Jste zde

Proč jsem proti eutanazii

Úvod

O eutanazii, „dobré smrti"1, se naposled v českých vodách hodně diskutovalo tak dva tři roky zpátky, kdy mohlo dojít k právní úpravě trestního zákona a vykonávání eutanazie mohlo být v České republice legálně uzákoněno. Nestalo se tak, dle mého mínění naštěstí.

Problém eutanazie a přístupu k ní není záležitostí posledních let. Je to téma, které provází diskuzi lidstva od nepaměti2. V různých dějinných etapách s různou intenzitou. S mohutným pokrokem lékařské vědy a výzkumu posledních desetiletí, troufám si dodat i „pokrokem" v rozpadu rodin, chápání a chování společnosti k seniorům, však tento etický problém stále nabírá na aktuálnosti a naléhavosti ve zvolení odpovědného přístupu k němu.

Názory pro a proti eutanazii jsou mediálně již dosti známé. Argumenty „pro" se opírají o právo pacienta rozhodnout se o svém způsobu umření a o právo na důstojné umírání. Argumenty „proti" zase nejčastěji mávají Hippokratovou přísahou a důrazem na to, že lékaři nezabíjejí, nebo poukazem na šikmou plochu a obavu ze zneužití těchto praktik u „slabých" pacientů.

Dnes žijeme ve světě, kde v několika státech je již povolené, aby člověk usmrtil člověka.3 Mně to přijde absurdní. Na představě, že lékař usmrtí pacienta, mi přišlo vždycky něco divného, cizího. Je zajímavé, jak se v naší společnosti bijí dva protilehlé názory. Na jedné straně se snažíme prodlužovat náš život, jak jen to jde, na druhé straně životy ukončujeme.

Nikdy jsem neviděla umírat člověka v nesnesitelných a neutěšitelných bolestech. (O čemž si ale i myslím, s ohledem na mé prozatímní znalosti o analgeticích, „timingu" analgetik, atd., a zkušenosti (nejenom) z klinik, že je to jen špatně vedená terapie bolesti.) Moje dočasná zkušenost tak nemusí být konečná. Přesto doufám, že nebudu muset být někdy v opozici k současnému mému postoji k eutanazii.

Ve své práci bych tak chtěla představit svá východiska, která mě vedou do pozice být proti provádění eutanazie. Je to symbióza pohledu křesťanského, etického a pohledu očima zdravotníka. Nejprve však krátce definuji pojmy, která se v diskuzi o eutanazii často skloňují a bohužel, jejichž významy se často nesprávně zaměňují.

Vymezení pojmů

Eutanazie4, asistovaná sebevražda, odstoupení od léčby. Na přiblížení těchto pojmů si vypůjčím jednoduché definice z textu Jiřího Prokopa, ředitele Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradu u Brna.

„Eutanazie je úmyslné usmrcení člověka na jeho opakovanou žádost jinou osobou (lékařem). Asistovaná sebevražda je úmyslné usmrcení člověka jím samotným na jeho opakovanou žádost, přičemž lékař připraví takové prostředky, aby se pacient mohl sám usmrtit. Odstoupení od léčby s následkem smrti znamená, být si vědom smrtelnosti člověka, ve smrti jej neopustit, provázet ho kvalitní péčí (ošetřovatelskou, psychologickou a spirituální) a léčbou (zejména bolesti). Odstoupit ale od lékařských zásahů, které by vedly k umělému prodlužování života člověka. Takovýto komplexní přístup k pacientovi je podstatou paliativní medicíny."5

Moje východiska „proti" eutanazii

Křesťanský pohled:

Náš pluralitní svět plný různých názorů je s tím ruku v ruce plný i různých morálních pojetí. Moje myšlení, názory jsou v základu postavené na křesťanské morálce. Pokud jsem jako křesťanka ve svém životě vsadila na Krista, měla by být pro mě synonymem křesťanské morálky láska.

Starozákonní morálka je vystavena na Desateru. K tématu eutanazie se vztahuje páté přikázání, „Nezabiješ!" (Ex 20,13; Dt 5,17). Či jinde v textu6:

Ex 23,7: Buď dalek každého podvodu; nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý, neboť svévolníka neospravedlním.

Gn 9,6: Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.

Dt 32,39: Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky.

