Matematika je svým způsobem výborná příprava pro teologii. Matematikovi sice možná budou scházet hlubší základy antických jazyků a dějin, ale zato ho jeho předmět výborně připraví na přemýšlení o věcech, které si nelze názorně představit. Nekonečně velké a nekonečně malé veličiny, spletité logické úvahy plné jemných nuancí nebo dokonale abstraktní předmět matematických výzkumů – to všechno jsou věci sice dokonale vzdálené naší každodenní praxi, ale zato v něčem zvláštně blízké teologii, především abstraktní filozofující teologii vystavěné na základech položených Aristotelem, Platónem a Tomášem Akvinským. Ne náhodou také mnozí myslitelé spojovali oba dva světy, ať už ve smyslu pro náboženství příznivém, jako třeba Francouz Blaise Pascal nebo náš Bernard Bolzano, oba významní matematici a teologové v jedné osobě, či ve smyslu vůči křesťanské tradici kritickém, jako třeba matematicky vzdělaní filozofové Immanuel Kant v osvícenském Prusku a Bertrand Russel v Británii 20. století.

Článek Jiřího Nečase, ve kterém se s matematikou setkáte, je svým způsobem velmi zvláštní. Pokouší se – skrze matematický důkaz obecné nemožnosti řešení jistého typu problémů – vrhnout světlo na odvěký problém kdo je s námi a kdo proti nám, jak se s ním setkáváme při rozboru dvou Ježíšových výroků. Jde spíše o analogii než o matematickou analýzu biblického textu: my smrtelníci se zkrátka musíme smířit s existencí otázek, které jsou z principu nerozhodnutelné. A raději se tedy věnovat problémům, pro jejichž řešení jsme kompetentní, zatímco zbytek přenechat k rozřešení milému Pánu Bohu. A Jiří Nečas naznačuje, že otázka „kdo s námi, kdo proti nám“ je z těch, pro jejichž rozhodování my až tak zcela kompetentní nejsme.

Mimochodem, Nečasem citovaný důkaz spolu s dalšími výsledky v matematice (Gödelova věta o nerozhodnutelnosti), fyzice (Heisenbergův princip neurčitosti, zákony termodynamiky) nebo informatice (pochopení, že každá uskladněná informace zabírá místo a vyžaduje energii, a že tudíž nelze skladovat a zpracovávat neomezené množství informace) má důležitost i mimo rámec biblické exegeze. Vesměs jsou to výsledky, které pomohly narušit naivně optimistický „vědecký světonázor“ mělkého osvícenství, jenž se nám až donedávna vnucoval například i skrze marxismus. Představa světa jako dokonale poznatelného, dokonale předvídatelného, dokonale ovladatelného a dokonale vylepšitelného hodinového stroje jimi vzala za své. Právě tyto exaktní výsledky – i když zdánlivě pesimistické – nám umožnily i v rámci vědeckého obrazu světa zase získat více místa pro tajemství, nejistotu a svobodu, tedy pro věci, kterév hodinovém stroji neexistují, protože tam pro ně mezi dokonale vysoustruženými a přesně navazujícími kolečky není místo. Samozřejmě všechny tyto limity jsou spíše teoretické povahy a ani nám nebrání v našem každodenním plánování a poznávání, a na druhou stranu ani nevedou k důkazům náboženských dogmat nebo k lepší morálce lidstva. Je však přesto dobré, když o nich víme. Lépe tak přinejmenším unikneme pokušení intelektuální pýchy.

V tomto čísle bych rád upozornil také na studentskou práci Jitky Krausové, kterou věnovala sociologickému výzkumu několika mladých členů ČCE sboru. Téma? Jak vnímají Večeři Páně. V dalších číslech Getseman bude mít doufejme pokračování, protože podobnému výzkumu se v různých církvích věnovali i další studenti IES.

A nakonec upozornění, že kniha Petra Fialy a Jiřího Hanuše o skryté církvi vyšla v němčině. Zde přinášíme doslov německého vydání a oběma autorům blahopřejeme.

V Malostranských povídkách Jana Nerudy je také jedna o starém pánu, který vlastnil sbírku zajímavých kamenů. O literárním zpracování příběhu sběratele rozhodl moment, který té všední libůstce dodal tragický rozměr: Majitel sbírky minerálů sám sebe přesvědčil, že ty kameny jsou drahokamy. Majitel už sám sebe ustavil majitelem drahokamů a v té víře nezakolísá. Od té chvíle jej nemohou uspokojit odborníci, kteří posuzují skutečné hodnoty těch exemplářů. Už samotná důvěra v poklad je jeho pokladem. Lidské srdce přebývá tam, kde jsou jeho poklady. Když tu iluzi zničíte, ta pravda takového majitele pokladu neosvobodí. Srdce přišlo o příliš mnoho – o sám smysl další existence.

Dobou příprav na centrální svátek křesťanů bývalo čtyřicet dní postní doby. Půst jako výraz dobrovolného pokání může následovat osvědčené náboženské vzory minulých generací: popeleční středou začal opravdový a týkal se nejen jídla. Muži odkládali dýmky, ženy chuť rozproudit krev tancem například. Dělaly se celoroční zpovědi. Katolická liturgie zase navrhuje reflektovat znovu náš křest nejen jako událost, ale také jako závazek a jako výzvu.

Za Kristem ukřižovaným a vzkříšeným do slávy mohou vést různé cesty. Koncil dokonce učí, že spása není bezpodmínečně svázána s přijetím vůbec nějakého náboženství. A právě proto jsem připomněl Nerudův příběh se sbírkou vltavínů. Ta mnohost nástrojů a důvodů naděje nevadí, pokud jsme si oprávněné různosti vědomi. Spása souvisí nikoli s náboženstvím, tím méně jen s konkrétním náboženstvím, ale souvisí s vírou, učil svými příběhy Ježíš. Tím nezbavil ani nechtěl zbavit náboženství jejich positivních významů. Ale opravdu je ve vlastním zájmu třeba rozlišovat lépe, než obvykle doporučují etablované agentury propagandy.

Připustíme-lipluralitu aspoň pro náboženství židů, křesťanů a muslimů, pak připusťme i nepříjemné stránky takové pravdy: Najednou je oku zřetelné, že i naše katolické náboženství přikryje nejen akty víry a spásy, ale také pogromy na židy, holokaust, džihád, nebo „fatvu“ – povinnost z boží vůle zbavit svět toho nebo onoho údajně zločince proti náboženství. V našem křesťanském slovníku ta slova nejsou, ale jejich ekvivalenty ano. Je tam inkviziční proces. Je tam křížová válka. Je tam evangelizace Cortézovy školy. Dějiny naší církve disponují mnoha a mnoha příklady osudových fundamentalistických zjednodušení, kdy ohavné důsledky toho nebo onoho výstřelku náboženské nebo pseudonáboženské horlivosti až vášně stály mnoho životů a mnoho zoufalství nevinných lidí. Obávám se, že problém nevyřeší ani tak obdivuhodná omluva, jakou katolíci ústy papeže nabídli světu za hříchy křesťanů. Omluva dokáže v optimálním případě sanovat minulost. Budoucnost nezavazuje. Ježíš vyžadoval změnu smýšlení, to je jiný závazek; a laciněji to nelze. Zkrátka:věrnost náboženství není žádnou pojistkou proti špatné aplikaci v dějinách. Věrnost evangeliu Krista Ježíše má na kontě výrazně méně přehmatů.

Není například spolehlivějšího pepře do otevřených ran frustrované duše, než nábožensky kamuflovaná ideologie. Zabírá to perfektně nejen mezi souvěrci. Dnes ostatně hájí posvátnou pravdu vyhlazovacím bojem židé, křesťané i muslimové – a bojují tu věřící po boku nevěřících. Proti nim se šikují v ohromných pouličních davech všech významnějších velkoměst jiní židé, křesťané a muslimové, aby si zase vynutili mír. Není už nejvyšší čas na reflexi, která by umožnila odpovědnou změnu smýšlení? Ta ideová tříšť se nás pochopitelně týká, nemůže netýkat, třebaže jsme nenarukovali ani do uniforem řádných armád, ani mezi bojovníky intifády. Mnozí z nás nepatří ani mezi ty módní rychlokvašené pacifisty, kteří prostě nechtějí vidět, co stojí jiné lidi jejich hra na šlechetnost. Je třeba mnoha reflexí, protože tenhle problém setáhne dějinami nevyřešen už od starých náboženství. Svatou válku znala už Bible židů i křesťanů a právě z týchž předbiblických náboženských tradic ji znají díky Muhammadovi i dnešní muslimové. S tím nutno počítat a pokorně počítat. Nejen každá válka, i každé uhájení takzvaného míru v Mnichovech celého světa se platí týmiž životy nevinných a rozpadem etických řádů na mnoho generací dnes už v globálním měřítku.

Mnohdy jdou náboženství a víra spolu ruku v ruce, ale není to tak vždy, jak dokazují četné krize náboženských tradic i krize víry. Ve vlastním zájmu samotného božího slova i jeho žíznících posluchačů je nutné podobně trpělivě rozlišovat, k čemu že nás vede spoléhání na naše náboženství a k čemu naše důvěra božímu slovu, které hledáme za textem naší Bible. Zajímavě poukazuje na rozdílné důsledky věrnosti náboženství a věrnosti Bohu už evangelista Lukáš. Nová smlouva i smlouva takzvaně Stará byly o Boží věrnosti božímu lidu. Ale vypovídají a nárokují rozdílně. Od prvých kapitol pokládá Lukášova redakce evangelia vedle sebe příběhy dvou velikánů z doby počátku našeho letopočtu – Jana a Ježíše. Lišili se vzájemně už habitem příběhů jejich narození, ale hlavně tím, kam mířila jejich upřímná víra a konečně tím, jak sami skončili své relativně krátké životy. Tenhle problém jejich současníci znali moc dobře, museli přece mezi těmi vůdci volit.

Jan Křtitel je darován kněžské manželce Alžbětě z Aim Karimu, Ježíš Kristus venkovské dívce Marii z Nazareta. Obě budoucí matky jsou nadšeny tím, že Hospodin shlédl na jejich ponížení a daroval jim znamení své přízně, syna z jejich vlastního lůna. Ale prvý příběh se odvíjí zřetelně v rámci solidního a etablovaného náboženského řádu: Zjevení se dostane Zacharjášovi, hlavě rodiny konající kněžskou službu a stane se tak v chrámě, jak se sluší a patří. Jsou na to svědci, aspoň na část zvěstování, kněz vychází mezi lid zřetelně změněn. V druhém případě je všechno jinak. Faktickou hlavou rodiny je ta, kterou si nevybral podle od pradávna tradované moudrosti muž, ale Bůh Hospodin. Ani Zacharjáš, ani Maria z andělského oslovení nerozumí, jak se to stane. Ovšem kněz kvůli tomu oněmí, nazaretská dívka je navzdory pouhému ženství (nábožensky handicapujícímu) týmž archandělem Gabrielem ujištěna o požehnanosti svého stavu. Není vůbec od věci, že příběh Ježíšova narození klade Lukáš do chléva, místa určeného pradávnými zvyky už jen pro zvířata, případně otroky. Bůh podle této výborné zprávy přišel nejen mezi lidi, ale přijal očividně za „své vlastní“  i každé další zdánlivě ještě „nižší“ podlaží světa. Není vůbec romantickou dekorací ani řeč o pastýřích, kterým jako jedněm z mála byla předložena k víře taková pro všechny zbožné Nikodémy nestravitelná zpráva o milosti zdarma. Pastýři totiž byli gój, lid aspoň ne-zbožný, ne-li vůbec bezbožný.

Tyhle rozdíly v setbě nesou rozdílné osudy. Křtitel byl velkým a mocným prorokem pokání apůstu od požitků – Ježíšovi předhazovali, že vymetá hostiny, že je poživačný a pijan. Křtitel neúprosně stavěl božímu lidu před oči nezbytnost pokání jako kompenzaci za mnohé nevěrnosti Bohu a jeho Zákonu; to je jedna z klasických úloh každého dobrého náboženství. Ježíš naproti tomu svědčí, že Bohu se už zalíbilo dát lidu království a že jediného je třeba: natolik změnit smýšlení, aby člověk dokázal důvěřovat takovému evangeliu. Jan proti sobě osudně poštval brutálního krále, náboženskou nulu, etického zmetka. Ježíš proti sobě zase popudil veleradu, vrcholnou instituci náboženství Izraele, muže povolané a ve vrcholcích autority velekněze dokonce Bohem pomazané. Tak byl od prvé vteřiny Křtitel svatým mučedníkem (jistě právem!), ovšem Ježíš umírá a dlouho v lidu zůstává jako prý řádným soudem odsouzený falešný prorok, navíc ukřižovaný, tedy zbavený cti i každé budoucnosti na nebii na zemi. Ježíš nebyl a nikdy nebude výhodným argumentem pro diskutéry obhajující náboženství. Každý čtenář Nového Zákona si musel všimnout, že Ježíš evangelií je člověk nábožensky vlažný, ale člověk velmi vřelé víry. Tenhle rys Ježíšova veřejného vystupování je prostě nesporný, mnohým kompetentním náboženským činitelům i aktivistům vadil. Ježíš vírou přesvědčoval. Minimálně od doby životního příběhu Nazaretského už tedy je známo, že víra a naděje nemusí být náboženská, ale zato musí dokazovat svoji pravdivost plody nespornými ve světě náboženství i ve světě sekulárním.

Podobně jako onen Nerudův smutný hrdina máme každá a každý svoji sbírku drahokamů. Máme ji, i když se s ní třeba nechlubíme, ale naše srdce je právě u toho pokladu ortodoxie, ať je domnělý nebo reálný, ať se ta vzácnost čerpá z poloh „ducha“nebo z poloh „těla“. Možná jsou tam ve skutečnosti z velké části spíš polodrahokamy, možná dokonce jen lesklá sklíčka schopná nadchnout leda straku. Jednou přijde kairos, hodina pravdy, hodina zralých plodů náboženství i víry nenáboženské, a oddělí zrno od plev.

