Knihovnička Getseman

Nakladatelství Vyšehrad vydalo v překladu Heleny Medkové knihu Moderní průvodce křesťanstvím. Autory jsou manželé Susanne Heine (nar. 1942 v Praze), která vyučuje praktickou teologii a psychologii náboženství na evangelické teologické fakultě Univerzity ve Vídni, a Peter Pawlowsky (nar. 1937 ve Vídni), jenž působí jako novinář, publicista a překladatel, pracoval v rakouské Biskupské konferenci pro média, spoluinicioval Fórum křesťanů a muslimů a od r. 2009 je místopředsedou církevního reformního hnutí Laická iniciativa. V češtině vyšla jeho kniha Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí (Vyšehrad 1996).

Podle slov autorů má být knížka průvodcem pro zvídavého současného člověka, který se vydává na dobrodružnou cestu za křesťanstvím. Chce být alternativou ke katechismu. Nepředkládá hotové odpovědi, nýbrž otvírá obzory, hledá souvislosti a ukazuje perspektivy. Obrací se na začátečníky i pokročilé. Nepoučuje, nýbrž zve. Nepředpokládá znalosti, ale také se nepodbízí. Evangelická teoložka a katolický publicista napsali tento fundovaný a zároveň čtivý text jazykem moderním a přitom bohatým, věcným i obrazným, informativním i inspirujícím. Podávají svědectví o své naději a činí tak s pokorou a úctou vůči tématu i vůči čtenáři.

Z knihy přinášíme několik krátkých ukázek.

Místo úvodu

Návody k použití jsou zvláštní druh literatury: musejí být srozumitelné a nesrozumitelné zároveň. Mají sice poučit, ale na druhé straně dát najevo, že výrobek je náročný, složitý, přímo nepochopitelný, a že tudíž za ty peníze stojí. Do podobného rozporu se nechala vmanévrovat náboženství s dlouhou tradicí. Mají sklon zhušťovat svá sdělení do formulí, které chtějí obsáhnout všechno, i když se skládají jen z několika vět. To je důvod, proč se katechismy podobají učebnicím matematiky: podle nich je všechno jasné - a má-li někdo jiný názor, musel se přepočítat. Odborníci vědí hned, o čem se v nich mluví, ale normální čtenář se trápí s vysvětlivkami. Formule jsou totiž jako konzervy - mají dlouhou trvanlivost, ale ani ta není neomezená. Je nutno je otevřít, jejich obsah převařit, nalít do jiné nádoby; jejich chuť se v průběhu staletí mění a některé se stávají nepoživatelnými.

Náboženství jsou dnes v situaci, jakou v minulosti neznala. Globalizace totiž otevřela i trh se světovými názory, kde si každý může vybrat. Panuje tvrdá konkurence, proto je zboží stále lacinější. Ve srovnání se snadno přístupnými zjednodušeními znějí staré, jasné formule jako cizí jazyk. Knihy nejrozmanitějšího druhu se snaží, aby bylo křesťanství pro konzumenty lákavé, aby se hlas křesťanství ve smíšeném sboru etických norem prosadil, a prezentují je v lehce stravitelné podobě. Avšak proti takovému křesťanství, které by bylo se vším kompatibilní, se zároveň zvedá odpor fundamentalistů. A mezi těmito dvěma póly se ztrácí ona životadárná síla, jež pomáhá unést lidskou existenci a tryská z křesťanského pojetí světa, pokud není sporem různých stran deformováno.

V této knize najdete popis cesty, přehledně rozčleněný na etapy. Krajina křesťanství je krásná a mnohotvárná; nebudeme volit nejkratší cestu, klidně půjdeme oklikami a do kopce serpentinami. O stravu je postaráno, budeme si vařit čerstvé jídlo ze starých zásob. Rozdělení na etapy umožňuje někde udělat zkratku, některý úsek vynechat a vrátit se k němu později; cesta je schůdná i opačným směrem. Má-li průvodce po neznámé zemi sloužit k orientaci, musí se zabývat mnoha podrobnostmi, ale neměl by účastníky expedice připravit o radost z objevování. Cestou se nám mohou otevírat překvapující rozhledy: na každém kroku, za každým slovem a každým obrazem můžeme náhle spatřit kousek onoho neviditelného světa, jenž nás obklopuje a který tak snadno přehlížíme.

