Ekumena: církve v Oceánii

Mluvíme-li o ekumeně, máme na mysli viditelnou jednotu rozštěpeného křesťanstva, ale právě tak zdar domu Božího [řecky oikos = dům]. Chci se zde věnovat úspěchům a slabinám ekumenického hnutí v Oceánii, postavit se kriticky k některým jeho aspektům a naznačit cestu k možné jednotě.

Pojem Oceánie zahrnuje ostrovy v Tichém oceáně a národy na nich žijící. Tyto národy se v rámci našeho „moře ostrovů" musely vzájemně objevovat, a to dávno předtím, než se setkaly s bělochy, kteří přistáli teprve v polovině 15. století na některých ostrovech. Protestantští misionáři přicházejí koncem 18. století, následováni katolíky a jinými protestantskými denominacemi v 19. století; v druhé polovině 20. století přibývají ještě letniční církve.

Křesťanství tedy vstoupilo do Oceánie jako rozštěpené náboženství. Ekumena byla zahájena oficiálně r. 1961 vytvořením Pacifické konference církví [PCC] jako centra ekumenických aktivit ve státě Samoa. Interfaith Search existuje z celého pacifického prostoru jen na Fidži, kde jsou silně zastoupeni hindové, sikhové a muslimové, zatímco obyvatelstvo ostatních ostrovů tvoří většinou křesťané. I když se skupiny Interfaith Search příležitostně scházejí ke společným modlitbám, jádro aktivit v oblasti křesťanské ekumeny představuje Pacifická konference církví. Proto také je její práce těžištěm tohoto příspěvku.

I. Cesta k jednotě

Za ekumenu se obecně považuje vše, co napomáhá viditelné jednotě církve. Ale co to znamená konkrétně v pacifickém prostoru? Na 1. generálním shromáždění PCC v Nové Kaledonii se členské církve zavázaly „všude, kde je to možné, se v duchu vzájemné spolupráce společně učit, modlit a sloužit - dokud nám Pán neukáže tu formu jednoty, která odpovídá jeho vůli". Od těchto počátků až dodnes převládá několik úkolů a témat, která naznačují, co znamená jednota pro církve v Oceánii. K nejčastěji používaným slovům v ekumenických programech a zprávách o činnosti patří slova jako společenství, spolupráce, účast na jednání, dělení materiálních zdrojů, podpora a vzájemné povzbuzování. „Forma jednoty, která odpovídá jeho vůli" je tedy zřejmě chápána ve smyslu právě vyjmenovaných frekventovaných pojmů - společenství, spolupráce a vzájemné podpory materiální a duchovní. To je tedy obsahem oné „služby", o níž mluví citovaný závazek; „učení a modlitba" se pak uskutečňují ve formě seminářů a workshopů v rámci programů, které PCC organizuje pro různé cílové skupiny uvnitř členských církví. K tomu se ještě vrátím.

Dogmatický základ členství je dán charakteristikou PCC jako „společenství církví a církevních organizací, které podle učení Písma vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele, a proto se jednomyslně snaží naplňovat společné povolání ke slávě Boha Otce, Syna i Ducha svatého" (konstituce PCC, č. 4).

V Oceánii tudíž jednota znamená dělat věci společně, abychom naplňovali to, k čemu nás Bůh společně povolal. A to můžeme v rozmanitých kulturách pacifického prostoru dělat jen tehdy, budeme-li žít v mírumilovném srozumění, tedy uskutečňovat jednotu určitým způsobem.

Podívejme se teď podrobněji, v čem tato jednota spočívá a jak se projevuje v pacifickém prostoru. Stupeň jednoty není ovšem definován. Jednota může znamenat v různých životních oblastech celou škálu spojení, od volných po velmi těsná. Tak např. na politické úrovni panuje jednota uvnitř Spojených národů, Evropské unie, Pacifického fóra, právě tak jako jednota uvnitř každé členské země těchto velkých sdružení na různých úrovních. Intimnějším druhem jednoty je vztah rodinný (v širokém slova smyslu); opět jiný druh intimní jednoty prožívám já se svým Bohem. S jakým typem jednoty spojujeme tedy naše ekumenické naděje? Podle mého názoru je v našem kontextu skutečně slibný a nejspíše realizovatelný rodinný model.