Víra náboženství nenahrazuje a náboženství nenahradí víru. Víra žije z náboženství jako perla z perlorodky. V perle víry je také cena a nesmrtelnost toho mlže – náboženství. Přijde čas, kdy v konkrétním osudu osobnosti musí jejich soužití skončit, někdy i dramaticky. Kdo nechce dělat hrubé chyby právě proti slovu božímu, ať jej nalézá v Bibli jednoho nebo dvou zákonů, v koránu nebo třeba v konfiguracích hvězdných světů jako mudrci putující do Betléma, mělby mezi perlou a perlorodkou důsledně rozlišovat. A v tom světle už vypadá trochu jinak nejen současné z božího příkazu válčení i pacifismus. Také autoritativní instrukce příliš prý svobodymyslným věřícím, kteří prý devalvují cenu rodiny, pokud nepranýřují homosexuální nebo bisexuální orientaci některých lidí. Ta všestranně důkladná reflexe problému souběhu náboženství a víry v evangeliu nás teprve čeká. Čím později začne, tím obtížnější pro římské katolíky bude.

Zamyslíme se nad dvěma Ježíšovými podobnými, avšak nikoli identickými výroky: „Kdož není se mnou, proti mně je“ (Lk 11, 23a); „Kdož není proti nám, s námi je“ (Mk 9, 40). V obou jsou lidé rozděleni do dvou tříd, jedna obsahuje ty, kdo jsou s Ježíšem, resp. pro Něho, a druhá její doplněk, tedy ty, kdo jsou na straně Ježíšovi nepřátelské. To je zcela v souladu s tím, čemu učí klasická (Aristotelova) logika a jejím pohledem jsou oba Ježíšovy výroky ekvivalentní. Jenže jak tento dvouhodnotový aristotelský pohled promítneme do praxe? Vždyť lidé jsou tak rozmanití! Setkáváme se s různými sympatizanty s křesťanstvím, s lidmi, kteří sice o sobě říkají, že věří, avšak hned dodávají různé výhrady a omezení. Mnozí lidé sice hluboce a upřímně věří v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, avšak nepřijali Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Jiní, hlásící se k dálně východnímu myšlení, se v životní praxi velice přibližují Ježíšovu hodnotovému systému, nicméně místo Boha Otce, všemohoucího Stvořitele nebe i země, mají jakousi ideu, pro nás mlhavou a nesrozumitelnou. Spojit takovéto pestré spektrum lidí s pouhými dvěma finálními možnostmi, o nichž Ježíš mluví, je pro tradiční evropské myšlení, formované v aristotelsko-tomistické tradici, velice obtížné; jako určitá pomoc zde vznikla představa očistce.

Povšimněme si, že ani v jednom ze čtených rozhovorů Ježíš neříká, že by bylo na první pohled jasné, kdo jsou pro a kdo proti. Avšak nakonec každý na jednu stranu patří. Přirozená je otázka, jak to je s velikou skupinou na první pohled indiferentních, nezařaditelných, o nichž zodpovědně nelze říci ani že jsou s Ježíšem, ani že jsou proti Němu. Podle Lk 11, 23 kdo není s Ježíšem, kdo nepatří zřetelně k Němu, ten je proti Němu; v témže smyslu vyznívá i známý list laodikejským křesťanům (Zj 3, 14-22), dávající vlažným, indiferentním adresátům to nejhorší hodnocení. Naproti tomu podle Mk 9, 40 kdo není přímo proti Ježíšovi, i když se přímo mezi Jeho učedníky nezařazuje, je s Ním. Ti, jež nelze jednoduše zařadit, tak patří podle jednoho evangelijního textu na jednu, podle druhého na druhou stranu.

Při zamýšlení nad Písmem se často setkáváme s aplikacemi tzv. humanitních věd, avšak pokud jde o vědy exaktní, nanejvýš se sáhne k jejich „předstupni“ – k aristotelské logice (fundamentalističtěji orientovaní křesťané k ní sahají asi až příliš často). Přehlížení přístupů, které exaktní (a přírodní) vědy nabízejí, je však ochuzením. Sama logika se ve svém vývoji nezastavila u Aristotela ani u jeho „středověkého učedníka“ sv. Tomáše Akvinského. Významným impulsem pro její rozvoj byla idea počítače. Velice významné teoretické výsledky vznikly ve třicátých letech minulého století; prostřednictvím jednoho z nich se nyní podíváme na porovnávané evangelijní texty. Jde o tzv. problém zastavení. Je známo, že počítačový program se někdy „zacyklí“, tedy že výpočet neskončí. Představme si, že připravujeme program pro výpočet n! (en faktoriál: 0!=1, pro přirozené číslo n>0 je n!=1·2· ... ·n). Program může být postaven na tomto algoritmu (výpočetním postupu): do řídící buňky A vložíme číslo n a do buňky B číslo 1; je-li v buňce A nenulové číslo, odečteme od něho 1 a obsah buňky B jím znásobíme; je-li v buňce A nula, výpočet skončíme a v B dostáváme výsledek. Proces přitom opakujeme tak dlouho, dokudne dostaneme v A nulu. Popsaný algoritmus funguje pro přirozená čísla (včetně nuly, jak lze snadno nahlédnout), pro ostatní čísla se výpočet nezastaví (jde o to, kdy postupným odčítáním jedničky „narazíme“ na nulu). To lze napravit tak, že na začátek zařadíme test, zda vložené číslo je přirozené; pokud není, je hned jako odpověď vydáno chybové hlášení (známé „Error“ z kapesních kalkulaček). Avšak u složitějších algoritmů zabránit případnému „zacyklení“ (tedy skutečnosti, že v konečném čase nedojde k zastavení) není tak snadné. Bylo by pochopitelně dobré umět rozpoznat, zda riziko zacyklení pro daný algoritmus existuje, či zda se tento algoritmus vždy zastaví. Nabízí se idea vytvořit takový rozpoznávací algoritmus, který by pro libovolný algoritmus (tedy i sám pro sebe) hledanou odpověď našel. Jenže takový algoritmus neexistuje!

Představme si, že máme algoritmus (program), který toto rozpoznávání vykonává (jeho výsledkem může být buď ANO = vždy se zastaví anebo NE = pro některé vstupní údaje se nezastaví). Takový algoritmus můžeme „poupravit“; místo, aby odpověděl ANO, necháme jej zacyklit (to je snadná programátorská úprava). Odpověď NE necháme beze změny. A teď nechme tento algoritmus, aby se vyjádřil sám o sobě. Zacyklí se, právě kdyžby měl odpovědět, že se nezacyklí!

Z toho plyne, že napsat uvedený rozhodovací algoritmus není možné – jinak by to vedlo k uvedenému paradoxnímu chování. Problém zastavení není algoritmicky rozhodnutelný. Existují tedy dobře formulovatelé algoritmicky nerozhodnutelné problémy. V konstruktivistické, počítačové matematice, kde jde o nalezení konkrétní odpovědi (nikoli tedy o její pouhou teoretickou existenci), tak neplatí ono klasické „tertia non datur“; zde není pravda, že by vždy platilo buď ANO nebo NE. Hledaná odpověď zde totiž je výsledkem procesu, který nemusí skončit (avšak trvá-li nesmírně dlouho, nemusí to znamenat, že nikdy neskončí). Ona třetí možnost – ani ano, ani ne, není s klasickými dvěma rovnocenná, její ověření by znamenalo uskutečnění nekonečně dlouhého procesu, což není možné.

Logicky jsou dvě možnosti: Daný algoritmus se může zacyklit, nebo nikoli. Avšak neumíme to rozhodnout. Logicky jsou dvě možnosti: Určitý člověk je na Ježíšově straně, nebo na straně druhé. Ani toto neumíme rozhodnout. A ani není naší věcí to rozhodovat. Spolu s Petrem (J 21, 19.22) můžeme slyšet: „Co Tobě po tom. Ty pojď za mnou.“ Následovat Krista, to není pasivní stav, je to proces – proces, k němuž jsme zváni.

Písmo sv. nás vede k tomu, abychom druhé milovali, a ne abychom je soudili. Soud patří svrchovanému, milostivému a spravedlivému Bohu. Nicméně čtené evangelijní texty k nám hovoří, přinášejí určité sdělení, které se nás týká, které má ovlivnit vytváření našich postojů, naše myšlení a jednání.

Jednotlivé verše Písma je třeba vnímat v jejich kontextu. Jenže tento Lukášův verš (Lk 11, 14‑23) je zde dost obtížný, nejasný až nesrozumitelný. Ježíš činí dobro, uzdravuje, v nám odlehlejší terminologii: vyhání démony. Aktivně se staví proti zlu. Pak předkládá příklad se střežením majetku. Pasivita, byť zde spojená se silou, je nedostačující. Po přitakání aktivnímu postoji proti zlu a odmítnutím pasivity, byť opřené o sílu, přichází Ježíšův výrok stavějící indiferenty do jedné řady s těmi, kdo jsou proti Němu. Nicnedělání, spoléhání na vlastní síly, to, co bylo běžné v laodikejském sboru, Ježíš odmítá.Pasivní „hovění si na vlastním písečku“ znamená být proti Němu.

Marek (Mk 9, 38-40) před nás staví jinou situaci. Hovoří o těch, kdo sice s Ježíšem nechodí, avšak přesto činí zázraky v Jeho jménu, tedy činí dobro, angažují se pro druhé lidi. Jde o lidi, o nichž platí Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu (Mt 25,40). Učedníci jakoby se báli konkurence. Ježíš naznačuje, že při plnění Boží vůle nejde o konkurenty, nýbrž o kooperanty, spolupracovníky. Na ty, kdo se angažují pro dobro, třeba někde jinde, jiným způsobem, myslí, když říká: „Kdo není proti nám, s námi je“ (Mk 9,39).

Člověk má v celku Božího stvořitelského díla své poslání, hříchem narušené, avšak Kristovou obětí obnovené. Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Je škoda, tříští-li se síly. V konání Božího díla, v činění vůle nebeského Otce nemá co dělat konkurence, nýbrž je nezbytná kooperace, spolupráce. Podobně jako se novozákonní učedníci báli konkurence a tím projevovali nedůvěru síle Ježíšovy osobnosti, ani církev Kristova po dvou tisíciletích není prosta podobnémalověrnosti. Buďme vděčni za všechny, kdo bojují se zlem, kdo aktivně činí dobro. Buďme vděčni za všechny, kdo pracují na udržení vertikálního rozměru lidské společnosti, kdo vykračují za hranice světa pohodlí a zisku. Buďme vděčni za všechny činitele Božího díla. Přijímejme je jako spolupracovníky, jako bratry a sestry.

Kdo není se mnou, kdo je pasivní, do sebe zahleděný, kdo se nechce pro druhé, pro Otcovo stvořitelské dílo angažovat, ten je proti mně. Písmo nás varuje před takovýmto postojem. Kdonení proti nám, kdo činí v mém jménu zázraky, kdo činí dobro, kdo přináší jasmezi lidi, kdo miluje, kdo – třeba nevědomky – působí něco pro Boží království, je s námi. Mnozí, kdo třeba s námi nechodí, jako dobrovolníci pečují o lidi v těžkých životních situacích, nebo pečují o krajinu či zachraňují Boží tvory ohrožené lidskou bezohledností. Kolikrát si, podobně jako Eliáš, posteskneme, jak jsme sami, jak málo je těch, kteří se k Hospodinu a ke Kristu hlásí, a zapomínáme na ty, kteří do našich shromáždění sice nepřicházejí, avšak nesklánějí svá kolena před novodobým Baalem – mamonem a třeba s velkým nasazením pečují o Boží stvoření, ať už přenášením žab dobezpečí před lidskou rozpínavostí a bezohledností, či třeba tichou, pokornou, obětavou službou nemocným. Věrně následovat Krista znamená nebát se konkurencev činění dobra, ve službě Bohu a bližním. Radostný výhled k Božímu království ssebou přináší i radost ze široké spolupráce při činění Božího díla, při úsilío zachování integrity stvoření, které – jako projev lásky k Bohu Otci – Stvořiteli a lásky k druhému člověku, k bližnímu – nedílně patří k následování Krista.

Reinhold Reck

Již dlouho let považuji pokoncilní standardní řešení pro umístění oltáře v prostorukostela za nepříliš šťastné. Právě proto, že katolická bohoslužba pracuje sesymbolikou zhuštěnou na nejvyšší míru a my dnes také – což bylo nábožensképraxi všech dob a kultur čistě intuitivně vždy jasné – na základě bádání osymbolech a rituálech dobře víme o hluboké formační síle tohoto symbolickéhodorozumění, je třeba brát tyto symboly velmi vážně a stále znovu jevyhodnocovat. Prvním rozlišovacím znakem přitom musí být, zda a nakolik tato znameníodpovídají evangeliu dosvědčenému v Písmu Starého i Nového zákona.

Do tohoto světa symbolů patřířeč a hudba, gesta a tanec, oděvy a náčiní, zvuky a vůně, světlo atemnota. Do tohoto světa symbolů patří také – a to na velmi významném místě –architektura a prostorové řešení kostelů a kaplí. Ty do jisté míry představujízákladní symbol, vnější rámec celé liturgie.

Pak si musíme s veškerouvážností položit otázku, jaké poselství přináší naše bohoslužba již jenstavebně danou koncepcí liturgie Pochopitelně existují výjimky, avšak převážnáčást našich kostelů je i nadále rozdělena na prostor chóru a kostelní loď, na„jeviště“ vpředu a na „hlediště“, i když role „návštěvníků“ bohoslužeb dalecepřesahuje pouhé „přihlížení“.

