Jste zde

Křesťanské církve v českých zemích v 60. letech (1960 – 1968)

Tento článek je kapitolou z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspevek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvím v letech 1918 – 2000, která byla v roce 2001 předložena a obhájena na závěr kombinovaného studia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Společenská situace v 60. letech

„V následujících letech se mnoho změnilo ve smýšlení českého lidu i jeho představitelů. Značná část českých vzdělanců se již před válkous Hitlerem přikláněla ke komunismu, vedena spíše jen citem než vědeckým studiem marxismu. Ale koncem éry Novotného stále častěji bylo slyšet výrok:‘Takhle jsme si to nepředstavovali!’“ [1]Tak Dominik Pecka stručně charakterizoval jisté rozladění nad vývojem ve společnosti v šedesátých letech.

V průběhu šedesátých let docházelo v Československu sice k pozvolným, ale přesto dostatečně zřetelným změnám v politice a ve společnosti. [2] Můžeme vysledovat několik hlavních příčiny tohoto vývoje:[3]

·        V roce 1960 byla přijata nová ústava (ústavní zákon z 11. července 1960, č. 100/1962 Sb. ), která na jedné straně upevnila státní centralismus a ve svém textu zakotvila vedoucí roli komunistické strany a její ideologie ve státě, na druhé straně například zmírňovala tvrdost trestního zákona. Do názvu republiky ústava přidala slovo „socialistická“, čímž měla být vyjádřena skutečnost, že kýžené socialistické společnosti již bylo dosaženo.

·        Léta 1961 až 1964 jsou poznamenána hlubokou hospodářskou krizí, která způsobila krach 3. pětiletého plánu a byla impulsem pro ekonomické reformy zahájené roku 1965. V roce 1963 došlo zároveň k rehabilitaci vedoucích komunistů odsouzených v politických procesech.

·        Významný vliv na české politické představitele měly změny v politice Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), tzv. druhá vlna destalinizace po XII. sjezdu KSSS (v říjnu 1961), a její aplikace na československé poměry navzdory odporu řady komunistických funkcionářů.

Tyto příčiny měly za důsledek evidentní zmenšení pocitu strachu ve společnosti. V neposlední řadě působila také zvyšující se životní úroveň, která umožnila změnu životního stylu, včetně větší možnosti zahraničních cest od poloviny šedesátých let. [4]Vývoj postupného uvolňování ve společnosti nabyl svého vrcholu v období Pražského jara (leden až srpen 1968).

Církevní politika státu v 60. letech

Postupující liberalizace ovlivnila církevní politiku státu spíše nepřímo. Charakteristické jsou v šedesátých letech několikeré amnestie, z nichž největší byly dvě: první v roce 1960, druhá v roce 1962. [5]Desetitisíce politických vězňů vyšlo z věznic a táborů. Mezi nimi bylo velké množství kněží a laiků vězněných pro víru. Přestože se zpravidla nedostali k jiné práci než manuální, významně ovlivnili své okolí: mnozí dlouholetým vězněním nezatrpkli a dokonce si po odchodu z vězení leckdy počínali svobodněji než ti, kdo vězení neokusili a žili ve strachu, že se tam dostanou.

Na evangelické věřící, kteří byli v padesátých letech pronásledováni a vězněni pro víru méně systematicky než katolíci, nezřídka hluboce zapůsobilo setkání s právě propuštěnými vězni. Byla to velká rehabilitace římskokatolické církve, která byla často díky starým předsudkům a cílené komunistické propagandě vnímána jako cizorodý prvek v českém národě. Například Ladislav Hejdánek v rozhovoru vzpomínal na silný dojem, který na něm zanechalo setkání s právě propuštěným Oto Mádrem v roce 1966: „Najednou jsem se šíleně zastyděl, že mě nikdy nenapadla myšlenka, že jsou lidi zavřený jenom proto, že jsou katolíci. “[6]

Přes mírné uvolňování ve společnosti je třeba si uvědomit, že přísná opatření proti církvím, především proti církvi římskokatolické, zůstala i nadále v platnosti. Celá řada významných osobností z církevního života zůstala ve vězeních hluboko do šedesátých let (např. Antonín Mandl, Oto Mádr, Josef Zvěřina atd.). Pražský arcibiskup byl i nadále v internaci, která mu byla od roku 1963 změněna v nucené vyhnanství, které Beran trávil v charitních domovech v Mukařově u Prahy a v Radvanově (okr. Tábor). V této době mu byl stále bez soudního rozsudku a bez možnosti odvolání znemožněn nejen výkon jeho úřadu, ale i svobodný pohyb a styk s veřejností.

Když byl svolán Druhý vatikánský koncil do Říma, byli na něj pozváni biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí. Jenže z šesti českých a moravských biskupství nebylo obsazeno ani jedno: arcibiskup pražský Josef Beran, brněnský biskup Karel Skoupý a českobudějovický biskup Josef Hlouch byli v internaci, královéhradecký biskup Karel Otčenášek po propuštění z vězení v roce 1962 pracoval jako dělník, litoměřický biskup Štěpán Trochta byl pod policejním dozorem v charitním domě, olomouckou arcidiecézi spravoval po smrti Josefa Karla Matochy v roce 1961 kapitulní vikář Josef Glogar. Pouze dva biskupové mohli působit v duchovní správě: František Tomášek a Kajetán Matoušek. Po určitém váhání nakonec státní úřady dovolily účast na koncilu z biskupů pouze FrantiškuTomáškovi, který se jej zúčastnil v doprovodu dvou slovenských biskupů (apoštolský administrátor v Nitře Eduard Nécsey a apoštolský administrátor v Trnavě Ambróz Lazík), děkana teologické fakulty v Praze se sídlem v Litoměřicích Jana Merella a dalšího doprovodu, který Jaroslav Škarvada charakterizoval slovy „mírovácká štafáž a fízlové“. [7] Fundované informace o projednávaných otázkách a dění na koncilu publikoval od roku 1963 Jan Merell v Duchovním pastýři.

