Znovu o Mission de France

V Getsemanech č. 3 jsme mohli číst překlad stanov Mission de France. Někteří stanovám nerozuměli, a proto rozpačitě mlčeli (a dnes už stěží vědí, oč v nich jde). Někteří neporozuměli, a proto i samu informaci o stanovách zkritizovali. Neznáme-li dějiny zápasu o práci této misie, neznáme-li konkrétní členy pracující v podmínkách vůbec ne tradičních, neznáme-li jejich spiritualitu, je opravdu obtížné zde u nás porozumět, oč jde tam jim. Ale věřte, je škoda nerozumět. Pokusíme se proto tentokrát nahlédnout do spirituality misie. Průvodcem po spiritualitě Mission de France nám byl jeden z těch, kteří v misii nalezli své osobní povolání, konkrétní formu kněžské existence a konkrétní způsob služby člověku ve světle evangelia. Předkládám své osobní poznámky, zachycené před časem, kdy jsem ještě netušil, že bych je mohl někdy publikovat; zapisoval jsem slyšené (tlumočené) spěšně sám pro sebe. Poznámky nesou pochopitelně všecky znaky doby nedávno minulé, včetně mého subjektivního vnímání přednesených vyznání. Nejsou a nemohou být proto úplným obrazem spirituality misie, ba ani nejsou věrným záznamem všeho, co tehdy bylo řečeno. Podávám je bez doplňků a redakčních úprav tak, jak jsem je tenkrát zapsal. Přes všecku zmíněnou nedokonalost takového obrazu věci jsem však přesvědčen, že může lecos pro naši situaci významného probudit nebo povzbudit v každém, kdo v existenci misie vidí jednu z konkrétních nadějí církve dnes i zítra.

(1) Především je třeba, aby kněz byl plnohodnotným prvkem společnosti, které je povolán sloužit. Proto také musí žít právě tam, kde se buduje a rozvíjí zítřek. Tato obecná zásada se uplatňuje v konkrétním řádu priorit: - evangelium nutno žít uprostřed (v "srdci") dělnického světa, protože právě tam se tvoří nový lidský svět - evangelium nutno žít i uprostřed zemědělské populace (zemědělci jsou ve Francii chudí!) - evangelium nutno žít i tam, kde se rodí a tvoří věda a technika, protože obě významně formují budoucnost světa - se všemi lidmi na okraji společnosti nás poutá bratrská solidarita; ta charakterizovala i Ježíšovy vztahy k jeho současníkům v Izraeli i misii svatého Pavla - nutno vycházet k setkání s lidmi jiných tradic a jiných kultur; svět směřuje k jednotě a evangelium by nemělo mezi jednotícími faktory chybět.

(2) Zvlášť vzácným je nám téma cesty: - Abraham odešel z Uru, ač nevěděl, kam jde. Taková cesta vyžaduje dlouhý dech, protože zahrnuje i kříž, kterému nelze uhnout. Vyžaduje umění opírat se o boží lásku k tomuto rodícímu se světu. - Už od Mojžíše nutno "vycházet" z Egypta, místa otroctví i hrnců s masem. Vycházet spolu s muži a ženami, kteří pochopili, že peníze nejsou vše a kteří mají smysl pro spravedlnost.

(3) Solidarita s malými a vykořisťovanými není pouhou taktikou. Stane se rozhodujícím faktorem duchovního života.

(4) Žijeme nadějí v církev, kterou v budoucnu potkáme jako mladou, půvabnou a schopnou rodit živé.

(5) Naše práce je prací kolektivní a prací věrnou Duchu: - nutno pěstovat přesvědčení (velmi živé přesvědčení), že celé dílo je větší, než jsou síly a schopnosti generace. Proto nestačí nadšení, musí přispívat víra. Také víra v církev překračující sebe samu vstříc nové budoucnosti. 

- Každé společenství musí mít svou zkušenost s Kristem, ale nesmí se do ní uzavřít. Pokud se pokusíme to, co žijeme, sakralizovat, víra degeneruje na kulturu.