Tím jsou architektonicky dányhlavní rozdíly: existuje vpředu a vzadu, nahoře a dole, hlavní aktéři astatisté, pevně usazené kostelní lavice pro lidi a ostrov presbytáře jako akčníprostor pro kněze a služebníky oltáře. Tyto rozdíly jsou nadále posiloványliturgickým oděvem a paradoxní praxí realizovat Ježíšův příkaz „Pijte z něhovšichni!“ tak, že jenom jeden člověk u oltářního stolu (v nejlepším případěněkolik jedinců) jí a pije a všichni ostatní jsou u stupňů oltáře „krmeni“na sucho. Vůbec se tu vlastně nechci zabývat zcela zvláštní symbolikoupřijímání eucharistie „za pochodu“. Nejvíce znetvořený symbolický akt se podlemého názoru děje ve své výrazové formě při dramaturgickém vrcholu eucharistickéslavnosti, při eucharistické modlitbě s ustavujícími slovy a epiklezi. V našich končinách je stále ještě běžnou praxí,že celá obec po Sanktus poklekne, zatímco jedna osoba zůstane stát: kněz.Očividným bezprostředním symbolem pak je a zůstává, že 10, 50, 500 nebo vícelidí klečí před jediným člověkem. Ne náhodou je pokleknutí, proskyneze,ve staroorientální kultuře a dále až do novověku křesťanského Západu gestemnaprosté podřízenosti. Lze jistě namítnout, že proskynezeběhem eucharistické modlitby se neděje před knězem, nýbrž před Ježíšem Kristem,přítomným v tajemství víry. K tomu je však třeba říci: To, co se děje a co jesmysly vnímáno, takovou interpretaci nepodporuje – a tím také tento rituálneodpovídá, protože dobrý rituál musí smysly vést dále. Pokud mnozí věřícípřesto tento rituál zdánlivě dobře vykonávají, pak je tomu asi na základědlouholeté výchovy, zvyku a praxe.

Já sám považuji způsob, jakýmbyla provedena reforma liturgie co se týče uspořádání prostoru ve spojení spostoji těla, za masivní posílení klerikalizace.Tvrdě řečeno: Církev přinejmenším oslavuje v každé eucharistii i svou vlastníhierarchii. Emocionálně je totiž něco zcela jiného, zda klečím před očimakněze, který stojí naproti mně, nebo za jeho zády a tím jsem spolu s nímzaměřen na tajemství spásy. Aniž bych pro to měl důkazy, odvažuji se tvrdit, žeto stejně vnímá (neúmyslně, intuitivně) nemálo současníků – a snad i právě toje odrazuje od účasti na bohoslužbách. Pokud tato teze souhlasí, znamenalo byto, že církev teologicky problematickou základní symbolikou své ústředníslavnosti víry ztěžuje lidem přístup k této slavnosti.

V tomto bodě byla dřívějšíforma liturgie méně nejasná. Kněz sice stál při bohoslužbě vpředu, avšakobrácen stejným směrem jako celá obec k oltáři. A praxe „výstavu Nejsvětější svátosti“, jak jsem ji ještě zažil ve svémdětství v souvislosti s odpoledními pobožnostmi, podporovala srozumitelnosttéto symboliky. I zde klečel kněz s ministranty a celým „lidem“ před „Nejsvětější svátostí“.

Nepřeji si návrat této předkoncilní liturgie. Měla své vlastní problémy. Přestobychom se však od ní mohli něčemu naučit. Je možné si představit, že běhemeucharistické modlitby celá obec s knězem stojí (což je podle mínění liturgiků postoj těla odpovídající vzdávání chvály), a kdyžmá potom dojít k aktu proskyneze před Pánem přítomnýmv eucharistii – pak celá obec poklekne společně s knězem nebo si společně s nímklekne před oltářem nebo okolo oltáře.

Podobným způsobem by bylo možnépozměnit choreografii přímluv, podobně i vstupní a závěrečné modlitby. Jaklze jednoznačně smyslově vyjádřit, že je zde oslovován Bůh a ne obec?

Při realizaci „prostorůspolečenství“ by se jistě našly ještě zcela jiné další možnosti řešení. Ale ikdybychom chtěli, nemůžeme ze dne na den tímto způsobem přetvořit vnitřníprostory našich kostelů. Zde je třeba se vyrovnat s promarněnou šancínespočetných přestaveb a novostaveb v souvislostí s reformou liturgie, kterébyly dosud uskutečněny. Oltáře byly sice posunuty od stěny, avšak ne do středubohoslužebného prostoru. Do kamene vytesaná teologie a do betonu zalitáliturgie mají přirozeně dlouhý život. Rezignace však nepomůže. Právě zdespočívá velká zodpovědnost biskupů a kněží. Mám tím na mysli, aby si předevšímv souvislosti se svou liturgickou rolí kriticky a čestně uvědomili svojizodpovědnost, své vlastní liturgické koncepty, svoji rolí a také své motivace avnímání.

Christin der Gegenwart 4.4.2004, s.109, přeložil Josef König

Jitka Krausová

VečeřePáně je jedním z nejdůležitějších prvků liturgie všech křesťanskýchcírkví. Je také předmětem mnoha mezidenominačníchrozhovorů.

Jednipovažují společně vysluhovanou Večeři Páně za prostředek ke sblížení církví,jiní považují eucharistii za vrchol ekumenického úsilí, kterou budeme mocispolečně slavit až na samém konci snažení. To, že se Večeře Páně prozatímneslaví společně, má mnoho příčin. Jedním z nich je rozdílné chápáníVečeře Páně (dále už jen VP) v různých denominacích. Otázkatranssubstanciace, úloha kněze potažmo faráře při eucharistické liturgii, tojsou jen některá problematická místa. Jedním z nejpalčivějších míst interkomunia však zůstávají i předsudky obyčejnýchvěřících, kteří jsou jen málo informovaní a leckdy zůstávají uzavřeni ve svýchsborech s nezájmem o rozšíření si obzorů, jak Večeři Páně chápou ostatníkřesťané.

Ve svépráci jsem se soustředila na to, jak chápou Večeři Páně mladí lidév jednom z pražských sborů Českobratrské církve evangelické (dále užjen ČCE). Dotazovala jsem 5 mladých lidí ve věku mezi 15 – 25 lety. Všichni jižpřistupují k VP a všichni prošli konfirmačním cvičením.

Než sezmíním o oficiálním učení církve, je nutné říci něco málo slov z historieČCE. Českobratrská církev evangelická je sjednocenou církví, která vzniklav prosinci roku 1918 na Generálním sněmu českých evangelíkůz luterské a reformační církve. Obě církve do té doby existovaly na českémúzemí samostatně od tolerančního období. S trochu nadsázky můžeme tvrdit,že tato církev je již ve své podstatě církev ekumenická, která má ve svémzákladu hned několik věroučných vyznání: základní starokřesťanská vyznání víry(tj. Apoštolské, Nicejsko-Cařihradské a Athanasiánské vyznání), starohusitskéČtyři články pražské a čtyři hlavní reformační konfese: luterskou konfesiAugsburskou, Bratrskou konfesi, reformovanou Druhou Helvétskoukonfesi a Českou konfesi českých evangelíků. Proto, abychom se mohli vícedozvědět o slavení VP v rámci ČCE, je nutné prostudovat několik dokumentů,neboť v současné době neexistuje katechismus ČCE. Tento fakt může býtzapříčiněn právě růzností konfesí a sborů, které v ČCE našly svůj domov.Právě pestrost, která je, alespoň pro mne, předností této církve, by mohla býtnarušena, kdyby ucelený katechismus vytvořen byl. Možná i proto ČCE nemájednotné, oficiální učení. Mezi nejdůležitější dokumenty, ze kterých tedymůžeme čerpat, patří první díl Agendy Českobratrské církve evangelické. Protožeje ČCE členem Leuenberského společenství, proto takédokumenty tohoto svazku mají své místo v učení církve o VP. Mezi siceneoficiální, ale zato velmi uznávané zdroje toho, jak chápat VP, jsou knihyHostina chudých od Pavla Filipiho a Ekumenickýkatechizmus Heinze Schütteho.

Z AgendyČCE o VP vybírám alespoň několik podstatných bodů:

Liturgickápodoba večeře Páně v reformačních církvích vznikla na pozadí kritiky katolickémše, která měla Kristovu oběť opakovat. Tato skutečnost vedla k výraznémusoustředění reformačních pořadů večeře Páně na výlučnou jedinečnost obětiKristovy na kříži, jež nás ospravedlňuje z pouhé milosti. Svátost,označená za „viditelné Slovo“, neměla být než svědectvím o golgotské události.[...] ve večeři Páně, jak o ní mluví apoštolské svědectví, se přítomnost JežíšeKrista nevztahuje na hmotu pokrmu a nápoje (tzn. „živly“), nýbrž na celé dění.[...] K hodu svaté Večeře patří motiv naděje, která vyhlíží příchodKristův a v předjímce prožívá budoucnost Božího království (eschatologickýmotiv). [...] S tím souvisí důraz na Ducha svatého a jeho dary radosti,odpuštění, naděje, nového života a chval... [...]Večeře Páně také volá církev,aby plnila své poslání ve světě službou smíření mezi lidmi a svědectvím onových začátcích z moci Kristova vzkříšení.

PodleAgendy se liturgie VP může slavit podle čtyř formulářů. Ve zkoumaném sboru v N.se ustálil tento pořad bohoslužeb, který není ani jedním z klasickýchformulářů:

Introit –Píseň – Modlitba – 1. čtení – Píseň – 2. čtení – Kázání – Píseň – Preface –vyznání vin – Slovo milosti – Prosba o Ducha svatého – Apoštolské vyznání víry– Pozdravení pokoje (vzájemné si podávání rukou) – Slova ustanovení – Agnus Dei/ Nonsum dignus – Pozvání ke stolu Páně – Přijímání (přivysluhování se zpívá píseň) – Propuštění – Modlitba po přijímání – Píseň –Ohlášky – Přímluvná modlitba – Modlitba Páně – Poslání – Požehnání – Závěrečnápíseň. Pokud budou respondenti tázáni na liturgii, bude tím míněn tento pořadbohoslužeb.

Při svýchrozhovorech jsem se držela osnovy, která obsahovala čtyři hlavní bloky otázek:1. kontext (např. věk, vzdělání, náboženské pozadí respondentů),2. historie (např. kdo je přivedl do sboru, jaké mají náboženskévzdělání), 3. aktivita (jak často přistupují k VP, příprava na VP),4. zážitek (např. co zažívají při VP, co pro ně VP znamená v obyčejnémživotě). V průběhu jednotlivých rozhovorů jsem pokládala doplňující, nebojinak formulované otázky, které v osnově nejsou. Některé otázky bylypokládány jen některým respondentům, proto jsou u některých témat jen jejichodpovědi.

Všechnyrozhovory byly nahrávány na diktafon a ze záznamu pak přepisovány, aby bylodosaženo co možná největší autenticity.

Ale nyní už přejděme k rozhovorům samotným. Jak jsem se jižzmínila, dotazovala jsem celkem pět mladých lidí: tři ženy a dva muže. Jménajsou z důvodů ochrany soukromí změněna. Byli to: Rebeka, 25, svobodná, VŠ (Bc.knihovnictví), pracuje v knihovně, ve sboru působí jako učitelka nedělníškoly. David, 16, svobodný,nedokončené středoškolské vzdělání – gymnázium, záliby: příroda. Judita, 25, vdaná (manželka vikáře ČCE),nedokončené VŠ (sociální práce na FF UK). Jan,21, svobodný, nedokončené VŠ (kulturologie na FF). Magdalena, 21, svobodná, střední škola smaturitou + 3 semestry na HTF UK.

Všichnirespondenti byli pokřtěni v dětství a velká většina z nich pocházíz tradičně evangelických rodin: „Rodina je tradičně evangelická, pokřtěnájsem byla jako dítě a pak jsem křest potvrdila konfirmací, to bylo, kdyžjsem se pro víru rozhodla sama. Vše na základě rodiny a vždycky všichni chodilido kostela a víra prvotně vyrůstala z tradice, a pak teprve jsem sihledala osobní vztah.“ (Judita)

„Narodiljsem se v evangelické rodině, ačkoli matka je původně adventistka, tatínekje rodem evangelík. Já jsem v tom vyrůstal a přirozeně jsem do tohovrostl, pokud jsem tedy evangelík...“ (Jan)

Do sboru vN. všechny respondenty přivedli rodiče: „Do sboru mě přivedli oba dva rodiče,protože šli za A. B. (jméno kazatele). Od té doby chodím do N. pravidelně.“(Rebeka)

Všichni mají za sebou konfirmační přípravu, která, jak vyplýváz odpovědí, byla důležitým zdrojem informací: „Probírali jsme tam StarýZákon, Nový Zákon, tedy jejich knihy, historii, a povídali jsme si osvátostech, hlavně těch ČCE.“ (David)

„Zkonfirmačního cvičení do teď čerpám! Učili jsme se, jak vznikla Bible a knihy,církevní dějiny...“ (Judita)

„Konfirmačnícvičení bylo dobře připravený. Měli jsme otázky a odpovědi na různé otázky.Proběhla taky předkonfirmační příprava v H., což bylodobrý. Sami jsme připravovali konfirmační kázání a celé bohoslužby. Nepamatuju si ale, co se tam probíralo...“ (Rebeka)

„Konfirmace?Nepamatuju se, co se tam probíralo... já jsem jí udělalnáhodou... já se křesťanstvím zabývám spíš ve spojitosti s kulturnímpovědomím než abych se zajímal o SZ....“ (Jan)

Někteříchodili (chodí) i do jiných sborů ČCE:

„Sem tamchodím na Smíchov (jednou za půl roku). Nic pravidelnýho.“(Rebeka)

„Nejdřívejsme byli ve sboru na Jarově, ale teď jsem členem N.“(Jan)

Abychom seale dostali k tématu jako takovému. Na začátku byli respondenti tázáni nacelý soubor otázek, jak chápou VP, jak pravidelně k VP přistupují, jestlijim frekvence vyhovuje. Zjednodušeně můžeme říci, že nás zajímalo, jejich vztahk VP.

Odpovědina otázku, jak chápete VP se mnoho nelišily. Motiv odpuštění a oběti JežíšeKrista se také v podstatě shodují s chápáním VP v ČCE.

„Pro mě jeVP symbolem odpuštění. Toho, že Ježíš Kristus za nás zemřel, že díky němu námmůže být odpuštěno i v tom smyslu, že je dobré, abychom i my odpouštěli.Odpuštění díky Ježíši Kristu je podstatou VP.“ (Judita)

„Jakopřipomínku oběti Ježíše Krista za lidi.“ (Rebeka)

Všichnivíce či méně pravidelně přistupují k VP. Jejich názory se ale velmiodlišují ve frekvenci vysluhování VP v N.-skémsboru.

