Egyptě jednou z nejdůležitějších zelenin. Od hlávkového salátu se liší tím, že tvoří 30 až 40cm vysoké, vejcovité nebo elipsoidní hlávky s podlouhlými, užšími a tmavozelenými listy. Používá se hlavně syrový. Je velmi chutný, s hořkou příchutí způsobenu laktucinem. Hoř­kou chuť lze zjemnit např. olivovým olejem.

Dnes již nevíme, zda izraelský národ jedl při svém útěku z Egypta ten či onen salát. Pro nás je podstatnější symbolický význam tohoto jídla. I když se evangelisté nezmiňují o celém průběhu poslední večeře učedníků s Ježíšem, je nanejvýš pravděpodobné, že skladba jed­not­livých „chodů" byla zachována. I Ježíš jedl v upomínku na vyjití z Egypta hořké byliny.

Pokud nám má kalich a víno připomínat Beránkovu oběť, proč by nám symbolika hoř­kých bylin nemohla připomínat hořkost Ježíšova utrpení? Ale mnohem více by nás měly upo­zorňovat na hořkost našeho vlastního „otroctví". Po něm však následuje vysvobození, tělo a krev Beránka. Ježíš bere náš kalich hoř­kosti a utrpení a dopíjí jej až do dna, aby pak slavně hořkost smrti překonal ve svém vzkříšení.

Pavla Friedrichová Sirůčková

Exsultet!

autor: 

JanSpousta

Toto číslootevíráme ještě postně. Jan Konzal měl pronést naliturgii smíření na Institutu ekumenických studií tematickou homilií. Připravilsi text o pokání, změně smýšlení a životním zrání, který si můžete přečíst dálev čísle. Protože během bohoslužby nebylo dostatek světla, nedokázal svépoznámky přečíst, a musel proto nakonec promluvu improvizovat – ale abyúčastníci o nic nepřišli, nabídl svůj původní text Getsemanům. A jako se vevelikonočním chvalozpěvu Exsultet zpívá o šťastnéAdamově vině, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký,“ tady bychommohli hovořit o šťastné temnotě, která nám vynesla úvodní text takpříhodný.

Exsultetiam Angelica turba caelorum / exsultent divina mysteria / et pro tanti Regis victoriatuba insonet salutaris,zpívá se odedávna na úvod noční slavnosti vzkříšení Páně: „Zajásejte již,zástupy andělů v nebi, zaskvějte se v slávě, božská tajemství, k vítězství takmocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu!“ – Hořící oheň a paškální svíce připomínají vzplanutí života z temnoty hrobua lidé se radují ze svého Spasitele, vítěze nad smrtí. Starocírkevníobřad velikonoční vigilie, silný a plný naděje, byl v římskokatolické církviobnoven roku 1951 a nyní se postupně rozšiřuje i do církví reformační tradice.Ivana Macháčková popisuje různé varianty v několika zahraničníchprotestantských církvích a ukazuje, že při pokusech tento zvyk zavést se nenítřeba obávat „pořímštění“ – velikonoční vigilie se slavila již ve staré, ještěnerozdělené církvi. Jde v dnešní době spíše o to ji pojmout tak, abysrozumitelně vyjadřovala to, co je nám všem křesťanům společné, totiž víru vKrista umučeného a vzkříšeného.

Dalšístudentka IES, Eva Cerniňáková, se věnuje židovskýmkořenům liturgie na základě výzkumů Clemense Thomy. Ukazuje, jak podstatná je mnohorozměrnosta mnohovrstevnatost židovské a křesťanskéliturgie: liturgie není vzpomínkou na jedinou událost, ale vztahuje se k celýmdějinám božím s lidmi a má se projevit následně v životech těch, kteří sejí účastnili.

Vsouvislosti s liturgií rovněž upozorňuji na rozšířenou liturgickou přílohu,kterou jako vždy připravil Pavel Hradilek.

A ještěslovo ve vlastní věci. Na internetové adrese http://www.getsemany.czjiž několik let můžete najít jednotlivá číslanašeho časopisu počínaje ročníkem 2000. Nyní díky našemu „webmasterovi“Petru Knorrovi byla zavedena možnost diskuse. Čtenářiinternetu (a také autoři a redaktoři Getseman) mohou přidávat k jednotlivýmpříspěvkům komentáře, a ty se pak zobrazí všem ostatním. Doufám, že diskusebude tak kvalitní a hojná, že budeme časem moci něco vybrat i do papírovéhovydání Getseman. Zatím byl ovšem příspěvek jenom jeden, a to ještě poněkud mimoklíčová getsemanská témata: byl jsem na základě svého posledního editorialu nařčenz nepoctivosti a demagogie, protože prýkřivdím Jeanu-Paulu Sartrovi. (Autorce komentáře alepřesto děkuji; jednak není vyloučeno, že má pravdu, a především hlavně že sevůbec nějak začalo. Lepší drsná upřímnost než kdovíjaké podkuřování.)

Snad tedyvšichni, kteří máte k internetu přístup, budete tuto příležitost využívata budete psát nejen o Sartrovi, ale především oKristu Ježíši a o tom, jak naplno žít v dnešní době s láskou, radostí anadějí, kterou nám On zanechal.

Blíží seVelikonoce. Kéž je prožijeme jako boží děti, omyté vodou spásy. Vždyť „nic bynám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni.“ (Exsultet)

Změna smýšlení a nevěrnost

autor: 

Jan Konzal

Homilie přednesená autorem 25. března 2004 na postníliturgii smíření Institutu ekumenických studií ETF UK. (1. čtení Iz 50, 4-7 „Neukrývám svou tvář před potupami…“; 2. čtení Jk 2, 14-18 „Víra, není-li spojena se skutky, je mrtvá...“;evangelium Mk 8, 34 – 9,1 „Kdo ztratí svůj život promne“;podklady pro bohoslužbu vyšly vedruhém letošním čísle Getseman.)

Slyšel jsem jednoho novozákoníka, když nahlas přemýšlel, proč Vulgáta převádídost často pojem „změna smýšlení“ (metanoia) slovem„pokání“. To ovšem má významně jinou konotaci. Ať je dobrovolné ztíženímpodmínek existence jakkoli drsné, přijde člověka obvykle mnohem levněji než metanoia.

Celou řadu našich obtížínevyřeší pokání, ale jen stejně poctivá, nicméně jinam mířící změna smýšlení.Například rasový zločin nelze smířit tvrdým postem v žíniciči modlitbou žalmů vkleče na tvrdé zemi, ale změnapostoje k oné rase šanci má. Také dnešní neshoda mezi mistrem a ŠimonemPetrem nevyžaduje od Petra půst, ale lepší porozumění boží vůli spolus poslušností.

Petr si pochopitelně přálKrista, který naštěstí všechno zvládne svojí zázračnou silou. Třeba hlad velmichudých zvládne zázrakem, na požádání odstraní krize člověka a zruší frustrace.Ale Kristus Ježíš měl jinou vizi záchrany lidského a božskéhov jednotlivém lidském srdci.

Šimon nebyl jistě sám, kdotouhy a potřeby svého nevědomí povýšil na normu zavazující s ohromujícísamozřejmostí i Stvořitele a Pána toho nevědomí. Jiní zase pokoušejí Bohazátěží těla i duši dobrovolnou, ale jinakneužitečnou kázní a strádáním a domnívají se, že si tím Boha zavázali jakostranu povinnou je za to ospravedlnit.

Bůh, ten Abbanašeho Pána Ježíše, ten rozhodně nepotřebuje ke své spokojenosti vidět lidsképostavičky padat pod kříži příliš těžkými, a proto velmi záslužnými.

Podle Ježíše znamená zapřít sámsebe to, co může a nemusí být obtížné, ovšem je to prospěšné druhým či věcidruhých. Moje já při tom chtě nechtě musí do stínu. Dobře to vysvětlujev listu Filipským apoštol: „Způsobem bytí bylroven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebezpůsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, vposlušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nadevše a dal mu jméno nad každé jméno…“

Je řeč o kenozi.Tenhle typ smýšlení se nezískává v mateřském lůně, s tím na světnepřijde nikdo. Mezi takto smýšlející se dostane jen ten, kdo své staréosvědčené smýšlení sám před sebou zapře a otevře se tomu smýšlení, které vedloKrista Ježíše životem a smrtí do vzkříšení. List k Židům dosvědčuje, že Ježíšzaložil svou strategii podobně jako před ním proroci Samuel nebo Izajáš na naslouchání a smiřování vlastní vůle s vůlíStvořitele a Pána dějin.

Ježíš tedy čekal všez ruky boží, nelíčil pasti a nelovil lepší osud jako kořist. Pokojnědoufal, že v boží dlani bude určitě vše, co je třeba. Bylo tam vše. Jásotzástupů, přátelé, ale také žádný domov – mohl by závidět liškám doupata. Našelv té dlani moc osvobozovat ztrápené, ale také svoji bezmocv Getsemanech a před vrchností politickou i náboženskou. Čekalo tam na nějtvrdé sousto zrady, ale i vzkříšení všech vztahů, které na Golgotě takstrašlivě postrádal. Bylo tam vše, co člověku třeba prožít, aby byl jednouv boží náruči šťasten trvale a bez krizí.

Nejen pro Šimona snícího obožím království dle střihu rybářského podnikatele, i pro každéhoz nás je důležitá mnohonásobnázměna smýšlení. Prožíváme už od dětství kratší či delší období hodně kritická,kdy se musí měnit nejen osvědčené návyky, ale i hodnocení a motivace činů. Jsoumezi nimi i takové kritické zátěže, kdy všechna dosavadní naše reálná víra –totiž důvěra našich srdcí v Ježíšův životní styl – visí na vlásku.

Kdo z vás se necítil ještěk smrti osamělý přesto, že sám dokázal daroval otevřenost a přátelskostmnoha jiným? Osvědčilo se nám, že jsme druhým umývali nohy? Kdo necítil křivduv tom, že zůstal mezi posledními, pokud se nedral kupředu bezohledně? Kdonecítil hořkou chuť, když viděl své vrstevníky obdařené dětmi a šťastnýmipartnery? Kdo bez ohledu na počet vlastních dětí neměl ohavný pocit, že po tomvšem zůstal osamělý nebo osamělá, marně čelící pokušením k zoufalství?

Hormonální výbava našeho těla ajejí přestavby hrají v krizích roli větší, než chceme připustit. Proto jedni nakrizi reagují výkřikem: „Konečně jsem objevil – objevila pravý život a pravéhodnoty“ a své deprese i frustrace přehlušují prožitky, které nabízí „normálnítrh“. Jiní usoudí, že Bůh se na ně zlobí a je třeba si koupit jeho přízeň neboaspoň neutralitu podle prastarých archetypů pokáním.

Nikdo z nás neuhnepsychosomatickým krizím dospělých. Po pubertě není vyhráno, přicházejí neménědramatické proměny v krizi posledního zvonění, druhé mízynebo klimakteria. V jejich rámci člověk někdy tak trpí, že unavenésrdce z posledních sil třeba i rebeluje. Snadno například uvěří, že narozkoš a na úspěch má člověk právo a to je třeba ze skály nepřátelského osuduvylámat třeba i násilím nebo přinejmenším bez ohledu na etické normy. Kdeže paknaslouchání a nastavování hřbetu nebo tváře ztvrdlé jako křemen!

Podobně jako Izajáš, i Ježíš k tomu dnes v Markově textutvrdí, že bída existence nepotřebuje přitáhnout šrouby pokání. Bída a úzkostpotřebuje včasnou změnu myšlení o smyslu života a smyslu štěstí. Změnu, kteráby čelila tiché spontánní změně smýšlení vyvolané fysiologicky nebo obecněpsychosomaticky.

Právě těm, kteří v těžkýcha vleklých krizích slyší ve vlastnímsrdci tak divné a nečekané hlasy a touhy, kdo cítí únavu až k smrti azároveň úzkost, že prošvihnou ten poslední vhodný okamžik, právě těm mířídnešní úryvek o smýšlení nebezpečně lidském, o potřebě nechat si poraditStvořitelem těch psychosomatických mechanismů a nasadit smýšlenípoučenější zkušeností toho, komu jsme uvěřili jako Kristu.

