Jste zde

Vědomí smrti jako hledisko k ocenění života

Otázku, jaký vliv na náš život má vědomí smrti, si položil mj. německý myslitel Martin Heidegger (1889 - 1976), žák Edmunda Husserla. Heidegger může být prototypem dnešního člověka, který ztratil vztah k Písmu a tradici, ale přesto se ptá, jak žít. Proto stojí za to se zabývat jeho pojetím významu smrti.

V přednášce O pravdě a Bytí (Praha, Mladá Fronta, 1993) Heidegger mluví o životě jako o pobytu, který je bytím ke smrti. Právě zde si uvědomíme svoji konečnost, ale i hodnotu života. Podle Heideggra v tomto bodu jsme schopni vzít vážně pravdu i svobodu. Heidegger říká, že si cenu života nejčastěji uvědomujeme v mezních situacích, kdy jsme blízko smrti, kdy zakoušíme strach o svůj život, strach o své bytí, jež je v prostoru a čase. Je to bytí ke smrti, ale smrt je součástí našeho života, našeho bytí - pobytu, který má svoji konečnost, časovou omezenost. Smrt nám otvírá význam času.

Kdyby nebylo smrti, nic by nebylo naléhavé, čas by ztratil svoji důležitost, naléhavost, výjimečnost a vážnost. Člověk získává nový pohled na svět a na věci, které ho obklopují. Zakouší své bytí jako něco, o co má strach, aby to neztratil. Jde mu o své bytí. Uvědomuje si svoji konečnost.  Heidegger ukazuje, že setkání s vlastní smrtí vede k převzetí odpovědnosti za svůj život. Přijetí smrti do našeho života je pro nás novým začátkem, kdy vezmeme svou existenci vážně. Pravou existenci vidí Heidegger jako vyvstávání ze sebe, otevřenost vůči druhému, ochotu vzít vážně své bytí a tím i svobodu a pravdu. Žít život ve svobodě a v pravdě s vědomím jeho konečnosti, která mu dává zvláštní ocenění. Kdyby nebylo smrti, nebylo by vážnosti, naléhavosti, výjimečnosti a ceny života.

Vědomí pobytu k smrti vede k osvobození člověka, k ek-sistenci (vystávání ze sebe, vstříc k tomu druhému) a uvádí nás do pravdy. Svoboda se děje ve vztahu, který umožňuje nechat jsoucno být, nechat ho být tím, čím je. Což vyžaduje poodstoupení od jsoucna, jaké vědomí pobytu k smrti umožňuje, aby se jsoucno samo představilo, zjevilo čím je a jak je. V sobě je svoboda jako nechání jsoucna být odhodlaný, tj. neuzamykající se vztah. Na tomto vztahu se zakládá veškeré vztahování a z něho přijímá příkaz ke jsoucnu a k jeho odkrytí (Heidegger, 1993, s. 55). Není to tedy lhostejnost, zanedbání, vzdání se něčeho ani zlovůle, kdy si člověk dělá co chce, kdy je jeho „svoboda" přednější před „svobodou" druhých, kdy jsou ostatní nuceni jednat podle naší „svobody" a podřídit se našim představám, ale je to nechání být.  V tom se projevuje svoboda člověka.

Když se usadíme ve svém životě, děláme to, co je běžné, a bereme si z toho svá měřítka; jíme, spíme, chodíme do práce, vyděláváme, nakupujeme, navštěvujeme se, občas uděláme někomu radost, něco si přečteme, přemýšlíme o těchto běžných věcech a to, co není na první pohled patrné, se nám pomalu ztrácí. Svoboda nemizí, ale je zakrytá. Z tohoto kolotoče na zajištění sebe sama nás teprve vytrhne situace, která je jiná, která se nás dotkne a my ztrácíme to běžné kolem sebe, své jistoty. Začíná se objevovat něco dosud „neznámého", strach o naše bytí, který vyplul napovrch, a to, co je skryté, se objevuje tím, že o to máme strach. Heidegger mluví o bloudění a zároveň výhledu do tajemství, kde se člověk z křižovatek tázání dostává k bytí jsoucna vcelku. Vědomí smrti je součástí našeho života a ukazuje nám jeho cenu.

Je překvapivé, jakým způsobem se Heidegger dokázal dostat skrze otázky po pravdě a svobodě člověka k tomu, jakou může mít život cenu. Ukázal, že když si člověk uvědomí cenu života, přijímá za něj i odpovědnost. Zakládá se to na vědomí smrti, která i v pohledu sekulárního člověka přesahuje běžný život a zároveň do něj i patří.