Zuzana 1,53: Soudil jsi nespravedlivě, nevinné jsi odsuzoval a viníky propouštěl, ačkoli Hospodin praví: ‚Nezabiješ nevinného a spravedlivého!‘

Texty novozákonní na Starý zákon odkazují. Vždyť i Ježíš říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). A tak můžeme číst:

Mt 5,21: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘

Mk 10,19 a L 18,20: Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!

Jk 2,11: Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezabiješ.‘ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.

Ježíšova „teologie" však nestojí na plnění Zákona a přikázání Desatera, jeho poselství je postaveno na lásce k bližnímu (Mt 22,39; Mk 12,31; L 10,27; J 13,34; J 15,12).

Ř 13,9: Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘

Mnoho křesťanů argumentuje proti eutanazii tak, že život je dar od Boha, se kterým člověk nemá právo nakládat ve smyslu jeho započetí ani ukončení. Je mi blízký názor Marie Volfové, která ve svém článku říká, že „tato argumentace může znít poněkud lacině, když si uvědomíme, že všechny ostatní dary od Boha má člověk právě k tomu, aby jich využíval" 7.

Zasávám názor, že pokud člověk (zde křesťan) končí svůj život jako zbytečný (a to dělá, když ho aktivně ukončuje, protože tím dává jasně najevo, že jakékoliv další pokračování zcela postrádá smyslu), jedná tím proti víře v Boha. Proti víře ve svůj vlastní příběh tady na Zemi, proti smysluplnosti a výjimečnosti a jedinečnosti tohoto příběhu, života XY. Trošku tak se starým Karamazovem bychom vraceli Hospodinu zpátky vstupenku do života.

Viktor Emanuel Frankl, zakladatele logoterapie, říká, že: „Smysl a cenu našemu životu dávají vrcholné okamžiky, které prožijeme. Takový okamžik, prožitý v posledních chvílích života, může dát zpětně smysl celému životu."8 A jinde píše, že: „Má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení."9 Na druhou stranu, ale možná utrpení nemusí mít vůbec žádný smysl, avšak přesto nemusí být bezcenné.

Rozhodně nesdílím názor s horlivci, kteří nemocné, kteří jsou v krajní situaci a volají po eutanazii, odsuzují a zavrhují jako těžké hříšníky bez naděje na spásu. Tyto soudy rozhodně nejsou v našich rukou.10

Svědomí:

V případě provádění eutanazie, i kdyby bylo našim nejšlechetnějším úmyslem někomu pomoci, aby se v těžké nemoci netrápil a my mu tak chtěli dopřát poklidnější smrt, pořád ten čin, eutanazie, bude akt vraždy. Je to věc, která zatěžuje nejen duši a svědomí toho, kdo eutanazii vykonává, ale do jisté míry i toho, kdo si ji přeje, potažmo jeho blízkých.

Ve zdravotnictví existují mnohé etické kodexy, které apelují na zachování primátu svědomí za všech okolností (např. Etický kodex ČLK). Neměli by být zapomenuty.

Pohled očima zdravotníka:

Pokud by nastal čas, kdy by i u nás byla eutanazie legalizována, u řady lékařů by tak zajisté vyvstala otázka, zda je k tomu může někdo donutit? Pokud ne, budou tak na klinikách veřejně k dispozici seznamy, které budou uvádět, kteří lékaři jsou k eutanazii svolní a kteří ne? Dva tábory, katů a beránků?

Profesor chicagské univerzity Leon R. Kass, lékař a bioetik, ve svých studiích k tomuto tématu klade trefné otázky: Jaké jsou etické normy, s jejichž dodržováním by všichni lékaři jako lékaři měli souhlasit, ať už je jejich osobní názor jakýkoliv? Pokud základem lékařské etiky už není Hippokratova přísaha, (protože při provozování eutanazie bychom podávali pacientovi smrtící lék, nebo v případě asistované sebevraždy bychom ho nabádali, jak si ho má sám podat, a to přísaha zakazuje), avšak paradoxně ji prozatím skládají všichni medici při promoci, tak co jím je? V následujících pár odstavcích představím myšlenky z jeho práce, které mě zaujaly a se kterými souhlasím.11 Jsem pro, že by určitě měly zaznívat v diskuzích o tom, co má být/je na medicíně etické.

