W. Hryniewicz: Čeká nás velké překvapení

Rozhovor polského katolického teologa a ekumenisty Wacława Hryniewicze s Justynou Siemienowiczovou

Apokalypsa je zvláštní knihou naděje, jen jsme se ji nenaučili číst! Jaký bude konec světa?

A jaký byl počátek? Bůh rozptýlil temnoty, zvítězil nad chaosem a zavedl řád, a to tak, že v knize Genesis se sám mohl pochválit, že „všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Jestliže to bylo dobré (tob), bylo to rovněž i krásné (obdobný význam má řecké kalós). Je to představa vzešlá z Bible, ale v otázce počátku světa se tento náboženský metaforický jazyk v mnohém shoduje s jazykem současné vědy a její teorii o velkém třesku. A i když v Písmu hned po vyprávění o stvoření světa navazuje příběh o hříchu prvních lidí, samotné počátky jsou líčeny jako dobré a krásné. Myslím, že konec světa to může ve své nádheře převýšit.

A nebude to naopak? Všeobecné mínění se přiklání v pohledu na konec světa spíše k jeho zkáze.

Myslím, že nikoliv, protože lidská historie stále dozrává, přes všechna zbrzdění a kolapsy. O zániku můžeme mluvit spíše ve vztahu k fyzickému světu ve Sluneční soustavě. Pokud velký třesk nastal před 14 miliardami let, potom máme před sebou ještě trochu času, asi 7–8 miliard let, než Slunce dohoří, povrch naší planety bude zničen a stane se nehostinným. Ale může dojít i k tomu, že si apokalypsu vytvoříme sami a smažeme se z povrchu zemského. To nelze předvídat. – Pro mne jako pro teologa je důležitá paralela počátku a konce. Myslím, že interpretace počátku se musí promítat i do interpretace konce. A to, co je nám známé v obou případech, to jsou jen obrazy, metafory. Nemůžeme je doslovně interpretovat ani ve vztahu k počátku, ani ke konci světa, protože je to směšné a kompromituje to víru.

Proč? V protikladu k poetickým a strohým popisům počátků jsou biblické popisy konce světa mnohem košatější a podrobnější. Možná právě proto tak snadno promlouvají k obrazotvornosti a překvapují.

Těch popisů je více, ale to nejsou reportáže, které bychom museli přijímat doslovně! Tento mylný přístup je společný všem fundamentalismům, které jsou i v křesťanství. Biblická apokalyptika, i když je součástí evangelií, není jednoznačná. Její interpretace má jisté předpoklady. Je třeba vzájemně porovnat texty, které jsou mnohdy zdánlivě protichůdné, a podívat se na ně, jak se vzájemně osvětlují. Evangelium je jedno, ale ve čtyřech verzích a v jeho nejednoznačné čtveré podobě je třeba ho i uchovat, nesnažit se ho silou ujednotit. Bohužel překlady Písma a následné interpretace jsou jen zřídka vedeny s tímto přístupem. Ježíš v Janově evangeliu říká, že „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17). V některých překladech se dokonce dočteme „odsoudil“ a hned potom „soud pak je v tom…“ Odkud se tento obrat vzal? Řecké termíny krísis a krinõ, které se objevují v tomto fragmentu, jsou mnohoznačné. Často i překladatelé chtějí zachovat věrnost oficiální nauce církve a v těchto případech volí silnější výrazy a alternativy nenabízí. Nejednou jsou tyto výrazy považovány za pravdivější, neboť byly po staletí upřednostňovány v rámci jediné absolutizující interpretace.

Pokud tedy převažující vize konce věků je považována pouze za jednu z možných interpretací Písma – kdy a proč začala dominovat v křesťanské eschatologii?

