Synodální cesta německých katolíků a její význam pro světovou církev

^{1 2}

1. Pošta z Říma

Němečtí katolíci dostali 29. června 2019 dopis z Vatikánu. Papež František se v něm obrací přímo „na putující Boží lid v Německu“. To je neobvyklé. Co se stalo?

Papež sám odkazuje na visitatio ad limina¹ německých biskupů v Římě. Ta souvisela s tzv. Synodální cestou, po níž se rozhodla vykročit Německá biskupská konference spolu s Ústředním výborem německých katolíků, který reprezentuje diecézní rady, sdružení a osobnosti německého laického katolicismu. Synodální cesta je reakcí na hlubokou krizi v katolické církvi, způsobenou skandálním zneužíváním moci a ututláváním sexualizovaného násilí. Věrohodností, identitou a jednotou církve v Německu otřáslo zejména odhalení případů sexualizovaného násilí na berlínském Canisius-Kolleg (2010)² a zveřejnění výsledků tzv. MHG-studie³ s názvem Sexuální zneužívání nezletilých kněžími, jáhny a členy mužských řádů na území Německé biskupské konference (2018). Debaty zahájené v roce 2010 byly spíše obecného rázu, šlo v nich především o novou kulturu komunikace v církvi, zatímco současná Synodální cesta se zaměřuje konkrétně a výslovně na „horká témata“, která celá léta brání vnitrocírkevnímu dorozumění a reformě. Dnes už je jasné, že před nimi nelze zavírat oči. Týkají se totiž strukturálních a kulturních faktorů, které zneužívání v církvi umožňovaly. Jde o zacházení s mocí, o požadavek účasti a transparence v církvi, o způsob života a roli kněží, o postoj církve k sexualitě a sexuálním odlišnostem a rovněž o postavení žen v církvi. Tato témata vyvolávají protikladné reakce. Jisté skupiny se snaží otevřené diskusi zabránit – a je tudíž docela možné, že v pozadí papežova dopisu stáli odpůrci Synodální cesty, kteří papeže přinutili zasáhnout.

Papež František ve svém dopise rozhodně vyjadřuje starost o církev v Německu. Jeho pohled je zároveň širší, poukazuje na větší, komplexní, historicky významnou krizi, o které ve svých encyklikách Evangelii gaudium (2013), Laudato si‘ (2015) a Veritatis gaudium (2017) opakovaně mluvil v souvislosti s problémem uprchlictví či Amazonskou synodou (a mluví i nyní v souvislosti s covidovou pandemií) jako o ústřední výzvě pro církev i pro lidstvo: „Všichni si uvědomujeme, že žijeme nejen v době plné změn, nýbrž v době přelomové, která klade nové i staré otázky, o nichž je správné a nutné diskutovat.“

Papež formuluje svůj dopis v tomto kontextu, přičemž vychází z velikonoční meditace Skutků apoštolů. V souvislosti s křížem a Velkým pátkem, kdy „učedníci [zdánlivě] o všechno přišli“, připomíná velikonoční poselství „z úst ženy“, vedoucí k velikonoční radosti církve, jež kráčí vpřed „zcela proniknuta novým životem, jenž jí byl darován Duchem svatým“. Papež tedy rozhodně nepřebírá apokalyptické tóny oněch proroků zkázy, kteří synodální vykročení v Německu vykládají jako symptom odpadnutí od víry, jako důkaz kryptoprotestantské sebesekularizace církve, která je státem zajištěna a snaží se světové církvi vnutit reformní program. Papež naopak vykládá současný transformační proces a zvláště krizi v církvi jako kairos, příhodný čas k zásadnímu obratu, k příklonu k evangeliu a k lidem na okraji společnosti, k obnově „církve kráčející vpřed“, jak ji programově načrtl v Evangelii gaudium.