„Mámdojem, že celkově je teď VP častěji než dřív. Než před pár lety. Frekvence jemyslím až nadbytečná.“ (Rebeka)

„Myslím,že je to teď [vysluhování VP] méně něž jednou za 2 měsíce a mělo by to být víc.VP je základní pro víru. Symbolizuje to základní z víry a že by si točlověk měl připomínat častěji.“ (Judita)

„Mněpřijde, že kdyby byla příliš často, už by to nebyl svátek, událost. Už by tobylo každodenní součástí a už by člověk necítil nic zvláštního. VP je něcosvátečního.“ (David)

„Dostatečná,protože by mi nevadilo i kdyby nebyla vůbec…“ (Jan)

Co se týčepřípravy na VP, tam byly názory velmi podobné. Ve sboru v N. je zvykem, že sepřed tím (většinou týden dopředu), než jsou bohoslužby s vysluhováním VP,toto oznámí. Proto mají přítomní alespoň sedm dní na přípravu. Přesto sevětšina respondentů přiznává, že se na VP nepřipravují. Judita vyjadřuje názorvětšiny respondentů: „Většinou se na to osobně nepřipravuju,kromě svátků a když si vzpomenu, že ta VP je, tak se i před ní zamyslím, cojsem pokazila, zamyslím se nad tím, co by mělo být překážkou a co bych sis někým měla ještě urovnat... Ale většinou na to začnu myslet až přímo natěch bohoslužbách. Příprava není, i když si myslím, že je dobrá, ale nezvládámjí. Součástí té přípravy by mělo být zamyšlení nad tím, co člověk dělá, kdyjiným ublížil a co by si člověk s druhejma mělsrovnat...“ (Judita)

Pokud mělirespondenti odpovídat na otázky, které se dotýkaly jejich vztahu k VP,odpovídali velmi odlišně, ale motiv společenství (tedy v různých podobách)byl důležitý pro všechny. VP představuje pro jedny jakýsi integrující prvekspolečnosti, pro jiné je to symbol odpuštění mezi lidmi. Ale zazněly i negativnínázory: je to rituál bez původního smyslu nebo obřad, který společenstvírozděluje.

„Pro měznamená teda kromě historický, proč se slaví, hlavně osobně pro mě znamená, žejsem v kruhu s lidma, který pravděpodobněcítí totéž co já. Takže takový souznění. Slavit VP sám by bylo takový...“(David)

„Jednakteda v tom cítím to společenství a abychom si uvědomili, proč se VP slaví.A to, aby si člověk uvědomil, co dělá špatně, ale i když něco dělá špatně, že třebaho Pán Bůh má pořád rád. Je to dobrý na to, že se odpouštěj ty hříchy, že ti toněkdo řekne, mám sváteční pocit, že jsem v tom společenství a že dostanuposilu a tak.“ (Rebeka)

„Pro mě jeVP symbolem odpuštění. Toho, že Ježíš Kristus za nás zemřel, že díky němu námmůže být odpuštěno i v tom smyslu, že je dobré, abychom i my odpouštěli.Odpuštění díky Ježíši Kristu je podstatou VP.“ (Judita)

„Jáv tom nevidím ten nejdůležitější motiv, ve VP. Ztrácí to ten původní smysltoho společenství a je to rituál, který není z mého pohledunejdůležitější. Je to pravda trochu odlišnej zážitek,když tam člověk stojí, a lidé tam stojí v tom kruhu, ale já to vnímám jenz tohohle hlediska. Nehledám náboženský význam.“ (Jan)

„Jakonegativní, je to obřad, který rozděluje společenství při bohoslužbách napokřtěné a nepokřtěné, nemluvě ani o tom, že je kamenem úrazu křesťanské ekumeně. Ježíš došel až pod strom a volal na Zachea, aby s ním mohl večeřet, ale my ty nepokřtěnýodmítáme!“ (Magdalena)

Když bylirespondenti tázáni, aby popsali svoje pocity související s VP, odpovídalivětšinou také značně rozdílně:

„Mámpocit, naději, že by mi mohli hříchy být odpuštěny. Nebo že se člověk alespoňzamyslí nad tím, co dělá špatně.“ (Rebeka)

Judita sinebyla jistá, jestli otázce porozuměla a tak jsem jí pomohla otázkou, zda simyslí, že by se její víra mohla odehrávat bez VP? Její odpověď zněla takto:

„Samozřejměmohla, ale všechny ty bohoslužebný věcí, který se odehrávajpro mě mají i ten smysl, nejen že jdu na kázání, že jsou části bohoslužeb,který mi připomínaj v tývíře, něco symbolizujou a určitým způsobem i podpíraj tu víru. VP je důležitejsymbol a je dobrej, ale neříkám, že bez něj by tonešlo... Ale stejně jako další části..., prostě to beru jako ten nejdůležitějšíze symbolů. Ale dalo by se to i bez něj. [...] Je to důležitejsymbol, ale i víra jde bez symbolů, ale jde daleko hůř. Symboly jsou určitápodpora.“ (Judita)

„Když užtam jsem, tak to pro mne znamená kontinuitu sboru a jako ty lidi. Jak jsemnábožensky nevzdělaný, tak za tím nehledám Tělo Krista apod.“ (Jan)

Dalšízajímavou otázkou bylo, jak je podle nich Ježíš Kristus přítomen ve VP. Jejichodpovědi se mnoho nelišily od pojetí ČCE, které jsem uvedla v úvodu. Snadjen Jan měl, na první pohled, svérázný názor na přítomnost Ježíše ve VP.

„Jakospojovací článek – ta věc, který spojuje, všechny ty lidi. Takovým sblížením,že si lidi už nejsou cizí v tom kruhu.. Alespoň to tak cítím. Sice jevidím jednou za půl roku, když přijdu, ale při VP jsou bližší. I když tedy většinoujen na tu dobu VP...“ (David)

„V chlebua vínu. Já to tam cítím v tom smyslu, že si každou VP připomínáme jehosmrt. Smrt za nás. Jinak to necítím. Cítím to jako symbol.“ (Rebeka)

„Jepřítomen díky tomu, že si ho nějakým způsobem připomínáme. Určitě nenípřítomen, že by se ztělesňoval (že bych chápala chleba vyloženě jako jeho tělonebo tak), spíše tou připomínkou, a že díky němu máme odpuštění. Prostěsymbolicky.“ (Judita)

„Jáv tom nehledám žádnýho Krista v tom vínu achlebu, já to vnímám skrze ty lidi.“ (Jan)

„Doufám,že alespoň tak, jako kdykoli jindy.“ (Magdalena)

„K svatévečeři Páně náleží motiv obecenství. [...] Nikdo nemůže jeho Večeři slavit sám.[...] Večeře Kristova je v tomto smyslu svátostí jednoty. Touha po jednotěje nedílnou součástí řádného slavení Kristova stolu“ Jaká je tedy rolespolečenství při VP?

„VP jejednotící prvek sboru, že se lidé, různé osobnosti, setkají u jedné věci...“(David)

„Člověkv tom není sám, že si uvědomuje své hříchy a že vidí okolo, že i ostatnívěří ve stejnou věc a tak.“ (Rebeka)

„Má tosmysl, když jsem mluvila o VP jako o symbolu jako Božího odpuštění... Symboltoho, že nežijeme sami a žijeme mezi těma ostatníma lidmaa je důležitý, jak právě budou vztahy i mezi náma aže se odpuštění netýká je toho, že nám Bůh odpustí, ale měli bychom se nad tímzamyslet i tak právě, že my máme odpouštět druhejm, aže my potřebujeme, aby nám druhý odpustili. Symbol je i v tom, že to neníjen o Bohu a o nás, ale i o těch bližních. Ty jsou tady, a s nima my se setkáváme v tomhle světěa s Bohem skrze ně...“ (Judita)

„Vnímám tojako rituál toho společenství. Vnímám, vedle koho jsem a ajaký lidi jsou v kruhu a dívám se na ně... účastním se na tom, protože toasi lidi chtěj z nějakýho důvodu a to patřík tomu společenství a je rituál, který má význam pro to společenstvía integritu. VP pro mne znamená společenství.“ (Jan)

„Lidé nasebe většinou lépe vidí, aktivně k tomu přistoupili (zvedli se z lavic,židlí a došli dopředu nebo jinam), o něco se spolu dělí.“ (Magdalena)

Je náladave společenství při vysluhování vždy stejná?

„Zatím mámpocit, že je stejná, může se stát, že když sbor něco spojuje, jako třeba válka,ta nálada může být jiná. Ale já jsem to nezažil... Je docela zvláštní, žemládež 16-20 let vidí v podstatě totéž, jako když je tam s lidma, kterým je 50 vějš. Takovýspojující článek, který smazává takovýhle hranice“ (David)

„Někdovypadá víc soustředěně, nikdo méně. Že by měli všichni stejnou náladu, to ne.“(Rebeka)

„Určitěne. Určitý prvky vyplývající z VP jsou stejný, ale nemyslím si to záleží ina tom, jak se znaj a co k sobě cítí. Náladanemůže být stejná.“ (Judita)

„To záležína mne, jak jsem rozpoložený, v jaký probíhá situaci apod. záleží nasložení lidí, co jsou vedle a jaký k nim mám vztah... Beru všechno hodněpřes vztahy mezi lidmi.“ (Jan)

„Drtivouvětšinou je obřadní a pochmurná a proč to nevím.“ (Magdalena)

VPv ČCE vysluhuje farář. Takto je role faráře formulovaná v Agendě ČCE:„Kazatel sboru při večeři Páně předsedá, což se projevuje tím, že pronáší slovaustanovení a zahajuje svátostný hod. Při podávání chleba a vína mu mohoupomáhat presbyteři.“

Jak sedívají na roli faráře při VP naši respondenti?

„Jehoúloha je spíš rovnocenná s ostatními. Když je VP, kdy se podává kalich dokola,je mi to dokonce o něco bližší. Než když farář podává. Řídící, ale nenínezbytně nutná. Aby to vedl... Aby v tom nebyl zmatek.“ (David)

„Farář jetam na stejné úrovni jako my, ale je od něčeho farář, že jo? Je pověřenej službou slova a vysluhováním VP. Farář nemánadřazenou úlohu. Je tam, aby to korigoval. Jaká je role faráře normálně?Přináší nějaký slovo, nějakou interpretaci, jak to cítí, jak to má být správné.Farář tam dává kus sebe! Beru to jako s kázáníma.Kázání každýho faráře je jiný. Jsou ze stejné církve,přesto jsou rozdílné osobnosti.“ (Rebeka)

„Farář je jedinej ordinovanej, kterej může VP vysluhovat, ale pro mě to zase tak důležitýnení. Může jí vysluhovat i jinej člověk. Pro mě tonení tak důležitý. Ale u nás je to tak daný a taková je jeho role...“ (Judita)

„On je tenintegrující člen, který lidi k sobě váže tím, že ke každýmupřijde a dá mu to. Je to ten spojující článek těch lidí. On je ten manifest apod tím je skrytý to společenství.“ (Jan)

„Zrovna naněj připadlo, aby nesl chleba, víno nebo obojí, ale udělat by to mohl kdokolijiný.“ (Magdalena)

Na rolipresbyterů ve sboru jsem se zeptala také. Odpovědí mi bylo povětšinou to, žeroli presbyterů vidí tak, že pomáhají faráři, aby když je více lidí,vysluhování šlo rychleji. Ani jednou jsem se nesetkala s názorem, že rolepresbyterů by měla být chápana jako účast celého sboru na vysluhování VP.

„Rolepresbyterů? Já jsem to brala spíše z praktického hlediska. Když je kruhvelký, tak oni faráři pomáhají, aby to netrvalo tak dlouho. Rozhodně mi tonevadí a nepřijde mi to nepatřičný. Proč ne?“ (Rebeka)

„Rolepresbyterů je na sboru, jak si to sbor zařídí. Zažila jsem sbory, kde farář byljen jeden z mnoha, kteří vysluhovali. Pro mne je symbolické už to, že sito dáváme, může to dávat jeden z presbyterů nebo ze sboru...“ (Judita)

Dalšíotázky již směřovaly k pocitům respondentů, které zažívajív souvislosti s VP.

Jakývýznam hraje VP ve tvém běžném životě?

„Už si bezní nedovedu představit křesťanský život. Ještě dost rozlišujumezi životama třeba na táborech a ve škole. Člověk seasi nemůže vyhnout.. nedokážu si představit jakoukoli křesťanskou akci, kde byto nebylo, je to takový stmelující prvek. Obnoví mi to víru. Prostě jako kdyžna to začínám kašlat, všelijak zapomínám, když je VP, tak znova naběhnu...Takové nakopávátko.“ (David)

„Samozřejměkřesťanství samotné, ale VP samotná o sobě asi žádný.“ (Judita)

„Mám pocitvětší sounáležitosti těma lidmama. Nejsem izolovaný.“(Jan)

„Může býtjedním z 'nakopnutí' pro změnu myšlení nebo života (ale to může být cokoli).“(Magdalena)

Člověk seneustále vyvíjí. Vyvíjí se ve svých názorech, v průběhu času se můžouměnit jeho pocity, které zažívá při různých příležitostech. Zajímalo mne, jakse vyvíjejí prožitky spojené s VP. Otázkou tedy bylo, zda si pamatují nato, co prožívali při první VP a zdali si tento prožitek liší od toho, coprožívají nyní?

