Náboženství a ekonomika – styčné body

Mezi náboženstvím a ekonomikou nevyhnutelně existuje vzájemný vztah. I církve nebo obce, které to popírají, musejí platit účty, nakupovat, pracovat či přijímat dary. Právě tak nalezneme v oblasti ekonomiky řadu souvislostí s náboženstvím nebo teologií. V tomto článku mají být představeny tři zásadní typy postoje ke vztahu mezi náboženstvím (resp. teologií) a ekonomikou, přičemž se zaměříme především na teologické hledisko.

I. Náboženství a ekonomika jako oblasti vzájemně oddělené

Jak mezi ekonomy a sociology, tak mezi představiteli náboženské oblasti se setkáváme se stoupenci názoru, že v  moderním světě, zcela sekularizovaném a zbaveném kouzel, neexistuje či nesmí existovat žádný podstatný vztah mezi náboženstvím a ekonomikou, že jsou to oblasti autonomní a vzájemně nezávislé, protože ekonomika se zabývá materiálními otázkami lidského života, zatímco náboženství se smí věnovat výhradně duchovním problémům a otázce spásy. Tento moderní pohled, radikálně oddělující náboženství od ekonomiky, rezonuje s postojem dualistické antropologie (zastávající protiklad duše a těla), která je zakotvena uvnitř křesťanství i dalších náboženství. Odtud pramení síla tohoto postoje.

Avšak takto radikálně oddělovat obě oblasti znamená přisuzovat náboženství a v našem případě křesťanským církvím jen velmi skromnou roli uvnitř společnosti, neboť většina společenských otázek má co dělat s ekonomikou. (Výjimku tvoří zcela zjevně téma sexuality, jímž se intenzivně zabývají ty části církve, které se v ekonomických záležitostech neangažují.)

Toto oddělení dává ekonomice pocit, že se od náboženského učení a etiky emancipovala a dosáhla svého cíle, tj. stala se samoregulujícím útvarem. To by znamenalo, že hospodářská oblast je podrobena pouze ekonomickým pravidlům a jakýkoli mimo hospodářství stojící systém jako politika, etika nebo náboženství se do jejích záležitostí nesmí vměšovat ani je regulovat.

Avšak velcí „otcové zakladatelé" moderních společenských věd si to rozhodně nemysleli. Karel Marx např. řekl, že bohatství kapitalistické společnosti vypadá jako obrovské množství nahromaděného zboží. Toto zboží je „na první pohled věc samozřejmá, triviální. Jeho analýza však ukazuje, že je to věc velmi složitá, plná metafyzické sofistikovanosti a teologických podivností".

Max Weber zase říká, že „...podobně jako Heléni kdysi obětovali Afroditě, Apollonovi a především každý bohům svého vlastního města, děje se to i dnes, i když tomuto konání chybí kouzla a mýtická, hluboká pravdivost... Dnes je to náboženská „rutina". Všichni ti staří bohové odložili roucho posvátnosti a vystupují z hrobů v podobě neosobních sil, usilují o moc nad našimi životy a svádějí mezi sebou svůj věčný boj." Ve světě zbaveném kouzel vystupují bohové v podobě zákonů trhu a vyžadují jako vždy lidské oběti.

Mezi současnými ekonomy jsou i vědci jako např. nositel Nobelovy ceny Joseph Stieglitz, kteří používají teologické kategorie, aby trefně formulovali mnohé z toho, co se dnes v ekonomice děje. Poté, co Stieglitz vyložil, že Mezinárodní měnový fond a Světová banka propagují tržní fundamentalismus, říká: „Ti, kdo se zasazovali o pravidla vedoucí ke katastrofě, byli svou vírou ve volný trh tak zaslepeni, že problémy vzniklé v důsledku této slepé důvěry nerozpoznali."

II. Kritika ekonomie vycházející z náboženských hodnot nebo věroučných formulací

I když někteří ekonomové a sociologové účinnost náboženských a teologických aspektů uvnitř ekonomické vědy i uvnitř praktické ekonomiky rozpoznávají, nejintenzivněji tento vztah zpracovali představitelé teologie. Mezi nimi jsou takoví, kteří kritizují hospodářství „zvnějšku", vycházejíce z teologicko-etických hodnot. Tuto skupinu lze rozdělit do dvou podskupin.

