Liturgie smíření

Umění smiřovat se patří k základním úkolům křesťanské obce/sboru, patří k předpokladům ekumeny¹. Nároky na každého křesťana k ochotě usmíření jsou poměrně značné.² Neochota odpustit patří k častým a závažným hříchům. Přitom je každý křesťan povolán, aby zvěstoval před tímto světem o smíření Boha s lidmi tím, že bude svým jednáním smíření dosvědčovat.³ Smíření s Hospodinem se děje především skrze víru projevenou křtem. Ale i křesťané znovuzrození křtem musí smíření obnovovat skrze pokání nejrůznějšími formami: slyšením slova božího, modlitbou, skutky lásky, odříkáním, vyznáváním hříchů, almužnou, apoštolskou prací, slavením eucharistie. Svátostná forma smíření není jedinou možnou formou (navíc od dob reformace ji nepraktikují křesťané všech církví).

Termíny pokání a smíření jsou do jisté míry synonyma. Oba termíny vyjadřují „nepřetržitou povahu obrácení společenství i jednotlivců, kteří prošli iniciací“⁴ Pojem smíření více vyzdvihuje sociální, církevní stránku tohoto procesu. Lépe vyjadřuje podstatu dění - radostný návrat k Otci⁵. Týká se i mezilidských vztahů, nejen vztahu Bůh-člověk. Etymologicky se jedná o míření stejným směrem, či směrování k míru. V určitém smyslu se dá říci, že smíření je plodem pokání.

Dějiny pokání/smíření

Při velmi letmém pohledu na dějiny vidíme dva základní formy slavení pokání/smíření – kanonické pokání a ušní zpověď. První prameny svědčící o kanonickém pokání máme z poloviny 2. stol. Zlatý věk této formy je ve středomoří 4.–5. stol. zatímco již v této době vzniká v Irsku ušní zpověď. Ta převážila zhruba v 9.–10. stol., i když kanonické pokání bylo formálně zrušeno až na IV. lateránském koncilu r. 1215. Zhruba osm století existovaly tyto formy vedle sebe. Všechny časové údaje jsou velmi hrubé i proto, že praxe se v jednotlivých oblastech dosti lišila, velmi rozdílné byly i teologické důrazy při interpretaci stejné formy pokání. Můžeme ale s určitostí říci, že současná nejobvyklejší forma pokání v katolických a pravoslavných církvích (ušní zpověď) se zcela jistě nevyskytovala v několika prvních stoletích a prakticky celý zbytek prvního tisíciletí byla většinou církevních autorit odmítána.

Někteří autoři uvádějí ještě třetí základní formu – tzv. tarifní pokání, kterou datují zhruba od 7. stol. kdy se ušní zpověď rozšířila z britských ostrovů na kontinent, do 13. stol. Tato forma vedla k hrubé materializaci procesu. Pro jednotlivá provinění existovaly tarify, taxy, které musel kajícník vykonat, nezávisle na své vnitřní disposici. Mohl se nechat zastoupit, mohl si pokání koupit. Pokání přestávalo mít jakoukoli sociální a liturgickou podobu. Stalo se soukromou záležitostí kajícníka a zpovědníka. Proto v 12. stol rozpracovali Abelard, Anselm a Hugo od sv. Viktora roli svědomí, dobrého úmyslu a potřeby lítosti v procesu pokání. Abelard zvláště vyzdvihl roli vnitřní kajícnosti oproti dosavadnímu vnějšímu trestu za provinění. Proti Abelardovi stál mnohem tradičnější Bernard z Clairvaux, který sice také zdůrazňuje roli zdravé lítosti, ale také tvrdí, že hříšník není omluvitelný a že jeho neznalost nezmenšuje přestupek. Ale Petr Lombardský, autor Sentencí, jde v Abelardových stopách v zastávání učení, že kajícnost s lítostí je ve skutečnosti momentem odpuštění.

