Portréty „modernismu“

„Jak zde a nyní porozumět Ježíšovu zjevení s jeho apokalyptikou a transcendencí, aby utvářelo náš duchovní život, city a jednání v harmonii s Jeho?  Jak vtělit stejnou ,myšlenku‚, má-li pro nás žít. . . (a nezkracovat) Boží království na přirozený proces mravního a společenského vývoje." (George Tyrrell, 1909, Křesťanství na křižovatce, 114.119).

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se vyhrocuje konflikt mezi církví tridentského a prvního vatikánského koncilu a moderní společností, se setkáváme se dvěma typickými reakcemi ze strany křesťanů: první se snaží o dialog se soudobou kulturou, s vědou, s lidmi, kteří si připadají v církvi ztraceni a povedeni, neboť jistoty starého světa už nemohou být dále jejich jistotami.  Nejen, že se Země točí a obíhá kolem Slunce, nejen že duši člověka nelze pitvou ani dokázat ani vyvrátit, ale nyní to jsou samotné základy křesťanského zjevení, které stojí pod otazníkem: Jestliže se příběhy prvních kapitol Geneze historicky neodehrály přesně tak, jak o nich Bible mluví, jestliže evangelia nenapsali apoštolové, jestliže toho o Ježíšově přímém vlivu na uspořádání církve víme mnohem méně, než jsme si mysleli, znamená to, že víra minulých generací byla založena na lži? A na čem může být založena ta naše? Druhý přístup se snaží křesťana této bouřlivé doby ochránit před relativismem a před ztrátou důvěry církvi tím, že vymezí, jakým myšlenkám je třeba se vyhýbat, aby se pozdně scholastická stavba víry nezbořila.  Zdůrazní autoritu učitelského úřadu, který na sebe znovu vezme roli ,ochránce‚ proti jakémukoliv jinému způsobu myšlení. Tyto dva přístupy, pak, tvoří základ konfliktu nazývaného ,modernistická krize‚. Pokusme se nyní alespoň v základních liniích načrtnout, oč zde šlo a jaký přínos může porozumění ,modernismu‚ znamenat pro naši situaci.  8. září 1907 vydal papež Pius X encykliku Pascendi Dominici Gregis, kterou doplnil dekret Lamentabili Sane Exitu ze 4. července 1907, obsahující soubor modernistických bludů. Encyklika hovoří o jasně definovaném systému, jehož pomocí ,modernisté‚ chtějí zničit samotné základy, na nichž církev stojí. Vydání těchto dokumentů bylo provázeno exkomunikačními procesy se stoupenci tzv. modernistického hnutí uvnitř římskokatolické církve.  O jaké ,hnutí‚ šlo a zda je vůbec možné o modernismu hovořit jako o organizovaném ,hnutí‚, není přes množství studií, které k tématu byly napsány, dodnes vyřešeno. Michele Ranchetti v knize Katoličtí modernisté: Studie náboženské reformy z let 1864-1907 píše: .,Modernismus‚ je pojem, který ukazuje církevní přístup k náboženské krizi v prvních letech tohoto století, k reformním myšlenkám a touze po obecné obnově náboženské kultury" (1969, 3). A. E. McGrath v Blackwellově encyklopedii moderního křesťanského myšlení zdůrazňuje, že .jakkoli je výraz modernismus neurčitý, není za něj možné dosadit existenci zvláštní školy myšlení, která by používala společné metody a nebo vycházela ze stejných učitelů." (1993, 383). Nicholas Lash rozlišuje mezi ,teoretickým systémem‚, který předpokládá encyklika, a ,konkrétním myšlenkovým proudem‚, který ovšem není možné vymezit úzkou skupinou exkomunikovaných teologů. (Modernismus, agiornamento a noční bitva, 1977, 53).

