Církev je jiná

Ukázka z knihy vyšlé v šedesátých letech v samizdatu.

Drama modernismu

V 2. polovině 19.století vznikla u ne právě nepatrného počtu katolického duchovenstva (nechyběli ani laici, byli však v menšině) ve Francii, Německu, Anglii, Itálii a Holandsku touha po reformě a nové orientaci církve. Šlo zde o novou orientaci postoje a názoru církve na velké duchovní směry doby. Podle názoru mnohých bylo uzavřené, úzkostlivé chování církve nešťastným řešením vzhledem k tak naléhavé potřebě otevřené diskuze o problémech historické kritiky, nové, kritické interpretace bible, nových myšlenkových směrů ve filozofii, právě tak jako vzhledem ke stanovisku světového názoru, souvisejícímu s pokrokem přírodních věd. Tyto obnovené snahy dosáhly svého vrcholu v těžko definovatelném hnutí, které bylo samotnými církevními autoritami označeno heslem "modernismus". Byl to především Afred Loisy ve Francii, který chtěl svou radikální kritikou bible obnovit poněkud ubohý katolický výklad Písma. Projevil se zde moderní kriticko-vědecký postoj, který měl následky jak pro celou věrouku, tak zcela speciálně pro obor církevních a dogmatických dějin. V Anglii to byl Georg Tyrrel, kdo hlásal primát náboženské zkušenosti ve snaze relativizovat racionální teologii. V Německu bojoval dogmatik Hermann Schell proti vulgárním pověrám v četných projevech katolické zbožnosti. Usiloval o ideální katolicismus, který měl být prost všeho protiprotestanského zaujetí. Bylo ještě mnoho těch, kteří intenzivně usilovali řešit problémy své doby. Ze stanoviska našeho historického pohledu musíme potvrdit, že viděli tyto problémy správně: avšak při svém hledání dospěli tito "modernisté" někdy na scestí nebo hlásali stanoviska, která byla v jejich době nepřijatelná. Nejhorší však bylo, že úzkostlivá církevní autorita nepovolila opravdový pokus vyrovnat se s velkými problémy doby. Proto je boj proti modernismu jasným dokladem uzavřeného katolicismu, uzavřenosti, která se projevila především v nejvyšších kruzích hierarchie a pravděpodobně byla prvním následkem přecenění papežství a kurie od doby Prvního vatikánského koncilu.

Pius X. a modernismus

Drama modernismu se odehrálo zejména za pontifikátu Pia X. (1903-1914). Ne všechno, co se tenkrát stalo, lze přičíst na vrub tohoto papeže, prohlášeného mezitím za světce. Jeho prostý původ, jeho odklon od tradiční římské diplomacie prelátů jej odcizily jeho kardinálskému kolegiu. To bylo důvodem, proč se stále více opíral o několik málo důvěrníků, a tak byl jednostranně a klamně informován monsignory, stojícími pod vlivem integralismu. To mělo za následek, že Pius X. byl izolován: Za spolupráce se svým státním sekretářem kardinálem Merry del Val a pod tlakem vědomí určitého poslání začal boj proti "mezinárodnímu modernistickému spiknutí" (více či méně nastrojenému jistými duchovními). V tomto boji měl Pius X. před zrakem vzor svého předchůdce Pia IX., který 1864 uveřejnil encykliku, obsahující seznam (Syllabus) 80 nauk určených k zavržení. Tak vytvořil Pius X. 1907 bulou "Lamentabili" tzv. "nový syllabus". O několik měsíců později vyšla encyklika "Pascendi", která oproti negativním odsouzením "nového syllabu" objasňovala pozitivně a velmi podrobně "dogma modernismu" a znovu je zavrhla. V bule "Lamentabili" byly "bludy modernistů" shrnuty do 65 tezí - "v pestrém a dosti zmateném pořadí", jak poznamenává Schmidlin. Většinou byly tyto výroky vyňaty ze dvou knih Loisyho, malá část pocházela ze spisů arcibiskupa Migneta z Albi (Francie) a francouzského historika Alberta Houtina. Pozdější studie dokázaly, že povážlivá část těchto tzv. modernistických výroků byla vytržena z jejich souvislosti a uvedena nepřesně, přičemž dodatky někdy přeháněly význam původně řečeného (sklon k zaostřování posice protivníků?). V encyklice "Pascendi" nacházíme "Systém modernismu" sestavený samotnými autory encykliky. Vzhledem k "vychytralé lsti modernistů" neuspořádat své učení systematicky měl být v této encyklice podán souhrn roztroušených kacířských pouček, tyto vyvráceny a konečně učiněna opatření proti této "snůšce všech bludů". Papežský dokument se zmiňuje o velkém počtu nebezpečných "ismů". Praví, že v protikladu ke každému zdravému církevnímu učení vede filozofie, teologie a historické pojetí modernistů k agnosticismu a fenomenalismu, k immanentismu a symbolismu a odtud pak k panteismu a ateismu: konečným cílem že je zánik všech náboženství. Obranná opatření obsahují:

1. Studium scholastické teologie (především sv. Tomáše) musí být podkladem každého teologického vzdělání.

2. Univerzitní a seminární profesoři musí být vyzkoušeni ze svého postoje ke scholastice: všichni, kdo přejí modernismu a usilují o novoty ve studiu dějin a bible, musí být bez odkladu odstraněni.

3. Biskupové mají zakázat a odsoudit modernistické spisy.

4. Kněžské kongresy mají být dalekosáhle omezeny.

5. V jednotlivých biskupstvích mají být zřízeny dozorčí rady, které by bděly nad vírou: tyto instituce mají pokud možno pátrat po modernistických výstřelcích a hlásit je přímo do Říma.

6. Biskupové jsou povinni podávat pravidelné zprávy o výsledcích těchto opatření do Říma: a konečně má být zřízen zvláštní ústav, který by se za spoluúčasti a s podporou všech katolických učenců zabýval všemi vědními obory z hlediska katolických zásad (Sbírka textů: A. Vermeersch, De modernisme acta S.Sedis, Bruugge 1908).

Krajní nesnášenlivost

Posuzuje-li člověk tyto směrnice, neví, má-li být více dotčen panovačným tónem, který se tu jeví, či kombinací strachu a nedůvěry, která z nich mluví. Musíme ovšem vše posuzovat z hlediska tehdejší doby. Musíme přiznat, že papeži při plnění jeho pastýřského úřadu šlo o to, aby zajistil identitu křesťanského zjevení a neměnné hodnoty církve oproti dosti nebezpečným dobovým proudům nivelizujícího racionalismu a historického realismu. Ale ani takovéto cíle nemohou nijak omluvit krajní nesnášenlivost a nekompetenci, s nimiž byla tato záležitost řešena. Již souhrnný pojem "modernismus", vynález hlavního integralisty msgra Benigniho pro sestavený "souhrn všech herezí", byl volen víc než nešťastně. Modernistické kacířství, jak bylo vymodelováno v encyklice "Pascendi", prostě neexistovalo. Každý se od něho mohl distancovat. Jediné, co dodávalo soudržnost tomuto eklektickému spisu, byl prudký a útočný tón, který byl některými lidmi připisován samému papeži. Obsahově přispěl Pius X. jistě jen málo, k tomu nebyl dostatečně vzdělán filozoficky, historicky ani exegeticky, a jeho omezené jazykové znalosti (jen latina a italština) mu nedovolovaly, aby se osobně seznámil se zavrženou literaturou. Kdo je skutečným autorem encykliky, není dodnes jisté. V podezření byl španělský kardinál kapucínů Vives y Tuto, ale i francouzský kardinál Billot je někdy jmenován jako autor. Podle "Giornale d' Italia" zabýval se prý msgre Benigni po celý rok sestavováním "Pascendi". V každém případě je nepochopitelné, jak může římský vysokoškolský profesor Ludvík Hertling SJ nazývat encykliku svým způsobem mistrovským dílem, které je prý možno srovnat s tridentským dekretem o ospravedlnění (Ludvík Hertling TJ: Geschichte der katholischen Kirche, Berlin 1953, str. 346). Nejvíce politováníhodné je, že jedno z mála pozitivních opatření encykliky þPascendi\, totiž zřízení mezinárodního katolického vědeckého institutu, se neuskutečnilo. Komise kardinálů (předseda: kardinál Rampella, sekretář: svobodný pán Ludwig von Pastor), svolaná þpro pokrok věd v katolickém světě\, ztroskotala na integralistických intrikách. Snad je možno jen þVyšší institut pro filosofii\ ve Lvově (zřízený kardinálem Mercierem) považovat za pozdní plod encykliky. Aby vložil þsekyru na kořen jedovatého stromu modernistů\, vydal papež tři roky po "Pascendi" motu proprio "Sacrorum antistitum" (1910). Zavazovalo všechny duchovní, zvláště však profesory seminářů a univerzit, ke každoročnímu skládání "protimodernistické přísahy". Jako encyklika vyvolalo i toto nařízení velký odpor a nevoli. Velmi vhodně poznamenal msgre Mignot, že toto každoroční přísahání musí vést k "duchovní apatii". Dnes je tato přísaha omezena na jediné složení před přijetím podjáhenství. Praktický význam je nepatrný, poněvadž kandidát před vyšším svěcením je většinou jen povrchně informován o tendencích a velmi specifickém pozadí přísežné formule.