Ještě u církevních Otců nalezneme existenci dvou různých vizí. Najdeme mezi nimi ty, kteří vyznávali naději na všeobecné smíření, spásu pro všechny, i ty, kteří hlásali věčné zatracení. V Geheně, o které mluvil Ježíš, byla možná při postupné helénizaci viděna paralela s řeckým Hádem s jeho temnými hlubinami. Mnoho jednotlivostí zapříčinilo posílení eschatologie akcentující přísný soud a věčnou záhubu. Jistě se přičinil i historický kontext, v němž se rodilo a šířilo křesťanství. Evangelium bylo hlásáno barbarům, lidem mnohdy tvrdým, nelítostným. Jak bylo nejsnazší přesvědčit je k novému náboženství, pohnout jejich svědomím? Vzbudit jejich strach. Tímto způsobem pedagogika strachu, ač byla povrchní, převážila nad přívětivější vizí konce. Ale když vezmeme do úvahy počátky křesťanství, pak se ukáže, že se lidé modlili a volali: „Přijď, Pane Ježíši!“ I když v Apokalypse je mnoho vypjatých momentů boje mezi dobrem a zlem, strašlivý chaos lidských dějin, i tehdy bible končí nadějným vzýváním. Modlitba Maranatha! (Přijď, náš Pane!) byla klidnou modlitbou. Po staletí zmírala přemožená strachem. Naše vidění posledních věcí se stávalo stále pochmurnějším, ač v Bibli tento obraz nenajdeme jako převažující.

Neklid mohl budit už sám konflikt těchto dvou vizí. Stopy těchto zápasů najdeme na stránkách Bible. V Listu Židům má popis konce děsit: „Je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Ž 10,31). Odpůrce čeká „hrozný soud“ a „žár ohně“ (Ž 10,27). Jestliže se ale vrátíme k Evangeliu, pak u Lukáše říká Ježíš: „Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“ (L 21,28). A tedy jiný, smířlivý pohled. Třináctá kapitola Markova Evangelia obsahuje překvapivý popis apokalypsy: strašlivé události předcházející příchodu Syna Člověka, předpověď narůstajícího odlidštění v dějinách lidstva.

Často se tato různost vizí vykládá tak, že konec světa bude nádherný a radostný pro věřící a pro nevěřící bude strašlivý.

To je pravda, myšlení vylučující druhé se objevuje velmi záhy. Je to nákaza, která postihla i křesťanství. Nazval bych ji možná i herezí exklusivismu. Koncily jeden po druhém ohlašovaly a vykládaly pravdu, že mimo církev není spásy. Za sv. Cypriána se vykládalo, že mimo církev obecně, ale po rozdělení se již neopomenulo upřesnit: mimo církev římskokatolickou. A proto Florentský koncil, zvaný též unijní, varoval: kdyby někdo rozdal celé své jmění, prolil krev pro Krista a nebude v jednotě s katolickou církví, nebude spasen! Spása byla omezena na jediné vyznání. Žádný nevěřící, žádný žid, žádný nekatolík nebude spasený!

A přece ve Starém i Novém Zákoně jsou scény výrazně se protivící tomuto postoji. Nejvýmluvnějším případem je kniha proroka Jonáše popisující nechuť proroka k hlásání potřeby obrácení v Ninive, zarytému nepříteli Izraele. V knize Numeri nejen že Mojžíš nebrání dvěma mládencům prorokovat, ač byli mimo stan shromáždění, ale vyjadřuje naději, aby celý lid měl v sobě takového ducha. Ježíš v obdobné situaci pronáší: „Kdo není proti nám, je pro nás“ (Mk 9,40). A není to přece jediný případ. Když nebyl Ježíš s učedníky přijat v jakési osadě v Samaří a Jakub a Jan, „synové hromu“ chtěli na obyvatele přivolat oheň z nebe, Mistr „je pokáral“ (L 9,55). Podle některých rukopisů řekl: „Nevíte, jakého jste ducha“. Tímto způsobem usměrňoval a vychovával učedníky.

Proč ale v Bibli nacházíme tak rozporné popisy konce věků?