A již jsme u problému: Kdo to vlastně je modernista? Na jedné straně se nám nabízí široká definice: ten, kdo se snaží adaptovat křesťanskou víru v moderním světě. Což jistě na konci minulého a na počátku našeho století zahrnovalo zájem o rozvíjející se vědní obory (přírodní vědy stejně jako filosofii, kritickou historii, rodící se psychologii a sociologii), biblickou kritiku i nové pochopení tradice. Přičemž modernista a liberál nejsou synonyma, jak ukazuje Loisyho a Tyrrellova kritika Harnacka, k níž se dostaneme později.  Tento široký proud reprezentuje to, oč šlo baronu von Hügelovi, když se snažil vytvářet a podporovat kontakty mezi jednotlivými evropskými mysliteli s nadějí, že tato katolická avantgarda pomůže církvi najít soudobou tvář. V tomto kontextu je pak možné chápat zlom v katolické nauce, který přinesl Alfred Loisy svou exegezí s důrazy na skutečnost, že ani evangelia ani dogmatické výpovědi církve nespadly z nebe, filosof Maurice Blondel se svým důrazem na to, že nadpřirozené je přítomno v lidském životě, či George Tyrrell, rovněž toužící najít novou náboženskou filosofii, odlišnou od scholastické, spojenou s modelem duchovního života, který je přijatelný pro myslícího svobodného moderního člověka.

Druhá, úzká definice toho, kdo je modernista, vychází z předpokladu, že tím, co vymezuje, nejsou charakteristické rysy myšlení, víry a jednání, ale označení církevní autoritou. Zde se povede dělící čára mezi těmi, kdo byli a kdo nebyli exkomunikováni, a dospěje se tak k paradoxům, na něž upozorňuje Alec Vidler, totiž že „hlavní organizátor modernistického hnutí" von Hügel je v kontrastu s Loisym a Tyrrellem označen např. biskupem Butlerem za .věrného katolíka, který byl přítelem modernistů" (Různost katolických modernistů, 1970, 113.112) nebo že Blondel, který se nedostal na Index a nebyl církevními autoritami přímo zavržen (snad i proto, že byl laik), bývá ze společnosti .modernistických" autorů vyškrtnut.  Interpretace modernismu zahrnuje další úskalí, které zmiňuje Lash, totiž idealizaci jedné strany sporu a démonizaci strany druhé. John Henry Newman v roce 1839 řekl: „Spory, alespoň v naší době, se neodehrávají mezi nebeskými zástupy, Michaelem a jeho anděly na jedné straně, a na straně druhé mocnostmi zla, ale je to určitý typ noční bitvy, kdy každý zápasí sám za sebe a přítel i nepřítel stojí vedle sebe." (Patnáct homilií pronesených před Oxfordskou univerzitou, 1892, 201) Lash upozorňuje, že již následující generace překoná Newmanův optimismus. Setkáme se s oběma obrazy: svatým papežem Piem X., statečným obráncem pravé víry proti heretikům - a podvratným hnutím intelektuálně i morálně zhoubných jedinců (viz např. J. Riviére, Le Modernisme dans l‘Eglise, 1929, 463); i s několika statečnými mysliteli utvářejícími jakousi jednotnou sílu díky neúnavnému korespondenčnímu úsilí von Hügela, kteří bránící se katolickou církev otevírají pro nové století - a nekompromisním .neomylným" papežstvím, opilým mocí a autoritářstvím (viz Lash, 1977, 54). Tyto mýty je třeba opustit, a to nejen proto, že brání realistickému obrazu minulosti, ale i proto, že vytvářejí živnou půdu pro pokračování idealizace a démonizace sporných stran v dnešní době.

Kauzou „modernistů" byl katolicismus, jinými slovy tradice obecné církve, která, jak G. G. Baum v Předmluvě k Leonardově monografii George Tyrrell a katolická tradice zdůrazňuje: .(je) živou skutečností, nositelem Božího zjevení v dějinách, kosmickým náboženstvím, které má svátostné klíče k tajemství vesmíru, které žije skrze náboženské zkušenosti a náboženskou praxi lidí, kteří k němu patří; náboženstvím, které je v moderní době otevřené poznatkům z historie a kritické analýze." (1982, xvi). Nabízí se otázka, zda je zde „katolicismus" chápán denominačně či typologicky. Texty Loisyho a Tyrrella naznačují, že tito myslitelé nerozdělovali obě pochopení tak jako my dnes. Na jedné straně pro ně katolicismus znamená střední cestu mezi ultramontanismem Vatikánu a protestantským liberalismem. Na straně druhé přes antimodernistické represe jak Tyrrell tak Loisy odmítají myšlenky, že by katolicismus mohl žít v abstraktní podobě nebo že by bylo dobré založit jinou církev, která by byla katolicismu věrnější.  Podívejme se nyní alespoň v krátkosti na souvislosti, v nichž vzniká Loisyho a Tyrrellův „modernismus".

