Jubilejní rok 2017 bude oslavou značných úspěchů v ekumenických vztazích

Blíží se rok 2017 a s ním výročí reformace. Epocha, kterou Luther zahájil svými 95 tezemi, skončila rozštěpením západní církve, i když to nebylo reformátorovým původním úmyslem. Je přirozené vracet se v jubilejním roce k minulosti – a zpětný pohled je vždy ambivalentní. Někteří jubilují v původním smyslu toho slova, jiní naopak žádný důvod k radosti nevidí. Protestantům poskytovala výročí v minulých století příležitost k více či méně polemickým projevům samolibosti a ospravedlňování a ke svalování viny na katolíky. Katolíci ovšem neměli sebemenší chuť oslavovat schisma, za něž dávali vinu výhradně protestantům. Obě strany se se opevňovaly za svými zdmi a oddávaly se snění o tom, co považovaly za svou identitu.

Dnes – Bohu díky! – žijeme v jiné době. Aktuální stav nemá už nic společného s poměry, jež určovaly tvář oslav reformace ve 20. století. Pro náš roztříštěný svět je charakteristická jak globalizace, tak fragmentarizace. Situace církví se zásadně změnila. Luterské církve jsou rozšířeny po celém světě, římskokatolická církev prošla díky Druhému vatikánskému koncilu hlubokou proměnou. Ekumenické rozhovory mezi křesťanskými společenstvím celého světa přinesly významné přiblížení jak mezi jednotlivými reformačními uskupeními, tak mezi nimi jako celkem a římskou církví.

Světový luterský svaz (LWB) si je této situace vědom již léta. Jeho přáním je, aby se výročí v roce 2017 připomínalo s plnou ekumenickou odpovědností. Katoličtí partneři s ním tento záměr od počátku sdíleli. Poté, co byla v roce 2009 dokončena velká práce o apostolicitě církve, zaměřil se lutersko-katolický dialog na společné lutersko-katolické oslavy v roce 2017 – jak zní v podtitul dokumentu Od konfliktu ke společenství, uveřejněného v roce 2013 v řadě jazyků. Je formulován prostě a má sloužit místním církvím a skupinám jako studijní materiál a směrnice pro oslavy výročí. Text vydaly společně Papežská rada pro jednotu křesťanů a LWB.

I.

Především půjde o očistu vzpomínek. Díky časovému odstupu, přesnější znalosti dokumentů a společnému přehodnocení dějin lze překonávat stranické a anachronistické předsudky. Nástup renesance a humanismu v 16. století způsobil v Evropě obrovskou kulturní revoluci. Náboženskou stránku tohoto fenoménu představovaly reformy, o něž usiloval Luther a jiní reformátoři. Je užitečné si připomenout, že Luther, Zwingli a Kalvín jsou současníci osobností jako byli Kolumbus a Magellan, Leonardo da Vinci a Michelangelo, Karel V. a František I., Koperník a Erasmus, Machiavelli a Rabelais. Ignorovat tento kontext by vedlo k falešné interpretaci podstatného momentu evropských dějin. Církev se těmto převratným změnám nemohla vyhnout. Potřebovala reformy, v tom jsme dnes všichni zajedno. A při jejich realizaci se rozštěpila na celou řadu proudů. Reformátorské církve se rozešly s Římem, aniž by tato skutečnost zaručila jejich jednotu. A sama římskokatolická církev, proud, který zůstal římskému biskupovi věrný, doznal podstatných změn. Katolickou reformu uskutečnil Tridentský koncil a konkrétní „reformátoři“, např. Ignác z Loyoly a Terezie z Ávily, což byli – na to se často zapomíná – rovněž Lutherovi současníci. V tomto širším rámci a ve světle novějších historických výzkumů proběhne jubilejní rok 2017 zjevně ve zcela jiném znamení než výročí v předchozích staletích.

II.