Horečná jednání mezi státem a římskokatolickou církví vyvolala skutečnost, že dne 10. ledna 1965 jmenoval papež Pavel VI. nové kardinály, mezi nimiž byl také pražský arcibiskup Josef Beran. Kardinálská konzistoř, na které měla proběhnout tzv. kreace kardinálů, byla stanovena na 25. února 1965. Následovalo urychlené, ale složité vyjednávání Vatikánu se státními úřady, aby Beran mohl osobně převzít kardinálský klobouk v Římě. Jednání nakonec dospěla ke kompromisu, když představitelé státní moci s odjezdem Berana souhlasili, avšak s podmínkou, že se již do Prahy nevrátí a zůstane v Římě jako kuriální kardinál. S těžkým srdcem Beran na tento kompromis, který znamenal vlastně vyhoštění z vlasti, přistoupil a dne 19. února odletěl do Říma. [8]Součástí dohody bylo jmenování Františka Tomáška administrátorem pražské arcidiecéze, které papež uskutečnil podpisem příslušného dekretu již 18. února 1965. Dne 22. února 1965 byl Josef Beran papežem Pavlem VI. kreován kardinálem. V Římě se poté Beran zúčastnil zasedání Druhého vatikánského koncilu, kde pronesl památný projev na obhajobu náboženské svobody a svobody svědomí. [9]Ve svém nuceném exilu navštěvoval krajany a emigranty v Německu, Rakousku, Francii, Velké Británii, Norsku, USA a v Kanadě. V Římě založil České náboženské středisko Velehrad. [10]V souvislosti s nuceným odjezdem arcibiskupa Berana do Říma byl František Tomášek papežem Pavlem VI. jmenován dne 18. února 1965 apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Úřad administrátora převzal v březnu téhož roku a vykonával jej až do 11. března 1978.

V Českobratrské církvi evangelické se v roce 1959 zformovala skupina Nová orientace, která byla určitou opozicí k oficiálním představitelům církve. [11]Teologicky kladla Nová orientace důraz především na eschatologii, civilní interpretaci a odpovědnost za společnost. Když byla po hospodářské krizi v roce 1963 částečně uvolněna cenzura, podařilo se akcí řady sborů dosáhnout změny znění připravovaného zákona o rodině a taktéž v prostředí Českobratrské církve evangelické vznikla práce na novém překladu bible, jež se později stala významnou ekumenickou akcí, o které se ještě zmíním dále v textu. [12]

Zajímavou sondu do církevní politiky státu na prahu Pražského jara představuje dokument Plán hlavních úkolů Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury a informací na rok 1968 z počátku roku 1968. [13]Dokument konstatuje, že je sice třeba „občanům,kteří se dosud nezbavili náboženských předsudků, zajistit možnost náboženského vyžívání“, ale rozhodně nelze připustit žádnou činnost, která by zvyšovala religiozitu, probíhající dialog mezi křesťany a komunisty musí být „chápán jako jeden z prostředkůk překonávání náboženského myšlení věřících, jako specifická forma ideologického boje o vítězství socialistické a komunistické perspektivy ve vědomí lidí“, je třeba podporovat „progresivní síly v církvích“, nelze ani opomenout důležitý úkol „u nekatolických církví využívat jejich historického antikatolického zaměření k narušování ekumenických snah s katolicismem“. [14]

Oživení ekumenických aktivit v 60. letech

Podnět Druhého vatikánského koncilu

Ekumenickou situaci ve světě i u nás bezesporu významně ovlivnila postava papeže Jana XXIII. a především jím zahájený II. vatikánský koncil, který probíhal v letech 1962 – 1965. [15]Kromě římskokatolické delegace v čele s Františkem Tomáškem byl z tehdejšího Československa pozván na závěrečné zasedání koncilu jako nekatolický pozorovatel také Josef Lukl Hromádka. Závěrečných jednání koncilu se zúčastnil také pražský arcibiskup Josef Beran, kterému státní úřady dovolily vycestovat s tím, že se již nemohl vrátit.

Koncil zmírnil svými reformními kroky řadu napětí vůči protestantským církvím. U některých křesťanů nekatolických církví vzbuzoval koncil oprávněná očekávání, nicméně běžný farník evangelické církve se o koncilní dění příliš nestaral – šlo o jinou církev. Většina katolíků na tom kvůli nedostatečné informovanosti nebyla o mnoho lépe.

Ekumenické semináře v Jirchářích

Ojedinělým počinem na poli ekumenických akcí v šedesátých letech byly ekumenické semináře, které se konaly po několik let v jídelně Husova semináře Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze v Jirchářích. Jedinečnost těchto seminářů spočívala v tom, že evangelická fakulta byla půdou, na které komunistický režim toleroval to, co by jinde nebylo nikdy možné, a za druhé poskytovala setkáním patřičnou autoritu; díky tomu se na seminářích podílelo mnoho evangelických účastníků. Jirchářským setkáním předcházely bytové semináře, které inicioval na počátku šedesátých let Josef Lukl Hromádka ve svém pražském bytě. Na počátku tyto semináře ještě nebyly teoreticky ekumenické, ale prakticky ano. Po roce, kdy se scházelo pravidelně již dvacet až třicet účastníků, se často stávalo, že někdo přivedl svého známého, který ne vždy byl z Českobratrské církve evangelické. Vzhledem k počtu účastníků byly semináře na podzim v roce 1963 přeloženy do jídelny v Jirchářích.

