Marcel Legaut

Následující dva příspěvky jsme vybrali z materiálu, který nám poskytla křesťanská obec La Porte Etroite (Těsná brána) z Marseille, jejíž spiritualita je Marcelem Legautem ovlivněna. Přeložil Pavel Kouba.

Výňatek z rozhovoru Marcela Legauta pro časopis "Le Jour du Seignem" z r. 1986

Marcel Legaut hovoří o nepřipravenosti křesťanů na vytváření církve. Nepřipravenost křesťanů skutečně existuje. Můžeme pozorovat určitý druh infantility, která se projevuje tím, že jejich život není určován vírou, ale spíš určitým, rádoby křesťanským životním stylem. Z obojího. Mají strach ze světa i strach z obrácení, ten je jiného druhu. Kladou-li si křesťané opravdu základní otázky, které si musí klást každý, kdo chce alespoň částečně pochopit novou situaci, musí to nemálo otřást jeho jistotami a zárukami, které má, kterých se přidržuje a které mu přinášely až dosud útěchu a klid svědomí. V tomto církevním nepřipraveném prostředí žije ale mnoho křesťanů inteligentních, vzdělaných a žijících z víry. Ti jsou ovšem určitým způsobem skryti v davu, z kterého se budou postupně stále více vynořovat, neboť se tento dav jako celek bude zmenšovat. Jsme odsouzeni být církví diaspory a její živé prvky se budou stávat čím dál viditelnější.

Myslíte si, že tito křesťané oživují církev?

Myslím, že ano. "Dole" je tvůrčí potenciál - tam, kde nás trápí rozpor mezi tím, co by mohli uskutečnit křesťané shromáždění v církvi a co dělají ve skutečnosti.

Ale co mají tito křesťané tedy dělat?

Jsou to Ježíšovi učedníci. Přesněji řečeno, základním východiskem je Ježíšův život; Ježíš je plod celé tradice, a jaké tradice! Tradice Izraele, kterou přijal a se kterou se přel. Tak se zrodil nový způsob božího života, čerpající z minulosti a zároveň ji překračující.

Ale není možné žít svou víru osaměle nebo ji sám objevovat. . . Budoucnost církve záleží na vytvoření malých společenství věřících, která zůstanou autonomní a jejichž členové budou odpovědní. Nebudou se izolovat a nebudou stát jen na okraji, budou se účastnit života místní církve. Vnesou do farností to, co jim nemůže dát žádná jiná organizace. "Jsou-li dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich," řekl Ježíš.

Domníváte se tedy, že církev budoucnosti bude církví malých společenství? Ano, malých společenství, která budou vyzařovat a umožňovat mnohým lidem stát se sebou samými - rovnými lidmi a věřícími křesťany.

Marcel Legaut - Večeře Páně

(Výňatek z knihy Trpělivost a utrpení věřícího, 1977)

Myslíte si, že je rozdíl mezi eucharistií slavenou několika katolíky s předsedajícím knězem, který vystupuje jako jeden z nich, a shromážděním malého protestantského společenství slavícího Večeři Páně?

To je správná otázka! Všechno záleží na duchu, v jakém jedni i druzí večeři Páně slouží. Podstatné je, aby ji konali ve stejném duchu, kterého poznali učedníci, když byli shromážděni ve večeřadle, aby s Ježíšem naposledy povečeřeli. Je podstatné, aby slavili Večeři nejen proto, aby jejich víra přetrvala v materialistickém a ateistickém útlaku prostředí, v němž mají žít, ale aby jejich víra rostla s pochopením, že Ježíš žil touto slavnostní chvílí, do níž se celý jeho život soustředil a naplnil.