Německá Synodální cesta je především vykročením místní církve. Samozřejmě se zaměřuje na problémy a výzvy, které se nevyskytují pouze v Německu, nýbrž se týkají celé světové církve. Na této cestě nejde jen o témata, ale i o formy. I když se dnes ve světové církvi o synodalitě hodně mluví, vidíme jasně, že představa rozhodovacích procesů v římskokatolickém kontextu je dosud spojena s hierarchickým úřadem, kdežto synodalita – výraz společenství celého putujícího Božího lidu – se omezuje na konzultace a poradenství. Německá Synodální cesta chce vyzkoušet výrazně silnější formu spoluúčasti: biskupové, odborníci a věřící (tzv. „laici“) jednají, radí se a rozhodují společně. K přijetí závěrů synodálního shromáždění je nutná dvoutřetinová většina hlasů, a to na třech úrovních: v plénu, mezi biskupy a (podle potřeby) mezi ženami. To jsou alespoň začátky hledání a praktikování širšího formátu synodální katolicity. Těm, kdo ve své místní církvi mají sice tytéž problémy, ale žádné srovnatelné možnosti řešení, to přináší naději. Jiným to dělá těžkou hlavu – na krajních pozicích se už objevují spiklenecké teorie a troubí se do útoku. Není divu, že je tento synodální experiment vnímán jako (církevní) politikum a vyvolává pozornost i mimo Německo.

2. Širší kontext: výzvy přítomnosti

Synodální cesta katolické církve v Německu vznikla z jasně definovaných příčin a má jasně definovaný cíl: identifikovat, analyzovat a napravit systémové poz adí sexuálního, psychického a duchovního zneužívání ze strany kleriků, a ty struktury, které takové násilí popírají a zatajují. V tom je síla tohoto procesu, v tom jsou i jeho hranice. Právě toto konkrétní zadání nás však staví před zásadní ekleziologické otázky, jimž se už nelze vyhýbat. Tento jasně zaměřený proces je tedy strukturálně a tematicky součástí širšího kontextu – a přirozeně jej zpětně ovlivňuje.

1. Oním širším kontextem jsou výzvy, před nimiž stojí globalizovaná, ale zároveň hluboce rozdělená světová společnost, v níž paralelně s obrovským růstem moci, bohatství a technických možností pokračuje vylučování celých vrstev a národů i ekologická devastace celých území. Současně jsou trvale a nezvratně ničeny životní zdroje naší planety. To vše volá po rychlém, koordinovaném a solidárním postupu, avšak místo toho se prohlubuje polarizace a desintegrace, mezinárodní organizace nejsou schopny jednat, prosazují se (sebe)destruktivní strategie a eskaluje násilí. Snaha o synodální vnitrocírkevní dorozumění je součástí tohoto širšího, celé lidstvo zahrnujícího kontextu a musí být s pohledem upřeným na Boží království pobídkou ke komunikaci, spolupráci a integraci.

2. Typické rysy společnosti (konflikty, mocenské rozdíly a polarizace) se odrážejí i v církvi. Ve vyhrocené podobě je vidíme ve vnitrocírkevních a teologických antagonismech, týkajících se hermeneutiky víry, názorů na principy moderny a pluralizační procesy pozdní moderny a s tím související představy, jak má vypadat církev a jak má jednat. Krize víry a krize církve, postupné opouštění tradic, „exkulturace“ víry (tj. její vyčleňování z obecné kultury) nejen ve Střední  Evropě – to vše svědčí o bezradnosti a bezmoci. Nejenže to dále vyhrocuje nahromaděné spory o interpretaci, svádí to i k opačné reakci – rezignovat a totálně se přizpůsobit, eventuálně volit strategii kontroly a zajišťování moci, konstruovat fundamentalistickou identitu anebo se sebeuspokojeně stáhnout do vlastní skupiny.