Prožijeme - v duchu - skutečná dobrodružství. Nenecháme se omezovat žádnými zákazy myšlení a ani od našich čtenářů a čtenářek nevyžadujeme, aby hlavu odložili v šatně. Budeme zkoumat svět jako celek, to znamená včetně těch oblastí, na které běžné metody zeměměřičů nestačí, ale do nichž přesné myšlení a odpovídající jazyk mohou proniknout. Nakreslíme si mapu křesťanství a vás zveme, abyste se s touto mapou v ruce vydali na průzkum, pokud chcete vědět, jak křesťanství „funguje".

Potíže s jazykem

[...] Vraťme se k jednomu starému příběhu: V Babyloně chtěli lidé postavit věž, která bude sahat až do nebe. To nemohlo dobře dopadnout, vždyť mrakodrapy jsou dodnes ohroženým druhem staveb. Bůh, který bydlí v nebi, si tento zásah do své říše nenechal líbit a způsobil zmatení jazyka. Od té doby lidé mluví, aniž by se vzájemně chápali, a hovoří různými jazyky, takže je zapotřebí obrovské práce překladatelů, aby si porozuměli.

Z toho příběhu nemusí být nic „skutečně pravda", nepopiratelný je jen jeho výsledek, tj. zmatení jazyka. Na to, co vypadá jako přímá posloupnost příčiny a následku, se ale musíme dívat obráceně. Lidé se těžko dorozumívají a s tímto problémem musejí žít; museli s ním žít už vypravěči onoho příběhu, a proto se snažili přijít na to, co tahle potíž znamená. Myslíme si, že čteme vyprávění směřující k otázce, jak to dopadlo; ve skutečnosti se nám sděluje výsledek a klade se otázka, co by to mohlo znamenat, že jsou věci takové, jaké jsou.

V roce 1913 vykopal německý archeolog Robert Koldewey zbytky zikkuratu, babylonské chrámové věže, považované za jeden ze sedmi antických divů světa. Původně byla prý vysoká 91 metrů, což v době před 3700 lety, kdy se stavělo z hliněných cihel, představovalo pozoruhodný architektonický výkon. Ve zmíněném biblickém příběhu tedy může být uložena vzpomínka na konkrétní skutečnost. Samozřejmě, že si někdejší babylonské impérium chtělo postavit pomník; lidé směřují stále výš a chtějí jeden druhého předhonit - tak jako majitelé rodových obranných věží v San Gimignianu nebo stavitelé mrakodrapů v New Yorku. O co ale jde (a co obraz věže vyjadřuje zvlášť názorně), je permanentní sklon lidí přestupovat hranice a vymezení a nakonec nerespektovat oblast vyhrazenou Bohu. Přestupky porušují řád, i řád jazyka - a lidé si přestávají rozumět

Otázka je tedy, co příběh o babylonské věži znamená. Odpověď na ni nelze odvodit z  faktu, že věž existuje. Ten příběh je objevný a vyslovuje pravdu, i když ne zrovna archeologickou: Mluvíme různými jazyky a ani s lidmi hovořícími naší řečí si nerozumíme. To způsobuje problémy, ztěžuje domluvu a vede k nepřetržitým konfliktům.