Během 12. stol. se ovšem přesouvá důraz z vnitřní dispozice kajícníka k vnějšímu konání pokání za hříchy. Clunyjský mnich Pierre de Celle (+ 1183), jeden čas biskup v Chartres, řekl, že slzy jsou chléb kající duše: hasí oheň vášně, ničí neřesti, smývají hříchy, změkčují srdce, uschopňují dobrou řeč a čin, rozsévají ctnosti, a inspirují boží milosrdenství a dobrotivost. Tato zbožnost posunula těžiště pokání od postoje kajícnosti k aktu vyznání. Pod vlivem tohoto učení bylo rozhřešení dáváno ihned po vyznání a teprve po něm následovalo uložení pokání. Zvrátilo to proces kajícnosti na vykonání rituální formy, která byla doporučena všem křesťanům. Kánon 21 IV. Lateránského koncilu v r. 1215 stanovil povinnost se vyzpovídat (z těžkých hříchů) svému faráři jednou za rok před velikonocemi. Koncil zdůraznil moc kněze, který dává rozhřešení i význam samotného rozřešení v procesu pokání. Mezitím již zřejmě kolem přelomu tisíciletí došlo ke spojení vyznání a rozhřešení.

Později ve 13. stol. Tomáš Akvinský zkoumal „materii“ a „formu“ svátosti pokání. Tři hlavní vývojové stupně: lítost, vyznání a pokání tvořily podle něj matérii, zatímco rozhřešení formu svátosti. Vina se odpouští skrze matérii, ovšem realizace se děje skrze formu. Pro Tomáše je svátost pokání jedinou cestou jak se může těžký hříšník zbavit viny.

Duns Scotus zná dvě formy odpuštění: sakramentální a mimo-sakramentální (na základě lítosti).

Luther zastával názor, že víra ve svátosti, nikoli svátost sama ospravedlňuje hříšníka. Je zbytečné vyznávat všechny hříchy, vždyť záleží na božím milosrdenství. Podle Luthera se v prvotní církvi vyznávaly pouze těžké hříchy. V reakci na to Tridentský koncil zdůraznil „objektivní“ povahu svátosti. Rozhodující je ustanovení Kristem, lítost (alespoň tzv. „nedokonalá“ – strach z trestu), úplné vyznání hříchů a kněžské rozhřešení. Zpovědník je podle Tridentina soudce, který má moc dát (či odložit) rozhřešení.

Reflexe historického vývoje

Smíření jako sociální či individuální dění?

Kanonické pokání lépe vyjadřovalo hříšnost celé církve. Solidarita s kajícníky se projevovala modlitbou a postem. Kanonické pokání probíhalo v součinnosti celé obce a bylo spojeno s řadou liturgických projevů, ušní zpověď vede k absenci jakékoli liturgie. Účast celé obce na rekonciliaci se podobala účasti celé obce na iniciaci. Těžiště obou procesů se liturgicky odehrávalo v rámci přípravy na velikonoce.

I tridentské texty obsahovaly ekleziologické důrazy. V potridentské době však došlo k přesunu zpovědi od oltáře do uzavřených zpovědnic. Nejpozitivnější interpretace tohoto individualismu říká, že se stejně jedná o sociální dění – o návrat hříšníka ke kommuniu.

Některé „moderní hříchy“, např. zamořování životního prostředí, ukazují zcela hmatatelně, jak se hřích jednotlivce dotýká ostatních, jak se nekontrolovatelně šíří. Tato „solidarita v hříchu“ si žádá i solidaritu při smíření.

Smíření jako lidské či boží dílo?

Některé formy málo zdůrazňovaly, že s iniciativou přichází Bůh, člověk na to odpovídá. Hříchy odpouští jedině Bůh. Tarifní pokání vedlo k domněnce, že splnění určitých úkonů způsobí odpuštění, Abelard naproti tomu zdůrazňuje vnitřní dispozici kajícníka – lítost. Tomáš přidává k lítosti ještě nutnost svátostného rozhřešení. Svátostná forma ale není jediná možná forma smíření. Již scholastika rozlišovala mezi „nedokonalou“ lítostí, které je důsledkem strachu před trestem a „dokonalou“ lítostí v důsledku narušení láskyplného vztahu. Tato konstrukce umožňovala, v případě nouze – nemožnosti svátostné zpovědi, dojít skrze „dokonalou“ lítost k odpuštění.

I když hřích je v podstatě jen jeden – lidská svévole narušující vztah k Bohu – projevuje se konkrétními vinami. Zda je konkrétní provinění skutečně hříchem záleží na zdravém svědomí viníka. Ve středověku došlo k rozlišení těchto provinění (označovaných jako „hříchy“) na „lehké“ a „těžké“. Bylo to praktické rozlišení, zda je zpověď nutná (v případě „těžkých hříchů“) či nikoli.