3. Třetí okruh problémů spočívá v nedostatečném přijetí a rozvíjení koncilových myšlenek: uvnitř církve dochází k polarizaci, reformy narážejí na odpor, konfliktní témata jsou tabuizována a nové postoje odmítány. V německém prostředí lze tento vývoj pozorovat nejen na konfliktech okolo Humanae vitae, autonomie vědecké teologie a zákazu vyučování některých teologů, nýbrž i na nedostatečném přijetí a rozvíjení Würzburské synody.⁴ Historie synodality v Německu je tudíž zároveň historií frustrace plynoucí z poznání, jak jsou všechny debaty o reformě a hledání nových forem synodálního dorozumění neúčinné tváří v tvář restriktivnímu církevnímu právu. Velké cíle jako globální spravedlnost či obrácení a obnova celé církve jsou zatlačovány do pozadí nikam nevedoucími debatami o současném chápání autority, autonomie a participace. V rámci autoritativního upevňování identity se tradiční názory na úřad, formu kněžského života, sexuální etiku a vztah mezi pohlavími prezentují jako věčně platné identifikační znaky katolictví. Čím déle tato blokáda a toto identifikační vyhraňování trvají, tím nevyhnutelnější a zároveň beznadějnější se jeví řešení těchto konfliktů. Ztroskotá-li církev na svých vnitřních konfliktech, nemůže ani přispět k odstranění problémů celého lidstva. Reforma a (sebe)evangelizace⁵ patří dohromady a nelze je stavět proti sobě.

3. Souvislosti: německé synodální vykročení a zkušenosti

Debaty o obnově provázejí církev od koncilu. Když se však svět dověděl o násilí ze strany duchovních, které církev celá léta utajovala, a když byly vypracovány první analýzy tohoto jevu, bylo nevyhnutelné se problémem zabývat. V Německu dosáhla věc kritického bodu v roce 2010. Jenže rozhovory probíhající z iniciativy Německé biskupské konference v letech 2011-2015 byly sice zahájeny z naléhavé potřeby něco udělat, avšak na druhé straně nepřinesly prakticky žádné výsledky, protože ožehavá témata byla výslovně vynechána. Znamenalo to jen další frustraci. A skutečnost, že Benedikt XVI. vyhlásil rok 2009/2010 – v přímé časové souvislosti s odhalením různých případů skandálního zneužívání na celém světě (v USA, Irsku a v Německu) – jako „rok kněží“, byla pobuřující. Jeho cesta do Německa v roce 2011 a jím vyhlášený „rok víry“ (2012/2013) zůstaly bez ohlasu, zato jeho odstoupení a volba Argentince Jorge Bergoglia do funkce papeže působily jako bomba. Zejména obě synody o rodině (Řím 2014 a 2015) a následující papežský list Amoris laetitia (2016) svědčí o snaze neřešitelnost zmíněných problémů sexuální morálky, pevně svázané s katolickou identitou a sloužící k zachování vlastní autority, překonat pomocí integrujícího a zároveň diferencujícího pastoračního přístupu, zaměřeného více na lidi a jejich životní realitu. Amazonská synoda 2018 je dokladem nového vztahu mezi světovou církví a místními církvemi, interkulturní citlivosti, respektování kontextu, krajního nasazení v ekologicko-sociálních otázkách, jakož i pastoračního obratu církve a nového pohledu na ožehavá církevní témata v komplexních souvislostech. Papež František místo přímého zacílení na konfliktní témata zřejmě usiluje o „reframing“ (nové zarámování) těchto problémů, aby se řešily pomocí pastorace nakloněné člověku, z pohledu lidí žijících na okraji společnosti a na základě „naslouchání křiku chudých a naší matky Země“. Tyto synodální kroky světové církve byly a jsou v Německu přijímány se zájmem a nadějí. Zda se toto „nové zarámování“ skutečně podaří a bude-li stačit k vyřešení naléhavých vnitrocírkevních problémů a konfliktů, to se teprve ukáže. Tělesné a duševní ohrožení nezletilých osob vyžaduje v každém případě mnohem konkrétnější zákroky, i když o nutnosti velkého obrácení nelze pochybovat.