Integralismus

Papež Pius X. žil v klamné představě, že musí bojovat proti jakémusi druhu modernistického podzemního spiknutí, které chce pomocí široce rozvětvené tajné organizace podkopat základy katolické církve. Proto povolil zřízení "Carbonarie", tajné církevní instituce, jakéhosi druhu hyperkatolického svobodného zednářství, která byla vedena jistým počtem členů římské kurie. Tím povstala v církvi jakási ustavičně intrikující - ne-li dokonce terorizující - skrytá vláda. Iniciativa vyšla vedle dalších od msgra Begniniho, malého, korpulentního a pohyblivého církevního preláta, který byl od roku 1906 státním sekretářem. Aby mohl pronásledovat modernistické kacíře až do posledních koutů, založil tajnou společnost "S.P." čili "Sapiniera", tj. "Sodalitium Pianum" (Piovu společnost), která se brzy stala široko rozvětvenou organizací. Pius X., který pravděpodobně nebyl dostatečně informován o tendencích a způsobech práce této společnosti, dal k ní svůj souhlas r. 1911 a 1913 vlastnoručně psanými dopisy a jejím vedením pověřil kardinála Cajetana de Lai z konsisterní kongregace. "Sodalitium Pianum" mělo v Římě správní úřad, který přebíral přísně tajné informace a předával je dále: od roku 1912 mělo tam také sídlo "Agence Internationale Roma" (AIR), které zprostředkovávalo mezinárodní kontakty. Pak vznikly také dva časopisy: "Borroemus", tajný novinářský orgán, a "Paulus", jakýsi informativní list, obsahující směrnice a opatření pro mezinárodní politiku. K tomuto integralistickému koncernu patřil také jistý počet týdeníků pro vybrané i pro širší vrstvy čtenářů: "Rome et le monde", a "Cahiera catholiques romains", které byly napojeny na velký počet týdeníků místního významu (na příklad v Miláně, ve Freigurgu (Švýcarsko), ve Vídni, v Berlíně, v Kolíně, v Bruselu, v Gentu atd.). Všude přibývalo integralistických nebo ultramontánních týdeníků a měsíčníků jako hub po dešti: "La Vigie" ve Francii, "Die Schildwache" ve Švýcarsku, "Rome" - pod vedením redaktora Thompsona - v Holandsku: "Petrusblatter" a "Klarheit und Wahrheit" v Německu a "Gral" ve Vídni.