„Cítiljsem se zvláštně, bylo to něco novýho [při první VP].Probíhala mi hlavou bible... Mění se to, myslím na různý věci. V podstatěpokaždé na něco jinýho.“ (David)

„Pokaždémám jiný pocity. Někdy se člověk nezamýšlí nad svýma hříchama,ale nad hříchama někoho jinýho.Zamýšlí se nad tím, že by jemu měl někdo odpustit... Jestli se to vyvíjí,nevím.“ (Rebeka)

„První VPbyla úžasná, že jsem na to byla hodně připravená – po konfirmačním cvičení –při VP se snažím vzpomenou, na co všechno jsme se tam tehdy připravovalia myslím, že to vnímám dost podobně a že hodné záleží na tom, v jakéjsem situaci vztahový a to se tam pak odrazí... jako třeba když mám nějakej spor a pak si říkám, jestli k VP mám jít,neměla bych spíš něco řešit ale pak si říkám, že mi VP právě pomůže.“ (Judita)

„To serozhodně vyvíjí! Dřív jsem to bral jako divadýlko, apak jsem to začal vnímat skrze ty lidi. Dřív to jsem to bral jako nutnost, apotom jsem to začal vnímat jako součást společenství.“ (Jan)

„Při prvníVP jsem se cítila rozporuplně. Za prvé jsem cítila, že jsem tam jako by omylem,ale zároveň velkolepě, protože to bylo na sjezdu mládeže a stála jsem tam vedvou kolech společně s dalšími osmi sty mládežníky. Po myšlenkový stránce animoc ne, jinak se liší každá VP od té předchozí. Záleží hodně na podmínkách – namístě, na čase, na společenství…“ (Magdalena)

Pocity,které zažíváme při VP mohou být ovlivněny několika faktory: s kým a kde VPslavím, kdo jí předsedá, v jakém jsem rozpoložení, ale třeba také, jaký jepořad vysluhování – liturgie. Proto další otázka směřovala tímto směrem. Jak jevám blízký způsob slavení, liturgie, tak, jak se slaví v N.?

„Je škoda,že máme malou sborovou místnost, že je vysluhování na štafety.“ (David)

„Je miblízký. Způsob slavení – ano, určitě. Určitě bych nic neměnila.“ (Rebeka)

„Liturgiev N. je OK. Zažila jsem i jiné vysluhování, ve sboru v Pržně– lidé nestojí v kruhu, ale okolo oltáře je ohrádka a lidé tam jdouk té ohrádce, dostanou a zase jdou rychle pryč, aby se tam vešli další.Mně se líbí, že se společně stojí v kruhu – to je symbol společenství.Toho sdílení. Vyhovuje mně nejvíc, ale je to o tradici a také o tom,k čemu člověk zná tu symboliku. Když je člověk je katolík, a ví, že tohleve VP znamená tohle, tak to nemusí být špatný, protože vím, co co znamená a taky vím, co se bude dít a vím, kam mám jítapod.“ (Judita)

„To je mijedno, protože to beru jako rituál, ve kterém jsem pasivní.“ (Jan)

„Ano, jemi blízké. Stojíme v kruhu a faráři pomáhá laik nebo laici. Ještě by si mohliobčas vyměnit, kdo roznáší chléb a kdo víno. Oceňuju,že se zpívá, že není ticho a že farář neodříkává veršíčky a hlavně neříká 'těloa krev Kristova'. Určitě bych ale změnila zvací formuli. Místo hojně užívaného'Ježíš Kristus zve ke stolu Páně všechny pokřtěné' na to, že 'ČCE zve ke svémustolu všechny pokřtěné', protože myslím, že Ježíš Kristus zve ke svému stoluvšechny a ne jen ty, kterým je to povolený církevníma formulema.“(Magdalena)

Jak jsemse již zmínila na začátku, slavení VP v jiných církvích může být proněkoho sporné. Proto jsem se také zeptala, jak tento „problém“ cítí dotazovaní.

„Vím, jakto tam probíhá, ale přímé zkušenosti nemám... Protože i kdybych tam bylav kostele přítomná, tak bych tam nešla... Třeba u katolíků. Když nejsemkatolík, tak bych k jejich VP nešla. Ani oni by nešli. U jinýchprotestantských církví taky ne. Tam jsem snad nebyla ani na žádnýchbohoslužbách.“ (Rebeka)

„Znám to ukatolíků, ale tam jsem nešla, protože jsem věděla, že by to mohl být problémpro toho kněze. Mně osobně by to nevadilo, pro mě je to ten samý symbol, alepro ně by to bylo nějakým způsobem znesvěcující. Potom jsem zažila VPv BJB, ale tam jsem taky nešla k vysluhování, protože tam jsem senecítila dobře v tom společenství, v tom sboru, tak jsem ani nemělachuť jít VP, ale přihlížela jsem.“ (Judita)

„Byl jsemna bohoslužbách v CB a ŘKC. Tam jsem se jen koukal, nezúčastnil jsem se...Katolický bohoslužby mi přijdou hrozně odosobněný a CB je jako New Age. Nějaký halejuja, mluvení jazyky... Nevím no... CB a ŘKC jsouhrozně organizovaný. CB mi přijde neorganizovaná organizovanost, organizovanéodvázání: Kdo není odvázanej, tak nevěří. A katolickácírkev? Tam když někdo vezme hostii blbě, tak je prokletejrovnou.“ (David)

„Byl jsemu katolíků – asi sem si šel pro tu hostii, ale to se nesmí, co? Ale to je miúplně jedno. Spíš jsem se koukal na to procesí...“ (Jan)

„Nikdyjsem nebyla pozvána, takže nevím.“ (Magdalena)

Posledníotázkou, kterou byly rozhovory uzavírány, byla ta, ve které se mohli volněvyjádřit k VP, aniž byli tázáni... Jejich odpovědi stojí za uveřejnění:

„Mněpřijde docela zvláštní, že při VP, když jsem byl s rodičema,tak mi naprosto nepřišli jako rodiče v tom okamžiku. Prostě byli na stejnýúrovni – jako ostatní lidi. Už jsem v nich neviděl výjimečný osobnosti,moje rodiče, ale další lidi, se kterejma sdílím VP.Právě se jako všichni stávali kamarádi. Zvláštní prostě. Splynuli v celek,když to řeknu vznešeně.“ (David)

„Zdá se mito často, ale aby se z toho nestalo takový zautomatizovaný, že si to aničlověk neuvědomí, co by si měl uvědomit, když to bere... nelíbí se mi, když jeto na půlnoční (např. teď u Martina ve Zdi). Když je druhý den na Hod Boží, žeje to prostě moc... podle mýho půlnoční k tomunení určená. Ráno mi přijde na VP vhodnější. Ráno se to všechno tak nějakočistí. A hlavně mi to přijde moc... U katolíků se mi to zdá v rámci každébohoslužby moc. Připadá mi, že to má nějakej význam.Pro mě je to sváteční. Tedy ne že by se člověk neměl zamejšletnad tím, co dělá pořád, ale přijde mi, že pak by to ztratilo tu svátečnost...“(Rebeka)

„K VPby měli být zváni všichni. Je to symbol z křesťanství vyplývající a nemělby být církevně profilovaný. Nemělo by to být někomu uzavřený!“ (Judita)

„Já se vícsoustředím na to kázání, který mne motivuje. Kázání má pro mne mnohem většívýznam v rámci liturgie než VP. Já VP beru jako integrující činitel, kterýnemá v podstatě v dnešní době logickejsmysl, a nevím, jak to lidi vnímají, jestli to vnímají jen symbolicky, takmyslím, že za tím není žádnej obsah. Měli by asitvrdit, že je to Boží tělo, dneska to lidi už vnímají jen symbolicky... u násse z toho stává (narozdíl od katolíků) rituál, který má nějakou jinoufunkci a pro mne má funkci integrující. A že si lidé jsou rovní...“ (Jan)

Ačkoli všichni respondentipocházejí z jednoho sboru, ze stejného společenství, které je formovalo aformuje (a někteří z nich mají jen malé zkušenosti z jiných sborůČCE), navštěvovali stejnou nedělní školu a prošli konfirmačním cvičením(třebaže ne všichni si pamatují, co během přípravy probíralo), vytvořily semezi nimi postupem času značné rozdíly v pochopení a vnímání VP. Můžeme konstatovat,že snad i díky zmiňovanému konfirmačnímu cvičení, a i když, kromě Magdaleny,nemají teologické vzdělání, jejich znalosti postačovaly k tomu, aby naotázky ohledně VP odpovídali. Je zřejmé, že velkou míru rozdílnosti odpovědímůžeme přičíst právě znalostem, kterými jednotliví respondenti disponují.Všichni dotazovaní nejsou příliš (a nebo vůbec) informovaní o slavení VPv jiných církvích a mají také mnohé předsudky, které se mohly vytvořitběhem jedné návštěvy jednoho konkrétního sboru, a posléze přeneseny na církevjako takovou. Také nejistota, co se vlastně stane, když půjdemek přijímání např. v římskokatolické církvi, svědčí o polovičatýchznalostech. Respondenti vědí, že plné interkomuniozatím neprožíváme, ale z jakého důvodu a co to pro obyčejné věřící znamená,nevědí.

Článek jezaložen na semestrální práci autorky na IES ETF UK v rámci předmětu Vybranékapitoly z psychologie a sociologie náboženství.

Jménobiskupa Dominique Marie Varleta(† 14. 5. 1742)je natolik spjato s dějinami nizozemské Starokatolické církve a tím i proostatní starokatolické církve tak důležité, že se hodí tehdejší událostizrekapitulovat.

17.století je církevně charakterizováno stoupajícím vlivem jezuitů, kteří sepozvolna snažili likvidovat každé jim protiřečícímínění. Tehdy panoval velký spor v nauce o milosti. Zvláště univerzita v dnesbelgické Lovani byla baštou přísného učení podleAugustina, proti kterému se stavěli jezuité s pohodlnějším učením člena svéhořádu Moliny. K nejvýznamnějším přívržencům augustinovského učení patřil CorneliusJansenius, který se jím velice zabýval již od svéhoraného mládí a který položil základ ke knize, která vyšla až po jeho smrti podtitulem Augustin a Augustinovo učení ozdraví, nemoci a uzdravování lidské přirozenosti. Tato kniha bylarůznými papeži na popud jezuitů zakázána, našla však ve Francii a Nizozemímnoho přívrženců. Spor byl navíc vyostřen odsouzením další knihy,povznášejícího výkladu Nového zákona od autora jménem PasquierQuesnel. Jeho kniha byla označena za jansenistickou.Proti jejímu odsouzení se početní biskupové z Francie odvolali čili apelovalike koncilu, a obdrželi proto název apelanti, zatímcoostatní, kteří odsouzení přijali, dostali jméno akceptanti.

V Nizozemíbyl spor o obsazení arcibiskupského stolce v Utrechtu.Na jeho vyřešení do značné míry záviselo vítězství jezuitů. Obsazení bylo vrukou utrechtské kapituly, která smýšlela ostře protijezuitsky. Nejprve se jezuité pokoušeli o lest.Arcibiskup Peter Codde byl předvolán do Říma a tampomocí nejrůznějších záminek zdržován dva a půl roku. Mezitím mělo být jehoarcibiskupství zpracováno jezuity. Do toho zasáhla vláda a vyhostila zezemě jezuitského vikáře jménem De Cock. Po smrtiarcibiskupa Coddeho v roce 1710 zůstal arcibiskupskýstolec uprázdněný, dokud se kapitula v roce 1713 nevzchopila a nezvolila novéhoarcibiskupa jménem Cornelius Steenhoven.

Kdo všakměl nově zvoleného arcibiskupa vysvětit? Na oznámení o volbě do Říma nepřišlažádná odpověď; tam věřili, že žádný z biskupů se neopováží, aby svěceníuskutečnil. V pravý okamžik přišla pomoc od biskupa Varleta.Ten se narodil v roce 1678, byl vysoce zbožné povahy a působil delší dobu jakomisionář v Americe. Jeho horlivá misijní činnost přiměla papeže, aby hopřevelel do jiné důležité pracovní oblasti, a sice do Malé Asie. Papež KlementXI. ho povolal z Ameriky nejprve zpět do Evropy a jmenoval ho biskupem Askalonu a též koadjutorem biskupa z Bagdadu. Když přijel Varlet do Paříže, vrcholily tam právě spory kvůli papežské buleUnigenitus zavrhující Quesnela.Varlet se bez váhání postavil na stranu apelantů. Nemohl se dlouho zdržovat v Paříži, protožepospíchal, aby nastoupil cestu na Blízký Východ. Nejprve se chtěl nalodit vAntverpách, avšak našel k tomu výhodnější příležitost v Amsterdamu. Tam senechtěl zdržovat v protestantských ubytovacích zařízeních, a ubytoval se protou faráře Krijse, jehož jméno znal ze svýchmisionářských dob. U něho přišla řeč na tísnivou situaci nizozemských katolíkůa biskup Varlet nabídl pomoc tím, že biřmoval vAmsterdamu přes 600 osob, což poté opakoval i ve městě Leidena Utrecht. Potom odcestoval, aby se přes Petrohraddostal do Astracháně a Šamaky.Jakmile tam dorazil, oznámil mu jeden jezuitský páter, že byl zbaven svéhoúřadu, protože opustil Paříž, aniž by podepsal bulu Unigenitus,a dále protože vykonával v Nizozemí biskupské funkce bez svolení bruselskéhointernuncia. Varlet byl z takového postupu, kdy munebyla dána žádná možnost k obhajobě, ohromen. Cestoval proto okamžitě zpátky av roce 1721 se opět objevil v Amsterdamu, kde rád znovu využil pohostinnostpřátelského faráře. Do Paříže již jet nechtěl a vedl poté dvacet let spor o svéprávo s Římem.

Mezitímpoznal nizozemskou církev, studoval její dějiny a bylo mu stále více zřejmé, žei zde se bojuje o právo. Když ho utrechtská kapitulapožádala, aby vysvětil zvoleného biskupa, rád vyjádřil svou ochotu. Dne 15. 10.1724 vysvětil v Amsterdamu Cornelia Steenhovena na utrechtskéhoarcibiskupa, a to nikoliv, jak mu bylo předhazováno, kvůli výčitkám svéhosvědomí, ale „z hloubi celého srdce a úplnou ochotou“, jak sám později napsal.Když brzy poté Steenhoven zemřel, vysvětil Varlet také jeho nástupce BarchmanaMuntierse a po jeho smrti ještě biskupy van der Croona a Meindaertse.

To, že Varletova služba prokázaná Nizozemcům byla špatně přijímánave Francii, je pochopitelné. Sice je neopodstatněná fáma, že měl být unesen doFrancie, ale jisté je, že se ho pokoušeli podplatit penězi a slibovanými úřadyvelvyslanci Francie, Španělska a Portugalska, aby Nizozemce nepodporoval.