V Jirchářích se scházelo tolik lidí, přibližně padesát až sto účastníků, pražských i mimopražských, že bylo třeba jasně organizovat program. Josef Lukl Hromádka na setkání neměl tolik času a tak se postupně vytvořilo organizační jádro skupiny přibližně třicetiletých osob, do které patřili jak evangelíci (Ladislav Hejdánek, Jakub S. Trojan), tak i katolíci (Jiří Němec, Václav Frei a Jan Sokol). Setkání se scházela jednou za čtrnáct dní a program vždy tvořila krátká modlitba a pak přednáška s následnou diskusí.

Kromě Josefa Lukla Hromádky (děkan fakulty v letech 1950 – 1966), který nad setkáními držel díky své silné politické pozici svouochranou ruku, se seminářům z evangelické strany věnovali další profesořievangelické fakulty, Josef Bohuslav Souček (děkan fakulty v letech 1966 –1970), Jan Milíč Lochman, Amedeo Molnár, Josef Smolík a někteří mladšíteologové. [16]Československou církev v diskusích reprezentoval především Zdeněk Trtík,profesor dogmatiky na Husitské evangelické bohoslovecké fakultě. Z profesorůkatolické teologické fakulty, která sídlila v Litoměřicích, sejirchářských seminářů občas zúčastnili Jan Merell, Josef Kubalík a FrantišekKotalík. Několik přednášek přednesl Metoděj Habáň a v diskusích byli aktivní amnestovaní katoličtí teologové, Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Oto Mádr a Bonaventura Bouše. [17]

Za velký přínos seminářů považují někteří jejich účastníci skutečnost, že se ukázalo, že k polarizaci mezi diskutujícími nedocházelo mezi ale napříč konfesemi. Jistě překvapující bylo pro mnohé zjištění, že „mám blíže k některým lidem z jiné církve, než k některým z církve vlastní“. [18]Konzervativní část katolických účastníků, mezi něž patřil např. Kazimír Večerka, kolem kterého se shlukovala řada mladých lidí, chápala ekumenické styky jako hrozící nebezpečí. [19]K otevřenějšímu katolickému křídlu patřili např. Jiří Němec, Jan Sokol, Václav Frei a z mimopražských např. Karel Flosman. Na evangelické straně se polarizace projevovala jinak, neboť ti, kteří se ekumenickými setkáními nesouhlasili, se jich většinou neúčastnili. To souvisí s jiným charakterem protestantského konzervativismu: „Chce, aby mu všichni dali pokoj a chce se nábožensky vyžívat. “. [20]

Z dalších konfesí se účastnilo několik lidí z Československé církve, která měla obecně silnější protikatolické nasměrování než Českobratrská církev evangelická. Vzhledem k tomu, že se však hovořilo o mnoha tématech,která tvořila konfliktní pole mezi konfesemi, postupně se pnutí uvolňovalo. Setkání kladla silnější důraz na osobní stanovisko, než na opakování konfesních pravd. Ojediněle se účastnili i někteří lidé z řad pravoslavných, ale byli velmi zdrženliví, nezapojovali se aktivně a vystupovali spíše diplomaticky. Přicházeli také dialogicky otevření marxisté jako Milan Machovec, Vítězslav Gardavsky či Erika Kadlecová.

Jirchářská setkání se rozvíjela v době koncilu, který byl proto účastníky silně prožíván. Přednášela se nejrůznější témata a autoři (např. zahraniční Yves Congar, Hans Küng, Karl Rahner, ale i čeští autoři jako Emanuel Rádl). Tato setkávání, jež měla teoretickou povahu, vyústila i v některé praktické aktivity: připravovaly se překlady určitých textů, probíhala setkání s mládeží, kterým se obětavě věnoval Jan Milíč Lochman, četly se patristické spisy (např. Řehoř Veliký) s Amedeo Molnárem.

Semináře v Jirchářích skončily na počátku normalizace. Josef Lukl Hromádka v roce 1969 zemřel, Josef Bohumil Souček vzhledem k zhoršenému zdravotnímu stavu se již seminářům nemohl věnovat. Zároveň sílil tlak ze strany komunistického normalizačního režimu na jejich zastavení a nový děkan fakulty František Mrázek Dobiáš, který nastoupil koncem roku 1970, se proto rozhodl v setkáních již nepokračovat.

Podle vzpomínek Tomáše Halíka na ekumenické semináře v Jirchářích volně navazovala příprava Ekumenického hnutí inteligence a studentstva, jehož přípravný výbor se scházel v bytě u Hejdánků. Toto hnutí se už nestačilo právně legalizovat a bylo jako jedna z prvních „kontrarevolučních organizací“v roce 1969 zakázáno.[21]

Příklady dalších ekumenických setkání

V šedesátých letech se konala řada dalších ekumenických setkání, ovšem pro nedostatek pramenů je není dosud možné všechny přesně zmapovat. Uvádím pouze několik významnějších, které se mi podařilo zjistit buď na základě literatury či vzpomínek některých účastníků. Tato setkání probíhala částečně v soukromí, částečně na farách. Jejich rozmanitost je dána tím, že vznikala zdola, na základě osobních kontaktů nebo díky konstelacím v jednotlivých farnostech nebo sborech. Nikdy však nedosáhla rozměrů ekumenického semináře v Jirchářích. Ani jich dosáhnout nemohla jednak z důvodů geografických, neboť se nekonala v Praze, jednak nikdy nemohla dosáhnout polooficiálního charakteru, který komunistický režim Jirchářům toleroval.

