Na okraj blahořečení papeže Pavla VI.

Vatikánská „továrna na svaté“, jak se začalo přezdívat Kongregaci pro blahořečení a svatořečení za pontifikátu Jana Pavla II. (1978–2005), který procesy beatifikace a kanonizace výrazně zjednodušil a prohlásil více svatých než všichni jeho předchůdci od 16. století dohromady (konkrétně 482 svatých a 1338 blahoslavených), pracuje na plné obrátky i za papeže Františka. Ten se nezdráhá využít svého práva zjednodušeného svatořečení, tj. že rozhodne o ukončení kanonizačního procesu, udělí „dispens od zázraku“ a rozšíří úctu dotyčného na celou církev.1 Už tak učinil např. v říjnu 2013 v případě svatořečení velké středověké mystičky a františkánské terciářky Angely z Foligna (1248–1309) nebo v prosinci 2013 v případě prvního kněze mezi jezuity Petra Fabera (1506–1546). Tuto tradici oživil již jeho předchůdce Benedikt XVI. v květnu 2012 v případě svatořečení německé mystičky z benediktinského řádu Hildegardy z Bingenu (1098–1179). Ponechme stranou třeba zajímavou podporu papeže Františka pro blahořečení Álvara del Portilla (1914–1994), pravé ruky zakladatele kontroverzní prelatury Opus Dei Josemaría Escrivy (1902–1975, blahoslaven 1992, svatořečen 2002) a jeho prvního nástupce.2

Zajímavým a poměrně moderním fenoménem je slavnostní blahořečení nebo svatořečení papežů. Copak nestačí, že každý papež téměř z povinnosti a s velkou úctou cituje slova svých předchůdců, a to i v případě, kdy usiluje o změny? Copak nestačí, že volbou jména nebo kombinací jmen svých předchůdců vyjadřují papežové kontinuitu (Jan Pavel jako kombinace jmen papežů II. vatikánského koncilu Jana XXIII. a Pavla VI.) nebo naopak volbou dosud nepoužitého jména chtějí vyjádřit snahu o změnu (což je případ současného papeže Františka)? Copak nejsou papežové už za svého života obklopeni takovým ceremoniálem a úctou, včetně oslovení „Vaše Svatosti“ nebo „Svatý Otče“, které navozují pocit svatosti již z titulu samotného úřadu („Svatý stolec“)?3

Odhlédneme-li od nejstaršího období, v němž jsou téměř všichni papežové do 5. století považováni za svaté, je zřejmá souvislost oficiálního posmrtného kultu papežů s rozšířením lidového kultu papeže, který se rozvinul za dlouhého pontifikátu Pia IX. (1846–1878). To souvisí rovněž s vyhlášením papežské neomylnosti a jurisdikčního primátu na I. vatikánském koncilu v roce 1870. Koncem 19. století bylo několik papežů z období středověku prohlášeno za blahoslavené: Urban V. (v roce 1870), Evžen III. (1872), Urban II. (1881), Viktor III. (1887), Inocenc V. (1898). Jiného charakteru bylo svatořečení Pia X. (1903–1914) v roce 1954. Jednalo se o papeže, který oproti řadě svých předchůdců pocházel z velmi chudých poměrů, obnovil praxi časného a častého přijímání eucharistie, usiloval o reformu kurie a církevního práva a nechvalně se proslavil bojem proti tzv. modernismu. Podobně jako v případě populární světice Terezie z Lisieux (1873–1897, blahořečena 1923, svatořečena 1925) zkrátil papež Pius XI. (1922–1939) tehdy předepsanou 50letou lhůtu od smrti pro zahájení procesu a usiloval o svatořečení Pia X. K němu však došlo až po II. světové válce za jeho nástupce Pia XII. (1939–1958). Paradoxem je skutečnost, že za 4 roky po tomto svatořečení Pia X. byl papežem zvolen Jan XXIII. (1958–1963), který na vlastní kůži zažil dusnou atmosféru spojenou s honem na tzv. modernisty. Díky tomu usiloval o jiný styl a dával přednost léku milosrdenství před lékem přísnosti, jak uvedl v úvodní řeči na II. vatikánského koncilu. Pozornost zaměřená na „dobrého papeže“ Jana zastínila Pia X., ke kterému se po koncilu přihlásili odpůrci reforem (Kněžské bratrstvo sv. Pia X.).

