Jste zde

Řeč Boha - Zjevení a Písmo

autor: 

9. kapitola z knihy Radost z Bible – Cesty k hlubšímu porozumění sv. Písmu

Jsem přesvědčen, že Bible se stává tím krásnější, čím více jí rozumíme; tj. čím více vidíme a uznáváme, že každé slovo, které chápeme obecně a vztahujeme především sami na sebe, mělo podle konkrétních okolností, podle časové a místní situace svůj vlastní, speciální, bezprostředně individuální smysl.

Johann Wolfgang von Goethe

Kdo ztratil svého Boha, může ho v této knize opět nalézti, a kdo ho nikdy neznal, tomu z ní vane dech Božího slova. Židé, kteří přece dobře rozumí vzácným věcem, věděli velmi dobře, co činí, když při požáru druhého chrámu nechali být zlaté a stříbrné obětní náčiní, svícny a lampy a dokonce i velekněžský náprsník s velkými drahokamy a zachraňovali jen Bibli. Ona byla jediný a skutečný chrámový poklad.

Heinrich Heine

„Slyšeli jsme slovo Boží!“ Při eucharistické slavnosti uzavírá tímto zvoláním lektor či lektorka čtení z Bible (poté přednese kněz úryvek z evangelia). Přesně vzato nejde o konstatování, nýbrž o vyznání víry. „Slovo Boží!“ – to znamená, že Bible není výplodem lidského myšlení, nýbrž že z biblických knih hovoří k lidem sám Bůh. Proto křesťané s přesvědčením říkají: V Bibli se zjevuje Bůh; Bible je slovo Boží.

Jejich názor není chybný, ale není ani úplně správný. Není chybný, pokud znamená, že Bible je inspirována Bohem, tedy že obsahuje spásné pravdy, které chtěl Bůh lidem oznámit. Je nesprávný, pokud Bibli ztotožňuje s Božím zjevením.

Slovo se stalo Písmem

Bůh navázal rozhovor s lidmi už dávno předtím, než začali jeho sdělení zapisovat. Bible například vypráví o tom, že se Bůh zjevil Abrahamovi, Mojžíšovi či vyvolenému izraelskému národu. Než byly tyto události písemně zaznamenány, lidé si o nich po celá staletí vyprávěli. Podobně je tomu s postavou Ježíše, v němž se Bůh zjevil vrcholným způsobem. Teprve asi tři desetiletí po Ježíšově smrti a vzkříšení jistý Marek jako první sestavil z ústně a písemně tradovaných zpráv evangelium. Mezi událostí zjevení a jejím záznamem je tedy dost značný časový odstup. Prakticky to znamená, že Písmo svaté není od A do Z slovo Boží (Bůh promlouval k lidem už mnohem dříve), nýbrž že Písmo svaté obsahuje slovo Boží.

Toto rozlišení může vypadat na první pohled jako čisté puntičkářství. Ale pro správné chápání Bible má zásadní význam. Časový odstup mezi zjevením jako dějem a jeho písemným zachycením mnohdy značně ovlivnil ztvárnění tradovaných událostí. Autorům Bible nešlo v prvé řadě o zaznamenání starých zvěstí pro budoucnost. Při psaní svých textů se nechali vést potřebami, problémy a událostmi své doby a svých současníků. Zvlášť zřetelně je to vidět už v úvodu k abrahamovskému cyklu, který jak známo začíná zjevením Boha, jež je spojeno se zaslíbením:

I řekl Hospodin Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

(Gn 12, 1-4)

Abram putoval z Uru v jižní Babylónii (Gn 11,28) do Kanaánu kolem roku 1850 př. Kr. Vyprávění o jeho cestě však byla zapsána až někdy v době mezi 10. stoletím a poslední třetinou 8. století př. Kr. Patří tudíž k nejstarší literární vrstvě Pentateuchu, k tzv. jahvistickým dějinám. Tento termín se vžil, protože neznámý autor těchto textů (zvaný jahvista) ve svých textech používá hebrejské vlastní jméno Boha, Jahve. Pravděpodobně v druhé polovině 5. století př. Kr. byly existující texty redakčně přepracovány a pět Knih Mojžíšových dostalo konečnou podobu. Teprve teď byla epizoda o Abrahamově vyvolení ztvárněna definitivně.