Typickou představitelkou prvního směru je církevní (zvláště katolická) sociální nauka, která zachází s ekonomickými a společenskými tématy, jako je kapitalismus, chudoba a společenská nespravedlnost, zpravidla jako s problémy neteologickými a vidí v nich pouze oblast, na niž je aplikováno sociální učení odvozené z teologické doktríny. Takto se církev snaží z vnějšího, neekonomického, takříkajíc „vyššího" stanoviska poučovat ekonomy, vlády a představitele hospodářských institucí, jaká by měla ekonomika být, aby odpovídala „Zjevení", které církev přijala od Boha.

Argumentace tohoto směru začíná obecně tím, že vyjmenovává symptomy hospodářských a společenských problémů a s odvoláním na bibli a teologickou tradici, především na oficiální dokumenty církve, navrhuje zlepšení nebo způsoby řešení. Je charakteristické, že tento postoj (který není výhradním znakem katolické církve) se příliš neohlíží na zásadní logické zákonitosti hospodářského systému. Nebere tedy na vědomí, že logika fungování moderních hospodářských systémů není tatáž, jaká platila v hospodářských systémech z předmoderní biblické doby nebo z doby církevních otců. A nebere ani na vědomí, že hospodářství funguje podle jiné logiky než náboženství nebo dogmatika. Pro většinu ekonomů a hospodářských pracovníků, jejichž uvažování vychází z jiných principů, jsou proto návrhy církevní sociální nauky nesrozumitelné a v oblasti hospodářství neupotřebitelné.

Druhý směr představují teologové, jejichž kritika společnosti je motivována nábožensky; ti dělají z ekonomiky teologické téma a chápou moderní ekonomiku - vědomě či nevědomě - podle klíčového výroku Maxe Webera: Moderní doba znamená přechod od náboženské epochy, kterou určoval „plán spásy" (angl. economy of salvation, něm. Heilsökonomie), ke „spáse skrze ekonomiku". Tato podskupina vidí, že moderní svět - ať už ve své liberálně kapitalistické, či komunisticko-marxistické podobě - se domnívá, že má klíč ke spáse, a stává se konkurentem té spásy, kterou hlásají náboženství.

Problém spočívá v tom, že tento protiklad dvou druhů „spásy" je považován za konkurenční vztah. Tím by tedy „plán spásy", jak o něm mluví křesťanská teologie, a „spása skrze ekonomiku" spolu soupeřily, jako kdyby pravý Bůh bojoval proti falešnému bohu tržního hospodářství (komunistické hospodářství už v dnešním světě nemá velký význam). Kritika modloslužebnictví tržní společnosti, tedy víry ve samospasitelnost tržních zákonů, se tak může stát kritikou trhu samotného nebo ekonomiky jako takové. Jinými slovy: sám hospodářský systém je pak považován za překážku spasení člověka a sociální spravedlnosti.

Tento myšlenkový přístup vede pak jednotlivce i církve k tomu, že hledají společenský systém, který by byl prost všech problémů, omezení a rozporů, jež jsou průvodními jevy každého hospodářského systému. Jako by zároveň s novou společností, o niž se teprve usiluje, vyvstávala možnost nového „plánu spásy", který by nás osvobodil od ekonomiky samotné, jakou dnes známe. Proto jeden velký teolog světového jména uveřejnil nedávno na internetu krátký text, něco jako manifest, v němž stojí, že je nutno od současného materiálního kapitálu přejít k duchovnímu kapitálu:

„Materiální kapitál je omezený a vyčerpá se. Duchovní kapitál je neomezený a nevyčerpatelný. Neexistují hranice lásky, soucitu, pozornosti, kreativity - všech těch nehmotných skutečností, které tvoří duchovní kapitál [...] Je-li hnací silou materiálního kapitálu pragmatická inteligence, pak hnací silou duchovního kapitálu je inteligence srdce a vnímavosti, a právě ta bude organizovat společenský život a výrobu. V inteligenci srdce jsou zakotveny hodnoty. Z ní roste duchovní život, ony výše zmíněné plody ducha: láska, solidarita a transcendence [...] Dalším krokem by tedy bylo objevit tento nevyčerpatelný duchovní kapitál a na jeho základě organizovat každodenní život, výrobu a společnost. Pak bude ekonomika sloužit životu a život bude naplněn hodnotami radosti a seberealizace - to bude skutečná alternativa k současnému paradigmatu."

Autor tohoto textu, uveřejněného na internetu, možná už sám nebyl schopen jasného kritického pohledu. Proto ho zde také nejmenujeme. Ale tento manifest je příznačný pro důležitý směr, který má stoupence mezi kritiky dnešního celosvětového systému. Je to směr navrhující společnost do té míry novou, že má být prosta všech rozporů a omezení dnešní ekonomiky.

