Podávání na ruku

Úvod

Česká biskupská konference rozhodla v loňském roce o možnosti podávání sv. přijímání na ruku a Kongregace pro bohoslužbu a svátosti s tím vyjádřila souhlas. Rozhodnutí vstupuje v platnost o letošní 1. neděli postní.  Na tomto rozhodnutí by nebylo nic zvláštního. Děje se tak však s téměř třicetiletým zpožděním oproti většině evropských zemí. I v zemích, kde je dodnes křesťanství veřejně pronásledováno, se oficiálně přijímá na ruku - na Kubě od r. 1978, v Číně od r. 1987.

I u nás již byly činěny pokusy tuto samozřejmost oficiálně zavést. V r. 1992 tehdy ještě federální biskupská konference rozhodla o této možnosti, ovšem odpůrci rozhodnutí jej zpochybnili pro formální vady, které na něm objevili.  Biskupské konference mají pravomoc takové rozhodnutí učinit, musí to však příslušným postupem oznámit vatikánským úřadům. Podobně nezdarem skončil i pokus nově vzniklé České biskupské konference v r. 1993.  Napotřetí, zdá se, se rozhodnutí podařilo. Odpůrci sice používají oblíbenou taktiku, dokonce posílají své zpochybňující elaboráty na každou faru, ale věřme, že jim to nebude nic platné. Tentokrát je vše dobře připraveno, biskupská konference vydala pětadvacetistránkový metodický materiál jako pomůcku pro ty, kteří budou nový způsob přijímání lidem vysvětlovat.

Pozitivní momenty

V materiálu se doporučuje svoboda, a to hned ve dvou ohledech. Jak v tom, že je zapotřebí ponechat na rozhodnutí přijímajícího, jakým způsobem chce přijímat, a podávající to musí respektovat. Současně i v tom, že celý materiál má být chápán jako inspirace a každý služebník církve jej má aktualizovat ve své obci s přihlédnutím k místním podmínkám. Je určen pro tvořivé použití. . .

Seznamování s problematikou není omezeno jen na úzkou technickou či právní stránku podávání na ruku, ale snaží se využít příležitosti k hlubšímu obeznámení se slavením eucharistie včetně přijímání pod obojí způsobou.  Právem se požaduje používat teologickou argumentaci a rozlišovat ji „od citově podbarvených pocitů a názorů". Překvapí však, že pro teologickou argumentaci je využíván Katechismus katolické církve, o němž je všeobecně známo, že není příliš zdařilým teologickým dílem. Ke stejnému účelu by možná bylo vhodné hojněji využít i jiné oficiální dokumenty, které mají stejnou nebo i vyšší váhu a ve kterých jsou všechna projednávaná témata obsažena. (Např. Všeobecný úvod k římskému misálu, úvody k obřadům jednotlivých svátostí, či přímo konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium či Sacrosanctum concilium.)

Materiál zdůrazňuje, že

• eucharistie není věcí jednotlivce, ale je darem církvi reprezentované konkrétní obcí
• eucharistickou slavnost lze pojmenovat řadou názvů, které pomáhají postihnout celou šíři bohatství obsahu (není bez zajímavosti, že název večeře Páně je uveden hned na druhém místě, zatímco název mše svatá až na místě osmém - posledním)
• eucharistie je vyvrcholením křesťanské iniciace a dospělý novokřtěnec ji přijímá při stejné bohoslužbě jako křest a biřmování (po náležité přípravě vpředkatechumenátu a katechumenátu)
• Bůh odpouští i skrze jiné způsoby pokání, než je svátost smíření (uvedené čtyři příklady by bylo možné rozšířit o řadu dalších). „Mnohokrát vživotě můžeme jít kpřijímání bez zpovědi, ale nikdy nemůžeme jít kpřijímání bez toho, že bychom odpustili bližním."
• přijímání Krve Páně pitím zkalicha má přednost před ostatními způsoby (např. před namáčením) pro větší plnost svátostného znamení
• má být přijímán eucharistický chléb užitý při dané bohoslužbě, a nikoli chléb ze zásoby
• není vhodné, aby si přijímající bral chléb či kalich sám (argument, že potom se přijímající nemůže rozhodnout, zda chce přijímat na ruku či do úst, bych doplnil o další argument: vytrácí se tak liturgické znamení eucharistie jako hostiny, která vytváří personální vztahy účastníků)
• je „velmi vhodné", aby křesťané přijímali pod obojí způsobou
• přijímání na ruku je doloženo u nejstarších Otců Východu i Západu a nejedná se tudíž o „nic nového"