Jednotliví redaktoři, kteří rozmanité tradované zprávy a texty formulované dřívějšími pisateli upravovali, sledovali samozřejmě pokaždé určitý záměr. Jinými slovy, změnám podléhá nejen původní zjevené slovo Boží, nýbrž i jeho výklad!

Pokud jde epizodu o Abrahamově vyvolení, ta zpočátku slouží historickému a teologickému odůvodnění identity izraelského národa. Později je text chápán jako skrytá kritika imperiální politiky v dobách Davidovy a Šalomounovy říše; Izrael má být pro národy žijící v oblasti jeho moci a vlivu požehnáním, a nikoli prokletím (srov. Gn 12,3 a 2 S 8,2). Po babylónském zajetí vykládá poslední redaktor tuto epizodu zase jinak. Říše se zmenšila, Izrael je supermocnostmi sražen na kolena a bojuje o přežití. Teď se pochopitelně klade důraz na onen dávný Boží výrok, že Hospodin „učiní Izrael velkým národem“.

Jak se zjevuje Bůh?

Bůh zjevuje sám sebe v rámci lidských dějin, ať už skrze individuální bytí jednotlivých lidí, nebo širší rámec vývoje celých národů.

Katolická teologie dosud rozlišuje mezi přirozeným a nadpřirozeným zjevením Boha, což prakticky znamená, že člověk může dospět k poznání Boha dvěma různými způsoby. Za nadpřirozené zjevení je považováno Boží spásné konání uvnitř lidských dějin, jak probíhalo od patriarchů přes proroky a vyvolený národ až po Ježíše Krista (srov. Žd 1, 1-2). K přirozenému zjevení dochází díky schopnosti lidí uznat při pohledu na „velikost a krásu tvorů“ Boha jakožto „původce jejich bytí“ (kniha Moudrosti 13,5). Například Pavel v Listu Římanům zdůrazňuje, že neviditelnou existenci Boha lze rozumem poznat ze stvořeného světa (srov. Ř 1,20). Poznamenejme k tomu, že už slovo stvoření (ve významu bytost i stvořený svět) předpokládá ideu nějakého Tvůrce světa či Boha-Stvořitele.

Obdobou diferenciace mezi přirozeným a nadpřirozeným stvořením je rozlišování mezi přírodním řádem a řádem milosti. Jistě lze z praktických důvodů oddělovat „přirozené“ zjevení Boha („skrze díla“ nebo „skrze stvoření“) od nadpřirozeného sebezjevení Boha („skrze dějiny“ nebo „skrze slovo“). Avšak Písmo fakticky podává svědectví o jediném, a to nadpřirozeném řádu spásy, neboť Bůh je lidem skrze svou milost nakloněn od počátků lidstva. Jednodušeji řečeno: Jestliže Bůh jednou provždy povolal lidi do blaženého společenství se sebou samým, musel jim to dát také od počátku najevo, tj. musel je obdařit schopností poznávat jej za vším stvořeným jako Stvořitele. Že tomu tak je, výslovně zdůrazňuje věroučná konstituce o Božím zjevení, dokument Druhého vatikánského koncilu (otázku jak nechává nicméně otevřenou):

Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě. Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům. Po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků.

Otázka, jak se Bůh zjevuje a jak člověk Bohu zakouší zůstává tedy v tomto textu bez odpovědi. Zde se pouze konstatuje, že nejde o vědomosti, k nimž člověk dospívá vlastním úsilím, nýbrž o poznání, které člověku daruje Bůh.

Něco takového se stává i v každodenním životě, v profánní oblasti – když máme například pocit náhlého osvícení, vnuknutí, aniž jsme se o to zvlášť snažili.

Takový zážitek, při němž se určitá věc nečekaně zjeví v úplně jiném, novém světle nebo z jiného, dosud zcela opomíjeného aspektu, označuje teorie poznání odborně jako odhalující situaci, odhalující událost nebo proces odhalení.