Kass dává obecnou otázku: Může nebo měl by člověk zabít člověka, který požaduje, aby byl zabit? Jako důvody pro kladnou odpověď cituje na jedné straně hlasy těch, kteří uvádí svobodu a autonomii jedince, právo volby musí být respektováno více než samotný život, a na druhé straně, v případě „zabití z milosti", představuje názory těch, kteří si myslí, že na konci života, v terminálních stavech, již prostě tělo pacienta nevede hodnotný a kvalitní život a to je důvod, proč ho zabít. Laskavý lékař tak prokáže „pravý" soucit s pacientem tím, že se stane jeho vysvoboditelem z trýzně. Dle Kasse tu tak máme dvě etické školy - jedna představuje model vztahu pacient-lékař jako dohodu. Lékař prodává své služby na požádání, pacient je v roli klienta, spotřebitele a dohoda zní: pacientovi autonomii a službu. Druhá škola ukazuje, že činy lékaře jsou etické tehdy, jsou-li laskavé, soucitné, konané z lásky. Na vůli pacienta se v tomto případě nehledí.

Tyto školy Kass zásadně odmítá a navrhuje jiné smýšlení o lékařské profesi, které je jemu vlastní. Ukazuje medicínu jako niterně etickou činnost, v níž jsou jak technika, tak chování uspořádány ve vztahu k dobru, čímž rozumí přirozeně dané konečné zdraví. Dle Kasse je profesionální lékař bytost ochotná a schopná obětovat se pro druhé a sloužit nějakému vyššímu dobru, zdraví, a očekává, že taková osoba učiní veřejnou profesi ze svého způsobu života. Vnitřní význam lékařského umění je dle Kasse spojitost toho, že se lékař zabývá zdravím a péčí o nemocného a přitom je jeho vědomí současně stále provázeno napětím mezi zdravím a nezbytným tělesným úpadkem, ke kterému naše tělo směřuje, neb jsme smrtelní. Kass v souvislosti s tím několikrát zdůrazňuje, že lékaři mohou a musí umožnit umřít, dokonce, i když nesmějí úmyslně zabíjet. Lékař je plně zodpovědný za to, co dělá. Ani společnost, ani žádný zákon si nemůže dovolit z něj dělat automat. Lékař je autonomní bytostí a mravnost medicíny není totožná s vyhovováním každé žádosti pacienta.

Nyní se zaměřím konkrétně na prezentování jeho úvah, kde se zabývá otázkou přímého, úmyslného zabití pacientů lékaři, tzv. zabitím z milosti, jež se v diskuzích o legalizaci eutanazie taky s různou intenzitou skloňuje.

Otřesné důsledky povolení zabíjení z milosti dle Kasse:

  1. Jak jasně, přesně a objektivně definovat kategorie lidí „vhodných pro tento typ eutanazie"? Dle bolesti, počtu degradací (mentálních, fyzických?), hodnoty MMSE12, atd.?

  2. Problematika informovaného souhlasu pacienta - z jaké doby života? Jak moc je souhlas svobodný, je-li pacient tlumen léky, je-li v pokročilém stadiu demence, v neúplném zdraví? Pacient je ve stavu, kdy není plně způsobilý pro závažnější právní úkony, jako např. rozhodnutí o svém konci života. Nelze tak s těmito souhlasy manipulovat? (Např. rodinnou? Pacienti se někdy domnívají, že jsou druhým na obtíž, „hodně stojí", cítí závazek „se eliminovat", aby jejich rodiny mohly lépe využít svůj čas, sílu, finance, emoce.) Manipulace by však mohly být i ze strany zdravotnického personálu. Tento úhel pohledu doplňuje lékařka Marta Munzarová, hlasitá bojovnice proti eutanazii na českém poli, která si ve svých knihách dává otázku, jak může být toto rozhodování svobodné a autonomní, když přece pan doktor, kterému pacient věří, protože je to přece jeho (!) pan doktor, který ho léčí a který by mu přece nic špatného neporadil, tak mu nabídne eutanazii?13

  3. Je-li člověk v komatu, dementní nemůže se už sám rozhodnout. Avšak pokud by byla eutanazie uzákoněna, přece se nemůže těmto lidem tato „léčebná možnost" odmítnout. Stanovili by se tak zástupci, kteří by posoudili a příp. podali souhlas v zastoupení k ukončení léčby. Krok k nedobrovolné eutanazii?