Příkladem větších neformálních setkávání v šedesátých letech mohou být např. ta, která se konala v Uhříněvsi u Prahy. V této obci byl ekumenicky otevřený evangelický farář Jiří Petřík. Jeho dcera se provdala za katolíka J. Dobrovolského, který bral svůj sňatek jako příležitost k praktickému ekumenismu. Setkávalo se zde dvacet až třicet osob, katolíků i evangelíků, kteří z větší části dojížděli z Prahy. Program tvořila nejčastěji modlitba, kázání či přednáška a následná diskuse. Z katolické strany se účastnili především laici. Kněžím v účasti podle pamětníků pravděpodobně bránila jak disciplinární pravidla, tak i osobní nechuť. Jednou se prý podlouhém přemlouvání zúčastnil místní katolický děkan, jehož vystoupení bylo velmi rozpačité. V tomto případě se ukázala charakteristická mimoběžnost myšlení. [22]

Kromě výše zmíněných spíše intelektuálně laděných setkávání existovalo velké množství neformálních ekumenických kontaktů, které se zakládaly na obyčejných mezilidských vztazích v rámci farností. Svědectví ojednom zajímavém příkladu zaznělo na kněžském dni 26. března 1992 v Olomouci. Školské sestry de Notre Dame v Javorníku dobře vycházely a spolupracovaly s místním farářem Českobratrské církve evangelické Adolfem Petrem, který v obci působil od roku 1956. Časem se rozvinula pestrá spolupráce, nejen manuální. Sestry působily jako překladatelky v evangelickém sboru, když tam zavítala návštěva ze zahraničí, nebo tam hrály na harmonium při bohoslužbách. Evangelický farář se naopak účastnil katolických bohoslužeb při příležitosti obláčky sester. V Javorníku se též konaly pod vedením faráře Petra ekumenické brigády mládeže. [23]

Jistý ekumenický charakter měl také seminář marxisticko-křesťanského dialogu, který se konal pod záštitou Milana Machovce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Určitou obdobou téhož byly např. soukromé semináře v bytě Pavla Flosse v Olomouci.

Ekumenický překlad bible

V šedesátých letech se také zrodil projekt překladu bible. Práce na něm dostala později ekumenický charakter. Jednalo se původně oevangelickou iniciativu, jejímž cílem měl být nový a srozumitelný překlad bible. [24]V lednu 1961 začala pracovat skupina pro překlad Starého zákona pod vedením M. Biče a v září 1961 skupina pro překlad Nového zákona pod vedením Josefa Bohuslav Součka, který však zemřel v roce 1972. Po jeho úmrtí vedl novozákonní skupinu nejprve Jindřich Mánek (+1977) a po něm Petr Pokorný. Práci na překladu Starého zákona začalo původně 8 českobratrských evangelických kazatelů. Postupně se obě skupiny rozrostly do ekumenických komisí. [25] Práce nanovém překladu se účastnili i zástupci římskokatolické církve. [26]Mezi překladatele v 70. letech zavítal také pražský arcibiskup František Tomášek, který práci překladatelské komise pozorně a se zájmem sledoval. Na katolické straně však nechyběli ani kritici ekumenické překladatelské práce. [27]Po prvním vydání ekumenického překladu celé bible v roce 1979 požádal pražský arcibiskup překladatelskou skupinu, aby přeložila také deuterokanonické knihy. Katolické vydání ekumenického překladu, tj. včetně deuterokanonických knih, vyšlo začátkem roku 1988 s vročením do roku 1985, protože původně plánované vydání u příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje se poněkud zpozdilo. [28]

Jak uvedl Jan Sokol, jeden z římskokatolických zástupců v překladatelské skupině: „Všichni, kdo se překladu zúčastnili, dostali velkou ekumenickou školu a ten vliv je, myslím, trvalý. . . Při překladu byly skupiny lidí, kteří si byli názorově blízcí, ale nebylo to konfesně rozlišené. K ekumenickým střetům nedocházelo, neboť se jednalo o skupinu odbornou. “ [29]Ekumenický překlad bible skutečně patřil k významným ekumenickým aktivitám v období nesvobody církví a pro některé křesťany byl důvodem k naději nad životaschopností křesťanství v totalitním státě, jak to např. v předvečer listopadu 1989 vyjádřil Karel Skalický: „Jestliže čeští křesťané dokázali v tak nepříznivých podmínkách uskutečnit vědecky tak náročné a jazykově tak vytříbené dílo, věru netřeba malomyslnět. Dokázali nejenom, že jsou důstojnými pokračovateli Kralických, alei našich prvních věrozvěstů. . . Toto slovo Božích písem tu dnes je nejen teologicky, ale i jako literárně významný počin. A i ono představuje výzvu: Slyšte Čechové slovo, jež sílí srdce i rozum. Opět se nám zažíhá světlo v temnotách a my máme opět možnost dát se jím osvěcovat. Budeme mítk tomu dostatečnou otevřenost srdce a rozumu? Věřím, že ano!“ [30]

Pražské jaro a křesťanské církve

Určité náznaky „procitání v církvi“ se objevovaly již ve druhé polovině šedesátých let. Pro římskokatolickou církev bylo významnou událostí jmenování tajně vysvěceného biskupa Františka Tomáška apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze (dne 18. února 1965): „Biskup Tomášek si získával důvěru věřících jen postupně. Přesto jako by se jeho příchodem do Prahy vlila do života arcidiecéze nová krev. Pan biskup objížděl farnosti a mnohé tak probouzel ze spánku. Uděloval svátost biřmování, což po léta nebylo vždy veřejně možné, všude prosazoval liturgickou reformu. “ [31]Právě provádění liturgické reformy, pro které byly ve všech diecézích zřízeny liturgické komise, bylo impulsem pro oživení církevního života v Československu a vytvořilo určitý prostor pro dialog.