Rozkol v 16. století znamenal nezdar – a to v prvé řadě pro samotné reformátory. Ještě Augsburské vyznání z roku 1530, k němuž se budou luteráni později vztahovat a které se stane jejich vyznáním víry, vypočítává ve své první části, co je při chápání evangelia společné, a teprve na druhém místě jmenuje témata, o kterých by se v zájmu nového směřování veškeré církve mělo debatovat na koncilu. Tento velký koncil zůstal nesplněným přáním. Nezdar to byl dvojnásobný, neboť sami reformátoři se nedokázali vzájemně dorozumět – podobně jako Luther a Zwingli, kteří se v roce 1529 v Marburgu rozešli. A katolická strana, jíž se nepodařilo zajistit nadvládu římského biskupa, třebaže nasadila všechny páky, ztroskotala rovněž. Tato konfliktní situace měla beze sporu negativní důsledky pro formulaci učení na obou stranách. Čas od času se v průběhu kontroverze objevovaly extrémní formulace a osočování, vrcholící dokonce vyslovením klatby. Jednotu západní církve už nebylo možno zachránit.

Z toho je zřejmé, že mají-li být překonány zatvrzelé chybné konfesní postoje, musí očistu vzpomínek provázet duchovní proces vedoucí k pokání a nutnému obratu církví. Pátá kapitola zmíněného dokumentu vyzvedává nevyhnutelnost takového procesu. Ukazuje rovněž, že v minulých desetiletích si církve si svá vlastní pochybení začaly uvědomovat. Připomíná úkony kajícnosti posledních papežů a zvláště zdůrazňuje akt kajícnosti luteránů vůči menonitům na sněmu LWB ve Stuttgartu 2010. Menonité a novokřtěnci byli vystaveni značnému pronásledování. Také v tomto směru je dnešní situace nesrovnatelná s okolnostmi, za nichž probíhala předchozí jubilea.

LWB a Papežská rada pro jednotu rozhodly, že jubilejní rok 2017 bude zahájen společnou slavnostní akcí 31. října 2016 ve švédském Lundu. K tomuto účelu byla vypracována zvláštní liturgie, obsahující také prosbu z vzájemné odpuštění. Papež František oznámil, že bude na ceremonii přítomen. Svou osobní účastí výslovně schválil tento způsob oslavy a potvrdil její význam odpovídající duchu evangelia. Jeho přítomnost bude výzvou adresovanou také všem mimo katolické a luterské prostředí, aby tento památný den oslavili novým způsobem.

III.

Kajícnost a obrácení jsou předpokladem společného přehodnocení skutečnosti. Jde o to, abychom společně hlásali ústřední pravdy evangelia. Ty už dnes – na rozdíl od 16. století – nejsou předmětem ostrých sporů. Z toho vychází čtvrtá kapitola zmíněného dokumentu. K velkým tématům, která byla určující pro 16. století, lze dnes přistupovat z nového úhlu pohledu. V téže kapitole se dále připomíná shoda v chápání spásy, díky níž bylo možno formulovat Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění, podepsané v roce 1999 Vatikánem a WLB; mezitím se k němu připojili také metodisté a podpis zvažují i reformovaní. Rovněž v otázkách chápání eucharistie a poměru mezi Písmem a tradicí panuje dalekosáhlý soulad. Dokonce i postoje k tématu duchovního úřadu jsou vzájemně bližší, než se obecně soudí.

Zůstává nicméně celá řada bodů, o nichž je nutno vést doplňující rozhovory. Dokument tyto rozdíly nezamlčuje. Ekumenický dialog probíhající v posledních letech se vždy vyhýbal falešným kompromisům, které způsobují jen zmatení a činí církve neplodnými. Rozdílům je naopak třeba věnovat pozornost a úsilí, aby nerozdělovaly, nýbrž se se staly výrazem legitimní rozmanitosti. Jen tak budou církve schopny uznávat se vzájemně jakožto autentické a legitimní vnější formy jediné církve Ježíše Krista. Tento záměr existoval již v 16. století a dnes je ještě aktuálnější, neboť jsou-li církve rozšířeny na všech kontinentech a v nejrozmanitějších prostředích, je jakékoli falešné sjednocování nepřípustné; tato situace je pro nás naopak výzvou, abychom se soustředili na podstatu: na Krista, pro nás zemřelého a zmrtvýchvstalého. Tento Ježíš Kristus se svým následovníkům dává ve slavení Slova a svátostí – společná slavnost je vrcholem jednoty. Onen jediný střed se v závislosti na času a místě projevuje různě a konkretizuje se prostřednictvím legitimní rozmanitosti forem.