Ježíš v dnešním úryvku okříži a následování naléhá: „Snažíte se následovat svého mistra a Pána právětak naivně jako kdysi Šimon Petr, který si roli Mesiáše vymyslel tak, abymesiášský lid už byl bez práce. To nemůže dopadnout dobře. Toužíte po životě,ale nehledáte jej u pramenů, v osvědčené dospělé poslušnosti a vděčné kenozi. Chcete zachránit prchající hodnoty života jinak nežradím jako Dobrou zprávu pro tenhle váš konkrétní osud; vaše víra víc nasloucháa důvěřuje vlastním dojmům a pocitům vašeho já“. A tak musí mistr připomenout,že „O život přijde, kdo jej mocí mermo chce zachránit svými manévry. Ale že setaké stává, že lidé v krizi ponoření skutečně na čas přijdou o vše, coživot člověka dělá půvabným a plodným. Pokud však uhájili důvěru evangeliu isami proti sobě, ten plný lidský život zachránili, nebude jim ani odňat, aninezůstane jalový.“

Je tu také sorta lidí, kteří sesice nenechají zmást panikou psychosomatických bouří, ale s Ježíšem siraději přece jen nezačnou důkladně. Vědí dopředu, že by jako Ježíšovi učedníci nebyli „dostnormální“. Normalita u nich nesouvisí s normou, ale s obvyklostí,s uměním nevyčnívat nad okolí. Mají pravdu, Ježíš nepřipadal normální anináboženským a politickým autoritám, ani své vlastní rodině. Ale tihle milovnícitaktik „za žádných okolností nevyčnívat z řady“ by neměli přeslechnoutneúprosné jádro Ježíšovy úvahy: „Získáš třeba celý svět a nikdo ti jej nebudemoci vyrvat. Ale co s tou kořistí, když život – ten v Bohu, tenjediný z životů, který vydrží s dechem až do bezčasí – ten ti mezitímunikne mezi prsty? Co s věčným životem, který nekoření v Bohu? Co sživotem kdysi možná i šťastným, ale později beznadějně pokleslým na pouhéfysiologické procesy?“

Podle Marka vedl Ježíš ŠimonaPetra ke změně smýšlení šokem – prostě hýčkanému předákovi ohavně vynadal doďáblů. Izajáš léčil tužby „nevyčnívat“z normálního davu šokujícím apelem na důvěru tomu, co boží slovo nabízíjako záchrana. Dnes jsme slyšeli:

„Panovník Hospodin mi otevřeluši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, asvé líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami apopliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdybybyla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“

Jen fanatik dokáže slyšetv těch verších proroka Dobrou novinu. Anebo ten, kdo doopravdy vsadil naJežíše a nepočítá ztráty, které to s sebou snad nese. Takový ovšem museldůkladně změnit smýšlení a dalekosáhle překročit svoji důvěru ve zbožné nebodokonce sekulární normály a přiklonit se k Ježíšově závěti: „to čiňte namoji památku“.

Velikonoce jsou časem, kdy sičistíme prameny svých existenciálních kalkulací. Obnova křtu vyžaduje obnovuvíry jako důvěry Dobré zprávě – i tehdy, kdy šokuje. Změna postojů však nebudenikdy levnější, než je odevzdání veškeré nashromážděné kořisti a vzdání sevšech práv skutečných i domnělých výměnou za důvěru v toho Otce, který sepostaral o Nazaretského. Nezakrýváme si, že se postaral tak, jak to líčí pašijea příběhy o vzkříšeném. Právě proto si je o velikonocích připomínáme.

Někdy je v boží dlaniveselo jako na svatbě v Káni, někdy tam na nás čeká jen hlad a zima, samota aumírání. Ale nikdy se tam nenajde nesmyslno. To jápovažuji za dobrou zprávu o spáse každé myslitelné budoucnosti.

Liturgie jako památka vykoupení

Zamyšlení na textem Clemense Tomy Memorial of Salvation:
The Celebration of Faith in Judaismus

Clemens Thoma se v textu Memorial of Salvation zabývá židovskou liturgií. Hovoří o její vertikální podobě (člověk přistupuje k Bohu) a horizontální podobě prostřednictvím připomínání božích skutků v čase i o podobě liturgie jako nesení boží smlouvy. Nastiňuje také souvislost mezi židovskou a křesťanskou liturgií. Tato práce se snaží zachytit podstatné body Thomova textu a dotknout se styčných ploch mezi židovským a křesťanským přístupem k oslavě Boha.

Úvod

„Církev Kristova uznává, že počátky její víry a jejího vyvolení sahají podle božího tajemství spásy až k patriarchům, Mojžíšovi a prorokům. Vyznává, že všichni, kdo věří v Krista, jsou Abrahámovými dětmi podle víry, že jsou zahrnuti v povolání tohoto patriarchy a že odchod vyvoleného národa ze země otroctví je tajemným předobrazem spásy církve. Proto církev nemůže zapomenout, že obdržela zjevení Starého zákona prostřednictvím národa, s kterým Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství uzavřel starou smlouvu. Ví, že bere sílu z kořene ušlechtilé olivy, na kterou jsou naroubovány ratolesti plané olivy, pohani. Církev totiž věří, že Kristus, náš pokoj, usmířil svým křížem Židy a pohany a v sobě spojil dvojí v jedno.“[1]

Přestože křesťanství po dlouhá staletí v sobě neslo mnohé antijudaistické prvky, dnes už taková vyjádření, jako je např. výše zmíněný úryvek z koncilního dokumentu Nostra Aetate, nejsou vzácná. Církev si konečně uvědomila, že křesťanství má své kořenyv judaismu, a výjimkou není ani křesťanská liturgie.

Příbuznost křesťanské liturgie s židovskou však nespočívá jen v podobnosti či původu jejích jednotlivých prvků v židovských zvycích, ale především v jejím celkovém přístupu, v postoji, se kterým židé i křesťané přistupují k Bohu ve svých bohoslužbách. A právě těmito celkovými přístupy židovské liturgie a také její příbuzností s křesťanskou liturgií se zabývá Clemens Thoma ve stati Memorial of Salvation.

Na židovské bohoslužbě se podstatně odráží skutečnost, že přijala základní impulsy z biblické bohoslužby tak, jak byla praktikována v chrámě. Bohoslužba po biblickém období vyrůstá ze tří základních typů bohoslužeb, které se navzájem doplňují. Thoma je nazývá bohoslužbou vertikální, bohoslužbou horizontální a bohoslužbou ve smyslu naplňování smlouvy.

Vertikální typ bohoslužby

Vertikální typ bohoslužby zdůrazňuje vztahový pohyb zdola nahoru a naopak. Je založen na raném židovském esoterickém myšlení, vyjádřeném v různých tajných náboženských a bohoslužebných praktikách.

V této linie vzniklo pojetí tzv. oběti rtů, které má své kořeny v kumránské komunitě, pro kterou chrám byl místem znesvěceným a tudíž nevhodným ke vztahování se k Bohu. Myšlenka, že úkolem vyvoleného a zachráněného božího lidu je oslavovat Boha, tak dává vyrůst nové důležitosti modlitby inspirované biblickými představami např. u Izaiáše 6, 1-3[2]nebo na jiných místech Písma. Pozemské společenství si je vědomo, že nemůže dosáhnout boží slávu, nejen kvůli své hříšnosti, ale také proto, že ve svém pozemském bytí tuto slávu není schopno uvidět.[3]Oslava Boha se však stává nebeskou službou chvály, jejímž vrcholným bodem je podle raného židovství a rabínských esoteriků „trůn božího tajemství“, trishagion (keduša, sanctus, viz Iz 6, 3). „Když nebeští účastníci u trůnu božího volají společně s lidskou komunitou trojnásobné ‚Svatý‘, Věčný sesklání k andělům a lidem; to je boží zjevení a ‚Království boží‘ se tak stává realitou a přijímá za členy ‚lid božího zalíbení (viz L 2, 14)‘“[4].Tato pozemsko-nebeská služba chvály začíná pro anděly a lidi jako vzájemně harmonické volání na Boha třikrát svatého.“

Tuto koncepci boží chvály najdeme kromě Izaiáše také např. ve 4. kapitole křesťanské knihy Zjevení, kde je však věrně zachován židovský model slávy. Vyskytuje se zde trojnásobné provolání svatosti[5], stejné jako u Izaiáše. Čtyřiadvacet starců spolu s nebeskými bytostmi kolem trůnu chválí Boha a jeho kralování: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu i čest i moc, neboť Ty jsi stvořil všechnoa Tvou vůlí všechno povstalo a jest.“[6]Tuto doxologii můžeme porovnat s jinými texty, např. se starým biblickým liturgickým textem v Ex 15, 18, který byl interpretován v raném a rabínském judaismu jako základní pro liturgii, v níž zastávala místo doxologického volání k Bohu jakožto králi: „Věčný bude panovat na věky“. Odpověď lidí, „velké Amen“, bylo chápáno nejen jako potvrzení modlitby během chrámové bohoslužby, ale také jako vyjádření touhy lidu po zahrnutí mezi chválící nebeské zástupy.[7]Můžeme tedy říci, že v raném židovství je bohoslužbou míněna boží oslava celou komunitou na nebi i na zemi. Tato komunita, osvobozená od všech politických a sociálních omezení, si je vědoma neviditelného spojení, která překračuje všechny pozemské hranice mezi Bohem a božím vyvoleným stvořením. Toto spojení přijaté vírou je výrazem smlouvy mezi Bohem a modlící mise lidmi. Tak se bohoslužba chvály stává „památkou“[8], zpřítomněním Boha skrze paměť, přičemž se jedná o Boha, který je věrný smlouvě a obrací se k božímu nebeskému a pozemskému stvoření, a obzvláště k lidem, kteří mu jsou vlastní.[9]

Horizontální typ chvály

Horizontálním typem chvály Thoma nazývá chválu, ve které jevyjádřena památka na minulost. Prvním příkladem tohoto typu chvály, který se nabízí, je „Halel“ Ben Sira (cca 180 př. n. l.). Formálně Ben Sirův Halel imituje halelový Žalm 136. V úvodu modlící se komunita vzhlíží k Bohu vší slávy (vertikální prvek), pak ale vyjadřuje vzpomínky na minulost, reflexi přítomnosti a budoucí naděje. Podle Thomy by tento liturgický halelmohl mít svůj Sitz im Lebenve svátku Pesach, přičemž zde najdeme čtyři hlavní témata:

- stvoření světa (o Bohu se mluví jako o tom, který zformoval všechny věci);

- boží spásné skutky vzhledem k praotcům;

- vysvobození z Egypta;

- mesiášský vykupitel.

Ve zmíněném halelu najdeme množství ozvěn písní radosti určených pro svátek Pesach (žalmy 118, 136, 147) a také prorockých obrazů spásy (např. Izaiáš 11, 12[10]).[11]

Pro židovství je horizontální typ chvály velmi důležitý. Neexistuje židovský liturgický sabat nebo sváteční obřad pouze s jedním objektem. Vždy je zde několik bodů obsahu, které se týkají minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Dnes se v interpretacích svátku Pesach často objevuje jednostranný důraz na oslavu osvobození a záchranu Izraelců z Egypta. Takový sváteční exklusivismus však židovstvo předkřesťanského nebo rabínského období nepěstovalo. Všechny židovské svátky, slavnosti a sabaty zjevně od začátku zahrnují několik vzpomínek. Mají podobu liturgických srovnání nebeského se zemským a se zkušeností víry rozprostřené přes dlouhé časové úseky.[12]

Vezměme zapříklad svátek Pesach, svátek svátků. Jeho „tajemství“ byla vyjmenována v targúmu Neofyti na Exodus 12, 42. Jedná se o prastarý fragment pocházející z období krátce před Kristem, jehož původní funkcí bylo pravděpodobně připomínat židům slavícím Pesach formou jakýchsi liturgických „ukazatelů“ věci, které byly spojeny s připomínkou svátku. Šlo o témata:

- stvoření světa;

- Abrahamova připravenost obětovat svého syna Izáka a Izákovo „ano“ k tomuto aktu poslušnosti v jeho dospělosti;

- osvobození Izraelců z otroctví v Egyptě;

- budoucí mesiášské osvobození.[13]

Na začátku a na konci tohoto targúmu je zdůrazněno, že čtyřinoci, tj. čtyři sváteční tajemství, jsou shrnuty v jedné noci osvobození z Egypta, z čehož můžeme usuzovat, že všechna čtyři připomenutí mají stejnou hodnotu. Exodus tudíž zakládá jednotící střed mnoha četných vzpomínek obsažených ve svátku Pesach.[14]V tomto svátku je minulost i budoucnost přinesena do přítomnosti. Rozhodující je, že se zde minulé věci stávají aktuálními a ukazují na budoucí spásné boží činy. Stejné prvky nachází Thoma ve všech židovských svátcích, Pesach je ale „Svátkem svátků“. Vyprávění o událostech tohoto svátku vrcholí prohlášením Ex 13, 8[15]které stanovuje povinnost každého žida vidět sebe sama jakoby on sám byl tím, koho Bůh zachránil z Egypta.