- Každé společenství se vždy také učí být společenstvím, učí se především jeden druhému naslouchat. Pro takové učení je vhodným prostředkem partikulární církev. Univerzalita je teprve před námi, je nadějí budoucnosti.

- To, co ve skutečnosti žijeme, je velmi skromné a nese stopy hříchu. To Duch probouzí nové iniciativy. Duch nepřestává nutit církev, aby "jela plnou parou" i daleko od břehů (kde už to zná).

(6) Misie vyžaduje, abychom byli lidmi své doby. Kdo patří mezi lidi své doby, nemusí hledat prostředky k propagaci světla víry. Spíš má ukazovat tím, jak žije, čemu sám porozuměl z tajemství Kristova.

(7) Jsme kněžími, kteří mají v srdci dvě výzvy: osobní vnitřní výzvu Ducha a výzvu Ježíše z Nazareta, přijímanou z tradice. Kněžství podmiňují obě tyto výzvy:

- Úlohou kněze a biskupa v církvi je úloha uzlíků osnovy a útku svazujících jednotlivá vlákna tkaniny. Církev je tkaninou, jejíž soudržnost (ať při tvorbě nové látky, či v látce už sloužící svému účelu) mají zajišťovat právě ti ordinovaní tím, že slouží jednotě i otevřenosti církve, eucharistií, (živoucí) tradicí, že slouží lidské slabosti a smíření.

- Kněz převážně rozsévá, co bude sklízet až kdosi jiný. A také sklízí i tam, kde sám nezasel.

- Kněžskou službu určuje spíš poslušnost Pánově výzvě než jednotlivé úlohy. Proto je nezbytný zcela osobní přístup. Pokud je úkol přijat osobně (nejen "věcně"), hluboce sjednocuje na společné cestě k Bohu.

- Někdo má úkol v centru dění, někdo na okraji, někdo je osnovou, někdo útkem. Kdekoli něco selže, pokazí se vždy celek.

- Tvoří-li se nová látka, je dílo nejzranitelnější (nejohroženější) právě na kraji, v "koncích". Těmi konci látky - církve jsou dva extrémy: Stav, kdy je Písmo už (zdánlivě) uvedeno do praxe, a stav styku s prostředím hodně odlišným. Jinak řečeno: Kde falešnou sebejistotu už nekoriguje žádná pochybnost o správnosti víry (a žije se jen z "tradice"), anebo kde je třeba angažovat se pro lidi odlišných kultur a pravidel smýšlení (a tradice zcela chybí).

(8) O základních problémech existence člověka (život, smrt, láska, manželství) je třeba vést dialog: Kristus naslouchá a namítá Samaritánce, vede rozhovor se slepcem od narození.

- Tento dialog vyžaduje soucítění: "Podíval se na něho s láskou."

- Dialog není akademický, ale je službou lidským otázkám, křičícím po smyslu.

- Služba budoucnosti často až dobrodružné vyžaduje skutečnou víru; služba míří k jednotě, nikoli k izolovaným ostrůvkům či zajímavým vzorům. Musí být proto jednotou mnoha vláken.

- Bez této služby by byla církev jen muzeem.

(9) Služba musí následovat Krista i v jeho kenozi (vydanosti, sebezmaření):

- Lidstvo je ikonou boží, nikoli obrazem našeho umění a zručnosti.

- Ježíš pracuje jako jeden z lidí, a jako takový se "ztrácí" v zástupu, vůbec nepředvádí svou božskost. Díky tomu lidé kolem něho mohou lidsky dozrávat.

- Kenosis otvírá svobodu k různosti individualit (aniž se individualita zvrhne v sebestřednou bezohlednost).

(10) Nutnými podmínkami pro takovou existenci jsou: - ode všech vzájemná důvěra - každá solidarita vyžaduje konsens - různé způsoby služby v bratrství jediné služby podle J 21.

-j-