Nastolit otázky, které kladou oběti

Po skandálu se zneužíváním se katolická církev musí vyrovnat s novou teologií pokání. Rozhovor s jezuitou a pedagogem Klausem Mertesem.

Klaus Mertes, jezuitský kněz a do května 2011 rektor Canisiovy koleje v Berlíně, rozpoutal koncem ledna 2010 pobouření v německé katolické církvi, protože se postaral o to, aby se zveřejnilo sexuální a tělesné zneužívání četných mladých lidí v církevních vzdělávacích zařízeních v Německu. Učinil tak poté, co se mu několik bývalých žáků Canisiovy koleje Berlín svěřilo, že se staly obětmi zneužívání. Klaus Mertes, který převzal od 1. září 2011 vedení jezuitské koleje sv. Blažeje ve Schwarzwaldu, má dodnes kontakt s obětmi zneužívání, protože se - jak říká - nemůže a nechce uzavřít utrpení obětí, které jim přivodila církev jako instituce, k níž patří a ke které se hlásí.

Otče Mertesi, vy říkáte, že jste se od obětí poučil, že církev musí být konečně konfrontována s novými teologickými otázkami. Které otázky máte na mysli?

Klaus Mertes: Při zpracovávání případů zneužívání jsem byl velmi brzy a velmi rychle konfrontován s požadavky na odškodnění. Chtěl jsem vědět, co za tím stojí. A v rozhovorech s obětmi jsem slyšel důrazná slova, jako: „Přejeme si vidět, že dochází k pokání. Jenom omluva samotná nestačí, přejeme si vidět znamení účinné lítosti." Samozřejmě, že mnoho obětí zneužívání ví, že za škodu, která jim byla v životě způsobena, nemohou být přiměřeně odškodněny. Tím důležitější se mi zdálo, že jsem poznal, že tu jde o víc, o aktivní vztah.

Jak lze v této souvislosti rozumět slovu „vztah"?

Mertes: Myslím tím toto: Nějaká paní mi napsala, že byla před mnoha lety zneužita jedním jezuitou, který mezitím zemřel, a chtěla se mnou o tom mluvit. Řekl jsem: „Rád, přijeďte do Berlína!" Ona odpověděla: „Ne. Ale mohl byste přijet za mnou vy do Karslruhe." Já zase odpověděl, že je to pro mne ve školním roce téměř nemožné. Ona však trvala na svém, a tak jsme se dohodli, že za ní přijedu o prázdninách. To jsem udělal. Když jsem se pak po prázdninách vrátil do Berlína, našel jsem dopis od té paní, v němž mi děkovala, že jsem za ní přišel. Vysvětlila mi, proč to pro ni bylo tak důležité, že jsem za ní přišel já, a ne ona za mnou. Že iniciativa vzešla právě z druhé strany, že byla vynaložena námaha. A tehdy jsem pochopil význam znamení účinné lítosti. Církev nebo řehole nebo škola touto cestou aspoň částečně může pochopit, jak bolí žít zraněn zneužitím důvěry nebo moci ve vlastním životě.

Rozumí instituce církve skutečně utrpení obětí? Neboť když se zveřejnily činy, ztratila oběti velmi rychle ze zřetele.

Mertes: Ano, to je velmi špatná zkušenost obětí, že musely zažít, jak se na ně v celém procesu brzy zapomnělo. Šlo víc o očištění církve, o obnovu důvěryhodnosti než o oběti. To má tradici: V momentě, v němž se zveřejnil pachatel, starala se církev o pachatele a o ochranu vlastní reputace. Poslala pachatele na terapii, přeložila jej jinam, možná mu uložila také trest - pro oběť neviditelný, a tím byla věc pro instituci vyřízená. A skutečně se nikdo neptal po obětech a nepoložil otázku, jakou odpovědnost my jako instituce vůči obětem máme. Jedna z obětí zneužívání řekla velmi výstižně: Na nás se zkrátka zapomnělo. To je část té bolesti.

Máte vysvětlení pro tento přezíravý pohled církve?

