Jste zde

081 - únor 1998

Jsme církev?

Jan Spousta

Ke sbírce reakcí z německé katolické církve na římskou instrukci o laicích z 13. listopadu 1997 nám v Německu sídlící čtenář Jiří Kohl přibalil i dopis:

„Doufám, že najdete i pro tyto dokumenty použití, ačkoli jsem i nadále přesvědčen o tom, že většina českých katolíků bude mít málo pochopení pro argumenty katolíků německých. Na rozdíl od Čech chápou velmi mnozí němečtí katolíci církev jako něco vlastního, kde mají právo ,do toho mluvit a být slyšeni‚; prostě jsme přesvědčeni, že ,my jsme církev‚. V Čechách se zatím daří klerikům stále ještě zprostředkovávat mínění, že hlavně oni jsou církev. ,Věřící‚ se považují většinou za objekt ,duchovní správy‚ a nic více.  Že oni jsou lid boží, královské kněžstvo Nového zákona, to zůstává podle mého pozorování neznámo." Nemůžeme samozřejmě házet všechny „kleriky" do jednoho pytle, a konečně i mezi německými katolíky najdeme mnoho těch, kteří si přejí především být duchovně „opečováváni" a nebýt rušeni starostmi a spoluodpovědností.

Přesto je uvedený názor v podstatě pravdivý. Snad to má i příčiny politické: česká církev sestává z lidí, kteří se učí žít v demokracii o mnoho let méně než křesťané němečtí. Na tyto vnější okolnosti však nelze svádět všechno, za prvé proto, že velmi samostatní, odpovědní a angažovaní křesťané často žijí i v zemích s vládou ještě tyranštější, než byl náš předlistopadový režim, a za druhé i v Česku najdeme křesťanské církve, kde je obecný pocit spoluodpovědnosti vyšší.

Připravovaný sněm české katolické církve by mohl být popudem, aby si její věřící uvědomili, že i na jejich postoji a hlasu záleží. Mnoho ovšem záleží na tom, jak k této události přistoupí kněží, biskupové a katoličtí novináři: sněm se může velmi snadno stát i událostí čistě reprezentační, nenabízející motivaci ani řešení problémů; leccos tomu žel již nyní nasvědčuje. A jistě tato časově omezená událost sama o sobě nemůže být rozhodující. Především záleží na dlouhodobé činnosti, na „organizační kultuře", na našich postojích, a to především v rámci místních církví. Záleží na tom, aby se i „věřící" učili mluvit a „duchovní" naslouchat.

Zjistil jsem nedávno, že také u nás se utěšeně rozbíhá hnutí za obnovení předkoncilní liturgie. Nejkonzervativnější katolíci se sdružují, aby prosadili své požadavky u hierarchie, podle jejich názoru ještě málo tradicionalistické.  Chtějí latinu, chtějí kněze zády k lidu, chtějí církev jako nedobytnou pevnost a majitelku pravdy. Zdá se mi to být trochu poetické, trochu ironické a trochu hrozivé, ale je to z jistého hlediska i šance: pokud se až dosud klima pasivity a trpné podřízenosti nepodařilo příliš změnit katolíkům tzv.  progresivním, nastupují nyní stále silněji katolíci „regresivní". Třeba jejich hrubé hlasy dolehnou k zalehlým uším lépe.