Představme si studentku, která píše doktorskou práci o italských trubadúrech. Profesor ji upozorní, že by se v této souvislosti měla zmínit i o Písni stvoření (Cantico delle creature) svatého Františka z Assisi. Studentka, která už o Františkově Písni něco slyšela, hledá v historických pramenech a přitom se mimo jiné doví, že tento mladý syn kupce z Assisi rozdal všechny peníze chudým a vzdal se dědictví, že nejprve budil rozruch a později obdiv a že kázal ptákům, protože ti poslouchali už tehdy s větší trpělivostí než lidé. Nějaký blázen, pomyslí si studentka. A pokračuje v práci. Ale to, co se o Francescovi dověděla, v ní nějak působí. Náhle ji napadne, sama neví jak, něco úplně jiného: To byl světec! Tohle poznání přirozeně vnese zmatek do jejích hodnot, životních postojů, do posuzování lidí, i do jejího konzumního jednání, zkrátka postaví celý její světový názor na hlavu.

To je přímo klasický příklad odhalujícího zážitku. K odhalujícím situacím dochází tehdy, když celou skutečnost spatříme náhle jinýma očima. O takovém procesu odhalení, který se dotkne hlubin lidské osobnosti a stane se pro člověka existenciální výzvou, se proto právem mluví jako o skutečném zjevení. Tím je snad objasněno, co znamená pojem zjevení teologicky. Od obyčejného, profánního zjevení se liší jen svým náboženským obsahem.

Jak se zjevuje Bůh? Jisté je, že lidi prostě nepřepadá. Na druhé straně nelze říct, že by člověk mohl poznat Boží plány jen vlastní silou, takříkajíc sám od sebe. Zdá se spíše, že hranice mezi pasivitou, s níž se člověk podrobuje, a aktivní ochotou, s níž přijímá, není ostrá. Dobrou představu o tomto tajemném, protože koneckonců nevysvětlitelné součinnosti Boží iniciativy a lidské otevřenosti, může dát výňatek z románu Thomase Manna, vyprávějící o povolání Abrama.

Počalo se to tím, že se Abram domníval, že jen matce zemi je člověk povinen sloužit a jí se klanět, neboť ona přináší plody a udržuje život. Ale zpozoroval, že potřebuje déšť z nebe. Rozhlédl se tedy po obloze, spatřil slunce v jeho nádheře, poznal jeho žehnající i klnoucí sílu a byl by se málem rozhodl pro slunce. V tom však zapadlo, a z toho usoudil, že tedy nemůže být tím nejvyšším. Tehdy se podíval na měsíc a na hvězdy – na hvězdy dokonce se zvláštní zálibou a nadějí. Přemrštěné státní pocty, které vzdával babylónský Nimrod slunečnímu principu, Šamaš-Bél-Mardukovi, na úkor Sina, Pastýře hvězd, ranily jeho lásku k Měsíci, božstvu urskému a cháranskému, a byly snad první příčinou jeho roztrpčení a motivem jeho tuláckého pudu. Ano, Bůh se chtěl v Abírámovi proslavit a jeho pomocí si udělat jméno, a proto asi užil této lsti: láskou k Měsíci vzbudil v Abírámovi první vnitřní rozpor a neklid, využil jí k vlastním účelům a vytvořil z ní skryté východisko své životní dráhy. Neboť jakmile vyšla jitřenka, zmizel pastýř i stádo, a Abraham z toho usuzoval: „Ne, ani toto nejsou bohové mne hodní.“ Jeho duše byla zkrušena starostí a on usuzoval: „Jak by mohl jeden z nich vycházet a druhý zapadat, kdyby neměli nad sebou, přesto, že jsou tak vysoko, ještě řidiče a pána? Pro mne, člověka, by se neslušelo, kdybych se klaněl jim, a ne spíše tomu, kdo jim rozkazuje.“ A Abrahamova mysl tak vroucně a tak bolestně lpěla na pravdě, že to Pána Boha hluboce dojímalo a že si v duchu řekl: „Olejem radosti tě pomažu hojněji než druhy tvé.“

Tak z prudké touhy po Nejvyšším objevil Abraham Boha, jako učitel ho dále vytvářel a vymýšlel.