Smíření a duchovní doprovázení

Kanonické pokání umožňovalo vnímat sociální stránku smíření. Ušní zpověď tento charakter smíření poněkud zastřela, ale umožnila zařadit prvky duchovního doprovázení. Služebník smíření se tak ocitá ve dvou rolích, které nejsou beze zbytku harmonizovatelné. Zpovědník, coby reprezentant církve se spoléhá na svědomí kajícníka, není na místě, aby se na cokoli vyptával (s výjimkou situace kdy má pochybnosti o dispozici kajícníka). Vyslechne vyznání a zvěstuje boží odpuštění. Naproti tomu role doprovázejícího („duchovního vůdce“) je mnohem aktivnější. Jeho úkolem je napomoci, aby se doprovázený naučil dospěle vytvářet své vztahy, zodpovědně se rozhodovat. Vzájemně vedou rozhovor, při kterém hledají konkrétní podobu obrácení doprovázeného.

Smíření a večeře Páně

Celé první tisíciletí nebylo pokání součástí slavení večeře Páně. K propojení došlo až díky scholastice. V církvích vzešlých z reformace se akt pokání stal neoddělitelnou částí (řídce slavené) večeře Páně. V katolické církvi bylo rovněž řídké přijímání úzce vázáno na předchozí individuální zpověď. Až v 20. stol. došlo k častějšímu přijímání (laiků) zpočátku vázanému na častější zpověď. Tato vazba je v poslední době rozvolněna (což lze přivítat) a svátost smíření se nachází v krizi (což přívítat nelze).

Současné trendy

Prvky pokání v rámci eucharistické liturgie

Sama eucharistie je podílem na „krvi, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“. Od prvních staletí obsahuje modlitbu Páně s prosbou „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Je zařazen pozdrav pokoje jako znamení usmíření darovaného Kristem. V přímluvách mohou být obsaženy kající prosby. Ačkoli k tomu nemáme ve starověkých a raně středověkých pramenech nic doloženo, bývá zařazován samostatný ritus pokání. Pastorační zkušenost v římské církvi ukázala, že formulace v jednom z ritů „nevykonal jsem, co jsem měl vykonat“ pomohla k rozšíření pochopení, co může být proviněním vedoucím k hříchu – nejen podpora zlého, ale také nedostatek dobrého. Domnívám se, že tento ritus je lépe zařadit až po bloku slova. Pokud je zařazen na začátku, tak se ochuzujeme o inspiraci biblí a během tak krátké doby není člověk schopen zásadnější reflexe (vedoucí ke změně smýšlení). Na začátku liturgie je možné zařadit kontakt s vodou jako připomínku křtu. Kající modlitbu je možné zařadit i před přijímáním.

Samostatná liturgie pokání

Domnívám se, že je vhodné oddělit slavení smíření od duchovního doprovázení. Duchovní doprovázení se děje individuálně, zatímco slavení smíření patří do středu křesťanské obce. Bohoslužba obsahuje blok slova (biblické čtení případně doplněná i nebiblickým čtením, mezizpěvy, homilií), blok vyznání (ať již společné, či individuální). Vyvrcholením slavnosti je eulogie. Po ní následuje díkůčinění (nejlépe individuální, ale i společné se slovem či zpěvem).

Příklad eulogie smíření

anakléze

Hospodine, náš Bože,

anamnéze

Mojžíšovi ses ukázal jako Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti. (Ex 34,6) Nenakládáš s námi podle našich hříchů, neodplácíš nám podle našich provinění. Vždyť jak vysoko jsou nebesa nad zemí, tak mocné je tvé milosrdenství nad těmi, kdo se tě bojí. Jak daleko je východ od západu, tak jsi od nás vzdálil naše přestoupení. (Ž 103,10-12) Dal jsi svůj zákon do našeho nitra a zapsals jej na našich srdcí. (Jr 31,33) Ježíšův Předchůdce, Křtitel Jan i Ježíš sám nás volají k neustálému obrácení k tobě a smíření mezi sebou navzájem. (Mk 1, 4.15) Ty sám jsi nás skrze Krista smířil se sebou a svěřil nám tuto službu smíření. (2 K 5,18)

epikléze

Prosíme tě o tvého Ducha, Hospodine, vlož jej do našeho nitra, ať žijeme podle tvých ustanovení. Odstraň srdce kamenná a dej nám srdce masitá. Zachraň nás ode všech našich nečistot. Ať zůstáváme tvým lidem a ty naším Bohem. (Ez 36, 26-28) Ať zůstáváme věrni svému křtu, ve kterém jsme dostali dar tvého Ducha na odpuštění hříchů (J 20,23)

doxologie

Buď tobě sláva náš Bože, skrze Krista jehož krví jsme ospravedlněni (Ř 5,8) v jednotě s tvým Duchem, díky kterému máme přístup k tobě navěky. (Ef 2,18) Amen.

