Několik
teologických úvah
Stejně jako mnoho dalších farářů
a farářek kázal 16. listopadu 2008 i Rowan Williams, arcibiskup
z Canterbury a primas anglikánského společenství, na téma
podobenství o hřivnách. Podle autora Matoušova evangelia řekl
Ježíš učedníkům, že království Boží je, „jako když
člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a
svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě,
třetímu jednu [...]. Ten, který přijal pět hřiven, ihned
se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i
ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu,
šel, vykopal jámu a peníze ukryl." (Mt 25, 14-18) Ti dva,
kteří hospodařili se ziskem, jsou bohatě odměněni; ten, kterému
šlo jen o uchování majetku, musí dát své peníze tomu s pěti
hřivnami, který už pět dostal. „Neboť každému, kdo má,
bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má"
(v. 29). Při téhle pointě má člověk vlastně nutně nedobrý
pocit.
Při svém kázání si byl Williams
vědom, že světová hospodářská krize se v plné míře a
ve všech důsledcích začne projevovat teprve postupně.
Z podobenství o hřivnách vyvozuje Williams překvapivý
pohled na charakter peněz, a tím i na hospodářství jako celek.
Služebník, který svěřené peníze zakopal, podle Williamse
nepochopil, že mu byl svěřen vztah. Skrze Ježíšovu zvěst
o království Božím přijali lidé nový vztah k Bohu a
k sobě navzájem. Vztah se nedá per definitionem
izolovat; nelze jej udržet tím, že bude separován. Vztah,
vzájemnost nelze buď investovat, nebo neinvestovat, jak to
podobenství prostřednictvím obrazu peněz z počátku
zdánlivě naznačuje a jak to třetí služebník zjevně také
chápe. Vzájemný vztah existuje jedině a právě tím, že je
investován. Děje se tak skrze formy vzájemnosti a vazby, v nichž
jsou všichni účastníci zároveň dávajícími a přijímajícími.
V tom tkví poselství tohoto podobenství.
Williams zastává názor, že nám
toto podobenství tudíž sděluje něco důležitého o současné
hospodářské krizi tím, že používá ekonomické chování jako
metaforu pro něco, co je víc než ekonomika. V diskusích
s lidmi z oblasti hospodářství mu prý často bylo
nápadné, jak velmi jsou zaměřeni pouze na dosažení zisku.
Prakticky je nelze přimět k tomu, aby obrátili pozornost ke
vztahům, a nejsou téměř vůbec ochotni vynaložit čas na
uskutečnění úspěšného obchodu se skutečně angažovanými
lidmi. Jediné, o co jim jde, je finanční výsledek, a toho musí
být dosaženo hned. Arcibiskup dochází k závěru: „Z
těchto dvou problémů - neexistence vztahu a nedostatku času -
se zrodil neskutečný, destruktivní svět spekulace, který zničil
životy velkého počtu lidí, k nimž patří mnozí
z nejchudších a nejslabších v naší společnosti a na
celém světě."
Jsem přesvědčen, že tím formuloval
důležitou myšlenku, jíž se chci v tomto článku poněkud
zevrubněji zabývat.
Odklon od moralizující a
paušalizující kritiky
Myslím si, že tato myšlenka otvírá
cestu k teologickému chápání hospodářství a vědecké
ekonomie. Toto chápání se staví vůči současným hospodářským
vztahům a jejich logice kriticky. Děje se tak ovšem jiným
způsobem, než to činili teologové osmdesátých a počátku
devadesátých let, kteří kapitalismus energicky demaskovali. Mám
za to, že v případě současného hospodářství potřebujeme
jinou kritiku než tu, která ukazovala ekonomiku jen jako
institucionalizovanou hamižnost, nemilosrdně vykořisťující
chudší oblasti světa a bezuzdně ničící přírodní zdroje. Jak
velice jsou změny nutné, ukazují neuvěřitelné platy ve
finančnictví, obrovský rozdíl mezi chudými bohatými i
pokračující devastace Země - Země, na níž by se vlastně
život měl rozvíjet v plnosti. Ale právě tak, jako nám
bolesti neukážou, kde je jejich příčina nebo jak by se daly
nejlépe odstranit, tak ani morální rozhořčení nijak nepřispívá
k vysvětlení toho, co se skutečně děje, nebo jak by bylo
možné navodit změnu. Podle názoru německého odborníka na
komunikaci Norberta Bolze existuje nebezpečí, že teologové
kritizující kapitalismus jako ztělesnění totality tak činí
k legitimizaci svého vlastního oboru.