Myslím si, že v dobách, kdy se protestanté scházeli, aby slavili večeři Páně, zatímco za to byli pronásledováni světskou mocí podnícenou katolickou církví, tedy státní církví, byli blíže Ježíšovu duchu než ti, kteří je utlačovali ve jménu pravověrnosti. Pan Portal mi jednou řekl s důvěrou, kterou jsme k sobě měli na konci jeho života, že dokázala-li si místní církev v některé zemi zachovat živou památku na Ježíše a víru v Krista po několik století a přes všechna pronásledování, patří ke všeobecné církvi. Nenaznačoval to samé i Y. Congar, když tvrdil, ač velmi diskrétně, že apoštolská posloupnost spočívá spíše v Duchu oživujícím církev, než v nepřerušené posloupnosti vkládání rukou při biskupském svěcení?

Ale řekněte mi, co je to skutečná přítomnost? Já si sám o sobě myslím, že když byli učedníci poslední večer shromážděni okolo Ježíše, vůbec neuvažovali o "skutečné přítomnosti v chlebu a vínu". Měli bychom si z toho vzít příklad. Mše není operace ustanovená k výrobě svátosti. Eucharistie nesmí být oddělována od večeře Páně a večeře Páně nesmí být oddělována od Ježíšova života, který ji připravil a umožnil, od jeho smrti, ode všeho, co se odehrálo po ní a co se stalo jejím jedinečným potvrzením. Je to živoucí jednota složená ze všech těchto částí, aniž bychom je oddělovali, aby bylo možné proniknout do každého jejího prvku zvlášť: Přítomnost Ježíše v každém věřícím v důvěře, přítomnost Ježíše, je-li shromážděno několik křesťanů v jeho jménu, přítomnost Ježíše v eucharistickém chlebu, v křesťanském společenství sjednoceném se všeobecnou církví a soustředěném na památku událostí při poslední Ježíšově večeři ve večeřadle: tyto tři přítomnosti se slévají do jediné. Proč ještě navíc zpřesňovat to, co zůstává základem příkazů víry: že je člověk zasažen, neboť uvěřil v Ježíše poté, co trochu pronikl do jeho života a existence? Co lze říci navíc, je rovněž málo důležité, stejně jako způsob, v němž si mnozí lidé libují, když mluví o Ježíšově oslaveném těle. Proč vám to vlastně všechno říkám? Nejsem teolog a nepřísluší mi vyjadřovat se doktrinálně. Ale tvrdím vám něco takového? Obávám se, že o tomto problému říkají teologové víc, než jsou schopni reálně prožít a rozpracovávají celé téma - zvláště skutečnou přítomnost v hostii tak, že se více věnují systematizaci a polemikám než duchovním potřebám a životu víry.

Není paradoxní, ba dokonce i skandální, a v jiném aspektu příznačné pro naši hlubokou nevěru Ježíšovu Duchu, který je i průvodcem večeře Páně, že se stala nejviditelnějším projevem oddělení a protikladnosti církví? Znamení jednoty Ježíšových učedníků se později stalo znamením daru, který jim Ježíš přinášel v sobě samém po celou dobu svého života. Dnes je kamenem úrazu, na kterém se láme veškerá snaha o jednotu.

Večeře Páně není jen ovocem jednoty křesťanů, je rovněž i jejich pojítkem. Sloužit ji v sektářském duchu znamená se proti ní rouhat. Tento sektářský duch se projevuje tisíci způsoby. Je stále neumdlévající, ospravedlňován různými ideologiemi, vynořujícími se s úmyslem zamlčet pravdu. Není přítomen jen uvnitř církve, nýbrž i vně při spolčování vyvolaném příslušností k národu, společenské vrstvě, politickému postoji, civilizaci, barvě pleti... Jako pojítko jednoty mezi učedníky a zdroj jejich duchovního růstu je eucharistická slavnost nezbytná pro přetrvávání a působení víry křesťanského společenství. To pochopily první křesťanské generace - a dříve, než se začalo vytvářet teologickou doktrínu ustanovení mše, určovat její platné formy, činit zadost její existenci - se křesťané živili přijímáním, jako se Ježíš živil vůlí svého Otce. To by měl být záměr křesťanů, scházejících se v Ježíšově jménu, kteří si přejí být v jednotě s celou církví.