Dne 14. 5.1742 biskup Varlet zemřel ve městě Rhijnwijk. Nizozemská církev si ho připomíná s velkouvděčností, protože jí jako jediný poskytl možnost k další existenci, totižudělením biskupského úřadu v apoštolské posloupnosti, která má být podlekatolické tradice bez přerušení předávána dále z biskupa na biskupa. O jejízachování se nizozemská církev poté postarala sama obsazením biskupských stolcův Haarlemu a Deventeru.

Podle Der Katholik,Bern 30. 5. 1942

Hans Jorissen a Hans Waldenfels

Církev, to byla vždycky také pronásledovaná církev. (…) Žádné dějinné období nepůsobilo po sobě tak dlouho jako doba pronásledování prvotních křesťanů v antické římské říši. To skončilo za Konstantina a z pronásledované církve se stalo v říši státní náboženství a křesťanství samo se stalo nosným kulturním faktorem potom následujícího křesťanského Západu. Až dodnes jsou ale tehdejší mučedníci svědky počátků církve.

Početně nejkrutější pronásledování japonských křesťanů v období Tokugawa, při kterém bylo brutálním způsobem usmrceno na 40 000 lidí, už takovým způsobem nezapůsobilo. Zatlačení křesťanství do podzemí se náhle dostalo na veřejnost teprve tehdy, když se 17. března 1865 ti křesťané, kteří ve skrytu přežili, v kostele Urakami v Nagasaki jako křesťané projevili. Bez kněží a bez svátostí žili asi tak 200 let svoji víru tak, jak bylo možno, hlavně na ostrovech před Nagasaki, a zachovali si ji po celé období japonské izolace vůči cizině (jap. sakoku). Teprve v současné době přezkoumávají v Japonsku historikové tuto dobu jako období raného setkání Evropy a Dálného východu se všemi různými motivacemi tohoto setkání.

Do stejného nezpracovaného a částečně z povědomí vytlačeného rámce patří stejně tak moderní dějiny pronásledované církve v Mexiku, v Rusku a v Číně, v posledním století také v dřívějším Československu. Tomu je věnována pozornost v této knize, a to z mnoha důvodů.

Předně: existovalo v Československu – jako ostatně také v soudobé Čínské lidové republice po roce1949 – úsilí o strukturní záchranu církve, a to zevnitř i z vnějšku.

Za druhé: v této zemi je toto úsilí spojeno se jmény velmi konkrétních mužů, v neposlední řadě se jménem Felixe Davídka. Tato vysoce nadaná osobnost se ocitla po ukončení státního pronásledování spolu s četnými přáteli a přívrženci kvůli svým rozhodnutím v situaci odmítnutí se strany nositelů církevní autority, a tím pádem byla pronásledována i z druhé strany. Zde zůstává i s odstupem času pachuť bezpráví, které se stalo z více stran.

Za třetí: strategie přežití, které se vyvinuly a vznikly v různou dobu a na různých místech, zůstávají tématem hodným diskuse, protože se při tom také vždy jedná o reformní schopnost církve samotné, v jejím myšlení a jednání. Toto téma se nevyřídí tím, že umřou příslušní lidé určité doby a na určitých místech světa. Již proto zůstává celá řada pozdějších reakcí poměrně pochybná.

Jednou prvních těchto reakcí je soustředit se na jednání a chování jednotlivých osob. Do očí bijící je v této souvislosti hanobení vedoucí postavy biskupa Davídka. Zde předložené dokumenty dokazují jasně, že Davídek nebyl slabomyslný a že se na tomto místě pracuje s pomluvami. Nebyl nemocný, proto není možno s poukazem na nemoc pochybovat osvěcení jím udělených. Zde zveřejněné dokumenty dokazují rovněž nezávisle na této námitce, že Davídka je nutno uznávat za platně vysvěceného biskupa nacházejícího se v apoštolské posloupnosti.

Proti Davídkovi a jeho stoupencům také není možno vznášet námitky, že se příliš usilovně zasazovali o přežití starocírkevní biskupské struktury a ozajištění příslušně platně vysvěceného kněžstva. Svědčí proto o cynismu, když se jeden vysoký církevní hodnostář vyjádří – s poukazem na Koreu a Japonsko – v tom smyslu, že církev může nouzově i delší dobu přetrvat bez klerikálního úřadu. Že Davídek v době, kdy se Svatá stolice ještě o tom definitivně nevyjádřila, považoval svěcení žen za mimořádných podmínek za dogmaticky ospravedlnitelné a na základě toho zřejmě udělil několika ženám svěcení, to jev této souvislosti druhořadý problém.

Neprávem se také tvrdí, že Davídek zanedbával pastoraci laiků a jejich vzdělávání. Opak je pravdou. Jím uspořádávané kurzy byly úplně stejně přístupné kandidátům kněžství jako laikům a jím vysvěcení kněží byli od samého začátku stejně určeni pro službu věřícím. Že v hierarchicky strukturované církvi musí mít práce s laiky zásadní a nenahraditelné místo, to byl jeden ze stěžejních bodů jeho pastorační koncepce.

Davídek si nikdy nepřál dvě církve. Dvě struktury nevytvářejí přece dvě církve, zrovna tak jako více vedle sebe existujících obřadů neodporuje jedné jediné církvi. Rozhodující rozdíl spočíval tehdy v Československu jednoznačně v tom, jak se posuzoval možný přístup k politice a k vládě. Zatím co oficiální církevní struktura hledala svoji cestu ve veřejném souhlasu s vládou nebo dokonce v podporování vlády,která přece prostor církevní svobody důrazně omezovala, usilovala druhá církevní struktura o to, aby ohrožené a uzavírané prostory svobody udržovala otevřenénebo je znovu otvírala, a to bez pomoci vlády nebo dokonce proti ní, ale pokud možno s vědomím Říma. Závěrečné posouzení římské východní politiky za papežů pozdního 20. století ještě nebylo formulováno a toto posouzení nebude moci být jenom čistě teologické povahy. Podezírání, že jednotliví postižení měli údajně nesprávný anebo příliš přehnaný strach, nevedou ani zde k objasnění tehdejší situace.

Právem se zdůrazňuje, že církev se pravdy nemusí obávat, že naopak pravda osvobozuje (srv. J 8,32). Potom ale věrohodnosti církve napomáhá to, že se historické pravdě úplně a zcela vystaví a v duchu spravedlnosti a lásky učiní po právu i těm lidem, kteří jsou i nadále zahnáni do podzemí, aniž by se jich kdo ptal nebo je vyslechl.

Zacházení s tajně vysvěcenými tak, že jsou vlastně degradováni – místo biskupa presbyter (kněz), místo presbytera jáhen – je stejně tak málo přesvědčivé jako zřejmě pravidelné pochybnosti o platnosti svěcení. V případech křtu uděleného nekatolickými křesťany se již dávno postupuje úplně jinak.

Zde předložená kniha neobžalovává. Chce posloužit pravdě a podat svědectví o tom, jak muži a ženy žili a zažívali svoji víru v době krize. Krizové situace vedou často k tomu, že se lidé nacházejí a pohybují na ostří nože. Krizím není možno zabránit. Kdo žije v krizové situaci nebo ji prožil, ten si zaslouží sympatii a vlídné, laskavé jednání. Pro takové jednání v církvi chce tato kniha dělat reklamu a svým způsobem přispět k rehabilitaci těch svědků víry, kteří v dobách tvrdého pronásledování „nesklonili své koleno před Baalem“(srv. 1 Kr 19,18). Toposlední posouzení všech věcí náleží stejně jedině Bohu samotnému.

Přeložil Jiří G. Kohl. Bibliografické údaje: Petr Fiala/Jiří Hanuš, Die Verborgene Kirche. Felix M. Davídek und die Gemeinschaft Koinotés. Herausgegeben von Hans Jorissen und Hans Valdenfels. 2004 Ferdinand Schöningh, Paderborn. 275 S., ISBN 3-506 72447-9. Doslov se nachází na str. 273-275.

Daniel Arnošt se narodil v roce 1633 v rodiněPetra Fingula, kazatele bratrské církve v Jablonném vseverních Čechách. Jeho matkou byla Alžběta, dcera J. A. Komenského z druhéhomanželství (první byla obětí morové epidemie po r 1621). Rodina patřila ktisícům exulantů, kteří v 17. století odcházeli do ciziny (Slovensko, Uhry, Polsko,Horní a Dolní Lužice a Slezsko) s nadějí na návrat do osvobozené vlasti.V exilu žil Fingulus v Mokrém u Gdaňska, od roku 1662 byl seniorem Jednoty. Na památkuposledního působiště svého otce ve vlasti přidal Daniel Arnošt ke svému jménupříjmení Jablonský. Po absolvování bratrských škol v Lešně,které mu daly základní vzdělání, pokračoval ve studiu na universitě veFrankfurtu nad Odrou, které v roce 1680–82 doplňoval cestováním pozápadoevropských zemích (zejména Anglii a Holandsku). Zde získal bohatévědomosti o novověkých proudech bohosloveckých a přijal mnoho myšlenekosvícenských. Po návratu z cest pracoval na různých místech: byl kazatelem vMagdeburgu, rektorem v Lešně, kazatelem v Královci ave svých 33 letech byl instalován dvorním reformovaným kazatelem v Berlíně.

U berlínského dvora se stále více prosazovalopřání po spojení luterské a kalvínské církve v jednu protestantskou. V doběpřežívání ortodoxie v protestantských církvích byl úkolem sjednocení pověřen D.A. Jablonský. Zajel proto do Hannoveru, aby se setkal s G. W. Leibnizem. Na hannoverském dvoře byly také dobré podmínkypro sjednocení církví. Žofie, manželka hannoverského vévody a dcera českéhozimního krále Bedřicha Falckého, je podporovala. Své návrhy na sjednoceníluterské a reformované církve v Prusku vyložil Jablonský ve spisu Cesta k míru.Pro odpor teologů v luterských sborech však nebyly Jablonského návrhypřijaty.

Daniel Arnošt Jablonský měl velké zásluhy napovznesení vzdělanosti v Prusku – svou vlastní vědeckou prací, svýmspolečenským postavením a svými styky. S Leibnizemvypracovali návrh na zřízení akademie v Berlíně. Akademie byla otevřena r.1700. Po Leibnizově smrti (1716) se stává Jablonskýjejím presidentem. Uplatnil se vědecky jako bohoslovec starozákonník.Dvakrát byla vydána jeho Hebrejská bible, šest let řídil zpracování Talmudu.

Další práce vznikaly v souvislosti s jehopovinnostmi seniora Jednoty bratrské. Dodnes je důležitým pramenem jehoHistorie sandoměřského ujednání mezi evangelíkykrálovství polskolitevského.

Když král saský, aby získal polskou korunu,přestoupil od luterství ke katolictví a zklamal tak naděje polskýchevangelíků, vydal Jablonský na jejich ochranu Přání utlačovaných evangelíků vPolsku a až dokonce svého života vedl zápas o zachování základních právevangelíků v Polsku (v prvé řadě Jednoty); dvakrát zachránil sbor v Lešně. O pomoc utlačovaným slovenským evangelíkům se naJablonského obrátil i superinetendant Daniel Krman (spolutvůrce vydání tzv. hallskéBible). Jablonský mu zprostředkoval setkání s králem. Protože obnovená Jednotaochranovská i pro své působení ve světě trvala na apoštolské posloupnosti,přenesl Jablonský biskupství na Davida Nitschmanna(1735) a o dva roky později i na Zizendorfa.Jablonský byl jedním ze zakladatelů pruské osvícenské kultury. Zemřel 25. 5.1714.

Zdroje

Placht, V.:Kostnické jiskry 21/81 str. 3

Kosina, J.:Velikáni našich dějin, Jos. R. Vilímek, Praha, 444

http://www.mzm.cz/mzm/biblekralicka.html

http://zavodsky.webz.cz/evropa/emigranti.htm

PřipravilaVeronika Handová

Publikace Historická reflexe filozofických systémů je dílem absolventa Katolické teologické fakulty UK Jaromíra Beringera a svým obsahem volně navazuje na autorovu předchozí knihu Úvod do dějin patristické a scholastické filosofie, vydanou před dvěma roky. Její tvůrce se podle svých vlastních slov nesnaží o dějinnou rekonstrukci filozofie, ale spíše mu jde o to předložit zájemcům ucelený obraz vývoje světového myšlení v historicko-filozofickém kontextu. Velkou pozornost věnuje právě křesťanskému filozofickému myšlení, jeho proměnám a vlivu na společnost.

První část knihy je zaměřena na vývoj antického myšlení od jeho naprostých počátků až po helénské období a plynule přechází v druhou část orientovanou na patristickou a scholastickou filozofii. Ta je nečekaně uvedena již Pavlem z Tarsu, jeho polemikou s řeckými filozofy a jeho teologickými východisky, které se staly zdrojem pro další období vývoje. V rámci patristiky i scholastiky je podrobně rozlišena velká řada směrů křesťanského myšlení a autor se zde věnuje i méně známým či nesnadno zařaditelným postavám. Své místo tu má i arabská a židovská filozofie.

Třetí část publikace se pak soustředí na období novověku. Nejprve jsou naznačeny společenské změny, ke kterým v této době dochází, a následně je zde zachycena proměna podoby evropského myšlení a podrobně jsou popsány i všechny významné směry, jež se na základě těchto událostí zrodily. Poslední, čtvrtá část je věnována 20. století a zahrnuje jak směry kritizující metazyfiku či navazující na fenomenologii, tak i křesťanské myšlení obnovující učení Tomáše Akvinského v „novém věku“. Prostor je také věnován „hypermoderním“ směrům jako je postmodernismus a strukturalismus.

