Ordinovaný služebník v obci

Malý kurz teologie obce

V tomto pastorálně teologickém kurzu jsme od počátku zdůrazňovali, že církev - na konkrétním místě obec - může své poslání naplnit pouze jako celek. Mohlo by se zdát, že v této koncepci zdůrazňující povolání a zodpovědnost všech pokřtěných nezbyde již žádné speciální poslání odpovídající tradičnímu církevnímu ministeriu, ordinované službě. Skutečně nelze nevidět krizi sebepojetí u duchovních, zejména v katolické církvi v pokoncilní době. Stojíme uprostřed procesu, který je v pohybu a nedovoluje ještě utvořit si hotové stanovisko, třebaže o zkratová tvrzení není nouze. Je evidentní, že tento proces směřuje od toho, čemu se v katolictví říká klerikalismus a v evangelických církvích .systém jednoho muže" k ocenění darů Ducha daných všem věřícím pro budování obce. Je též velmi pravděpodobné, že tento proces už dosáhl svého vrcholu a začíná korigovat vlastní výstřelky.  Zastavme se nejprve u obou krajních pólů, klerikálního a charismatického.  Klerikalismus s jeho protestantskými obdobami nelze překonat, pokud jej nepochopíme. V Novém zákoně je laos i kleros (1 P 5,3) označením obce.

S masovým náborem pohanů do církve po Konstantinovi se pojem laos vztáhl na masy lidu a klérus na ty, kdo věděli, oč jde. Zpočátku nešlo o konflikt, Boží lid byl klérem brán vážně, např. Cyprián vidí ve volbě biskupa lidem znamení, že biskup je vyvolen i Bohem. (Stejně vážně hájí volbu biskupa lidem i Didaché, 1. Klement, Hippolyt, Ambrož, papežové Celestin I.  a Lev I., nejde tedy o .moderní blud"). Konfliktním se tento vztah stal v bojích o investituru. Aniž bychom se podrobně zabývali dalším vývojem tohoto vztahu, můžeme říci, že dnes, kdy církev přestala být církví lidovou, pozbylo i toto rozdělení svou sociologickou funkci. Co se týče charismatické koncepce, ani ta ve skutečnosti ministerium nevylučuje, ale předpokládá, nemá-li se zvrhnout v chaos.

Pokud obcí myslíme obec farní, je postavení církevního služebníka v ní dáno řády příslušné církve. Praxe ukazuje, že to nevylučuje velmi rozdílnou realizaci, relativizující i konfesní rozdíly. Budiž zde též upozorněno na skrytý klerikalismus bohatých západních církví, které doplnily celibátem zdecimované kněžstvo laickými pracovníky, aniž by se tím obce odklerikalizovaly, protože základní model kněz-objekt pastorace byl jen pozměněn náhradou kněze za experta. V době nedostatku kněží má církev na Západě paradoxně tolik placených pracovníků, jako nikdy v minulosti. Protože se však mohou uplatnit jen v rámci již přežitého modelu, je účinnost jejich práce nízká.  Nás však budou více zajímat modely, které směřují k realizaci církve jako Božího lidu. Ty se zatím - mnohdy jistě problematickým způsobem - realizují spíše v různých společenstvích a základních obcích. Zde lze proti sobě postavit dva modely. První z nich je realizován v řadě obcí na Západě.  Tyto obce, nakolik tomu lze od nás porozumět, jsou často radikálně laické, až po laické předsednictví při eucharistii (tj. něco, před čím nakonec couvla i praxe reformačních církví). E. Schillebeeckx, který se zaměřuje na sledování těchto obcí, tvrdí, že vinu na tomto stavu nese tzv. oficiální církev:

Otázku Jak je možné, že laik vede eucharistii? obrací v otázku Jak je možné, že církev neudělí svěcení někomu, kdo fakticky je představeným obce?  Obranný ráz Schillebeeckxovy argumentace však naznačuje, že si je vědom, že zde něco není v pořádku.

