Křesťané z druhé strany

tentokrát očima Izraelců.

Židovský novinář Yossi Klein Haveli nadepsal svůj článek v The Jeruzalem Report z 26. 12. 1991 Balancování.

(přeložil Vít Herynek)

Na Štědrý den budou izraelští vojáci opět stát na střechách domů města Betléma a chránit půlnoční mši na náměstí Jesliček před teroristickými útoky. Vojenská přítomnost poskytuje vládě důkaz o izraelské věrnosti dodržování náboženské svobody ve Svaté zemi. Pro mnoho křesťanů ale vojáci představují něco zcela jiného: nelehké vztahy mezi maličkou izraelskou křesťanskou menšinou a židovskou většinou. V Izraeli žije asi 140 000 Arabů nebo domácích křesťanů, většina z nich uvnitř hranic z doby před rokem 1967 nebo ve Východním Jeruzalému. Běžně tu je dalších 10 000 křesťanů ze zahraničí na náboženských studiích či na práci v návaznosti na církve. Navzdory malému počtu jsou křesťané rozhodujícím činitelem v izraelských vztazích se Západem. Udržováním řádných kontaktů se západními církvemi a přijímáním misí "hledačů pravdy" ze zahraničí pomáhají utvářet pozice náboženských skupin v arabsko - izraelském konfliktu.

Formálně zde existuje dlouhodobá dohoda o statu quo mezi vládou a čtyřiceti křesťanskými náboženskými společnostmi, které zde sídlí. Izrael zachoval autonomní komunity, systém zděděný po Turcích, podle kterého je každá církev odpovědná za osobní záležitosti svých členů. V praxi udržují církve a stát choulostivou rovnováhu sil. Jak říká Daniel Rossing, bývalý čelní představitel křesťanského odboru Ministerstva pro náboženské záležitosti: "Židé mohou být ve většině, ale místní církve si jsou velmi dobře vědomy své schopnosti ovlivňovat náš obraz na Západě. Obě strany vedou dvojí život bezmocnosti a síly." Rozporuplná situace činí obě strany velmi citlivými. Představitelé některých církví a vlády při interviewu požádali, aby jejich jména nebyla zveřejňována: křesťané, kteří si stěžovali na vládu, se báli represí, například odepření prodloužení víz; zatímco vládní představitelé byli opatrní, aby nezhoršili křehké vztahy s církvemi. Od intifady se občas tyto vztahy změnily v otevřené nepřátelství. Nejnižší bod nastal před osmnácti měsíci, kdy se skupina židovských osadníků tajně nastěhovala do klášterní noclehárny sv. Jana, patřící Řeckopravoslavné církvi a situované těsně u Svatého hrobu, který je křesťany uctíván jako místo Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. (Po prvním odmítnutí nějakého spojení s osídlenci Ministerstvo výstavby uznalo svou zodpovědnost a poskytlo 1.5 miliónu USD za pronájem budovy.) Vědomý výpad proti křesťanství byl znásoben načasováním: osadníci se tam nastěhovali těsně před Velikonocemi. Většina křesťanů ze zahraničí žije v Jeruzalémě. Žije zde také asi 14 000 domácích křesťanů, tvořících méně než tři procenta obyvatel města. Asi 2 000 z nich jsou Arméni, ostatní Arabové. Postavení většiny místních církví v Jeruzalémě je z hlediska politické budoucnosti po zralé úvaze nejasné. Nedávné setkání, které mělo sjednotit stanoviska křesťanů na jejich budoucnost v Jeruzalémě, skončilo bez závěrů; vzhledem k neustálým bojům mezi zdejšími církvemi je nalezení společného stanoviska nepravděpodobné. Podle poradkyně pro křesťanské záležitosti jeruzalémského starosty Teddy Kolleka Noemi Teasedalové dávají některé církve přednost izraelskému řízení. Ze strachu před palestinskými represemi to nemohou říci veřejně, dodává poradkyně. 

