JanSpousta

Matka církev římskokatolická se snaží nás, své ovečky,ochránit před všemi špatnými a škodlivými vlivy. Nedávná vatikánská instrukce Redemptionis sacramentum se tomuvěnuje velmi důkladně pokud se týče liturgie. Zdůrazňuje doslovné a bezvýjimečnédodržování liturgických předpisů, odsuzuje různé nešvary, jako je čteníevangelia při mši laiky, a především upevňuje hierarchické uspořádání:biskupové se tyčí nad kněžími v nebetyčné výši, a tizase za žádných okolností nesmějí „ustoupit ze svých výsad“ vůči obyčejnýmvěřícím a nesmějí přebírat „nevhodné úkoly, které náleží křesťanským laikům“.Ještě že Ježíš Kristus, který se sv. Josefem dřel při tesařině a na konci svépouti dokonce umýval přátelům před večeří nohy, neznal tuto instrukci Svatéstolice anebo se jí neřídil; kdyby totiž býval v lecčem neustoupil ze svýchvýsad božího Syna a nepřebral na sebe úděl nás obyčejných lidí, byli bychom –podle učení sv. Pavla Apoštola – v pěkné bryndě.

Instrukce ale nezapomíná ani na estetický dojem:„Shromáždění věřících má právo, aby především při nedělní oslavě zněla vhodná apravá sakrální hudba a aby oltář, paramenta a rouchaodpovídající předpisům vždy zářily důstojností, krásou a čistotou.“ Vzpomenuljsem si v této souvislosti na to, jak zesnulý teolog BernhardHäring v posledních letech svého života stálezdůrazňoval, že každá obec, každé shromáždění věřících, má především právo naeucharistii. Přitom současná římskokatolická církevní nařízení, mj. omezujícíokruh možných předsedajících na muže ochotné k doživotnímu celibátu, vedou vmnoha koutech světa k tomu, že velké množství věřících vůbec nemá ve svémdosahu katolického kněze. Sebepředpisovější asebevíce čistotou zářící paramenta eucharistiinenahradí.

Pavel Hradilek, který instrukcirecenzuje, nabádá k tomu nebrat její nařízení smrtelně vážně. Je to dobrýrecept; ale stejně nedostačuje tam, kde se kvalita mešního vína hlídá pečlivějinež kvalita ducha shromáždění a kde se na čistotu hábitů dbá více než napřípravu těch, kteří by je měli obléknout.

Dále se o předpisovost a dokonceplatnost našeho svátostného života stará pražská arcidiecéze. Ve svém úřednímoběžníku vydala – bez podpisu, a tedycoby všeobecně uznávanou pravdu – text později uveřejněný pod jménemgenerálního vikáře dr. Slavíka, který nás věřící varuje před působením, názorya svátostnými úkony Jana Konzala. Jan Konzal je katolický biskup tajně vysvěcený v dobáchkomunismu. Na rozdíl od některých kněží, jejichž svátostná a nauková kompetencenení dnes nikým zpochybňována, nedonášel na StB, baani nebyl členem kněžského sdružení Pacem in Terris. Pro své přesvědčení byl dokonce vězněn. Proč teďten odpor k němu? Myslím, že hlavní důvod spočívá v tom, že Jan celým svýmživotem a působením maří úmysly instrukce Redemptionissacramentum. Nejen že ho nikdo nikdy neviděl vystupovatv předpisových rouchách zářících důstojností. Nejen že často ustupuje z různýchvýsad a přebírá nevhodné úkoly nás „laiků“ – sám jsem s ním kdysi házel lopatoupísek. Ale především přebral i úkol v římskokatolickém chápání nejspíš nejlaičtější ze všech a žije v manželství. Něco takového sezkrátka nepromíjí.

Diecézní cirkulář násupozorňuje, že svátosti udílenéJanem Konzalem jsou udíleny nedovoleně a údajně by mohly být i neplatné. Hrozná představa pro úzkostlivé a skrupulózníduše. Mně ovšemzcela uklidňujefakt, že iprvní Večeře, které předsedalsám Ježíš z Nazareta, bylaz hlediska židovského pravověří rouhačská a prý neplatná.

PavelHradilek

Před dvěma měsíci vydala Kongregacepro bohoslužbu a svátosti instrukci Redemptionis sacramentum (svátost vykoupení)^[1].Jedná se o jakýsi seznam zákazů a nařízení týkajících se slavení eucharistie.Jakoby kongregace sumarizovala všechna udání na biskupské konference, biskupy,kněze či křesťanské obce, která obdržela v posledních čtyřiceti letech odjednotlivců, kteří se nikdy nesmířili s literou ani s duchem čtyřstěžejních dokumentů posledního koncilu – konstitucí podepsaných jak známonejen dvěma tisíci římskokatolických biskupů, ale také vždy i papežem. Otazníkymůže vzbudit pojetí církve, liturgie, všeobecné kněžství pokřtěných, nebopojetí církevní tradice vůbec. Liturgické dokumenty, vydávané v pokoncilním období (např. úvody k jednotlivýmliturgickým knihám) obsahovaly biblickou, patristickou a teologickouargumentaci. Naproti tomu v instrukci najdeme odkazy na církevní právo, naprotireformními zásahy upravené vydání Všeobecných pokynů k římskémumisálu^[2],na množství interních předpisů kongregace a dokonce na jednání Tridentskéhokoncilu. Hojně je odkazováno naencykliku Ecclesia de eucharistica^[3]z r. 2003 (instrukce, chce být jakýmsi „prováděcím předpisem“ k tétoencyklice).

Aniž by se instrukce věnovalasoučasné sakramentální teologiijakoukoli zmínku, konstatuje v čl. 4.: Není možno zastírat, že existujínešvary, dokonce velmi závažné, proti podstatě liturgie a svátostí, jakoži proti tradici a autoritě Církve, které dnes často liturgickémuslavení v té či oné církevní oblasti škodí. Na některých místech se tytonešvary v liturgii staly zvykem. Je jasné, že toto není možno připustita musí přestat.

O jaký druh „nešvarů“ se jedná, můžemetušit z čl. 30 doslova cokoli z celého spektra, od extrémůnegativních po positivní: Je bohužel třeba litovat toho, že předevšímv počátcích let pokoncilní liturgické reformynechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatněpochopené tvořivosti a přizpůsobování."

Zato odmítavý postoj k ekumenismunová instrukce vyjadřuje jasněji. Hned v předmluvě (čl. 8) jsou pranýřoványekumenické iniciativy: Je také nutno s velkým politováním konstatovat, že"ekumenické iniciativy, které jsou sice myšleny dobře, [...] vedouk eucharistickým praktikám, které protiřečí nauce, pomocí které Církevvyjadřuje svou víru". Eucharistie je však "příliš velké dobro, aby semohla připustit dvojsmyslnost a zkracování". Proto je záhodno, aby seněkteré věci opravily a přesněji stanovily, aby i v této oblasti"tajemství Eucharistie nadále zářilo ve svém plném lesku".

Odstavec 17 klade opět (jako tomu bylopřed koncilem) na roveň „slavení mše svaté“ a „uctívání, které se Nejsvětější svátosti prokazuje také mimo mši“. Tento jevnazývá „tradicí celé církve“. „Patřenína Ježíše, přítomného v Nejsvětější svátosti,totiž sjednocujevěřícího s Kristem, protože se jedná o přijímání touhy, jak je tozřejmé z příkladu mnoha světců. (čl. 135) „Před uchovávanou nebovystavenou Nejsvětější svátostí nemá být vyloučenaani modlitba růžence, která je podivuhodná "svou prostotou a svouhloubkou". (čl. 137)

Eucharistie, podle pojetí instrukce(čl. 38) „není jen hostinou, ale také a především obětí“. Aktérem takové obětiuž zase přestal být Kristus, jak dosudkatolík věřil, ale je jím prý podle článku 19 „biskup, vyznamenaný svátostísvěcení“…který … „obětuje, nebo nechává obětovat“ eucharistii. (čl. 19)

Staronově je také charakterizovánarole laiků. Na eucharistii prý nesmí být nahlíženo jako na „koncelebraci“kněze s přítomným lidem. Výrazy jako „celebrující shromáždění“ mají býtpoužívány pouze opatrně. (čl. 42) Laici nejsou vyloučeni z účasti naeucharistii docela, ale mohou kromě služeb popsaných v Římském misálu„připravit hostie, čistit liturgické prádlo a podobné záležitosti“ (čl. 44)Zatímco ještě v liturgické konstituci Sacrosanctumconcilium 29 laici „vykonávají skutečnou liturgickouslužbu“ podle instrukce všechny služby laiků jsou nahlíženy jako „pomocné“ .Podle čl. 46 Laikům „není ve mši svatédovoleno přednášet evangelium“ Další dva články (65 a 66) citujeme celé: Nutnopřipomenout, že jakoukoliv dřívější normu, která povolovala neposvěceným osobámpronášet homilii při mši svaté, je třeba považovat na základě kán. 767 § 1za zrušenou. Tato praxe je odmítnuta a nemůže být proto povolena nazákladě rozšířeného zvyku. Zákaz kázání laiků při mši svaté platí i probohoslovce, studenty teologie i pro ty, kteří působí jako tzv. pastoračníasistenti, jakož i pro jakékoliv skupiny, společnosti či sdružení laiků.