Co v materiálu chybí

Přes celkové nesporně pozitívní hodnocení materiálu uvádím některé, dle mého názoru důležité aspekty, které jsem postrádal.  Mezi způsoby přijímání není bohužel uvažován jiný, než že „věřící předstoupí před kněze. . ." Tento způsob „přicházení ve frontě" u nás většinou zdomácněl. Je přijatelný z hlediska praktického, ovšem z hlediska liturgickoteologického je vhodný méně. A to z několika důvodů:

1. Liturgické úkony aktualizují spásné boží jednání. Jejich znamení musí být sdělná, věrná. I když při přijímání se dáváme Kristu (tomu by odpovídalo přicházení za podávajícím), přesto závažnější je, že se Kristus dává nám.  On k nám přichází jako první. Služebník (nemusí to být jen kněz, jak je uvedeno, může to být biskup, jáhen, akolyta či pověřený laik) by měl spíše přicházet k přijímajícímu.

2. Svátosti mají kromě individuálního ještě výraznější rozměr sociální. Ježíš se nám dává jako celku. Dáváme se též navzájem jeden druhému. To je liturgicky lépe vyjádřeno, jsou-li přijímající vedle sebe a nikoli za sebou. 

3. Důstojné požití eucharistie vyžaduje určitý čas. Přicházení ve frontě, přijetí a polykání na zpáteční cestě spíše připomíná bufet, kde se jí za pochodu, než slavnostní hostinu.

Je pozoruhodné, že těmto požadavkům lépe vyhovoval předkoncilní způsob přijímání „u mřížky". Dnes je možné např. užít přijímání v půlkruhu kolem oltáře, kde se jednotlivé půlkruhy střídají najednou. Odpadl by tak i strach z toho, že si lidé budou eucharistii odnášet.

Při popisu podávání pod obojí namáčením je uveden jako jediný způsob přijímání do úst. Autor materiálu se dokonce diví, že někdo i při tomto způsobu projeví přání přijímat na ruku. Já se divím autorovi, že nezná ve světě běžně užívanou praxi, kdy přijímající dostane na ruku, sám si namočí a přijme. Pokud zde nedojde ke korekci směrnice, pak by v tomto případě vycházela zcela naprázdno, protože by velmi často přijímání na ruku znemožnila. Přijímání pod obojí se doufejme bude nadále rozšiřovat, a v naší zemi se rozšířilo téměř výhradně přijímání namáčením. (I když preference tohoto způsobu užívaného v Církvi československé husitské nemá v katolickém prostředí oporu v žádném oficiálním dokumentu. Naopak se preferuje přijímání pitím.)

Ať už tomu bude jakkoli, je zapotřebí začít používat jiný druh chleba, jak předpokládá Všeobecný úvod k římskému misálu odst. 243c. Nejen z praktických důvodů, že po případném namočení drží lépe tvar, než „papírová" hostie, ale zejména proto, že je věrnějším symbolem.

Závěr

Zavedení přijímání na ruku je jistě krok správným směrem. Je smutné, že touto dílčí otázkou musí biskupové ztrácet mnoho času a nezbývá tak čas pro řešení otázek mnohem závažnějších (např. vzdělávání budoucích i současných služebníků církve, důkladná sebereflexe církve ve světle Lumen gentium atd.). Myslím, že konzervativní síly, pokoušející se přijímání na ruku překazit, neuspějí. Z osobní zkušenosti vím, že u velké většiny služebníků církve to nečiní žádný problém. Během řady let se mi nikde v Čechách ani na Moravě nestalo, že by mi někdo odmítl podat na ruku.  Odebrání církevního schválení časopisu Světlo, které zpochybňovalo legitimitu přijímání na ruku, je projevem rozhodnosti biskupské konference věc prosadit. I když žádný časopis takové schválení nepotřebuje, pro Světlo bylo důležité, neboť se rádo stavělo do role jakéhosi ochránce „katolické" ortodoxie. Budoucnost ukáže, zda to bylo rozhodnutí prozíravé. Mnohem účinnější bývá pozitivní působení, o které se s mírnými nedostatky pokouší komentovaný materiál.