V situaci, kdy se církev dostává do diaspory, neboť ji opouští velké množství jejích členů, by bylo vhodné umožnit toto slavení tam, kde někteří věřící vytrvávají poté, co mnozí svou víru opustili. Jak jim bude zapotřebí prohlubovat svou lidskost a mít odvahu, aby vytrvali ve víře! Eucharistická slavnost by jim ji měla poskytnout. Je však nutné, aby jim církev tuto možnost dala bez náznaků, že vynaložená iniciativa je považována za projev nedisciplinovanosti nebo vydělování se.

Díky duchovní vitalitě některých křesťanů se utvořily skupiny věřících, jejichž iniciativa byla odpovědí na nebezpečí ze ztráty křesťanské identity, jejíž absenci lze již částečně vycítit. Neříkám, že to v určitých případech nemůže vést k tzv. "divokým mším". Vůbec si nemyslím, že by byly svatokrádežné. Jsem přesvědčen, že se mohou stát příležitostí k obrácení, jako jsou rovněž i charismatická hnutí a některé sekty, jejichž počet se dnes množí. Říkám ale často takovým skupinám: "Respektujte církev. Pomozte jí v jejím obrácení tak, že se podřídíte její disciplíně, i kdyby vám to přinášelo utrpení. Církev zde není pro vaše pohodlí, ani pro vaše uspokojení, ale vy, vy jste zde, aby žila. Myslíte, že bez ní by se vzpomínka a víra v Ježíše mohla tak dlouho uchovat? Připravte se, že na vás bude vyžadovat, abyste večeři Páně sloužili; alespoň dříve to bezpodmínečně vyžadovala. Už před dlouhými staletími přijala tuto zvyklost v době, kdy měla politickou a finanční moc. Buďte klidní, postupně tuto svou tvář ztrácí, a rychle. . ." A naše farní obce, které zůstanou farnostmi v přelidněných velkoměstech, budou moci večeři Páně slavit podle své vlastní dohody jednou za čas, zatímco v kostelích se budou shromažďovat malá společenství založená na mezilidských vztazích, která budou na území farnosti, každé za sebe ve všední dny ve vlastní iniciativě a podle možnosti, jakou jim církev dá, sloužit svou eucharistickou slavnost. Existovala by tedy určitá obdoba slavnostního kultu jeruzalémského chrámu a místních synagogálních společenství, existujících v každé vesnici izraelské země. Tak bude možné v jednoduchosti a skromnosti sloužit večeři Páně v malých společenstvích víry, jak tomu bylo poslední večer Ježíšova života. Díky působivějším výrazovým prostředkům a určité posvátnosti spočívající na jiném základě než úzkostlivém dodržování rubrik, bude možné dát eucharistické slavnosti všeobecný charakter v čase a prostoru, kterým musí být církev zasažena. Ano - eucharistie se musí výrazně odlišovat od toho, co se v našich kostelích odehrává v současnosti. Když mi mé děti nebo mládež říkají, že se při mši nudí, že jim nic nepřináší, co jim můžu odpovědět? Mně osobně se při ní stýská; ba více, stávám se nemocným. Způsobují mi ty mše bolest, protože nevypovídají o svém původu - který nebyl tak oslnivý, ale onoho jedinečného večera v něm byla přítomna smrt a šok po měsících naděje, utrpení, ale i víra, která později začne přetvářet svět. Trpím, když vidím tolik dobrých křesťanů smířených se setrvalým stavem, chránících se před vnitřními výzvami, které nenalézají vstup do prostředí církevního zákonictví. Výzvami, které by jim mohly odkrýt, zda jsou věrní duchovnímu životu v Ježíši, životu naplněnému něčím jiným než nábožností anebo disciplínou. Nikdy jsme nebyli blíž obnově církve. Poznají ji mladí lidé a budou i jejími hlavními tvůrci. Kéž u nich autorita nemá roli, jakou si dříve osvojoval velekněz!