II. Pacifická církevní konference: struktura a členství

PCC sídlí ve městě Suva (Fidži). Sdružuje tradiční velké církve z oblasti, jejíž hranici tvoří na západě Papua-Nová Guinea, na východě Tahiti (Francouzská Polynésie), na severu Marshallovy ostrovy a Spojené státy Mikronésie a na jihu Aotearoa neboli Nový Zéland. PCC se skládá ze sedmi Národních rad církví, šesti malých církví, pěti středních církví a čtrnácti velkých církví. Na rozdíl od církve římskokatolické, která není členkou Světové rady církví, Biskupská konference pacifického prostoru a také katolická církev Šalamounových ostrovů jsou členy PCC, tohoto regionálního ekumenického sdružení.

Členské církve pokrývají téměř celý pacifický prostor. Existuje ovšem ještě jedno sdružení církví, většinou letničních: Sdružení křesťanských církví na Fidži. Tyto církve mají sklon k fundamentalistickému chápání bible a jeví menší ochotu zasazovat se o sociální spravedlnost. Jejich postoj se vyznačuje jasným oddělování profánního a sakrálního, přičemž církev se má - podle nich - zabývat sakrální oblastí. Ekumenické cíle, jak je formulovala PCC, jsou v přímém protikladu k zaměření této skupiny. K navazování kontaktu s nimi je proto zapotřebí velkého úsilí. Tyto církve ještě porostou; čím dříve se tedy podaří navázat ekumenické kontakty, tím lépe pro všechny zúčastněné.

III. Národní rada církví

V sedmi ostrovních zemích existují Národní rady církví. Jejich stav a schopnost přispívat k ekumeně ve vlastní zemi a v celém pacifickém prostoru se velmi různí. Některé velice aktivně pořádají akce a semináře pro rozmanité cílové skupiny svého členstva, jiné jsou spíše liknavé a svou činnost omezují na volbu několika členů, kteří pak Národní radu církví zastupují na akcích pořádaných PCC; zřejmě jim jde nejlépe mluvení na ekumenických setkáních.

Protože je Národních rad církví jen sedm, ostatní členské církve musejí v ekumenických otázkách komunikovat přímo s PCC. Co tento fakt vypovídá o významu ekumeny pro tyto členské církve? Bohužel nic dobrého. Nedokáží-li církve mluvit mezi sebou ve své vlastní oblasti, jak potom mohou mluvit o jednotě s těmi, kdo pocházejí z jiných kontextů? Ty členské církve, které vytvořily Národní církevní rady, jsou pravděpodobně lépe schopny zahájit rozhovor o ekumeně s kýmkoliv jiným. Většinou hovoří týmž jazykem, žijí vedle sebe v témže světě a mají obecně tytéž - materiální či duchovní - problémy. Některým církvím je stále zatěžko mluvit spolu o důležitých tématech jednoty jako součásti křesťanského prorockého svědectví, jež mají vydávat světu.