Cesta, po níž se synodální dorozumění ubírá v místních církvích, může synodální obnově, jak ji vyžaduje František, poskytnout podněty a orientaci tím, že vychází z konkrétních kontextů a konkrétně na ně odpovídá. Alespoň stručně zde připomeňme důležité synodální události v Německu, které tvoří kontext a pozadí Synodální cesty na úrovni místní církve. Ústřední význam pro přijetí koncilových myšlenek i pro další rozvoj synodálního procesu měla Würzburská synoda (1971-1975). Byla to jedinečná událost. V napjaté atmosféře vzájemně se lišících postojů převzali biskupové a zástupci laiků, teologové i veřejnost společnou odpovědnost za budoucnost církve v Německu. V dokumentu Naše naděje programově definovali svůj postoj daný perspektivou naděje v Boží království a vědomím odpovědnosti za světovou církev, ekumenické společenství a zvláštní odpovědností před židovstvím. Konkrétní přijetí a (alespoň částečné) uskutečnění mnoha závěrů synody ukazují ovšem také ambivalenci zdejších synodálních zkušeností a očekávání. Synoda nám dala zažít svobodnou diskusi a sdílenou odpovědnost církevních funkcionářů, teologů a Božího lidu. Autoritativní zásah z Říma, který podstatné záměry synody a počínající reformy zabrzdil, způsobil zároveň obrovskou frustraci. Tato dialektika rozmachu a zklamání se pak stala průvodním rysem dalšího vývoje v Německu.

Pro život církve ve Východním Německu byla důležitá Pastorační synoda v Drážďanech (1973-1975) a před ní Míšeňská synoda (1969-1971) umožnily křesťanům v NDR v době reálněsocialistického útlaku prožít společenství Božího lidu, formulovat svoji víru a vzbudit mezinárodní pozornost. Zatímco vnitrocírkevní dopad byl i zde nepatrný, proces sám vedl ke vzniku širších ekumenických iniciativ a hnutí za spravedlnost, mír a ochranu stvoření, které podstatně přispěly k revoluci v roce 1989. Tak lze snad jako druhou zdejší základní zkušenost označit skutečnost, že synodální proces – umožňující svobodu projevu (parrhesia), prožitek společenství a konstruktivní, konflikty zpracovávající diskusi v kontextu společné víry a liturgického slavení – má vlastní, specifickou hodnotu, která se projevuje také a zejména tam, kde je omezována svoboda a znemožňována spoluúčast, ať ve společnosti nebo v církvi.

4. Synodální cesta katolické církve v Německu: její cíle …

Jak bylo řečeno, Synodální cesta katolické církve v Německu nechce být všelékem. Je to proces, jímž katolíci cíleně reagují na nepřehlédnutelné systémové nedostatky a nesrovnalosti v sebechápání a v realitě církve, které samy nebyly příčinou sexuálního zneužívání svěřených osob v církvi, ale rozhodně je pod ochranou institucí umožňovaly a ztěžovaly jejich vyšetřování. Výsledky zmíněné MHG-studie byly otřesné: Ve zkoumaném období 1946-2014 byly v pěti procentech osobních spisů diecézních kněží, tedy v osobním spisu každého dvacátého kněze nalezeny doklady o tom, že dotyčný byl obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilých. Toto číslo je pouhý odhad – vedení osobních spisů na biskupstvích vykazuje totiž podstatné nedostatky, včetně podvodných manipulací. Jako specificky katolické faktory přispívající ke zneužívání ze strany duchovních označila MGH-studie problematické zacházení s mocí, kterou církev přisuzuje výlučně mužům žijícím v celibátu, a „víceznačné výroky a postoje katolické sexuální morálky k homosexualitě“. Autoři textu navíc doporučili „podrobit diskusi smysl celibátu“.