[...] Uvnitř jedné a téže řeči existují nejméně dva různé jazyky, které se brání mechanickému překládání z jednoho do druhého, a oba mají sklon ke zhušťování do formulí, které jsou pro nezasvěcence nesrozumitelné. [...] Je tu především jazyk jasných pravd, pojmů a definic, jazyk jasné logiky, objektivních informací, exaktní vědy. To je jazyk faktů; ten ovšem nestačí, když si člověk potřebuje otevřít srdce a sdělit, čeho je plný, co je skryté a téměř nevyslovitelné, když jde o lásku a smrt, Boha a lidí. Na to je zapotřebí jazyka, jímž vyjadřujeme to, co má pro nás nějaký význam. Je nutno vyprávět příběhy, používat obrazy a metafory. Nebo ještě jednodušeji: K tomu je nutno učinit velmi osobní, a proto subtilní a snadno napadnutelné vyznání, podat svědectví.

Proto je tento jazyk významu také jazykem různých náboženství. Kdo čte bibli nebo nějakou jinou náboženskou posvátnou knihu z historické perspektivy, narazí jistě na řadu nepopiratelných faktů. Vykopávky a staré dokumenty potvrzují, že to není pouhá beletrie. Ale význam těchto faktů a vyprávěných příběhů zůstává pohledu zvenčí skryt. Nám jde ovšem právě o tento význam, chceme-li objevit, co je důležité.

Kristus Ježíš

[...] Skrytě přítomná Boží vláda se uskutečňuje prostřednictvím lidí, kteří v kříži a zmrtvýchvstání poznali Ježíše jako Krista. V jakém smyslu je možno takové lidi považovat za „vykoupené", tomu se věnuje hlavně Pavel ve svých listech. V 7. kapitole listu Římanům líčí, jak je spoután „hříchem", čímž myslí osudovou slabost, která maří jeho dobré úmysly: „Chtít dobro dokážu, ale nedokážu je uskutečnit." To je známá zkušenost. Pavel se v této souvislosti zabývá židovským zákonem a dochází k paradoxnímu poznatku, že právě v důsledku zákona, jenž je „svatý, spravedlivý a dobrý", se ukázala spoutanost „hříchem": „Když přišel zákon, hřích ožil." Řídit se přikázáními a zákazy, to není cesta, která by vyvedla z bludného kruhu špatného života, protože je nikdo nedokáže dokonale plnit. Nepomůže tedy utahovat smyčky předpisů tak pevně, aby pokud možno nikdo nevyklouzl. Z toho vycházející kazuistika je pokušením pro všechna náboženství a vede k nemilosrdnému poručníkování, proti němuž se lidé odjakživa bránili. Pavel to vidí zcela jinak, pro něho víra znamená svobodu: Bůh se dal poznat v Kristu ne proto, že by se snad o to někdo zasloužil obzvlášť spořádaným životem; je to svobodný dar Boží, nepodmíněný bezchybným dodržováním zákona. Pavel dochází k závěru, že Bůh je lidem principiálně nakloněn, bez ohledu na jejich činy a pochybení. V biblickém jazyce to potom zní takto: „Protože jsme ospravedlněni vírou, máme pokoji s Bohem skrze Ježíše Krista, našeho Pána."

Jak dospěl Pavel k tomuto osvobozujícímu poznání? V listu Římanům vyslovuje jediné jméno: Ježíš Kristus. K poznání došel skrze Krista, nikoli sám ze sebe. V postavě Krista něco spatřil, ne něco vnějšího, nýbrž vnitřní souvislost, jednotu, celek, nové bytí, které předchází vše a v němž vše spočívá. Ukázal se mu smysl, původ a cíl vlastní celému kosmu, základ našeho labilního života. Tuto zkušenost po něm udělalo mnoho lidí. Je to proměna pohledu, jako když při prohlížení optické hříčky náhle spatříme v týchž čarách a plochách úplně jiný obraz.