Opět se doporučují malé hostie, kterénení třeba lámat. (čl. 49) Lámání eucharistického chleba není zakázáno, ovšemtento úkon „má být krátký“ a „naléhavě je proto nutné napravit rozšířenýnešvar, kdy je tento úkon bezdůvodně protahován a to i protipředpisům za účasti laiků a je mu přisuzován nepřiměřený význam.“ (čl. 73)I na víno instrukce pamatuje v čl. 50, naštěstí není ani tentokrátkonkrétnější, protože specifikovat kompetentní pochybnost by nebylo vůbeclehké: „Je přísně zakázáno používat víno, o jehož pravosti či původupanuje pochybnost. Neboť vzhledem k nutným podmínkám platnosti svátosti vyžadujeCírkev jistotu.“

K centrální části eucharistie seinstrukce vyjadřuje těmito slovy: "Nesmí se připustit, aby si někteříkněží osobovali právo skládat eucharistickou modlitbu." nebo aby textyschválené Církví měnili nebo používali modlitby sestavené jinými soukromýmiosobami. (čl. 51) Důležité rovněž je, že„na některých místech se rozšířil nešvar, že kněz při slavení mše svaté lámehostie během proměňování. Toto odporuje tradici Církve a je nutné to zamítnoua odstranit.“ (čl. 55) Rovněž „zmínka jména papeže a diecézníhobiskupa nesmí být v eucharistické modlitbě vynechána, aby byla chráněnaprastará církevní tradice“ (čl. 56)

Prastará tradice však nemusí znamenattaké vůbec nic, když jde o pozdravení pokoje. Podle instrukce se může státdokonce aktem rušivým: Při pozdravenípokoje se kněz „může pozdravit s ministranty, vždy však v prostorupresbytáře, aby slavnost nebyla narušena.“Chce-li se pozdravit s několika málo věřícími musí být způsob určenbiskupskou konferencí a schválen Apoštolským stolcem.

Instrukce dbá i na to, že kromě stavunouze „nesmí být mše svatá sloužena na jídelním stole, v jídelně nebov místě, kde se jí, dále pak ne v místech, kde se nachází jídlo,a ti, kteří se této mše účastní, nesmí sedět za stolem.“ (čl. 77)

Velká pozornost se věnuje přijímání:„Věřícím není dovoleno, aby si svatou hostii nebo posvátný kalich "samibrali, tím méně aby si je podávali mezi sebou z ruky do ruky". V této souvislosti je třeba odstranitzlozvyk, podle něhož nevěsta a ženich při svatební mši svaté si vzájemněpodávají svaté přijímání. (čl. 94) Kněz a koncelebranti„ať nikdy nepřistupují k přijímání až poté, když skončilo přijímání lidu“.(čl. 97) Pokud je věřícím dovoleno přijímat pod obojí způsobou,pak „není dovoleno, aby přijímající sám namáčel hostii do kalichu ani abypřijímal na ruku namočenou hostii.“ (čl.104) Při slavení eucharistie „je třeba odvrhnout zvyk, že se při slavení mšepoužívají (…) nádoby ze skla, kameniny, hlíny a dalších rozbitnýchhmot“. (čl. 117) Článek 106 říká: „Je všaktřeba se vyhnout po posvěcení Krve Kristovy přelévání z jedné nádoby dodruhé, aby v ničem nemohla být spatřována neúcta k tak velkémutajemství.“

Zveřejněním je posvátná Kongregacepřipravena kdykoli kohokoli postihnout. Přečtete-li si instrukci, uvidíte, žejistý si nemůže být vůbec nikdo. Z publikovaných reakcí je vidět, ženejvětší problém s instrukcí mají angosaskénárody, zejména Němci. Jsou zvyklí brát psané slovo vážně. Naproti tomupříslušníci jižních národů, kteří podobné normy rádi vytvářejí, se jimi taknetrápí. Uvažme např., jak se v Itálii dodržují dopravní předpisy, anebojiné vnitrocírkevní kázeňské předpisy.

---

^[1] Neoficiální překlad z němčiny lzenalézt na serveruhttp://res.catholica.cz

^[2] Všeobecné pokyny k Římskému misálu,ČBK, Praha, 2003

http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=5143

^[3]http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=3902

Slaveníeucharistie mělo jižpro první starokatolíky19. století mimořádnývýznam.Lze dokonce říci, žestarokatolická církev kvůlislavení eucharistie vznikla. Po exkomunikaci. všechtěch,kteří se nazývali„starokatolíci“ze strany papeže Pia IX vyvstala jednodušepotřeba vytvořitcírkevnía pastorační struktury, abybylo možno slavit společnécentrum církevníhoživota–eucharistii. Poslední večeřeJežíšejako centrální slavnost celécírkveje skutečně svýmzpůsobem„starokatolickétéma“–a toto konstatování se mi jevío to více důvodem, abych sezabýval poslednímivyhlášeními římskokatolickécírkvek eucharistii.

Kdosi bez předsudkůpřečteinstrukci Redemptionis sacramentum(Svátost vykoupení),zjistí tam okamžitějednu zásadní tendenci. Ve186 úsecích a na 43 stránkáchzavazuje tato instrukce všechny římskékatolíky ke striktnímudodržovánístanovených liturgickýchnorem. V mnohadetailech zabývajícímise např. používánímdovolených misálůnebo i oděvu kněze a materiálů,ze kterých majíbýtkalichy nebo roucha, jsou řešenyvšechnyotázkytýkajícíse eucharistické slavnosti způsobem„coje třeba dodržovata čemuse vyhýbat“. Text neníničímjiným než do nejpodrobnějšíchdetailů jsoucímipokyny pro kněze, co je zakázané,nedovolené, nesprávné,nevhodné, zavrženíhodné nebo nutnéodstranit (mimo jiné i vzájemnésdílenístolu Páně). Můjosobní dojem je: Celáinstrukce se čte jako dokument strachu a nedůvěry.Není tu cítitnic z odvážnéhoa radostného vstupu do novéhotisíciletí.Nedýchá tu nic z ducha svobody, kekteré nás Kristusosvobodil; spíše cosi z jha otroctví(srv. Ga 5,1). Nic nedávánajevo, že Řím chápeznamení času a je připravenz nich vyvodit s odvahoua optimistickou důvěrou důsledky.Opětje – ze starokatolickéhohlediska –promarněna šance církevuschopnit pro budoucnost. Při pohledu naeucharistickou slavnost nemůže jítvýlučněo platnost a dovolenost, v prvnířaděje třeba hledat ducha, kterýdnešnímu člověkuumožňuje, aby našelv liturgii církvesvůjduchovní domov.

Právěpředněkolikatýdnyzde v Offenbachu proběhlapódiovádiskuze na téma eucharistickápohostinnost. Vzpomínámsi dobře na závěrečnáslova, ve kterých diskutující(včetněmne) nechali zaznít tóny nadějea zdůrazňovali, ženásspojuje mnohem více nežlinásdělí–a to si máme všichni uvědomovat.Nevím zda je to tak zcela realistické.Ve zmíněné římskéinstrukci se nepraví v zásaděnic nového, nýbržje tu přehledněshrnuto všechno to, co bylo jiždlouho o požadovanémzacházení s eucharistickouslavností známo. Instrukce námpřitom však stavípředočizcela jasně pro násvelice bolestnou část ekumenickéreality. V otázkáchpro náš křesťanskýživottak důležité,tedy eucharistické slavnosti, násdělípřecejen mnohem více, nežněkteříchtějí brátna vědomí. To neplatípro substanci toho, co křesťanéa křesťanky věřío odkazu Ježíše, ale platíto pro otázky zacházenís tímtoodkazem, tedy pro otázky církevnídisciplíny.

Totorozdělení se podle méhonázorudápopsat takto: Na římskokatolickéstraně stojícírkevnísystém, kterýse pokouší velkéa božské tajemstvízabudovat komplexně do církevněprávníchpředpisů–na straně jiných církví(např. anglikánskýchnebo starokatolických) stojípřesvědčení,žemusí sice existovat jistáformální pravidla (abyeucharistická slavnost zůstalaspolečnou slavnostícelé církve), ževšakmnohem více platí:Bůhje větší nežnašesrdce (i naše teologickéchápání)a Kristus je jediným pánem svécírkve.Z tohoto zásadního přesvědčeníje třeba vycházetpřikaždémcírkevnímrozhodnutí, a potom platí:Jako křesťanérůznýchkonfesí můžeme společněslavit Ježíšovu hostinu, i kdyžcelá otázka chápánícírkvenení doposud s konečnouplatností osvětlena, i kdyždoposud neexistuje mezi církvemi definitivnísoulad v otázkáchordinace a svěcení, i kdyžchápánívečeřePáněa eucharistie se doposud stoprocentně nepřekrývají.Můžemeto, protože k eucharistiinásnezve ten či onen duchovní,nýbržsámKristus, který řekl: „Abyvšichnibyli jedno“ (J 17,21). Touto cestou teologickéodvahy musíme jako starokatolickéobce jít bez váhání,plni naděje a důsledněi nadále.

