Jste zde

251 - léto 2013

autor: 

Výročí ve změněné době

Letos si čeští křesťané připomínají dvě kulatá výročí. Roku 863, tedy před 1150 lety, přišli na Velkou Moravu řečtí misionáři Konstantin (Cyril) a Metoděj. Hlasatelé křesťanské víry, překladatelé bible a jiných náboženských textů a zároveň tvůrci slovanské kultury, zakladatelé literatury psané slovansky. A roku 1613, před 400 lety, vyšlo poslední bratrské vydání Bible kralické, čímž byl tento klíčový překlad Písma do češtiny dotvořen a uzavřen.

Obě výročí spojuje důraz na Slovo (s velkým i malým S), Písmo (s velkým i malým P) a Ducha (s velkým i malým D). Cyril s Metodějem i kraličtí dobře věděli, že „víra z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží,“ jak stojí v listě Římanům. A zároveň věřili, že „litera zabijí, ale Duch obživuje,“ takže nechtěli, aby jejich – jakkoli nesmírné – výkony jazykové a překladatelské zastínily to podstatné: otevřít se Duchu Ježíše Krista.

A právě proto by asi nechtěli, abychom dnes zůstali jen u výročí a u konzervativně-nostalgického snění o starých dobrých časech. Doba se změnila. Z hlediska náboženství se za posledních 150 let nálady a postoje proměnily asi víc než za zbylých tisíc let, které nás dělí od soluňských bratří.

Tím vzniká otázka, jak se tato změna může a má projevovat na našem životě v křesťanských společenstvích. První část tohoto letního dvojčísla Getseman se věnuje některým tématům z tohoto okruhu.

Amerika je v mnoha ohledech laboratoří křesťanství. Nikde jinde asi nenajdeme tak pestrou změť různých církví a praxí, takovou náboženskou kreativitu a proměnlivost. Teresa Bergerová se ve svém článku očima Evropanky dívá na nejpočetnější denominaci v USA, katolickou církev, a uvažuje, jaké poučení si z ní lze vzít. Její závěry jsou (zcela správně) trochu skeptické, ale zajímavé.

Filip Härtel se věnuje jednotě církve a dochází k tomu, že z jistého hlediska tato jednota už existuje, může a má se projevovat a nezávisí na organizačním spojení.

A konečně zde je rozsáhlý text Ireny Kopicové Liturgie malé obce. Vychází z autorčiny zkušenosti s životem malé „nekostelní“ římskokatolické obce Společná cesta, jež je přímou dědičkou části podzemní církve z dob komunismu. Líčí různé aspekty liturgie této obce, jež se koná velmi civilně v obyčejném bytě kolem stolu; a tím umožňuje se zamyslet, jaké výhody a nevýhody má toto uspořádání ve srovnání s tradiční chrámovou bohoslužbou.

Druhá část tohoto čísla, složená ze dvou textů, se věnuje zakončení (a také aktivnímu ukončení) lidského života, smrti. První text pochází od René Milfaita a je nadepsán Lidská důstojnost a konec života. Shrnuje stanoviska církví a lékařské etiky především k otázce, kdy se nevyléčitelně nemocnému člověku může vysadit léčba. V době, kdy u Čechů stále stoupá přijatelnost eutanazie, je velice dobré si ujasnit tenkou linku, která dělí vraždu od snahy netrápit umírajícího zbytečně.

A konečně Milan Cisarik uvažuje nad trestem smrti. Jeho závěr je spíše americký než evropský: trest smrti pro lidi jako masový vrah Breivik je přípustný.