„Bůh, který není omezen časem a místem, je žádán, aby vedl oslavující lid do minulých spásných událostí, nebo spíše aby tyto spásné události učinil přítomnými: Tak v oslavě dnes může ukázat dary a charakteristiky osvobozených lidí, právě tak, jak to ukázal na Izraelitech kdysi. Víra, že osvobozující Bůh je při Pesachu skutečně činný i dnes, obnovovaná v pesachovém žehnání, vytváří ‚halelujovou‘ náladu v komunitě tradice a víry.“[16]Tato víra však není odtržena od utrpení a reality. Je možné mít přání, potřeby, problémy. Pro židovství je však charakteristické, že prosby jsou obklopeny chválami. Tuto „liturgickou zdvořilost“ najdeme i v křesťanské liturgii, v modlitbě církve.[17]

Chvála Boha jako naplňování Smlouvy

Smlouvu pojímá Thoma pro památku jako klíčovou. „Památka znamená smlouvu, obnovení smlouvy, oslavu smlouvy, naplňování smlouvy“.[18]V Tóře se objevuje velmi často tvrzení, že Bůh a boží lid mají mezi sebou zvláštní vzájemný vztah, partnerství. Židovské náboženství je náboženství událostí smlouvy, obnovení smlouvy, účastí na smlouvě. Památka pak vyjadřuje tuto božsko-lidskou událost. Podle značné časti židovského myšlení pojem smlouvy musí tvořit pozadí k otázce památky, což je mimo jiné vyjádřeno v rabínském požehnání: „Požehnán buď ten, kdo pamatuje na smlouvu … kdo je věrný smlouvě a plní své slovo.“ Ke smlouvě se vztahuje boží stvoření a lidská historie. Vše je zahnuto do smlouvy, a tak má své jedinečné určené místo. Lidským úkolem je udržovat tuto smlouvu stále živou a obnovovat ji ve slavnosti víry a v každodenním naplňování přikázání.[19]

Thoma zdůrazňuje, že liturgie události smlouvy zahrnuje také naději pro budoucí konec, „přesvědčení o vykoupení a naději na ještě větší spásu“.

Své uvažování o liturgii pak Thoma uzavírá několika klíčovými body:

- Liturgie je shromážděním komunity, a proto má také svou sociální funkci. Komunita udržuje jistou vnitřní soudržnost a chrání liturgii před zevšedněním nebo přílišným důrazem na individuální prožitek, který už však má s liturgií málo společného.[20]

- Památka nemá být jen přemýšlením o Kristu a jeho umírání v agónii. Má být chválou božích minulých přítomných i budoucích činů a zároveň vyjádřením víry, že každý boží spásný skutek se odráží v přítomném prožívání liturgické komunity.[21]

- Pouhé logické a pedagogické úvahy o tom, jak zprostředkovat víru dnešním lidem, nás nevytáhnou z problémů, které máme. Je třeba vrátit se k liturgii velikonoční vigilie, ve které je prezentována památka celé historie víry v Izraeli i v církvi od stvoření světa až po eschaton, která je prezentací křesťanského přesvědčení, že Pán slávy, ten, který se zjevil a který je přítomný, zase přijde.[22]

Vztah židovské a křesťanské liturgie

Clemens Thoma v závěru svého textu hovoří v jedné řadě o židovské i křesťanské liturgii. O otázce původu křesťanské liturgie v liturgii židovské zde vůbec nediskutuje – odpověď na ni je zcela zřejmá a najdeme ji u jiných autorů:

„Cožpak lze pochopit pojem ecclesia bez synagogy, liturgii slova bez beri’akha-tora, pojem prex eucharistia bez beracha, cyklus čtení bez znalosti toho, co jsou to parašot a haftarot, křest bez micve, večeři Páně bez birkat ha-mazon, velikonoce bez znalosti svátku pesach, svatodušní svátky, aniž bychom znali šavu’ot, neděli bez šabatu, mši svatou bez tehilim (hymny a žalmy), pokání bez tešuvy, půst bez svátku jom kipur, liturgické překlady bez targumim, kázání bez midrašim apod.?“[23]

Jak už však bylo řečeno v úvodu, židovská liturgie ovlivnila křesťanskou liturgii nejen jednotlivými prvky, ale především svým liturgickým směřováním. Můžeme zde vidět všechny tři liturgické přístupy, které zmiňuje ClemensThoma. Stejně jako pro židovství je centrální událostí Pesach, vyvedení lidu z otroctví, tak pro křesťany jsou základním svátkem Velikonoce. K nim směřuje celý církevní rok.Také ony se obrací k minulosti (křest), přítomnosti, ale i k budoucnosti (vzkříšení), jak je to patrné i na mnoha velikonočních hymnech. Velikonoce však slaví křesťané také v nedělní bohoslužbě. Středem každého nedělního shromážděníje přece památka smrti a zmrtvých­vstání Ježíše Krista.[24]Tato památka se koná na příkaz Kristův.

V nedělní liturgii se navzájem se spojují tři základní funkce křesťanské obce: slavení víry – liturgia, dosvědčování víry – martyria a uskutečňování víry – diakonia.[25]V těchto třech funkcích můžeme do určité míry vidět analogii židovských liturgických přístupů, které zmiňuje Clemens Thoma: horizontální typ liturgie (neboli oslava boží svatosti, či spojení nebe a země), horizontální typ liturgie – neboli připomínka božích spásných skutků – a naplňování smlouvy v každodenním životě. V rámci nedělní liturgie se objevují vedle sebe všechny tři přístupy:

- Horizontální typ liturgie najdeme v nejrůznějších doxologických prvcích liturgie, ve kterých církev volá spolu s nebeskými zástupy: Svatý, Svatý, Svatý nebo Gloria apod., a tak zakouší realitu boží přítomnosti sama na sobě.

- Horizontální rozměr liturgie, pro který bychom mohli použít pojem anamnetický, najdeme i v liturgii křesťanské. Tak jako je Pesach anamnesí božího plánu spásy, který začíná stvořením světa a vede přes boží jednání s praotci, vysvobození lidu z Egypta až k zalíbení mesiášské spásy, tak křesťané vyznávají v nedělní liturgii stvoření, vykoupení i zaslíbení budoucí slávy.[26]„Křesťanská liturgie je anamnézí celého božího plánu spásy, který vrcholí velikonočním tajemstvím Krista a spěje v dějinách ke svému konečnému naplnění. Církev, putující boží lid a Kristovo tělo, vstupuje liturgickým slavením v určitých konkrétních situacích do Kristova tajemství, ‚přivlastňuje‘ si jej a čerpá z něj sílu na své pouti dějinami. V ‚památce‘ se události dějin spásy stávají přítomnou skutečností“[27]

- Stejně tak, jako událost exodu pro židy nekončila připomínkou záchrany, ale zpřítomňovala se v každodenním plnění boží smlouvy a přikázání z této smlouvy vyplývajících, tak ani pro křesťany vykoupení nekončí připomínkou smrti a vzkříšení Krista v nedělní liturgii, ale stává sereálně přítomným v jejich každodenních životech.

Závěr

Závěrem by bylo možné říci, že pro všechny liturgické přístupy v křesťanství i v židovství je typické jedno: rozhodně pro ně není stěžejní pouhé „mluvení“ o Bohu a oposvátných věcech, o božích skutcích. Jde o to, setkat se s Bohem, tak, jak to vyjadřuje Carmine di Sante:

„Hovořit ovíře, vyvolení, povolání, exodu atd. neznamená vypracovávat pojmy nebo srovnávat ideje, nýbrž shrnovat a zhušťovat v prosté podstatě vyjádření jedním slovem či jednou větou tu nejhlubší životní zkušenost, zkušenost setkání sTajemstvím, s Bohem. (…) Odtud pramení primární a fundamentální význam liturgie, chápané jako místo symbolického, leč bezprostředního setkávání s Bohem, místo, kde se nemluví o Bohu, ale kde se mluví k Bohu, kde se nepřemýšlí o Bohu, ale kde se přemýšlí v přítomnosti boží, kde Bůh není objektem reflexe, nýbrž subjektem podněcujícím otázky.“[28]

Literatura

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona podle ekumenického vydání zr. 1985. Česká biblická společnost, Praha 1985

Kunetka, František: Slavnost našeho vykoupení. Karmelitánské nakladatelství, KostelníVydří 1997

Litugika:Zdrojové texty a materiály. Síť, Praha 2001

 

Nostra aetate, in Dokumenty 2. Vatikánského koncilu. Online: www.knihovna.net (podle vyd. Dokumenty 2. Vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995)

Richter, Klemens. Liturgie a život: co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie. Vyšehrad, Praha 1996

di Sante, Carmine: Židovskámodlitba: k počátkům křesťanské liturgie. OIKOYMENH, Praha 1995

Thoma, Clemens: Memorial of Salvation: The Celebration of Faith in Judaism. In Haussling, A.: The Meaning of the Liturgy. Collegville, Minnesota 1994, s. 40 – 55.


[1] Nostra aetate: čl. 4 in Dokumenty 2. Vatikánského koncilu on line:http://www.knihovna.net

[2] Toho roku, kdy zemřel král Uziáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy, dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“

[3] srov. Thoma, Clemens: Memeorial of Salvation: TheCelebration of Faith in Judaism, 41 - 42

[4] Thoma 43

[5] Zj 4, 8

[6] Zj 4, 11

[7] srov. Thoma 44

[8] memoria; srov. Thoma 44

[9] srov. Thoma 44

[10] Iz 11, 12: Povznese korouhev k pronárodům a posbírá rozehnané z Izraele a rozptýlené Ju­dejce shromáždí ze čtyř stran země. Iz56, 7b-8: Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už v něm byli shromáždění.

[11] srov. Thoma 46

[12] srov. Thoma 46

[13] srov. Thoma 47 - 48

[14] srov. Thoma 48

[15] Ex 13, 8: V onen den svému synovi oznámíš: „Toje pro to, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta.“

[16] Thoma 49

[17] srov. Thoma 50

[18] Thoma 51

[19] srov. Thoma 52

[20] srov. Thoma 53

[21] srov. Thoma 54

[22] srov. Thoma 54

[23] Di Sante: Židovská modlitba 221 - 222

[24] Richter, Klemes: Liturgie a život 57

[25] viz Richter, Klemens:57; srov. Též Kunetka, František: Slavnost našehovykoupení 97

[26] Např. vyznání víry nebo části liturgických aklamací, jako např.: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůjpříchod čekáme, Pane Ježíši Kriste“, viz Liturgika: Zdrojové texty a materiály: Římskokat. Prameny: Ordo misae Pavla VI.

[27] Kunetka, František: Slavnost našeho vykoupení 31

[28] Di Sante: 10

Velikonoční vigilie v reformačních církvích

Dříve než Velikonoce byla v prvotní církvi (v 1. stol po Kr.) slavena jako svátek Kristova zmrtvýchvstání neděle. Slavení Velikonoc začínalo zřejmě u židokřesťanů, kteří chápali Krista jako nového paschálního beránka. Od 2. stol. jsou již křesťané slavili Velikonoce jako křestní svátek pravidelně, i když byly ještě dohady kolem určování jejich data. Oslava Kristovy smrti a zmrtvýchvstání však probíhala až do 4. stol. během jediné noci.

Již nejranější dokumenty ukazují, že po postu (v té době krátkém) následovalo noční shromáždění, které vrcholilo eucharistií. Ve 3. stol. popisuje slavení Velikonoc Tertullian: v pátek a sobotu přísný půst, pak celonoční vigilie s modlitbami, přímluvami a čtením z proroků a evangelia a zpívání žalmů, a to až do 3. hodiny v noci, kdy byl půst ukončen a následoval křest, eucharistie a agapé. Již v této době byla tato vigilie největší slavností v církvi. Ze 4. století pak již máme zprávy o slavení velikonočního Tridua. Triduum bylo pokládáno za nedílný celek, v němž každá část měla svůj smysl jen jako část celku. Ve 4. stol. začínaly cesty do Jeruzaléma a tamní liturgie či její prvky se pak šířily do dalších míst. Jeruzalémskou liturgii popsala podrobně Egerie (Putování Egeřino – v r. 384 prožila v Jeruzalémě Velikonoce[1]). V sobotu byly slaveny pravidelné denní bohoslužby (témata: Kristus v hrobě, podmanění pekla), byl přísný půst a večer se slavila vigilie ve velkém kostele v Martyriu.[2]Novokřtěnci šli po oblečení do Anastase[3], kde se zpíval hymnus a biskup se za ně modlil; pak šli do velkého kostela, kde lid bděl a kde slavili eucharistii. Po propuštění šli ještě znovu do Anastase a i tam bylo znovu čteno evangelium o vzkříšení a znovu slavena oběť a poté byl lid propuštěn. Augustin mluví o velikonoční vigilii jako o matce všech svatých vigilií (Sermo219). V Apoštolské tradici byla tato vigilie preferovanou dobou pro křest. Zapalování velikonoční svíce a hymnus Phos Hilaron se ve vigilii objevují ve 4. století, o něco později pak velikonoční hymnus Exsultet. V neděli se slavila první eucharistie jako součást vigilie, druhá pak ještě v průběhu dne. Zapalování nového ohně se v liturgii zařazovalo pravidelně až od 12. století.[4]

Ve středověku se vigilie přestala slavit a byla nahrazena mnoha lidovými zvyky a obřady (boží hroby apod.). K velké liturgické obnově a opětnému slavení velikonoční vigilie došlo až v r. 1951, kdy papež Pius XII. vydal 9. února dekret Dominicæ ressurectionis vigiliam – tento dekret vlastně zahájil liturgickou reformu, kterou však dokončil až II. vatikánský koncil.[5]Velikonoční vigilie se tak po staletích opět stala tím, čím původně byla (a měla být vždy), to je slavností křesťanské iniciace a Kristova zmrtvýchvstání.