Abraham byl do jisté míry boží otec. Našel si ho svým zrakem a vytvořil rozumem; mohutné vlastnosti, které mu připisoval, byly původním majetkem božím a Abram nebyl jejich zploditelem. Ale v jistém smyslu jím snad přece byl; vždyť je poznal, vždyť jim učil a přemýšleje o nich uskutečnil je. Mohutné boží vlastnosti byly sice něco věcně daného, co bylo mimo Abrahama, byly však zároveň i v něm i od něho; v některých chvílích se síla jeho vlastní duše sotva mohla od nich rozezvučet, proplétala a rozplývala se poznáním s ním v jedno, a to byl původ svazku, který Pán potom s Abrahamem uzavřel, a který byl jen výslovným potvrzením vnitřní skutečnosti, byl to však také původ zvláštního rázu Abramovy bázně boží.

Bůh byl, a Abraham putoval životem před jeho tváří, jsa v duši posvěcen jeho vnější blízkostí. Byli dva, jedno Já a jedno Ty, které rovněž říkalo „Já“ a druhému „Ty“. Pravda, že Abram božské vlastnosti s pomocí duševní velikosti vytvořil – bez této velikosti by je nebyl mohl vytvořit a nebyl by je dovedl pojmenovat a byly by zůstaly v temnotách. Proto přece však zůstal Bůh mocným Ty, říkajícím Já, mimo Abrahama a mimo svět.

Abram (Bůh mu dá později jméno Abraham, „otec davu“: Gn 17,5) objeví Boha „sám od sebe“ – ale je toho schopen jen proto, že Bůh se jím nechá objevit. A Bůh se může dotknout Abramova ducha jen proto, že ten své celé myšlení a snažení zaměřuje k tomu nejvyššímu. Toto nejvyšší může být zase poznáno jako „někdo nejvyšší“ – tj. jako osoba – jen proto, že člověk pozorně naslouchá svému nitru, hlasu svého srdce. A tento hlas mu říká, že za každodenním bezduchým životem se všemi jeho banalitami žije něco jiného, něco neznámého, co jediné je schopno ukojit jeho nenaplněnou touhu. Tak vede myšlenka na Boha nakonec k tomu, že se Abraham s tímto Bohem setká ve vlastní duši. Toto má na mysli Bible, když mluví o zakoušení Boha a o zjevení Boha.

Mluví o zjevení Boha. Jak už víme, přísně vzato Bible sama není zjevení – ona toto zjevení, a tedy slovo Boží, obsahuje.

Rozdíl mezi inspirovaností a neomylností

Říká-li se o Písmu, že je to slovo Boží, neznamená to, že se v něm Bůh zjevil, nýbrž že je inspiroval. Chceme tím říci, že původ Bible je nakonec v Bohu, který vedl myšlenky i ruku pisatelů Bible (2 Tm 3,16: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“; srov. 2 P 1, 20-21).

V kostele San Luigi dei Francesi v Římě můžeme na obraze od Michelangela Caravaggia (1573–1610) spatřit apoštola Matouše, jak píše evangelium. S perem v ruce se sklání nad rukopisem. Oči obrací ke vznášejícímu se andělovi, který mu šeptá, co má napsat, a svůj diktát provází výraznou gestikulací. Názorně to ilustruje, jak si lidé dříve představovali pomoc Ducha svatého (inspiraci). Pisatel biblického textu je pouhý nástroj, jejž Bůh používá jako písař pisátko.

Tato představa vedla téměř nevyhnutelně k teorii verbální inspirace, podle níž každou větu biblického textu nadiktoval Bůh pisateli slovo od slova.

Jenomže literární kvalita jednotlivých pasáží Bible je velmi různá. Vedle obyčejných, příležitostných textů, jako je Pavlovo stručné sdělení Filemonovi, najdeme i formálně vybroušená umělecká díla jako Píseň písní, Kazatel nebo Žalmy. Tyhle nápadné rozdíly byly později vysvětlovány tím, že Bůh prý respektuje osobní povahu lidských autorů – takže teorie verbální inspirace byla nakonec nahrazena naukou o personální inspiraci. Ta už byla přijatelnější, protože odpovídala skutečnosti, že jednotliví autoři vtiskli biblickým knihám osobitý rukopis. V podstatě ale ani tato teorie nerespektovala lidskou povahu biblických autorů dostatečně, neboť podle ní Bůh nadále zůstával vlastním a jediným autorem svatých knih – jenže teď používal různá pera různě přiříznutá.

