Jste zde

Cornelius Jansen

autor: 

Ačkoli z pohledu českých či středoevropských dějin to tak nevypadá, Cornelius Jansen (Cornelis Janssens, 3. 11. 1585 – 6. 5. 1638) výrazně ovlivnil podobu katolicismu celého 17. století. Narodil se do bohaté katolické rodiny žijící v kalvinistickém okolí v Acquoy (Akkooi) na jihu provincie Holland. Stejně jako reformátoři dřívějších staletí se nechal výrazně ovlivnit názory svatého Augustina, což mu vyneslo i označení za kryptokalvinistu, i když se sám vůči protestantismu rozhodně vymezoval. Právě na univerzitě v Lovani, kde studoval a později i vyučoval, probíhaly tehdy konflikty mezi stranou „augustiniánskou“ a „scholastickou“, ne zcela bez kontaktů s tehdejším vývojem zejména nizozemského protestantismu.

Kromě Lovaně, kde studoval v letech 1602 – 1609, jej formoval také pobyt ve Francii – v Paříži a Camp-de-Prats u Bayonne. Roku 1614 byl v Mechelenu vysvěcen na kněze a od roku 1618 byl profesorem biblické exegeze na lovaňské univerzitě. V letech 1626/1627 cestoval do Španělska za králem Filipem IV., aby zabránil zřízení jezuitského studia v Lovani, jež by konkurovalo univerzitě a oslabilo by augustiniánskou stranu.

Roku 1630 vydal spis Oratio de interioris hominis reformatione, věnující se duchovnímu životu podle vzoru sv. Augustina. Rok 1635 přinesl francouzsko-nizozemské obléhání Lovaně, kdy Jansen se v pozici rektora univerzity přímo podílel na obraně města. Tehdy také sepsal spis Mars Gallicus, v němž kritizoval Richelieuovu politiku, kdy Francie v bojích třicetileté války podporovala protestantské síly v bojích proti Habsburkům a dalším katolickým státům. Jinak však byl příznivcem myšlenky osamostatnění Španělského Nizozemí.

V následujícím roce byl jmenován biskupem v Ypres (Iéper), při správě diecéze spolupracoval i se svými názorovými oponenty. Současně však pracoval na dokončení svého životního díla Augustinus seu doctrina Sancti Augustini de humanae naturae sanitate, aegritudine, medicina adversus Pelagianos et Massilienses. Jeho vydání se však nedožil, zemřel na mor v roce 1638. Kniha Augustinus vyšla až o dva roky později péčí Jansenových přátel. První část knihy se zabývá augustinovou polemikou s pelagianismem a semipelagianismem, druhá rozpracovává jeho nauku o prvotním hříchu. Ve třetím díle se pak zabýval otázkou vykoupení člověka. Na rozdíl od Augustina nebyl zastáncem predestinace, věřil, že člověk se může svou vůlí zasadit o to, aby žil v souladu s boží vůlí, aniž by tím měla být umenšena boží všemohoucnost.

Teprve vydání Augustina se stalo počátkem vlastního jansenismu, směru, který výrazně ovlivnil duchovní klima ve Francii a ve Španělském Nizozemí a svůj vliv projevil i ve Spojeném Nizozemí a v některých italských státech. Jansenismus představoval opozici jak vůči papežskému centralismu, tak vůči moci francouzského krále nad církví. Tyto dva mlýnské kameny neumožňovaly vznik bezrozporného myšlenkového systému. Jansenistická kritika „jesuitismu“, jenž byl jansenisty považován za povrchní a pokrytecký, se stala základem osvícenského přístupu k tomuto řádu o století později. Současně však jansenismus přinesl mravní rigorismus založený na negativně pojaté antropologii.

Papežskou přízeň nepřinesl jansenistům ani jejich postoj ve sporu mezi papežem Inocencem XI. a králem Ludvíkem XIV. v 80. letech 17. století, kdy podpořili morálně přísného pontifika ve snaze omezit galikanistické zvyklosti. Poslední velká jansenistická kauza se odehrála ve druhém desetiletí 18. století v souvislosti s papežskou bulou Unigentus, v níž Klement XI. odsoudil názory Pasquiera Quesnela. Tehdy řada francouzských kněží i biskupů se veřejně odvolala proti tomuto papežskému rozhodnutí ke všeobecnému koncilu, což byl krok rovnocenný vyhlášení schizmatu, k němuž však nakonec nedošlo.

Jistým plodem jansenistického hnutí byl také počátek holandského starokatolicismu ve 20. letech 18. století, ten se však dále vyvíjel jiným směrem. Dnes se však k jansenismu hlásí některé sedisvakantistické, konzervativně katolické směry.

Komentáře

Zajímalo by mě, jestli víte, proč se jansenisté (nejen kněží, i jeptišky v Port-Royal) odvolávali proti papežské bule. Myslím, že byste větu o rovnocennosti schizmatu formuloval jinak ;-)

Odvolání se ke koncilu bylo považováno za schizmatický krok minimálně od té chvíle, co se takto odvolal Jan Hus. V eklesiologii i církevním právu, jež se prosadily v římské církvi po kostnickém koncilu, byl navzdory silnému konciliaristickému hnutí postaven papež nad koncil. Odvolání ke koncilu bylo pak výslovně zakázáno (teď nevím přesně kdy a kým) a zakládalo exkomunikaci.

Sama bula Unigentus odsuzovala Quesnelovu knihu Réflexions morales. Tu už předtím zakazovali také někteří francouzští biskupové. Současně však bula znovuotevřela otázku galikánských svobod. Protest proti bule podepsaly desítky biskupů a tisíce kněží, pořád však menšina francouzského duchovenstva, které v 18. století čítalo nějakých 100 000 osob.

Děkuji za odpověď, za sebe jen doplním citát z knihy Moc a tajemství Jezuitů od René Fulop-Millera.

"... mnoho nejvyšších církevních hodnostářů poukazovalo na to, že řada papežem odsouzených Quesnelových vět se dá doslovně najít v Písmu svatém a v Augustinovi".