Církve vzešlé z reformace

V církvích vzešlých z reformace bývá slavení veřejné zpovědi pevně spojeno s vysluhováním večeře Páně. Dokonce bývá bezprostřední vyznání hříchů chápáno jako předpoklad účasti na stolu Páně. Zpověď, i když se děje formou několika otázek, nemusí a nebývá povrchní, zejména předchází-li ji individuální příprava, usmíření s druhými. Tato praxe má však svá úskalí. Jednak se vyznávání hříchů stává ústřední částí večeře Páně, zužuje její obsah a odvádí od její podstaty. Večeře Páně je především radostným díkůčiněním. Je spíše slavením božího milosrdenství než zaobíráním se vlastní hříšností. Eucharistické liturgie prvního tisíciletí se bez prvků pokání obešly.

Dalším úskalím je blokování častějšího vysluhování večeře Páně. Vysluhovat by se mohlo každou neděli, ovšem nelze se každou neděli zpovídat, aniž by se to stalo pouhou formalitou. Církev ovšem smíření potřebuje.

Book of Common Worship (BCW) Presbyteriánské církve USA má ritus pokání zařazen během každé nedělní liturgie. Obsahuje společné vyznání a zvěstování odpuštění, které je možné zařadit buď do úvodní části („pozvání k bohoslužbě“) nebo po přímluvách na rozhraní bloku slova a eucharistie. Je zmíněno, že má být pouze na jednom z těchto míst.

Ritus pokání je uveden výzvou vycházející ze slov Písma, např.: 1 J 1, 8–9; Ř 5,8 a Žd 4,16; Žd 4, 14–16. Následuje ticho k individuální reflexi, po kterém následuje společné vyznání. Kniha obsahuje řadu vzorů uvedených přímo v pořadu nedělní bohoslužby, v doplňkových textech k nedělní bohoslužbě či textech pro různé příležitosti liturgického roku:

Věčný Bože, náš Soudče a Vykupiteli,
vyznáváme, že jsme se snažili před tebou schovat,
protože jsme jednali špatně.
Žili jsme pro sebe,
a od tebe jsme se odloučili.
Odvrátili jsme se od našich bližních,
a odmítali nést břemena druhých.
Ignorovali jsme bolest světa
a přecházeli hladové, chudé a utlačované.
Ve svém velkém milosrdenství nám odpusť naše hříchy
a osvoboď nás od sobectví,
ať můžeme plnit tvou vůli
a poslouchat tvá přikázání,
skrze našeho Spasitele, Ježíše Krista.⁶

Po vyznání může následovat zpěv Kyrie eleison (buď 3x, 6x či 9x), Trishagionu či Agnus. Poté předsedající zvěstuje boží odpuštění např. slovy:

Slyšte dobrou zprávu!

Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlností.

Ve jménu Ježíše Krista vám zvěstuji: je vám odpuštěno. Amen.⁷

Může následovat povzbuzení verši Ko 3,12–14 či J 13,34, nebo Mt 22,37–40 či desatero (Ex 20,1–17). Poté je zařazeno pozdravení pokoje.

Celý ritus pokání je též možno zařadit po bloku slova, před eucharistický blok. Book of Common Worship též pamatuje na možnost individuálního slavení s individuálním vyznáním.⁸

Jinou formou pokání, kterou BCW předpokládá je tzv. Velká litanie.⁹ Jedná se o dialogický útvar sestávající se z více modlitebních typů (modlitby přiblížení se k Bohu, modlitby zvěstující boží záchranu, modlitby odkazující na spásné dílo Kristovo a přímluvy). Litanii je doporučeno užívat v kajících obdobích (adventu a postu) zvláště ve středy a pátky postní doby. Může být součástí denní modlitby církve, či jiné liturgie.

