Jste zde

Starokatolická spiritualita

autor: 

Není lehké psát či hovořit o starokatolické spiritualitě. Takový pojem totiž předpokládá specifický druh duchovního života, popsatelný jako typicky „starokatolický". Předpokládá též, že všechny obce jménem starokatolické lze vystihnout tím samým způsobem duchovního života a životního stylu.

Tak tomu ovšem není. V různých starokatolických církvích, ba v jednotlivých farnostech, panuje odlišný způsob duchovního života. Kdo navštíví starokatolické obce Holandska, Německa, Švýcarska či Polska, střetne se s odlišnými liturgiemi, pobožnostmi, duchovními životními styly a mentalitami. Každé starokatolické společenství koření ve vlastní a charakteristické dějinné situaci. Rozvíjelo se v různých dobách, utvářeno odlišnými tématy. Ale je tu něco víc: legitimitu těmto odlišnostem dodává samotná starokatolická ekleziologie. Zpříma řečeno: starokatolíci zakládají na samostatnosti místních církví, uznávajíce uvnitř jedné po světě rozšířené církve celou škálu výrazů duchovního života, zasazených do konkrétní situace té které obce. Příznačně pro ně zní ekleziologický princip jednoty v rozdílnosti, vystižený slavnými slovy připisovanými svatému Augustinovi: in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas (v nutných věcech jednota, v nejistých svoboda, ve všem láska). Tato věta se stala mottem německým katolíkům, kteří vystoupili proti závěrům Prvního vatikánského koncilu z roku 1870. Rozdíly nejsou tak veliké, aby potlačovaly společné prvky. Na povrchu převládá rozmanitost, ale na úrovni duchovní inspirace vskutku shledáváme společnou půdu.

Nejprve je nicméně třeba vystihnout rozdíly mezi jednotlivými styly starokatolické spirituality, jak je nalézáme v jednotlivých národních církvích. Za druhé je nutno ony rozdíly zasadit do příslušných dějinných souvislostí. Za třetí se tažme po rysech starokatolickou spiritualitou sdílených. Zatímco první a poslední část našeho výkladu spíše zestručníme, v části druhé si dopřejeme jistou obšírnost.

Zjednodušeně lze starokatolické církve rozdělit do tří skupin podle doby, v níž vznikly. Lze rozlišit mezi těmi, které povstaly před prvním vatikánským koncilem roku 1870, těmi, jež povstaly v důsledku řečeného koncilu, a těmi, jimž dala vzniknout pozdější rozhodnutí, podložená papežskou mocí.

Do první skupiny spadá Utrechtská církev, nezávislá od počátku osmnáctého století. Podnětem jejímu osamostatnění bylo sesazení holandského biskupa římskou mocí a jmenování nástupce bez porady s utrechtskou kapitulou. Pozadí těchto dějů sestává z patrných rozdílů v přístupu k jistým teologickým, pastorálním a mravním otázkám, nálepkovaných často označením „jansenistické".

Druhá kategorie náleží církvím, povstalým z protestu bohoslovců i laiků proti závěrům prvního vatikánského koncilu v čele s katolíky německými, následovanými hnutím švýcarským. Časem se připojilo několik hnutí v hranicích Rakouska-Uherska.

Třetí skupinu tvoří polské národní církve s počátkem na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vznikly ve Spojených Státech z vůle polských vystěhovalců, nespokojených s irskými biskupy, vnucenými jim Římem. Podníceni knězem jménem Hodur sestavili vlastní církevní obce. Hodur prosadil určité kázeňské, bohoslužebné a naukové změny. Později církev zakořenila i v původní domovině jejich otců, v Polsku.

Spiritualitu Utrechtské církve podbarvila katolická obnova po reformaci. Jako zdroj inspirace pro mnoho holandských kněží i laiků posloužilo především francouzské církevní obrození druhé poloviny sedmnáctého století.

Duchovní obroda starokatolických společenstev Německa, Švýcarska a Rakousko-Uherska vyvěrala z myšlenek tak řečeného „osvíceneckého katolictví". Polské národní církve koření v svérázech polského katolictví a jejich samostatnost plyne z odvržení od papežského centralismu. Ve velké míře podržely tradiční polskou zbožnost, v zápalu pro zachování polské totožnosti mezi vystěhovalci se však rozešly s Římem. V těchto souvislostech lze též zmínit Mariavitskou církev, vystihující v nejvyšší míře typickou polskou spiritualitu ve spojení emocionální lásky a sociálního cítění.