Nastoupení nového politického kurzu, který získal na síle Dubčekovým zvolením do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968, nebylo spojeno s okamžitou reakcí jednotlivých církví. Jako první z církví zřejmě zareagovala Českobratrská církev evangelická, která již před lednem roku 1968 patřila k politicky nejaktivnějším církvím v Československu. Dne 8. února 1968 odeslal Svaz českobratrského evangelického duchovenstva dopis předsednictvu Národního shromáždění, ve kterém představitele parlamentu požádal o jednání, aby mohl přispět k překonávání lhostejnostipo době „zkušeností s deformovanými politickými programy“. [32]Přestože odpověď adresáta byla značně neutrální, nepolevovala snaha představitelů Českobratrské církve evangelické o zapojení se do diskusí ořešení společenských otázek.

V případě římskokatolické církve trpká zkušenost s tvrdým pronásledováním státními orgány vedla k opatrnosti vůči ohlašovaným změnám. Dne 7. února 1968 odeslali někteří biskupové a kapitulní vikáři ministru kultury a informací Karlu Hoffmannovi k projednání text, který chtěli odevzdat při slyšení u nového prvního tajemníka ÚV KSČ. Oproti dopisu Svazu českobratrského evangelického duchovenstva volili opatrnějšíformulace, když naznačovali zájem církve o účast na demokratizaci společnosti. [33]Složitost a různorodost situace v římskokatolické církvi dokumentuje dopispředstavitelů Mírového hnutí katolického duchovenstva z 15. února 1968 zaslanýÚV KSČ u příležitosti 20. výročí únorových událostí, ve kterém se mimo jinéhovoří o komunistických zákonech jako o šťastném a moudrém kroku, jež vyhovujecírkvi i státu. Počátkem března dokonce ministra Hoffmanna navštívila delegace Mírového hnutí katolického duchovenstva v čele s Josefem Plojharem, aby jej nejen ujistila o své loajalitě, ale zároveň upozornila na nebezpečné snahy věřících, kteří požadují, aby státní správa začala jednat s právoplatnými mluvčími církve, tj. s biskupy. [34]

Tento postup „mírových kněží“ vzbudil velkou nelibost u katolických laiků i kněží, což vedlo k celé řadě aktivit. [35]Dne 12. března 1968 se sešlo asi šedesát katolíků v bytě rodiny Kaplanů, přičemž předmětem jednání tohoto víceméně „nahodilého katolického sněmu“ byla výměna názorů na současnou vnitropolitickou situaci a probírání otázky, jaký postoj k ní mají zachovat katolíci.V rámci tohoto setkání byla vyslána delegace k Františku Tomáškovi ve složení Vladimír Rudolf, Oto Mádr, Jiří Němec a Václav Vaško, jež se stala základem arcidiecézní pastorační rady. [36]Další spontánní akce kněží a laiků vznikaly po celé zemi. Po dlouhé době také zazněl „hlas pravé církve“ veřejně, když Literární listy publikovaly dne 21. března 1968 otevřený list katolíků vězněných pro víru prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi, v němž se mimo jiné uvádělo: „Sympatický program normalizace poměrů a demokratizace veřejného života by se hned na počátku usvědčil z neupřímnosti a odsoudil k nezdaru, kdyby nechal věřící část občanského společenství při vědomí, že bude dále diskriminována. . . Nechceme privilegia ani mocenské pozice, ale potřebujeme mít své normální místo vedle druhých. “ [37]Téměř současně byl Dubčekovi odeslán jiný dopis, který podepsalo kolem statisíc věřících, včetně všech českých biskupů.

Dne 20. března 1968 František Tomášek vydal dva pastýřské listy, jeden byl určený věřícímu lidu a druhý kněžím, ve kterých vyjádřilvděčnost za uchování víry v těžkých dobách a zdůraznil odpovědnost křesťanů za věci veřejné. Následujícího dne na Tomáškovu výzvu rezignovalo celé české předsednictvo Mírového hnutí katolického duchovenstva, jehož zasedání se konalo v režii Vladimíra Rudolfa. Místo tohoto hnutí postupně vzniklo Hnutí koncilové obnovy, jehož návrh akčního programu vyšel v Katolických novinách dne 4. dubna. Hnutí bylo brzo přejmenované na Dílo kocilové obnovy (zkratka DKO). [38] Velkolepou událostí byl sjezd Díla koncilové obnovy na Velehradě ve dnech 13. – 14. května 1968. Po tomto sjezdu začala intenzivní činnost ve všech diecézích. [39]

Rozpad Mírového hnutí katolického duchovenstva a aktivity Díla koncilové obnovy sledovali komunističtí představitelé s určitým znepokojením, neboť i za „socialismus lidskou tváří“ existovala nadále tři tabu: socialismus, vedoucí úloha KSČ ve společnosti a přátelství se Sovětským svazem. [40]Více než abdikace prezidenta Antonína Novotného byla pro církev důležitější změna ve funkci ředitele Sekretariátu pro věci církevní při Ministerstvu kultury, kde obávaného Karla Hrůzu nahradila Erika Kadlecová, jež si záhy získala důvěru křesťanských církví. [41]Již v dubnu došlo k obnově jednání mezi státem a římskokatolickou církví. [42] Postupně se do čela diecézí vrátili biskupové Karel Skoupý, Josef Hlouch a Štěpán Trochta, pouze v případě Karla Otčenáška byl stát neústupný. Mnoha kněžím bylu možněn návrat do duchovní správy, na katolické teologické fakultě v Litoměřicích začali působit dosud pronásledovaní a věznění teologové a v Olomouci byla zřízena pobočka litoměřické fakulty. O řeholích prohlásila Generální prokuratura, že existují právně dále, že nikdy nebyly zrušeny a žemohou v mezích zákona obnovit řeholní život. [43]Několik měsíců bylo jak na poli politickém tak v oblasti církevní nabito množstvím událostí, které zde není možné ani vypočítat, přičemž o některých sezmíním později v kapitole o období normalizace, kdy mnohé akce ještě krátce dobíhaly.