Brzy po smrti Jana XXIII. zazněl požadavek, aby byl svatořečen bez předepsaného procesu, pouhým vyjádřením vůle koncilních otců na závěr koncilu (návrh brazilského biskupa Heldera Camary z listopadu 1964). Papež Pavel VI. (1963–1978), tomuto požadavku nevyhověl a na závěr koncilu roku 1965 prohlásil, že hodlá nařídit zahájení standardního procesu s oběma svými předchůdci, tj. kromě Jana XXIII. i Pia XII. V pozadí tohoto rozhodnutí byla snaha o vyváženost, tváří tvář narůstající polarizaci v katolické církvi v souvislosti s probíhajícími reformami. Měla tak být vyjádřena kontinuita mezi oběma v mnoha ohledech odlišnými papeži. Myšlenka úcty k zesnulým papežům na čas ustoupila do pozadí. Teprve Jan Pavel II. se jí chopil a dovedl do konce proces blahořečení Jana XXIII. u příležitosti oslav jubilejního roku 2000. Zřejmě s ohledu na vyváženost spolu s tímto papežem, který usiloval o dialog s moderní dobou a nebál se mluvit o tom, že je třeba do církve vnést čerstvý vzduch, prohlásil blahoslaveným papeže Pia IX. (1846–1878). Ten se proslavil především odsudky různých „omylů moderní doby“, včetně prohlášení, že se papež nikdy nemůže s moderní dobou smířit.

Pokračování snahy o určitou vyváženost dokumentovalo svatořečení Jana Pavla II. spolu s Janem XXIII., které se uskutečnilo 27. dubna 2014. Velké popularitě a volání po rychlém svatořečení papeže-cestovatele Jana Pavla II. si netroufl žádný z jeho nástupců čelit, ačkoliv se jak jeho nástupce Benedikt XVI. (2005–2013) tak současný papež musejí potýkat s problematickým dědictvím právě z doby Jana Pavla II. (např. nedostatečný postup vůči sexuálnímu zneužívání nezletilých kněžími nebo problematická personální politika). Tlaky na svatořečení Jana Pavla II. byly velmi silné, takže měsíc po jeho smrti bylo oznámeno, že bude proces zahájen ihned, bez ohledu na kanonickým právem požadovanou 5letou lhůtu. Dne 1. května 2011 proběhla slavnostní beatifikace. Současný papež využil možnosti prominout prokázaný druhý zázrak jako podmínku pro svatořečení, který u Jana XXIII. scházel, a alespoň společným svatořečení obou papežů dosáhl určité vyváženosti.

Současný papež zdědil probíhající procesy se svými dalšími předchůdci z 2. poloviny 20. století (Pius XII., Pavel VI., Jan Pavel I.). Podle mne byla na místě zcela prostá úvaha, když byli svatořečení Jan XXIII. a Jan Pavel II., proč by nemohl být rovněž svatořečen papež, který velké dílo svého předchůdce II. vatikánský koncil nejen přivedl ke zdárnému konci, ale velmi se zasadil o jeho uvedení do praxe církve? Zvlášť když je současnému papeži Pavel VI. tak blízký. Např. apoštolská exhortace Pavla VI. hlásání evangelia Evangelii nuntiandi z 8. prosince 1975 je hned po návrzích synody biskupů nejčastěji citovaným dokumentem ve Františkově exhortaci Evangelii gaudium z 24. listopadu 2013. Tento dokument současný papež zmínil před tradiční nedělní modlitbou Anděl Páně 19. října 2014 bezprostředně po skončení slavností bohoslužby spojené s blahořečením Pavla VI.: „Byl neohroženým zastáncem misií ad gentes, což dosvědčuje zvláště apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, kterou mínil probudit k rozmachu a závazku misijní poslání církve. A tato exhortace je aktuální stále, má veškerou aktuálnost. Tento aspekt pontifikátu Pavla VI. je příznačné zmínit právě dnes, kdy je Světový den misií.“4 Kontext slavnostní beatifikace netvořila jen „misijní neděle“, ale i závěr mimořádného zasedání synody biskupů, která je rovněž dílem papeže Pavla VI. a během řádného zasedání v říjnu 2015 si biskupové připomenou 50. výročí zaležení této instituce.5

Nepochybuji o tom, že i tuto slavnost současný papež trochu „postrčil“. Dne 5. dubna 2014 vatikánské rádio citovalo prefekta kongregace Angela Amata, že beatifikační proces papeže Pavla VI. se chýlí ke konci, ale pravděpodobně k ní nedojde do konce tohoto roku.6 O měsíc později, 7. května 2014, postulátor procesu informoval o uznání potřebného zázraku na přímluvu Pavla VI. (jednalo se o uzdravení nenarozeného dítěte v pátém měsíci těhotenství, ke kterému došlo v USA v roce 2001) a o pravděpodobném termínu beatifikace 19. října, což bylo 10. května 2014 oficiálně potvrzeno.7

