Eucharistická pohostinnost

Je chvályhodné, že již i u nás dochází k eucharistické pohostinnosti mezi církvemi (např. informace v minulém čísle Z brněnské ekumeny), i když to občas naráží na některé římskokatolické autority (jako v případě interkomunia v Litomyšli či přijímání protestanta při katolickém pohřbu Antona Srholce na Slovensku). Myslím, že napětí, které interkomunio provází, není způsobeno teologií. Ta naopak dokáže překlenout nejrůznější spory minulosti. Není způsobeno ani předpisy. Ty jsou sice v římské církvi restriktivní, ale umožňují řadu výjimek. Domnívám se, že hlavním důvodem napětí je obava (oprávněná jen do jisté míry), aby znamení interkomunia bylo pravdivé. Nemáme k disposici silnější vyjádření sounáležitosti a měli bychom jej užívat odpovědně. Je třeba přistupovat diferencovaně – totéž znamení je pro určitou skupinu pravdivým vyjádřením jednoty, pro jinou dosud zdrojem pohoršení.

Situaci komplikuje, že katolíci a protestanti vychází z různých modelů interkomunia: Katolíci chápou interkomunio jako potvrzení dosažení široké shody v učení a praxi. Je uvažováno na závěr procesu hledání jednoty, byť výjimky jsou možné. Protestanti chápou interkomunio jako prostředek při hledání jednoty, byť existují určité předpoklady jako křest a splnění podmínek v domovské církvi. Problémů je ale méně, než se může zdát.

Skutečná přítomnost Krista

Víra ve skutečnou přítomnost Krista skrze eucharistii/večeři Páně je křesťany sdílena.1 Právě v tom spočívá pro všechny křesťany zásadní hodnota interkomunia. Katolické pojetí se na posledním koncilu posunulo. Zatímco předtím byla eucharistická přítomnost prakticky jediným znamením přítomnosti Krista v liturgii, dnes přistupují další formy: skrze boží slovo, skrze shromážděnou obec, skrze předsedajícího a skrze (další) svátostná znamení.

Katolictví musí staletí zápasit s příliš zmaterializovaným uchopením eucharistie. Smysl eucharistického konání (vydanost Ježíše za druhé a výzva k následování, k naplňování jeho památky) byl překryt úvahami jakým způsobem je Ježíš v chlebu a vínu přítomen. I pojem transsubstanciace zavedený Tomášem Akvinským byl reakcí na magické eucharistické představy a praktiky a chtěl vyjádřit, že s hmotou chleba a vína se při eucharistii nic neděje. Dnes je lépe tento pojem neužívat, neboť aparát aristotelské filosofie, se kterým scholastika pracovala, již dnes není snadno uchopitelný. Je navíc zatížený rekatolizačním užíváním a na průměrného protestanta působí jako červený hadr na býka. Vhodnější je např. užití pojmu transsignifikace (přeznamenání). Např. tři tkaniny sešité určitým způsobem jsou vlajkou, které se vzdává hold, ačkoli zůstávají tkaninami.

Církve vzešlé z reformace nemají jednotnou eucharistickou teologii. Ale jak Luther, tak Kalvín ve skutečnou přítomnost Krista při večeři Páně věřili (snad jen u Zwingliho to neplatí). I když není praktikována víra v trvalou přítomnost v živlech po skončení slavnosti, došlo v posledních desetiletích k výrazným posunům. Souvisí to s objevy liturgických pramenů, které nebyly reformátorům známy. Dnes používáme (v zemích, kde se již uskutečnila liturgická obnova) napříč širokým spektrem církví, liturgické texty vytvořené ze stejných pramenů. Jestliže se stejně modlíme, přibližuje se naše víra, utváří to náš společný život (jak říkají staří latiníci: lex orandi, lex credendi, lex vivendi).

Apoštolská posloupnost

Napětí při eucharistické pohostinnosti vychází z dosud odlišného pojetí apoštolské posloupnosti. Katolíci chápou apoštolskou posloupnost jako příslušnost ke kolegiu biskupů, kteří jsou ve vzájemné shodě v čele s biskupem římským, ke kolegiu jehož původ sahá až k apoštolům. Jedině biskup, který je součástí tohoto kolegia, je oprávněn ordinovat kněze, kteří pak mohou předsedat eucharistii. Protestanti chápou apoštolskou posloupnost jako kontinuální předávání apoštolského učení v církvi.

Katolík oficiálně nemůže přijímat při protestantské večeři Páně pro „deficitní“ služebné kněžství předsedajícího.

Pokud přijímá, činí tak proti přání své církve, na základě svého svědomí. Může si uvědomit smysl zákazu – aby se společné přijímání nestalo pouhým vnějším gestem, aniž by bylo dosaženo vzájemné jednoty. Pokud je tato jednota zakoušena, pak myslím, že je oprávněn využít epikie, tj. výkladu zákona odlišně od jeho znění, ale v jeho smyslu. Musí si být ale vědom, že jde o vážné rozhodnutí, které nese řadu důsledků. Sesterskou církev přijímá „za vlastní“ s jejími přednostmi i chybami. Nemůže ji vzápětí považovat za méněcennou. Na jejím osudu mu záleží a měl by pomoci odstraňovat rozpory, které třeba ještě přetrvávají. Je to dlouhodobý proces.