IV. Ekumenická práce Pacifické konference církví

Ekumenické úkoly, na nichž se pracuje v průběhu pětiletého období mezi dvěma generálními shromážděními, jsou dány usnesením generálního shromáždění. Cílem je, aby se církve celé oblasti v „ekumenické solidaritě" vzájemně podporovaly při řešení otázek spravedlnosti, míru a zachování stvořeného světa ve prospěch lidí, a tak naplňovaly Boží poslání. Centrální správa v Suvě formuluje v rámci tohoto zadání každoročně specifická těžiště. Jednotlivé projekty jsou většinou zaměřeny na to, co se členů aktuálně dotýká - od témat jako životní prostředí přes sociální problémy, otázky rodiny, vztahu pohlaví, mládeže, spravedlnosti, hospodářství, komunikace, vedení a řízení až po misijní a evangelizační činnost, teologii, spiritualitu a organizační otázky ekumeny. V rámci těchto aktivit - setkání, shromáždění, workshopů a seminářů - spolu církve hovoří, poznávají se a získávají vůči sobě důvěru. Tak roste jednota. PCC se chce významně zaměřovat na aktivizaci mládeže. Každý rok se koná nejméně jedno setkání mládeže regionu s workshopy nebo semináři na určitá společenská nebo teologická témata. Tak se probouzí a pěstuje zájem o ekumenu u budoucích vedoucích pracovníků církví v našem regionu. Tyto aktivity, vyrůstající z shromáždění PCC, slouží hledání a rozvíjení možností, jak být sjednoceni v domě [oikos] Božím nebo jak sloužit domu Božímu - což je podstata ekumeny. Čtyřem z nich se teď chci věnovat. 

1. Společenské problémy

Pacifická konference církví už organizovala semináře a workshopy na aktuální témata, jako jsou AIDS, lidé bez vlasti, klimatické změny, ochrana životního prostředí, migrace, misijní spolupráce a mládež. Tato témata byla vytyčena generálním shromážděním PCC. Týkají se celého člověka - jeho těla, rozumu i ducha - a také celých společenství lidu Božího. Ať už jde v těchto společenstvích o problémy společenské, náboženské nebo spirituální, jsou to zároveň problémy v domě Božím. Všechny vyžadují uspokojivé řešení. A tak se na seznamu aktivit posledních deseti let objevují témata jako výchova vedoucích pracovníků, globalizace, management přírodních katastrof, klimatické změny, podpora mládeže, násilí na ženách, mládež a alkohol, těhotenství nezletilých, sexualita, AIDS, rodinný život, péče o životní prostředí, ale také ekumenické dorozumění, vývoj a spolupráce, „Ostrov naděje" (viz dále) a pacifická teologie naděje. PCC se soustřeďuje na zájmy pacifického prostoru, ale udržuje i kontakty se svými partnerskými organizacemi v Asii, Africe, Severní Americe, Australii a Novém Zélandu a se Světovou radou církví.

Analýza práce PCC a podílu jejích členských církví na rozvíjení ideálů ekumenického hnutí v letech 1961-2007 jasně ukazuje, že uvědomění, aktivita a počet členů od počátku ekumenického hnutí v pacifickém prostoru až dodnes nepřetržitě stoupá. Jak národní rady církví, tak jednotlivé členské církve uskutečňovaly programy vytyčené generálním shromážděním. Na workshopech a seminářích získávali účastníci určitou výzbroj a informace přinášející prospěch místním církvím a ze vzájemného poznání rostla jejich důvěra a otevřenost vůči druhým.

Pacifické konferenci církví - právě tak jako její partnerské organizaci Světové ekumenické radě církví - se vytýkalo, že se vměšuje do záležitostí světa, když zaujímá prorocká stanoviska k otázkám spravedlnosti, chudých, životního prostředí a k dalším zdravotnickým nebo společenským problémům. Výtky přicházely přirozeně od lidí, jejichž zájmy by mohly být postojem církve poškozeny. Protože církve disponují širokou základnou, což představuje značnou moc, nesou politici a obchodníci nelibě, vyjadřuje-li se církev k tématům, jež se jich dotýkají. V pacifickém prostoru, kde většinu obyvatelstva tvoří křesťané (výjimkou je Fidži, kde jsou velké skupiny hindů a muslimů), je aktivita církví je skutečně legitimní a nutná ve smyslu evangelia - jde o celého člověka v jeho konkrétním kontextu.