Specielní „kající litanii“ obsahuje liturgie Popeleční středy¹⁰:

Svatý a milosrdný Bože,
vyznáváme tobě, sobě navzájem,
a celému společenství svatých v nebi i na zemi,
že jsme vlastní vinou zhřešili
myšlenkami, slovy a skutky;
tím, co jsme udělali,
i tím, co jsme neudělali.
Nemilovali jsme tě celým srdcem, myslí a silou.
Nemilovali jsme naše bližní jako sami sebe.
Neodpouštěli jsme druhým, když nám bylo odpuštěno.
Smiluj se nad námi, Bože.
Nevyslyšeli jsme tvé volání sloužit druhým tak, jako nám sloužil Kristus.
Nebyli jsme pravdiví v duchu Kristově.
Zarmoutili jsme tvého svatého Ducha.
Smiluj se nad námi, Bože.
Vyznáváme ti, Bože, veškerou nevěru, které jsme se dopustili:
Pýchu, pokrytectví a netrpělivost v našich životech.
Vyznáváme ti, Bože.
Naše nestřídmé chutě a zvyky
a naše vykořisťování jiných lidí.
Vyznáváme ti, Bože.
Náš hněv nad našimi frustracemi
a naši závist vůči těm, kdo jsou šťastnější než my.
Vyznáváme ti, Bože.
Naši přílišnou lásku k světským statkům a útěchám,
a naši nepoctivost v každodenním životě a práci.
Vyznáváme ti, Bože.
Naši nedbalost v modlitbě a bohoslužbě,
a to, jak se nám nedaří skutečně stavět na víře, která v nás je.
Vyznáváme ti, Bože.
Přijmi naše pokání, Bože,
za vše špatné, co jsme udělali,
za zanedbávání potřeb druhých a nevšímavost k jejich utrpení,
i za naši lhostejnost k nespravedlnosti a krutosti.
Přijmi naše pokání, Bože.
Za všechny falešné odsudky,
za nevstřícné myšlenky vůči našim bližním,
za naše předsudky a pohrdání
k těm, kdo se od nás liší.
Přijmi naše pokání, Bože.
Za naše plýtvání a znečišťování celého tvého stvoření
a za nedostatek zájmu o ty, kdo přijdou po nás.
Přijmi naše pokání, Bože.
Obnov nás, Bože,
a nehněvej se na nás.
Vyslyš nás, Bože,
pro své veliké milosrdenství.

Římskokatolická církev.

Jiný problém je v katolické církvi. Zde je slavení smíření, pokud se vůbec děje, stále převážně soukromou záležitostí. Společné slavení bohoslužeb smíření je stále spíše výjimečné. A i potom bývá chápáno jako příprava na soukromé vyznání. Myslím, že by to mělo být právě naopak – soukromé slavení jako příprava na slavení společné. Součástí katolické zpovědi se stalo, ačkoli jde o dvě odlišné události, tzv. „duchovní vedení“ čili důvěrný rozhovor o životě. Jistě má smysl, pokud mu není věnováno pouhých několik desítek sekund. Takový rozhovor svojí povahou vyžaduje, aby probíhal individuálně. Nemusí být nutně na zpověď vázán a osoba, které se člověk svěřuje, nemusí být ordinovaná. Myslím také, že hlad po individuální zpovědi v církvích reformace je spíše hladem po tomto rozhovoru, nikoli po vlastním slavení smíření.

Ordo penitaentiae

Poznání společenského rozměru hříchu velmi napomáhá společně slavená liturgie smíření. Hřích má tu nepříjemnou vlastnost, že se netýká jen toho, kdo v něm žije, ale šíří se jako epidemie. Důsledky hříšného jednání jednotlivce či skupiny škodí všem a může je to motivovat k podobně špatnému jednání. Nejen znečišťování životního prostředí, ale i „zamořování ovzduší“ pomluvou má obdobné důsledky. Jeden z nejtěžších hříchů – zatvrzelá neochota odpustit druhému, blokuje, mnohdy na dlouhou dobu, smíření celých generací.

Liturgie jako společenské dění nabízí prostředky jak čelit nákaze hříchu a jak následky hříchu léčit. Především boží slovo napomáhá k rozpoznání hříchu a vybízí k lítosti. Svědčí též o velkém milosrdenství toho, který „doutnající knot neuhasí, nalomenou třtinu nedolomí“. Pro někoho může být společné slyšení božího slova znamením již pokročilého procesu smíření s Hospodinem (zahrnující poznání hříchu, nápravu škody, usmíření s bližním), pro někoho je teprve příležitostí tento proces zahájit. Je proto výhodné slavit smíření několikrát do roka – jde o trvalé dění, kterému liturgické vyjádření napomáhá.