Celkově působí publikace velmi dobrým dojmem a její první tři části důkladně zachycují veškeré významné myšlenkové počiny uvedených epoch lidských dějin. Čtvrtá část zaměřená na 20. století však již tak vyčerpávající není a řada důležitých autorů je z nepochopitelných důvodů vynechána. Například novopozitivismus je zde uveden jen velmi okrajově a jeho hlavní představitelé jako Ludwig Wittgenstein či Rudolf Carnapne jsou zmíněni vůbec, i když svým přínosem nepochybně ovlivnili celou zmíněnou epochu světového myšlení. Pozdější filozofie vědy také není zastoupena a ani tak významní autoři jako Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend či Thomas Samuel Kuhn zde nejsou uvedeni. Tento fakt se sice dá pochopit tím, že Jaromír Beringer se věnuje do velké míry hlavně křesťanským autorům a například v rámci novotomismu zmiňuje i představitele jinde opomíjené, nicméně to vede k jisté nevyváženosti obsahu. Zmíněný nedostatek nemůže vynahradit ani pestrý seznam literatury uvedené v závěru pro případné další studium. Navíc vzhledem k rozsahu zpracovávaného tématu se autor nemohl vyhnout značnému zjednodušení jednotlivých systémů. Ty jsou mnohdy prezentovány jen v jakémsi náhledu, jenž sice neuspokojí náročnějšího čtenáře, ale pro úvod dodaného tématu je většinou postačující, což byl i hlavní záměr této publikace.

I přes uvedenou výtku je tedy kniha Historická reflexe filozofických systémů poměrně zdařilá a je ideální pro každého, kdo chce získat širší přehled ve vývoji nejrůznějších myšlenkových směrů od jejich prvopočátků až po dnešní dobu a zvláště pak v oblasti křesťanského myšlení. Kladně je také potřeba ohodnotit autorův pokus o vlastní interpretaci některých systémů i jeho čtivý styl a celkovou srozumitelnost předkládaného textu. (Martin Noska)

Podobné téma – dějiny myšlení – má i kniha Krize rozumu od Johna W. Burrowa (vyd. CDK Brno v edici Dějiny a Kultura). Tentokrát je časový rámec užší, od revolucí roku 1848 po první světovou válku; o to však může výklad postupovat s větší podrobností. Samozřejmě i tak musí autor zjednodušovat a vybírat jen nejpodstatnější. Ale celkový dojem je přesto jasný: kniha nabitá informacemi a mimořádně zasvěcená, takže zprostředkovává nejen učebnicová fakta, ale i pozadí událostí a méně známé detaily. A navíc je J. W. Burrow dobrým vypravěčem, který dokáže s přehledem a s pointou vykládat i velice spletité zákruty evropského filozofického a sociálního myšlení devatenáctého století. Klíčového století, které bylo svědkem jednoho z největších kulturních a duchovních přerodů v dějinách lidstva a které dodnes v řadě směrů určuje půdorys našeho sociálního a vědeckého života.

Poslední kniha o dějinách, které se budeme věnovat, je věnována hlavním postavám a směrům moderní katolické teologie. Napsal ji nizozemský teolog Ted Schoof, vydalo nakladatelství Vyšehrad a jmenuje se poněkud záhadně Aggiornament na prahu 3. tisíciletí? Hlavní část knihy se věnuje teologickému vývoji zhruba „od Johna Henry Newmana po Jana XXIII.“, tedy od devatenáctého století po II. vatikánský koncil v šedesátých letech století dvacátého. (Tato část sice již česky vyšla, a sice počátkem sedmdesátých let, ale větší část nákladu knihy byla z rozhodnutí „normalizačního“ režimu zničena.) Navazující „sondy“ poté dovádějí čtenáře v některých směrech ještě dále, zejména v nizozemské teologii až do doby zcela nedávné. Pro nás Čechy, kteří jsme byli od světového teologického vývoje částečně odříznuti, je takové shrnutí vývoje nenahraditelné. A zajímavá je i konfrontace myšlení a nadějí doby po II. vatikánském koncilu se studenější a složitější realitou dneška.

Americký teolog Matthew Fox dal své knize název Příchod kosmického Krista a podtitul Uzdravení Matky Země a počátek globální renesance (česky vydalo nakl. CDK Brno). Pokud z podtitulu tušíte, že plave ve vodách blízkých hnutí New Agea ekologickému hnutí, pak se rozhodně nemýlíte; titul ale ukazuje křesťanským směrem. Fox hledá inspiraci především v bibli a u středověké mystiky – Mistra Eckharta, Hildegardy z Bingenu a dalších – a daří se mu ukázat, jak může být mystický přístup ke světu aktuální a v čem spočívá jeho význam.

Některé prvky Foxovy knihy jsou ovšem přehnané a sporné. Když knihu končí litanií prosící Boha oosvobození od patriarchálního způsobu myšlení – v době, kdy patri-archát v doslovném smyslu, tedy vláda otců a otcovského principu, rychle zachází na úbytě a problémem se naopak stává naše neschopnost otcovství a nedostupnost přiměřené mužské role – zdá se mi být už dokonce směšný. To však nic nemění na faktu, že kniha obsahuje i některé z nejlepších myšlenek o mystice, jaké jsem u současného křesťanského autora četl, a především že jak utrpení tvorům a ničení Země, tak i duchovní problémy, které autor adresuje, jsou přetrvávající výzvou našemu křesťanství a lidství. Přes půldruhého desetiletí, které uplynulo od uveřejnění anglického originálu, tato kniha neztrácí na aktualitě.

Časopisy: Teologie & Společnost 2/2004 má hlavní téma Tradice otců. Ladislav Heryán a Lenka Karfíková teologicky, Jiří Hanuš na příkladech pojímání naší národní tradice v textech z posledních sedmdesáti let. Navíc výtvarný doprovod Otty Stritzka, rozhovor s M. Eliadem a další. Souvislosti 01/2004 s hlavními tématy Ezra Pound a Filmový dokument a mj. také se zajímavou studií Jitky Bednářové o vztahu Josefa Floriana a Léona Bloye, jak se jeví ve světle nedávno poprvé uveřejněných Bloyových deníků. (JaS)

Demokratickýkandidát na úřad prezidenta USA, který je vyznáním katolík, přistoupil kvelikonoční eucharistii navzdory tomu, že před nedávnem Vatikán ústy jednoho zvysoce postavených kardinálů vyhlásil, že politikům, kteří podporují právo nainterrupci, by eucharistie měla být odepřena.

Kerrypřijímal na sobotní večerní mši v bostonské kapli PaulistCenter nedaleko svého bydliště, kam podle svého mluvčího obvykle dochází nabohoslužby.

„Jednáme jsme podle pokynů svéarcidiecéze, “ řekl kněz Joe Ciccone,který Kerrymu přijímání podal. „Řekli nám, že ho mámek přijímání připouštět.“

Bostonská arcidiecéze „nebráníoficiálně nikomu přistupovat k přijímání, “ řekl mluvčí arcidiecéze P. Christopher Coyne. Dále řekl, žeje na každém, aby se sám rozhodl, zda k eucharistii přistoupí nebo ne.

Ve dnech před tím, než Kerry v Paulist Center navštívilvelikonoční mši, dostali bostonští duchovní řadu výhrůžných telefonátů ae-mailů od katolíků, kteří se domnívali, že by se senátorovi mělo přijímáníodepřít.

PaulistCenter přitahuje katolíky, kteří nejsou spokojeni s některými konzervativníminázory Vatikánu anebo kteří se cítí jinak odcizení římskokatolické církvi. Dokomunity patří páry homosexuálů, jejichž adoptivní děti zde – na rozdíl odjiných bostonských farností – křtí. V listopadu se vedení centra rozhodlonepředčítat při bohoslužbách list massachusettských biskupů, který se stavělproti manželství homosexuálů.

Komunita není geografická aleideová, přitahující lidi z dalekého okolí, řekl Drew Deskur, hudební vedoucí centra a člen farnosti více neždvacet pět let. „Tohle není žádný svatý Za rohem, “ řekl DrewDeskur, „tohle je úmyslně vytvářené společenství,které přitahuje lidi z celého Bostonu. Snažíme se zajistit, aby se tu každýcítil vítán a aby se každý účastnil liturgie.“

V kapli se slouží mše a lze zdeudílet kteroukoli svátost vyjma manželství. Centrum nepřipomíná tradičníkostel, ale je skryto mezi kamennými řadovými domky. Během bohoslužeb hraje kapela,text písně se promítá na čelní stěnu, takže se přítomní mohou připojit kezpěvu.

PaulistCenter bylo založeno v roce 1970 a pracuje s povolením biskupa. Centrum je všakfinančně nezávislé na diecézi. Tradičně se věnuje „katolíkům na okraji“. Nastartovalizde podpůrnou skupinu pro rozvedené katolíky – tyto skupiny se později objevilypo farnostech v celých Spojených státech. Centrum také poskytuje přístřešískupině bisexuálních a homosexuálních katolíků a má program pro bývalékatolíky, kteří zvažují návrat do církve. Dále centrum pomáhalo rozběhnoutHladový pochod, nyní každoroční dobročinnou akci, jež shromažďuje peníze naprovoz polévkových vyvařoven pro celý region, a také zde organizují zádušní mšeza bezdomovce, kteří zemřou bez rodiny a blízkých přátel.

Ze zprávy agentury AP (reportérka Jennifer Peter) vybral a přeložil JaS

pořádaný Institutemekumenických studií v Praze a Vyšší sociálně pedagogickou a teologickouškolou Jabok se koná ve dnech 14. - 15. května 2004 vprostorách Jaboku, Salmovská8, Praha 2, v 1. patře.

Program semináře

Pátek 14. května 2004

16:45 káva, čaj

17:00 Vlastimil Dufka: „Liturgiaa hudba: liturgické slávenie akozákladné východisko pre chápanierituálnej hudby“

18:15 diskuse k přednášce

19:00 přestávka a občerstvení

19:30 hudební nešpory

Sobota 15. května 2004

8:50 káva, čaj

9:05 Hana Wörner„Dějiny liturgické hudby“

9:45 Vlastimil Dufka „Základná charakteristika hudobno-liturgických foriem v katolíckej bohoslužbe“

10:15 panelová diskuse na téma: Co je třeba udělatk naplnění role liturgické hudby? (Vlastimil Dufka, Hana Wörner,David Holeton, Dušan Hejbal)

12:00 oběd

13:30 seminární skupiny (náplň skupin budestanovena podle zájmu účastníků)

15:00 liturgie

16:00 závěr + reflexe semináře

Teze hlavní předášky

Dnešná situácia ahľadanie „kritérií“ pre liturgickú hudbu

Hudba ako neoddeliteľná súčasť liturgického slávenia

Rozdiel medzihudbou náboženskou, posvätnou, cirkevnoua liturgickou

Konštitúcia o posvätnejliturgii Sacrosanctum conciliuma jej základné východiská prechápanie liturgickej hudby

Pohľad na liturgickúslužbu kantora v minulosti a dnes

Profesionalitakoncertného umelca aprofesionalita liturgického hudobníka

„Reč“ liturgického slávenia a liturgickej modlitby ako základnévýchodisko pre liturgickúhudbu

Subjekt slávenia (liturgické zhromaždenie)a liturgická hudba

Aktívna účasť veriacich na liturgii a hudobno-liturgickéformy (funkcia aklamácie)

Doxologická funkcialiturgickej hudby

Koinonia a liturgická hudba. Liturgickáhudba ako prostriedok pre vytváranie spoločenstva.

Modlitbaprosby a jej hudobné formy

DokumentUniversa Laus 2003 o liturgickejhudbe a jeho dôraz naspiritualitu ako „znameniečasu“ pre dnešok.

Existují doklady[1], že Letnice byly od 3. stol. náhradním křestním termínem Velikonoc. Dnes, kromě této křestní funkce, bývají vhodnou příležitostí k ekumenickým setkáním. Byli jsme pokřtěni stejným křtem a naše jednota není plodem našeho snažení, ale darem Ducha. Tím, že vigilie nemusí obsahovat eucharistickou slavnost (ta je obsahem vlastního svátku ve dne) mohou ji slavit nejen křesťané různých vyznání, ale mohou ji předsedat i neordinovaníslužebníci. Struktura letniční vigilie se podobá vigilii velikonoční[2],[3].Jádro tvoří blok biblických čtení, poukazujících na různé aspekty dějin spásy. Každé ze čtení může mít úvod, vlastní čtení (s výhodou dramatizované, s rozdělenými rolemi lektorů), tématicky související zpěv žalmu či kantika a prostor pro modlitby zakončený modlitbou předsedajícího. Akustické vjemy jsou podpořeny vizuálními - přibýváním světla během vigilie a promítáním obrazů k jednotlivým čtením.

1. Prostor je temný. Shromáždění setrvá chvilkuv tichu. Poté se zpívá Veni creator spiritus (Taizé)

2. Předsedající pozdraví shromáždění liturgickým pozdravem, např.: Milost našehoPána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Shromáždění odpoví: Amen.

3. Úvod do liturgie přibližující duchovní smysl slavnosti. (Technické pokyny je lépe sdělit před začátkem liturgie, např. v souvislosti s nácvikem zpěvů).

4. Je rozsvíceno, nebo lépe přineseno světlo (lucerna) a postaveno uprostřed shromáždění. Předsedající se modlí starobylou modlitbu začátku lucernaria:

Díky vzdáváme tobě, Pane,

skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána,

skrze něj jsi nás osvítil a zjevil nám světlo neporušitelné.

Kdyžjsme překonali délku dne,

přicházíme na počátku noci obdarováni světlem dne,

které jsi stvořil k našemu nasycení.

Když nyní, z tvé milosti nepostrádáme světlo večera,

chválíme tě a oslavujeme tě

skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána;

skrze něj ti patří sláva, moc a čest s Duchem svatým

nyní i vždy až na věky věků.

Amen.

5. 1. čtení Gn2, 4b-24 - stvoření podle Jahvisty (o velikonoční vigilii se čte stvoření podle Kněžského kodexu – Gn 1, které více odpovídá evoluční teorii; tato starší perikopa je zase více ekologická). Čte vypravěč, Hospodin (ve všech čteních by to měla být stejná osoba, není důvod proč by to nebyla žena) a člověk. Obrázek: Adam a Eva. Freska z katakomb sv. Petra a Marcelina v Rímě. 3. stol., zdroj:

http://ccat.sas.upenn.edu/~humm/Topics/AdamNeve/a_n_e07w.jpg

6. Žalm 33– Plná je země Hospodinovy milosti (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str. 68)

Během každého žalmu (kantika) se rozsvítí další svíce.