Alfred Loisy (1857-1940) se dostává do konfliktu s hierarchií již v devadesátých letech minulého století na semináři v Paříži, kde učil. Nicméně zlomový bod pro něj představuje vydání již zmíněné knihy Evangelium a církev (1902), která kritizuje jak Harnackův přístup ke křesťanské tradici, který podle Loisyho postrádá víru ve vedení Duchem svatým, tak jeho přesvědčení, že je možné najít neměnné čisté Evangelium, k němuž se křesťan vždy může uchýlit. Proti Harnackově statickému Evangeliu Loisy zdůrazňuje „živé evangelium" (Evangelium a církev, 1976, 167), které obsahuje tři základní pilíře: pochopení nebeského království, přijetí Mesiáše jako toho, kdo tvoří království, a přijetí povolání k následování a kázání království.  Tyto tři prvky nejsou podle Loisyho neměnnou abstrakcí, ale vždy mají svou konkrétní podobu, církevní tradice se jich drží, vykládá je a adaptuje pro měnící se podmínky, v nichž lidé žijí. Loisy dochází k evolučnímu pochopení instituce, dogmatu a kultu. Dále ukazuje, že církev v době rozvoje historicko-kritické metody nemůže tento přístup s úspěchem ignorovat ani pokračovat v přesvědčení, že ona vlastní plnost vědecké pravdy. 16. prosince 1903 je pět Loisyho knih dáno na Index, a po necelých pěti letech vytlačování na okraj církve je 7. března 1908 formálně exkomunikován. Tuto zprávu se dozvídá z tisku. Dozvídá se rovněž, že coby „modernistovi" je třeba se mu vyhýbat jak v teologii, tak ve všedním kontaktu. Loisy odmítá radu přátel vzdát církevní zápasy a zaměřit se na vědu, věnovat se asyrologii, stále považuje za svou povinnost zabývat se jak apologií katolicismu, tak připravit základy pro reformu katolické teologie.

„Modernismus" dubliňana George Tyrrella (1861 - 1909) je ovlivněn zejména dvěma prvky z jeho jezuitské formace: vnitřní svobodou, kterou Tyrrell nalezne v Ignácových exerciciích a Tomášovou poctivostí myšlení, která se nebojí konfliktů s fundamentalisty své doby, a tak stojí jako protiklad ke strnulému pozdně scholastickému systému. Tyrrell nejprve pro své názory musí opustit místo učitele filosofie, ač se domnívá, že jeho způsob výuky odpovídá výzvě papeže Lva XIII. opustit neplodnou pozdní scholastiku a vrátit se ke sv. Tomášovi (viz encykliku Aeternis Patris Filius ze 4. srpna 1879). Dostává se do redakce měsíčníku Month a jeho služba má nadále dva hlavní opěrné body: duchovní vedení a publikační činnost. Původní hlavní zaměření na spirituální teologii se díky přátelství s baronem F. von Hügelem rozšíří o historickou a biblickou kritiku. Ve svých spisech se snaží zprostředkovávat nové myšlenky a provokovat čtenáře, aby je sami promýšleli dále.  Když začínají problémy s imprimatur pro vydávání spisů, Tyrrell píše pod pseudonymy. Nesmírně jej provokuje, že jeho církev nejen odmítá kritické přehodnocení scholastiky, otevřenost k moderní vědě, ale že vůbec odmítá připustit, že zde jsou nějaké problémy. Dostává se do stále větších napětí s Tovaryšstvem, kterému vyčítá, že v něm není možné najít nic z původního Ignácova ducha. Nakonec je roku 1906 propuštěn. Společně s těmito rozpory přicházejí další omezení, je mu zakázáno kázat a je propuštěn ze služby. Společně s přáteli hledá biskupa, který by byl ochoten jej přijmout do své diecéze. Má nabídky od arcibiskupů ze San Francisca a z Belgie, ale pro Tyrrella jsou nepřijatelná omezení s tím spojená: „nic z oblasti náboženských otázek nepublikovat ani nekomunikovat v korespondenci, aniž by to bylo předem schváleno osobou, kterou arcibiskup určí" (Dopis Robertu Dellovi ze srpna 1906 citovaný v Životě Georga Tyrrella (1912), 2:306, in Leonard, 22).