JürgenWange, starokatolickýfarář v Offenbachu

ImpulseIII/2004, Offenbach; přeložilJ. König

Počátkem května tohoto roku se na internetových stránkách Pražského arcibiskupství (www.apha.cz) objevilo nepodepsané „Stanovisko k některým aspektům činnosti J. Konzala“ Velmi podobný, i když ne totožný, text vyšel v evangelickém časopise Český bratr (06/2004) v oddíle Nad vašimi dopisy. Podepsán je Michaelem Slavíkem, generálním vikářem arcibiskupství pražského. Je reakcí na rozhovor s Janem Konzalem, dříve otištěný v Českém bratru (03/2004). Všechny zmíněné texty přetiskujeme.

Svátost smíření není úkon ve zpovědnici

(Český bratr 3/2004)

Jan Konzal, spiritus agens Pražské obce vzniklé na zbytcích podzemní větve katolické církve z doby komunismu, působí ve svém společenství a také v Institutu ekumenických studií při ETF UK. Zamýšlí se z vlastní praxe jako ženatý tajně vysvěcený duchovní nad svátostí smíření. Ptal se Petr Veber.

Z čeho a proč se má člověk vyzpovídávat?

Většina našich provinění není jednorázových, spíše jsou to vstoupení na zrádnou cestu. Nemuselo jít ani o zlý úmysl, ale odejít je těžké. A k tomu pomáhá odhodlání říci to nahlas. Jak mile se člověk slyší, osvobozuje to. Hřích je onemocnění mých vztahů, mého nazírání. Je nevěrností vlastním základním rozhodnutím. Člověk je nevěrný, když kličkuje sám předsebou a ostatní se na něj nemohou spolehnout.

Jak důležitý je vlastní akt zpovědi?

I samotné vyznání se z vin je léčivé. Vyznání je prvním krůčkem k procesu, který by měl končit smířením. S Bohem, s tím, komu jsem ublížil, se sebou. A ublížil jsem i společenství, které se mým skutkem stalo horší, protože se do něj zanesly mravy, které tam nebyly.

Komu a kde se vyznat? Nestačil by pastorační rozhovor? Musí to být kněz?

Nemusí. Teologicky to není relevantní. Lze dosáhnout odpuštěníi smíření mimo svátostný rámec. Katolík má ovšem raději svátost, tedy i ordinovaného. Například aby si mohl být byl jist, že si nesehnal někoho, koho má ochočeného, ale někoho, kdo ho bude volat k zodpovědnosti, pokud by znovu změnil směr. Chce to institut, který má garanci, že je za ním místní sbor a tím i rozvazující moc Ducha svatého.

Nestačilo by třeba řešit vyznání v rozhovoru s manželem?

Ano, ale bude to mnohem emocionálnější, než je oběma stranám prospěšné. Když se totéž udělá před ostatními důvěrnými přáteli, dostane to fantastické zabarvení pokorné pravdy. Katolická praxe by měla směřovat k tomu, co u nás děláme už nejméně patnáct let, kdy se ve skupině vyznáváme nahlas v uzavřené skupince.

Proč je zpověď vyřčená před knězem jako prostředníkem něčím víc?

Mezitím, co znají evangelíci o katolících a co jim právem vyčítali, a tím, co dneska smí katolík vyznávat, je II.vatikánský koncil. I katolíci už věří, že ospravedlňuje jen Kristus díky naší víře v jeho evangelium, že se to stalo z milosti toho Krista v Duchu svatém, nikoho jiného. Ano, Tridentský sněm si představoval kněze jako soudce. Poslední koncil ale už nezdůrazňuje myšlenku soudu nad kvalitou nebo trestuhodností konkrétního hříchu, ale svátost je přejmenována na smíření mimo jinéi proto, že zdůrazňuje kontext hříchu ve vztazích k církvi i společnosti. Kněz je zástupcem církve, stal se průvodcem na cestě za změnou smýšlení, průvodcem,který má právo representovat toho neviditelného Krista, který sám ve svátosti působí. I před koncilem měl povinnost duchovně kajícníka napomenout, ale dnes je i ordinovaný jedním z božího lidu, týká se jej to jinak než dosud. Ovšem když namítnete, že to málokdo z katolických kněžíu nás dělá tak, aby takové dění zůstalo znamením, budete mít pravdu. Je to důsledkem výchovy v semináři.

Jak je to v Evropě?

Na Západě staré tridentské formě nedůvěřuje prakticky vůbec nikdo. Nedivím se. Nejupadlejší představaje, že někde něco řeknu, dostanu rozhřešení a Bůh už mě nemůže soudit.

Je tedy zpověď spíše právním, nebo duchovním aktem?

Zpovědník vystupuje ve dvou protichůdných rolích: jednak má zastupovat milosrdného Boha a měl by mluvit co nejméně. Na druhou stranu má být jako poctivý psycholog nejistý, má hodně mluvit. Proto - nepříliš úspěšně - razím, že by se měly dělat obě věci, ovšem ne současně. V našem společenství, když je potřeba něco rozebrat, diskutujeme až pak při kávě, všichni v zájemně zavázání tím, že nám bylo svěřeno tajemství. Tam se pak promítne do léčení následků hříchů i ženství, protože ženy přece uvažují jinak... To při klasické zpovědi postrádám.

Myslíte, že důvody k reformačnímu odmítání zpovědi pominuly?

Pominul důvod, pro který bylo třeba tehdejší pojetí zpovědi opustit. Praxe byla nejen upadlá, ale strašná.

Takže teď lidem v reformační evangelické tradici něco chybí?

Přál bych některým evangelíkům, kteří to momentálně zrovna potřebují, nebo by takovou podporu přivítali, aby nějakou formu smíření přiměřenou vlastním tradicím měli. Na bázi evangelické tradice existuje. Stačí ji rozvinout.

Chcete říci, že evangelíci zpověď potřebují?

Myslím si, že ne všichni evangelíci jsou natolik stabilní, že jsou schopni čelit své vině. Potřebují v naplňování rozhodnutí ke změně smýšlenípodepřít a na tento sociální rozměr je potřeba najít výmluvné a obecně srozumitelné formy. Kdyby se našly jiné než katolické, i tomu bych zatleskal. Potkal jsem evangelíky, kteří něco takového hledali. Ale nelze předpokládat, že evangelík si přijde pro katolickou svátost. Věří jinak a také vyznání spojuje ne s konkrétní událostí svého putování, ale se stavem (hříšnosti) člověka. Vyznávání vin jako v evangelické bohoslužbě je i v katolické liturgii, ale chápe se jako projev zbožnosti a ne jako absoluční výkon osobnosti. Je to výkon shromáždění přiznávajícího, že je shromážděním hříšníků. Přitom tam absoluční formule je! Je to regulérní způsob, jak "vyvinit" člověka, osvobodit od špatné minulosti spojující jej s Adamem připomenutím sounáležitosti k lidu Kristovu. Ovšem neřeší problém, jak ho smířit, připravit k lepší budoucnosti.

Jak jste došel k praxi, kterou uplatňujete?

Někdy po čtyřicítce jsem přestal chodit ke zpovědi. Ať jsem řekl cokoli, nevystihovalo to, co jsem cítil. Pak jsem po několika letech zkusil liturgii pokání a začalo se cosi rodit, už to nebyla jen moje neschopnost komunikovat se zpovědníkem, komunikovalo celé společenství, které opravdu chtělo komunikovat. Pracoval jsem na tom, aby tu příležitost měli i jiní.

Lišíte se ve svém výkladu od oficiální církve mnoho?

V pojetí svátosti smíření se s ní rozcházím v některých možná jen nevyslovovaných cílech. Chci od svátosti víc než sanaci minulosti. Svátostem rozumím jinak než jako náboženským instrumentům, kterými je možno dosáhnout svého, například pojistit si manželskou věrnost, pojistit si křesťanskou dospělost nebo nápravu morálního účtu. Pro mne je svátost znamením svobodně, ale jistě se dějící boží milosti, je boholidským dialogem s otevřeným koncem. Nekončí uskutečněním předepsaných forem, ale jejich naplněním a to může trvat v některých situacích hodně dlouho, třeba celé roky. Současná praxe v katolickém kostele trpí zoufalým nedostatkem času zpovědníka, za dvě tři minuty nelze člověka ani otevřít. Podle katolického přesvědčení je svátost účinným znamením o tom, že Boží království je reálné. V našem případě: že i rozhodnutí ke změně smýšlení najde nějakou pevnou půdu pod nohama. Na to ovšem existujíi znamení nesvátostná a děje se to i bez znamení. Oficiální církev uznává za svátost, je-li tam přítomen (předsedá-li slavení svátosti) ordinovaný, a s tím souhlasími já. Ale nijak to neznamená, že odpouštějící a uzdravující (tedy spásná) moc boží je omezena nějakým svátostným obřadem a jurisdikčními nároky v souvislosti s katolickou ordinací.

Je evangelická představa o zpovědi jakožto o úkonu klečení ve zpovědnici předsudkem?

Ne, lze se s tím setkat. Neskončilo to proto, že je to pro obě strany pohodlné. Ale budoucnost tahle forma nemá.