  4. Porušení vztahu lékař - pacient. Bude mít pacient plnou důvěru v to, že lékař mu chce co nejvíce a nejlépe pomoci, bude-li pacient vědět, že lékař může legálně zabíjet? A vůbec nezáleží na tom, že váš lékař by nikdy nikoho neusmrtil. Zásadní rozdíl bude v tom, že bude legálně oprávněn tak učinit! Munzarová trefně dodává: „Každý nemocný si musí být naprosto jistý, že se jeho lékař nestane i jeho popravčím."14

  5. Psychická zátěž pro svědomité lékaře. Jak mají z celého srdce pečovat o pacienty, když bude vždy možno považovat zabití za terapeutickou možnost? A neunaví se lékaři léčbou pacientů, které je obtížné léčit, kteří odolávají jejich nejlepším snahám?

Kass podtrhuje i důležitost vnějších limitů medicíny. Říká, že: „Člověk si může vybrat, že bude lékařem, ale nemůže si jen tak vybírat, co to znamená být lékařem."15 Potřeba stanovit a nalézt limity pro užití moci bývá důležité hlavně tam, kde je moc nebezpečná. A to medicína rozhodně může být. Pokud by hranice v medicíně neexistovaly, pak by medicína byla všechno to, co lékaři dělají, a lékaři by dělali vše, co mohou. Hippokratova přísaha stanovuje minimálně tři limity: neporušení důvěrnosti, žádné sexuální styky s pacienty a žádné podání smrtících léků. „Nikomu nepodám smrtící lék, ani když o to požádá, ani mu takovou možnost nenavrhnu. V čistotě a svatosti budu vést svůj život a své umění."16

Řada lidí nevidí podstatný rozdíl mezi tím, když lékař v indikovaných případech skončí s lékařskými zásahy a dovolí přírodě, aby se ubírala svým směrem, od zabití z milosti. Důvod pro rozdíl je prostý. Přerušení léčby nenásleduje nezbytně smrt.

Možná než usilovně hledat ta „správná a pravdivá" kriteria pro to, kdy našeho bližního laskavě zabít, by bylo lépe naučit se jednat lidsky, jakmile nastává jeho konec života. Možná dát více důraz na naši přítomnost s ním, naše povzbuzení, společně prožít nevyhnutelné umírání s někým, koho máme rádi. Vždyť každý z nás může být jednou na tom podobně. A možná většina z nás bude chtít bojovat za každý další nový den života. Neměl by tu tak být někdo cizí, kdo náš boj bez našeho souhlasu přeruší.

Doplněk: Názory lékařky Marty Munzarové

Když jsem si četla ohledně eutanazie diskuze na internetu, tak jsem měla z některých hlasů pocit, že řada lidí pro eutanazii se domnívá, že jsou jen dvě možnosti konce života: buď nechat člověka trpět, nebo ho zabít. Stejně tak většina předpokládá, že člověk trpí jen tělesnými příznaky, především bolestí, kterou není možné zvládnout.

Lidé v Holandsku, kteří podporují eutanazii, uvádějí, že mají s koncem života spojený strach z neznáma, strach z umírání, strach z bolesti, pocit ztráty důstojnosti, pocit ztráty smyslu života, pocit opuštěnosti, pocit osamělosti, pocit, že jsou obtíží pro ostatní apod. Vypadá to, že na ostrosti nabírají i jiné, než fyzické bolesti.

Možná v dnešní době rozpadu rodin, přátelských vztahů, individualismu, ..., možná jsou tyto strachy opodstatněné. Proto by se společnost asi více než na legalizaci eutanazie měla zaměřit na pozvednutí její morální úrovně. Ovšem, kdo a jak to udělá? Společnost jsme my všichni. Co můžeme dělat? Jít osobním příkladem? Podepisovat petice, organizovat demonstrace, psát blogy, atd.? Ono se nás to přímo teď možná netýká, nedotýká (?), ale nebude už pak jednou pozdě?

Munzarová má ze své dlouholeté praxe s umírajícími pacienty zkušenost, že když pacient říká, že chce zemřít, pak toto sdělení může paradoxně znamenat úpěnlivou prosbu o pomoc a o pravý soucit a blízkost. Též se ve svých článcích zastavuje u sousloví „zabití z milosti" či „skutek je proveden se soucitem". Říká, že: „Soucit je cit soutrpění, který však musí podléhat i rozumu. Jednání jen pod vlivem citu totiž nemůže být mravně obhajitelné. Mnoho nespravedlností v tomto světě bylo prováděno lidmi, kteří se domnívali, že jednají pro dobro druhého, jednali však pro dobro svoje." 17 A naopak poukazuje, že pravý soucit vše vnímá z pohledu nemocného, nikoli ze zorného úhlu jeho okolí, že pravý soucit vede k otázce, proč je ten druhý v takové beznaději, proč žádá tak beznadějnou smrt, jak mu mohu pomoci, jak mu mohu pomoci ke skutečně důstojné, lidské smrti.