1. Nedávné studie potvrdily zásadní vliv francouzských teologů na spor mezi Utrechtem a Římem počátkem osmnáctého století, a to nejen v církevněprávních záležitostech; o francouzský příklad se opíraly i myšlenky teologické a duchovní. Biskup van Neercassel, apoštolský vikář druhé poloviny sedmnáctého století, nadšeně obdivoval Bossueta a upřednostňoval kněze vzdělané v Oratoriu oproti absolventům jiných učilišť. Díky tomu pocházela z oratoriánských škamen většina vůdčích osobností holandské katolické církve, a to včetně světských kněží. O toto kněžské hnutí s charakteristickou duchovností nejevil zájem pouze van Neercassel. Jeden z jeho předchůdců, Rovenius, pojal dokonce záměr založit obdobný ustav na nizozemské půdě, o čemž si dopisoval s Janseniem. Neplál pouze pro vzdělávání kléru. Toužil též nadchnout církev (vedoucí vlivem soudobých politických okolností jistý druh „podzemní" existence) novým druhem duchovnosti v souladu s obrodou katolické církve po Tridentském koncilu. Pro inspiraci se obrátil k první generaci nově založeného jezuitského řádu; k pisatelům převážně španělským, italským a německým. Druhý zdroj inspirace nalezl ve Francouzovi, jmenovitě ve Františku Saleském. Svéráz národní povahy vtiskl pak jeho myšlenkám odkaz původně nizozemského středověkého hnutí jménem devotio moderna, jež usilovalo o pravý duchovní život v prostředí všední každodennosti. K tomu si vyvinulo stupňovitou metodu meditace a asketismu, zdůrazňující též četbu Písma.

Se zavřením klášterů následkem reformace pozbyli Holanďané možnosti vést mnišský život. Monastickou zbožnost a spiritualitu však převzaly kněžské kapituly a společenství pobožných žen, vedoucích společný život jako bekyně. Kněží obvykle čerpali inspiraci z Francouzského oratoria, založeného Pierrem de Bérulle. Svou pastorální činnost pak vystavili vlivu velkého milánského arcibiskupa Karla Boromejského. Obé formovalo jejich zbožnost do střízliva se zaměřením na základy křesťanského života. Čelní rys jejich spirituality spočíval v prožívání duchovního života uprostřed všedních povinností, vedeného ve skrytu ve společenství s Pánem a provázeného přísnými osobními standardy. Toto tíhnutí k individualismu pak vyvažovala církevní kázeň, zejména zdůrazněním účastí na mších a nešporách. Niterná zbožnost se tak mísila se smyslem pro liturgické společenství. Tento druh spirituality, prostupující sedmnáctým stoletím, čiší obzvláště silně z modlitební knihy, sepsané van Neercasselem pod dojmem francouzských předloh. Reedice se, byť s jistými změnami, dočkala ještě na sklonku devatenáctého století.

V řečené knize najdeme množství cvičení a modliteb k soukromému použití spolu s překladem bohoslužebných textů k Eucharistie a ostatním svátostem. Každou z nich uvozuje krátké katechetické poučení a napomenutí k přípravě na plodné přijetí svátostné milosti, s důrazem na správný záměr. Jasně zde vyvstávají charakteristické rysy: žít ve zbožnosti všednodenní život v souladu se společenským postavením muže a ženy, manžela a manželky, pána a sluhy. Chybí, snad v odporu vůči takzvaným španělským iluminátům, smysl pro hlubokou mystickou zkušenost, nechybí zato důraz na odříkavý způsob života. Důležité je ovládat puzení k žádostivosti. V souladu s jansenistickými principy pravdy a upřímnosti nepatří důraz k vnějším náboženským úkonům. Životní důležitost patří vnitřním záměrům. Novotám nebudiž přáno. K zdravé duchovnosti stačí obrat k platným zdrojům: k Písmu a k učení Otců. Nejmarkantnějším rysem je pěstění soukromé vnitřní zbožnosti v souladu s veřejným slavením církve: mší, dalšími svátostmi a společnými modlitbami breviáře.

Příznačnou je pro popsaný druh duchovnosti mešní kniha s latinským textem, provázeným překladem do holandštiny, aby mohli farníci sledovat počínání kněze u oltáře. Kněz proto odříkával latinské modlitby nahlas, aby se lid orientoval v překladu. Za zmínku stojí i další aspekty mešní knihy. Každou neděli a svátek uvozuje krátká historická poznámka a zbožný výklad. Všechna evangelia a epištoly provází florilegia, citáty a úryvky z církevních Otců. Každý se tak ve své modlitbě mohl napájet ze zřídla sdílené a původní tradice. Ke konkrétnímu způsobu života pak náležela střízlivost, strohost a střídmost.

