Limské dokumenty

Úvod

„Křest, večeře Páně, ordinace – Dokumenty ekumenické konvergence“ (BEM z anglického „Baptism, Eucharist and Ministry“, jinak také Limské dokumenty) byly přijaty Komisí pro víru a řád Světové rady církví (SRC) na jejím zasedání v lednu 1982 v Limě. Na jejich přípravě se podíleli teologové z nejrůznějších křesťanských tradic a během několika let se k nim oficiálně vyjádřilo téměř 200 církví z celého světa (včetně těch nezastoupených v SRC), což z nich činí jedny z nejzásadnějších ekumenických dokumentů.¹

Dokumenty se ve třech částech vyjadřují ke třem základním kamenům křesťanské jednoty – křtu, večeři Páně a ordinaci. Nemluví o shodě, ale o konvergenci různých tradic. Nekladou si za cíl komplexní teologické zhodnocení jednotlivých témat, ale snaží se definovat společný věroučný základ, upozornit na přetrvávající rozdíly a načrtnout možnou cestu k hlubšímu společenství mezi křesťanskými církvemi.

Cílem následující práce je stručně představit proces přípravy dokumentů, jejich obsah a následný proces recepce ze strany církví. Většina zdrojů je uváděna odkazem na konkrétní stranu, dokumenty BEM jsou odkazovány čísly odstavců a případné citace z nich jsou uvedeny v překladu Pavla Filipiho.

1. Podněty a události předcházející vzniku dokumentů

Dokumenty BEM jsou výsledkem více než padesátiletého procesu ekumenického dialogu. Svátosti a duchovenská služba byly ústředními tématy hnutí pro víru a řád už od jeho první světové konference v Lausanne roku 1927, 21 let před vznikem Světové rady církví. Na konferenci byly zastoupeny všechny hlavní konfese kromě římských katolíků a byl přijat dokument „The Call to Unity“.² V počátcích se v hnutí pro víru a řád prosazovala metoda komparativní ekleziologie, v rámci které byly srovnávány doktrinální pozice jednotlivých stran s cílem najít shodné body. Tato metoda se ale ukázala jako neúspěšná, neboť vedla k závěru, že dosažení jakékoliv shody především na definici eucharistie není možné. V průběhu 50. let proto byla tato metoda opuštěna a přístup k tématu se proměnil.³

Práce na tématu služby a svátostí pokračovala i na druhé světové konferenci hnutí pro víru a řád v Edinburghu roku 1937, jejím výstupem byl report „The Church od Christ: Ministry and Sacrament“. V roce 1948 byla založena Světová rada církví a spolu s ní i Komise pro víru a řád, která od té doby činnost zastřešuje. Tato komise je na SRC částečně nezávislá a umožňuje členství i církvím nezastoupeným v SRC (především církvi římskokatolické).⁴

Na třetí konferenci hnutí pro víru a řád v Lundu roku 1952 došlo k proměně metodologie. Místo toho, aby hledání shody začalo zkoumáním pozic jednotlivých církví, obrátili se účastníci k Písmu s nadějí, že „společné čtení tohoto jedinečného svědectví o Kristu bude základem pro ekleziologickou shodu“⁵. V návaznosti na konferenci v Lundu byly ustanoveny 4 různé teologické komise, které pracovaly na zadaných tématech. Mimo jiné byla zahájena také dlouhodobá studie o křtu, která následně posloužila jako východisko pro BEM.⁶

60. léta byla pro rozvoj Komise zásadní. V roce 1961 se do ní ve větší míře zapojily pravoslavné církve, druhý vatikánský koncil napomohl plnému zapojení římskokatolické církve a aktivněji začali působit také teologové z Latinské Ameriky nebo Afriky.⁷ Tématu křtu, eucharistie a duchovenské služby se Komise věnovala na setkáních v Montrealu (1963), Aarhusu (1964) i Bristolu (1967).⁸ V průběhu zasedání v Louvain roku 1971 probíhala diskuze nad předloženými texty pracovních skupin. Jednalo se o dokumenty „Ecumenical Agreement on Baptism“, „The Eucharist in Ecumenical Though“ a „The Ordained Ministry“.⁹