Myslím, že to nejsou radikální protimluvy, že ve své hluboké mnohovrstevnosti je poslání Bible jen jedno. Popisy jsou zde různé, ale neodporují si; jsou to pouze perspektivy, s jejichž pomocí se pokouší vyjádřit to podstatné. Zvláštní smíření těchto protichůdných obrazů najdeme v Apokalypse.

Ale přece ta kniha obsahuje asi nejsugestivnější vizi rozděleného světa – svět vyvolených, označených pečetí a těch, kteří přijali znamení dravé šelmy.

Apokalypsa byla od počátku knihou, které křesťany překvapovala. Svědčí o tom skutečnost, že z mnoha tehdy existujících podobných apokalyptických knih byla nakonec jen jedna přijata a vložena do kánonu. V pravoslaví je Apokalypsa považována za deuterokanonickou knihu – a i za ni byla přijata až po velkém sporu – a vůbec se nedostala do liturgických čtení. Je v ní obsažen boj dobra se zlem, jehož popisy můžou budit nepokoj a dokonce děsit. Od počátku této knihy se v ní objevuje i neobvyklá vize zmrtvýchvstalého a je jejím vrcholem. Zmrtvýchvstalý je tím, kdo „přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země“ (Zj 1,7). Je to obraz všeobecné lítosti. Na konci knihy čteme o zmrtvýchvstalém jako o lampě Nového Jeruzaléma, v jejímž světle budou chodit všechny národy. A ještě proroctví, že „králové světa“ přinesou do božího města „svou slávu“ (21,23–24). O těchto králích byly předtím řečeny strašlivé věci – jsou to lidé zcela nehodní, sloužící ničitelským záměrům šelmy a falešnému prorokovi. Jak je možné, že nakonec přinášejí svou slávu do svatého města? Obraťme pozornost ještě jednou na velký symbol této knihy, který, pokud jej zbavíme kontextu, po mnoho století děsil – jezero ohně a síry. Pokud jej považujeme za jednu z částí celkové vize, pak se ukazuje, že je to metafora očištění, očišťujícího ohně. V „ohnivém jezeře hořícím sírou“ (19,20), jediné skutečnosti mimo Nový Jeruzalém, se něco muselo stát s těmito nehodnými králi. Stali se zcela jinými lidmi díky posmrtnému obrácení a plnému očištění. Udála se v nich překvapující proměna. Teď už mohou vejít do svatého města za jeho brány k setkání s Kristem – lampou božího města.

To vše jsou obrazy, do kterých je třeba se vžít, rozvažovat nad nimi, interpretovat je, skládat je k sobě. Apokalypsa je neobvyklou knihou naděje, opravdu! Jen jsme se ji nenaučili číst. Ještě jeden hezký symbol, mající vztah k počátku, k ráji: V městě božím bude stále plodící „stromoví života“. Ale to není všechno. Dále čteme, že „jeho listí má léčivou moc pro všechny národy“ (22,2). Jak to? Na konci času se ještě bude odehrávat léčení národů? Budou ještě potřebné léky? A nakonec „tam nebude nic proklatého“ (22,3). Zamysleme se nad těmito tématy. Dýchají velkou eschatologickou nadějí, nadějí na všeobecnou spásu. Přitom se vůbec nevyhýbají soudu, potřebě očištění nebo vyléčení. Vidíme tedy, že si myslíme, že Bibli známe dobře, a přitom to tak není. A látku k universalismu naděje najdeme v Apokalypse na více místech. Třeba ten o dobrovolném vyznání celého stvoření: „A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: ‚Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků‘“ (5,13–14).

Je to vina překladů, anebo hloubka těchto textu způsobuje, že je nikdy nepoznáme dostatečně?

Překlady jsou vždy nepřesné. Jaký máme přístup k aramejštině, jíž mluvil Ježíš, nebo k hebrejštině? Žádný novozákonní spis se nám v těchto jazycích nezachoval. Dokonce i List Židům známe pouze řecky. A kdo umí řecky tak dokonale, aby ji cítil jako ti, pro něž byla živým jazykem? Často si kladu otázku: „Pane Bože, jaká je tvoje pedagogika, proč jsi nemluvil jasněji?“ Zalíbilo se Bohu mluvit skrze Ježíše tehdy, kdy nebyly počítače, diktafony, a jeho hlas se ztratil. Proč právě tak? Cesta víry není snadná, těžko na ní hledat prosté, jednoznačné odpovědi.