Za nekatolické církve je třeba zmínit minimálně rozhodný hlas Českobratrské církve evangelické, po jejímž prohlášení ze dne 14. března1968, zaslaném nejrůznějším stranickým a státním institucím, následovalo nové memorandum z 24. dubna, které obsahovalo konkrétní požadavky na odčinění křivda návrh budoucí úpravy vztahu mezi státem a církví. [44]

Ještě v předvečer okupace byl v Praze dne 20. srpna 1968 za účasti pražského arcibiskupa Františka Tomáška zahájen teologicko-pastorační kurz kněží pražské arcidiecéze. Kurz měl trvat několik dní, ale hned následujícího dne musel být ukončen, neboť řada kněží se kvůli sovětské okupaci narychlo vrátila do svých farností.

Období relativní svobody v době Pražského jara 1968 bylo příliš krátké nejen na to, aby vyřešilo všechny dlouhodobě nashromážděné problémy v oblasti církevní politiky, ale rovněž aby dílčí změny a nápravy křivd měly trvalejší charakter. S postupující normalizací byly postupně všechny aktivity utlumeny a zakázány.

Křesťané proti sovětské okupaci

Okamžitě po okupaci Československa 21. srpna 1968 reagovaly jednotlivé církve a církevní organizace a ve svých prohlášeních vyzývaly k občanské statečnosti a vytrvalosti, podporované pevnou vírou a nadějí. [45]Nejznámějším byl pravděpodobně dopis Josefa Lukla Hromádky z 22. srpna 1968, kterým se obrátil se svým protestem na velvyslance Sovětského svazu S. V. Červoněnka. [46] Memorandum Josefa Lukla Hromádky, mimo jiné nositele Leninova řádu a vášnivého zastánce socialismu po roce 1948, mělo velký ohlas především ve světových evangelických církvích.

Ekumenicky významnou událostí bylo společné prohlášení zástupců církve katolické, pravoslavné i církví protestantských ze dne 2. září 1968, které jednoznačně podpořilo státní vedení a polednovou politiku, mimo jiné vyzývalo: „Buďme strážnými svých bližních před každým mravním pokušením a politickým scestím… Zachovejme klid a ve všem dobré svědomí. Nezradit dané slovo, nezklamat přátelství a neztrácet naději!“ [47]

Pozadu nezůstal ani Sekretariát pro věci církevní, který vesvém dopise duchovním a věřícím všech církví uváděl: „Východisko je jenom v aktivitě nás všech. V jednotě, ve vytrvalosti. Nedej se zmást, i kdyby se vysílače odmlčely… Jen pro zrádce není návrat. Jen pro lhostejné není budoucnost. Jen vyděšení si připravují osud otroků. “ [48] Na konci roku 1968 Sekretariát ještě hodnotil dosavadní vývoj s nadějí, což dokumentují slova Eriky Kadlecové na jubilejním shromáždění Českobratrskécírkve evangelické dne 1. prosince 1968, kde prohlásila, že úřad se v rámci svých kompetencí a možností snaží uskutečňovat na svěřeném úseku zásady polednové politiky, a že i nadále trvá platnost snah o odstranění deformací. [49]


[1] PECKA, Dominik: Starý profesor vzpomíná. Vlastní životopis. Praha 1996, s. 257.

[2] Postupné uvolňování v 60. letech zde konstatuji jako skutečnost, aniž bych se chtěl pouštět do dnes populárních diskusí o tzv. mýtu šedesátých let, viz ŠVANDA,Pavel: Šedesátá léta jako mýtus o osvobození. In: FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří(ed. ): Koncil a česká společnost. Brno 2000, s. 17 – 27. Atmosféru 60. let zajímavým pohledem hlavních aktérů Pražského jara 1968 přibližují různé vydané vzpomínky, např. : CÍSAŘ, Čestmír: Člověk a politik. Kniha vzpomínek a úvah. Praha 1998 a HOCHMAN, Jiří (ed. ): Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha 1993.

[3] Podle KAPLAN, Karel: Československo v letech 1953 – 1966. Společenská krize akořeny reformy. Praha 1992, s. 87 – 88.

[4] O „pootevření se československé společnosti Západu“ s příslušnými statistickými čísly viz KAPLAN, Karel:Československo v letech 1953 – 1966, s. 89 – 91.

[5]Nejrozsáhlejší amnestie proběhla v květnu roku 1960. V té době opustil vězení např. Václav Vaško. Viz VAŠKO,Václav: Ne vším jsem byl rád. Vlastní životopis. Kostelní Vydří 1999,s. 258.

[6] Rozhovors Ladislavem Hejdánkem.

[7] Citace Škarvady podle knihy Kardinál Tomášek. Svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi, s. 24. Seznam oficiálních členů delegace, kteří z Ruzyňského letiště odcestovali 10. října 1962 na první zasedání koncilu viz článek Dobro a pokoj i na této zemi. Duchovní pastýř 12, 1962, č. 2, s. 162 – 163.