Volba strany

V srpnu 1990 byli na jeruzalémském předměstí Ramot teroristy zavražděni dva nezletilí chlapci. Rozhořčení Židé napadli arabské vily ve Východním Jeruzalémě. Jednu z nich měl náhodou najatou Rev. Ake Skoog, ředitel Švédského teologického institutu. Dav křičel "Smrt Arabům!" a házel kameny na Skoogova okenicemi zavřená okna. Dva dny poté jel Skoog nedaleko Damašské brány, k jeho autu se přiblížil mladý Palestinec, blonďatého Švéda považoval za Žida a rozbil mu čelní sklo láhví od sodovky. "Křesťané už jsou vyčerpáni, když jsou stále sevřeni uprostřed," říká Skoog. "Přestanete se pokoušet porozumět oběma stranám a stanete se obhájcem buď Arabů, nebo Židů." Většina křesťanů s dlouhodobým pobytem sem přichází z duchovních důvodů: modlit se v kontemplativních řádech nebo pracovat v některé ze čtyř křesťany financovaných nemocnic či v některé z padesáti křesťanských základních a vysokých škol sloužících v arabské oblasti. Někteří se starají o potřeby poutníků, kteří sem přicházejí od doby římské královny Heleny, jež ve čtvrtém století tradici poutí založila. V turisticky dobrém roce tu je více než 150 000 křesťanských poutníků. Ale i nejapolitičtější křesťané se brzy ocitnou chyceni mezi vymezenými hranicemi ve svém svědomí. Mnoho církví sídlí v arabském Východním Jeruzalémě; a fyzické umístění nejvíce určuje, pro kterou stranu se rozhodnou. "Když stojím před těmito dveřmi, vidím vojáky, kteří tlačí mladé Araby na zeď a kopají je do slabin," říká jeden americký protestantský kněz. "Těžko si pak lze vážit sionistického snu." Tři západní denominace jsou zde vedeny Araby: katolíci, lutheráni a anglikáni. Není překvapením, že právě ony jsou v místních farnostech nejvíce propalestinské a přitom je jejich vliv na názor Západu značný. Jeden izraelský úředník sarkasticky označuje toto trojí arabské vedení jako "zamítací frontu". Křesťanští Arabové významně vystupovali mezi palestinskými extrémními politiky. George Habash a Naif Hawatmeh, vůdcové extrémní kliky PLO, jsou oba křesťané, stejně tak někteří zakladatelé Rakah, izraelské komunistické strany. Někteří arabští duchovní v Izraeli formulovali tzv. "Palestinskou teologii osvobození", která, zdá se, je zaměřena více na liberální Západ, než k arabským křesťanům. Jejich teologie je zrcadlovým obrazem prosionistického evangelického postoje: Více než Židům Bůh ve skutečnosti přeje Palestincům. "Biblický Bůh podporuje slabé proti silným," říká anglikánský kněz Na'im Ateek z Východního Jeruzaléma, hlavní zastánce této teologie osvobození. Pro některé západní křesťany je ztotožnění se s Palestinci cestou návratu k původní církvi jako k pronásledované menšině ve Svaté zemi. Jiní ale hledají své náboženské kořeny ve ztotožnění s judaismem a se židy. "Poprvé od založení církve se křesťané nacházejí v židovském společenství," říká Skoog. "Pouze tady může křesťan opravdu porozumět, jak je judaismus důležitý pro jeho identitu." Některé instituce, jako katolickou církví sponzorované Ratisbone centrum a lutheránský Švédský teologický institut, vyučují křesťanům judaismus. Nes Amim, galilejský mošev založený dánskými křesťany jako pokání za holocaust, vychovává poutníky k citlivějšímu přístupu k sionismu. A několik křesťanských duchovních zajímajících se o dialog s židy založilo skupinu nazývanou Ekumenické bratrství.