Mertes: Naslouchat obětem je pro instituci nepříjemné, protože oběti vypovídají nejen o pachateli, ale také o souvislostech, v nichž byl ten čin možný. A k tomu kontextu patří učitelé, vedení domu, řehole. Nikdo nereprezentuje rád stranu, k níž patří pachatel, tím, že by řekl: „Přebírám odpovědnost nebo spoluodpovědnost za to, co se vám stalo, tím, že vás teď nejprve vyslechnu. A pak se mne budete moci ptát, proč k něčemu takovému v instituci, kterou reprezentuji, mohlo dojít, a kdo z této instituce je za pachatele odpovědný. Za instituci, která tím nebo oním způsobem pachateli jeho konání také systemově umožňovala, jsem odpovědný já."

Čím mu toto konání umožňovala?

Tím, že například ne dost pozorně naslouchala, když se oběti pokoušely promluvit. A tím v té věci uvízla s ním. Mohl bych také říci: „To se stalo před třiceti lety, s tím já nemám osobně nic společného." Ale aby někdo zastával přední postavení ve společenství živých a zemřelých, a pak v situaci, kdy se jedná o společnou odpovědnost za to, co se v něm stalo špatného, řekl: „Ne, s tím nemám nic společného," něco takového mi připadá v církvi nemyslitelné.

Jak by mělo vypadat znamení pokání, které oběti požadují?

Mertes: Prvním aktem pokání by bylo, že se pachatel a instituce doznají, že jsou pachatelem a pachatelovou stranou. Aby to znamenalo, že skutečně přebírá odpovědnost za čin, eventuálně za to, že je zapletena do zneužívání. Druhý aspekt pokání tkví v tom, aby se vyslovila celá pravda a aby se uznala bolest, která byla oběti způsobena. Jak se oběť může spolehnout na nějaký proces, když pachatel vůbec nechápe, jakou bolest druhému způsobil? A potom následují samozřejmě ryzí otázky odškodnění. Zcela konkrétně. Odškodnění nemůže plně nahradit škodu, ale nesmí také zůstat pouze symbolické.

Vyzýváte katolickou církev, v souvislosti s činy sexuálního násilí, aby promyslela novou teologií pokání?

Mertes: Ano. Tato myšlenka pokání, jak jsem se jí učil, z teologie více nebo méně vymizela ve prospěch představy, že Pán Bůh všechno odpouští. V souvislosti s případy zneužívání a procesu, o který se zde jedná, není požadavek obětí po znamení pokání ani v jeho teologické dimenzi brán skutečně vážně. Raději se ze strany instituce hovoří o pomoci oběti a péči o oběť. Ale to je něco jiného než požadované pokání. A potom se naopak po obětech často požaduje, aby ve jménu vše odpouštějícího Hospodina samy odpustily. Ale to vůbec neodpovídá lidskému životu a lidské zkušenosti právě ve vztahu mezi obětí a pachatelem a také to vůbec neodpovídá základním výpovědím evangelia a Starého zákona. Tam není téma pokání zamlčeno. Naopak je to zjevně spojeno se snahou smířit svět s Hospodinem.

K těmto snahám by mohlo patřit, že církev odloží prestiž a privilegia, že se čestně postaví vůči námitkám arogantnosti, pokrytectví a neupřímnosti, že je ochotna vyklidit mocenské pozice osobní i teologické. To po těchto případech zneužívání požadují nejen oběti, ale také to očekávají nesčetní křesťané.

Mertes: Za této situace se církev musí konečně být ochotna se změnit. A proto patří k procesu, v němž se uskuteční pokání, také to, aby se církev zabývala otázkami, na které se ptají oběti. Církev se musí těmto otázkám otevřít. Musí se znovu zabývat teologií pokání Starého a Nového zákona, která právě říká, že o smíření s Hospodinem a o smíření lidí mezi sebou je třeba usilovat.

Jak si máme takovou snahu konkrétně představit?