7. Orace

Modleme se: (vždy následuje chvíle pro tiché čihlasité modlitby shromáždění k tématu; poté předsedající uzavře)

Rozjímáme,Bože, o podivuhodném díle stvoření.

Dej,ať pochopíme,

žej eště větší je jiné tvé dílo:

naše vykoupení v plnosti času

skrze tvého Syna, Ježíše Krista,

který s tebou žije a kraluje na věky věků.

R: Amen.

8. 2. čtení Gn 11, 1-9 - Babylónská věž – zmatení jazyků; čtou: Vypravěč, lidé, Hospodin. Obrázek: Babylónská věž, Pieter Bruegel starší, 1563; zdroj:

http://www.kfki.hu/~arthp/art/b/bruegel/pieter_e/painting/babel1.jpg

9. Ž 104– Veleb duše má, Hospodina (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str. 209)

10. Orace

Modleme se

Nebeský Otče, dáváš nám úplnou svobodu.

Může se postavit i proti tvé vůli.

Odpusť nám všechny babylónské věže –

pomníky lidské svévole a hlouposti,

a veď si nás svými cestami.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

11. 3. čtení Ex 14,10 – 15,1 – záchrana v Rákosovém moři; čtou: Vypravěč, Izraelité, Egypťané, Mojžíš, Hospodin.Obrázek: Otevření moře, současné dílo, Dennis a Phillip Ratner Museum; zdroj:

http://ratnermuseum.com/exodus/_img0021.html

12. Kantikum Ex 15 – Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str. 304) Obrázek: Zavření moře, současné dílo, Dennis a Phillip RatnerMuseum; zdroj:

http://ratnermuseum.com/exodus/_img0022.html

13. Orace

Modleme se:

Bože, nepřestáváš konat své podivuhodné skutky,

a cos konal v časech starodávných,

bylo zaslíbením toho,

co činíš nyní, mezi námi.

Vysvobodil jsi z otroctví svůj vyvolený národ,

vysvoboď z otroctví hříchu celý svět

a učiň z něho své království

skrze Krista, našeho Pána.

R: Amen.

14. 4. čtení Ex 19, 3-8.16-20 - Smlouva na Sinaji – čtou: Vypravěč, Hospodin, lid; obrázek: Hora Sinaj; zdroj:

http://www.cromwell-intl.com/travel/travel-egypt-sinai-pix.html

15. Ž 103– Hospodin je milosrdný a milostivý (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str.198)

16. Orace

Modleme se

Dej Bože, ať nad námi zazáří jas tvé slávy,

a dopřej ať bohatství tvého světla

upevní osvícením Ducha svatého srdce těch,

kteří se tvou milostí znovu zrodili.

Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána a Boha,

který s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

17.  5. čtení Ez 37,1-14 - Suché kosti – čtou: Vypravěč, Ezechiel, Hospodin; obrázek:Údolí suchých kostí, Diane Shimon; zdroj:

http://www.cwi.org.uk/HaGefen/Dry%20Bones.htm

18.Ž 143 – Hospodine, slyš modlitbu mou! (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str.282)

19. Orace

Modleme se:

Bože, děkujeme ti za světlo této noci,

za našeho Pána Ježíše Krista,

v němž se naplňují všechna proroctví.

Děkujeme ti, že v něm nám dáváš svůj život,

a prosíme tě: Zachovej své církvi svého životodárného Ducha,

rozmnožu ji a obnovuj, aby ti sloužila v Duchu a v pravdě

skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků.

R: Amen.

20. 6. čtení Joel 3, 1-5 - Vyleji svého ducha – čte: Hospodin; obrázek: Prorok Joel, Michelangelo, zdroj:

http://www.michelangelo.com/buon/images/wpaper-joel.jpg

21. Ž 104– Sešli Ducha svého Hospodine, a obnovíš tvář země (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu, str. 207)

22. Orace

Modleme se

Bože, dnešní slavností posvěcuješ celou církev poširém světě

a ve všech národech.

Vylij po všech končinách země dary Ducha svatého

a naplň i nyní srdce křesťanů tou božskou silou,

která působila v apoštolech, když začali hlásat evangelium.

Skrze…

23. 7. čtení Da 3, 1-23 + deuterokanonická Da3, 24a – čte: Vypravěč, hlasatel, hvězdopravci, Nabuchodonosor, tři mládenci; obrázek: Tři mládenci v ohnivé peci, manuskript vévody z Berry, 15stol., zdroj:http://www.christusrex.org/www2/berry/DB-f40v-d1l.jpg

24. Kantikum Da 3– Všechno co žije, ať chválí Hospodina - (zdroj: Žalmy s odpovědí lidu,str. 315)

25. Orace

Modleme se:

Hospodine, ty zůstáváš věrný i tehdy,

kdy selhává všechna lidská naděje.

Motivuj nás, abychom i my byli věrní tobě.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

26. Epištola Sk 2,1-11 – Letnice – čte: vypravěč, židé; obrázek: ikona Letnic (a současně církve) zdroj:

http://www.oca.org/pages/orth_chri/Feasts-and-Saints/icons/Pentecost/pentecost2.html

27. Aleluja (např. některé z Taizé)

28. Evangelium J 20,19-23 – Janovské Letnice – čte: vypravěč, Ježíš; obrázek: Ježíš se zjevuje učedníkům; zdroj:

http://galen-frysinger.com/european_train/notredame06.jpg

 

29. Homilie

30. Ticho

31. Nicejské symbolum

32. Přímluvy ukončené modlitbou Otče náš

33. Poslání – 1 J 4, 13-16

34. Dobrořečme Pánu. Bohu Díky.

35. Závěrečný zpěv

 

 

 

 

[1] Traditio Apostolica 22

[2]http://www.canticanova.com/articles/easter/artac1.htm

[3]http://societies.anglican.org/anglocatholic/anglicanmissal/whit_vigil.htm

Založen ekumenický projekt Městská církevní síť

Hamburk (KAP) V jednu síť se spojilo v Německu 39 iniciativ nazývaných Městský církevní projekt. Setkání zástupců z 30 měst proběhlo od 21. do 23. dubna v Hamburku pod názvem Církve misionářsky. Ekumenická pracovní skupina zahrnuje zařízení, které majív centru měst sloužit jako místa k rozhovorům a setkáním. Například v Ludwigshafenu Cafedrale, I-punkt ve Frankfurtu nad Mohanem nebo Kirchenladenve Wismaru. Nejposlednější projekt je Kirchenkai Kiel, který vysvětil 29. dubna arcibiskup Werner Thissen. Setkání zahájí biskup Thissena evagenlická hamburgská biskupka Maria Jepsenová. Více na http://www.netzwerk-citykirchenprojekte.de.

Claudio Magris: Islám je problém budoucnosti Evropy

Berlín (KAP) Italský spisovatel Claudio Magris vidí islám jako jeden z problémů evropské budoucnosti. Sice nelze položit rovnítko mezi islám a fundamentalismus, ale Magris upozorňuje na nutnost diskuze a vytvoření hranic určujících, o čem již diskutovat nelze, např. o právech islámských žen. Dostáváme se totiž k bodu, kde je třeba se rozhodnout, která hodnota je vyšší než druhá. Magris doporučuje odklad vstupu Turecka do EU na dobu, kdy bude Evropa konsolidovaná, avšak odklad by měl možná i negativní následky v islamizaci země. Podle Magrise má Evropa kořeny v řecko-latinské kultuře, ke které patří i křesťanství. Proto by v preambuli ústavy EU mělo být křesťanství a jeho vliv na kulturu Evropy zohledněno. Také židovství patří k středomořsko-křesťanské duši Evropy. Blízký Východ je od doby Abraháma kolébkou Evropy, ať jsme zbožní nebo ne. Šoa je podle Magrise černou dírou Evropy. Protože stát Izrael vděčí za svou existenci této nesmírné tragédii, je potřebný kritický rozhovor s Izraelem až do dneška téměř nemožný.

Nový internetový portál katolické církve v Německu

Kolín (KNA). Nový internetový portál německé katolické církve je přístupný na adrese www.katholisch.de. Portál má umožnit přístup ke všem katolickým internetovým nabídkám, řekla zodpovědná redaktorka, Gunda Ostermannová. Stránka je autorizována německou biskupskou konferencí a spojuje aktuální zprávy s informacemi o teologii, pastorační péči a poradenství. Jsou zde odkazy na katolické kulturní nabídky, spolky a společnosti. Kulturní kalendář má informovat o všech církevních akcích přes všechny diecéze. Portál nahradil dosavadní internetovou stránku www.katholische-kirche.de, která byla v provozu šest let.

Sant' Egidio obdrželo cenu

Řím (KAP) Ekumenické společenství Sant' Egidio bylo vyznamenáno universitou L'Aquila vědeckou cenou za svůj projekt DREAM, věnovaný boji s AIDS. Vyznamenání bylo předáno prof. Andreou Riccardim. Před dvěma lety v africké republice Mosambiku byl společenstvím Sant' Egidio založen projekt Drug Ressource Enhancementagainst AIDS and Malnutrition (DREAM), jehož positivní výsledky v boji proti AIDS se ukazují především v oblastech východně od Sahary. Po kombinované terapii zůstává 97% dětí matek infikovaných virem HIV imunních. V Africe má k této terapii přístup okolo 70 tisíc pacientů, z toho 7000 pod projektem DREAM. Náklady na projekt, který je podstatně sponzorován italskými bankami, činí doposud protento rok okolo 7 milionů Euro. Pro další podporu, která by umožnila rozšířit projekt do sedmi dalších afrických států, vstoupilo společenství Sant' Egidio do kontaktu sesvětovou bankou. Roku 1968 katolickými studenty založená společnost má nyní okolo 40 000 členů, kteří se angažují především v sociálně charitativních oblastech. Vzhledem ke svým mezinárodním kontaktům se Sant'Egidio úspěšně zapsalo do dějin při vyjednání míru v Mosambiku v roce 1992.

Cena Karla Rahnera udělena frankfurtské teoložce

Innsbruck (KAP) Letošní cena Karla Rahnera byla udělena frankfurtské teoložce Christině Büchnerové za disertaci o teologii stvoření Mistra Eckharta. Doktorská práce Gottes Kreatur – „einreines Nichts?“ Einheit Gottes als Ermöglichung von Geschöpflichkeit und Personalität im Werk Meister Eckharts (Boží stvoření – čisté Nic? Jednota Božíjako umožnění stvoření a osobnosti v díle Mistra Eckharta) nabízí detailní rekonstrukci vývoje dějinně duchovního kontextu teologie německého mystika, řekl innsbrucký dogmatik P. Lothar Lies jako jednatel společnosti propůjčující Rahnerovu cenu. Touto prací se opět dostává do teologické diskuze Eckhartův pojem Boha a jeho postoj ke stvoření.

Hnutí fokolare představilo nový hospodářský model

Vídeň (KAP) Podnikatelé, manažeři a hospodářští odborníci chtějí také v Rakousku pomoci zavést hnutím Fokolare vyvinutý projekt Hospodářství ve společnosti. Má vyústit ve výstavbu hospodářského centra na jihu Vídně. Je to výsledek semináře Hospodářství ve společnosti, který se uskutečnil nedávno ve Vídni. V rámci semináře si účastníci z různých častí světa vyměňovali zkušenosti s projektem. Zvlášť působivá byla zpráva severoitalské stavební firmy Technodoor, která se svými 18 spolupracovníky patří již více než osm let k 797podnikům zapojeným do projektu. Projekt sám vznikl při brazilské cestě zakladatelky hnutí Chiary Lubichové v roce 1991, kde viděla kontrast mezi bohatými a chudými. Aby byla trvale odstraněna bída, bylo by třeba použít zcela jinou cestu. Na rozdíl od konzumní společnosti a její kultury postavené na vlastnění je Hospodářství ve společnosti založeno na principech dávání. Podnikání je sice zaměřeno na zisk, ale ten není samoúčelný, ale smyslem projektu je použít ho na tři věci: zmírnění chudoby, rozšíření kultury dávání (např. školení) a na další rozvoj podnikání. Mezilidské vztahy v Hospodářství ve společnosti jsou také určeny principem dávání a jsou charakterizovány svobodou, spontaneitou a radostí, tvrdilo se na semináři. Potřební jsou rovnocennými partnery podnikatele. V současné doběexistuje okolo 800 podniků projektu; některé se nacházejí v modelových osadách hnutí Fokolare, jiné jsou součástí průmyslových center.

Anglie: policie šetří potrat

Londýn (KAP) Britská policie se ujala vyšetřování umělého přerušení těhotenství provedenému pro údajně těžké poškození plodu. Londýnský nejvyšší soud tak vyhověl žalobě anglikánské farářky Joanny Jepsonové, která upozornila na to, že důvodem k potratu v 24. měsíci těhotenství byl rozštěp rtu. Jepsonová, která se narodila se stejným postižením, nahlásila případ policii. Úřady se ale po poradě s gynekology tímto případem nezabývaly. Podle farářky byly důvody k potratu zcela eugenické. Britské zákony mluví jen o těžkých postiženích bez bližší specifikace. Rozštěp rtu není životu nebezpečný a zpravidla je řešitelný kosmetickými operacemi. U nenarozeného dítěte byl diagnostikován jak rozštěp rtu, tak dásní.

Irák: první příjímáníjako gesto smíření

Bagdad (KAP) Jako gesto smíření byl pojat obřad prvního přijímání pro děti všech katolických ritů v Bagdádu. Přes nejistou situaci chtěly rodiny tuto slavnost slavit, řekl syrsko-katolický arcibiskup iráckého hlavního města, Athanasios Matti Shaba Mattoka. Mattoka označil soužití křesťanů a muslimů v zemi jako možné. Všichni křesťané v Iráku se spolu modlí a usilují o to, aby soužití křesťanů a muslimů, které trvá již 1500 let, pokračovalo i nadále. Že je soužití různých náboženství v Iráku možné, se ukázalo v Mosulu naseveru země. Když se tam před velikonocemi množily proti křesťanské hrozby, guvernér města, muslim, osobně navštívil četné křesťanské kostely ve městě, ujistil věřící, že se nemají ničeho obávat a zúčastnil se křesťanské bohoslužby.