Zásadní zlom přišel na setkání Komise v Akkře roku 1974. Poprvé se jednotlivé proudy bádání a diskuzí spojily a byl publikován souhrnný dokument „One Baptism, One Eucharist and a Mutually Recognized Ministry“. Ten byl následně rozeslán do všech členských církví SRC s žádostí o vyjádření. Výsledkem bylo více než 140 oficiálních reakcí, z toho téměř 100 od členských církví a zbytek z dalších institucí (teologických fakult apod.). S některými církvemi pokračovala korespondence o obsahu dokumentu, přijatým odpovědím se systematicky věnovala pracovní komise zřízená za tímto účelem. Jednalo se o unikátní postup, do té doby nerealizovaný, který přinesl zásadní podněty pro tvorbu Limských dokumentů.¹⁰

2. Jednání v Limě

V lednu 1982 se v Limě sešlo 120 členů Komise pro víru a řád. Hlavním tématem celého setkání byly dokumenty o křtu, večeři Páně a ordinované službě.¹¹ Zastoupeni byli katolíci, pravoslavní, anglikáni, baptisté, luteráni či metodisté, ale také pentekostální církve, adventisté sedmého dne nebo valdenští.¹²

Zasedání probíhalo od 2. do 16. ledna. Texty byly připraveny předem, ještě během setkání se ale sešlo celkem 192 pozměňovacích návrhů, které malá skupina expertů vyhodnocovala a případně zapracovávala do textu. Ten byl účastníkům opět předložen 12. ledna. Finální diskuze se točila především kolem ordinované služby, která byla od počátku nejkontroverznějším tématem, nakonec ale bylo možno přistoupit k hlasování. Přijato bylo následující usnesení: „Komise považuje revidovaný text o křtu, eucharistii a duchovenské službě za natolik zralý, že je nyní připraven k předání církvím…“¹³ Tato pečlivě zvolená formulace je zásadní, neboť dobře odráží, jakým způsobem bylo k dokumentu přistupováno. Cílem od počátku nebylo vytvořit finální verzi textu, se kterou by mohli bez výhrad souhlasit zástupci všech církví, nýbrž dosáhnout takové míry shody, aby text mohl být předán církvím k další diskuzi. Komise dokumenty „neschválila“ – to je něco, co přísluší pouze jednotlivým církvím.

Usnesení bylo přijato jednomyslně. Německý teolog Hans Georg Link, který se zasedání účastnil, k tomu napsal: „A pak se odehrál ‚limský zázrak‘. Návrh byl přijat jednomyslně, bez hlasů proti, dokonce i bez zdržení se hlasování. Po chvíli překvapeného ticha propuklo plénum v dlouhotrvající bouřlivý potlesk, členové se objímali, objevilo se i několik slz...“¹⁴

Tři dny po přijetí usnesení slavili zástupci Komise poprvé tzv. Limskou liturgii, eucharistickou liturgii připravenou Maxem Thurianem z komunity Taizé, která se později rozšířila po celém světě a bývá slavena při nejrůznějších ekumenických setkáních. Eucharistii předsedal duchovní episkopální církve Robert Wright a chléb a víno přijímali téměř všichni účastníci, včetně katolíků a několika pravoslavných.¹⁵

Jak ale bylo naznačeno výše, samotným vznikem Limských dokumentů proces ještě zdaleka neskončil. Text byl pod hlavičkou Světové rady církví zaslán do všech členských církví, které byly v předmluvě vyzvány, aby ho prostudovaly a oficiálně se vyjádřily ke 4 otázkám uvedeným v jeho úvodu. V angličtině byl text vydán jako dokument Komise pro víru a řád s pořadovým číslem 111, během osmi let byl přeložen do 31 jazyků a stal se nejvíce publikovaným textem světového ekumenického hnutí.¹⁶

3. Obsah textu

Dokument „Křest, večeře Páně, ordinace“ se skládá ze tří hlavních částí odpovídajících jeho názvu a je dále členěn na podkapitoly. Jednotlivé odstavce jsou číslovány. Cílem dokumentu není komplexní pojednání o zmiňovaných tématech – cíleně se zaměřuje na ty aspekty, které souvisí s tématem vzájemného uznávání a viditelné jednoty mezi církvemi. Některé odstavce jsou proto doplněny o komentáře, které například vysvětlují, na čem zatím shoda dosažena nebyla.

