Lidská práva v církvi - teze

Prof. Fock

I. Základní aspekty tématu lidská práva

1. Formulace a ustanovení lidských práv je zaměřeno na základní zajištění existenciálních možností rozvoje každého člověka (personalistický princip křesťanské sociální nauky), samozřejmě za předpokladu sociálního respektu a spravedlivého rozdělení společných možností.

2. V novodobém vývoji ústavnosti proto dochází ke stále silnějšímu zdůraznění práv osobnosti a zařazení sociálních povinností k těmto právům. Demokracie je chápána jako odmítnutí odvozovat autoritu vůdců a vládců z jakýchkoli vyšších, abstraktně nadřazených principů, aby se vyloučil téměř nevyhnutelný důsledek - totalitární, přinejmenším však patriarchálně poručnické "vedení" (s hierarchickými strukturami). Proto je právo politického rozhodování vázáno na lid jako nejvyššího suveréna, přičemž však v tomto "lidu" musí být na základě respektu k rozdílnosti subjektů zajištěno dialogické a na vytváření nosných kompromisů zaměřené vytváření názorů a přijímání rozhodnutí.

3. Opakované výslovné profilování jednotlivých aspektů: Základním měřítkem je rozvoj osobnosti, k němuž náleží vytváření vzájemného sociálního respektu a účelných podmínek života. Skutečnost rozdílnosti lidí, jejich rozdílných přesvědčení, je třeba akceptovat a v rámci sociálního řádu respektovat. Ze všeho již řečeného plyne rozpoznání ideologie a totalitního ohrožení principu subjektivity popř. personalistického principu jakoukoli "sjednocující" tendencí. Sjednocující ideologie a praxe, i když se jeví jako lidumilná, je oproti konkrétnímu životnímu osudu a osobnímu rozhodnutí domýšlivě nekonkrétní, nesnášenlivá a přesvědčená o vlastní pravdě; staví jedny mimo, jiné označuje za "kacíře" a "schizmatiky" a ničí šanci na nutné sociální "obohacení", možné pouze na základě rozdílnosti (třeba rozporuplné) a svérázu konkrétních lidí.

II. Základy k tématu lidská práva v církvi

1. Po tom, co bylo řečeno v části I, zde půjde jen o otázky práv subjektu a sociálního řádu v církvi (eklesiologie; struktura, přesněji struktury rozhodování a jednání, participace). Ježíšovo zjevné obracení k jednotlivému konkrétnímu člověku, a tím vyjádřená Boží starostlivost o jednotlivého člověka a jeho životní osud je nezadatelným předpokladem křesťanské víry.

2. Výklad centrálních teologicko-církevních pojmů a obrazů jako "Boží lid", "tělo Kristovo" má být výkladem vztaženým k času, popř. epoše a kultuře, a podle toho vyžaduje odpovídající dějinnou proměnu. Je třeba odpovídajícím způsobem pochopit princip inkarnace a uvážit jej i s jeho důsledky (dějinnost).

3. Sociální jednání v Ježíšově obci je pro uskutečnění křesťanské víry podstatné. Práva jednotlivce se přitom vztahují na právo samostatného utváření vlastní víry (právě i v praxi), spoluúčasti na utváření církve (obce) a jejího sociálního, popř. politického angažmá. "Věc Ježíšovu" jakožto "věc Boží ve prospěch lidí" jinak uplatnit nelze. V rámci konceptu sociálního jednání jako uskutečňování Ježíšovy obce přísluší předsednickému úřadu podstatná role služby jako duchovního impulsu, stimulujícího a kritického vedení. Služba teoložek a teologů (ve smyslu metodicky oprávněné vědecké reflexe) se musí odpovědně poměřovat "měřítkem Ježíš", nesnese však žádnou cílenou reglementaci. Pak by se stala nemožnou nezbytná služba tvořivé pomoci ve společném uskutečňování víry.

4. Volby a postuláty: Nadbytečně sakralizované odvozování vedoucích struktur církve je latentně i zjevně v nebezpečí, že se stane totalitárním. Bez jakékoli alternativy je třeba se rozhodně (pragmaticky a induktivně) zaměřit na práva subjektivity, spoluurčování a "kontrastu". - To znamená ve smyslu principu subsidiarity radikální zřeknutí každé uniformující a ke konformismu nutící doktríny ve prospěch místních církví a obcí (kulturní, sociální atd. rozdílnost a kompetence). - To znamená současně i požadavek, že se subjekt i konkrétní sociální účast musejí stát rozhodujícími měřítky utváření Božího lidu. - To znamená rovněž zrušit monopolistickou vládu nad výkladem tradice, pravou vírou a pravou praxí.

III. Konkretizace části II.

1. Uskutečňování práv subjektu (lidských práv) je možné pouze na základě konsensu se svědomím toho jedince. De facto používáme tradicí podložené a aktuálně stále ještě vykonávané sakralizování aktuální věroučné a morální nauky. Tím je adekvátní chápání svědomí a odpovídající reálná praxe přinejmenším silně bržděna: obchází se základní volba svědomí jakožto poslední kritérium odpovědnosti subjektu; dochází k ideologicky na doktríně založenému zaměření svědomí na doktríny, a tím k falešnému výkladu sociální dimenze svědomí. Objektivní právo subjektu na dospělé svědomí se tím stává subjektivně nemožným. To dosahuje až tak daleko, že se mnozí lidé, kteří se již např. na základě svých životních zkušeností nemohou identifikovat s výpověďmi nějaké autority tradiční, snaží nyní nalézt jinou "moderní autoritu", a zůstávají tak nadále vztaženi k autoritě.

2. Vedení Božího lidu má prvotně spirituálně povzbuzující (samozřejmě i kritickou) úlohu, nikoli však úlohu velící, kontrolující a protekcionistickou (mírněji řečeno "opečovávací"). Nadto a zcela podstatně má Boží lid, subjekty v něm, právo na adekvátní pomoc specializované služby teologické reflexe.

3. Právo subjektu v církvi zahrnuje centrálně skutečné právo na spolupůsobení na všech úrovních a pro všechny křesťanky a křesťany. Tuto způsobilost ke spolupůsobení je třeba cíleně podporovat a strukturálně zajišťovat.

4. Životní rozhodnutí lidí v církvi je třeba solidaristicky respektovat, beze vší þpedagogické\ reglementace. Nejde o abstraktní prosazování moralistických stanovisek na účet konkrétních životů, jde o jejich flexibilní přijetí, o respekt před þjednotlivým případem\, který nesmí být podřízen abstraktním zájmům.

5. Právo subjektu znamená především také respekt před nezcizitelnou svébytností každého člověka. Ta nesmí být (ideologicky) kvalifikována.

6. Křesťanská víra obsahuje ze sebe samé, ale i v kontextu dnešního vědomí svobody popř. subjektivity jednoznačné rozhodnutí proti všemu totalitarismu i jednoznačné rozhodnutí ve prospěch duchovně-politické praxe (až po vnitrocírkevní a společenský odboj); neobsahuje však žádnou reglementaci ve smyslu nějakého určitého politického stanoviska (srov. příslušné verdikty proti teologii a teologům nebo teoložkám osvobození).