2. Teologické problémy

Poslední rozhovory věnované dogmatickým tématům probíhaly v devadesátých letech v průběhu recepce Limského dokumentu „Křest, večeře Páně, ordinace" z roku 1982. Misijní kancelář PCC zorganizovala v roce 1993 tři konzultace na téma „křest" (Niue 1.-17. 6., Kiribati 2.-9. 6. a Papua-Nová Guinea 25.-29. 7.) a v roce 1996 jednu na téma „eucharistie" (Suva 1.-3. 12.). Vzhledem k velkým vzdálenostem byly konzultace o křtu uspořádány ve třech různých etnografických podoblastech: v Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Diskuse o eucharistii začala v Suvě, ale k jejímu pokračování nedošlo, protože PCC byla restrukturalizována. Pro nedostatek peněz, ale i na přání nového managementu se mělo o tématu mluvit nejdříve v církvích jednotlivých zemí. Takový byl stav věci až donedávna, kdy byla vydána výzva k obnovení dialogu. Workshopy na téma křest, večeře Páně a ordinace byly pak zahrnuty do plánu činnosti PCC na rok 2010. Jedním z cílů těchto workshopů je lepší vzájemné porozumění. Mezi samotnými účastníky se jistě může vytvořit, ale důležitější bude, aby našli ve svých domovských církvích mechanismy umožňující předávat toto porozumění dále. Některé církve mají odpovídající strukturu, jiné ovšem ne. Proto je úkolem národních rad církví postarat se o zahájení takového procesu. A tam, kde národní rady církví neexistují, musejí odpovědnost v této věci převzít místní církve.

PCC zve rovněž odborníky z oblasti teologie a společenských věd na setkání s angažovanými laiky, aby se zamýšleli nad pacifickou hermeneutikou křesťanské víry a teologie. Začalo se s tím v roce 2006 a navázalo se v roce 2010. Na 9. generální shromáždění PCC v roce 2007 proběhla debata o předloženém návrhu textu „Teologie naděje" jako pokračování dřívějších rozhovorů, které vedly k vydání dokumentu „Ostrov naděje". K němu se přihlásilo 8. generální shromáždění v roce 2002 zároveň s doporučeními pro aktivity členských církví sledující posilování porozumění a spolupráce.

Dialog mezi církvemi probíhá tedy na různých úrovních a týká se jak praktických společenských, tak teologických problémů. O nich se diskutuje neformálně, což zjevně více přispívá k jejich pochopení. Tyhle hovory odpovídají možná oficiálním dialogům, které praktikují některé církve; přesto mohou být v kontextu Oceánie přípravou k tomu, aby se duch ekumeny rozvíjel spíše zdola, a ne shora, jak bylo dosud obvyklé.

3. Teologické vzdělávání

Pacifická teologická univerzita v Suvě (Fidži), je jediná ekumenická kolej v pacifickém prostoru. Založili ji a vedou členové PCC. O vytvoření takové instituce bylo rozhodnuto už na prvním ekumenickém setkání v roce 1961. Má vzdělávat v ekumenickém duchu vedoucí pracovníky, kteří budou sloužit církvi a společnosti v rámci pacifické oblasti. Hlavní cíle školy byly formulovány při jejím založení v roce 1966:

- má být nástrojem umožňujícím zdůraznění a naplnění našeho závazku, jímž je služba myšlence ekumeny a jednoty v Kristu;

- má světu zpřístupňovat zvláštnost pacifického prostoru a odlišnost poznání, které dal Bůh pacifickým křesťanům;

- má zajišťovat církvím pacifického prostoru dobře vyškolené domácí představitele a vedoucí síly. (Citováno z konstituce Pacifické teologické univerzity.)

Důležitými prvky tohoto zadání jsou ekumenické přesvědčení, kontextuální teologie a školení vedoucích sil pocházejících z pacifické oblasti. To jsou rozhodující hodnoty, má-li být vytvořeno pacifické křesťanství, v jehož kontextu budou moci obyvatelé Oceánie lépe vnímat a osvojovat si evangelijní poselství. Studium na univerzitě zpočátku končilo diplomem a udělením titulu bakalář teologie, později (před více než deseti lety) magisterskou zkouškou z teologie; v posledních letech zde lze absolvovat doktorandské studium filozofie. Jiné místní univerzity začaly nabízet bakalářské studium teologie teprve přibližně před deseti lety. Tak je Pacifická teologická univerzita dodnes líhní kvalifikovaných vedoucích sil pro úřad a především pro teologické vzdělávání v oblasti. Profesorský sbor tvoří teologové rozmanitých teologických směrů a konfesního zakotvení z pacifického prostoru i odjinud. Také studenti pocházejí z různých kultur a konfesí. Univerzita tedy poskytuje zkušenost jednoty v rozmanitosti. Slouží jí ke cti, že do svých studijních programů začlenila mnohé, ne-li všechny hlavní myšlenky a cíle PCC i širšího ekumenického hnutí.

