Budoucnost pokání v církvi

Křesťanská zkušenost je paradoxní. Poznali jsme, že člověk dokáže hledět vzhůru za hvězdy, přijmout božího Ducha a vykonat hrdinské skutky dobra až k sebeobětování. A tím silněji zároveň vnímáme i stín, selhání a nesmyslnost, které nám jsou také neustále na dosah, kterým často podléháme a nikdy se jich nedokážeme úplně zříci: i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší.

Pokání na tuto zkušenost reaguje. Vyjadřuje lítost, touhu dosáhnout odpuštění a změnit se. Pavel Hradilek mu věnuje další část liturgického seriálu: jak církve pomáhaly a pomáhají kajícníkům a jak prostředkují boží milost odpuštění.

Pro dnešní katolíky je zajímavé, že forma ušní zpovědi, mnohými považovaná za samozřejmou podobu svátosti smíření, vznikla až někdy na konci starověku a dlouho existovala vedle jiných forem. Nakonec se prosadila pro své výhody – je-li dobře užívána, umožňuje individuální přístup, vedení, téměř psychoanalýzu. Ale také ovládání a zneužití; a především vyvolává dojem, že hřích je jen individuální záležitost mezi mnou a Bohem a že podstatné je pozvolné sebevylepšování v oblastech, které se dají snadno a zákonicky popsat pomocí zpovědního zrcadla: kolikrát jsem klel a cizoložil, případně – pro „lepší“ křesťany – kolikrát jsem byl nepozorný při mši a měl hříšné myšlenky o ženách. Na druhou stranu kolektivní forma umožňuje lépe pochopit, že hřích je víc než jen porušený bod přikázání a že záleží především na vztazích, na tom, jak si necháme odpustit a jak dokážeme odpouštět druhým lidem, naším viníkům. Snad budoucnost této svátosti patří opět soužití různých forem a přístupů, aby se tak lépe vystihla mnohotvárnost lidské zkušenosti s vinou a odpuštěním.

Téma homosexuálů a jiných queer bližních hýbe světem. Patří ke koloritu dnešních kulturních válek, že jedni pořádají „pyšné přehlídky“ (pride parades), zatímco druzí při pohledu na duhovou vlajku cítí blížící se konec když ne světa, tak aspoň tradiční rodiny. Odmyslíme-li však přehnaně nápadné účastníky parád, řečnická cvičení ultrakonzervativců a jiné výstřelky, stojí před námi citlivé a teologicky neobyčejně zajímavé téma. Týká se množství lidí, kteří se musejí bolestivě vyrovnávat s jinakostí buď vlastní, nebo svých nejbližších – souvěrců, přátel, sourozenců, dětí, a dokonce občas i dosavadního manželského partnera, který dospěl k rozhodnutí, že je homosexuálem.

Moderní medicína naštěstí ukázala, že téma nelze smést ze stolu poukazem na působení Zlého ani šmahem odsuzovat lidi odlišně cítící. Proto je nutné soudit jemněji a otázku lidsky i teologicky zpracovávat. V tomto čísle Getseman k tomu máme příspěve Stefanie Knaussové nazvaný Sexuální menšiny: Kristovo tělo v barvách duhy.

Už v minulých Getsemanech jsem uvedl knížku Barbory Spalové Laici a klerici v české katolické církvi. Kniha je podle mě mimořádně důležitá, a tak jsem Báru ještě pozval na rozhovor o okolnostech, které její výzkum provázely. Uzavřenost a netransparentnost části katolické církve je mimochodem jedna z okolností nejdůležitějších, a nejde jen o polosektu Opus Dei, která výzkum úplně odmítla, ale i o běžné diecéze.

A nakonec ještě přinášíme text Štefana Šrobára o dějinnosti bible. Přeji Vám radostné Velikonoce!