Takto prohlédnout, vidět skrze to a za to, co vnímáme smysly, znamená pochopit ospravedlnění z milosti. Tato ústřední myšlenka je společná všem křesťanským vyznáním, ale především reformace ji formulovala ve svém „učení o ospravedlnění". Skutečnost, že tato nauka užívá právnické metafory, způsobila ovšem řadu nedorozumění. Žijeme v tzv. právní kultuře, jejímž cílem je v podstatě konstatovat a zaručit „právo na něco". Milost se pak snadno pociťuje jako pohrdavé přezírání. Přesně vzato „ospravedlnit" znamená „učinit spravedlivým", „ospravedlnění" (iustificatio) není milostivá shovívavost vůči životu obtíženému vinou; jde o trvalou, předpokládanou nevinu, neodvolatelnou oprávněnost bytí. Protože se člověk bojí vinu si přiznat, zaplétá se do nekonečných sebeobhajob. To může dostat až absurdní formy, vždyť každý chce stát před lidmi s čistým štítem. Před Bohem to však není nutné. Právo na život, předem dané každému člověku, nám teprve umožňuje na vlastní vinu pohlédnout a přiznat si ji. Ospravedlnění není konec soudního řízení, nýbrž jeho předpoklad, ospravedlněním není conditio humana jako lidská přirozenost zrušena, nýbrž ozářena světlem conditio christiana.

„Christologii", křesťanský pohled na Ježíše z Nazareta, lze shrnout takto: Vidíme v něm někoho, kdo je „víc než prorok"; je to Kristus, v němž se sám Bůh dává poznat. Takto je v tomto jednom případě paradigmaticky obnovena platnost výroku, že člověk je obrazem Božím, což má být cílem pro všechny, muže i ženy. Nová světová éra, kterou Ježíš ohlásil jako „království Boží", je už skrytě přítomna - tak jako spravedlnost v pohrdaném služebníku Božím, jako život ve smrti na kříži, jímž byla definitivní moc smrti zrušena.

Varianty lásky

[...] Láska a spravedlnost, to je třaskavá kombinace, rovnováha mezi nimi se snadno vychýlí, ať už na stranu lásky nebo spravedlnosti. Představa, že spravedlnost může převážit nad láskou, skutečně existuje a má v křesťanství osudnou tradici. Podle Anselma z Canterbury vydal Bůh svého Syna na smrt ukřižováním jako zadostiučinění za urážky, které musel snášet od lidí od dob Adama a Evy - šlo tedy o lidskou oběť k usmíření Božího hněvu. Tenhle zvrácený názor se ujal a v církvi se dokonce stal modelem pro fatální zacházení s lidmi jiného přesvědčení. Dodnes se objevuje v kázáních a zbožných spisech, přestože zaměňuje spravedlnost s pomstychtivostí. A nadto je naprosto neslučitelný s Bohem, jenž touží po vztahu. Není náhoda, že v Anselmově myšlení nehraje Duch svatý žádnou roli: Kdyby byl Bůh Syn považován za lidskou oběť hněvivému Bohu Otci, byl by trojjediný Bůh vnitřně rozpolcen.

I když je v podobných konceptech rovnováha mezi láskou a spravedlností porušena, téma soudu, při němž jde o spravedlnost, nadále provází obrazy milujícího Boha. „Dopomoz mi k právu...", modlí se autor žalmu 43 a přeje si spravedlnost. I Nový zákon, který mnozí čtou jako laskavý text, nešetří popisy soudu; v Matoušově evangeliu se např. říká, že nemilosrdní, kteří se nestarali o hladové, nemocné či zajaté, budou uvrženi do „věčného ohně". V příběhu o bohatém muži a chudém Lazarovi, kteří zemřou současně, jde o kompenzující spravedlnost. Bohatý nechal chudého hladovět, a proto trpí v plamenech, kdežto chudý si hoví „v Abrahamově klíně" a nemůže bohatému ulevit. I to jsou metafory; zdají se nemilosrdné, ale mají vyburcovat a upozornit: Život není hra. Tady bychom se mohli zastavit: Tak, jako bude na konci času kritériem pro zproštění viny míra naší předchozí lásky, tak bude kritériem pro výrok o vině míra našeho sobectví. Proto se v kázání na hoře říká: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni." Ale podle křesťanského paradigmatu nastane u soudu ještě jeden obrat. Ať ses dopustil čehokoli, ať ses dopustil čehokoli proti mně, praví Bůh, záleží mi na tobě: Neospravedlňuje tě to, co jsi udělal, nýbrž to, že jsem tě chtěl; oprávněnost tvé existence není odvolána. Láska a spravedlnost Boží jsou jako misky na vahách, ale láska váží víc. Že Bůh lidi „ospravedlňuje", neznamená nic jiného, než že těm, kteří mu důvěřují, dává to, co nemají, a činí je tím, co nejsou.