 

K článku „Svátost smíření není úkon ve zpovědnici"

(Českýbratr 6/2004)

Vzhledem k tomu, že by na základě zveřejněného textu mohlo dojít u čtenářů k mylnému dojmu, že je Jan Konzal oficiálním a uznaným katolickým duchovním a že jeho názory uveřejněnév tomto rozhovoru jsou kompetentním stanoviskem a zrcadlí v plnosti učení katolické církve, považuji za nutné podat následující vysvětlení:

V letech komunistického režimu se Jan Konzal, podobně jako řada jiných, dal jako ženatý muž tajně vysvětit na katolického kněze, později i biskupa. Vysvěcení většiny „podzemních" kněží bylo po pádu komunistického režimu kompetentními autoritami zkoumáno a většina z nich byla po splnění příslušných podmínek, mimo jiné odstraňujících pochybnost o platnosti svěcení, zařazena do oficiální pastorační práce, pokud to bylo jejich přání. Toto řešení se na Jana Konzala nevztahovalo, neboť sám o zařazení do církevní služby nežádal. Naopak, bez jakéhokoliv pověření a v rozporu s příslušnými autoritami se vydal vlastní cestou. Kongregace pro nauku víry, jakožto jediná kompetentní instituce v katolické církvi, uveřejnila v r. 1992 stanovisko, v němž říká, že biskupské svěcení Jana Konzala je pochybně platné a jmenovaný že se písemně vzdal vykonávání tohoto úřadu. Podobněi jeho kněžské svěcení bylo shledáno z hlediska platnosti nejistým. Věřící, kteří od něj přijímají svátosti, je tedy přijímají nedovoleně a vydávají se do nebezpečí, že je přijímajíi neplatně.

Pražská obec, vyrostlá z pozůstatků podzemní činnosti římskokatolické církve v dobách komunismu, je separující se částkou těla Kristova, a tedy není žádnou uznanou součástí katolické církve. Pokud se týče některých výroků Jana Konzala o svátosti smíření, jsou to jeho subjektivní názory, které jsou v rozporu s katolickým učením.

ThDr Michael Slavík, Arcibiskupství pražské

 

Komentář redakce Getseman

Pokud je redakci známo, Jan Konzal nebyl se stanoviskem arcibiskupství k článku ČB ani seznámen, ani nebyl vyzván, aby se k němu nějak vyjádřil.

Jedním z deklarovaných cílů příspěvku je prý korigovat případný mylný dojem čtenářů internetových stránek arcibiskupství a Českého bratra a chránit čtenáře před „nekompetentním stanoviskem“ ke svátosti smíření. M. Slavík však necítí žádnou pastorační odpovědnost za ochranu Jana Konzala, neuvádí např. jediný důkaz, proč se domnívá, že jsou Konzalovy názory „v rozporu s katolickým učením“. Tomu se nelze divit. Takový důkaz se dá z platných církevních dokumentů získat velmi těžko.

Oč méně si příspěvek všímá obsahu „nekompetentního stanoviska“ ke smíření vůbec a ke svátosti smíření zvláště, o to více se zaměřuje na osobu Jana Konzala. Varování před Janem Konzalem jakési zdůvodnění obsahuje, takže je možné k němu postoj zaujmout .

Ohlédneme-li od podivných formulací „dal se tajně vysvětit“ (jakoby o svěcení rozhodovala sama svěcená osoba) či „Kongregace pro nauku víry, jakožto jediná kompetentní instituce v katolické církvi, uveřejnila…“ (jako by v katolické církvi již nikdo jiný kompetentní nebyl), pak nejzávažnější je zmínka o stanovisku kongregace z r. 1992, tzv. „Normae“.

Tento dokument je dosud obestřen mlhou pochybností. Žádná z osob, kterých se přímo týká, jej dosud oficiálně neobdržela. Kardinál Vlk jej však předal studentu politologie Ondřeji Liškovi, který jej v r. 1999 publikoval ve své knize Církev v podzemí a společenství Koinotés. Tuto knihu ovšem poté kritizoval nuncius Coppa, neboť text Normae v ní uvedený neautorizoval. Text působí nedbale, jako by šlo o nehotovou verzi putující mezi jednotlivými úřady. Je problematické z takovéhoto textu vyvozovat tak závažné závěry, jak to činí M. Slavík...

I pokud přijmeme Liškovy Normae jako pravé, pak stejně nic neopravňuje M. Slavíka zpochybňovat kněžské svěcení Jana Konzala. Každý biskup je v Normae jmenovitě zmíněn. Konzal je ve skupině, u které je zpochybňováno biskupské, nikoli kněžské svěcení. To, že je žádán, aby se vzdal biskupského úřadu, znamená, že biskupem je – jinak by se neměl čeho vzdávat. Aby vyšel církevním úřadům vstříc, Konzal se písemně vzdal práv, které z biskupského úřadu vyplývají – nosit insignie, světit kněze apod. Svěcení se však dle katolického učení vzdát nelze – patří mezi svátosti, které vtiskují nezrušitelné znamení.

Konflikto náboženskou autoritumezi Cařihradem a Aténami

Tatoudálost zastínilaradost z rozšířeníEvropské unie. Se souhlasem 44 evropskýcha amerických pravoslavnýchbiskupů vyloučilcařihradskýpatriarcha Bartholomaios I. aténskéhoarcibiskupa jménem Christodoulos,nejvyššího metropolitu samostatnéřeckénárodnícírkve,ze sakramentálního společenství.Takový těžkýtrest patriarchát neudělil„kamažpaměť sahá“,jak poznamenávají komentátoři.Bartholomaios I. zdůvodnilsvůjkrok neustálým „porušovánímautority patriarchátu“ arcibiskupem Christodoulosem. „Nemůžemekomunikovat s bratrem,který mateřskoucírkevrespektuje jenom slovy.“ Za těmitovýrokyse skrývá jiždelší dobu doutnajícíkonflikt kvůli autoritěmezi čestnou hlavou celéhopravoslaví a aténskýmarcibiskupem. Poslední popud dala Christodoulosova jmenováníbiskupů pro třidiecéze v severnímŘecku.Jižod balkánských válekna počátku 20. století,které též přineslynové uspořádáníteritorií na severu Řeckaa v Egejskéoblasti, stojí tamnícírkevníprovincie formálně pod dohledempravoslavného patriarchátu,administrativně však jsou přidělenyřeckécírkvi.V březnuto vypadalo tak, jako by byl konflikt vyřešen.Svatý synod pravoslavnýchŘeckase usnesl, že předložípatriarchovi v Cařihradělistinu kandidátů na uprázdněnábiskupská místa v severnímŘecku,aby mohl Bartholomaios „vykonatsvéprávo“.Avšakarcibiskup Christodoulos nechtěldo Istanbulu prezentovat žádnájména,a tak došlo k roztržce.Je známo, že se aténskýarcibiskup zasazuje za autonomní řeckoustátnícírkev.Bartholomaios jako tureckýstátníobčanvelice dbá o to, aby byl udrženvliv patriarchátu na několikmálořeckýchpravoslavných biskupstvíležícíchmimo Turecko. Zatímco Bartholomaioszdůrazňujedobré ekumenickévztahy – zvláštěk papeži–byl Christodoulostopětovně středempozornosti svými antiekumenickýmipolemikami a nacionalistickými tóny.A naopak při papežověnávštěvěŘeckav roce 2001 přijal papežes velkýmrespektem.

Christ in der Gegenwart z 23.5.2004;přeložil J. König

Ekumenická skupina křesťanů z Tachova oslavila Velikonoce převážně na venkovním prostranství. Kromě velkopáteční křížové cesty připravili tachovští křesťané mimo kostel i netradiční vigilii na rozlehlé louce.

Tradiční schéma křížové cesty umocnilo prostředí ruin barokního kostela porostlých náletovými stromy. V jejich blízkosti se četly jednotlivé pasáže pašijí a po každém zastavení byla zhasnuta jedna svíce. Mezi zbytky kostela byl umístěn i symbolický Ježíšův hrob. Bohoslužbu na tomto místě zakončil obřad uctívání kříže. Spolu s křesťany na celém světě (zejména v římskokatolické tradici od II. vatikánského koncilu) se i zde věřící modlili za Židy – své starší bratry ve víře.

Sobotní vigilie byla zajímavá zejména pantomimickou dramatizací biblických čtení Velké noci, které symbolizují dějiny spásy. Jednalo se pouze o starozákonní čtení a o pasáž evangelia popisující vzkříšení Ježíše. Cesta božího lidu byla při bohoslužbě naznačenai liturgicky. Po každém biblickém obrazu se celé shromáždění přemístilo za zpěvu žalmů na další místo, blíže k připravené hranici. Ta byla zapálena před čtením posledního textu – evangelia o vzkříšení. Ztvárnění biblických příběhů připravila studentka sociální a teologické školy Jabok Silvie Klausová spolu se svými přáteli. Po čtení evangelia a zpěvu velikonočního chvalozpěvu následovala obnova křtu v blízké řece Mži.

Obou bohoslužeb – páteční i sobotní – se zúčastnilo cca 50–60 tachovských věřících spolu s hosty z různých míst České republiky včetně „starců“ i kojenců. Páteční křížové cestě ještě předcházela na Zelený čtvrtek pesachová hagada na úvod obřadů velikonočního tridua, tentokrát pod střechou internátu jedné z místních škol. Jedl se skutečný beránek, nekvašený chlébi hořké byliny na památku vyjití izraelského lidu z Egypta. Součástí bohoslužby byl i úkon „pokání“ – mytí nohou, každý svému sousedovi, podle Ježíšova vzoru.