V předmluvě jsou uvedeny čtyři otázky pro církve, kterým je text rozesílán:

Do jaké míry nachází vaše církev v tomto textu vyjádřenu víru církve po staletí předávanou?

Jaké důsledky může vaše církev z tohoto textu vyvodit pro své vztahy a roz­hovory s jinými církvemi, zvláště pak s těmi, které tento text uznávají za výraz apoštolské víry?

Jakou orientační pomoc poskytuje tento text vaší církvi pro její život boho­služebný, vzdělávací, mravní a duchovní?

Jaké návrhy má vaše církev pro další práci Komise pro víru a řád, a to jak co se týče tohoto textu o křtu, večeři Páně a ordinaci, tak také co se týče dlou­hodobého studijního projektu s názvem „Na cestě ke společnému vyjádření apo­štolské víry dnes“?¹⁷

První část textu je věnovaná křtu. Je rozdělena na pět podkapitol, které se vyjadřují k tématům ustanovení křtu, jeho smyslu a významu, vztahu křtu k víře, praxi a vysluhování. Jak komentuje Kinnamon, hlavní rozdíl je v současné době mezi církvemi, které křtí na základě osobního vyznání, a těmi, které křtí i nemluvňata.¹⁸ Limské dokumenty se nesnaží tyto rozdíly odstranit, ale navrhují společná východiska, když mluví o křtu jako o „základním svazku jednoty“ (II.6) nebo zdůrazňují, že „Duch svatý pracuje v životě lidí před přijetím křtu, při něm i po něm“ (II.5). Text nabádá všechny církve, aby zhodnotily a případně proměnily svou praxi: Církve praktikující pouze křest na základě vyznání vybízí, aby přemýšlely nad způsoby, jak výrazněji vyjádřit, že i děti jsou součástí křesťanského společenství (např. formou obřadu žehnání), naopak církve praktikující křest dětí jsou vyzývány, aby kladly větší důraz na jejich výchovu a celoživotní růst ve víře. Dokumenty zároveň vybízejí, že „kdekoliv je to možné, měly by církve výslovně vyjádřit vzájemné uznání křtu“ (IV.15).

Druhá část Limských dokumentů se týká večeře Páně a je členěna na tři části – ustanovení večeře Páně, smysl a význam eucharistie a slavení večeře Páně. Text se zabývá několika kontroverzními a rozdělujícími tématy. Prvním z nich je otázka Kristovy přítomnosti – zde dokument zdůrazňuje, že jeho přítomnost je určitě reálná, ovšem otázku, nakolik je propojena s eucharistickými živly, ponechává otevřenou. „Ve středu slavení večeře Páně stojí slova a skutky Kristovy při jejím ustanovení; eucharistický hod je svátostí těla a krve Kristovy, svátostí jeho skutečné přítomnosti. (…) Církev vyznává Kristovu skutečnou, živoucí a aktivní přítomnost v eucharistii.“ (II.13) Dokument doporučuje tuto otázku k dalšímu prozkoumání a zároveň nabádá k respektování praxe a zbožnosti druhých (III.32).

Druhým sporným bodem je otázka, zda je společná večeře Páně spíše cestou k jednotě (což odpovídá převážně protestantskému postoji), nebo výrazem jednoty (a její slavení je tedy možné pouze tam, kde již jednota existuje – což odpovídá postoji katolickému a pravoslavnému).¹⁹ Limské dokumenty zahrnují oba důrazy, společná eucharistie podle nich „demonstruje a působí jednotu s Kristem, ale i s těmi, kdo se takto dělili ve všech dobách a na všech místech“ (II.19).