Problém lze popsat takto: Jakmile nejsou výrobní faktory omezeny, jakmile je jich dostatek, není už na ně pohlíženo jako na ekonomický statek (tj. vzácný, na rozdíl od volného). Organizovat produkci pro materiální život prostřednictvím nevyčerpatelného duchovního kapitálu, který není omezován nedostatkem materiálních statků, znamená založit společnost osvobozenou od ekonomie. Jakmile je množství statků omezené, nastávají konflikty a rozpory, a to jak při výrobě, tak při rozdělování statků nutných ke konkrétnímu životu lidí i k uspokojování potřeb, jež jsou neomezené.

Tento pohled v podstatě navrhuje nějaký „plán spásy", který by nás osvobodil od rozporů a problémů vlastních ekonomice. Znamená to, že jde o plán spásy, který nás má spasit před ekonomikou.

Co mají oba směry společného? Uvažují o hospodářských a společenských problémech ze stanoviska, jež je mimo systém výroby a distribuce (tedy mimo hospodářský systém), a s odvoláním na náboženské nebo duchovní hodnoty chtějí stvořit novou ekonomiku, aniž přitom berou v potaz dynamiku, hranice a vnitřní logiku ekonomiky, tak jak ji známe.

III. Náboženství a ekonomika vycházející z reprodukce konkrétního života

Třetí směr lze pozorovat uvnitř oné druhé skupiny, jejíž představitelé předpokládají mezi teologií a ekonomikou vnitřní vztah. Na rozdíl od první skupiny, kritizující ekonomickou oblast z pozice náboženství či teologie, je pro tuto skupinu východiskem (předcházejícím jak náboženství, tak ekonomiku) produkce a reprodukce života.

Život pak není považován za substanci, kterou je třeba zachovat nebo hájit proti silám smrti, nýbrž za typický znak živých bytostí, který je nutno reprodukovat skrze výrobu a konzum hmotných statků. Tato produkce a reprodukce života se uskutečňuje prostřednictvím a v rámci společenského systému, jenž má hospodářskou, sociální, politickou, kulturní a duchovní dimenzi.

Pro snazší pochopení musíme mít na paměti, že všechny společnosti musejí odpovídat dvěma zásadním aspektům reprodukce života ve společnosti, tj. a) technickým a operativním požadavkům výroby alespoň minimálního množství hmotných statků a znaků nutných k reprodukci života členů společnosti; b) smyslu života a společenským a etickým hodnotám, které společnost jako celek sdílí.

V mnoha křesťanských obcích se zdůrazňuje otázka spravedlivého rozdělování hmotných statků. Ale uvědomme si, že život přepokládá také výrobu těchto statků a že úroveň výroby má vliv také na rozdělování. I když bude mít nějaké společenství nebo společnost dostatečně spravedlivý systém rozdělování, nastane hlad, pokud výrobní kapacita nedosáhne nutného minima, např. v důsledku technických potíží, ekologické krize nebo nedostatku surovin, výrobních prostředků či energie. Výkonnost ekonomiky se tak stává otázkou života a smrti.

Jiným zásadním tématem je koordinace společenské dělby práce. Nikdo nedokáže vyrobit všechno, co sám potřebuje k přežití. Proto se úhrn nutné práce dělí mezi členy společnosti. A dělba práce vyžaduje i koordinaci jednotlivých pracovních oblastí. Tzn. každý pracovní proces musí být propojen s ostatními a všechny dohromady musejí tvořit náležitě fungující systém.

S růstem společnosti a pokrokem technického vývoje je dělba práce a její koordinace stále složitější. V malých starověkých společnostech tuto koordinaci zajišťovala např. rada starších, kdežto v současném světě by taková jednoduchá, v rámci společenství uskutečňovaná koordinace nebyla možná. Dnes už není oblast vztahů vymezena hranicemi vlastní země, ekonomika je dnes systémem světovým. V tomto globálním systému je každá země subsystémem a mezi jednotlivými zeměmi panuje vztah vzájemné závislosti, přičemž nejbohatší a nejmocnější země si zajistily nejvlivnější, rozhodující pozice.

Konfrontaci kapitalismu a komunismu, typickou pro minulé století, lze chápat jako boj mezi dvěma odlišnými typy koordinace společenské dělby práce - mezi volným trhem v kapitalismu a centrálním státním plánováním v komunismu. V dnešní globalizované ekonomice se stal hlavním koordinátorem společenské dělby práce trh. Jednotlivci a podniky poskytují takové služby nebo vyrábějí takové zboží, které spotřebitelé na trhu žádají. Hmotné statky a většina nutných služeb se tedy na trhu kupují. Být vyloučen z trhu znamená nemít přístup k podmínkám pro důstojný život.

