Dědičný hřích sexuální etiky

Nabízí-li dnes katolická církev všeobecně zaměřeným médiím nějaké důležité a dlouhodobé téma, je to téma sexuality a sexuálního zneužívání. Potvrzuje to i právě skončená návštěva papeže Benedikta XVI. v Německu - hlavní zprávy nikdy neopomněly protesty proti kondomové politice Jeho Svatosti či papežovy snahy vyrovnat se s následky pedofilních skandálů z posledních let.

Sex a násilí bezpečně zvyšují náklad novin, mohli bychom říci s pokrčením ramen; navíc se jistě přehání i na straně „sexuálních revolucionářů", kteří tak rádi demonstrují proti papežovi, zatímco demonstrovat třeba proti obchodu se ženami je nenapadne. Mohli bychom to říci, kdybychom nebyli křesťany a nevěděli, že sexuální etika zejména katolické církve skutečně má svůj „dědičný hřích" zděděný ještě z antického a středověkého myšlení, a že mimo jiné tento dědičný hřích vede k dalekosáhlému ignorování utrpení obětí. Upozorňuje nás na to článek Katolická sexuální etika - změna kursu je nutná, který napsala německá morální teoložka Hille Hakerová. Církev sice uznává, že znásilnění je velké zlo; nevěnuje mu však ve srovnání s jinými tématy sexuální etiky dostatek pozornosti, namísto obětem se věnuje spíše pachatelům, namísto reflexe strukturálních příčin pedofilních skandálů kněží chápe tyto delikty jen jako individuální selhání bezprostředních viníků. „Jestliže církevní právo označuje sexuální zneužívání jako těžký hřích," píše Hakerová, „a znásilnění nebo zneužívání nezletilých jako vnitřně vždy zavrženíhodné, očekávali bychom, že církev bude tento názor stále znovu zdůrazňovat. Kupodivu ho však v ústředních církevních dokumentech k otázkám sexuální etiky nebo sexuality nenajdeme. Je zarážející sledovat, jaký význam se v morálním řádu církve přisuzuje různým pochybením."

Druhý velký text tohoto čísla se jmenuje Ekumenická spiritualita, jak ji prožíváme dnes. Jde o část rozhovoru dvou slavných německých teologů, katolíka Hanse Künga a evangelíka Jürgena Moltmanna. Oba staří pánové jsou velmi radikální, a to nejenom v oblasti ekumeny. V rozhovoru se vedle samotného ekumenismu věnují i širšímu a hlubšímu problému, že totiž dnešní doba potřebuje svéprávné, dospělé křesťany, schopné a oprávněné převzít odpovědnost, včetně odpovědnosti za vedení obce a za vysluhování svátostí. Model pasivních „oveček" vedených vrchností k tomu ustanovenými kleriky-profesionály zvolna odumírá, naráží na své praktické i duchovní meze. Patří době dávno minulé a teď se hledá, co přijde po něm.

A konečně třetí velký text tohoto čísla je domácího původu, jmenuje se Přestupové hnutí dvacátých let: národ a náboženství a autorem je Jan Dlask. Zavádí nás do doby, kdy se formoval současný systém českých křesťanských konfesí, tedy do prvních let samostatné republiky. Vedle syntézy přináší i výmluvné detaily; mně se líbil příběh Antonína Smítky, jenž se snažil „vymanit lidi z objetí římsko-katolické církve, která vydala Mistra Jana Husa na smrt." Odmítli-li vstoupit k evangelíkům, nabídl církev československou, a nepochodil-li, pak jim alespoň nabídl vstup do Spolku přátel žehu, katolíky zakázaného. „Pro každou eventualitu měl připravenou přihlášku," píše Dlask.