Spojovat lidi dohromady

Rozhovor o pastoraci studentů s Barbarou Riedel-Baaderovou

Kostnici, město na jihu Německa u Bodamského jezera, si většina Čechů pamatuje jen jako místo Husova odsouzení a upálení. Němci sami ji ovšem znají především díky zachované historické architektuře, krásné přírodě a univerzitě, která patří přes své mládí k nejlepším v Německu. Obě velké církve, katolická i evangelická, tu udržují své vysokoškolské obce, nabízející své služby ve vzorné ekumenické spolupráci studujícím i zaměstnancům obou místních vysokých škol (kromě univerzity zde sídlí i technika).

 O pastoraci vysokoškoláků jsme hovořili s Barbarou Riedel-Baaderovou (44 let), která pracuje jako vzdělávací referentka při místní Katolické univerzitní obci, a podílí se tedy na přípravě a uskutečňování programu obce a pastorační službě.

Jak ses dostala ke svému povolání?

Vystudovala jsem romanistiku a germanistiku a pracovala jsem deset let jako středoškolská profesorka. Před osmi lety jsem potřebovala změnit místo.  Nabízeli mi práci v Lucembursku na Evropské akademii, ale já jsem hledala povolání, se kterým bych se mohla více ztotožnit. Jeden kněz, který býval mým studentským farářem, mě upozornil, že bych mohla pracovat jako vzdělávací referentka v Kostnici. Myslela jsem si, že něco takového se mi vůbec nehodí, ale zkusila jsem přece promluvit se zdejším studentským farářem. Náhodou zrovna v té době odcházel druhý studentský farář do důchodu, tehdy tu ještě byli dva kněží, a arcidiecéze nechtěla, aby jeho místo zaniklo. Měli představu, že by ho měla obsadit žena, a sice s jiným vzděláním než teologickým, protože tady není žádná teologická fakulta. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím, a Lucembursko jsem odmítla, aby místní obec mohla lépe vést dialog se studenty různých vědeckých zaměření.

Jaké byly tvé první zkušenosti?

Byla to veliká změna. Předtím jsem vedla německo-francouzský internát, kde bylo 70 studentů, pět pedagogů a sedm dalších zaměstnanců. Pak jsem přešla sem, a tady jsem našla jen malou církevní obec. Navíc to byl přechod od uzavřené struktury do otevřené. Také jsem musela změnit chápání vlastní role. Předtím jsem byla ředitelkou a gymnaziální učitelkou, to je uznávaný status, teď jsem jen „vzdělávací referentka", což vlastně není kryto institucionálně. Více zavedený titul pastorační referentky nesmím používat, protože moje vzdělání není teologické. Setkávám se se studenty, kteří jsou často velice nadšeni pro svůj obor, budují si profesionální kariéru, připravují se na významnou společenskou roli. Nechápou, proč jsem odmítla místo s mezinárodní prestiží. Musela jsem si tak uvědomit, proč to dělám. Potřebovala jsem čas, abych si to mohla promyslet a přijmout novou situaci, abych přijala studenty a pochopila, co pro ně může udělat církevní instituce. Musela jsem se naučit nebýt závislá na společenském statusu a roli, být svobodnější.

Moc mi nevadilo, že jsem z vedoucí pozice přešla na místo „druhé" osoby, řízené farářem, netrápila jsem se tím, přesto jsem se musela vyrovnat s rozdělením rolí a pohlaví: já i všechny kolegyně jsme podřízeny mužům, kněžím, a to vytváří specifické problémy a konflikty, které se na různých místech pořád opakují.

Na univerzitě tu studuje řádově deset tisíc lidí. Kolik z nich se vaší práce účastní?

Včera na masopust přišlo asi 35 až 40, během semestru jich bývá asi 20 až 30, ve zkouškovém období méně. Na páteční bohoslužbu přijde 8 až 15 studentů. Na nedělní mši k Panně Marii Pomocnici přichází tak 150 účastníků, jsou to ale i lidé z okolí. Na volbách rady obce se účastnilo 55 lidí, kteří tak manifestovali svůj zájem o život obce. Každý semestr intenzivně spolupracujeme s asi dvaceti lidmi.

Jak váš tým berou studenti?