Nejde přitom o to, že by nebylo
problémem analyzovat kapitalismus. Problém je ovšem v tom, že
prostě neexistuje prostor „mimo" kapitalismus, ani pro historiky
nebo kritiky. Dnešní kapitalismus není představa, kterou by bylo
možno z morálních důvodů hájit nebo odmítat. Je to
používaný systém, v němž nepřetržitě jednáme a jenž
je naším jednáním potvrzován.
Německo-židovský filosof Walter
Benjamin (1892-1940) označil kapitalismus za „čisté kultovní
náboženství". Podle Benjamina je kapitalismus náboženství,
protože oslovuje tytéž starosti, úzkosti a obavy jako
náboženství. Kapitalismus, píše Benjamin, je „možná
nejextrémnější [kultovní náboženství], jaké kdy existovalo",
protože nepředkládá žádné učení, jemuž by bylo nutno věřit.
Je to čisté konání. Výroba, prodej, koupě a spotřeba jsou
permanentní kult, který legitimizuje sám sebe svým hladkým
fungováním. K tomu patří i to, že realitu kapitalismu nelze
postihnout morální kritikou nebo čistě teoretickými analýzami,
nýbrž praxí. Kapitalismus nevychází z teorie, nýbrž
z praxe. Ani seberadikálnější teoretikové či aktivisté
nemohou svoji účast na něm ukončit a žít dál. Jak jinak si
opatří potraviny než prostřednictvím trhu, jak budou cestovat,
kde bydlet, do čeho se budou oblékat? Jak budou ukládány a
vyvolávány informace pro jejich analýzy, jak budou fungovat
počítače a jak se bude na univerzitách topit a uklízet? Řekl
bych dokonce: Představu, že by bylo možné nijak se nepodílet na
situaci, v níž jsme, představu, že bychom byli schopni
učinit krok ven a se situací navázat spojení jen z vlastní
vůle, právě kapitalismus sám zesiluje, ne-li přímo vytváří.
To je největší sen každého konzumenta: být svobodný, dostat a
dělat, co ho napadne - z jediného důvodu: že to chce.
Na jiném místě Benjamin píše, že
naše generace udělal zkušenost, že kapitalismus nezemře
přirozenou smrtí. Je to snad důkaz, že kapitalismus je
totalitární? Podle marxistické tradice ano. Karel Marx (1818-1883)
v Komunistickém manifestu konstatuje, že proletariát
je vůči kapitalismu radikálně kritický. Jako dělnická třída
hraje klíčovou roli v kapitalistické výrobě, která vede
k prosperitě, ale sám je třídou potlačovanou a
vykořisťovanou, která nemá kromě svých řetězů co ztratit.
Podle Marxe proletariát zahájí revoluci, která kapitalismus
odstraní. Naproti tomu V. I. Lenin (1870-1924) zastával názor,
že v kapitalistické společnosti jsou všichni lidé
kapitalistickým systémem a jeho ideologií zaslepeni. Hlásal, že
potřebují komunistickou stranu, která jim odhalí jejich skutečnou
situaci a udělá z nich revolucionáře. V logice tohoto
myšlení považoval George Lukács (1885-1971) společenskou
skutečnost za uzavřenou totalitu, na níž se její účastníci
mohou pouze podílet, aniž by si ji skutečně uvědomovali nebo ji
chápali, natož kritizovali. Dělnická třída tedy zahájí
revoluci jen tehdy, jestliže jí její objektivní situace, jak ji
vidí Marxova vědecká analýza, bude vysvětlena pomocí
propagandy.
Jasně vidíme, že toto vede téměř
nevyhnutelně k totalitárnímu postoji. Z tohoto pohledu
má komunistická strana nutně vždycky pravdu, protože jen ona má
přístup k vědecké a objektivní, a tedy rozhodující pravdě
o společnosti. Zkušenosti obyčejných lidí pak ovšem nejsou
průkazné, protože vycházejí z kapitalistického systému, a
proto jsou per definitionem mylné.
Přístup vycházející
z inkarnace
Soudím, že křesťanství jde o
zásadně jiný přístup. Přestože zůstává nejasné, jak by
bylo možno kapitalismus analyzovat a kritizovat, křesťanský
přístup vycházející z inkarnace vede k přesvědčení,
že poznatky o společnosti nemohou být získávány tak, že
bychom se od ní distancovali. Jestliže Bůh miloval svět tak, že
mu daroval svoji zranitelnou přítomnost v podobě Ježíše
Krista, pak křesťanskou reakcí v žádném případě nemůže
být abstrakce od konkrétního. Odpovědí by naopak mělo
být intenzivnější hledání v oblasti konkrétna.