V nizozemských starokatolických obcích nezapustily nikdy kořeny pozdější obyčeje, jako modlitba růžence, uctívání Nejsvětějšího Srdce a další plody pozdně barokní zbožnosti. I do devatenáctého století provázela jejich spiritualitu příznačná střídmost. Nikdy si nezadali s lidovou zbožností svých římskokatolických současníků, s přehnanou úctou mariánskou, uctíváním svatých, poutěmi a kulty, zaváděnými jistými řeholními řády. Typickou pro ně zůstala spiritualita světských kněží a jejich farníků období bezprostřední potridentské restaurace, jež přečkala i velké změny v dvacátém století následkem vlivu německého a švýcarského hnutí. I v období liturgické obnovy, provázené snahou nalézt nový směr pro křesťany moderní doby, zůstala holandská spiritualita nezměněna v důrazu na osobní odpovědnost, ústící v poctivý křesťanský způsob života prostý fantazírování a mystických výstřelků na straně jedné, na druhé straně pak doceněním účasti na veřejné bohoslužbě v zažitých podobách. Znalost Písma zajišťovala dostupnost holandských katolických překladů. Jeho porozumění napomáhaly řady citátů z Otců a spisů portroyalských jansenistů. I pod silným vlivem německým po roce 1870 si Holanďané svou starou tradici uchovali, byť průběžně upravovali a přizpůsobovali.

V desetiletích následujících druhé světové válce se vynořilo několik nových prvků. Vzniklo bratrstvo, zaměřené na pěstování náboženského života podle přísných pravidel. V souladu s tradicí začátku sedmnáctého století dostalo jméno svatého Willibrorda. Za hlavní cíl si vytklo zpracovat holandské dědictví devotio moderna pro dnešní dobu. Podníceno kontaktem s anglikány zavedlo pravidelná setkání duchovní obnovy jako nepřehlédnutelnou součást života církve. Obnovilo též denní modlitbu podle laického breviáře a pro své členy pořádalo rovněž biblické kroužky.

S novými duchovními technikami, jako je zavedení zenových metod do křesťanského rozjímání, se však neexperimentovalo. Poměrně nedávno utvořila skupina kněží pracovní skupinu k duchovní obnově církve. Jakkoliv silně ovlivněni charismatickým hnutím, neuvolili se založit vlastní bratrstvo a raději povzbuzovali duchovní život uvnitř tradičních farních struktur. K charismatické skupině náležel bývalý rektor Společnosti svatého Willibrorda. V duchu charismatické obnovy pořádali konference na rozličná témata.

Obzvláště mezi několika mladými duchovními ze Švýcarska zavládla touha po větší otevřenosti vůči spiritualitě pravoslavné, jež se zejména projevila v uctívání ikon a zavedení některých pravoslavných prvků do starokatolických bohoslužeb, zejména velikonočních. Taková závislost na vnějších vlivech vskutku zamrzí; jako bychom postrádali zdravou spiritualitu ve vlastní tradici.

Nestálo by spíše za to prozkoumat vlastní kořeny? Neomílat jistě donekonečna zastaralé formy, ale objevovat původní a tradiční duchovní prvky a přizpůsobit je potřebám moderní doby? Tak, jako římští katolíci znovuobjevili mystickou tradici Karmelu (zejména v odkazu Jana od Kříže), musí starokatolíci v zájmu duchovní obrody znovuobjevit vlastní duchovní kořeny. To zajisté neznamená, že mají oprašovat staré formy jansenistické zbožnosti. Jen je třeba nových možností objevit křesťanský způsob života v souvislostech současného sekulárního světa, spojený samozřejmě se srozumitelným liturgickým výrazem.

2. Starokatolická hnutí v Německu a Švýcarsku jsou vedlejším účinkem protestu proti dogmatům papežské neomylnosti a centralizované jurisdikce. Podnícena původně profesory získala podporu dobře vzdělaných laiků. Ti přicházeli z kruhů církve otevřených moderní kultuře a vědě. Inspiraci čerpali od teologů ovlivněných osvícenstvím a romantismem. Profesora Reusche, potomního generálního vikáře německého biskupa, poznáváme už jako studenta slovutného teologa Günthera, zavrženého papežem. V čele protestu stanul J. J. Ignaz von Döllinger, vzdělaný v Tübingenu v okruhu žáků J. A. Möhlera.