Znamená to, že při popisu posledních věcí se nemůžeme dobrat pravdy?

Částečně ano, ale ve velké míře jsme my sami vinni naším zmatkem v otázce těchto nejdůležitějších posledních událostí. I když jsme si zvykli hovořit o posledních věcech, není to nejlepší přístup, když myslíme v eschatologii v předmětných, místopisných kategoriích, protože je tímto způsobem zbavujeme reálnosti a často se chováme ba až dětinsky. Teologové někdy upadali do extrémů, když řešili, v jakých tóninách budou hrát andělé na trouby v den posledního soudu, zda v dur či mol nebo jaká bude teplota pekelného ohně. To je opravdu extrémní pomatenost. Ve velké míře jsme ale nejistí v učení a interpretaci Ježíšových slov, protože nepovažujeme za důležité to, co je nejpřístupnější – podobenství. To nejsou jen hezké naučné příběhy, ale velké obrazy, v nichž se ukrývají neobvyklé závěry. Výjimečná je v tomto směru patnáctá kapitola Lukáše. Ježíš je uprostřed naslouchajících farizeů a těch, kteří se pohoršovali nad jeho učením. Začíná vyprávět příběh o ztracené ovci, o ztraceném penízi a nakonec o marnotratném synu, který opustil domov. Hrdinové těchto příběhů se zdají jednat neracionálně. Kde je tu logika, rozum a dokonce i moudrost? A přece pomocí těchto příběhů nám chtěl Ježíš něco říci o Otci a tím i o konci, který je pro nás tak tajemný. A vize, kterou nám staví před oči, je neobvyklá. Jestli Bůh je ten dobrý pastýř, žena hledající minci, odpouštějící otec – to znamená, že se neshoduje s naší logikou zisků a ztrát, že chce zachránit a na konci cesty se radovat. Bude hledat „dokud ji nenalezne“ (Lk15,4.8). V těch slovech se přece skrývá překvapivý příslib! Ale jak snadno jej lze přehlédnout! Teprve v určitém momentu mých hledání se mi objevilo, jak neuvěřitelnou hloubku v sobě skrývá nevýrazné slůvko „dokud“: „dokud ji nenajde“, „dokud ji nenalezne“.

Mezi Ježíšovými příběhy jsou ale i méně povzbudivé – o soudu. Ježíš v něm mluví o ovcích, které k sobě přivolá, ale i o kozlech, které zavrhne.

Ano, to je podobenství o soudu nad národy, ale domnívám se – připomeňme si, že není důležité, kým jsme byli, ale jací jsme byli. Nejde zde o příslušnost k nějakému náboženství či instituci, ale o lásku. Slova v bibli byla pečlivě volena. Jsou nositeli velmi důležitých sdělení. Proč je překladatelé neberou v úvahu, nemyslí na jiný možný smysl třeba v jediném komentáři, poznámce? Otevírám katolické vydání Bible a čtu: „Pryč ode mne, zlořečení“ (Mt 25,41 – překlad Petrů). Ale tam přece není žádné „pryč“! Syn Člověka říká: „odstupte, odejděte ode mne“, ale v těch slovech necítíte zlobu ani hněv. Ti „zlořečení“ jsou spíše lidmi proklínanými od těch, kteří jim neprokázali pomoc v nouzi.