Výchozím bodem je pak právě přesvědčení, že
s kapitalismem zásadně není něco v pořádku. Tento
názor je plodem zkušenosti, pramení z pochopení toho, co se
děje, jaký je stav věcí. Ať už je kapitalismus cokoliv -
rozhodně to není uzavřený systém, který by předem efektivně
vylučoval jakoukoli formu odporu, kritiky a kritické analýzy.
Tady vstupuje do věci Rowan
Williamson. Navazuje na velmi staré učení o hříchu a upozorňuje
na to, že problém kapitalismu spočívá v tom, že ignoruje
„vztahovost". Kapitalismus stojí na vztazích, vazbách a
spojeních mezi lidmi. Ale je vůči nim slepý, dokonce je
vehementně popírá. Typickým příkladem je oblíbené rčení
někdejší anglické ministerské předsedkyně Margaret
Thatcherové: „Něco jako společnost neexistuje" - ideologií
kapitalismu je individualismus. Tato ideologie je ovšem odedávna
v rozporu s chováním lidí a zjevné lidské touhy ji
zpochybňují. Jevy, s nimiž se setkáváme minimálně v celém
západním světě, jako jsou tendence k populismu, nepřátelství
vůči cizincům a hájení domnělé vedoucí kultury, můžeme
hodnotit jakkoli, ale určitě z nich nelze jednoznačně
usuzovat na zakořeněný individualismus. Klidně lze říci, že
lidé nacházejí v populismu lék proti tlaku kapitalismu,
z něhož se rodí pocit osamění a izolovanosti v prázdném
světě. Tím přirozeně nechci popírat vrcholně problematický a
násilný charakter populistické ideologie. Považuji však za
důležité, abychom rozuměli protestu obsaženému v tom, co
se jinak jeví prostě jako výbuch zatrpklé nenávisti.
Arcibiskup Williams zastává ve svém
kázání z 16. listopadu 2008 názor, že peníze jsou skrytým
výrazem společenství. Navazuje tím na tradici středověké
mystičky Kateřiny Sienské (1347-1380). Ta spatřovala v tehdy
se rozvíjejícím tržním hospodářství a v rostoucí dělbě
práce výraz Boží vůle - přesvědčena, že tento vývoj
podporuje vzájemnou závislost všech lidí. Podle jednoho
z Kateřininých vidění se na ni Bůh obrátil s těmito
slovy: „Abyste tedy jak vnějšími činy, tak vnitřními
sklony osvědčovali lásku, nepropůjčila má prozřetelnost
jednomu každému člověku veškeré vědění a umění, kterého
je zapotřebí pro celé lidské bytí, nýbrž jeden umí to, jiný
ono, takže se jeden druhého mohou ve své nouzi přidržeti. Což
bych byl nemohl dáti každému vše? Přirozeně, avšak má
prozřetelnost tomu chtěla, aby se jeden před druhým pokořil a
oba byli nuceni osvědčovati lásku k bližnímu jak činem,
tak smýšlením."
Tím, že lidé směňují zboží a
služby (jinými slovy: tím, že obchodují na trhu), pečují jeden
o druhého a takto jsou znamením a odrazem Boží lásky a osvědčují
se jako ti, které Bůh stvořil ke svému obrazu.
Prostřednictvím ekonomiky se lidé
mohou o sebe navzájem starat, vzájemně si poskytovat to, co je
k životu potřebné. Rozhodující přitom ovšem je, že
kapitalismus je vůči tomuto zásadnímu rysu ekonomiky slepý. A to
vede k nebezpečným situacím jednak pro lidi na okraji
společnosti (což je očividné od počátků kapitalismu), jednak,
jak ukazuje současná krize, i pro společnost a její ekonomiku.
Jak ukázal Karel Marx před více než
125 lety, souvisí tato slepota těsně s ambivalentní funkcí
peněz v kapitalismu. Kdo v situaci, kdy se určitých
životně důležitých statků nedostává, nemá nic než peníze,
rychle zjistí, že - jak na začátku současné finanční krize
řekl poněkud neuváženě papež Benedikt XVI. - peníze „nejsou
nic". Jen věci skutečné, pro lidský život skutečně hodnotné,
které tiší hlad, chrání před zimou, šíří myšlenky - jsou
skutečně něco. Marx ovšem také ukázal, že lidé,
kteří mají pouze majetek, ale ne peníze, v kapitalistickém
tržním hospodářství brzy objeví, že skutečně reálné jsou
jedině peníze. Švec se skladem plným bot bude hladovět, pokud
několik párů neprodá za peníze, aby si mohl koupit jídlo.