Žádná z těchto bohoslužeb nebyla eucharistická vzhledem k nepřítomnosti ordinovaného služebníka v katolickém ritu, z důvodů, o kterých magazín ChristNet či časopis Getsemany a AD již v minulosti informovaly. Předsedajícím bohoslužeb byl David Klaus, bývalý pastorační asistent místní římskokatolické farnosti a absolvent judaistiky na Husitské teologické fakultě v Praze.

Jedinou eucharistickou bohoslužbou, a také za účasti největšího počtu věřících (dohromady cca stovka katolíků,metodistů a členů křesťanských sborů), bylo ekumenické shromáždění na Boží hod velikonočnív modlitebně Evangelické církve metodistické (ECM). Předsedajícím byl metodista Zdeněk Ebrle. Homilii měl kazatel církve Křesťanské sbory a moderátor náboženského vysílání Českého rozhlasu Petr Vaďura.

Velikonoční obřady v Tachově uspořádaly i dalšícírkve, kterých je v tomto bývalém nejmenším okresním městě v republice až překvapivě hodně (pravoslavní, řeckokatolíci, CČSH, římští katolíci a církve výšejmenované).

Dění v Tachovějsem zpravodajsky „monitoroval“ na stránkách internetového magazínu ChristNet cz. Neměl jsem radost z rozdělení, které zde vzniklo, a jako nezúčastněný pozorovatel jsem se snažil vidět věci z nadhledu. Zaznamenal jsme například i vyjádření biskupa Radkovského ve zpravodaji plzeňské diecéze (leden 2004), který přiznal necitlivost výměny duchovních, kterou sám schválilv září minulého roku. Chápu to jako jeho snahu o vstřícnost. Mezi „Tachováky“, kteří již tzv. „nechodí do kostela“ jsou mladíi staří, lidé, kteří se snaží odpustit, i ti, kteří to možná nedokáží (podobní budou zřejmě i lidé na druhé straně barikády za zdmi kostela). Do hloubky jsem je při své krátké velikonoční návštěvě poznat nemohl. Odnesl jsem si ale dojem, že se zde rodí něco nového, co má svůj smysl. Něco, co Petr Vaďura charakterizoval jako střet víry a náboženství. Přestože se s touto terminologii patřící někam do protestantské rétoriky 20. století plně neztotožňuji, myslím, že podstatu věci vystihl správně.

Dobré dílo zde koná i Jiří Hort „misionář a drogista“, (pracuje jako streetworkers drogově závislýmiv Tachově a v Mariánských Lázních),který byl našim hostitelem. Jiřího pohostinnost jistě ocenilo i jeho dalších patnáct spolužáků z Institutu ekumenických studií a členů jejich rodin, kteří se v průběhu Velikonoc vystřídali na faře v Planéu Mariánských Lázní, kde Jirka našel svůj dočasnýdomov. Sympatické bylo i setkání s planenskýmfarářem, kterýtéž, tak jako Jiří, pracuje s drogově závislými lidmi.

Mezi starokatolickýmicírkvemi Utrechtské unie a Římskokatolickou církvíse po druhémVatikánskémkoncilu vyvinuly dobré mezicírkevnívztahy. V jednotlivýchzemích byl na národnírovině veden dialog.

Přisetkáních a poradáchu příležitosti velikéhojubilejního roku 2000 v Říměbyly projednávány možnostibudoucího mezinárodníhodialogu.

Na radu přípravné skupiny vytvořily vroce 2003 Mezinárodní starokatolická biskupská konference Utrechtskéunie a papežská rada na podporování jednoty křesťanů mezinárodní komisi prodialog, která se poprvé setkala 10.-12.5.2004 v Bernu na základě pozvání Kristokatolické církve Švýcarska.

Členství v komisi na starokatolickéstraně zastávají: biskup Fritz-René Müller z Bernu jako kooprezident, prof. Dr. Urs von Arx z Bernu, prof. Dr. Günter Esser z Bonnu, prof. em. Dr. Jan Visser z Zeistu/NL,Dr. Angela Berlis z Arnhemu/NLa lic. theol. MajaWeyermann z Bernu.

Z římskokatolické stranyse práce komise účastní: biskup Paul-WernerScheele z Würzburgu jako kooprezident, světící biskup Johannes Gerardus Mariavan Burgsteden z Haarlemu/NL,prelát Hubert Bour z Rottenburgu/D, prof. Dr. Heinrich J. F. Reinhard z Bochumu, prof. Dr. Hans Jörg Urban z Paderbornua Dr. Matthias Türk z Říma.

Ve středu hovorů stála tato témata:

Přesvědčení se o dosavadních shodách v teologii a církevním životě mezistarokatolickými církvemi a Římskokatolickou církví;

projednávání zbylých rozdílů s ohledem na výsledky jiných bilaterálníchdialogů, které vedou starokatolické církve a Římskokatolická církev, a s ohledemna jejich působení;

hovory o budoucích církevně právních a pastroračních úkolech.

Tato nová komise se v budoucnosti bude scházet dvakrát doroka.

Bern 12.5. 2004

Matthias Türk; Maja Weyermann
papežská rada pro podporu jednoty křesťanů
Mezinárodní starokatolická biskupská konference

Vposledních měsícíchse v Getsemanech několikrátobjevily formulace, snažícíse zařadit určitéjevy do širších souvislostí.Spor v jedné západočeskéfarnosti je intepretovánjako zápas mezi 19. a 21.stoletím,z příležitosti vydáníSartrova Existencialismu se radícírkvi,jak četbou dekadentůod Nietzscheho po francouzsképostmodernisty dohnat své chronickézpožděníza pokrokem. Když už ale chcememyslet v epochách - je mi to takéblízké-, chtělo by to serióznějšípřístup.Abych usnadnil dialog a vyhnul se sporům, jak bylo comyšleno,nebudu v dalším textu citovat ani s citátypolemizovat, pouze formuluji několik tezík rozhovoru.

Vzdorpředstavámo obecnémpokroku je katolický liberalismus staršínežto, co bychom mohli nazvat katolická restaurace aobojí patří do 19.století.Mluvím o epochách,ne o jednotlivých literátech.Katolický kněz prvnípoloviny 19.století je spíšeosvícený liberál,a to nejen v Itálii, ale jak ukazujíkroniky tamních českýchevangelických sborů,i v Polsku (resp.VýchodnímPrusku). Až po revoluci 1948 se římskokatolickácírkevvčetněpůvodněliberálního papežezahaluje na sto let do restauračnífáze,kterou ostatně není třebav její druhépolovině vidět pouze negativně(studium patristiky apod.). Bylo to ostatnědosti sametové, i odpůrcipapežské neomylnostimohli v klidu dožít na svýchbiskupských stolcích.Po druhé světovéválcese liberální katolicismus opětpostupně prosazuje. Getsemany žijí(schematicky řečeno, viz níže)myšlenkověv druhé poloviněšedesátýchlet, což jim takénení třeba vytýkat,byla to veliká doba a ještěstálejsme její podnětynevyčerpali - jen by redakce nemělavystupovat se sebevědomím,žeje jaksi na špici vývojea dávat rady, co je třebadělat.Neškodiloby jí trochu naslouchat světovýmsociologům - zatímcoz Getseman se zdá, že sekularismusje v rozkvětu a náboženstvív úpadku,píšeužPeter Berger knihy o desekularizaci a zanejperspektivnější formu opětperspektivního jevu náboženstvív 21.století označujeklasický islám a ortodoxníkatolicismus. Recepty z Getseman jdou úplněmimo realitu vývoje. Chceme-li mluvit o problémechnáboženství,cožvítám,je to třeba činit vperspektivě, že problémysekularismu jsou dnes ještěhlubší a fatálnějšínežproblémy církví(ztráta legitimity institucía neschopnost i jen biologicky se reprodukovat) a neopakovat jen staráklišé. Rovněžpověstný „dospělýčlověk“byl již dávno rozeznánjako puberťák (kdo jinýsi také potřebuje dokazovatsvou dospělost?) a jeho mravy nejsou nějakýmpokrokem, jímž by se církevmělanechat inspirovat, ale obyčejnýmnávratemk pohanským mravům.Zde se můžeme vrátitk doporučení církvičístNietzscheho. To bylo takéaktuální předsto lety, kdy Nietzsche opravdu dobřepopsal, jak bude vypadat společnost, kteráse zřekne křesťanství,a co všechno se bude muset zhroutit, protožeto má ve skutečnostikřesťanskédůvody.Co se týče existencialistů,ti nevyjadřovali pocit moderníhočlověka(pocit optimismu, síly apod.), ale naopakskepsi o něm - člověkvstoupil na místo Boha, ale nemána to, je Dieu manqué,a jejich pocit byl tragický. Za hranici šedesátýchlet vycházejí Getsemany bohuželnavázánímna marxistickou větev postmoderníhomyšlení,snažící se radikálnědotáhnout novověkýimanentismus (Feurbach,Marx, Habermas atd.),v církvi tedy samosprávnýkatolicismus, kněžky, homosexuálnísňatkya jaké utlačenémenšiny ještěanarcholiberálnídekonstruktivisté objeví.Bohužel prakticky nic se v Getsemanech nedočtemeo něčem skutečněkonstruktivním. Je ovšemtěžkoříci,co je dnes na čele vývoje,v zahraničních učebnicíchfilosofie se sice už tvrdí,žepo středověku a novověkupřišelvěkanalytického myšlení,ale podle mého názoru je těchšpičekvývojednes prostě více a takéjájsem schopen držet krok jen s něčím.Ale aspoň by se mělojasně říci, žedilema mezi liberalismem a fundamentalismem je uždávnoideově(nikoli prakticky v našich zaostalýchkrajích) překonanéa není třeba své odpůrcenálepkovattímčioním.Spor se vede spíše mezi těmi,kdo chtějí dovéstmoderní emacipačníprocesy do extrémua těmi, kdo chtějímodernu překonat, ale uchovat jejívýdobytky(osobní svoboda, lidskápráva,právnístát).Podle velmi různých autorů tohoto druhéhospektra jde shodně o to, jak spojit pravdu a svobodu, čijak hodnoty v moderně vznikléa krizí moderny zase ohroženéuchovat jejich zakotvením v náboženství.Recepty jsou různé - postkritické, postliberální,neohegeliánsky syntetické,postmoderně esencialistickéa nevím ještějaké. V jejich rozhovoru a sporu skutečněo něco jde. V Getsemanech se o tom bohuželnic nedočteme. Škoda.