[8] Po roce 1989 se objevily dvě různé vzpomínky na „propuštění“ Josefa Berana do Říma. Podle jedné verze k Beranovu propuštění přispělo setkání papeže Pavla VI. s československým prezidentem Antonínem Novotným v sídle Spojených národů v New Yorku. Viz VODÁČEK, Adolf: O kardinálu Josefu Beranovi.Katolický týdeník 1991, č. 31, s. 4. Podle bývalého arcibiskupova sekretáře Jaroslava Škarvady „tato dojemná pohádka pravdě neodpovídá“, neboť odlet do Říma byl důsledkem Beranova jmenování kardinálem. O tom, že se nebude moci z Říma vrátit, s ním nikdo nejednal, ale dozvěděl se to teprve od tehdejšího vatikánského vyjednavače a pozdějšího kardinála Casaroliho. Pro arcibiskupa to byla jednaz nejbolestnějších chvil jeho života. ŠKARVADA, Jaroslav: O kardinálu Josefu Beranovi – tentokrát podle pravdy. Katolický týdeník 1991, č. 27, s. 4.

[9] Text projevuviz např. sborník II. vatikánský sněm. Příprava a průběh. Řím 1966, s. 287 –289. Projev pro kardinála Berana připravil Alexander Heidler z podnětuněmeckých biskupů. JANDOUREK, Jan: Tomáš Halík. Ptal jsem se cest. Praha 1997,s. 134.

[10] Beran onemocněl rakovinou a v srpnu roku 1968 podstoupil operační zákrok ve Stuttgartu. Zemřel dne 17. května 1969 v Římě v české koleji Nepomucenum, kde od svého příjezdu do Říma bydlel. Když pražská vláda odmítla dát povolení k převozu jeho těla do Prahy, rozhodl papež Pavel VI. , aby zesnulý arcibiskup byl pohřben v kryptě pod basilikou sv. Petra v Římě poblíž hrobu sv. Petra, což se také dne 22. května stalo. Smuteční obřady v římské bazilice sv. Petra vykonal pražský administrátor František Tomášek. BUBEN, Milan M. : Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 25 –29.

[11] O Nové orientaci viz PFANN, Miroslav: Nová orientace v Českobratrské církvi evangelické. Středokluky 1998.

[12] Cesta církve 1945 – 1989. Protestant 1993, č. 9, s. 12 – 15.

[13] CUHRA,Jaroslav: Církevní politika KSČ a státuv letech 1969 – 1972. Praha 1999, s. 11–12.

[14] Tamtéž.

[15] Nejnovějise vlivu Druhého vatikánského koncilu na českou společnost věnuje sborník FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří (ed. ): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského konciluv Čechách a na Moravě. Brno 2000.

[16] Z evangelické strany údajně zaznívaly určité varovné hlasy, aby při diskusích nepřevládali katolíci a aby byl přítomen vždy nějaký evangelický teolog. Katolických laiků však pravděpodobně přesto bývalo více, neboť po persekucích, kterým byla vystavena jejich církev, vnímali možnost těchto setkání s velkým nadšením.

[17] ROSKOVEC, Vladimír: Ökumenismus von unten. Begegnungender christlichen Intelligenz in den sechziger Jahren. In: VORSTER, Hans (ed. ): Ökumene in Ungarn, der Tschechoslowakei und Polen. Beiheft zur Ökumenischen Rundschau 64. Frankfurt am Main 1992, s. 78 – 82.

[18] Tak charakterizoval své dojmy z diskusí Ladislav Hejdánek.

[19] Kazimíra Večerku charakterizoval Václav Frei následovně: „Byl to laik, doktor filozofie a matematiky, člověk velmi vzdělaný a vystupoval během setkání jako samozvaný cenzor.“ Rozhovor s Václavem Freiem.

[20] Rozhovors Ladislavem Hejdánkem.

[21] JANDOUREK,Jan: Tomáš Halík. Ptal jsem se cest, s. 74.

[22] Informace z rozhovoru s Václavem Freiem.

[23] Vzpomínky sester z Javorníka a Pavla Drgáče viz sborník Prohloubení ducha ekumenismu v církvi dnešní doby. Vizovice 1992, s. 28 – 30.

[24] Miloš Bič na počátky práce na překladu vzpomíná:„Už před válkou jsme cítili, že kralická čeština prodělala za tu dlouhou dobu určité změny. Radikální krok udělal prof. Žilka, který asi 1933 přeložil NZ. Po svém vstupu na fakultu jsem si řekl, že bychom se mohli podívat na SZ. Kdybychom chtěli používat text Kralické, museli bychom dělat mnoho poznámek pod čarou. Se Součkem jsme sdíleli jednu kancelář a hovořili jsme o tom. Souček byl starší a celou válku byl doma, takže mohl pracovat. Já jsem tápal. Vypracoval několik ukázek, jak by mohl kralický text vypadat po revizi. Jednak vybral místa, kde by stačila malá úprava, ale i místa, která by bylo třeba úplně přepracovat. Tyto ukázky uveřejnil a začalo se o tom bavit v naší církvi. V roce 1961 se nás nakonec při farářském spolku sešlo 8 kazatelů – všechno starozákonníci. Proti revizím v SZ nebyl totiž tak veliký odpor veřejnosti jako proti revizi NZ. Řekli jsme si, zkusme to. Byli to všichni žáci prof. Daňka. Byli to jenom faráři a všichni nezapomněli hebrejštinu. Jen já jsem byl s doktorátem. “ Rozhovor s Milošem Bičem.