Dělník může žít ze své práce, jen když ho někdo zaměstná
a odmění. Vlastník továrny plné strojů, který má potřebné
suroviny, může dělníky zaplatit jen penězi. V takových
situacích jsou peníze velmi reálná věc.
Podle marxistické analýzy peníze
zdánlivě oddělují směnnou hodnotu věcí od jejich užitné
hodnoty, dělají z nich zboží, které může být za určitou
cenu získáno a prodáno. Ale směnná hodnota a užitná hodnota
k sobě neoddělitelně patří. Důvodem, proč chceme něco
koupit, je předpokládaná užitná hodnota věci. V oblasti
ekonomie se však veškeré věci jeví pouze jako zboží
reprezentující určitou směnnou hodnotu. Jinak řečeno, zdá se,
že ve výrobním procesu má význam jen směnná hodnota - až
z nějakého důvodu už nikdo není ochoten nebo schopen zboží
koupit: pak jsou náhle peníze ničím. Pak je jasné, že věci
vlastně nejsou zboží, které se vyrábí k prodeji, nýbrž
že je lidé chtějí mít, aby s jejich pomocí mohli žít.
To, že v roce 2008 nastal na světových trzích nedostatek
peněz, bylo zjevně způsobeno trestuhodným zanedbáním
skutečnosti, že věci slouží vlastně spotřebě a že směnnou
hodnotu mají proto, že jsou užitečné. Ekonomika vyrábějící
přemíru neužitečných produktů nakonec nevydrží. Takovými
produkty přitom mohou být „skutečné" věci nebo i - jako
v případě krize na trhu s kredity - finanční
konstrukce, které svádějí lidi k mylné představě, že si
mohou dovolit koupit dům, který fakticky nemohu zaplatit.
Společensky chápaná ekonomie
Z toho vyvozuje americký
obchodník a pozorovatel finančních trhů George Soros závěr, že
nemá smysl snažit znovu vzbudit důvěru v hospodářství -
což je zhruba řečeno to, oč se od roku 2008 usiluje. Podle něho
by bylo lepší přestat považovat hodnotu peněz na finančních
trzích a hodnotu půjček a akcií za něco manipulovatelného.
Ačkoli se o to mnozí snaží, trh se nedá změnit v uzavřený,
k sobě samému se vztahující systém. Může být jen výrazem
našeho kolektivního, byť do značné míry nevědomého vědění
o reálném hospodářství, o ekonomice lidí, kteří věci kupují,
prodávají a vlastní, aby tím utvářeli svůj život. Proto
můžeme oprávněně položit otázku, jestli nás současný
ekonomický systém skutečně zásobuje věděním, nebo jestli nám
pouze předvádí nějakou iluzi - dokud tato iluze není odhalena
a nenastane krize. Je důležité vyvíjet mechanismy, které budou
finanční systém těsněji vázat na reálnou ekonomiku produkce a
spotřeby, na výměnu statků a služeb a na potřeby lidí a jejich
schopnost tyto potřeby uspokojovat. Jinými slovy: Je důležité,
aby spotřební hodnota nezůstávala skryta za tajemnými mechanismy
směnné hodnoty, nýbrž aby se opět stal výslovným cílem
ekonomie dobrý život pro všechny lidi. Ve smyslu Kateřiny Sienské
bychom měli lásku k bližním praktikovat nejen svými činy
(což nemůžeme nedělat, jinak bychom nepřežili), nýbrž i svým
smýšlením.
Tím bychom pak dali ekonomii opět
roli při budování dobré společnosti a chápali ji v prvé
řadě jako „politickou ekonomii". Na začátku bychom se nutně
museli rozloučit s iluzí, že hospodářství je oblast
s vlastními zákony, srovnatelnými např. se zákony
přírodními. Ekonomie se všemi svými odvětvími, zabývající
se zkoumáním ekonomiky, není věda exaktní - měla by být
považována za praktickou společenskou vědu. Tak také ekonomii a
hospodářské vědy chápe - explicitně či implicitně - také
katolická sociální nauka. Většina ekonomů takové chápání
své disciplíny dlouho dobu odmítala, ale vypadá to, že se věci
trochu mění. Východiska, úkoly, odpovědnost a cíl tohoto
vědeckého odvětví jsou dnes předmětem zásadních diskusí. Zdá
se mi, že to nám teologům a teoložkám dává možnost do této
debaty vstoupit a co nejkonkrétněji ukázat, že v úctě
k Bohu, jenž je Bohem lásky k bližnímu, tkví počátek
moudrosti lidské společnosti (srov. Př 9,10).
Z Concilia 5/2011
přeložila Helena Medková
Poslední komentáře