Když přijdou do naší obce, vždycky očekávají, že tu bude kněz, pořád ho hledají, hledají v něm i vlastní představu kněze. To je těžké i pro samotného faráře - je pořád konfrontován s jejich nejrůznějšími očekáváními. Jednou jsme tu ovšem měli kněze, který tyto iluze dokázal výborně rozbíjet svou věcností a tím, že studenty vždycky dokázal podle potřeby odkázat jinam, pryč od sebe. Vůbec pro ně nehrál mateřské či otcovské role. Učil je, že se mají o sebe již starat sami, že musejí věcně formulovat své požadavky a potřeby, že nemohou lpět na paternalistickém knězi. Velice mi pomohl v tom, jak mám se studenty zacházet, že k nim nesmím přistupovat z mateřské pozice.

Studenti ovšem nevědí, kdo jsem já, k čemu tu jsem. Přijdou a prostě se spolu bavíme. Pak se třeba zeptají, co tu dělám, zda ještě studuji, a když se dozvědí o mém povolání, často je to udiví.

Pravidelně zde pořádáte bohoslužby, v neděli velkou mši v místním kostele, v pátek potom ve stylu Taizé v kapličce univerzitní obce velice spontánní a přátelské mše či pobožnosti.  Co dále?

Snažíme se samozřejmě nabízet to, co může posloužit studentům. Pořád sleduji, které naše akce navštěvují. Především studenti využívají naše společenské nabídky: taneční večery, víkendové výlety, společné večeře, pěvecký sbor. Nesloužíme jim náboženskými nabídkami, ale nabídkami, které jim umožňují se navzájem poznat.

Už na konci prvního roku mé činnosti jsme spolu s evangelickou obcí uspořádali na univerzitě řadu přednášek o feministické teologii. Chtěli jsme teologii dostat na univerzitu, i proto, že se tu nestuduje, chtěli jsme otevřít společensky významná témata a osvětlit je z pozic různých věd. Třeba téma „obrana" v době golfské krize. Zvali jsme i odborníky a lidi z praxe. Je to dialogická a interdisciplinární forma, spojuje se tak teorie s praxí. Velice to prospělo vážnosti našich křesťanských obcí na škole, pronikli jsme tak vlastně na univerzitní půdu. Přednášky však navštěvovalo jen málo lidí ze samotné studentské obce, bylo to jiné publikum, jen z poloviny studenti.  Musíme se tak ptát, pro koho tu vlastně jsme. V posledních dvou letech se v německy mluvících zemích vyjasnilo, že se nesmíme chápat jako pouhé studentské farnosti, ale jako vysokoškolské farnosti, že musíme zaujmout místo na vysoké škole, aniž bychom se stahovali z pastorace.  Přednášky jsme se ještě pokoušeli doplnit jinými formami, třeba pracovními kroužky, aby lidé mohli o věci promluvit spolu. Cílem je tvořit společenství, nejen chytře mluvit. Vůbec budování vztahů je pro nás základní, nejnaléhavější úkol. Kvůli osobní situaci studentů i kvůli jejich společenské situaci.

Ale není při vašem úsilí sloužit studentům na překážku váš název, tedy .katolická" obec? Neodstraší to studenty, kteří se nepovažují za katolíky či mají k církvi odstup?

Ano, určitě. Také jsme ty přednášky nedělali jako katolíci, ale ekumenicky.  To je jediná možnost, jak se na univerzitě prosadit, získat profesory pro přednášky. Jednou bylo uprázdněno místo evangelického faráře. V té době jsme ani my nemohli na univerzitu proniknout, žádný profesor s námi nechtěl spolupracovat, aby na něm nezůstal nádech konfesionalismu. Kdybychom šli sami, dostaneme se do konfesního ghetta.

V německy mluvících zemích jsou i ekumenické studentské obce, ale to je výjimka. Kde nejsou, existuje všude těsná ekumenická spolupráce. Ekuména signalizuje otevřenost církví, pomáhá odstranit nádech konfesionalismu, který nemá žádnou budoucnost. Sekularizované klima univerzit potřebuje od církví signál otevřenosti, aby s nimi mohlo vstoupit do dialogu.  Jako katolická obec zasáhneme jen mizivou část studujících. Příčin je více, důležitý důvod je ve špatném image katolické církve. Běžní Němci katolíky považují za prořímské, papeženské, bezmyšlenkovitě poslušné a orientované na hierarchii, nepřátelské k ženám a nepolitické. Špatnou pověst ostatně sdílíme s evangelickou církví. A někteří lidé tu už ani církve neodlišují:

Před časem jakýsi evangelík vystoupil ze své církve s odůvodněním, že se mu nelíbí současný papež.