Nikdo z nás nemá právo posuzovat život druhého člověka jako nehodný život, jako život nehodný života. Není možné přemýšlet pouze úzce jen nad kvalitou života, a pokud není kvalita, tak říct, že není ani hodnota života a že lze tedy uvažovat o zabití. Přece nemůžeme dojít k rozhodování o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Vždyť to už tu v našich dějinách bylo!

Munzarová varuje i před zabíjením na „vlastní žádost". Obává se, že naše snahy neskončí jen těmi „vlastními žádostmi" a poukazuje tak na nacistickou zkušenost. Varuje, že pustíme-li se tímto směrem, může dojít i k ukončování životů lidí s těžkou chorobou, ale dosud neumírajících, životů lidí s chorobami nevyléčitelnými, kteří by však mohli být ještě dlouho živi, životů těžce postižených novorozenců, lidí senilních nebo lidí s různým mentálním postižením atd. atd.

Závěr

Na úvodní stránce webu, který podporuje uzákonění eutanazie lze číst tento Senecův text z Výboru z listů Luciliovi:

"Nikomu se nemůže dostat klidného života, kdo příliš pomýšlí na jeho prodloužení, kdo pokládá co nejdelší řadu let za zvláštní dobro. Přemítej denně o tom, abys mohl s klidnou myslí opustit život, na kterém mnozí lidé lpí a jehož se drží tak, jako se ten, kdo je unášen dravým proudem, chytá i trnitých větví a drásajících kamenů. Přečetní lidé se uboze potácejí mezi strachem ze smrti a mukami života: žít nechtějí, umřít nedovedou. Proto si hleď zpříjemnit život tím, že se vůbec přestaneš oň strachovat." 18 

Tento text se mi velmi líbí. Nevím, z jakého důvodu tento citát vyvěsili na svém webu, avšak pokud jím chtěli podtrhnout význam eutanazie, tak si myslím, že jádro jeho myšlenky vůbec nekoresponduje s jejich názory. Spíše ukazuje na vymizení vědomí vlastní konečnosti života ve společnosti. „Nepřipravenost", spíše jakoby nepočítání s tím, že jednou zemřeme. Někde jsme četla o neschopnosti umění umírat. Smrt je integrální součást života. Možná s pochopením života může člověk dospět i k pochopení smrti.

Nikdo z nás samozřejmě nechce trpět na konci života (ani během života). Pamatuji se, jak se moje babička modlívala za „šťastnou hodinku smrti". Kdysi mi to připadalo úsměvné. Dnes už v tom vidím moudrost a velkou důvěru. Tělesné utrpení je dnes stále více vnímáno jako „nesnesitelná prohra" a smrt jako vysvobození existence, která ztratila smysl. Jako křesťané máme hlásat světu spásu. Co je tou spásou? Oslovila mě myšlenka biskupa Jana Konzala, že spása je záchrana z nesmyslnosti. Myslím si, že bychom neměli dojít do bodu, kdy jako křesťané budeme stát za eutanazií, protože tím bychom právě podporovali tu nesmyslnost, přetínali celistvost našeho příběhu, příběhu, který je ale i součástí Božích dějin spásy.

V psychologickém dramatu Williama Nicholsona Na ústupu říká syn své matce, která chtěla spáchat sebevraždu poté, co ji manžel po 33 letech opustil, že matka je pro něho jako průzkumník. Že vždycky bude před ním v životě napřed. Že když ona tu bolest z rozchodu vydrží, tak on bude vědět, že se dají v životě takovéto situace vydržet, že se to dá unést. Oslovilo mě to při přemýšlení nad tématem eutanazie. Vždyť i my jsme vůči mladším generacím takovými průzkumníky. Měli bychom si toho být vědomi, a předčasně neskládat zbraně.

Když jsem odjížděla na stáž do hospicu v Rajhradu u Brna, školitelka mi při výjezdu z Prahy říkala, že jedeme do „místa klidu a pokoje". A měla pravdu. Kéž by co nejvíce lidí taková místa poznala a spíše než o prosazení eutanazie se snažila co nejvíce podpořit zavedení principů paliativní medicíny na všechny úrovně zdravotnických zařízení.