Protestantské církve až do nedávné doby velikonoční liturgii neslavily, ale v 80. a zejména 90. letech minulého století některé z nich (USA, Německo) začaly vigilii slavit.

Tradiční podoba velikonoční vigilie

Již odpočátků slavení velikonoční vigilie byly její hlavní části tyto: zažehnutí velikonoční svíce, zpěv hymnu Exsultet, čtení z Písma (proroci,evangelium), žalmy a hymny, křest a/nebo obnova křtu a eucharistie. Dnešnířímskokatolický obřad začíná zapálením a žehnáním ohně (venku), rytím symbolů a zasazování zrn kadidla do paškálu a zapálením paškálu – vše je provázeno modlitbami. Následuje průvod světla, při kterém jáhen třikrát zpívá Světlo Kristovo! a lid odpovídá Bohu díky! V průběhu průvodu je symbolizováno přibývání světla tím, že si od paškálu zapalují svíce služebníci, potom lid a při příchodu do kostela se zapalují svíce v kostele. Následuje starokřesťanský hymnus Exsultet (připisován sv. Augustinovi).

Pak následuje liturgie slova. Ta je bezprostřední přípravou na křest a tedy velmi obsažná. Perikopy připomínají nejvýznamnější události dějin spásy. Lekcionáře uvádějí 10-15 perikop, z nichž klíčovou je Ex 14 (průchod Rákosovým mořem). Po Tridentinu bylo 12 čtení, dnes je jich 7. Většina lekcionářů obsahuje perikopy z Gn 1 (stvoření), Gn 22 (Abraham a Izák), Iz 54, 55, 60, Ez 36 či 37, Dan 3 (Tři mládenci v ohnivé peci), Jonáš (celý) a další. Perikopy mohou být uvedeny krátkým shrnutím jejich hlavního poselství a uzavřeny modlitbou a po každé z nich lze zpívat žalm či hymnus. Následuje novozákonní epištola (obvykle 1 K 15; Ř 3, 3-11 nebo Ko 3, 1-4) a velikonoční evangelium (Mt 28, 1-19; Mk 16, 1-8; L 24, 1-12), které je uvedeno slavnostním zpěvem aleluja (pokud tak nebylo učiněno před Exsultetem); zde je možné opět rozsvítit všechny svíce účastníků. Po evangeliu následuje homilie.

Vrcholem vigilie je slavení svátosti křtu, biřmování a/nebo obnova křtu celé obce. Je pronášeno dobrořečení nad křestní vodou (v případě, že se křest neslaví chvalozpěv nad vodou), při kterém se paškál ponořuje do vody. Pokládají se otázky k vyznání víry (nebo se recituje Apoštolské vyznání víry) a poté se křtí (a biřmuje) a/nebo se obnovuje křest obce (křest lze také zařadit po čteních noční stráže, před čtením z evangelia). Po uzavření tohoto obřadu následuje eucharistická slavnost. Přímluvy za novokřtěnce jsou zařazeny jak po homilii, tak v rámci eucharistické modlitby.[6]

Vigilii je možno slavit od sobotního večera do nedělního rána. Důležité je, aby začínala za tmy, aby světlo svící (světlo v kostele) nebo světlo svítání symbolizovalo vzkříšeného Krista, Světlo, které ve tměsvítí a tma je nepohltila (J 1, 5), Světlo světa, které kdo následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8, 12).

Slavení velikonoční vigilie v protestantských církvích

Velikonočnívigilie nebyla slavena dlouhá staletí ani v římsko-katolické církvi a k její obnově došlo až v padesátých letech 20. století. V 80. a 90. létech začaly slavit velikonoční vigilii i některé protestantské církve, zejména v USA a v Německu. Jedná se zejména o sbory luterské, anglikánské, metodistické, episkopální, United Church of Canada a německé evangelíky. V českém prostředí protestantské církve velikonoční vigilii až na malé výjimky neslaví, přestože některé z nich podepsaly významné ekumenické dokumenty, kde je zmíněna možnost křtu a obnovy křtu právě při velikonoční vigilii.

Nainternetu jsem našla materiály o slavení velikonoční vigilie u německé evangelické církve (zde jsou dvě varianty – z r. 2002 a 2003)[7], americké luterské církve[8], episkopální církve[9](v tomto případě jen doporučená čtení), anglikánské církve[10], anglikánské církve v Americe[11]a v knižní formě popis vigilie u církve anglikánské (kanadské)[12], metodistické (United MethodistChurch)[13]a United Church of Canada.[14]Pokusím se projít jednotlivé části velikonoční vigilie a popsat, jak k nimjednotlivé zmíněné protestantské církve přistupují. Některé materiály jsou stručné, jiné uvádějí i dost podrobností, takže popis u jednotlivých církví může být trochu nevyrovnaný.

Slavnost světla

Všechny výše zmíněné protestantské církve zdůrazňují symboliku světla a doporučují začínat slavení vigilie za tmy – v sobotu večer po setmění či v neděli ráno před svítáním. U některých církví začíná vigilie zapálením ohně venku či někde uvnitř mimo hlavní liturgický prostor (němečtí evangelíci, američtí anglikáni, metodisté a kanadští anglikáni). Od ohně se zapaluje svíce – u ostatních církví se zapalováním svíce začíná. To vše je provázeno modlitbami, i když texty nemluví přímo o žehnání ohně. Svíce je pak v průvodu nesena k oltáři nebo na jiné místo do kostela a od ní jsou zapalovány svíce věřících a v kostele. Rytí symbolů a vkládání kadidlových zrn do paškálu není popsáno u anglikánů, amerických anglikánů a metodistů.

Němečtí evangelíci začínají starozákonními čteními, která jsou čtena v temném kostele (jen světlo pro lektora). Tato část je uzavřena modlitbou a teprve poté se u vchodu do kostela za modliteb zapaluje paškál a je nesen do kostela. V případě, že je vigilie zahájena zapálením ohně, pokračuje čteními a teprve pak se zapaluje svíce. U anglikánů se setkáváme s jinou výjimkou: velikonoční aklamace a slavnostní aleluja jsou hned po přinesení zapálené svíce do kostelaa zapálení dalších svící, před čteními. Další zvláštností je možnost číst velikonoční evangelium hned po zapálení svíce, to je před průvodem světla.

Není uvedeno, zda v tomto případě je aklamace a aleluja před evangeliem. U všech církví následuje po průvodu světla Exsultet, s výjimkou United Church of Canada, kde doporučují po průvodu světla zpěv hymnu Phos hilaron a Exsultet tu chybí.

Čtení noční stráže

Tato část samozřejmě nechybí v žádné vigilii a obecně se klade důraz na její význam jakona vyprávění dějin spásy jako bezprostřední příprava na křest. Co se mění, je její doporučovaná délka, tj. počet čtení (až na jednu výjimku jedním ze čtení je Ex 14). United Church of Canada doporučuje čtení čtyři (stvoření, Exodus, proroci, inkarnace), metodisté sedm čtení (stvoření, Izák, Exodus, Iz 54, 5-14; Iz 55,1-11; Ez 36, 16-28; Sof 3, 14-17.19-20), kanadští anglikáni alespoň tři SZ čtení (povinně Ex 14), američtí anglikáni, anglikáni a episkopální církev doporučují čtení devět (stvoření, potopa, Izák, Exodus, Iz 4, 2-6, Iz 55, 1-11, Ez 36, 24-28, Ez 37, 1-14, Sof 3,12-20) – z nich musí být čtena alespoň dvě a jedno z nich musí být Ex 14. Němečtí evangelíci mají čtení jen tři (Iz 53, 4-5.10b-11a;vybrané verše z Gn 6, 7, 8; Ex 14, 13-14.21.24-29) (vdruhém popisu z r. 2003 jsou také tři čtení – Iz 42,1-7, Ez 37 a z Gn 1, 2 – jediná výjimka, kde chybí Ex 14!) a američtí luteráni (rev. Weitzel) doporučují šest čtení: stvoření, potopa, Izák, Exodus, Jon3, 1-10, Dan 3, 1-29. Rev. Weitzel doporučuje ztvárnit příběhy dramaticky, alespoň tím, že čte více lektorů tam, kde v příbězích vystupuje více osob. Návod k takovému pojetí je rozpracován v jeho Six stories for the Easter Vigil[15].[16]Invenci při této části vigilie zdůrazňuje i United Church of Canada. Po čteních následuje žalm či píseň – většina zmíněných církví doporučuje vyměnit žalmy za písně, které souvisí s tématem daného čtení. Výjimkou jsou písně vybrané u německých evangelíků – ve verzi z r. 2002 se po všech třech čteních zpívala píseň Bleibet hier undwachet mit mir, wachet undbetet... (Zůstaňte zde a bděte se mnou, bděte a modlete se...), v r. 2003 pak Veni creator. Po písni je krátký souhrn či homilie a/nebo modlitba.

U většiny církví, jejichž vigilii popisuji, po čtení noční stráže následuje Gloria, novozákonní epištola (Ř 6, 3-11) a velikonoční aklamace a slavnostní aleluja (doporučuje se rozsvítit světla v kostele, rozeznít zvony) a velikonoční evangelium a homilie. U německých evangelíků je velikonoční evangelium čteno až po křtu a velikonoční aklamace a aleluja následuje až po evangeliu. Podobně u amerických luteránů a amerických anglikánů je velikonoční evangelium čteno až po křtu, na začátku eucharistické slavnosti.

Křest a obnova křtu

Slavnost udílení křtu je zařazena u všech církví s výjimkou jedné varianty u německých evangelíků. Podobně je ve všech církvích zmíněna, někde i zdůrazněna (u amerických anglikánů, u kanadských anglikánů, u metodistů a amerických luteránů) obnova křtu celé shromážděné obce. U metodistů, amerických anglikánů, německých evangelíků, amerických luteránů a kanadských anglikánů začíná tato část úvodní modlitbou a chvalozpěvem nad vodou (ponoření paškálu do vody zmiňují američtí luteráni, němečtí evangelíci a američtí anglikáni. Všude pak následuje odřeknutí se zlého a hříchu a vyznání víry, většinou jako odpověď na tři otázky (němečtí evangelíci dávají jako alternativu zpěv Te Deum) a pak křest sám. U kanadských anglikánů je popsán průvod ke křtitelnici (buď jen katechumeni či podle možností všichni), pokud možno plné ponoření křtěných do vody a oblečení pokřtěných do alb a pomazání křižmem (pomazání je též u amerických anglikánů). Metodisté po křtu vkládají na pokřtěné ruce a při obnově křtu i na všechny přítomné věřící jednotlivě. Při obnově křtu se doporučuje na věřící vodu stříkat. Američtí luteráni doporučují při obnově křtu udělat znamení kříže, které se u nich evidentně běžně nepoužívá. Se křtem bývá spojena i konfirmace (biřmování). Tato část vigilie je u všech popisovaných církví (pokud je to popsáno) uzavřena přivítáním nově pokřtěných do obecenství církve a děkovnou modlitbou. U metodistů a amerických anglikánů je zařazen ještě pozdrav pokoje, u ostatních církví je ponechán jako součást eucharistické slavnosti.