Důležitou součástí liturgie je vyznání hříchů. Poctivé vyznání, nejen že již samo o sobě má psychologický efekt pro hříšníka samotného, ale velice pomáhá druhým hříšníkovi odpustit. Jsme tak dokonce v tomto případě povinni vždy odpustit („sedmasedmdesátkrát“). Vyznání druhého pomáhá k poznání vlastního hříchu a jeho vyznání. Tak jako hřích působí lavinu, tak i vyznání hříchu strhává ostatní k pokání. Veřejné vyznání se týká především veřejných hříchů. Jak by napomohlo věrohodnosti církví a ozdravění celé společnosti, kdyby se veřejný hřích spolupráce s komunistickým režimem veřejně vyznával. Jak můžeme chtít změnu smýšlení např. po veřejných činitelích, když sami máme některé provinilé kněze a kazatele, kteří nepovažovali za nutné se veřejně vyznat a dokonce své provinění bagatelizují.

Liturgie smíření vrcholí zvěstováním božího odpuštění formou eulogie, které je svěřeno ordinovanému služebníkovi. Boží slovo dává také inspiraci k následujícímu projevu vděčnosti a díkůčinění za odpuštění.

Slavení smíření, ať již svátostné či nesvátostné, je svojí povahou věc společná. Přitom společné vyznávání je věc velmi delikátní a představuje velmi tvrdý liturgický oříšek. Každý by se měl vyznávat sám za sebe. Pro liturgii z toho vyplývá, že vyznání má být formulováno v jednotném čísle – ať je již předem napsané (Confiteor), sestavené pro dané slavení, či na místě improvizované. Formu je třeba volit s ohledem na situaci. Jiná bude ve velkém shromáždění, jiná v malé komunitě, kde se všichni znají a kde lze vyžadovat zachování tajemství. Pokud se předpokládá individuální vyznávání, pak je nezbytné zachovat naprostou svobodu. Nikdo nesmí být považován za druhořadého účastníka liturgie proto, že se nevyznává. Musíme předpokládat, že každý, kdo přichází, projevuje o smíření zájem. Jednou se třeba k vyznání přidá. Povzbudit k vyznání lze jedině svým vlastním příkladem. Iniciativa tedy záleží na předsedajícím či na těch, kteří liturgii připravují. Přitom musí počítat s tím, že třeba nebudou následováni. Je vhodné, aby se detailní vzájemné vyznávání a smíření účastníků dělo po dvojicích před společným slavením. Vyznání při společném slavení je pak pečetí toho, co se stalo. Nemusí být příliš obsažné a detailní, a přesto je pravdivé. Význam pro růst církve není umenšen.

K pravdivosti vyznání není třeba jeho naprostá úplnost – vyznání je a i při velké obsažnosti by zůstalo znamením našeho postoje – ochoty se s hříchem rozejít. Přesto by v něm neměla chybět důležitá provinění. Některá provinění, o kterých se neví a jejichž uvedení by způsobilo více škody než užitku, se veřejně vyznávat nesmí. Taková patří, pokud jsou závažná, k soukromému vyznání.

Vyhodnocení ankety

Na sérii otázek týkající se pokání/smíření a duchovního doprovázení odpovědělo zatím nejméně respondentů z řad absolventů IES. Může to mít více příčin, např.:

- únava z neustálé, každý měsíc přicházející porce otázek

- požadavek, který jsem vznesl, aby každý odpovídal sám za sebe a nikoli za praxi své obce či sboru

- praxe pokání/smíření je v krizi a mnoho lidí ji z různých důvodů nepraktikuje

O to větší dík patří těm jedenácti, kteří odpověděli. Jednalo se o tři ženy a osm můžů, dva ordinovaní a devět „laiků“. Církevně bylo pět římskokatolíků, jedna starokatolička, dva z CČSH, dva z ČCE a jeden z evangelikální církve.

Všichni, kteří odpověděli, nějaký rituál smíření/pokání absolvují, byť se velmi liší:

1. Římskokatolík, malé město ve středních Čechách: absolvuje 1x ročně individuální zpověď konanou zpravidla ve zpovědnici.