Literatura

  1. MUNZAROVÁ, Marta a kol. Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt? Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 87 s. ISBN 978-80-7195-258-9.
  2. Mezi Biblí a medicínou. Sborník přednášek a stručná historie Sdružení křesťanských zdravotníků v ČR. Pořadatel: Š. Rucki. Albrechtice: Nakladatelství Křesťanský život, 2007. 156 s. ISBN 978-80-7112-121-3.
  3. THOMASMA, David C., KUSHNEROVÁ, Thomasine. Od narození do smrti. Etické problémy v lékařství. Přel. L. Motlová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2000. 392 s. ISBN 80-204-0883-5.
  4. FRANKL, Viktor E.: A přesto říci životu ano. 2. opr. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 175 s. ISBN 80-7192-848-8.
  5. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenický překlad, 6. přepr. vyd., Praha: ČBS 1995, ISBN 80-85810-08-5.
  6. Web České biblické společnosti: http://www.biblenet.cz/
  7. Getsemany, křesťanský měsíčník. Síť. ISSN 1210 485X. dostupné elektronicky: www.getsemany.cz
  8. Web České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP: http://www.paliativnimedicina.cz/
  9. http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=uvod

1 z řec. ευ - eu, dobrá, θάνατος - thanatos, smrt; doslova "dobrá smrt", zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie ze dne 24. 1. 2011.

2 více viz např.: Volfová, M.: Eutanázie, in Getsemany, 107, červen 2000. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/241

3 V současné době se v Evropě eutanazie praktikuje v Nizozemí (od roku 2001), v Belgii (zde mohou o eutanazii požádat i nezletilí, starší však 15-ti let) a ve Švýcarsku (na soukromých klinikách. Často je cestování lidí rozhodnutých pro eutanazii do této země označováno jako „sebevražedná turistika". Pacient se sám usmrtí tím, že vypije jed. Ve správném slova smyslu se tak nejedná o eutanazii, ale o asistovanou sebevraždu.). Za mořem je možnost na asistovanou sebevraždu pouze v USA ve státě Oregon. (Pacient si spustí přístroj, který mu jed vstříkne do žíly.)

4 Eutanazie (dle WMA, World Medical Association) = vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen; jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.

5 Plné znění textu dostupné na: http://www.paliativnimedicina.cz/prilohy/151.pdf ze dne 26. 1. 2011.

6 Biblické citace z webu České biblické společnosti, http://www.biblenet.cz/ ze dne 26. 1. 2011.

7 Volfová, Eutanázie.

8 Munzarová M. a kol.: Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt? Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2008. s. 84.

9 Frankl V. E.: A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2006.

10 Proti eutanazii se postavili též představitelé římskokatolické církve. Jak v roce 1995 papež Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae, „o hodnotě a nedotknutelnosti lidského života", tak jeho nástupce Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate.

11 Leona R. Kasse: „Nepodám žádný smrtící lék": Proč lékaři nesmějí zabíjet. In: Thomasma D. C., Kushnerová T.(eds): Od narození do smrti. Etické problémy v lékařství, kapitola Mladá fronta, Praha, 2000, s. 236-250.

12 MMSE = Mini-Mental State Examination = krátký, rychlý a orientační test k zhodnocení kognitivních funkcí.

13 Munzarová, Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?

14 Munzarová, Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?, s. 23.

15 Leona R. Kasse: „Nepodám žádný smrtící lék": Proč lékaři nesmějí zabíjet. , s. 245.

16 opak. cit.

17 Munzarová, Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?, s. 24.

18 In http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=uvod ze dne 24. 1. 2011.

Komentáře

HK: Pro mně je život Boží dar, za který jsem odpovědný. A sice do posledního dechu. Život je odevzdán do mé vlastní odpovědnosti a ne do odpovědnosti církve, nebo papeže,
nebo kněze, nebo lékaře, nebo soudce. Je to výlučně moje odpovědnost a jsem vposledku odpovědný nejvyšší možné instanci, totiž Bohu. Říkám jenom, že nechci propást
ten správný okamžik, chci umřít při vědomí.

Rozhovor žurnalisty Arno Luika s teologem Hansem Küngem
převzato: Getsemany 213 - únor 2010
originál: 15. 10. 2009, týdeník Stern č. 43/2009, s. 124-131, - přeložil Jiří G. Kohl

Za jakékoliv situaci člověk má možnost se rozhodnout ohledně svého osudu. Na eutanazii není nic špatného, protože je to ten přirozený výběr mezi životem a smrti.