Tito protestující teologové považovali za povinnost udržet protest v strukturách církve. Ustavili si proto vlastní „diecési" jako provizorium po dobu nouze, než se jim znovu otevře místo uvnitř římskokatolické církve. Proto nazývali svého biskupa „biskupem pro starokatolíky v Německu". Budiž zdůrazněno, že protest nemířil pouze proti novotám prvního vatikánského koncilu. Do popředí se dostala sama idea církve ve všech ekleziologických souvislostech a úsilí přetavit onu ideu do živoucí, dějinné skutečnosti, tj. jakéhosi druhu proticírkve v konkrétní podobě nově zbudované „nouzové organizace". Stálo by nás odbočku vyprávět celou historii starokatolických tužeb a cílů, jichž během krátkého období skutečně dosáhli. V krátkosti lze říci, že veškeré snažení reformních katolíků od osvícenství do počátku devatenáctého století zapracovali starokatolíci do bohoslužebných textů, pastorálních listů a modlitebních knih. Ve snaze navrátit rituálu klasický tvar okleštili západní liturgii od barokní přebujelosti. Svěřili laikům odpovědnost v bohoslužbě i na všech úrovních církevního provozu. Čelíce nelehkému úkolu vystihnout starokatolickou spiritualitu, musíme v krátkosti prozkoumat dějinný původ starokatolických církví.

Jsem přesvědčen, že celek starokatolického hnutí a všechna relevantní teologická, liturgická a duchovní témata jeho doby skvěle vystihují von Döllingerova slova v úvodu k jeho dílu z roku 1870 Der Papst und das Papsthum (Papež a papežství):

Jsme přesvědčeni, že katolická církev nesmí sklouznout ani do útočného, ani do obranného postoje vůči zásadám politické, intelektuální a náboženské svobody a osobní odpovědnosti, a to zajisté do té míry, do jaké lze tyto zásady pochopit v křesťanském smyslu, a to dokonce jako přímý výsledek tvůrčí moci ducha i litery evangelia. Církev by měla těmto zásadám přitakat a zasadit se o jejich co nejčistší a nejušlechtilejší uplatňování. Věříme nadto v nezbytnost, nevyhnutelnost a neodkladnost podstatné a důsledné reformy církve."

Tento Döllingerův reformní program očividně vyvěrá ze situace, dosažené začátkem devatenáctého století. Tam, kde zmiňuje liturgickou obnovu, kráčí ve šlépějích Sailera a Wessenberga. Jeho vliv na průběh liturgické obnovy v kostnické diecézi pohnul později mnohé její farnosti ke vstupu do švýcarské starokatolické církve. Přál následujícím změnám: zavedení národního jazyka a přeformulování některých klasických liturgických textů ve jménu lepší srozumitelnosti a výchovného účinku. Nejduchovnější prvky starokatolického hnutí nalézáme však v raných pastýřských listech biskupů. Za témata volily křesťanské svědomí, svobodu božích dětí, povinnosti náboženské obce. Nalezneme v nich notnou porci otevřenosti vůči osobní odpovědnosti, jež mezi léty 1870 a 1880 vyústila v zdobrovolnění postů a zpovědi. Důraz leží na sociální odpovědnosti věřících beze stopy klerikalismu. Najdeme zde mnoho pobídek k účasti na bohoslužbách, zejména eucharistii, nahlížené nyní jako zdroj inspirace v každodenních starostech - opět známá kombinace osobní zodpovědnosti a veřejného slavení. Starokatolická církev stojí na konkrétním povolání a poslání jednotlivce na sociálním a veřejném životě, zajisté bez návratu k zasahování církve do politiky. Nejzazším cílem hnutí je duchovní společenství, prodchnuté osobním křesťanským postojem jednoho každého člena a živené i tříbené svátostným životem církve.