Toto učení navíc nedokázalo vysvětlit zjevné omyly, které se v Bibli vyskytují. Příklady? Na konci svého evangelia cituje Matouš proroka Zachariáše, ale výrok omylem připisuje Jeremiášovi (Mt 27,9; srov. Za 11, 12-13). Hned na začátku knihy Júdit je Nebúkadnesar představen jako král Asyřanů se sídlem v Ninive, jenže ve skutečnosti vládl babylónské říši. Napínavý příběh o Josefovi, synu patriarchy Jákoba (Gn 35–50), svědčí sice o podrobné znalosti poměrů a zvyků ve starém Egyptě, jenže v dobových pramenech nenajdeme o velkovezírovi jménem Josef, správci celé egyptské říše (srov. Gn 41, 40-45), ani slovo. A jak si vysvětlit těch 600 tisíc izraelských bojovníků, kteří údajně vytáhli z Egypta (Ex 12,37), když největší armády tehdejší doby měly stokrát méně mužů? Že zajíc, o kterém se píše knize Leviticus (11,6), je zařazen mezi přežvýkavce omylem, ví dnes i ten, kdo se nezabývá zoologií.

Vzhledem k těmto i dalším omylům obsaženým v Písmu byli teologové nakonec nuceni vymyslet novou teorii, která je v dějinách exegeze označována jako reálná inspirace. Podle ní vnukl Bůh lidským autorům pouze témata, která pak oni volně zpracovali. Takže všechny historické, zeměpisné a přírodovědné omyly lze přičíst lidským autorům, zatímco skutečné spásné pravdy zjevil Bůh. Ale ani tato teorie není přesvědčivá, uvážíme-li, že církev dále trvala na tom, že celá Bible slovo od slova je inspirována Bohem.

Všechny tyto pokusy mají za cíl jediné: uvést v soulad neomylnost Boží inspirace se zjevnou omylností lidských autorů.

Důkladně se tím zabývali i biskupové na Druhém vatikánském koncilu. V průběhu diskuse se stále jasněji ukazovalo, že jde o pseudoproblém, vzniklý z předpokladu, že inspirace rovná se neomylnost: Bible je inspirována Bohem, tudíž nemůže obsahovat omyly. S tím musí člověk chtě nechtě souhlasit.

Otázka ovšem zní: Čeho se týká učení o inspiraci Bible? Tomáš Akvinský ve svém krátkém spise O pravdě významně rozlišuje: „Duch svatý nám chtěl prostřednictvím autorů, jež inspiroval, předat jen tu pravdu, která slouží naší spáse.“ Tady se pojem neomylnost Písma vztahuje pouze na ty pravdy, které jsou důležité pro spásu člověka. Jedině tyto (spásné) pravdy jsou v Písmu, jež je jako celek inspirováno Bohem, spolehlivě neomylné. Jinak řečeno: Inspirovanost je vlastností celé Bible, zatímco jedině o spásných pravdách obsažených v Bibli vyznáváme, že jsou neomylné.

Tento pohled přijal Druhý vatikánský koncil ve své věroučné konstituci o božském zjevení Dei verbum, a tím vyřešil problém, který by byl vůbec nemusel vzniknout, kdyby byli novotomisté, kteří systematicky bránili teologickému bádání, studovali svého Tomáše Akvinského trochu důkladněji.

Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmě svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. J 20,31; 2 Tm 3,16; 2 P 1, 19-21; 3, 15-16), a jako takové byly církvi předány. K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl. Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.

Kromě pravd důležitých pro spásu, jež se týkají definitivního určení člověka, jeho jednání a jeho identity („Člověk je povolán k věčnému společenství s Bohem“; „Ježíš je cesta, pravda a život“…) obsahuje Bible velké množství historických, zeměpisných a přírodovědných výroků („za Nebúkadnesara, který se stal králem Asyřanů ve velkém městě Ninive“), z nichž některé jsou podle dnešního stavu vědění prostě nepravdivé.