2. Římskokatolík, město ve středních Čechách spadající do diecéze Hradec Králové:

„Společný vždy na začátku eucharistické liturgie. Jinak individuální svátost smíření asi 5x do roka, zpravidla v kostele. Kněz ve farnosti nabídl i svátost smíření pro všechny členy rodiny (odděleně) spojenou s jeho návštěvou u nás doma. Asi jednou nebo dvakrát jsme to uskutečnili.“

3. Římskokatolík, vesnice poblíž Brna: absolvuje asi 3x ročně individuální zpověď ve zpovědní místnosti.

4. Římskokatolík ze skupiny P2: slaví 3x ročně společné smíření v bytech účastníků.

5. Římskokatolík v Praze: absolvuje sporadicky, ve stavu krize, rozhovor na psychiatrickém oddělení nemocnice

6. Starokatolička v Praze: absolvuje 1x za šest týdnů, nebo podle potřeby, individuální rozhovor. „Většinou pokecáme v hospodě, nebo jiném příjemném prostředí.“ Kromě toho slaví společný rituál v rámci večeře Páně (pokud se tak děje).

7. Jáhen CČSH v jižních Čechách: „Absolvuji rituál svátosti pokání. Jednak ten společný při každé bohoslužbě a několikrát do roka (advent, začátek postní doby apod.) i soukromý. Soukromá zpověď probíhá v kostele.“

8. Členka CČSH v Praze: Absolvuje společný rituál při každé eucharistii i individuální 2-3 krát za rok. Oba typy se dějí v kostele.

9. Člen ČCE v Praze: Absolvuje společný rituál v rámci večeře Páně.

10. Členka jiného sboru ČCE v Praze: rovněž společný v rámci večeře Páně

11. Pastor evangelikální církve v severočeském městě: „Příležitostně (1-2x do roka) se scházím s několika lidmi, kterým jsem ochoten „vylít své srdce“ a přijmout společnou modlitbu či hledání nějaké cesty. Nejde o plánované či organizované setkávání. Nikdy jsem nevyznával své hříchy na větší skupině než 5–6 lidí (mužů). Vždy to souviselo s nějakým konkrétním tématem, které se otevřelo a nešlo o jakési obecné vyznávání. Většinou se tak děje v domácím prostředí či kanceláři církve.“

Na otázku, zda je součástí rituálu čtení z bible odpověděli pouze dva respondenti (4 a 8) ano. (Respondenti 9 a 10 sice odpověděli ne, ale je-li pokání součástí večeře Páně, pak tam nechybí blok slova). Tři respondenti (2, 6 a 11) odpověděli: „Párkrát se to stalo, ale v zásadě ne“ resp. „Někdy ano, někdy ne.“ resp. „Jak kdy. Písmo se čte v těchto případech velice specificky a vztahuje se na subjektivní problematiku daného zápasu.“

Otázku „Pokud je součástí rituálu zadostiučinění/znamení obrácení/pokání, pak jeho formou je modlitba? čtení z bible? Něco jiného? (pokud ano, tak co např.?)“ jsem zřejmě nepoložil srozumitelně. Většina respondentů odpovídala na něco jiného, než jsem se ptal. Pouze tři respondenti uchopili smysl otázky. Respondent 3: „Modlitba.“ Respondent 4: „Doporučení zpovědníka. Většinou jde o zpytování a zaměření se na jeden z aspektů vyznání.“ Respondentka 6: „Znamení ano, modlitba ano, citát z Písma ano“. Podotýkám, že zadostiučiněním/znamením obrácení/pokáním je myšlen určitý úkol, který dostává kajícník, aby při jeho naplňování zakoušel, že smíření se děje.

Větu „Rituál smíření/pokání/zpovědi hodnotím jako...“ doplňují jednotliví respondenti následovně:

Respondent 1: „Zkušenosti různorodé, odpudivé i velmi pozitivní, aktuálně bez trvalého zpovědníka/duchovního doprovázení.“

Respondent 2: „Nemám pocit formálnosti ani manipulace. Slova kněze jsou v dobrém slova smyslu povzbuzením a útěchou.“

Respondent 3: „Pozitívní, cítím úlevu, mnohdy je pro mě rozhovor s knězem obohacující“