Slavnost eucharistie

Slavnost eucharistie už ve většině materiálů není přesně popsána s odkazem, že probíhá jako obvykle. Kanadští anglikáni, němečtí evangelíci a jedna z verzí vigilie americké luterské církve uvádí možnost slavit vigilii bez eucharistie a tu ponechat až na nedělní slavnostní bohoslužbu, rev. Weitzel (druhá verze vigilie amerických luteránů) důrazně doporučuje slavit eucharistii i při vigilii. United Church of Canada zařazuje po úvodní modlitbě část čtení z Lukášova evangelia o cestě do Emauz. Pokud nebylo novozákonní čtení a evangelium čteno na závěr čtení noční stráže, pak je zde uvedeno velikonoční aklamací a slavnostním aleluja. Zvláštností je zařazení aklamace a aleluja až za evangelium před homilii u německých evangelíků. U amerických luteránů následuje po evangeliu (Mt 28, 1-7) ještě Gospel Lesson, v tomto případě J 20, 1-18. Pokud byla slavnost křtu, ve které již bylo vyznání víry, v eucharistické slavnosti se vynechává. Zajímavou a neobvyklou možnost uvádí rev. Weitzel: mezi křest a eucharistii navrhuje vložit změnu liturgického oděvu. Navrhuje začínat v oděvu postní barvy a teprve před slavnostním aleluja a eucharistickou slavností se převléci do bílého (zároveň také rozsvítit všechna světla v kostele). Američtí luteráni a američtí anglikáni pořádají po skončení vigilie velkou slavnostní hostinu.

Závěr

Z uvedených příkladů vyplývá, že protestantské církve, které slaví velikonoční vigilii, převzaly její klasickou formu s drobnými modifikacemi. U všech zůstává zdůrazněna symbolika tma/světlo, zapaluje se velikonoční svíce, až na jednu výjimku se recituje či zpívá Exsultet. Čtení noční stráže je výrazně zkráceno – často jen dvě až tři čtení. Až na jednu výjimku vždy zazní čtení z Ex 14. Všechny církve zařazují křest (příp. i biřmování/konfirmaci) a obnovu křtu. Kanadští anglikáni a někteří američtí luteráni nezařazují do vigilie eucharistickou slavnost (tuto možnost uvádějí i němečtí evangelíci).

Sama jsem prožila slavení vigilie pouze v našem sboru (CČSH), kde vigilii slavíme, přestože to není v naší církvi zvykem. Vigilie má více méně klasickou podobu – bohužel většinou chybí křest (minulý rok zařadil bratr farář obnovu křtu). Bývá nás velmi málo, protože starší členové církve vidí vigilii jako „katolický“ prvek. Já sama jsem byla při vigilii pokřtěna a považuji tuto bohoslužbu za nejslavnostnější a nejkrásnější z celého církevního roku a hluboce mne oslovuje její symbolika. Není mi blízký americký trend redukovat počet čtení – domnívám se, že právě v tuto noc je důležité si s vděčností připomenout základní události dějin spásy (nemluvě o významu pro ty, kdo budou křtěni).

Vzhledem kvýznamu a zvěsti velikonoční vigilie se domnívám, že je škoda, že naše protestantské církve zatím vigilii neslaví. Domnívám se, že to je částečně dáno tím stanoviskem, o kterém jsem se zmínila u členů naší církve, že vigilie je „katolický“ (rozuměj římskokatolický) prvek. Podobné námitky jsou v různých sborech proti pozdravu pokoje a apoštolskému vyznání víry. Asi tu chybí základní povědomí, že to vše pochází již z prvotní církve a je tedy skutečně katolické a může a mělo by být součástí oslavy Boha ve všech křesťanských církvích.


[1]CD ROM Liturgika

[2] pětilodní basilika postavená těsně vedle místa předpokládané Golgoty; doslova „Svědectví“ (smrti Páně)

[3] rotunda o průměru 40 metrů z poloviny vysekanáve skále v jejímž středu byl předpokládaný Kristův hrob; doslova „Vzkříšení“

[4] Holeton, D.: The Liturgical Year - Paschal Cycle, text k přednášce na IES, říjen 2003

[5] Polc, J.V.: Posvátnáliturgie, Křes'tanská akademie, Řím, 1981, s. 191-194

[6] Mysterium ressurectionis (z Karteziánská mystéria V, 11-12) – v tomto zvláštním textu jsou vysvětlovány jednotlivé části a úkony velikonoční vigilie ve světle starověké symboliky. Autor (není uveden) přikládá např. Exultetu význam opěvování Svíce – Paškálu, metakosmického tajemství svíce a vosku. Vosk je tu popisován jako materie symbolizující věčnou obrodu. Patero kadidlových zrn odkazuje podle autora na řeku z ráje dělící se do čtvera pramenů – čtyř světových stran. Ponoření paškálu do vody při jejím žehnání vykládá jako akt pronikání Moci nestvořeného bezednými hlubinami.

[7]http://www.evangelische-liturgie.de/EL_Archiv/EL_Archiv2.html

[8]http://www.members.aol.com/LiturgybyTLW1/Seasonal/Lent/VigNotes.html

[9]http://www.io.com/~kellywp/YearABC/Easter/EasVigil.html

[10]http://www.oremus.org/liturgy/lhwe/easter.html

[11]http://www.resurrectioncec.homestead.com/Paschal2.htmlhttp://www.resurrectioncec.homestead.com/Paschal3.htmlhttp://www.resurrectioncec.homestead.com/Paschal4.htmlhttp://www.resurrectioncec.homestead.com/Paschal5.html

[12] Flynn K. (ed.): Let us Keepthe Fast. Celebrating Lent, Holy Week, and Easter, Anglican Book Centre, Toronto, Canada,1998, pp. 85-109

[13] From Ashes to Fire. Services of Worshipfor the Seasons of Lent and Easter with Introduction and Commentary. Abingdon, Nashville, 1979, pp. 165-201

[14] Harding, T. (ed.): Worship for all Seasons, Vol. 2. The United ChurchPublishing House, Toronto, Ontario, 1993, pp. 53-59

[15]http://www.members.aol.com/LiturgybyTLW1/Seasonal/Lent/VigStory.html

[16] Rev. Weitzel i někteří další (United Church of Canada) kladou důraz na počet čtení a jejich případnou dramatizaci, aby lidé byli schopni sledovat, o co jde, a nenudili se. V protestantském prostředí, kde by člověk očekával dobrou znalost Písma, je to poněkud překvapivé. Možná jde o americký trend, ale to na základě materiálů, které jsem měla k dispozici, nemohu dobře posoudit.

Náboženství posiluje děti při konfliktech

Ranánáboženská výchova může být podle mínění vědeckých odborníků pro děti posilouv jejich pozdějším životě. Vyučování náboženství je prý stejně důležitéjako raná hudební výchova nebo raná sportovní činnost. K tomuto závěrudospěli pedagogové, lékaři a teologové v rámci vědeckého symposia veFrankfurtu nad Mohanem.

Náboženskyvychovávané děti vykazují i později jako dospívající a dospělí dobrou ochranupřed ztrátou orientace a vyrovnávají se lépe s krizovými situacemi,zjistili schodně vědečtí odborníci během dvoudenníhosymposia s názvem Potřebují děti náboženství? (BrauchenKinder Religion?).

Evangelickýteolog prof. Friedrich Schweitzer (Univerzita Tübingen) připomínal, že každé dítě má právo na náboženskouvýchovu. Děti hledají bezpečí a usilují o orientaci pro vlastní budoucnost.Právě v našem stále komplexnějším světě je náboženská vazba nezbytná.Profesor Schweitzer však také varoval před možnýminegativními účinky náboženské výchovy, které mohou být způsobeny destruktivníma autoritativním přístupem vychovatelů.

Psychiatrpro děti a mládež prof. Gunther Klosinski(Univerzita Tübingen) zdůraznil, že náboženskávýchova přispívá k pozitivnímu sociálnímu chování. Ale také uvedl, žestrachy, deprese, nechutenství a psychózy mohou být následkem přílišautoritativní religiozity. Hlavně mládež pocházející z malých okrajovýchnáboženských společenství a ze sekt musí v období puberty nejenomzvládnout odpojení od rodičů, ale musí i bojovat s náboženskýmnátlakem ze strany rodiny. Ve srovnání s evangelickou a katolickou mládežímohou se tyto děti jenom velmi těžko z jejich náboženských obcí vymanit.

Naprotitomu může zdařile vytvořená náboženskost podle názoru tübingenskéhokriminologa prof. Hanse-Jürgena Kerneraposkytovat významnou ochranu proti tomu, aby se mladý člověk dostal na zcestí a stal se zločincem. Náboženští lidé sice také„nejsou osvobozeni od pokušení“, ale najdou spíš cestu, jak čelit zlu,zdůraznil profesor Kerner před asi 150 odborníkyz vědeckého výzkumu, z církví, z oblasti vzdělávání az politiky. Když je religiozita spojena s úctou k životu as respektem před důstojností druhého člověka, potom poskytuje výbornoupodporu pro odklonění člověka od možné kriminální kariéry nebo pro jeho novésociální začlenění.

Z německéhodeníku Taunus-Zeitung9.3.2004, s. 3, převzal a přeložil Jiří G. Kohl

Profesor Jérôme Lejeune, život pro zavržené

Emeritní president Papežské rady pro pastorační péči o nemocné, kardinál Fiorenzo Angelini, navrhl zahájení procesu svatořečení Jerôma Lejeuna, lékaře, genetikaa prvního presidenta Pontifikální akademie pro život (narozen r. 1926 v Montrouge, pařížském předměstí, zemřel 3. dubna 1994). Lejeune roku 1959 identifikoval Downův syndrom (trizomie 21, dříve mongolismus) jako chromozomální odchylku, a tak podstatně přispěl k výzkumu tohoto postižení. Jan Pavel II. se nedávno o Lejeunovi vyjádřil, že podporoval založení Akademie pro život, která se pro něj zároveň stala duchovní závětí ochrany lidského života, neboť již na obzoru viděl jeho rostoucí ohrožení. Kardinál Angelini nazval Lejeuna vědcem, který svou křesťanskou víru hrdinně prožíval ve svém povolání, zvláště na poli bioetiky.

Jako mladý lékař poznal Jérôme Lejeune velmi brzy bídu mentálně hendikepovaných dětí. Žily odděleny od společnosti a na jejich rodiny se pohlíželo s podezřením. Odvržení společností zároveň s neschopností lékařských věd odvrátit tuto pohromu od postižených dětí vedlo Lejeuna k tomu, že svůj život zasvětil právě jim. Tak se stává vědcem z důvodu naprosté nezbytnosti, neboť chce objasnit tajemství těchto poraněných myslí, které zabraňuje dětem být samy sebou, a zároveň chce tak najít lék na následné utrpení. V roce 1958, ve věku 32 let, objevil Jérôme Lejeune první chromosomální anomálii u člověka: trizomii 21.

Downův syndrom je kongenitální, tj. vrozená vada. Je to něco s čím se dítě rodí, co jev něm přítomno nejčastěji již od okamžiku početí. Downův syndrom je způsoben přítomností jednoho nadbytečného chromozómu č. 21. Chromozómy jsou molekuly deoxyribonukleové kyseliny (ve zkratce DNK nebo z angličtiny DNA). Chromozómy jsou přítomny v každé buňce lidského těla. Nesou záznam o všech vlastnostech a charakteristikách, které jsme zdědili. Tento záznam je zapsán ve formě kódované zprávy – genů právě ve struktuře DNA. Každý chromozóm je tvořen jednou molekulou DNA. V každé lidské buňce se nachází 23 dvojic chromozómů, celkem tedy 46. Pro přehlednost při jejich zpracovány byly na základě mezinárodních dohod chromozómy seřazeny podle velikosti a označeny čísly 1 až 22. Poslední – 23. pár představují tzv. pohlavní chromozómy XX nebo XY. Protože jsou u lidí s Downovým syndromem místo dvou chromozómů dvacátého prvního páru chromozómy tři, hovoříme o trizomii 21.

Až do doby Lejeunova objevu byl Downův syndrom zcela chybně pokládán za rasovou degeneraci, zatímco je způsoben ztrojením 21. chromozomu. Poprvé v dějinách medicíny tak byla stanovena vazba mezi mentálním postižením a chromozomální aberací. Rodiče takto postižených dětí se dozvěděli, že jejich hendikep je daný náhodou. Následně profesor Lejeune se svými spolupracovníky objevili i mechanismus dalších chromozomálních poruch a otevřeli tak cestu cytogenetice a moderní genetice. Pod jeho vedením se oddělení cytogenetiky v nemocnici Hôpital Necker Enfants Malades v Paříži stalo jedním z nejaktivnějších na světě. Jeho tým tam prostudoval okolo 30 000 chromozomálních případů a ošetřil více než 9000 pacientů s mentálními geneticky podmíněnými poruchami. Lejeu nebyl přesvědčen o tom, že každý kladný poznatek při léčení jedné z těchto poruch by mohl být klíčovým i při léčení ostatních poruch. Jeho hlavním zájmem bylo najít cestu, jak jednoho dne vyléčit tyto mladé trpitele, kteří k němu přicházeli z celého světa.

