228 - červen 2011

Jan Kapistrán

Období kolem poloviny 15. stol. je v našich dějinách jedním z nejkomplikovanějších. Vyčerpána husitskými válkami vedla země vleklý zápas o uznání práva na kalich, do něhož se koncentrovaly husitské požadavky a ideály. Protivníkem bylo celé západní křesťanstvo v čele s římskou kurií. V této situaci byl papežem vyslán do boje ohnivý řečník působivého zjevu, který měl utrakvistické Čechy navrátit k pravé víře nikoli silou, ale slovem a příkladným činem. Ačkoli 15. věk nabízí mnoho sporných postav, Jan Kapistrán (24. 6. 1386 Capestrano - 23.10. 1455, Ilok), v barokní době zapsaný na seznam římskokatolických světců, patří mezi nejkontroverznější.

Narodil se v Neapolsku v rodině francouzského přistěhovalce. Nastoupil světskou kariéru, oženil se a stal se soudcem v Perugii. Po smrti svého ochránce, neapolského krále Ludvíka, byl v roce 1416 uvězněn. Po vysvobození vstoupil k františkánům a začal studovat teo­logii ve Fiesole, kde se seznámil se svým pozdějším učitelem Bernardinem ze Sieny. Stal řádovým generálním vikářem a prosazoval přísnou reformu řehole.

Roku 1451 byl Kapistrán na žádost císaře Fridricha III. vyslán do Českého království. Ačkoli se ve svých listech nazýval papežským legátem, je známo, že tuto funkci oficiálně zastával kardinál Mikuláš Kusánský. Kapistránova činnost byla zaměřena na široké vrstvy obyvatelstva, svým charakterem spíše odpovídala lidovým misiím. Na Moravě i v Čechách vedl boj na dvou frontách: Vedle písemné polemiky s utrakvistickými představiteli, která měla vyvrcholit nikdy neuskutečněnou slavnostní disputací s voleným arcibiskupem pražským Janem Rokycanou, byla hlavní náplní jeho mise kazatelská činnost. Kapistrán patřil k nejproslulejším kazatelům své doby a je i typickým reprezentantem postavy světce-kazatele, kterou zrodilo 15. stol. Svá několikahodinová kázání pronášel v latině a komunikaci s místním obyvatelstvem a jeho představiteli obstarávali tlumočníci do němčiny a do češtiny. Kázání ovšem nepřekládali průběžně, ale naráz, po celém výkonu, což bylo mimořádně náročné pro všechny zúčastněné. Kapistrán byl skvělým rétorem: dokázal měnit hlasy, zapojoval do hry celé tělo a nejdůležitější momenty vyjadřoval mimikou a obecně srozumitelnými posuňky. Tato ars predicandi byla v utrakvistických Čechách zcela neznámá a velmi přitažlivá (návštěvnost jeho kázání podle střízlivých odhadů dosahovala i třiceti tisíc duší). Účinek kázání umocňoval Janův vzhled: byl drobným, vyzáblým, holohlavým starcem, jehož nápadně dlouhé ruce (při kázáních vydatně zaměstnávané) sahaly až ke kolenům. Měl pronikavé bystré oči a zvučný hlas. Chodil bos, nosil hrubý plášť chlupem dovnitř a přepásán byl dřevěnou obručí. V tomto oblečení prý i uléhal ke spánku. Spal ostatně málo, živil se žebrotou a neustále se postil. Maso nejedl vůbec. Světecká image byla pečlivě pěstovaná a zdá se, že Kapistrán se svou kanonizací dokonce kalkuloval a budoucím kuriálním úředníkům ulehčoval práci. Pedantsky zaznamenával a úředně ověřoval všechny zázraky, které z Božího dopuštění činil (jen za první čtyři měsíce jeho zdejšího pobytu je zaznamenáno na 700 zázračných uzdravení). O charakteru divů podává poněkud ironickou zprávu kronikář Matyáš Döring: „Nařizoval také v každém městě, aby nemocní shromažďováni byli v určité doby a místa, kdežto je pak navštěvoval; a jestliže ochrnulý nebo někdo chromý v důvěře povstalé z pověstí o něm domníval se, že lépe státi mohl, tovaryši Kapistránovi donucovali jej choditi, křičíce a lid povzbuzujíce křičeti ,Jezusֹ‘. Ihned pak odnášeli jejich berly a podpory a zavěšovali je v kostelích u obrazů sv. Bernardina. Povídalo se však, že lidé takto zhojení z většího dílu zase do nemocí upadše znova berel se chápali."

Když Kapistrán v létě r. 1454 definitivně opustil České království, zamířil do Uher, coby posila křesťanskému vojsku, které zde právě svádělo boje s náhlým tureckým nebezpečím. V Pterovaradině se setkal s vojevůdcem Janem Hunyadym a spolu vedli křesťanské vojsko do rozhodující bitvy o Stoličný Bělehrad. Tři měsíce po bitvě, 23. října 1455, Kapistrán v uherském Iloku umírá.

Jan Klípa