JaroslavVokoun, bývalýšéfredaktora členredakční rady

Českárepublika překypuje náboženstvím.Nikoli snad množstvím zúčastněných–početlidí hlásícíchse ve sčítánílidu k náboženstvípoklesl na historické minimum. Ale rozhodněmnožstvím subjektůsoutěžících o klienty natrhu náboženskýchidejí. Dokazuje to Encyklopedie náboženských směrů v Českérepublice od Zdeňka Vojtíška,vydaná pražskýmnakladatelstvím Portál.V šestihlavních skupinách(křesťanství–judaismus – západníesoterismus – islám –indická náboženství–čínskánáboženství)přinášípřehledněkolikaset náboženskýcha duchovních organizací,působícíchna našem území.Od zavedených církvípřesrůznéradikální křesťanskéskupinky o pár desítkáchčlenůažpo zvláštní lidičky,kteří přijímajíspásnépokyny od mimozemšťanskýchposádek létajícíchtalířů či se snažídosáhnout fialovéaury.

Knihaje psána srozumitelně,zasvěceně a přehledněa obsahuje aktuální informace včetněinternetových odkazů.Sympatické je, žesi autor i na emocemi a předsudky zahlcenémpoli náboženstvízachovává chladnou hlavu:Encyklopedie není „kladivem na sektáře,“ale skutečně akademickypojatou prací, psanou se snahou o objektivitu a porozumění.Neměla by chybětv knihovně nikoho, kdo se chce orientovat v současnémnáboženskémživotěnašízemě, předevšímv jeho nižších a silnějikvasících vrstvách.

 

Jinýpohled na náboženstvínabízí kniha Filozofie náboženství Petera Colea,vydaná ve stejnémnakladatelství. Je určenapředevšímstudentům a snažíse přehledněa srozumitelně vyložittématajako jsou filozofické důkazybožíexistence, teodiceje a posmrtnéhoživota.Českonení zaslíbenouzemí přirozenéteologie či filozofie náboženstvív Coleově smyslu; ostatněpodle (nejen) mého názoru v éřepo Darwinovi a po Freudovi užmnohé z nejprůbojnějšíchdůkazůpřirozenýchteologů značněpozbyly na své síle. Ale diskuseo nich jednak stále neníuzavřená a zbytečná,a především nástoto uvažováníučípokoře před božímtajemstvím a vůbechranicím toho, co lze o Bohu a božskýchvěcechrozumně myslit. –Coleovo dílko je přehledné,snadno čtivé, místyvšakpřecházejícíaždo suchého výčtu. Největšímformálním nedostatkem jerejstřík, z něhožvypadlo mnoho jmen autorů, kteříjsou v knize citováni.

 

Blaise Pascal (1623–1662)byl k filozofickým důkazůmdost skeptický. („Možná,žeexistují pravédůkazy,ale není to jisté.A tak z toho neplyne nic jiného, nežženení jisté,zda je všechno nejisté.“Myšlenky,fragment a/XL ve vydáníOdeonu z roku 1973) A k „filozofickým“důkazůmbožíexistence tradovaným od středověkupřidaljen jediný, ten nejkurióznější,nejskandálnějšía nejméně filozofický–tak skandální a nefilozofický,žeho Peter Cole ani nezmínil:Na existenci Boha je třeba si prostěvsadit, protože je to výhodné.„Zvažmeztrátu a zisk, zvolíte-lilva – že Bůhje. Porovnejme tyto dva případy: vyhrajete-li,vyhrajete všechno, prohrajete-li, neprohrajete nic. Vsaďtetedy na to, že Bůh je, a neváhejte.“(Fragment e/XXII) Nicménějeho myšlení o Bohu bylo předevšímneseno životnízkušenostía existenciálním zážitkem.Jeho Bůh neníBohem filozofů, Bohem spekulací,nýbržbiblickým Bohem ohnivéhokeře,Bohem, který raději důvěrněrozmlouvá s lidskýmsrdcem než se suchým„geometrickým“rozumem. Na tuto hlavní linii Pascalova myšlenínavazuje nizozemský myslitel Theo de Boer ve své knize Bůh filosofů a BůhPascalův (vyd.EMAN), již napsal prýjako odpověď na dotaz „nemohlbyste jednou napsat, čemu věřítejako filozof?“ A odpověďčerpalpředevšímprávěz myšlenek velkéhoFrancouze – třebaženikoli jen jeho. Ne, není to pokračování,není to pokus dopsat Pascalovu nedokončenouposlední knihu za Pascala. Ale je to kritika osvícenskéhoa poosvícenskéhomyšlenía mluvení o Bohu očimasoučasného myslitele,kritika zaostřená právěi na myšlenkách prvníhoskutečně moderníhofilozofa náboženství,jímžBlaise Pascal byl. A stejnějako Pascal bojoval se skeptiky a libertiny i s náboženskýmirutinéry a filistry svédoby, také De Boer se trefujedo dědiců osvícenstvíi zastánců náboženskéhotriumfalismu mezi námia snaží se násnavést na paradoxníabrahamovskou a ježíšovskoudráhuvíry,o které psali svatýPavel, Blaise Pascal i Karl Barth.

 

Třebaženakladatelství EMAN (= Evangelickémanufakturní alternativnínakladatelství) vzniklo jižpředlistopadem 1989, nepatří mezi nejznámějšía jeho produkci běžně neuvidíteve všeobecnýchknihkupectvích. Stáletotiž zůstaloalternativním a zřejměi poněkud manufakturním,cožspolu s kriticky evangelickou orientací nenípředpoklademekonomického úspěchu.Na druhou stranu některé jeho publikace,např. spisy filozofky BoženyKomárkové, by rozhodněneměly zapadnout. Nakladatelstvítaktéž vydáváměsíčníkProtestant, můžeme snad řícievangelického blíženceGetseman. Z jeho produkce jsme k recenzi obdrželiněkoliktitulů; lze je objednat na adrese Nakl. EMAN, Husova 656, 256 01 Benešov,tel. 317 722 215, e-mail:eman@evangnet.cza prohlížet na internetueman.evangnet.cz

.

Vedlezmíněnéde Boerovy prácemi na stole leží ještědalších párdrobniček ze stejnéhozdroje: Homo homini pastor (Témata a kontexty současnépastýřské služby) je sborníčekprací českýcha nizozemských autorůo pastorační péči–zajímavý předevšímpro faráře, pastory a vůbecvšechny,kdo jsou pověřeni duchovnípéčío druhé lidi anebo ji na svémpůsobišti(třebav nemocnici) musejí občas suplovat čipřipravovatpůdu.

Člověk a příroda: bludný kruhjesborníček obsahující–jak název naznačuje–příspěvkyna ekologická témata, předevšímpříspěvkyteologicky laděné. Mimo jinéjeden z posledních rozhovorůs Milanem Machovcem.

Akonečně postila: Gesesis 1–100: Příběhy nových počátků od ŠtěpánaHájkaje „třiadvacet kázánína první kapitoly bible,“jak praví podtitul. Vyšlajižve druhém vydání,a to zřejmě nikoli náhodou:kázáníjsou zpracována vskutku dobře.

 

ArnaAnzenbachera jsem jako autora poznal předdvaceti lety z jeho úvodu do filozofie. Bylpro mě tak přitažlivý,žejsem ho s radostí přečetlv německém originále–tehdy ještě českyvyjít nesměl.Nyní u nás vycházídalší z Anzenbacherovýchknih, pokud je mi známo jižtřetí:Křesťanská sociálníetika – úvod a principy (vyd. CDKBrno). A zase přehledný,vycizelovaný text, dobřevybrané citáty rozebíranýchautorů, přehlednédiagramy ilustrující schématavýkladu.Z mého hlediska jsou zajímavépředevšímdvěvěci:Za prvé širokýrozhled po filozofické, teologickéa sociálněvědnídiskusi od jejích antickýchpočátkůažprakticky po současnost; vedle „klasiků“cituje často třebaJamese Buchanana, Jürgena Habermase,Niklase Luhmanna, Johanna B. Metze nebo Johna Rawlse.A za druhé rozsáhlákapitola o tzv. katolické sociálnínauce, prezentující hlavnídokumenty a myšlenky tétosociálně teologickédoktríny, kterásice nikdy nedokázala zvítězitani nad marxismem, ani nad fašismem a ani nad liberálnímkapitalismem, ale jejíž praktickýani teoretický vliv přestonelze podceňovat. –Kdyby se konec konců našeKDU-ČSL před volbami věnovalazpracování a prezentacilepších částítétosociální nauky vícenežnesmyslnému pečeníreklamních koláčů,možnáby i její vliv narostl.