Většina místních teologických univerzit se snaží o určitý druh teologické inkulturace. Prakticky (i když ne úplně) všichni jejich profesoři získali vzdělání na Pacifické teologické univerzitě. A usnesení generálních shromáždění PCC doporučují, aby církve do učebních plánů svých univerzit zařazovaly i obory, které se zabývají tématy, o nichž jsem se výše zmínil. Pokračující teologické diskuse (o křtu, večeři Páně a ordinaci, o teologii naděje a kontextuální hermeneutice), které organizuje PCC, jsou formou teologického vzdělávání, jež má umožnit společně chápat to, co je ve víře a jednání křesťanů skutečně důležité.

4. Jihopacifické sdružení teologických učilišť

Jakmile se začaly na teologických univerzitách poskytovat studijní programy končící udělením akademického titulu, vyvstala nutnost schvalovat je a kontrolovat jejich kvalitu. To je úkolem Jihopacifického sdružení teologických učilišť se sídlem v Suvě, které je kromě toho také nástrojem ekumeny v naší oblasti. Většina členů Sdružení (ne všichni) pochází z členských církví PCC. Tato instituce realizuje rovněž projekty na podporu vzdělávání svých členů a každé dva roky svolává vedoucí teologických univerzit na zasedání rady, které se koná pokaždé na jiné univerzitě. Intenzivní výměna zkušeností posiluje vzájemné kontakty, zlepšuje vztahy mezi univerzitami a ulehčuje komunikaci i porozumění. Snad ještě důležitější je, že styk se sobě rovnými podporuje pozitivní uvědomění účastníků.

Kritéria, podle nichž Jihopacifické sdružení povoluje studijní programy, obsahují speciální požadavky, např. zdůrazňování kontextuálních a ekumenických aspektů nebo zaměření na otázky spravedlivého vztahu mezi pohlavími, sociální spravedlnosti, rodiny a ekologie. Sdružení slouží členským univerzitám v řadě věcí podobně jako PCC církvím - workshopy jím organizované mají i podobná témata (úkoly vedení, AIDS, pomoc tělesně postiženým). Dokonce koncipuje a vyrábí pracovní materiály na tato témata a poskytuje je svým členům, aby je mohli začlenit do svých studijních plánů. Jihopacifické sdružení podporuje ekumenické úsilí, inspiruje kontextuální teologii a vytváří užší kontakty mezi teologickými univerzitami - to vše jsou významné úspěchy.

V. Úspěchy a problémy

Od vzniku PCC se vztahy mezi různými konfesemi v pacifickém prostoru rozhodně zlepšily. Díky společné práci jsme schopni lépe se dorozumívat o všem, co nás spojuje, pokud jde o křesťanskou lásku, spravedlnost a mír, a více si to uvědomovat. V průběhu tohoto procesu jednotlivé církve odbourávají bariéry a umožňují druhým vzájemné poznání. Církevní představitelé se osobně znají a hovoří spolu o společných tématech, týkajících se zájmů církví i širší společnosti. Na druhé straně - přes úspěchy v oblastech zmíněných v předchozích odstavcích - se dosud nedostatečně zabýváme tím, co jednotlivé církve odděluje. Snad v tomto bodě přinesou nějaké řešení teologické diskuse. Vedoucí funkcionáři spolu hovoří a spolupracují, ale měli by lépe informovat obyčejné členy svých společenství, aby i oni chápali jednotu křesťanstva a prakticky se na ní mohli podílet.