[25] „Jednal jsem s Merellem, jednal jsem s Kotalíkem. Nebyli mi schopni nikoho doporučit. Neměli hebraisty, protože hebrejština je na katolické teologické fakultě podružný předmět. Tedy mysleli si, že nemají hebraisty. Ti se tam nakonec našli. “ Rozhovor s Milošem Bičem

[26] „Já jsem přišel do novozákonní sekce v roce 1966 a snažil jsem se tam přizvat Merella, ale to se nepodařilo, protože jemu se tam příliš nechtělo. Pak tam začali chodit Jarolím Adámek, Václav Žilinský a nakonec přišel i Antonín Liška. Atmosféra kolem překladu byla naprosto interkonfesionální. Během překladu se na konfesní rozdíly vlastně vůbec nenarazilo. Spíše přišlo ke slovu rozrůznění tradic, kdy protestantům je přirozené znění kralické, katolíkům jiné překlady… Nebo že se o Panně Marii říká, že je kóré – a teď jde o to, je-li to panna nebo dívka atp. “ Rozhovor s Janem Sokolem.

[27] „Zažili jsme pochopitelně i zaťatější postoje. Když jsem šel s ekumenickým překladem za kardinálem Tomáškem, aby ho schválil, bylo to bez potíží, ale některým katolickým teologům se do toho moc nechtělo. Překlad měl ovšem i mnoho kritiků, především na evangelické straně, kteří ho porovnávali s kralickým textem, ale také kritiků katolických. Např. prof. Bogner kritizoval Starý zákon, výhrady měl i Dominik Duka. “ Rozhovor s Janem Sokolem.

[28] Kompletní seznam spolupracovníků obsahují jednotlivá vydání ekumenického překladu. K překladatelské práci existuje řada vzpomínek i odborných textů, viznapř. BIČ, Miloš: Zásady, průběh a očekávané plody práce na novém ekumenickém překladu bible. Křesťanská revue 47, 1980, s. 101 – 103; SÁZAVA, Zdeněk: Tschechische ökumenische Bibelübersetzung. In: VORSTER, Hans (ed. ): Ökumene in Ungarn,der Tschechoslowakei und Polen. Beiheft zur Ökumenischen Rundschau 64. Frankfurt am Main 1992, s. 97 – 102.

[29] Rozhovors Janem Sokolem.

[30] SKALICKÝ, Karel: Postavení církví a věřících v Československu osmdesátých let. Studie č. 126, s. 445.

[31] VAŠKO, Václav: Církev a Pražské jaro. Perspektivy 1997, č. 6, s. 5.

[32] CUHRA, Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972. Praha 1999, s. 13.

[33] Tamtéž, s.13 – 14.

[34] Tamtéž, s.14. Viz též VAŠKO, Václav: Pátá kolona v církvi. Praha 1996, s. 11.

[35] Vzpomínky přímého účastníka těchto událostí viz VAŠKO, Václav: Ne vším jsem byl rád, s. 280 – 284.

[36]Arcidiecézní pastorační radu jmenoval František Tomášek dne 15. března 1968.Tamtéž, s. 283.

[37] Cituji podle VAŠKO, Václav: Ne vším jsem byl rád, s. 280.

[38] O Dílu koncilové obnovy viz tamtéž, s. 286 – 295.

[39] „Byla však i smutná setkání, která bych rádpominul, ale zkreslil bych tím vývoj v církvi, který nebyl bezkonfliktní. Zdroje napětí byly dva: politický a ideový. Za politickým stáli kněží, které Pražské jaro připravilo o moc a funkce získané díky Gottwaldovu, Zápotockému a Novotného režimu. Ideové napětí se odehrávalo mezi těmi, kdo koncil, liturgickou reformu, ekumenismus, zvýšená práva (i povinnosti) laikův církvi přijímali s radostí, a těmi, kdo se ke koncilu a všemu, co přinesl, stavěli s nedůvěrou nebo až nenávistně, jako k dílu zednářů, kterým se podařilo proniknout do církve. V pozadí těchto negativních jevů byl strach a nedostatek víry, že Duch svatý je v církvi trvale přítomen. Tak došlo i u nás ke vzkříšení katolického fundamentalismu s projevy intolerance a neochoty vést dialog s jinak smýšlejícími.“ VAŠKO, Václav: Ne vším jsem byl rád, s. 289.

[40] VAŠKO, Václav: Církev a Pražské jaro. Perspektivy 1997, č. 6, s. 5.

[41] Změny v církevní politice státu dokumentuje koncepce nového vedení Sekretariátu pro věci církevní schválená předsednictvem ÚV KSČ 16. července 1968. Viz CUHRA,Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972, s. 17.

[42] Podrobně o tomto jednání, které bylo zahájeno dne 16. dubna 1968 viz tamtéž, s. 19 a dále.

[43] Jmenuji jen několik hlavních projevů změn podle VAŠKO, Václav: Církev a Pražské jaro. Perspektivy 1997, č. 6, s. 5.

[44] CUHRA, Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972, s. 18.

[45] Např. prohlášení synodní rady Českobratrské církve evangelické nebo Díla koncilové obnovy. CUHRA, Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972, s.23.

[46] Text viz Memorandum J. L. Hromádky po srpnu 1968. Křesťanská revue 57, 1990, s. 39 – 40.

[47] Cituji podle CUHRA, Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972, s. 23. O prohlášení se zmiňuje též HEIDLER, Alexandr: Útržky myšlenek nad československou tragédií. Studie č. 16, s. 160.

[48] CUHRA,Jaroslav: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969 – 1972, s. 23.

[49] Tamtéž, s.24.