JaS

ŽEHNÁNÍ SVĚTLA

Je přineseno světlo, může jít o paškál, nebo je rozsvícena svíce.

Kristus je tvé světlo, povstane v temnotě

a tvé uzdravení zazáří jako úsvit.

Světlo a pokoj Ježíše Krista ať je se všemi vámi.

I s tebou.

Vzdávejme díky Pánu našemu Bohu,

který je hoden vší chvály a díků.

Požehnaný jsi, svrchovaný Bože,

Pastýři svého putujícího lidu:

jimž jsi byl oblakovým sloupem ve dne

a ohnivým sloupem v noci.

Rozněť v nás oheň své lásky,

jímž zazářil tvůj Syn trůnící na kříži,

ať můžeme být očištěni od všech svých hříchů

a jsme připraveni vejít do tvé přítomnosti.

Otče, Synu a Duchu svatý:

Požehnaný jsi Bože na věky.

Zatímco jsou rozsvěceny ostatní svíce, zpívá se následujícínebo jiný vhodný hymnus..

Píseň světla (Phos hilaron)

Hymnus jehož počátky sahají do 4. stol. je možná si poslechnout např. na: http://grkat.nfo.sk/eng/music.html

http://www.saintgregorys.org/Music/MFLbook-contents.html

Světlo tiché svaté slávy nesmrtelného Otce nebeského,

svatého, blaženého, Ježíši Kriste!

Přišedše k západu slunce a spatřivše záři večerní,

opěváme Otce, Syna, i svatého Ducha, Boha.

Synu Boží, jenž dáváš život,

hoden jsi po všechny časy hlasy přelíbeznými být opěvován:

pročež svět tebe velebí.

Mohou být recitovány verše žalmu:

Modlitba má ať k tobě stoupá jako kadidlo,

Mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.

Hospodine, volám k tobě, pospěš mi na pomoc,

slyš můj hlas, kdyžk tobě volám.

Postav, Hospodine, stráž k mým ústům,

hlídku k bráně mých rtů.

Modlitba má ať k tobě stoupá jako kadidlo,

Mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.

Neskloň mé srdce ke zlému,

abych se nedopouštěl zločinů.

K tobě, Hospodine, Pane, se obracejí mé oči,

k tobě se utíkám, nevydávej mě smrti.

Modlitba má ať k tobě stoupá jako kadidlo,

Mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.

Může být přednesena VSTUPNÍ MODLITBA:

Dej, Bože, ať na nás sestoupí tvé milosrdenství

očistí naše srdce a osvobodí nás,

abychom ti mohli zpívat chvály nyní i vždycky.

Amen.

SLOVO BOŽÍ

Žalm

V jednotlivých sedmi týdnech žaltáře jsou doporučovány žalmy: 26, 102, 38, 90, 27, 69 a 31.

Každý žalm nebo skupina žalmů může končit slovy:

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,

jako byla na počátku i nyní i vždycky. Amen.

Jestliže jsou dvě čtení z Písma, první může být čteno zde, nebo obě mohou být přečtena po druhém kantiku.

Kantikum

Antifona: Před Ježíšovým jménem se skloní každé koleno.

Způsobem bytí byl roven Bohu,

a přece na své rovnosti nelpěl,

nýbrž sám sebe zmařil,

vzal na sebe způsob služebníka,

stal se jedním z lidí.

A v podobě člověka se ponížil,

v poslušnosti podstoupil i smrt,

a to smrt na kříži.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše

a dal mu jméno nad každé jméno,

aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno

– na nebi, na zemi i pod zemí –

a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával:

Ježíš Kristus jest Pán.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,

jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Antifona: Před Ježíšovým jménem se skloní každé koleno.

Čtení z Písma (podle lekcionáře)

Lze doporučit anglikánský lekcionář, který má pro každý týden tři sady čtení. První sada je tvořena ekumenickým lekcionářem a hodí se např. pro hlavní nedělní bohoslužby. Druhá a třetí sada jsou určeny pro další liturgie v neděli či v týdnu. Druhou sadu s výhodou užijeme pro večerní liturgickou modlitbu, třetí sadu pro ranní modlitbu.

Zdroj:http://cofe.anglican.org/commonworship/lect/lectfront1.html

Dobrý lekcionář pro denní modlitbu každý den v roce:

http://www.kencollins.com/Texts/Daily-00.htm

Pokud by tato doporučení byla pro někoho příliš omezující, může si vybrat z bohaté nabídky stránky věnované lekcionářům:

http://www.livingweb.com/lectionary/content.htm

Může být předneseno RESPONSORIUM :

Nebuď mi vzdálen, Hospodine,

má sílo, pospěš mi napomoc.

Nebuď mi vzdálen, Hospodine,

má sílo, pospěš mi napomoc.

Pospěš mi na pomoc,

Bože mé spásy.

Nebuď mi vzdálen, Hospodine.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

Nebuď mi vzdálen, Hospodine,

má sílo, pospěš mi napomoc.

Kantikum Panny Marie: Magnificat

Antifona: Boží láska k nám se zjevila v tom,

že zatímco jsme byli ještě hříšníci. Kristus za nás zemřel.

Velebí má duše Hospodina

a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,

neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,

že mi učinil veliké věciten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.

A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení

k těm, kdo se ho bojí.

Mocně zasáhl svým ramenem,

rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil,

hladové nasytil dobrými věcmi

a bohaté propustil pryč s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,

pamatoval na svémilosrdenství,

jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,

jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Antifona: Boží láska k nám se zjevila v tom,

že zatímco jsme byli ještě hříšníci. Kristus za nás zemřel.

MODLITBY

KYRIE může být použito jako odpověď k přímluvám

Pane, smiluj se.

Pane, smiluj se.

Kolekta dne nebo jedna z následujících:

Prosvěť naši temnotu, prosíme Bože,

a ve svém velkém milosrdenství

nás chraň od všech nástrah a nebezpečí noci,

pro lásku tvého jediného Syna,

našeho Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou,

v jednotě s Duchem svatým

žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

nebo:

Všemohoucí věčný Bože,

který jsi ve své starostlivé lásce k lidskému rodu

poslal svého Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista,

aby na sebe vzal naše tělo

a trpěl smrt na kříži.

Dej, ať můžeme následovat jeho příklad trpělivosti a pokory

a mít podíl na jeho zmrtvýchvstání.

Skrze Krista našeho Pána, který s Tebou,

v jednotě s Duchem svatým

žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Může být pronesena modlitba Páně:

Pane Ježíši, pamatuj na nás ve svém království a uč nás modlit se:

Otče náš…

ZÁVĚR

Požehnání

Milost našeho Pána Ježíše Krista,

láska Boží,

a společenství svatého Ducha

ať je s námi se všemi nyní i vždycky. Amen.

Podle http://www.oremus.org/liturgy/ccp/11fri.html

připravila Daniela Knorrová

Rusko: katolíci nechtějí proselytismus

Moskva (KAP) Vatikán nechce v Rusku proselytismus ani misie, řekl generální sekretář ruské katolické biskupské konference, Igor Kowalewskij. Úmyslem katolíků v Rusku nejsou misie. Rusko má svoji tisíciletou křesťanskou kulturu a není cílem Vatikánu z něj udělat katolickou zemi. Kowalewskij se takto vyjádřil na zahájení setkání smíšené pracovní skupiny pro vztahy mezi pravoslavnými a katolíky. Od obratu vyčítá moskevský patriarchát katolíkům agresivní metody misionářské práce mezi pravoslavnými. Nejnižší bod vztahů nastal po ustanovení čtyř katolických diecézí před dvěma roky.

Nuncius odmítl interkomunio

Hamburg (KAP) Nový apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Erwin Josef Ender, odmítl interkomunio. V otázce eucharistické pohostinnosti jsme rezervovaní, řekl novinářům. Ukvapené jednání v otázce eucharistie prý představuje nebezpečí, že se ze zřetele ztratí vlastní význam eucharistie. Během Ekumenického církevního sjezdu (Kirchentag) pozval saarbrückenský teolog Gotthold Hasenhüttl k eucharistii i protestanty, a byl proto suspendován. Nuncius zdůraznil, že pokleskem proti intelektuální poctivosti je dělat věci, ve kterých máme ještě málo společného. Společenství víry stojí nad společenstvím eucharistickým. K nedávno zveřejněné liturgické instrukci řekl Ender, že věřící mají právo na regulérní liturgii.

Od svého nástupu do funkce v lednu tohoto roku dostal tři nebo čtyři stížnosti na ekumenické nedělní bohoslužby. Tyto dopisy posílám místnímu biskupovi, řekl. Církev nepostupuje proti odchylkám s klackem a stížnosti pocházejí převážně z určité oblasti.