Když koncil zdůrazňuje, že Bible učí pravdu „bez omylu“, nevztahuje se tento výrok na skutečnosti, jimiž se zabývají světské vědy, nýbrž výlučně na pravdy, které byly zaznamenány kvůli naší spáse. Jedině tyto nadpřirozené (Bohem zjevené) spásné pravdy jsou obsahem víry. Naproti tomu všechny ostatní výroky, jejichž funkce při předávání víry je pouze pomocná (slouží takříkajíc jako dopravní prostředek k transportu spásných pravd), spadají do oblasti profánního vědeckého výzkumu a poznání. Když Lukáš ve svém evangeliu vypráví, že se Ježíš narodil za časů císaře Augusta a že ho místodržící jménem Pilát odsoudil k smrti na kříži, nejde o věroučnou pravdu, nýbrž o historickou zprávu. Že Augustus a Pilát žili, není předmětem naší víry; to víme (nebo aspoň můžeme v zásadě vědět) na základě historických pramenů. Není to tedy Bohem zjevená spásná pravda, nýbrž historická výpověď. Naší vírou v Ježíše Krista by nijak neotřáslo, kdyby se byl Lukáš v případě některého z těchto dvou politiků mýlil. Takový historický omyl by se nedotkl Bohem zjevené věroučné či spásné pravdy, podle níž se Bůh v osobě Ježíše přiblížil člověku nedostižným způsobem.

Fundamentalisticky založení čtenáři kladou i nadále rovnítko mezi inspirovanost a neomylnost. To jim umožňuje vypočítat datum stvoření světa a zjistit, kdy se narodil Adam.

Na rozdíl od islámu není křesťanství náboženství založené na písemném textu. Liší se od islámu právě tím, že se zakládá na Božím zjevení, které nebylo lidem předáno ve formě nějaké svaté knihy, nýbrž jako živé slovo, hlásané nejprve ústy proroků a vrcholící nakonec v postavě samotného Božího Syna, jenž se stal člověkem. Jak zdůrazňuje Eugen Biser, je zejména v této věci zapotřebí vytrvalé osvětové práce, „spočívající v utvrzování a šíření poznatků, k nimž od počátku tohoto tj. 20. století dospěla vědecká teologie exaktním uvažováním. Bible je ve své lidské podmíněnosti antická kniha, kterou je třeba hodnotit v souvislosti s okolnostmi jejího vzniku, protože jedině tak může být pochopena tak, jak má být pochopena.“

Časově podmíněné výpovědi

Zvláště dobře to lze ukázat na všelijakých zaručených zprávách o nadcházejícím konci světa, které údajně znepokojení věřící šíří pomocí různých letáčků a brožurek. V nich obsažené hrozby a výzvy se s oblibou opírají o apokalyptické texty z Bible. Ideální materiál pro taková děsivá proroctví poskytuje Matoušovo evangelium.

Když seděl Ježíš na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ Ježíš jim odpověděl: Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniela, tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. (Mt 24, 4-31 aj.)

V následující kapitole evangelista popisuje poslední soud, před nímž budou shromážděny všechny národy a dobří budou oddělení od zlých (srov. Mt 25, 31-46).