Opačný model se vytvořil v zemích komunistického bloku. Protože jak praxe, tak i její teologická reflexe ukazují, že je to model perspektivní nejen pro naše prostředí a pro určitou situaci, ale obecně pro dnešní církev, je třeba jej podrobit hlubšímu studiu, než je zde možné. Je však jisté, že zdejší společenství viděla přítomnost kněze ve svém středu jako pozitivní, ať už šlo o kněze, který s daným společenstvím žil a předsedal při eucharistii, nebo z bezpečnostních důvodů slavil eucharistii sice v jiném než vlastním společenství, ale nicméně se zkušeností společenství téhož typu. V prvním nadšení ze svobody se mnozí domnívali, že šlo o věc už překonanou, nyní přichází renezance těchto společenství jakožto formy, která se ukázala jak pastoračně, tak misijně jako optimální. S tím se rýsuje problém vhodných kněží pro tato společenství, který oficiální místa nechtějí vidět, čímž eventuálně startují vývoj západního, laického typu. Pokusy pozvat do těchto společenství farního kněze vedly zpravidla k oboustranně nepříjemným zážitkům, stejně jako pozvání těchto kněží k vystoupení na půdě necírkevní.  Československý model kněze, který má rodinu a civilní zaměstnání, je zřejmě účinnou alternativou k západnímu a již i českému antiklerikalismu.  Nepochybuji, že by určití lidé dokázali proti tomuto tvrzení přesvědčivě argumentovat, co však nedokážou, je přivést tyto lidi do kostela.

Služba malému společenství a intenzivní život v něm před zraky druhých i s nezastřenými vlastními chybami a nedostatky samozřejmě předpokládá jiný typ kněze než ten, který byl založen na distanci a určitých iluzích o jeho kvalitách a na ukládání břemen, které sám nemusí nést. To vůbec není kněžství na škodu. Odpadne-li totiž toto všechno, je-li kněz ve všem jako ostatní a zastupitelný, vynikne konečně lépe to, v čem stejný jako ostatní a nezastupitelný není, a to je nemalý teologický a duchovní zisk, který mu ve skrytosti mnozí důležití, neomylní a nenahraditelní kolegové na viditelných postech mohou jen závidět. Rozdíl popř. protiklad mezi oběma typy pastorace neznamená samozřejmě alternativu, protože oba typy práce jsou pro dnešní církev potřebné. Protože jeden z obou typů je dnes v ohrožení či likvidaci, zaměřili jsme se jednostranně na jeho obranu.  Jako inspirující sen se nám může jevit praxe evangelického společenství Johannesbruderschaft, usilujícího ve svém rámci realizovat starocírkevní praxi, a tím se stát jakýmsi podobenstvím pro ekumenu. Toto společenství čítá asi sto členů. V čele je tzv. apoštolský představený, tj. biskup svěcený v apoštolské posloupnosti jedné orientální církve. Kolem sebe má presbyterium kněží, s nimiž koná bohoslužbu, a dále jáhny a především (svěcené) jáhenky. Udělují se zde však i tzv. nižší svěcení, protože jde o služby pro život obce potřebné. A konečně jsou i zde lidé jakožto tzv. laici, tj. ti, kdo zatím necítí volání ke konkrétní službě v obci, a vedle řádných členů se mohou účastnit života společenství i lidé hledající. Společenství je řízeno kapitulou, v níž jsou zástupci všech uvedených skupin členů. Je zde tedy realizován ideál shody struktury organizační a bohoslužebné. Z tohoto modelu je patrné, že obec je strukturovaná nejen charismaty, ale i službami.  Přechod mezi ordinovanými a neordinovanými zde není ostrý, ale postupný.  (Společenství se ovšem schází jen několikrát ročně.) Církvím se tak připomíná hierarchická struktura, která není od obce odcizená, ale plně jí slouží.