Metafory, svět představ, tvrzení... Otázka, jak je to fakticky, ve skutečnosti, je špatně položena, a proto přetrvává nejistota o užitečnosti podobných úvah. Smysl mají jen tehdy, souvisejí-li se životem, s existencí, dokáží-li prostřednictvím podaří obklopit svět onou jasnou sítí, jejíž struktura nenechá nikoho propadnout. Tuto síť vytvářejí významuplné příběhy bible a představa Boha, který stvořil, doprovází a přijímá každého jednotlivého člověka. Bůh, jemuž jde o vztah, spojuje lidské a božské, viditelné a neviditelné, lásku a spravedlnost, začátek a konec. Tak je možno navzdory světu plnému zla pociťovat bezpečí, tak může vznikat energie nutná k budování oáz dobrého života, k vytváření fragmentů ještě nedovršeného Božího království.

Prospěšná rozmanitost

[...] V centru Vídně je jedna krátká ulice, jmenuje se Dorotheergasse, a v ní stojí dva evangelické kostely: luteránský, nenápadně začleněný ve frontě domů, a o několik kroků dále žlutý kalvínský, s věží obrácenou do ulice. Vyjdeme-li ulicí na jih, narazíme na římskokatolický kostel augustiniánů, v němž Abraham a Sancta Clara kázal proti Turkům, Židům a protestantům; obrátíme-li se na sever, mineme Židovské muzeum, zřízené v roce 1988. Teprve od dob císaře Josefa II., který svým „nekatolickým poddaným" - jak je nazýval - zaručil roku 1781 toleranci, si směli i protestanti a Židé (ti až od roku 1782) stavět bohoslužebné budovy - nejprve prosté a bez vchodu z ulice, později dokonce s věží. Když se v době mezi dvěma válkami chopil moci v Rakousku katolicko-autoritativní režim (1934) a blížilo se připojení k hitlerovskému Německu, rozhodli se dva bratři, katolíci, že na protest proti tomu přestoupí do církve evangelické. Dali si schůzku v Dorotheergasse, ale minuli se. Večer doma si to vzájemně vyčítali. Ukázalo se, že oba slovo dodrželi, jenže vešli každý do jiného kostela - ten, který šel od jihu, přestoupil k luteránům, a druhý, který přišel z opačného konce ulice, se stal kalvinistou.

Tato skutečná příhoda dokazuje nejen, že dnes často zdůrazňovaný pluralismus existoval v Evropě už dávno, a to na nejužším prostoru, svědčí i o tom, že rozdíly mezi křesťanskými vyznáními neberou vážně už ani lidé, kteří se o náboženství zajímají. Mezitím to platí do značné míry i o vztahu katolíků a evangelíků, bez ohledu na restriktivní předpisy institucionálních církví. Ale nebylo tomu tak vždy. Jakmile se křesťanství stalo státním náboženstvím, nastaly rozbroje a vzájemné odmítání. Koncily se snažily najít jednotnou formulaci vyznání víry. Vždycky ovšem, když se křesťané dali strhnout k vymáhání náboženského přesvědčení násilím a k pronásledování, ba likvidaci jinak smýšlejících, šlo také o zájmy politické. To všechno dodnes poskytuje historikům materiál pro zkoumání dějin zločinů křesťanství.