Naneštěstí se k jeho velké nelibosti začal tento problém řešit ničením těchto neléčitelných pacientů ještě před narozením. Zatímco jeho výzkum byl podnikán za účelem nalezení léčby, byly v rozporu s touto snahou výsledky použity k nejranější detekci plodů trpících touto poruchou a následované umělým potratem postižených plodů. Proto se doktor Lejeune rozhoduje bránit své pacienty veřejně. Přijatý závazek ve prospěch těch, kteří jsou mezi námi jedněmi z nejvíce zapuzovaných, vedl ve svých důsledcích k tomu, že vlivní a vysoce postavení se od Lejeuna odvrátili, současně však zesílila láska, kterou měl u ponížených, jež sám miloval.

V roce1964 se J. Lejeune stal prvním profesorem základů genetiky na pařížské lékařské fakultě. V roce 1974 se stal členem Papežské akademie věd. V roce 1981 byl zvolen za člena Akademie etických a politických věd. V roce 1983 vstoupil do Národní lékařské akademie. Byly mu uděleny čestné doktoráty, členství a odměny od mnoha zahraničních akademií, universit a učených společností. V roce 1994 byl jmenován presidentem Pontifikální akademie pro život. Umírá zanedlouho poté, třetího dubna 1994, se smutným pocitem, že ve svém poslání zklamal: „Byl jsem lékař, který je měl uzdravovat, a když odcházím, mám pocit, že jsem přispěl k jejich zavržení.“

Jeho práce ho vedla k zamýšlení nad podstatnými otázkami lidského života, nad rolí medicíny a výzkumu:

- Lidská genetika může být redukována na následující krédo: Na počátku byla zpráva, tato zpráva ožila a ta zpráva je život. Jestliže je tato zpráva lidskou zprávou, pakje tento život lidským životem.

- Život má velmi dlouhou historii, ale každý z nás má velmi přesný počátek, a to je moment početí.

- Život začíná tím, že je všechna požadovaná a dostatečná informace zkombinována tak, aby povstalo nové bytí. To vzniká přesně tehdy, když všechna potřebná informace přinesená spermií se spojí s informací přinesenou vajíčkem. Pokud spermie pronikne do vajíčka, povstává nová bytost. Ne teoretický člověk, ale už bytost, kterou budeme později nazývat Petr, Pavel nebo Marie.

- Jestliže člověk nezačne existovat při oplodnění, nezačne existovat nikdy; ptáme se, odkud odjinud by asi přišla nová informace? Děti ze zkumavky jsou toho důkazem pro všechny nevěřící.

V České republice se problematikou dětí s Downovým syndromem a jejich rodin zabývá Společnost Downova syndromu (SDS) (http://www.trisomie21.cz), která je nevládní a nepolitickou dobrovolnickou organizací, sdružující rodiny s výskytem Downova syndromu (DS) a další osoby, které mají zájemo problematiku DS.

Od března 2003 pracuje ve Šternberku v okrese Olomouc 1. specializovaná ambulance pro děti s Downovým syndromem: Centrum DS, pedopsychiatrická ambulance PL Šternberk pro děti s Downovým syndromem. (Návštěva je možná jen po předchozí domluvě. Adresa: Olomoucká 173, 785 01 Šternberk, e-mail: trisomie21@email.cz). V Praze je možnost kontaktovat Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, Štíbrova1691, 182 00 Praha 8 – Ďáblice, tel. 284 688 941, e-mail:downsyndrom@centrum.cz ;http://www.volny.cz/downsyndrom).

Připravila Ludmila Dědková, zdroj:http://www.fondationlejeune.org

Vzpomínka na Miroslava Heryána

Dne 13. 3. 2004 proběhlo ve vinohradském sboru CČE zaznačného zájmu vzpomínkové odpoledne na Miroslava Heryána,který zemřel před rokem. Jeden z příspěvků přednesla Lucie Kráčmarová.

Miroslav Heryán v Radotínském sboru

Více než jeden rok uplynul oddoby, kdy nás zanechal tady, aby vstoupil Jinam. Odchodem se jakobyzviditelnily poklady, nesené jeho životem. Nemálo z nás prožívá osobnímblízkost s ním ještě dlouho poté, co jsme připustili, že se zde tváří v tvářjiž nesetkáme.

Do radotínskéhosboru jsme přišli s manželem krátce po svatbě roku 1986, kdy nám dohromadynebylo více než 40 let. Postava Miroslava Heryánabyla pro nás od počátku zcela nezaměnitelnou a inspirovala nás více, než jsmesi dokázali v průběhu dalších sedmnácti let uvědomit. Teprve s odstupem časusnad člověk může lépe vnímat pestrost a bohatství člověka, jímž jsme byliobdarováni v rámci celého společenství radotínskéhosboru.

· Prostor pro setkání, včetně připuštěnínečekaného či nechtěného, objevení vlastní ceny, nenásilí, síla v hledánídalších mnohdy překvapivých možností.

· Přinesl nový model sboru, sice bezduchovního vůdce, zato se spoustou rašících jadérek, kolem kterých seshlukovali další.

· Naučil mnohé vnímat bohoslužbu jako prostorsetkávání nejen skrze kázané slovo, ale i skrze výtvarné, dramatické areflexivní aktuální projevy a otevřenou komunikaci. Zvláštní místo v bohoslužběpatřilo dětem jako rovnocenným partnerům v božím lidu, jako těm, kteří mohou amají co říci a jejich přítomnost je Bohu zvláště milá. Díky jeho inspiraci semnozí začali hlouběji zabývat teologií a rozšiřovat své obzory.

· Otevřenost pro různost přitahovala do sborulidi, kteří se míjeli ve škatulkách různých společenství se sebou samými. To ssebou neslo i problém zraněných a nešťastných lidí, kteří do sboru přicházeli.Nedostávalo se jim zde autoritativní péče, ale přijetí. Tady bylo možno seučit, jak důležité je, co je vyslovené, a jak důležité (a někdy neskonale více)je to nevyslovené. Přijímal i ty, kdo byli mnohým neúnosnými, a tak vzbuzovalbohužel žárlivost starších bratrů marnotratného syna. Přijímal naivní,nepoučené a často jakoby nepoučitelné s laskavostí, mírem a důstojností ažšarmem. Jindy byl zaskočen hrubostí a přímočarou zlobou.

· Ochota poznávat a potkávat se s jinýmiučila ekumeně – prakticky nejen napříč církvemi, alei ve vlastních řadách. Sbor byl velmi rozmanitý, jak názorově, věkově, tak isociálně.

· Nebojoval za své názory a nenadýmal sepýchou, když přesvědčil o své pravdě demokratickou většinu. Byl spíše tím, kdonese ukazatele, kolik kilometrů a jaké převýšení čeká poutníka na té kterécestě a na člověku bylo zvolit si. Za nesmírně vzácné považuji, že byl ochotendoprovázet i na té ne právě přímé cestě...

· Byl to líbezný člověk, řekl kdosi. Uměl senadchnout a radovat z úspěchů druhých a povzbuzováním budit jejich nadání.Naučil mnohé tomu, že nejde jen o to, co si kdo zvolí, ale jak cestou prochází.Na kazatelně promlouval jako ten, kdo nese zvěst, která je větší než on, ale onse jí chopí, i kdyby byla ve zjevném rozporu s tím, co by on sám volilraději.

Co zbylo?

· Lidé, kteří se cítí být k sobě vázáni,kteří rozumějí bez vysvětlování.

· Náročná kazatelna, nároční posluchačinesnadno odpouštějící neautentičnost nebo moralizování. Naučil hledat zvěst vkázaném slovu a poděkovat tomu, skrze něhož k nám byla donesena. Naučil ptátse, jak je možno rozumět kázanému slovu a chápat, k čemu zavazujepředevším člověka samotného.

· Naučil vážit si svého povolání a míst, kdežijeme. Učil chápat, jak nadstandardní a velkorysé je boží zacházení sčlověkem.

· Jeho život zavazuje k pokračování vtvořivosti, nápaditosti a opravdovosti při neokázalém nesení evangelia tam, kdese právě nacházíme, s vědomím, že na to nejsme sami.

Knihovnička

autor: 

Do redakce dorazily tři novéknihy z nakladatelství Vyšehrad. Všechny se obracejí k náboženství dob dávnominulých, třebaže každá zcela jiným způsobem. Představme si je proto vchronologickém pořadí epoch, které zobrazují.

Nejprve tedy knihu Náboženství antického Řecka, jejímžautorem je Radislav Hošek. Je to velmi zasvěcená práce,navíc se zabývající nejen řeckou dobou klasickou, ale sledující kořeny a vlivyřeckého náboženství v celé středomořské kulturní oblasti. Náboženství seautorovi neredukuje na mýty o činech řeckých bohů – naopak se čtenáři snažízdůraznit kultovní pozadí řeckého náboženství, analyzuje mystéria, všímá simagie a lidových zvyků. A protože je značný prostor věnován helénismu, můžesloužit i jako uvedení do náboženského prostředí vznikajícího křesťanství aobjasnit jisté rysy křesťanství, vysvětlitelné jako reakce na soudobé pohanstvínebo naopak jako převzetí některých jeho prvků.

Druhý svazek nese název Příběhy apoštolů a jde o další díl velmizáslužné vyšehradské edice biblických apokryfů. Tentokrát přináší pseudepigrafní skutky apoštolské a listy. Namístorecenzování ocitujme ze Skutků Janových z místa, kde Ježíš před svým zajetím aumučením tančí se svými učedníky. Zpívá hymnus:

„...Chci zahrát na flétnu –tančete všichni, / chci být zarmoucen – zalkejte všichni. / Jediná osmice –zpívá tu s námi. / Počet dvanácti – nad námi tančí. / Tomu, jenž je vším –patří, kdo tančí. / Ten, kdo netančí – neví, co se děje.

Chci prchnout pryč – a chcitady zůstat, / chci něco zdobit – a chci ozdoby, / chci být sjednocen – a chcisjednotit. / Nemám svůj dům – a mám své domy, / nemám své místo – a mám svámísta, / nemám svůj chrám – a mám své chrámy. / Jsem světlem tobě – kdo na mnehledíš, / jsem zrcadlem tobě – kdo mne vnímáš, / jsem dveřmi tobě – kdo na mneklepeš, / jsem cestou tobě – kdo ses vydal na pouť.

Připoj se tedy – ke mně atanči, / spatři sám sebe – ve mně, jenž mluvím. / Až spatříš, co činím – smlč omých tajemstvích. / Kdo tančíš, tak vnímej – co činím, vždyť tvá je / ta lidskábolest – kterou mám strpět. (…) Kdo vidí, čím trpím – vidí to pro svou bolest,/ když to spatří, nestojí – rozhýbe se celý. (…) Já jsem skákal – a ty pochopvšechno.[1]/ Až pochopíš, řekni: sláva tobě, Otče. Amen.“

Gnostický muzikál? Jesus Christ Superstarz úsvitu křesťanství? Ano, také. A to i s místy, kde se srdcezastaví, třebaže je to muzikál – nebo snad právě proto.

A do třetice, Duchovní dramata, výbor tří divadelníchher latinsky píšící duchovní básnířky desátého století, dolnosaské řeholnice Hrotsvity z Gandersheimu. „Ten,kdo si přeje poznat příklad milosti boží / spolu s štědrými dary dobrotyvelkého Boha, / ten ať s pokorou v srdci pročítá veršíky moje...“ Hrotsvita zajisté není Shakespeare, chce pouze klasicképříklady křesťanské víry a naděje učinit srozumitelnějšími tím, že je postavína jeviště. Ale ani to není nezáslužné a nezajímavé. Už proto, že psalav době, z níž máme jinak literárních památek poskrovnu, a literárníchpamátek psaných ženami se nedostává téměř úplně. Knize nechybí kvalitní úvodnístudie překladatelky Ireny Zachové ani řádný poznámkový aparát, takže jediné,co by člověk ještě mohl chtít navíc, je latinský originál textů.

JaS




[1] V knižním vydání je dokonavé „já jsem skočil – a ty pochop všechno,“ alepředpokládám, že je to nedorozumění překladatelů, kteří nikdy neviděli PánaJežíše tančit.