Dopis svatého Ignáce nalezen v Anglii

Londýn (KAP) V archivu britských jezuitů byl nalezen dopis bratřím od Ignáce z Loyoly (1491-1556). Není známo, jakse tento podepsaný dopis s rukopisnou poznámkou světce do Anglie dostal. Podle údajů řádových historiků se jedná o jediný anglický exemplář takového dopisu. Většina rukopisů byla v průběhu staletí odvezena do Říma nebo zničena v časech pronásledování. Dopis je adresován příteli - řádovému bratru a datován 16. února 1555.

Itálie: počet pravoslavných roste

Řím (KAP) V Itálii dochází k výrazným změnám v poměru konfesí u obyvatelstva díky přistěhovalectví. Podle statistik imigrantů se počet pravoslavných v Itálii zvýšil z 43 tisíc v roce 1991 na 511 tisíc. Masivní nárůst je dán přistěhovalci z Rumunska, Moldavska, Bulharska a Ukrajiny. Představují 50 % všech migrantů. Podíl muslimů se současně snížil z 38 na 32,4 %. Celkový počet lidí hledajících v Itálii útočiště se zvýšil od roku 1991 z 657 tisíc na 2,55 milionů.

Křesťansko-židovský dialog ve Španělsku

Madrid (KAP) Izraelský aškenázský nejvyšší rabín Jona Metzger se setkal v Toledu s arcibiskupem Antonio Canizaresem. Oba zdůraznili, že Toledo bylo v historii symbolem sjednocení abrahámovských náboženství: židovství, křesťanství a islámu. Dialog mezi nimi by se měl i nadále rozvíjet. Všechna tři mají ve svých kořenech stejnou inspiraci. Při setkání se prý jednalo také o navrácení kostela Santa Maria la Blanca židovské obci. Tento kostel byl postaven jako synagoga a je jednou z nejvýznačnějších architektonických památek Španělska. Naproti tomu má být v Jeruzalémě církvi navrácena místnost Poslední večeře Páně (Coenaculum) a posvěcena opět na katolický kostel. Dnešní Coenaculum bylo vystavěno jako středověký kostel a Osmany přebudováno na mešitu. Židé a muslimové na tomto místě uctívají hrob Davidův. Od vzniku státu Izrael je jeho status nejasný. Jan Pavel II. zde směl odsloužit bohoslužbu při své návštěvě Jeruzaléma ve Svatém roce 2000.

Arinze: O Kerryho vyloučení musí rozhodnout biskupové

Vatikán (KAP) Katolický politik, který se vyslovil za právo na potrat, nemá být podle prefekta vatikánské Kongregace pro bohoslužbu, kardinála Francise Arinzeho, připuštěn k eucharistii. Arinze poukázal na to, že podle katolického učení nesmí přijímat nikdo ve stavu těžkého hříchu. A jestliže nesmí přijímat, plyne z toho, že mu ani kněz nesmí podávat. Na otázku, zda toto platí i v případě demokratického presidentského kandidáta v USA, Johna Kerryho, Arinze řekl, že tuto věc přísluší řešit katolickým biskupům v USA. Kerry stojí ve sporu mezi odpůrci liberalizace potratu (Pro Life) a zastánci práva na potrat (Pro Choice) na straně ProChoice. Biskupové se již otevřeně vyjádřili, že zvažují kvůli tomu možnost vyloučit Kerryho z přijímání eucharistie.

Portugalská církev sází na zahraniční kněze

Lisabon (KAP) Lisabonský patriarcha, kardinál Joseda Cruz Policarpo, nevylučuje další nasazení zahraničních kněží v Portugalsku. Církev není ohraničena na Portugalsko nebo na Evropu, řekl kardinál. Policar popoukázal na svoji vlastní diecézi, kde vedle afrického a kolumbijského duchovního bude brzy i kněz mexický. Úbytek kněží v Portugalsku je dán především stárnutím. V nynější době však stoupá i počet kandidátů kněžství. Křivka počtu kněží má v Portugalsku zvlášť extrémní vývoj. Ačkoliv v době osvíceného absolutismu ve druhé polovině 18. století byl i zde na postupu bojovný antiklerikalismus, došlo k poklesu počtu novosvěcenců teprve v 19. a začátkem 20. století, aby ve dvacátých letech20. století byl opět zaznamenán opět obrat k lepšímu.

Štýrský Hradec: Muslimka přednášející na teologické fakultě

Štýrský Hradec (KAP) Katolická teologická fakulta ve Štýrském Hradci dosáhla prvenství tím, že zde po dobu jednoho týdne přednášela muslimka, doktorka filosofie Ashraf Sheikhalaslamzadeh. Rodilá Íránka a přednášející filosofie na universitěve Vídni se věnovala osvětlení obrazu ženy v islámské mystice a různým pohledům na ženu v islámu, včetně sebepochopení ženy.

Ashraf Sheikhalaslamzadeh se narodila v roce 1951 v Tabrisu, studovala na tamější universitě filosofii a psychologii. Po íránské revoluci pokračovala ve studiu ve Vídni na universitě, kde se zabývala perským súfismem, a promovala v roce 1991, kdy předložila disertaci o analýze zážitku blaženosti. Až do roku 1995 vyučovala Ashraf Sheikhalaslamzadeh na gymnáziu, odkud přešla na vídeňskou universitu.

Laun: zákaz nošení šátků je špatné řešení

Salzburg (KAP) Salzburský světící biskup Andreas Laun se vyjádřil k zákazu nošení šátků ve školách. Jestliže je nošení šátku výrazem islámské víry, pak je zároveň výrazem náboženské svobody. Pouze tehdy, pokud je znamením netolerance, útlaku ženy a teroru, má jeho zákaz smysl. Konečně běžně přece z dobrého důvodu netolerujeme ani různé kusy látek, které označují jiné militantní ideologie. Přesto by byl zákaz nesprávnou cestou. Nebojujeme přece proti šátkům, ale proti agresivnímu islamismu. Ale k vítězstvív tomto boji potřebuje více zbraně ducha než pouhé zákony. Neochvějně musíme střežit na jedné straně princip náboženské svobody a na druhé straně princip spravedlnosti pro všechny.

Brazílie: Počet katolíků stoupl na 131 milionů

Brazílie (KAP) Podíl katolíků mezi brazilským obyvatelstvem se snížil od roku 1991 o celkem 10%, avšak v absolutních číslech se počet katolíků zvýšil. V roce 1991 se ke katolictví hlásilo 83,3 % Brazilců, nyní je to přibližně 73,9 %. Kvůli nárůstu obyvatelstva ale stoupl jejich počet z 122 milionu v roce 1991 na 131,4 milionů v roce 2004. Brazílie má okolo 177,8 milionů obyvatel. Každý pátý katolík se aktivně zapojuje do činnosti náboženských obcí, tvrdí brazilský arcibiskup Joao Braz de Avis. Arcibiskup také vyzvedl pozitivní roli katolických médií v Brazílii.

Luteráni chtějí pokračovat v ekumenickém dialogu

Ženeva (KAP)Pro pokračování ekumenického dialogu se vyslovil Světový luterský svaz. Jeho generální sekretář Sven Oppegaard řekl, že luteráni souhlasí s mnoha výroky o eucharistii v nových římských směrnicích Redemptionis sacramentum o slavení mše. Současně se zde ale vyskytují podstatné rozdíly v pojetí. Jako příklad uvedl z katolické strany nedovolovanou eucharistickou pohostinnost.

Počet kandidátů kněžství stoupá

Vatikán (KAP) Počet katolických kandidátů kněžství stoupá. Vyplývá to ze statistické ročenky církve vydané Vatikánem. Podle ní plynule vzrostl jejich počet mezi roky 1997 až 2002 z 108 017 na 113 199. Vývoj je poznamenámvýznamnými místními rozdíly. Jižní Amerika, Afrika a Oceánie se vyznačují silnějším nárůstem než Asie. Jediný kontinent s klesajícím počtem je Evropa, kde v posledních pěti letech poklesl počet seminaristů z 27 867 na 25 023. Překvapující vývoj byl zaznamenám v Severní Americe, kde došlo k mírnému vzestupu z 5 325 v roce 1997 na 5 631 pět let později. Evropě stojí na špičce Polsko se svými 6 700 seminaristy hlášenými ročně. Itálie poprvé nahlásila méně než 6000 kandidátů, 5927 v roce 2002. Stálý úbytek pozoruje Německo (z 1601 na 1188), Francie (z 1603 na 1311). V Rakousku je počet zhruba konstantní, mezi 387 a 356.

Brazilští biskupové proti politickým aktivitám kněží

Brazílie (KAP) Proti stranickopolitickým aktivitám kněží se vyslovila brazilská biskupská konference. Tyto aktivity nejsou slučitelné s pastorační činností, tvrdí biskupové. Mnozí duchovní se nechávají zmástiluzí, že převzetím úřadu mohou lépe sloužit lidu. Přirozeně tyto aktivitynejsou kněžím přímo zakázány, avšak musí se vzdát svého úřadu v církevní obci. Na druhé straně se smějí angažovat ve společensky konfliktních situacích. To se nedá označit za politické vměšování, ale za pastorační podporu sociálního hnutí.