Mertes: Dám příklad: Členové mnichovské protinacistické skupiny Bílá růže sourozenci Schollovi píší ve svém posledním letáku, že jejich odpor se má chápat jako pokání za německý národ. To považuji za velmi zajímavou a také velkolepou myšlenku. Slyšel jsem mluvit amerického historika německo-židovského původu Fritze Sterna 20. července 2010, a ten řekl, že opět vstoupit na německou půdu mu umožnila existence Němců, kteří odporovali nacistickému režimu. A tento odpor, a dokonce odpor až po samu smrt, má zástupnou funkci, aby strana oběti vůbec mohla navázat nějaký vztah k Němcům. Něco podobného se stává, jestliže církev přebírá - v zastoupení - odpovědnost za špatné věci, které se staly v jejím jménu. To umožní obětem dostat se opět blíž k církvi. A tento akt pokání působí jako uzdravení. Tady má pojem zástupného pokání skutečně smysl.

Chápete vaši práci s obětmi zneužívání jako způsob „zástupného pokání"? Na druhé straně je vám ovšem předhazováno, že nejste loajální vůči církvi.

Mertes: Jestliže rozumíme pod loajalitou vůči vlastní skupině to, že nejvyšším cílem je, aby se navenek jevila jako krásná, potom jsem loajální nebyl. A tato námitka samozřejmě také existuje. Ale jsem pevně přesvědčen, že církev trvá na Ježíšově učení a Ježíš je pro univerzální lásku k bližnímu, a ne v první řadě pro lásku k lidem, kteří patří k mému klanu nebo mé skupině. Proto se domnívám, že jsem jednal a jednám loajálně k církvi. Ti, kteří byli ve jménu skupinové loajality církví vyloučeni, byly oběti, které byly přivedeny k mlčení, protože to, co mají říci, poskvrňuje to krásné zdání. Teď mají možnost znovu navázat rozhovor s lidmi, kteří reprezentují církev. Bez toho to nejde. Církev sama musí umožnit novou řeč o evangeliu, aby prolomila tento výlučný pocit, že my katolíci si nenecháme náš krásný vzhled rozbít.

Říkáte také: V církvi musí být možno nově mluvit, abychom porozuměli řeči obětí?

Mertes: To je pro mne klíčová otázka. Musíme rozumět řeči obětí. Nejsem-li v oblasti sexuality doma, nemohu ostatním v jejich nouzi rozumět. Jestliže mi nějaký mladistvý s hlubokými pocity viny vysvětluje, jakým způsobem byl zneužíván, a nyní se cítí jako smrtelný hříšník, pak z toho vyplývají otázky pro katolickou sexuální morálku. Na tom musíme pracovat. Tuto neschopnost mluvit o sexualitě pociťují i oběti jako „spoluvinu" systému. Ale už to, že někoho přeruším, když řeknu „takhle se o knězi nemluví" nebo „přestaň s těmi sviňárnami" nebo „proboha, kdyby se to dověděl někdo zvenčí, drž hubu", to jsou už činy, které nutí mladistvé a děti k mlčení. Přerušení výpovědi může být také aktem násilí, a to samozřejmě v případě, jestliže odmítáme naslouchat. Existují oběti, které mi řekly naprosto jasně: Byl bych zneužívání mohl označit a překonat mnohem dřív, jen kdybych nebyl tak neuvěřitelně neschopný slova. A základy této neschopnosti leží nakonec v sexuální morálce a v zacházení s mocí, jak jsem to poznal právě ve své rodině, ve své škole nebo ve své farnosti.

Podle vašeho mínění teprve proces pokání umožní smíření s pachateli. Pokud to však oběti vůbec chtějí?

Mertes: Ano, přičemž toto vymezení je velmi důležité. Existuje bod, kdy jako oběť zpozoruji: „Tak a teď mi udělá dobře, když prominu nebo - lépe - odpustím." Jenom proto, že to pachateli udělá dobře, mu odpouštět nemusím. Jako oběť nenesu odpovědnost za to, že to pachateli udělá dobře. Avšak existuje odpuštění, které jednoduše souvisí s tím, že si řeknu: Tak a teď se přestanu hněvat. Vystupuji z role oběti a budu žít svůj život dál svobodně.

Z Publik-Forum č. 19 ze 7. 10. 2011 přeložila Zdena Lomová