Tyrrell sympatizuje s dalšími, kteří jsou v podobné situaci, zejména s Loisym.  Díky von Hügelově úsilí se tito lidé dostávají do kontaktu. Není ovšem možné mluvit o nějakém „hnutí". Jedná se spíš o výměnu myšlenek a o lidskou solidaritu těch, kteří se díky angažovanosti pro soudobou tvář katolicismu dostali do konfliktu s hierarchií.

Tyrrell si je vědom, že mu hrozí exkomunikace, ale odvolání důvěry v to, že existuje ještě jiná forma katolicismu než ta, kterou prosazuje hierarchie jeho doby, je pro něj nepřípustné. Je totiž přesvědčen, že pokud se jeho církev odmítne měnit, zemře. Po pastoračním dopise anglické římskokatolické hierarchie Církev a liberální katolicismus z roku 1901, který Tyrrellem otřásl, přicházejí v roce 1907 protimodernistické výnosy. Podle něj dekret Lamentabili prostě zavrhl vytržené části spisů a encyklika Pascendi rozvinula tyto myšlenky do systému, kterému dala nálepku modernismus. Tyrrellovi je zakázán přístup ke svátostem. Bydlí střídavě u různých přátel, je v kontaktu s anglikány a starokatolíky, ale odmítá přestup. V dopise z března 1907 píše svému příteli J. M. Llyod-Thomasovi: „Nepřipojím se k žádné z existujících církví ani nebudu přispívat k utvoření nové, ale budu stát přede dveřmi, tlouci a zvonit a ukazovat všemi způsoby na nesmyslnost situace" (Život, 2:409, in Leonard, 29). Tyrrell si uvědomuje, že jeho pozice je duchovně velice náročná a nebezpečná, ač podle svého biskupa Amiga není exkomunikován, ale jeho případ je vyhrazen svatému stolci, je nucen žít mimo viditelné communio se svou církví. Jeho zdravotní stav se zhoršuje.  V roce 1908 kardinál Mercier, který byl původně ochoten jej přijmout do své diecéze, ve svém pastoračním dopise píše, že Tyrrell nemá právo nazývat se katolíkem, neboť je modernistou. Tyrrell reaguje dílem Medievalism, kde vysvětluje nezbytnost věrnosti k církvi, která ač jej uvedla do stavu exkomunikace, přece nemá moc oddělit jej od duchovního společenství, které ji nese. Tyrrell umírá 15. července 1909 ve věku 48 let. Podmínečně je mu udělena svátost nemocných, ale odmítnut katolický pohřeb. Jeho přítel, abbé Bremond, který pohřeb přes zákaz vykoná, je „suspendován do té doby, než odvolá své bludy".

Co bylo na obou tolik provokující? Když Loisy zdůrazňuje, že neexistuje něco takového jako neměnná tradice, ale že jejím základem je neustálá proměna, kterou působí Duch vzkříšeného Krista, a Tyrrell píše, že tradice patří ke kolektivní paměti církve, která potřebuje neustálou kritiku, není to tolik odlišné od Newmanova výroku: „Ve vyšším světě to může být jinak, ale tady dole žít znamená měnit se a být dokonalý znamená měnit se často." (Esej o vývoji křesťanské nauky, 1878, 40). A přece se Newman stane kardinálem církve, která o necelou generaci později bude pronásledovat zastánce obdobných postojů.