Na samém konci prosionistického spektra je Mezinárodní křesťanské vyslanectví International Christian Embassy, evangelická skupina, která podporuje Velký Izrael a vidí v židovském návratu do Izraele předehru návratu Ježíše. Vyslanectví sem přivádí každý rok tisíce evangelíků na "mezinárodní svátek" sukkot, který se tak stane náboženskou a politickou poutí. Jednu dobu Vyslanectví vážně uvažovalo o založení křesťanské osady na západním břehu Jordánu. Křesťanskou institucí, která se snaží usmířit obě strany arabsko - izraelského konfliktu, je Tantur, Vatikánem podporované ekumenické centrum. Tantur, sídlící na hranici arabského Betléma a sousedního židovského Gila, podporuje rozhovory mezi křesťany, muslimy a Židy. Tanturský farář Otec Thomas Stransky je velký, šedovlasý muž s hlubokým smíchem. Americký kněz, který pobýval v Africe i v Evropě, se v této zemi cítí nejvíc doma. Jako Židé v diaspoře, kteří nakonec přišli do Jeruzaléma, aby byli pohřbeni ve své posvátné půdě, i on věří, že Izrael bude jeho poslední pozemskou zastávkou. "Vybalil jsem si kufry," říká, "toto je místo, kde chci zemřít." Znepokojení a lhostejnost Někteří Židé ale zpochybňují zákonnost pobytu křesťanů v zemi. "Často slýchávám vládní představitele říkat věci jako: ,proč tu jsou ti křesťané? Toto je židovský stát,`" říká úředník pro církevní vztahy. Po staletích neradostného menšinového postavení pod nadvládou křesťanů se někteří Židé ještě nevyrovnali se skutečností, že křesťané jsou menšinou v židovském státě. A když místní církve zaujímají proarabské postoje, které napomáhají izolaci Izraele v zahraničí, posiluje to názor, že křesťané nejsou menšinou jako takovou, ale stále jen hosty. To je určitě důvod sledování křesťanských návštěvníků bezpečností. Před dvěma týdny měl místní duchovní telefonát s velmi zneklidněnou ženou vysoce postaveného amerického duchovního: byla podrobena pětačtyřicetiminutovému výslechu na Ben Gurionově letišti při cestě ze země. Minulé jaro byl na témže letišti muži od bezpečnosti doslova svlečen pětasedmdesátiletý episkopální biskup z Pittsburghu. Izraelští úředníci znají tento problém. Když hlava místní či cizí církve přilétá na Ben Gurionovo letiště, Ministerstvo pro náboženské záležitosti tam vyšle svého zástupce, aby zabránilo případnému ponižujícímu zážitku s bezpečností. Minulý rok byl pro personál letiště organizován seminář o tom, jak se chovat ke křesťanským duchovním. "Chvilku to bylo lepší," řekl jeden z účastníků. "Pak ale začaly problémy nanovo." Částečně je podezřívavost vůči křesťanským duchovním od aféry Capucci na místě. V roce 1974 byl řeckopravoslavný arcibiskup Hilarion Capucci zatčen při pokusu pašovat ve svém voze palestinským teroristům zbraně z Jordánska. Navzdory osobním apelům vlády mnoho církví odmítlo udávat duchovní pašující zbraně. Capucci odsouzený k deseti letům vězení byl po třech letech jako gesto dobré vůle vůči Vatikánu propuštěn. Ale událost stále ovlivňuje křesťansko - izraelské vztahy. Dalším problémem tu je misionářský fenomén. Mnoho Židů obviňuje křesťanské duchovní, že jsou "lovci duší". Antimisionářský zákon Knessetu z roku 1977 zakazuje nabízet hmotnou pomoc za účelem získávání konvertitů, nezakazuje ale rozšiřování literatury. "Nemáme silné zákony proti misionářství," říká Judy Zeevi z Jad La'achim, ultraortodoxní antimisionářské skupiny. "Misionářské materiály jsou šířeny úplně všude." Jiní zas říkají, že vedle misijní činnosti, které se tu věnuje celkem asi 2000 izraelských křesťanů, se křesťané zabývají především minulostí. "Žádná z uznaných církví se nevěnuje misijní činnosti," říká Uri Mor, vedoucí křesťanského odboru na Ministerstvu pro náboženské záležitosti. Příležitostně dochází k fyzickému vyhrožování ze strany ultraortodoxních Židů, kteří byli od dětství vychováváni ke strachu a k opovrhování křesťanstvím jako misionářským antisemitským náboženstvím. Řád Blahoslavenství je katolický mnišský řád, jehož členové se modlí hebrejsky a dodržují i páteční hostinu. Nejde ani o ty, kdo usilují o požidovštění, ani o misionáře zkoušející přivábit důvěřivé Židy, jsou to mniši integrující židovské kořeny církve do křesťanského života.

Jednu noc během svátků Chanuka, poté, co členové řádu zapálili druhou svíčku na své menoře, hovořili o těžkostech při nošení mnišského hábitu po Jeruzalémě. Osm mladých lidí nosí bílé šaty s hnědým růžencem, jehož korálky splývají z opasku, ženy nosí bílé závoje přes vlasy. Jeden z mnichů, Jean Marie, řekl se smíchem: "Jednou jsem byl šťastný: Naplivali mi do tváře." Elizabeth říká tiše: "Jednou utíkal chasidský chlapec přes ulici a silně mě udeřil do ruky. Nejprve jsem se opravdu rozzlobila. Pak jsem si ale říkala, že on ani nevěděl, kdo jsem. Považoval mě prostě za nepřítele. Jak ho pak mohu vinit?" Nejčastější reakcí na zkušenosti s křesťany je lhostejnost. "Izrael respektuje svatá místa," říká Skoog. "Ale respektování náboženské menšiny znamená podporovat ji v rozvoji a učit většinu úctě k ní. Křesťané tu byli 2 000 let, někdy za těžkých podmínek. Jejich přítomnost v Jeruzalémě pomáhá vytvářet z něj světové město a tím také pozvedá celý Izrael. Ale mnoho Židů si není vědomo tohoto křesťanského podílu." Tato lhostejnost je často vzájemná. Mnoho křesťanů žije v oddělených enklávách a ignorují život Židů kolem nich. Svatý hrob je pilířem odděleného světa křesťanů. Je to obrovská řada šerých přístěnků se zlatými a stříbrnými sochami a loupajícími se ikonami slabě osvětlenými olejovými lampami, každý zvlášť ovládaný jinou církví. Protože soupeřící církve nejsou schopné spolu pracovat, opravy rozbitých sloupů a otlučených klenutých stropů jsou donekonečna odkládány. Ve vchodu se občas náhodně hromadí pytle s cementem, žebříky se bezúčelně opírají o zdi a lešení se stalo trvalou součástí stavby. Na střeše žijí v nepříjemné blízkosti egyptští Kopti a etiopští mniši vzájemně se obviňující ze zasahování na území druhých. Etiopští mniši žijí v maličkých komůrkách za zelenými dřevěnými dveřmi vysokými tři stopy (přibl. 1 m), Kopti obývají prostornější místnosti na samém vršku střechy. Mniši obou skupin podezřívavě sledují jeden druhého a velké vášně za těžkými vraty kostela přehlížejí. Jedinou připomínkou existence Izraele je černý prapor vlající nad kopulí, smutně upozorňující na stálou přítomnost Židů v noclehárně sv. Jana.