Třetí část Limských dokumentů se věnuje ordinované službě. Jedná se o text nejdelší, jehož vznik provázely největší spory a diskuze, což se promítlo i do jeho finálního obsahu – např. papežství není zmíněno vůbec a ordinace žen pouze okrajově jako bod k další diskuzi, neboť na těchto tématech se Komisi nepodařilo dosáhnout shody, a proto byla z výsledného dokumentu vynechána.²⁰

Text má šest částí: povolání celého lidu Božího, církev a ordinovaná služba, formy ordinované služby, posloupnost v apoštolské tradici, ordinace a cesta ke vzájemnému uznání ordinované služby. Z hlediska dalšího ekumenického dialogu jsou zřejmě nejzásadnější pasáže věnované formám služby, posloupnosti a možnostem vzájemného uznání.

Limské dokumenty zdůrazňují, že Nový zákon neposkytuje žádnou jednotnou strukturu organizace církve, přesto ale upřednostňují historicky zakotvenou formu biskup – presbyter – diakon, i když zároveň nabádají k její výrazné reformě v duchu větší kolegiality či zdůraznění role diakonů. „Přestože v Novém zákoně nemáme jednotné schéma, (…) přestože i jiné formy ordinované služby docházejí požehnání darů Ducha svatého, můžeme dnes považovat formu služby biskupů, presbyterů a diakonů za vhodnou k vyjádření jednoty, kterou hledáme, a prostředek k jejímu dosažení.“ (III.22)

V otázce apoštolské posloupnosti dokument důrazně rozlišuje mezi apoštolskou tradicí církve jako celku, kterou pokládá za zásadní, a posloupností apoštolské služby. Zdůrazňuje, že biskupská posloupnost může fungovat jako znamení (i když ne jako záruka) kontinuity církve a že kontinuita apoštolské víry je možná i bez formy historického episkopátu. V rámci cesty ke vzájemnému uznání ordinované služby se text obrací ke všem církvím. Ty, které zachovaly biskupskou posloupnost, vybízí, aby uznaly apoštolský obsah služby v církvích, které ji nezachovaly. Církve, které ji nezachovaly, by naopak měly zvážit obnovení znamení biskupské posloupnosti postupným vkládáním rukou.

4. Oficiální reakce a přijetí textu

Limské dokumenty od počátku provázel záměr nebýt jen nesrozumitelným výsledkem teologických diskuzí, ale mít reálný vliv na život náboženských komunit a možnosti společného slavení.²¹ S tím úzce souvisí následný proces shromažďování oficiálních reakcí a recepce, který byl zahájen s rozesláním dokumentů do církví.

Jednotlivé církve byly vyzvány „připravit oficiální odpověď na tento text na nejvyšší příslušné úrovni, ať už se jedná o koncil, synodu, konferenci, valné shromáždění nebo jiný orgán“²². Cílem těchto odpovědí nemělo být vyjádření, zda se jedná či nejedná o perfektní dokument, ale zda takto vyjádřená míra shody je dostačující pro realizaci plnějšího společenství mezi církvemi. Nepočítalo se s tím, že by se Limské dokumenty dále upravovaly či vznikala druhá verze, ale proces reakcí a diskuzí měl pokračovat dále.²³

Do roku 1990 bylo Komisi pro víru a řád doručeno celkem 186 oficiálních reakcí, většina z nich byla v letech 1986–1988 publikována v šesti brožurách „Churches Respond to BEM“. Jednalo se o první a na dlouhou dobu jediný dokument SRC, na který oficiálně reagoval Vatikán, a v katolických kruzích se mu dostalo velké pozornosti.²⁴ Oficiální reakce vznikaly různými způsoby, ve většině církví došlo ke zřízení speciální komise složené z duchovních i laiků, která se přípravě odpovědi věnovala.²⁵ Nad obdrženými reakcemi se scházela speciální pracovní skupina, která připravila report publikovaný koncem roku 1989.²⁶