Tím ale není řečeno vše. První švýcarský biskup Herzog proslul snahou vtáhnout do duchovního a bohoslužebného životy i ty, kteří se stali starokatolíky z politických pohnutek. Za jeho nejslavnější dílo se považuje modlitební kniha nazvaná Gott ist die Liebe (Bůh je láska), uveřejněná s cílem podpořit křesťanský rodinný život. V předmluvě vyjadřuje pisatel touhu podnítit svou prací podobu rodinného života založenou na modlitbě. V duchu nejlepších tradic předkládá ranní i večerní modlitby a pobožnosti v čase osobní potřeby spolu s krátkými úvahami nad nedělní bohoslužbou a bohoslužbou svátostí. Zaujetím tohoto konkrétního postoje se Herzog vřadil do proudu tradice, ustavené v Holandsku. Zaujme i četností biblických citací. Staví na srozumitelnosti bohoslužby všem účastníkům, jejich možnosti modlit se spolu s knězem a přístupu k eucharistii každou neděli. Po vzoru jansenistů zavrhuje okázalost v bohoslužbě, jak vyplývá z jeho pastýřského listu, datovaného rokem 1894:

Nikdo neuhájí tvrzení, že papež vede svět k hlubšímu porozumění pravdě evangelia svým orchestrem dispenzů, či že tak přivádí lidstvo k novým způsobům uctívání Boha. A dokonce i když mluví o úctě k Bohu, má na mysli růženec, takzvaný Třetí řád Svatého Františka, odpustky nebo podivné novodobé světce."

Jasně vidíme, jaký druh nábožnosti Herzog odmítá, vidíme i jeho cestu k obnově zdravé duchovnosti. Následuje již zmíněných zásad: spiritualita má být biblická, střízlivá a průhledná a zejména má ústit v důsledně křesťanský život. Tyto myšlenky prostupují Herzogovými kázáními stejně jako Reuschovými. Oba používají ustálené schéma: oba vykládají biblická témata tak, aby měla dopad na osobní rozhodování věřících v každodenním životě. Slavení, a to především neděle, přináší vedle oddechu od starostí rovněž milost nezbytnou k jejich zvládání. Takový ethos vystihuje starokatolické hnutí jako celek.

Herzogův úspěch byl diskutabilní. Jeho nástupce Küry shledal v srdcích a myslích starokatolíků více svobody než Ducha Svatého a zatratil liberalismus jako druh církevní nevázanosti. Díky Kürymu se dnes mezi mladším švýcarským klérem setkáváme s hnutím za uskutečnění původních ideálů Herzogových. Spolu s několika mladými laiky založili na sklonku šedesátých let Bratrstvo Svatého Jana Křtitele. Usilují o prohloubení duchovního života vzkříšením společné modlitby. Působí na poli liturgické obnovy. Uveřejnili podobu denní modlitby církve založenou na klasickém breviáři a pořádají diskusní setkání nad současnými tématy. Reflektují diasporní postavení většiny švýcarských starokatolíků, především v městských oblastech. Jde o skupinku malou, ale vlivnou. Ve Švýcarsku máme i Bratrstvo svatého Mikuláše, usilující o nastolení církevního společenství starokatolíků s pravoslavnými. Nepostrádá podobnost s anglikánským Společenstvem svatých Albana a Sergeje, jen působí spíše na liturgickém než akademickém kolbišti.

Popsaný vývoj vystihuje současnou situaci ve Švýcarsku, což nás přivádí k otázce, není-li tomu obdobně v Německu. Mnoho kněží i laiků se tam přidává k Bratrstvu svatého Michala, původně protestantské skupině volající po obnovení modlitebního řádu a spirituality katolického mnišství uvnitř luterské církve. Můžeme též poreferovat o zavádění zenem inspirovaných metod meditace profesorem Christianem Oyenem, byť se jedná o jev spíše okrajový. V obou zemích se hlavní důraz upíná k modlitbě jako prameni inspirace pro všednodenní život.

Není těžké shledat jisté podobnosti mezi holandskou a německou spiritualitou. Obě přece sdílejí tutéž katolickou tradicí i tytéž souvislosti současné západní společnosti.

3. Švýcary a Němce se starokatolíky polského původu však zaměňovat nelze. Novinky o současných proudech polské spirituality nejsou naneštěstí nejdostupnější, jejich pouto s vlastenectvím nicméně nelze přehlédnout. Polská národní katolická církev povstala z roztržky polských vystěhovalců v USA s jejich irskými biskupy. Smysl pro národní nezávislost vedl v kontrastu s církevní nesamostatností k rozkolu s Římem a připojení ke starokatolickému hnutí. Co do způsobu náboženského života si podrželi příznačně polské tradice. Hýčkají pak svérázné formy nábožnosti u ostatních starokatolíků nevídané. Drží například zvláštní pobožnosti k Nejsvětější Svátosti a k Panně Marii. Jak v USA, tak v Polsku se mezi nimi daří typickým formám lidové zbožnosti, byť k užívání růžence, ztvárňování Nejsvětějšího Srdce Páně a dalším podobám pozdně barokního kultu obvykle nesahají.