Církevní výzvědná hra

Prezident Benigni ovládal špionáž do všech jemností. Bylo by to k smíchu, kdyby následky nebyly bývaly tak závažné. Msgre Benigni byl znám svým pátravým pohledem a měl aspoň dvanáct krycích jmen. Krycího jména se užívalo dokonce i pro papeže ("lady Micheline" nebo "Michel") a pro státního sekretáře "Miss Romey" nebo "George": jeden ze zvláštních časopisů se nazýval "Milá Nelly". To všechno mělo oživit "hon na modernisty". Nejušlechtilejší kořistí byl jistý počet biskupů, kněží a členů jezitského řádu. Neustále se intrikovalo proti významným církevním osobnostem, ba i prostřednictvím nic netušících papežových sester se propašovávaly tajné informace přímo do rukou papežových. Jaký div, že v mnohých církevních kruzích panoval strach. Mnozí se ani neodvažovali zveřejňovat své práce: vždyť už zcela bezdůvodné obvinění z modernismu stačilo, aby člověk byl dlouhá léta považován za podezřelého: jak mnoha kněžím byl tím znemožněn přístup k vyšším církevním hodnostem nebo na univerzitní dráhu. Papež Benedikt XV., nástupce Pia X., skoncoval s tímto integralistickým strašákem. "Sodalitium Pianum" bylo zrušeno. Msgre Benigni našel útočiště u "Action Francaise", kteréžto hnutí, založené Charles Maurrasem, zrušil Pius XI. v roce 1921 pro jeho "pohanský racionalismus". Úplný tajný archiv bruselské centrály "S.P." padl roku 1915 do rukou německé vlády. Byl dešifrován, ofotografován a pak předán semináři biskupství Roermond. Bez tohoto náhodného nálezu by nebyla pravděpodobně tato ostudná epizoda církevních dějin na základě dokumentů nikdy tak dobře prozkoumána (Literatura o dějinách modernismu a integralismu: J. Riviere, Modernisme, Dictionnaire de Theologie Catholique X. 2009-2047: R. Scherer, Modernismus, lexikon für Theologie und Kirche 7, Kol. 513{516.). Při beatifikačním procesu Pia X. působilo jeho vystupování proti modernistům zpočátku velké těžkosti. Byla vyslovena otázka - mezi jinými generálem jezuitů P. W. Ledochovskim - zdali se v povaze Pia X. nevyznačovala občas více ctnost síly než ctnost moudrosti. V proslovu při svatořečení Pia X. poukázal Pius XII. s důrazem na to, že Pius X. vlastnil ctnost moudrosti v hrdinné míře. Aby to mohl přesvědčivě dokázat, bylo ovšem nutno od základů prostudovat všechny listiny a písemné prameny z doby boje s modernisty. Z toho pak vyplynulo, že Pius X. nemůže být považován za zodpovědného za přísnost někdy až nelidskou, které se používalo proti modernistům. Také kardinál Merry del Val byl Piem XII. rehabilitován. Kdo byli opravdoví viníci, není dosud jasné, bezesporu to však byli vysocí hodnostáři z okolí Pia X., kteří své vystupování kryli často pláštěm papežské autority. To, že jistá klika uvnitř Vatikánu může zneužít papežské moci, působí samozřejmě pohoršení a je i v našich dnech důvodem k znepokojení. Probrali jsme velmi podrobně boj s modernisty a integralismus, protože máme za to, že zde (stejně jako ve vydání "Syllabus errorum" z r. 1864) dosáhlo uzavřené katolictví svého nejnižšího bodu. Jen na základě skutečného poznání popsaných historických faktů můžeme si uvědomit nové nebezpečí možných výstřelků, ke kterým by mohlo vést špatné chápání katolictví. Přitom si musíme věcně uvědomit, že integralismus naprosto není mrtev. V některých zemích jsou ješě dnes více či méně tajné organizace, které odvozují své oprávnění z integralistického pojetí katolicismu. (Lidová moudrost má pro to rčení: papežštější než papež.) Tyto společnosti se s přehnanou oddaností horlivě přičiňují o to, aby byly zachovány stávající struktury, přeceňují církevní autoritu a snižují laika na pouhého vykonavatele rozkazů kléru. Chtějí udělat všechny životní obory závislými na přímé moci "potestas directa" církve. Ještě dnes existují skupiny, které se domnívají, že musí všude odhalovat pokrokový vývoj a pokrokové spisy a obžalovávat je u nunciatur. V některých zemích se nunciové dostali do vleku místních integralistů a v katolické společnosti té které země hrají pak poněkud pochybnou úlohu. To byl jeden z důvodů, proč se koncil vyslovil pro zrušení nunciatur.