Ve stejné logice, protestant ke katolickému přijímání být pozván může (byť „výjimečně“, se souhlasem ordináře, v jednotlivých případech alespoň předpokládaným). Pokud to ordinář nepovolí, ačkoli je žádost důvodná, je to jeho problém. Pak je třeba vyvíjet tlak odspodu. Podle posledního koncilu přísluší laikům „možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru“.2 Toto ustanovení koncilu nalezlo své místo dokonce v církevním právu.3

Cesta k dosažení plné jednoty

Dokumenty ekumenické konvergence Komise pro víru a řád Světové rady církví Křest-eucharistie-ordinovaná služba, přijaté v r. 1982 v Limě připravily půdu k dosažení plně jednoty církví. I když se může zdát, že se „limský“ proces zastavil, naštěstí tomu tak všude není. Dokument na např. zabývá biskupskou službou (důležitou pro sjednoceni pojetí apoštolské posloupnosti). Církve, které biskupskou službu zachovaly jsou vyzývány k tomu, aby respektovaly ty církve, které tuto služby nemají, resp. ji mají uchopenou jiným způsobem. Církve bez biskupské služby jsou vyzývány k tomu, aby uvažovaly o jejím obnovení (resp. o obnovení trojí ordinované služby).

Presbyteriánská církev USA (největší reformovaná církev v Americe) trojí ordinovanou službu obnovila.4 Slaví ordinaci staršího či jáhna, dále „služebníka slova a svátostí“ a nakonec ustanovuje pastora. Podstatným prvkem svěřování těchto služeb jsou velké eulogie, tak jak se objevují ve starých pramenech počínaje Apoštolskou tradicí.5 Svěřování služby není vnímáno jako pouhé dílo církve, ale je k němu přizván Duch sv.

Pokud by byla dobrá vůle, rozpory v pojetí biskupské služby jsou teologicky řešitelné i ze strany římské církve. Až do tridentského koncilu existovaly v západní církvi, byť výjimečně a s papežským svolením, tzv. presbyterské ordinace. Svěcení kněží nepředsedal biskup, ale kněz. Bylo to využíváno v misiích, kam se biskupové báli. Když byla možná presbyterská ordinace tehdy, nic nebrání tomu, aby byla možná i dnes.

Praktické kroky cesty k eucharistické pohostinnosti

Katolíci by se mohli ve svých obcích připravovat tak, že budou realizovat co přinesl poslední koncil. Např.:

1. Důraz na obecné kněžství, které bylo v katolické církvi zanedbáno. Projevuje se např. svěřením přímluv obci či jejím zástupcům, stejně tak podílem členů obce na řadě služeb, nejen liturgických.

2. Důraz na blok slova jako rovnocennou část eucharistické slavnosti projevující se mj. kvalitní homilií vycházející z biblických textů.

3. Přijímání pod obojí, kterému nic nebrání, je naopak podporováno.

4. Nepřijímat ze zásoby (ta je pro nemocné) jak předpokládá nejen Všeobecný úvod k římskému misálu, ale i samotná liturgická konstituce Sacrosanctum concilium.

5. Omezovat paraliturgie typu eucharistických procesí a výstavů a dávat důraz na skutečnou eucharistickou úctu, která se projevuje vydaností Kristových učedníků pro druhé.

6. Eucharistii slavit o nedělích a svátcích – ve všední dny slavit „všední“ liturgie, zejména denní modlitbu církve (denní slavení eucharistie je poměrně pozdní praxe a dnes je právem kněze, nikoli povinností; eucharistii slavit méně, ale „řádně“ v součinnosti s celou obcí).

7. Nedráždit protestanty prosbami „za duše v očistci“, ale např. děkovat za zemřelé, že jsou v dobrých božích rukou.

Naproti tomu protestanté, aby se přiblížili starokřesťanské praxi by ve svých sborech mohli např.:

1. Co nejčastěji vysluhovat večeři Páně, optimálně každou neděli.

2. Nechat zaznívat eucharistickou modlitbu – zahrnující instituci, anamnézi vyjadřující souvislost konkrétního slavení se zásadními spásnými událostmi, zejména Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním, epiklézi vyjadřující víru, že to co se při slavení děje není naším přičiněním, ale působením Ducha sv. Eucharistické modlitby v agendě ČCE mají liturgické deficity s výjimkou tzv. „Alternativní eucharistické modlitby“ napsané prof. Filipim ve 2. díle agendy.

3. Zařazovat eulogie jako klíčovou část dalších slavností. Nejen při večeři Páně, kde je eucharistická modlitba velkým dobrořečením Hospodinu nad chlebem a vínem. Podobně při křtu dobrořečení nad vodou, při svatbě dobrořečení nad manželi, při pohřbu dobrořečení nad rakví při posledním rozloučení atd. Evangelická církev metodistická připravuje překlad velmi kvalitní Book of Worship amerických metodistů, která obsahuje řadu podnětných vzorů.

4. Uctivě zacházet se zbytky eucharistického chleba a vína (sníst a nikoli vyhazovat).

1K tomu doporučuji příspěvky teologů – katolického prof. Jorissena a evangelického dr. Koláře se stejnými názvy Eucharistie – svátost jednoty. Gestsemany 163

2 LG 37

3 CIC kan. 212 § 3

4Book of Occasional Services, Presbyterian Church USA, Louisville, 1999

5Spis vzniklý postupně mezi koncem 2. a 5. stoletím pravděpodobně v Sýrii. Eulogie nad biskupem je součástí nejstarší vrstvy spisu.