Podobné je to se závěrem tohoto podobenství, pravděpodobně doplněným evangelistou Matoušem. Jeho tón je zcela jiný, než jakému jsme přivykli. Zde je řeč o těch, kteří půjdou do věčného života a těch, kdo jsou odsouzeni k věčnému utrpení. V originálu je věčné utrpení vyjádřené pomocí slova kólasis. Není to náhodné slovo. Byl jsem již obviňován, že stačí jet do Řecka a tam se přesvědčit, že toto slovo prostě dodnes znamená peklo a že není třeba nad ním mudrovat. To je pravda, v současné řečtině si toto slovo ponechalo tento význam, ale jazyk se vyvíjí a na jeho podobu mají obrovský vliv tak důležité kulturní texty jako bible a jejich interpretace. Proč bylo Klementovi Alexandrijskému nebo Origenovi snazší než nám uvěřit naději všeobecné spásy? V řečtině, v níž vyrostli a hlásali evangelium, a kterou uměli skvěle a měli pro ni cit, v ní slyšeli ještě kořen slova, ze kterého pochází. Jeho původ je v ovocnářství, tzn. ořezávání divokých větví stromů a keřů ne proto, aby člověk tyto rostliny zničil, ale aby nesly lepší, vyšlechtěnější ovoce. Proč tyto významové odstíny nebereme v potaz, zejména v tak významném podobenství, a děláme z něj základ pro strašlivou vizi světa – světa rozděleného navždy?

Možná proto, že toto podobenství mluví o jisté konečnosti. Možná v  perspektivě věčnosti nehrají tyto významové rozdíly až takovou roli nebo mají druhořadý význam. Zdůrazňoval jste přece, jakou roli zde hraje kontext.

Ano, a je na to třeba myslet, když mluvíme o věčnosti. Víme s určitostí, co znamená slovo „věčný“? Jak ho chápal Ježíš, když mluvil o Geheně? Řecké aiõnios pochází od slova aiõn, které znamená epochu, dlouhý časový úsek, takový, který může trvat věky. Toto slovo se objevuje i u Platóna ve smyslu trvání majícího ovšem své hranice. Je třeba se začíst do řeckých textů tehdejší doby, abychom pochopili, jaký má sémantický význam, jak bylo užívané. Podobné je to s hebrejským slovem õlam. V Pentateuchu vystupuje všude tam, kde je řeč o „věčných“ nařízeních (např. sabat) nebo božských příkazech. Jsou věčné v tom smyslu, že člověk není schopen vidět konec jejich trvání. Olam vychází z činnosti ukrývání, říká, že je něco skryté, dokonce nepředvídané, přesahující naše vnímání a zkušenosti. Ale to neznamená, že je lze postavit na roveň s věčností boží. Vidíme již v První Smlouvě, že toto slovo není jednoznačné. Nelze život Boha srovnávat s tím, co se dotýká lidských institucí, pořádků týkajících se naší pouti časem. Předmět musí souhlasit s podmětem, k němuž přísluší. Když tedy čteme, že jedni půjdou do „věčného života“ a druzí do „věčných muk“, pak tyto věčnosti se sobě vůbec nemusí rovnat, ač pro nás by to mohlo znít stejně. Pokud v Ježíšových slovech existuje jistý paralelismus, pak je to paralelismus asymetrie.

Podobných potíží je mnoho a probírat se jimi je skutečně složité. Nedivím se, že bloudíme, že je tolik zmatků s koncem světa, tolik hřímajících kazatelů strašících lidi, neschopných dát jim naději. V bibli nejde ovšem o sladkou vizi dobráckého Tatínka, který odpouští všechno každému a tak nějak samozřejmě, protože je to prostě jeho povinnost. Ježíš mluvil o Geheně. Bude třeba projít očištěním. Naděje apokatastáze nedělá z tajemství spásy amnestii vyhlášenou pro všechny.

Ale neznamená to, že všeobecná spása na konci věků předpokládá určité přinucení?

Žádné nucení neexistuje! Pán Bůh nikoho nenutí. Ježíš v Janově evangeliu říká před svým utrpením: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (J 12,32) a na jiném místě: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec“ (J 6,44). Jsme tedy přitahováni Bohem, nejsme donucováni.

Znak č. 691, prosinec 2012. Z polštiny přeložil Pavel Kouba