Kromě oficiálních odpovědí je v souvislosti s Limskými dokumenty často zmiňován také proces recepce. Ten SRC chápe jako proces komunikace a vzdělávání v rámci církve, díky kterému mohou členové diskutovat nad výsledky ekumenických snah a může být podpořen jejich život víry. Cílem recepce tedy má být studium, které podpoří ekumenické nasazení a odhodlání řadových věřících.²⁷

V 80. letech se Limským dokumentům dostávalo velkého ohlasu. Kromě opakovaných vydání samotného textu připravila Komise i studijní podklady a teologické eseje k tématům, šířila se i Limská liturgie, slavená např. na shromáždění SRC ve Vancouveru (1983), a na Limské dokumenty se odvolávalo mnoho nově vzniklých bilaterálních dohod. V 90. letech ale došlo k oslabení zájmu, na 5. světové konferenci Komise pro víru a řád představovaly pouze okrajové téma, nebyl nastaven další proces a realistické cíle. Významným bodem byla ještě encyklika Ut unum sint Jana Pavla II. z roku 1995 odkazující na práci Komise, zájem o Limské dokumenty ale postupně dál slábl.²⁸

Obecně lze konstatovat, že dokumenty vyvolaly značný ohlas především v Evropě, Severní Americe a Austrálii. Např. africké, asijské nebo latinskoamerické církve se k němu ale tolik nevyjadřovaly, neboť jazyk textu byl vzdálený jejich realitě nebo neměly dostatečné finanční a organizační prostředky na pořádání velkých diskuzí. Oficiálních odpovědí z těchto církví proto dorazilo méně, než by odpovídalo jejich poměrnému zastoupení v Komisi.²⁹

Krátce po publikování dokumentů se pozornost soustředila hlavně na témata eucharistie a ordinované služby, postupně se ale přesouvala k otázce křtu, na které je snazší dosáhnout alespoň základní shody.³⁰ Rozpoznání křtu jako společného pouta se stalo ústředním bodem většiny ekumenických aktivit. V praxi se může projevit například důsledným odmítáním opakování křtu, zvaním zástupců jiných církví na křty v místním společenství, společnými obnovami křtu nebo vedením dalšího dialogu se společenstvími, která křest nepraktikují (např. kvakeři).³¹ Přetrvávající výzvou je prohlubování vztahu mezi církvemi praktikujícími křest nemluvňat a křest na základě vyznání. Někteří autoři upozorňují, že zásadní je podpořit větší zapojení pentekostálních a evangelikálních církví do ekumenického dialogu, neboť se jedná o jedny z nejrychleji rostoucích komunit, které zároveň křest dětí důrazně odmítají.³²

Již od publikování Limských dokumentů se objevovaly hlasy, že ústředním předmětem studia Komise pro víru a řád by se do budoucna měla stát ekleziologie, neboť bez shody na povaze církve není možné dosáhnout shody ani na pojetí svátostí nebo služby. Pozornost Komise se proto postupně přesunula právě k tomuto tématu, jak dokládají například její dokumenty „The Nature and Purpose of the Church“ (1998) a „The Nature and Mission of the Church“ (2005).³³

Závěr

Vzniku Limských dokumentů předcházelo více než 50 let ekumenických snah a na jejich publikaci navazoval mnohaletý proces tvorby oficiálních odpovědí a recepce. Staly se unikátním projektem – poprvé v dějinách ekumenického hnutí došlo ve větší míře k diskuzím a zapojování duchovních i laiků na všech úrovních, díky oficiálním reakcím byl shromážděn unikátní soubor vyjádření různých církví k tématům křtu, večeře Páně a ordinace. I když se pozornost Komise pro víru a řád postupně přesunula spíše k otázkám ekleziologie, Limské dokumenty našly svůj ohlas v mnoha bilaterálních dohodách i v diskuzích na místních a národních úrovních, což z nich dodnes činí jedny z nejzásadnějších ekumenických dokumentů.