Byl to americký publicista (vatikánolog) Peter Hebblethwaite (1930–1994), který do podtitulu své monumentální (750 stran) biografie Pavla VI. zvolil označení „první moderní papež“.8 Jedním z hlavních důvodů pro toto označení byla skutečnost, že po svém předchůdci převzal II. vatikánský koncil, který je možné považovat za odpověď církve na výzvu modernity. Giovanni Battista Montini (1897–1978), rodák z italské obce Concesio v provincii Brescia, se přes svůj měšťanský původ dostal na papežskou diplomatickou akademii, která byla doménou šlechtických synků. Po půlročním pobytu ve Varšavě v roli nunciova tajemníka (v roce 1923) pracoval v Římě ve Státním sekretariátu, kde se postupně propracoval až na pozici nejbližšího spolupracovníka papeže Pia XII. Jeho odchod z kurie v důsledku jmenování milánským arcibiskupem (1954) a skutečnost, že za života Pia XII. nebyl jmenován kardinálem, se považuje za důsledek zostřené situace v římské kurii v závěru pontifikátu tohoto papeže a nepřízeň vůči jeho osobě. Nový papež Jan XXIII. jej jmenoval kardinálem hned během první konzistoře (18. prosince 1958). Na rozdíl od jiných kardinálů uvítal s nadšením zprávu o svolání II. vatikánského koncilu a v pastýřském listu vyjádřil svůj optimismus: „Bude to největší koncil v dějinách církve... koncil důležitý pro národy a pro srdce lidí, důležitý pro církev a pro cestu lidstva.“9 Spolu s bruselským arcibiskupem, kardinálem Suenensem ho papež Jan XXIII. pověřil, aby na závěr I. zasedání koncilu (4. a 5. prosince 1962) přednesli návrhy na další pokračování koncilní práce. To už nemocný papež tušil, že se dokončení koncilu nedožije (zemřel 3. června 1963). Po krátkém dvoudenním konkláve byl Montini zvolen 21. června 1963 papežem a přijal jméno Pavel VI. Ještě tentýž den oznámil, že koncil bude pokračovat.

Zodpovědně se ujal nelehkého úkolu v souvislosti s II. vatikánským koncilem, neboť jednání se prodlužovala, agenda příliš neubývala a navíc se prohlubovaly rozpory mezi koncilní většinou a menšinou. Právě na tento listopad připadá 50. výročí od vyhlášení tří důležitých koncilních textů, které byly přijaty výraznou většinou koncilních otců a staly se příspěvkem k prohloubenému pojetí církve. Dne 21. listopadu 1964 byly slavnostně zveřejněny věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (LG), dekret o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum (OE) a dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (UR). Předtím ještě došlo k jedné z největších krizí v průběhu celého koncilu. Šlo o tzv. černý čtvrtek dne 19. listopadu1964, kdy bylo zveřejněno, že v již odsouhlaseném textu dekretu o ekumenismu bylo provedeno 19 změn z příkazu „vyšší autority“, které mírně oslabovaly text. Zároveň bylo na poslední chvíli odročeno závěrečné hlasování o deklaraci o náboženské svobodě, a to na základě žádosti asi 200 především španělských a italských biskupů. Kritici deklarace tím dosáhli zdržení hlasování, neboť se téma přesunulo do 4. a závěrečného jednacího období (v roce 1965). Proti takovému jednání vznikla petice, pod kterou se nakonec podepsalo téměř 1000 koncilních otců, ale na faktu to nic nezměnilo.

Na letošní leden rovněž připadlo 50. výročí historické návštěvy papeže Pavla VI. v Jeruzalémě a jeho setkání s konstantinopolským patriarchou Athenagorem v lednu 1964. Při té příležitosti také současný papež vykonal v květnu 2014 návštěvu ve Svaté zemi a v Jeruzalémě se sešel s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem. Další zajímavou paralelou mezi Pavlem VI. a současným papežem by mohl být důraz na méně okázalé vystupování a péče o chudé. Pavel VI. byl posledním papežem, který byl při uvedení do úřadu korunován trojitou korunou (tzv. tiárou). Tu při bohoslužbě 13. listopadu 1964 odložil na oltář ve prospěch chudých na důkaz toho, že církev je matkou chudých a mnohá slova ve prospěch péče o chudé pronesená na koncilu bere skutečně vážně.10

Je zajímavé, že i když mnoho dnes již zažitých věcí v katolické církvi bylo zavedeno velkou zásluhou papeže Pavla VI. (např. lidový jazyk a podoba liturgie, rezignace biskupů po dosažení věku 75 let, volební právo kardinálů do 80 let atd.), stojí přece jen ve stínu slavnějších předchůdců a následovníků (Jana XXIII. a Jana Pavla II.). Proto německý historik Jörg Ernesti (nar. 1966) pro podtitul své nové monografie Pavla VI. zvolil název „zapomenutý papež“.11 Jeho pontifikát navíc bývá spojován s nárůstem polarizace v pokoncilní církvi, např. v souvislosti s vydáním encykliky o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae ze dne 25. července 1968. Pravdou je, že sám papež se situací v církvi hodně trápil. Každopádně současný papež svými odkazy i tímto slavnostním blahořečením připomíná důležitou roli Pavla VI. pro katolickou církev 20. století.