Nejlepší výsledky míváme u studentů, kteří prošli katolickými dětskými a mládežnickými organizacemi. Ale často tomu bývá tak, že mladí lidé, kteří sem přijdou, nechají tátu, mámu i církev za sebou. Je to přirozené: kriticky prověřují dosavadní hodnoty, hledají nové kontakty, utvářejí si vlastní život.  I věřící tak mívají k naší obci odstup. A špatnou pověst katolické církve stále potvrzují události z církevní politiky. My se tu snažíme všechno dělat tak svobodně a demokraticky, jak bychom sami chtěli v církvi žít, a pak přijde zpráva o jmenování ultrakonzervativního biskupa proti vůli většiny diecéze, o pronásledování teologů, o zákazu diskuse nad otázkou svěcení žen, a to nám škodí. Nikdo tomu nerozumí. Ve společnosti rovnoprávných lidí, založené na diskusi, je to nezdůvodnitelné. Studentky se stydí chodit do církve, která jasně diskriminuje ženy.

Co z vašeho hlediska studenti potřebují nejvíce?

Jedna psychoterapeutka vysokoškoláků před asi dvěma roky vyhodnocovala svou několikaletou práci a zjistila, že největším problémem studentů obecně je izolace, budování vztahů. Studenti přicházejí zdaleka, zpočátku se tu neorientují, musejí navazovat nové vztahy. Ze začátku jezdívají na víkend domů, pak zjistí, že to není řešení. Zde v univerzitní obci nacházejí místo, kde se mohou uplatnit jako lidé, zatímco na vysokoškolských seminářích se účastní jen částí své osoby, jen jako malí odborníci a odbornice. Naše nabídky jsou nezávazné. Vytváříme jen příležitost, a lidé se mohou napojit, přidat se.

Ale nejsme soustředěni jen na osoby. Je to tu sice extrémně personální práce, s konkrétními lidmi, jednotlivci. A ti to tak samozřejmě i vyhledávají, chtějí být přijímáni jako osoby. Velké nebezpečí pro nás pracovníky však je omezit se jen na to. Nebyla by to pak totiž obec, jen soukromé vztahy. Lidi je třeba propojiti mezi sebou a vytvořit skupinu, ve které se dějí skupinové zážitky, kde lidé formulují i své potřeby v církvi a společnosti. Je to tedy důležité i politicky a církevně politicky.

Můžeš dát příklad?

Před nedávnem diecéze vydala nešťastné prohlášení o homosexualitě. Naše obec pak napsala kritický dopis biskupovi a vydala prohlášení do tisku.  Čestně řečeno bývám při takových „politických" akcích často vnitřně rezervovaná.  Podobná církevně politická prohlášení bývají i projevem adolescenčních problémů, problémů s autoritou. Cítím to. Přesto myslím, že je dobré, když jsou studenti často odvážnější a průbojnější než já; vyslovují důležité problémy, mají pravdu. Proto je podporuji.  Ostatně i když dialog má v německé církvi podle oficiálních prohlášení hrát velkou roli, bývá zhusta jednostranný. Na úrovni báze bývá dialog často zahajován, ale nezdá se, že by ho vedení církve vedlo rádo. Oni sami aktivní nejsou, jen reagují, a tím se dostávají do defenzívy. To je starý problém.

A co je pro tebe při tvé práci s lidmi tím nejpodstatnějším?

Navazuji kontakty, abych mohla lidi spojovat dohromady. Velice se snažím vytvářet uvolněnou atmosféru, aby se tu mohla odehrávat setkání. Aby i na páteční bohoslužbě v malé skupince bylo svobodné ovzduší. Posvátné místo bývá často současně místem strachu. Souvisí to s pojetím Boha a církve.  A právě při hovoru o Bohu lze vyslovit i to, co je v člověku ukryto nejhlouběji.  Chtěli bychom, aby tu k takovým rozhovorům docházelo. Při posledním společném víkendu studenti sami jasně řekli, že si rozhovory v malých skupinkách o náboženských otázkách přejí. Chceme tu mít vztahy, které překonají hranici mezi „veřejným" a „soukromým" na základě křesťanského pojetí člověka. Mám radost, když tu kolem stolu vidím lidi z nejrůznějších končin, společenských vrstev, nejrůznějších temperamentů, kteří by se sami od sebe nikdy nespřátelili, a toto společenství čerpá sílu ze svého Počátku, lidé společně plánují i provádějí různé věci, doplňují se svými dary a schopnostmi. To je pro mě církev.

Děkuji za rozhovor.

(Rozhovor vedl JaS)