IV.

Výchozím bodem poslední část textu je křest. Každá oslava jubilea 2017 musí odpovídat skutečnosti, že jsme všichni pokřtěni jedním křtem; jednotlivá konfesní společenství dnes také křest většinou vzájemně uznávají. Bůh skrze křest povolává všechny křesťany jménem a začleňuje do jediného těla, do církve Ježíše Krista. Tuto skutečnost nelze obcházet. Ona je nepostradatelným základem nadcházejícího jubilea, které má vyjádřit společnou radost z evangelia. Na poslední stránce dokumentu je uvedeno pět imperativů, které mají určit zaměření společných oslav:

1. Je třeba vycházet z perspektivy jednoty, nikoli z perspektivy rozdělení, a posilovat to, co je nám společné.

2. Musíme být připraveni stále se sami proměňovat setkáváním s druhými a vzájemným dosvědčováním víry.

3. Naší povinností je hledat viditelnou jednotu: musíme neúnavně činit kroky směřující k tomuto cíli.

4. Naším úkolem je znovuobjevovat sílu Kristova evangelia pro naši dobu.

5. Hlásáním a službou světu musíme společně podávat svědectví o Boží milosti.

Výrazem našeho jednomyslného návratu k jedinému prameni, k evangeliu, a k Božímu plánu s tímto světem se stane sdílená radost z evangelia, pokání, modlitba za jednotu a společné hodnocení minulosti.

Světový luterský svaz (LWB) chce tyto směrnice uskutečnit ad intra na svém plenárním shromáždění, které se bude konat v květnu 2017 ve Windhoeku (Namibie). Na něm má být především zdůrazněno ekumenické přiblížení, které bylo předpokladem nové sounáležitosti mezi církvemi, třebaže tato sounáležitost není ještě úplně viditelná. Kromě toho mají být znovu připomenuty ústřední úkoly církve v tomto světě. Shromáždění se chce dále zaměřit na komunikaci ad extra. V dnešním světě, který hledá orientaci, je více než kdy předtím nutné hlásit se zřetelně k myšlence Božího království. Heslo „Osvobození skrze Boží milost“ má podtrhnout, že víra a církev nemohou být předmětem obchodu. Toto téma, živé již v 16. století, je dnes aktuálnější než dříve. Jeho společenské a politické důsledky pro náš svět, příliš často ovládaný penězi a komercí, jsou rozhodující. Spásu si nelze koupit, člověk ani stvoření nejsou zboží. Člověk, obraz Boží, a jeho důstojnost jsou nedotknutelné. LWB chce poukázat na nové výzvy, které se nicméně při bližším pohledu výzvám 16. století značně podobají.

Světový luterský svaz jakožto křesťanské světové společenství chce toto vše učinit s vědomím, že týž záměr s ním sdílejí všechny církve. Ostatně i ony budou ve Windhoeku zastoupeny a budou se bezprostředně podílet na práci této konfesní rodiny.

Oslavy reformace přesahují osobu Martina Luthera. Luther patří k dějinám všech církví. I když sám nebyl bez slabostí, hlásal evangelium nově a připomínal církvi její poslání a pověření. Posláním církve je hlásat evangelium v časech zlých i dobrých a žít evangelium slovy i skutky. Církev, která by nehlásala evangelium, by přestala existovat. „Vy jste sůl země“ (Mt 5,13). Tato sůl musí mít sílu, aby světu a životu lidí přinášela podněty a dávala mu smysl. Pak bude lidské společenství pro lidi – a tím i pro Boha – zdrojem radosti.

Z Concilia 3/2016 přeložila Helena Medková

 Viz http://de.radiovaticana.va/news/2016/10/31/historisch_%C3%B6kumenischer_...