1 Jedná se o tzv. ekvivalentní kanonizaci, kterou podle vysvětlení prefekta Kongregace pro svatořečení Angela Amata charakterizoval Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. (1740-1758) následovně: „Svatý otec nařizuje, aby Boží služebník, ke kterému se podle obecného přesvědčení hodnověrných historiků váže starobylý kult a pověst hrdinských ctností či mučednictví nebo zázraků, byl uctíván ve všeobecné církvi recitací denní modlitby církve a slavením mše svaté v konkrétní den a to bez nějakého formálně definitivního výroku, bez předcházejícího kanonického procesu a bez slavení obvyklé kanonizace“ Kardinál Amato vysvětluje nezvyklou kanonizaci sv. Hildegardy z Bingen, Radio Vaticana, 14.5.2012. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16417

2 Slavnostní beatifikace se odehrála v Madridu 27.9.2014. Vatikánolog John Allen tvrdí, že tato podpora může ukazovat na skutečnost, že papež František může být přece jen trochu konzervativnější než si mnozí myslí. Zároveň že papež zřejmě skutečně nemá rád klerikalismus ve smyslu přehnaného důrazu na moc a privilegia duchovenstva a na Opus Dei je mu sympatický důraz na angažovanost laiků. A za třetí, že papežové a řada církevních představitelů respektují postavení, vliv a organizační schopnosti Opus Dei. Viz ALLEN, John L. Jr. Australian cardinal faces the Vatican’s law of the jungle. Crux, 27.9.2014. Dostupné online: http://www.cruxnow.com/church/2014/09/27/australian-cardinal-faces-the-v...

3 Ještě před více než padesáti lety se papežové nechávali nosit na přenosném trůnu (sedia gestatoria) s trojitou korunou (tiárou) a s vějíři z pštrosích per (flabella). Byl to právě Pavel VI., který s těmito projevy úcty skončil.

4 Pavel VI. byl neohroženým zastáncem misií : papež František před Angelus, nám. sv. Petra. Radio Vaticana, 19.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20969

5 Založení biskupské synody oznámil papež Pavel VI. ve své zahajovací řeči na počátku 4. jednacího období koncilu dne 14. září 1965. Překvapivé rozhodnutí bylo motivováno snahou předejít dalším dlouhým sporům o biskupské kolegialitě, které provázely dosavadní jednání koncilu. Následující den bylo koncilním otcům předloženo motu proprio Pavla VI. Apostolica Sollicitudo (z 15. září 1965), kterým papež synodu biskupů založil. Diplomatický tah papeže slavil úspěch. Odpůrce kolegiality (zhruba 10–15 % sněmovních otců) uspokojilo, že se jedná o papežův poradní sněm bez vlastní iniciativy. Zastánci kolegiality přivítali založení synody jako první krok a očekávali její další rozvoj. Očekávání podpořila zmínka v závěru motu proprio, že synoda se jako každá lidská instituce může časem zdokonalit. K výraznějším změnám však nedošlo. Více viz VAŇÁČ, Martin. Co je synoda biskupů a jak probíhá? Magazín ChristNet, 8.10.2014. Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5373/co_to_vlastne_synoda_biskupu_je_a_jak_pr...

6 Kardinál Amato: Pavel VI. na krok od beatifikace. Radio Vaticana, 5.4.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19946

7 Potvrzen zázrak na přímluvu Pavla VI. Radio Vaticana, 7.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20147

Dekrety Kongregace pro svatořečení. Radio Vaticana, 10.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20173

8 HEBBLETHWAITE, Peter. Paul VI. : the First Modern Pope. New York 1993.

9 Cituji podle KNOPP, Guido. Vatikán : moc papežů. Praha, 2003, s. 182.

10 Podle oznámení arcibiskupa Feliciho. FESQUET, Henri. The Drama of Vatican II. New York, 1967, s. 516.

11 ERNESTI, Jörg. Paul VI. : der vergessene Papst. Freiburg im Breisgau, 2012.