Co si máme počít s takovými místy v Bibli? Kdo je rozhodnut chápat Bibli fundamentalisticky, bude tento popis považovat za jakési režijní pokyny pro poslední akt světového divadla. Opravdu je třeba výslovně zdůrazňovat, že evangelista v žádném případě neměl v úmyslu psát nějaký scénář? Jisté je, že to nepsal proto, aby nahnal čtenářům strach. Toto líčení není totiž výpověď časová, nýbrž věcná. Stačí je srovnat s podobnými biblickými texty, které jsou obsaženy částečně již ve Starém zákoně (kniha Daniel), částečně v mimobiblickém písemnictví (4. kniha Ezdrášova, kniha Henochova), ale i v Novém zákoně (Zjevení Janovo). Zcela jasně jde o výpověď používající obrazný jazyk. Apokalyptika se šířila zvláště kolem poloviny 2. století př. Kr. V této době krizí a válek (nadvláda Sýrie nad Palestinou od r. 200 př. Kr.; potlačování židovského náboženství; povstání Makabejských) mimořádně sílila touha po naplnění Božích zaslíbení. Protože prorokování mezitím prakticky vymizelo, hledali lidé útěchu ve svatých knihách: chtěli se dovědět, co přijde. Tak vzniklo množství apokalyptické literatury, která odhalovala budoucí osud světa a lidstva. Tyto spisy navazují na prastaré mytologie o stvoření a vyznačují se mnohdy až bizarní obrazivostí. Zvířata symbolizují jednotlivé lidi nebo celé národy, šelmy představují pohanský svět, andělé mají  lidskou podobu, padlí duchové se zjevují jako hvězdy. V očekávání budoucnosti vznikají nejzmatenější numerologické výpočty. Literatura tohoto druhu byla za Ježíšova života a v době vzniku evangelií silně rozšířena, takže není divu, že ovlivnila i Nový zákon.

Vzhledem k těmto okolnostem je zřejmé, že máme-li citovaný Matoušův text pochopit, musíme ho z apokalyptického obrazného jazyka přeložit. Evangelistovo poselství je v podstatě prosté a jasně srozumitelné: Bez ohledu na veškerou bídu a utrpení a navzdory všem myslitelným zmatkům a nejistotám zvítězí Ježíš Kristus. Jemu bude patřit konečný triumf. Zároveň však, a to je smysl vyprávění o posledním soudu, věřící nesmějí nikdy zapomenout, že záleží na nich, jestli se rozhodnou pro Ježíše, nebo proti němu, a tím pro vlastní spásu, nebo proti ní. A rozhodujícím kritériem pro spásu (nebo zatracení) je láska k bližnímu. Dovídáme se, že cílem, k němuž směřuje člověk, svět a vesmír, je Bůh a že v něm jednou všechno dojde svého naplnění. Má-li ovšem evangelista popsat, jak se to stane, pomáhá si apokalyptickými obrazy a představami běžnými v jeho době. Interpretace, která chce ke sdělení, že se to stane, přidat cokoli navíc, je projev nestydaté žvanivosti a čirá spekulace.

Protiřečí si Bůh?

Na závěr se ještě dotkněme problému, s nímž si řada těch, kdo se zabývají Biblí, láme hlavu. Zjišťují, že některé výroky naprosto odporují jiným výrokům a že tyto rozpory nelze vysvětlit, natož odstranit.

Zjevná rozporuplnost biblických výpovědí souvisí s dějinným charakterem Božího zjevení. Především si znovu připomeňme, že mezi událostmi zjevení a jejich písemným záznamem je mnohdy velký časový odstup. Kromě toho se většina těchto událostí, tedy obsah celé hebrejské Bible, odehrála před Ježíšovým vystoupením. Tato okolnost nezůstala bez vlivu na chápání jednotlivých biblických knih a v nich obsažených učení.

Jestliže se Bůh zjevuje postupně, znamená to také, že v průběhu staletí svůj záměr s lidmi ukazuje stále zřetelněji. A z toho zase plyne, že – jak to vyjádřil Druhý vatikánský koncil – Bible „obsahuje též věci nedokonalé a dočasné“.

Jenže v Bibli jsou i místa, která se nám jeví nejen jako „dočasná“, nýbrž jako nepřijatelná. Boží příkaz vyhubit ve válce všechny nepřátele (srov. Dn 20, 10-20) je rozhodně víc než jen neobratná formulace. Totéž platí o svolávání neštěstí na hlavu nepřátel, které se vyskytuje v žalmech (Ž 137,9: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata tj. děti trýznitelů a utlačovatelů, uchopí a roztříští o skálu!“). Přímo skandální nám připadá, že některé popisované ohavnosti nejsou ani slůvkem odsouzeny, třeba když Abraham z taktických důvodů přenechá svoji ženu faraónovi (Gn 12, 10-20); když Lotovy dcery spí se svým vlastním otcem (Gn 19, 30-38); když Jákob záludně připraví svého bratra Ezaua o právo prvorozeného (Gn 27).