Poradna na internetu

autor: 

„Dobrý den, je mi 36 let achtěla bych poprosit o radu. Celý život se mi stává, že i když jsemcelkově v pohodě, nějaká nečekaná, překvapivá nebo nepříjemná věc mne tzv.vyvede z konceptu, jsem z ní docela dlouho rozrušená, než ten zážitek zpracuji.Dá se s tím něco dělat, nebo je to prostě moje psychické nastavení, že neumímvěci hodit snadno za hlavu? Děkuji.“ (jeden z dotazů)

Psychologové, lékaři, duchovní,sociální pracovníci, právníci a mnoho dalších odborníků různých profesí jepřipraveno Vám poradit – zadarmo a s respektováním Vaší anonymity. Stačí jenvylovit z internetové sítě adresuhttp://www.internetporadna.cz. Občanskésdružení Internetporadna.cz,které tyto stránky provozuje, spolupracuje s více než stočtyřicetiodborníky, kteří odpovídají v těchto oblastech: psychologické poradenství,mentální, sluchové, zrakové a tělesné postižení, drogy a závislosti, sociálněprávní poradenství a nově také v sekci duchovníhoporadenství. Na stránkách lze využít i internetovou linku důvěry, nalézt zajímavéodkazy a k dispozici je mnoho dalšího. Tedy – budete vítáni!

Seminář o liturgické hudbě

autor: 

18. seminář zájemců o teologiipořádaný Institutem ekumenických studií se uskuteční ve dnech 14.-15.5.2004 vPraze. Jeho tématem je liturgická hudba. Přednášet budou mj. slovenský jezuitaVlastimil Dufka (v současnosti na Gregorianu v Římě)a muzikoložka Hana Wörner (působící v Praze aBerlíně). Detailní program uvedeme v příštím čísle.

Skrutinium

autor: 

Římské obřady křtu dospělých (Ordo initiationischristianae adultorum)vydané v r. 1972 (český překlad v r. 1987) jsou v rámci ekuménypovažovány za nejzdařilejší dílo liturgické obnovy vzešlé z II. vat. koncilu.Pokud za kritérium kvality považujeme věrnost antickým a raně středověkýmpředlohám, soulad se současnými poznatky o symbolickém jednání a soulad s komuniálním pojetím církve, pak je např. poslední římskáreforma eucharistické liturgie již v mnohém církvemi vzešlýmiz reformace (např. anglikány, luterány) překonána. Římská iniciačníliturgie[1] naprotitomu stále slouží ostatním církvím za vzor. Rozčlenění na jednotlivé fázeiniciace (předběžný katechumenát, katechumenát[2], fotisomenát[3],vlastní křest, období mystagogie[4]) abohatství obřadů v každé fázi umožňuje velké množství variant iniciace.[5]

Předsedání hlavních obřadů iniciace (přijetí do katechumenátu, přijetí mezi čekatele křtu a vlastní křestspolu s biřmováním a prvním přijetím eucharistie) je vyhraženobiskupovi nebo jím pověřenému knězi. Množství dalších obřadů může předsedat ilaik, který se podílí na přípravě katechumenů. Patří k nim i příklad nížeuvedeného skrutinia[6]doplněného o předání symbola[7] aOtčenáše. Obřad je postaven na třech základních liturgických textech vyhražených celé obci – přímluvách,vyznání víry a modlitbě Páně. Na ně se vážou tři specielní modlitbyobce za katechumena. První – exorcismus[8] –navazuje na přímluvy za katechumena a je doprovázen vkládáním rukou pokřtěnýchčlenů shromáždění. Druhá modlitba navazuje na recitaci symbolacelou obcí a je doplněna předáním jeho textu (např. písmomalířským provedenímna ručním papíře). Při třetí části je obdobně předáván text Otčenáše.

Blok slova je převzat ze 4. neděle postu cyklu Aekumenického lekcionáře. Dominantním textem je J 9 – uzdravení slepého odnarození. Tento text je již od dob křesťanské antiky čten v rámci jednohoze skrutinií. Je to pro tématiku světla – uzdravený vidí nejen fyzickým, ale iduchovním zrakem. Tato tématika je se křtem tradičně spojována. Křtí se ovigilii, při které je noc ozářena postupně intenzivnějším světlem, či kde jenoc přemožena paprsky vycházejícího slunce. Symbolicky je tato tématika běhemskrutinia naznačena užitím (loňské) velikonoční svíce – paškálu. V textuse objevuje i jiná křestní tématika – obmytí vodou v nádrži Siloe.

-pH-

Schéma křesťanskéiniciace dospělých v římskokatolické církvi (1972)

I. Předběžný katechumenát

nemá vlastní obřad, hlásání evangelia ze stranycírkve, růst sympatií a víry ze strany zájemce

II. Katechumenát (trvá několik let)

Obřad přijetí do katechumenátu

1. Vstupní dialog

2. Veřejné přihlášení se ke katechumenátu(týká se i ručitele)

3. Označení křížem

4. Bohoslužba slova

5. Darování knihy Nového zákona

6. Prosby za katechumena

7. Závěrečná modlitba

8. Propuštění katechumena

Obřady během katechumenátu- části, ze kterých se obřady mohou skládat:

Bohoslužby slova

Exorcismy

Žehnání katechumenům

Mazání olejem

III. Fotisomenát (období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, obvykle se kryjes dobou postní)

Obřad zařazení mezi čekatele křtu(na začátku doby postní)

1. Představení čekatele křtu

2. Potvrzení žádosti ze strany katechumena

3. Přijetí mezi čekatele křtu

4. Prosby za čekatele křtu

5. Propuštění čekatele křtu

Skrutinia (obvykle na 3., 4., a 5. neděli postní, čtou se čtení cyklu A – tématavoda, světlo, život)

Homilie

Tichá modlitba

Prosby za čekatele křtu

Exorcismus

Propuštění čekatele křtu

Svěřování pokladů církve- Symbola, modlitby Páně (během postu, např. poskrutiniích)

Čtení a homilie

Modlitba za čekatele křtu

Bezprostřední příprava na křest(např. Bílá sobota dopoledne)

Složení vyznání víry (čtení, homilie, modlitba,vyznání víry - apošt. či NC, podle toho které bylosvěřeno)

Obřad Efeta[9](čtení + obřad Efeta)

Volba křesťanského jména (čtení + volba jména)

Mazání olejem

IV. Přijetí svátostí(součást obřadů velikonoční vigilie[10])

Výzva k modlitbě

Litanie

Svěcení vody (3 alternativy)

Zřeknutí se zlého (3 alternativy)

Mazání olejem katechumenů (pokud už nebylo)

Vyznání víry

Křest litím nebo ponořením

Pomazání křižmem (pouze pokud není biřmování, např.křtí-li jáhen)

Obléknutí bílého roucha

Předání hořící svíce

Biřmování

Účast na eucharistii (přijímání pod obojí)

V. Období mystagogie(uvádění do tajemství, obvykle v době velikonoční)

Nemá určené obřady; doporučována pozornost obce,začleňování novokřtěnců, návštěvy, setkání s biskupem, kolem Letnic závěrečnýobřad, v den výročí znovu shromáždit.

Skrutinium

Úvodní obřady

Úvodní zpěv - Effatha

Úvodní slovo

Trishagion (zpěv)

Svatý Bože, svatý silný, svatýnesmrtelný, smiluj se nad námi. (3x)

Vstupnímodlitba

Bože, dej všem katechumenům poznattajemství spásy

A doveď je ke křestnímu prameni,

Aby se tvým působením ve křtu stalinovými lidmi

a měli účast na životě tvé církve.

Prosíme o to skrze tvého Syna,

který s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje na věky věků. Amen.

Blok slova

1 Sa 16, 1-13 - Pomazání Davida; „Hospodin hledí na srdce…“

Ef 5, 8-14 - světlox tma; křestní hymnus

Předevangeliem

1. Ó JezuKriste, Synu panny čisté,

shlédni nanás, svou svatou milostí zahřívej nás,

aby tvéslavné jméno v nás i v církvi tvé vždybylo

chváleno a velebeno.

2. Tys světlopravé, tvé učení zdravé;

ve tmách zhyne, - koho drahé světlo mine;

bez tvého osvícení - není pravéhoumění,

- ale v bludy zavedení.

J 9, 1-41 - uzdraveníslepého od narození

Homilie

Uzdravení slepého od narození
Corinne Vonaesch 2001

Exorcismus

Tichámodlitba

Po homilii se čekatel křtu spolu se svým kmotrem postavípřed předsedajícího.

Čekatel si klekne a všichni se chvíli potichu modlí za duchakajícnosti, správné chápání hříchu a pravou svobodu Božích dětí.

Prosby za čekatele křtu

Po chvíli tiché modlitby následují prosby celé obce zakatechumena, při nichž kmotr vloží pravou ruku na rameno svého svěřence. Je vhodné,aby při nich všichni stáli. Prosby jsou obcí improvizovány.

Modlitba exorcismu

Potompředsedající se sepjatýma rukama aobrácen k čeka­teli říká:

Modleme se.

Bože, ty jsi světlo a žádná tma vtobě není, tys Otec světel:

skrze smrt a vzkříšeni svého Krista

jsi rozptýlil temnoty lži anenávisti

a vnesl do světa světlo své pravdy alásky:

Dej, prosíme, ať je tento katechumen

vysvobozen z moci vládce tmy,

ať přejde z temnot do tvéhopodivuhodného světla

a patři mezi syny světla navždy.

Skrze Krista, našeho Pána.

Všichni: Amen.

Předsedajícímlčky vloží ruce na čekatele. Stejně tak učiní kmotr a mohou učinit ostatnípokřtění dospělí členové shromáždění.

Potom předsedajícís rukama vztaženýma nad kandidáta pokračuje:

Pane Ježíši,

při tvém křtu se otevřela nebesa asestoupil na tebe Duch svatý;

Duch svatý byl nad tebou,

když jsi kázal evangelium chudým auzdravoval slepé.

Sešli svatého Ducha také na toho,který má být pokřtěn

a touží po tvých svátostech;

ať ho tvůj Duch chrání před slepotouhříchu,

před bludem,pochybami a malověrností, ať ho bezpečně vede,

aby tě ve světle víry poznával amiloval.

Neboť ty žiješ a kraluješ na věkyvěků.

Všichni: Amen.

Zpěv např.některého z žalmů 6, 26, 32, 38, 39, 40, 51, 116, 130, 139, 142

Svěření symbola

Úvod

Nicejsko-cařihradské vyznání víry (tentopracovní překlad Václava Konzala slouží k hlubšíreflexi textu; při liturgii užijeme překlad obvyklý)

Věříme v jednoho Boha:

On je všemohoucí Otec,

tvůrce nebe i země,

všeho viditelného i neviditelného.

Věříme v jednoho Pána, JežíšeKrista:

On je jednorozený Syn boží,

který se zrodil z Otce přede všemivěky;

Bůh z Boha,

světlo ze světla,

pravý Bůh z pravého Boha.

Není stvořený, ale zrozený,

má s Otcem jedno bytí

a všechno je stvořeno skrze něho.

Pro nás lidi a pro naši spásusestoupil z nebe;

mocí svatého Ducha přijal lidství zMarie Panny

a stal se člověkem;

Ponciem Pilátem bylodsouzen a za nás ukřižován;

byl umučen a pohřben,

a jak bylo psáno, vstal třetího dnez mrtvých;

vstoupil na nebe a sedí po Otcověpravici

a slavně přijde znovu, soudit živé imrtvé,

a jeho království nikdy neskončí.

Věříme v Ducha svatého:

také on je Pán a dárce života;

vychází z Otce

a patří mu stejné klanění a slávajako Otci a Synu;

to on mluvil skrze proroky.

Věříme, že je jedna svatá církev,obecná a apoštolská.

Vyznáváme jeden křest na odpuštěníhříchů

a očekáváme vzkříšení mrtvých

a život v budoucím věku, amen.

Modlitba za čekatelekřtu

Předsedající vyzve obec k modlitbě těmito nebo podobnýslovy:

Modleme seza našeho katechumena,

Aby jehovyznání víry o Veliké noci souznělo s naším vyznáním.

Aby vyznáníústy bylo pravdivým znamením víry v jeho srdci.

A všichni sechvíli potichu modlí.

Potom předsedajícís rukama vztaženýma nad čekatelem křtu říká:

Bože, zdrojisvětla a pravdy,

vyslyš našeprosby za tohoto svého služebníka.

Otevři jehosrdce, očisť ho a posvěť,

dej muopravdovou víru a pevnou naději,

dej, ať sesytí svatým chlebem tvého učení,

aby mohlpřistoupit ke křestnímu prameni

a znovu senarodit z vody a Ducha svatého.

SkrzeKrista, našeho Pána.

Všichni: Amen.