Dnes, po devadesáti letech od vydání encykliky Pascendi, se zdá, že procházíme obdobnou polarizací napětí mezi autoritou a autonomií, mezi statickým a dynamickým pochopením tradice, mezi zahleděností do minulosti a pohledem namířeným k budoucnosti. Svou minulost si neseme s sebou mnohdy bez porozumění - a přitom se dopouštíme zkratek, které minulost zranily. Domnívám se, že stále dlužíme „modernistickému hnutí" docenění i odpovídající kritiku - a náš dluh je ekumenický. II. vatikánský koncil do značné míry rehabilitoval učení „modernistů" typu Loisyho a Tyrrella (viz např. DV 8, 12, 19, 23); z římskokatolické strany, myslím, zbývá zabývat se jimi jako osobami a znovu zhodnotit, zda je únosné, aby církev, která ve svých soudobých dokumentech zdůrazňuje úkol: „působit k tomu, aby všichni lidé, když jsou dnes těsněji spojeni různými pouty společenskými, technickými a kulturními, dosáhli také plné jednoty v Kristu" (LG 1) trvala na exkomunikačních procesech vyplývajících z dekretu Lamentabili a encykliky Pascendi. Protestantské církve, dle mého názoru, dluží „modernistům" docenění jejich kritiky protestantského liberalismu (viz Loisyho polemika s Harnackem) a jejich úsilí být soudobou církví v soudobé společnosti, již proto, že dnes, o devadesát let později, najdeme v protestantismu obdobné úsilí o čerstvé pochopení křesťanské tradice a svátostného života. Církev československá husitská, která se k modernistické tradici přímo hlásí (viz např. Kučera, Z., 1986, Pravda a iluze moderní teologie, 102-104, 1988, O teologickou totožnost CČSH, 32-34.84-86), je dlužna širší znalost světového „modernismu", zejména francouzského a britského, který otevírá možnosti, jak být moderní církví a přitom neztratit křesťanskou tradici. Z toho plyne další dluh, totiž ochota rozlišovat mezi „modernistickou" věrností katolicitě církve, jak ji vidíme u Loisyho, Blondela nebo Tyrrella, a volnomyšlenkářsky založenou autoritativností ve vztahu k tradici vlastní. Dluh vzhledem k minulosti, jak jsem již naznačila, přispívá k současné krizi.

Citovaná literatura:

Blackwell Encyclopedia of Modern Christian Thought, 1993, ed. by Mc Grath, Oxford: Blackwell.  The Doctrines of the Modernists (The Encyclical Pascendi of Pius X) and Modernist Errors (The Decree Lamentabili of July 4, 1907), 1937, London: Catholic Truth Society.  Dokumenty II. Vatikánského koncilu, 1995, Praha: Zvon.

Kučera, Z., 1986, Pravda a iluze moderní teologie, Praha, Blahoslav a Kalich.  týž, 1988, O teologickou totožnost církve československé husitské, Praha: Blahoslav.  Lash, N., 1977, Modernism, agiornamento and the night battle, in Bishops & Writers, ed. by Hastings, Wheathampstead: Chapel River Press.

Leonard, E., 1982, George Tyrrell and Catholic Tradition, London.

Loisy, A., 1976, The Gospel and the Church, Philadelphia: Fortress Press. Darton, Longman and Todd.

Newman, J. H., 1878, Essay on the Development of Christian Doctrine, London, Longmans & Green.  týž, 1892, Fifteen Sermons Preached Before the University of Oxford, London, Longmans & Green.

Ranchetti, M., 1969, The Catholic Modernists: A Study of the Religious Reform Movement 1864-1907, London: OUP.

Riviére, J., 1929, Le Modernisme dans l‘Eglise, Paris.

Tyrrell, G., 1909, Christianity at the Cross-roads, London: Longmans, Green & co.

Vidler, A., 1970, A Variety of Catholic Modernists, Cambridge.