Ovšem ke správnému fungování společnosti nestačí vyřešit technické a operativní aspekty výrobního procesu, zajistit rozdělování statků a koordinovat společenskou dělbu práce. Je nezbytné, aby se společnost adekvátně vyrovnala s dalšími požadavky - musí a) vytyčit a ve společnosti zakotvit takový smysl života, aby členové společnosti jednali určitým společným způsobem; b) vytyčit a zakotvit takové sociální a (nebo) etické hodnoty, aby členové společnosti jako ekonomické subjekty žili a jednali souladu s dynamikou vládnoucího hospodářského a společenského systému; c) vytyčit a zakotvit takové náboženské a (nebo) světské ideologie, aby jednotlivci akceptovali nerovné rozdělení moci, bohatství, vědění a společenského uznání, a d) formovat přání jednotlivců tak, aby usilovali o získání žádoucích objektů podle jednoho společného schématu. Světová ekonomika by nemohla existovat bez globálního spotřebitelského trhu - a ten zase potřebuje „světově platné schéma potřeb", zajišťující, aby spotřebitelé chtěli tentýž sortiment zboží.

Souhrnně lze říci: Nová globální ekonomika vyžaduje spiritualitu, která dává životu smysl, přináší společné morální hodnoty, ospravedlňuje nerovnost a zajišťuje, aby účastníci globálního trhu sdíleli tytéž potřeby a tužby.

Uvědomujeme-li si oba tyto vzájemně se doplňující aspekty společenského života (stránku technicko-operativní i smysl života, resp. životní hodnoty), je nám jasnější, že vztah mezi ekonomikou a náboženstvím není jen čistě teoretický problém, nýbrž něco konkrétního, co se odehrává se v rámci procesu produkce a reprodukce lidského života, a to v každé společnosti.

IV. Kritika modloslužebnictví trhu a spirituality trhu

Představiteli posledně jmenovaného teologického směru byli Franz Hinkelammert, Hugo Assmann a Errique Diesel, autoři originální kritiky kapitalistického tržního hospodářství (dnes dominujícího). Není to pouhá etická nebo teologická kritika „z vnějšího pohledu", která by ekonomickou realitu, analyzovanou s pomocí sociálních a ekonomických věd, „posuzovala" s odvoláním na bibli nebo teologickou tradici. Je to kritika tržního systému (což je něco jiného než společenské systémy, které rovněž disponují trhem) vycházející z pojmu modloslužba.

Abychom tuto teologickou kritiku ekonomiky pochopili, musíme si uvědomit, že v této souvislosti není modloslužbou míněno pouhé uctívání objektů-model namísto Boha, nejde o kult, který vše hmotné transcenduje. Ostatně v bibli je kritika problémů, které dnes označujeme jako náboženské, vždycky spojena s konkrétním životem lidí a národa. Hugo Assman říká: „Modly jsou bohové útlaku. V bibli je pojem modla nebo modloslužba používán, jde-li o manipulování s náboženskými symboly, které mají sloužit  podrobování lidí, ospravedlňování útlaku a podpoře sil ovládajících společenský život a jeho struktury [...] Mluvíme-li o modloslužbě a o ‚perverzních teologiích‘ v ekonomice, vede nás k tomu obava, že budou obětováni lidé, neboť právě lidské oběti mají být modloslužebnými koncepcemi ekonomických procesů ospravedlňovány.

A jak jsou dnes obětováni lidé? Samozřejmě se tak neděje ve formě antických náboženských rituálů, ale - jak řekl sám Max Weber - k lidským obětem dochází stále: nikoli již ve jménu osobních božstev, nýbrž ve jménu neosobních sil trhu. Stačí si poslechnout projevy ekonomů, v nichž jsou ospravedlňovány „nutné oběti", které vyžaduje zákon trhu. Jasné je také, že oběťmi nejsou bohatí, nýbrž chudí, nevýkonní, na něž se pohlíží jako na „hříšníky". Tyto oběti nejsou na první pohled zjevné, neboť zatímco diktatury v zájmu státu otevřeně zabíjejí, sytém tržního hospodářství prostě „nevýkonným" neumožní přežít.