Církevní otcové takové nehoráznosti vysvětlují odkazem na „Boží schopnost vychovávat“. Říkají, že podobně jako rodiče neučí své potomky všemu najednou, nýbrž postupně, jak to odpovídá věku a chápavosti dětí, i Bůh prý lidstvo seznamoval se svým mravním zákonem krok za krokem a stále zřetelněji.

Co to znamená pro interpretaci Písma, vysvětlíme si teď krátce v souvislosti s palčivou otázkou utrpení. Zprvu se tento problém řešil téměř výhradně s pomocí teorie trestu. Potopa se tudíž jevila jako trest seslaný Bohem na lidi za jejich špatnost (Gn 6, 5-7). Totéž platí i o soudu nad městy Sodomou a Gomorou (Gn 18, 23-33). Protože Bůh je spravedlivý, neexistuje nespravedlivé utrpení. Utrpení je vždy nutno chápat jako trest a odplatu – třeba i za tajný hřích nebo skrytou vinu (srov. Jb 11,5; 15,14). Nebo také za hříchy druhých; myšlenka, že trpí i nevinní, se totiž nedala trvale potlačovat (srov. Ž 44, 10-20; Abk 1,13). Proto bylo nutno teorii trestu modifikovat. Tak vznikla představa, že Bůh „stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení“ (Ex 20,5; srov. 2 S 12, 13-14), nebo že dokonce nechá za viny krále trpět celý národ (2 S 24, 15-17) – vysvětlení, které se ovšem odedávna jevilo jako problematické (2 S 24,19). Později, v 6. století př. Kr., proroci proti této teorii kolektivní viny vehementně protestovali: „Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.“ (Ez 18,20; srov. 18 ,2-4; Jr 31, 29-30) Přibližně v téže době se objevuje myšlenka, že utrpení nevinných by mohlo sloužit jako zástupné usmíření. Tím ovšem teorie trestu rozhodně ještě není překonána, protože zástupné usmíření má přece Boha obměkčit, aby svou trestající metlou nestíhal prohřešky spáchané druhými. V židovství se občas se objevily i pokusy chápat utrpení jako prostředek k upevnění charakteru nebo jako zkoušku (srov. Jb 5, 17-19); tyto představy se později vracely i v křesťanské teologii. Ježíšovo myšlení znamená v teorii trestu zlom, protože tezi o utrpení jakožto odplatě odmítá. Vzhledem k tomu, že neštěstí postihuje stejně vinné i nevinné (srov. L 13, 1-4), nelze jednotlivé osudové rány interpretovat jako Boží trest. Nicméně pohromy, s nimiž je člověk konfrontován, by jej měly přimět k obrácení (L 13,5). Ježíš vidí, že trpí i nevinní a že mnohé pohromy jsou nevysvětlitelné. Na palčivé otázky týkající se této skutečnosti „odpovídá“ v Janově evangeliu odkazem na nevyzpytatelnost Božího jednání (J 9,3).

Z celého tohoto vývoje je zřejmé, že starým vrstvám Bible, v nichž se odrážejí rané stupně dějin zjevení, můžeme správně porozumět jen tehdy, budeme-li mít při jejich čtení na mysli Ježíše, v němž Bůh v plnosti zjevil sám sebe.

Tuto myšlenku pozoruhodně ztvárnil na svém obraze Svatá rodina italský malíř Dosso Dossi (cca 1480–1542).i Maria sedí u stolu. Pravou rukou přidržuje Písmo svaté, ukazováčkem levé ruky se dotýká textu. Nedívá se však na knihu, nýbrž obrací zrak na dítě v Josefových rukou, které po ní vztahuje ručky. Zvláštní je, že se na dítě neusmívá; v očích má otázku, její pohled je bezradný. I pozornému divákovi většinou ujde jedna maličkost, která je příčinou Mariina údivu. Na místě, kde se její prst dotýká Bible, písmena zmizela! Matka Boží zřejmě stále ještě nechápe (srov. L 2,50), že Ježíš nahrazuje Písmo – a že smysl Písma je pochopitelný jen tomu, kdo při jeho výkladu vychází z Ježíše a směřuje k Ježíši.

Z němčiny přeložila Helena Medková

i