250 - červen 2013

Smíření a meč

Křesťanství se samo obvykle chápe jako náboženství míru, smíření.

Je to správný postoj. Co je důležitější než vnitřní mír a smíření člověka s Bohem? A také smíření mezi lidmi je pro Ježíše vysokou hodnotou: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni božími syny.“ (Mt 5,9) Smíření mezi lidmi má ovšem svá psychologická, sociologická a politická pravidla. Aby se dosáhlo po krvavých válkách smíření mezi národy a skupinami lidí, musí „tvůrci pokoje“ tato pravidla znát a respektovat. Nestačí přijít a říkat „smiřte se“, je potřeba znát postup, jímž se smíření může dosáhnout.

Proto přinášíme jako hlavní teoretický článek toho čísla text Smíření z hlediska teorie konfliktu, jehož autory jsou Luc Reychler a Jacques Haers. Shrnují v něm čtyři modely či hlediska, jimiž se na smíření dříve znepřátelených stran nějakého konfliktu lze dívat. Volně se pak k tématu vztahuje i Kratochvílův text o chápání jinakosti a druhého v díle dvou francouzských myslitelů.

Žijeme v celkem mírumilovné zemi. I pro nás Čechy je však téma smíření mezi skupinami lidí aktuální třeba ve vztahu s Romy nebo s našimi dřívějšími nepřáteli Němci, zejména s těmi původem ze Sudet. Nemluvě o mnoha malých nepřátelských koalicích v rámci rodů a obcí, ba až „krevních mstách“, které se mohou předávat z generace na generaci.

Křesťanství se právem chápe jako náboženství pokoje. K výše uvedenému citátu z Blahoslavenství je ovšem ještě třeba přidat jiný, také z Matoušova evangelia: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem přinést pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“ (Mt 10,34) Je potřeba si uvědomit, že křesťanství neznamená být smířený se vším a usilovat o smír za každou cenu. Konflikty jsou často nevyhnutelné a leckdy dokonce nutné a přínosné. Tento svět není ráj, není to místo absolutní harmonie. Naopak zde zákonitě vznikají konflikty zájmů, názorů a hodnot. Důležité však je v konfliktech neprosazovat sobecké zájmy, nespravedlnost a lež. A snažit se rychleji uvádět na svět přicházející boží království, království pokoje.

V té souvislosti upozorňuji na „apokalyptický“ rozhovor s polským teologem Wacławem Hryniewiczem. Zjevení Janovo je plné ohně a sirného dýmu, je to kniha konfliktu, nikoli míru. Převažuje v něm však naděje, naděje v Toho, který přichází v oblacích – a snad můžeme doufat, že jeho mír překoná všechno zlo a všechnu bolest, i tu, které úzkoprse považujeme za nutnou a spravedlivou.

Naše jubilejní 250. číslo Getseman (je neuvěřitelné, že jsme se dostali tak daleko – díky Bohu i všem pomocníkům a podporovatelům!) začíná článkem Martina Vaňáče Vyslanci slova božího v Hondurasu. Chce přiblížit situaci katolické církve na kontinentu, z něhož pochází současný papež, a popisuje hnutí laických kazatelů, kteří doplňují a podporují nedostatkové kněze v Latinské Americe. Je možné, že právě díky této zkušenosti se změní k lepšímu vztah Říma k takzvaným laikům, jenž byl během předchozího pontifikátu určován spíše obavami, aby laici kněze nezastínili, nepřevzali jejich povinnosti, a nevzali jim tím důvod existence.