Mariavity vystihuje zvýšený sklon k adoraci Nejsvětější Svátosti a vykazují výjimečnou mariánskou úctu. Opět se setkáváme s typicky národní spiritualitou ve spojení s rozvinutým sociálním programem. Poláci se rovněž činí na poli vzdělání a dokonce i v odborovém hnutí. Míru jejích vlivu na ostatní podoby starokatolické duchovnosti nelze však v současnosti náležitě zhodnotit. Zde zeje prostor pro další výzkum.

Z našeho stručného popisu rozličných složek starokatolické spirituality jasně vyplývají rozdíly jednotlivých tradic, ale i jisté společné prvky. Za prvé si zakládají starokatolické církve na takovém stylu bohoslužby, který inspiruje každého věřícího a každému umožňuje aktivní účast. Za druhé, snad s výjimkou polských církví, zdůrazňují potřebu návratu k původním tradicím ve jménu nalezení zdrojů pro nefalšovaný duchovní život uprostřed tohoto světa. Z téhož důvodu obnovily obeznámenost laiků s biblí, zahájivše rovněž proces liturgické obnovy návratem k původním pramenům a šířením spisů svatých Otců. Chybí laciná zbožnost. Barokní přebujelosti se neholduje. Bohoslužba i duchovní život žádají především ducha prostoty a upřímnosti. A v linii vývoje moderní společnosti přejí starokatolíci osobní zodpovědnosti v souvislostech duchovního i společenského života jednotlivce. Toto tíhnutí k individualismu, skutečné hrozbě starokatolické spirituality, usměrňuje pobídka věřícím k účasti na bohoslužebném slavení, jehož nejsou jen trpnými diváky. Proto je od bohoslužeb, modliteb i kázání bez výhrad žádána srozumitelnost. Křesťanský život ovšem žijí konkrétní lidé, a tak nemá církev jako instituce přímý dopad na společenský život. Ten přichází zprostředkovaně a neplánovaně. Je dílem nenápadné přítomnosti hrstky praktikujících starokatolíků a jejich křesťanského způsobu života.

I zde se vymykají polské církve, jejichž společenský dopad je větší, opět skrze těsnější sepětí víry s vlastenectvím, jež působí rovněž jako „sociální pojivo", držící určitou společenskou skupinu pohromadě. V jiných církvích nicméně nevede vnitřní život bezprostředně k vnějšímu jednání. Sociální situace starokatolíků, žijících převážně v diaspoře a malých farnůstkách, tento postoj odráží. Závěrem řečeno, starokatolická spiritualita středního proudu patrně zrcadlí postavení náboženství v moderní společnosti, především jeho privatizaci a vytěsnění na okraj společenského života k živoření v oddělených skupinkách s vlastním způsobem života na periferii společnosti. V těchto nových souvislostech a v tomto konkrétním slova smyslu došla prorocká slova, vyřčená kdysi von Döllingerem, bohatého naplnění.

Jan Visser (nar. 1931 v Ijmuidenu) studoval teologii v Amersfoortu (starokatolický seminář) a na univerzitách v Bonnu a Utrechtu. V roce 1956 byl vysvěcen na kněze, v letech 1957-1969 byl farářem v Arnheimu a Amersfoortu. V roce 1965 získal v Bernu doktorát teologie. V letech 1969-1994 byl docentem, přednášel pastorální teologii a psychologii na teologických fakultách v Njimegen a v Utrechtu. Od roku 1968 byl do-centem systematické a praktické teologie ve starokatolickém semináři. V roce 1974 se stal členem metropolitní kapituly. Od roku 1976 do 1996 byl - z pověření semináře - profesorem starokatolické ekleziologie na univerzitě v Utrechtu.

Předloha vyšla jako součást sborníku: Huelin, Gordon (editor): Old Catholics and Anglicans 1931-1981, Oxford University Press, Oxford 1983; z angličtiny přeložil Jakub Lev Houdek

Komentáře

Bylo by hezké doplnit článek o situaci českých starokatolíků, kde se duchovní nebojí věřícím říct, koho volit mají a koho jako správní křesťané volit nesmí a to i na stránkách oficiálního církevního časopisu, nebojí se sami kandidovat a tak je česká starokatolická církev církví těch, které spojuje nejen víra náboženská, ale též křesťansky jedině správné politické názory, velice inspirující náboženská spiritualita