Předání textu symbola, přitom se zpívá

Svěření modlitby Páně

Úvod

Otče náš(tentopracovní překlad Václava Konzala slouží k hlubšíreflexi textu; při liturgii užijeme překlad obvyklý)

Otče náš, ty (který jsi) nanebesích,

tvé jméno budiž posvěceno:

ať přijde tvé království,

ať se stane tvá vůle, jako v nebi,tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

a odpusť nám, co jsme dlužni,

jako i my odpouštíme našimdlužníkům,

a neuváděj nás v pokušení,

ale vysvoboď nás od zlého.

Neboť tvé je království, moc isláva,

Otče i Synu i Duchu svatý,

nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Modlitba začekatele křtu

Předsedajícívyzve obec k modlitbě těmito nebo podobnými slovy:

Modleme se za našeho katechumena,

Který již brzy bude s námiúčasten eucharistického stolu.

A všichni sechvíli potichu modlí.

Potom předsedajícís rukama vztaženýma nad žadatele křtu říká:

Všemohoucí, věčný Bože, ty svoucírkev stále obnovuješ.

Prosíme tě za tohoto našehokatechumena

už brzy se má stát křesťanem, dej muvíru, aby tě plněji poznával,

dej mu ve křtu nový život a připojho ke svému vyvolenému lidu.

Skrze Krista, našeho Pána. Všichni: Amen.

Předánítextu Otčenáše, přitom se zpívá

Závěrečné obřady

Závěrečnámodlitba

Dobrotivý Bože, náš nebeský Otče,

chraň a stále provázej všechny,

kdo v tebe uvěřili:

usměrňuj je, když vykročili na správnou cestu,

pečuj o ně, když svůj život svěřili do tvých rukou,

a veď je, aby došli ke spáse.

Skrze Krista, našeho Pána.

Všichni: Amen.

Závěrečnýzpěv - Námradostí jsi Pane ty

Hlavní prameny, které byly využity k sestavení následujícího obřadu:

Uvedení do křesťanského života, Sekretariát české liturgické komise, 1987

Římský misál, Sekretariát českéliturgické komise, 1983

Mešní zpěvy, Sekretariát českéliturgické komise, 1990

www.psalmistry.com




[1] iniciačníliturgie – slavení křtu, biřmování a eucharistie

[2] katechumenát – soustavná, dlouhodobápříprava ke křtu jak vzděláváním, tak sdílením zkušenosti víry s církví

[3] fotisomenát – období bezprostřednípřípravy na křest, katechumeni se v tomto období nazývají competentes (lat.),též „electi“ (vyvolení) či „fotisomenoi“(osvícení)

[4] mystagogie – „uvádění do tajemství“,doba vrůstání novokřtěnce do křesťanské obce

[5] viz příloha Schéma křesťanskéiniciace dospělých v římskokatolické církvi na další stránce

[6] skrutinium (lat.) – původně posuzování, zda je kandidát způsobilýkřtu; dnes obřad katechumenátu jehož jádrem jeexorcismus

[7] symbolon (řec.) symbol – původně předmětsestávající se ze dvou částí, které při uzavírání smlouvy dostávali smluvnístrany; dnes liturgické znamení (např. ponoření do křestní vody naznačuje podílna Kristově smrti a vynoření podíl na Kristově zmrtvýchvstání); též vyznánívíry (jakási „zhuštěná“ podoba víry vyjádřená slovy)

[8] exorcismus(lat.) – prosba zajedince, aby nad ním zlo ztratilo vládu, aby byl vnímavý k božímu půssobení; užívá se při liturgii křtu a při žehnání

[9] efeta (aramejsky) –„otevři se“, obřad během katechumenátu, obvyklezařazovaný blízko před křtem; vychází z perikopy Mk

[10] vigilie– bdění; večer, noc před slavností

Zprávy

autor: 

Obnovená diskuze o potratech zdravotně postižených plodů

Vídeň (KAP) Široká fronta různých iniciativ postižených a křesťanských sdružení požaduje vyškrtnutí eugenických indikací z rakouského potratového zákona. Doposud je umělý potrat postižených plodů beztrestný po celou dobu těhotenství. Franz-Joseph Huainigg, mluvčí jedné frakce svazu postižených, předložil petici, ve které se požaduje změna tohoto zákona. Podle petice se nebezpečí postižení dítěte nesmí nadále používat jako důvod k beztrestnému potratu, protože se ve skutečnosti jedná o diskriminaci lidí s postižením. Nestejné zacházení s dětmi postiženými a nepostiženými je významným signálem pro společnost. Tzv. eugenická indikace v zákoně je vystavené kritice postižených již roky. Podle tohoto paragrafu z roku 1975 je umělý potrat beztrestný v prvních třech měsících těhotenství a dále tehdy, je-li vážné nebezpečí, že dítě bude těžce mentálně či fyzicky postiženo. Tím pádem může být uskutečněn potrat až do devátého měsíce těhotenství. Opakovaně se v předešlých letech dostávalo kritiky této diskriminace postižených ze strany rakouské biskupské konference a rakouské lékařské komory. Také ministr sociálních věcí Herbert Haupt navrhl v roce 2000 tyto eugenické indikace časově omezit. Biskupové poukázali na to, že život člověka, i když je postižený či nemocný, má nekonečnou hodnotu.

Protest proti odpojení přístrojů udržujících život

Londýn (KAP) Smrtelně nemocný muž ve Velké Británii zažaloval tamní lékařskou komoru pro její doporučení postupu při podpoře života u těžce nemocných pacientů. V doporučeních se říká, že pokud se pacientův zdravotní stav tak zhorší, že nebude schopen vyjádřit svou vůli, je na lékařích, zda přístroje udržující jej na živu odpojí či ne.

Leslie Burke trpí degenerativní chorobou mozku a je již několiklet upoután na invalidní vozík. Obává se toho, že jeho choroba způsobí, že bude fyzicky naprosto neschopný jakékoliv komunikace a přitom psychicky zcela na výši, což je při jeho chorobě možné. Odpojení výživy by pro něj znamenalo umírání podvýživou a dehydratací při plném vědomí po dobu několika dní. Příslušný soudce označil případ za vysoce společensky důležitý. Burke označil směrnice britské lékařské rady z roku 2000 za nelidské.

Nizozemští katolíci jsou s církví vcelku spokojeni

Utrecht (KAP) Katolíci v Nizozemí jsou podle nejnovější ankety většinou se svou cír­kví spokojeni. Přibližně polovina dotázaných je spokojena, kolem 40 % je neutrálních. Dotázaní byli katolíci, kteří minimálně jednu v měsíci navštěvují bohoslužbu. Sotva každý osmý se vyjádřil, že je s církví velmi nebo dosti nespokojen. Okolo dvou třetin katolíků po­žaduje, aby se Jan Pavel II. nevměšoval do vnitřních záležitostí nizozemské církve. Třetina pak chce od biskupů, aby se více vyjadřovali ke společenským otázkám. Okolo dvou třetin dotázaných jsou hrdí na svou příslušnost ke katolické církvi. Předseda nizozemské biskupské konference, kardinál Adrianus Simonis, očekává od mladé generace v příštích letech „zázrak“ v církvi. Současná církev je rozptýlená, složená z mnoha hnutí a sil a není jasné, kam bude v příštích letech směřovat.

Diskuze nad karmelem v Nižném Novgorodu

Moskva (KAP) V Rusku se rozhořela další diskuze nad aktivitami katolické církve: Staro­sta Nižného Novgorodu, Vadim Bulavinov, odmítl povolit výstavbu karmelitánského kláštera ve městě. Své rozhodnutí vysvětlil čistě stavebně-technickými argumenty. Část města, ve které měl být karmel zbudován, je plánována jako čistě residenční část. Katolický klášter však není obyčejný obytný dům, a proto nemůže být ve čtvrti zřízen. Pravoslavný biskup Nižného Novgorodu, Georgij Danilov, plá­no­vanou výstavbu karmelu kritizoval, protože ve městě podle jeho názoru nemá katolická cír­kev žádnou tradici.

Potrat je útiskem ženy

Linec (KAP) Pravý důvod pro potrat je často aktivní či pasivní nátlak partnera potažmo rodiny. Vyjádřila se tak křesťanská organizace Mládež pro život při příležitosti Mezinárodního dne žen. „Při potratu se často jedná o právo muže, které mu umožňuje, aby se vyhnul své společenské zodpovědnosti a zcela ignoroval problémy ženy. Cítíme, že je naše povinnost na tuto skutečnost poukázat.“ „Žena nesmí být kopacím míčem mužské společnosti, ve které je pošlapávána její jedinečná schopnost přivést na svět dítě.“ řekla Margret M. Parzmairová, mluvčí organizace. „Každá žena má právo být informována o dění při potratu a možných fyzických i psychických následcích.“

200 000 Rakušanek žije v bídě

Vídeň (KAP) Okolo 200 000 žen nyní žije v Rakousku v akutní bídě a skoro třikrát tolik je bídou ohroženo. Ženy postihuje bída častěji než muže: na 4,9 % chudých žen připadá pouze 2,9 % mužů ve stejné nouzi. Na situaci se zčásti podílí ze zákona rozdělované sociální dávky, které neberou do úvahy vyšší nároky kladené na ženy vzhledem k péči o rodinu. Ohroženy jsou především penzistky, ženy-přistěhovalci a osamělé ženy pečující o děti. Každá šestá z nich nedostává ani podporu naděti ani výživné od otce dítěte. 16 % žen nad 60 let nemá ani vlastní ani vdovskou penzi. Vlastní penze se nejčastěji pohybuje okolo 683 Euro měsíčně (asi 22 000 Kč, ovšem při podstatně vyšších nákladech na živobytí než v Česku).

Luterští biskupové: svatodušní svátky ekumenicky

Hamburg (KAP) Biskupská konference Spojené evangelicko-luterské církve Německa (VELKD) posílila svůj požadavek na slavení svatodušního pondělí jako svátku jednoty křesťanů. Biskupové povzbudili církevní obce, aby tuto tradici budovaly zvláště tam, kde se již o svatodušním pondělí ekumenické bohoslužby slaví. Přijetí návrhu by bylo dobrým znamením především pro konfesně smíšená manželství s rodiny. Návrh zdůrazňoval, že by se nejednalo o společné slavení eucharistie. Velkým zklamáním však byla zamítavá odpověď římskokatolické německé biskupské konference.

Eichstättštíkatolíci za ekumenické svatodušní pondělí

Eichstätt (epd) Diecézní rada katolíků v biskupství Eichstätt se vyslovila pro to, aby se svatodušní pondělí slavilo jako svátek jednoty církve. Tak se nejvyšší laické grémium diecéze postavilo proti katolickým biskupům. Návrh ekumenického svatodušního pondělí vyšel z centrálního výboru německých katolíků, ovšem byl teprve před nedávnem zamítnut katolickými biskupy. Evangelický zemský biskup Johannes Friedrich vytkl katolickým biskupům, že promarnili další ekumenický sig­nál. Evangelická strana bude na návrhu trvat.

Mozambik: Církev protestuje proti obchodu s orgány

Maputo (KAP) Katolická církev v africké republice Mosambik protestuje proti kvetoucímu obchodu s lidskými orgány v provincii Nampula. Zprávy řeholních sester o mezinárodní kriminální síti, kterou neodstraší ani vraždy dětí, odpovídá pravdě, řekl nampulský arcibiskup Tome Makhweliha.Církev se nenechá umlčet. Arcibiskup reagoval na článek v místním tisku, který zprávu dvou řeholnic zpochybnil. Obě řeholnice brojí proti existenci této sítě již několik měsíců. Státní vyšetřovací komise doposud nenašla žádné důkazy.

Anglikánský primas nemá námitky proti ženám biskupům

Londýn (KAP) Anglikánský primas, arcibiskup Rowan Williams z Canterbury, nemá žádné teologické námitky proti svěcení žen na biskupy. Proto je zvláštní, že je anglikánská církev neumožňuje. Důvodem je nutný kompromis mezi liberálním a konzervativním křídlem anglikánské církve. Za jakých podmínek by svěcení žen na biskupy bylo možné, na to není podle primase jednoduchá odpověď. V interview ke svému jednoletému působení v úřadu se primas vyjádřiltaké k rozruchu okolo biskupského svěcení homosexuálního kněze Jeffreyho Johna, který ovšem na své svěcení rezignoval. Williams mu sám doporučil, aby úřad odmítl. Pro něho samého prý bylo nejbolestnější, že poznal, jak jako nositel úřadu musí zastávat učení církve proti vlastním názorům. Zmínil se také o důsledcích diskuze o homosexualitě na vztahy anglikánské církvi ke katolické církvi. Papež se naděje na jednotu nevzdává; vyvstaly sice nové otázky, ale dveře nejsou v žádném případě uzavřeny.