Respondent 4: „Pozitivní“

Respondentka 6: „Pozitivní. Pokud by to bylo jinak, tak bych to asi nedělala.“

Respondent 7: „Rituál smíření hodnotím pozitivně.“

Respondentka 8: „Společné vyznání vin každou neděli mi připadá dost formální; určitě pozitivní, pomáhá mne zakusit Boží odpuštění a blízkost.“

Respondent 9: „Formální, ale autentický.“

Respondentka 10: „Záleží na přístupu každého, zda se předem na tento rituál před večeří Páně připraví, zpytuje své svědomí a snaží se o smíření se svými bližními, či nikoli. Rituál může být zcela formální, kdy člověk odpoví spolu s ostatními v kostele na dané otázky, nebo to může prožívat s velkým vnitřním nasazením. Z vlastní zkušenosti znám obojí.“

Respondent 11: „Nejsem stoupencem organizovaných a formálních věcí a natož, aby docházelo k pokání dle nějakého řádu. Považuji pokání za pozitivní, ale pouze v případě, že účastník sám vnímá potřebu ke sdílení a má okolo sebe zralé lidi, kteří jsou schopni nést tíhu a vážnost takovéto situace.“

Další blok otázek se týkal duchovního doprovázení. Pět z respondentů praktikuje duchovní doprovázení, přičemž jeden (respondent 7) jako ten který je doprovázen. Respondentka 9 odpověděla: „Na duchovním doprovázení se nepodílím, ani nejsem doprovázena. Ale samozřejmě pokud cítím, že je to třeba, požádám svou farářku o rozhovor, dá se říci, že jde o neformální zpověď a je to velmi očistné.“ Tři (respondenti 6, 8 a 11) praktikují obě role - jsou doprovázeni a sami doprovázejí.

Na otázku: „Pokud jsem doprovázen(a) doprovází mne ordinovaná osoba či nikoli?“ odpovídá: Respondentka 6: „Teď momentálně ano, ale ​byla dlouhá léta, kdy moji doprovázející nebyli ordinovaní - preferuji moudrost, zkušenost, nikoli pozici v církvi.“

Respondent 7: „Můj zpovědník mě tak nějak"vede"“.

Respondentka 8: „Doprovází mne osoba neordinovaná, ale jedná se o bývalou řádovou sestru.“

Respondent 11: „Nikoli. Nesmí to být však jelito. Znám i ordinovaná jelita.“

Na následující otázku: „S jakou četností se tak přibližně děje?“ odpovídá:

Respondentka 6: „Podle potřeby cca 2-3 měsíce.“

Respondent 7: „Vídáme se ovšem tak 4 – 5x do roka.“

Respondentka 8: „Scházíme se v průměru jednou za 6 týdnů.“

Respondent 11: „Dle potřeby mé či potřebných.“

Na otázku „Je duchovní doprovázení oddělené od pokání/smíření/zpovědi, či je jeho součástí?“ odpovídá:

Respondentka 6: „Pokud byl doprovázející neordinovaný, tak to se svátostným smířením asi nešlo​, to dá rozum.“

Respondentka 8: „Je oddělené.“

Respondent 11: „Je součástí, ale neděje se tak vždy souběžně. Pokání/smíření/zpověď musí dle mého soudu být založeno na jistém osobním zjevení hříchu a touze se s Bohem smířit nikoli jen vědět, že něco dělám zle či pocitu sebelítosti v důsledku zlé cesty. Hloubka takového smíření/pokání se nedá nikdy posoudit z vnějšku, ale u mužů jsem si všiml, že čím více mluví tím více "zatloukají" :-)“

Respondent ještě přidal obecné doplnění: „Tam kde není pokání, tam není ani skutečná proměna a změna. V mém vnímání má proces i akt pokání zásadní roli, ale všímám si, že křesťané (v mém teologickém prostředí lidé přijímají skutečnost všeobecného kněžství) mnohdy postrádají schopnost dobře rozumět svým možnostem a obdarování. Věřící v mém okolí moc rádi radí a poučují, ale zapomínají, že změna nepochází nepřichází skrze pouhé informace a už vůbec skrze zbožné poučky. Dle listu Efezským dal Bůh do církve různé úřady a je neštěstí, když lidé nerozumí svým obdarováním a pouštějí se do věcí, kterým nerozumí a kde nejsou obdarováni. Pravidelně a systematicky se snažíme věřícím v oblasti rozpoznávání svých darů/charismat či služebností přinášet osvětu. Amen.“