Dalším problémem je financování činnosti ekumenických institucí. Jestliže ekumenická zařízení, vyjmenovaná v tomto příspěvku, ztratí finanční podporu partnerských organizací, nebudou moci vyvíjet činnost. Církve a členové těchto zařízení nejsou schopni z ekonomických důvodů - a částečně i pro nedostatek přesvědčení - tato zařízení a jejich aktivity financovat sami. Finanční zprávy všech tří institucí - Pacifické teologické univerzity, Pacifické konference církví a Jihopacifického sdružení teologických učilišť - dokumentují jejich žalostnou hospodářskou situaci. Pro všechny tři platí, že 70 % prostředků jim poskytují dárci odjinud a jen 30 % pochází z vlastní oblasti. Dialog a spolupráci udržuje pomoc zvenčí, a když ta odpadne, vývoj ekumeny se prakticky zastaví nebo se situace dokonce vrátí do někdejšího stavu. Nejsme schopni se sami financovat - podle mne (kromě jiných důvodů) především proto, že církev je nucena především budovat vlastní identitu: Mnoho církví záviselo na prostředcích ze zahraničí; teprve v průběhu posledních čtyřiceti let se stávaly nezávislými, začaly vychovávat vlastní klérus a brát věci do vlastních rukou. Proto je jejich prvořadou starostí budovat vlastní strukturu, a teprve pak si mohou dovolit přispívat na jiná zařízení. Ovšem neměly by přitom zapomínat, že jsou nerozlučitelně spojeny s druhými, kteří nenáležejí k jejich konfesi, a že je jejich povinností konstruktivně s nimi spolupracovat k prospěchu všech.

Dalším úkolem Pacifické konference církví je oslovit menší církve, které dosud nejsou jejími členy, což jsou hlavně Letniční církev, Assembly of God, fundamentalistické sekty a odštěpené církve. Na spolupráci s nimi by se měla ve svých programech a projektech více zaměřovat. Oikos Boží není exkluzivní klub - cílem ekumeny je být obrazem jednoty uvnitř Boží rodiny.

VI. Závěry

Po prvních deseti letech nového tisíciletí lze říct, že ekumena v pacifickém prostoru má budoucnost. Pacifická teologická univerzita aktivně podporuje činnosti vedoucí k porozumění a spolupráci mezi církvemi. Materiální účast je zatím nedostatečná, ale to se doufejme zlepší, jak se bude -  díky workshopům, seminářům a školení vedoucích církevních pracovníků - prohlubovat chápání problematiky. Výuka na Pacifické teologické univerzitě a práce Jihopacifického sdružení teologických učilišť se musí intenzivněji zaměřovat na ekumenickou teologickou výchovu, neboť bez ní nelze hlouběji chápat, co nás dělí a co nás spojuje. Snad by mohla vstřícnost a pohostinnost našeho lidu, běžná v turistickém průmyslu a jím hojně využívaná, posloužit i ekumenickým účelům v oblasti Pacifiku i mimo ni. Dialog mezi církevními představiteli a institucemi se rozvíjí jen pomalu a i na vztazích mezi církvemi je co zlepšovat. Viditelná jednota, do níž všichni vkládáme naději, je už dnes v našich pacifických církvích do jisté míry patrná. Ale je třeba ještě jasněji formulovat, o jaký druh jednoty usilujeme. V současné době - a to je mimořádně závažné - nám zjevně chybí angažovanost jak v teoretické, tak v praktické činnosti zaměřené na konfesní rozdíly, zaostává aktivní kooperace při hledání toho, co lze dělat společně. Na pomoc zahraničních ekumenických institucí se nemůžeme spoléhat věčně. Církve v Oceánii musejí hledat místní finanční zdroje na podporu ekumeny a usilovat na tomto poli o materiální nezávislost. Jinak by pro nás zůstala ekumena prázdným pojmem.

Z Concilia přeložila Helena Medková