Tyto oběti na lidských životech a také oběti na životním prostředí, ospravedlňované ve jménu pokroku vycházejícího z hospodářského růstu, jsou vynálezem moderní doby. Zavedením moderního pojmu pokrok byla vytvořena také nová antropologie, která slibuje, ba požaduje naprosté uspokojování lidských přání (včetně věčného mládí). Avšak je-li člověk redukován na hájení svých vlastních zájmů (tomu se říká také egoismus), jak by tím bylo možno dosáhnout pokroku, jenž by znamenal „obecné blaho"? Odpověď dal již Adam Smith a neoliberálové ji později radikalizovali: touto silou prozřetelnosti, která promění všechny jednotlivé egoismy na trhu ve společenský blahobyt pro všechny, je prý „neviditelná ruka" trhu. A přesně to je důvodem, že se mluví o nutnosti „věřit v trh".

Je třeba zdůraznit, že tato kritika modloslužebnictví trhu neznamená kritiku trhu jako takového, ani nechce nastolit hospodářství bez trhu. Bez tržních vztahů se totiž velký a složitý hospodářský systém organizovat nedá. Kritizována je absolutizace trhu, který pak vyžaduje lidské oběti, což mají ospravedlnit zákony trhu. A proto dospíváme k návrhu společnosti, v níž trh existuje a do jejíhož hospodářství v zájmu sociálních a ekologických cílů zasahuje stát a občanská společnost.

Tato kritika se netýká pouze sociální a strukturální stránky ekonomického systému, nýbrž je to kritika teologická, v níž hraje roli i subjektivita a spiritualita. Předmětem kritiky je kromě modloslužebnictví trhu také perverzní fetišistická spiritualita, která udržuje tento systém v chodu. Assmann a Hinkelammert k tomu říkají: „Modloslužba je akt vzájemnosti mezi modloslužebníkem a modlou. Mohlo by se namítnout, že něco takového není možné, protože modla je věc, objekt, a že se tudíž nemůže chovat jako subjekt. Kdyby to skutečně platilo, modla by neměla vůbec žádnou reálnou moc a nemohla by ji ve vzájemném vztahu s modloslužebníkem uplatňovat. Ale jak jsme viděli, v kapitalismu dochází přesně k tomuto obratu: z věcí se stávají subjekty a ze subjektů věci. ‚Teorie fetišismu‘ je v podstatě vysvětlením oné moci věcí nad osobami."

Tento druh teologické kritiky zdůrazňuje náboženská, resp. teologická témata, s jejichž pomocí dokonce i sociologové a praktičtí ekonomové analyzují ekonomické chování a teorie. Kromě již jmenovaných příkladů můžeme zde citovat Roberta Campose, významného brazilského ministra hospodářství, který v době vojenské diktatury napsal: „ Modernizace předpokládá krutou mystiku vývoje a kult výkonnosti." Krutou proto, že vyžaduje, aby ‚nevýkonní‘ byli obětováni, a mystiku proto, že jedině díky spirituální síle je možno takový cíl uskutečňovat bez výčitek svědomí.

Odhalíme-li spirituální, mystický a modloslužebný charakter současného globálního tržního systému, pochopíme, jak je možné, že fascinace globálního impéria na obyvatele celého světa je tak obrovská. Na rozdíl od někdejších říší, jako byly Říše římská nebo britské koloniální impérium, které si podrobovaly a ovládaly národy silou, toto současné impérium se drží u moci díky své fascinaci a „závažnému významu" své ekonomické moci. Modly nejenže vyžadují oběti a šíří jen strach, modly jsou také přitažlivé a podmaňují svým kouzlem. Strach, který dnes šíří, je strachem z vyloučení z globálního trhu.

Tváří v tvář tomuto strachu je třeba připomenout Ježíšovu větu: „Malověrní, proč jste tak ustrašení?" (Mt 8,25) Jde tedy o to, překonat tento strach, který nás ochromuje nebo nás odkazuje na ideální, avšak nereálný svět, jde o to vést zápas za lidštější a spravedlivější svět - navzdory všem rozporům, omezením a konfliktům, které se vyskytují ve všech společenských systémech.

Ze všech různých pohledů na vztah mezi náboženstvím a ekonomikou se mi zdá tento teologický přístup nejužitečnější, a to nejen pro náboženská společenství, nýbrž i pro ty, kdo chtějí lépe pochopit způsob, jakým jsou dnes lidé ovládáni a vykořisťováni, a především pro ty, kdo chtějí proniknout k mysticko-teologické podstatě tohoto ujařmení. Takto lze v rámci neobyčejně široké debaty aplikovat teologii, aniž by přitom byla ohrožena její pravá identita.

Z Concilia 5/2011 přeložila Helena Medková