Mnozí z věřících už dávno předtím upozorňovali, že je nutno o těchto tématech mluvit a věci změnit. Jejich hlas nevyvolal v církvi žádný vážný reformní proces. Tentokrát ovšem nezaujatí vědečtí odborníci označili tyto problémy jako mimořádně nebezpečný potenciál sexuálního násilí a zneužívání moci. To už nelze přehlížet. Církevní obraz kněze, církevní obraz ženy, předpisy sexuální morálky, odsuzování, resp. tabuizace homosexuality – tím vším je nutno se důkladně zabývat. To jsou totiž opory systému, v němž byla (a stále může být) hrubě zraňována tělesná a duševní neporušenost chlapců, děvčat a žen (i řádových).

Tohoto úkolu se chce zhostit Synodální cesta. Po prvním ustavujícím plenárním shromáždění na začátku roku 2020 zahájila činnost čtyři fóra. Ve skupinách po cca 35 osobách budou biskupové, kněží a věřící spolu s odborníky z různých oborů zpracovávat témata jako moc a dělení moci v církvi, sexuální morálka, forma kněžského života a postavení žen ve službách a úřadech církve. Budou provádět analýzy a pracovat na formulaci konkrétních závěrů směřujících k nápravě problematických církevních struktur a obnově ekleziologie a církevního života. Tyto závěry bude schvalovat synodální shromáždění. Jejich realizace je v moci místních biskupů, přičemž v některých případech může být nutný souhlas Říma. Nemají být totiž vypracovány pouze návrhy, které by se při troše dobré vůle ze strany odpovědných osob daly v souladu s církevním právem beztak uskutečnit; je nutno navíc formulovat potřebné reformy a opravy, které budou vyžadovat souhlas světové církve.

V důsledku omezení způsobených covidovou pandemií se původně plánovaný dvouletý proces, zahrnující čtyři plenární shromáždění, prodlužuje o rok; místo synodálního shromáždění připraveného na září 2020 proběhlo pět regionálních konferencí jako mezistupeň, jehož úkolem bylo organizačně i tematicky shrnout aktuální stav a pokračovat v diskusi.

V únoru 2021 bylo uskutečněno online plenární shromáždění, rovněž bez usnášející kompetence.

5. … a její význam pro světovou církev

Čeho může Synodální cesta jedné místní církve dosáhnout? Jaký význam pro světovou církev a pro teologii jí lze přisuzovat? Jmenujme tři roviny:

Synodální cesta katolické církve v Německu je pro světovou církev relevantní, protože je zaměřena na téma, které je v celé světové církvi nepopiratelně brizantní. Jde o sexualizované násilí ze strany duchovních, resp. církevní mentalitu a církevní struktury (klerikalismus), které nejsou schopny takovým násilným činům zabránit ani je vyšetřit a místo toho pěstují představu o kněžství, která může způsobovat druhým lidem duševní, tělesnou a duchovní škodu.

Synodální cesta katolické církve v Německu je pro světovou církev relevantní rovněž díky své formě. Zkouší a prověřuje nový druh synodality, který by mohl dosavadní chápání a církevněprávní definování synodálních událostí a struktur posunout a rozvinout. Ještě v posledním dokumentu Mezinárodní teologické komise s názvem Synodalita v životě a v poslání církve (2018) se za projevy synodality označují pouze celocírkevní postoj naslouchání, synodální grémia a struktury v místní i světové církvi a synodální (masové) události, jako jsou církevním právem formálně definované partikulární koncily, regionální synody, římská biskupská synoda a přirozeně koncil. Všechny tyto úrovně mají striktně úřední, vertikální podobu. Konzultační, poradenské a rozhodovací procesy jsou dosud vzájemně přísně odděleny po stránce personální i časové. Místní církve, teologové a věřící se na nich nepodílejí systematicky, jejich spoluúčast nemá pevnou církevněprávní formu. Pojetí církve jako hierarchického společenství (Communio hierarchica)⁶ se většinou vykládá tak, že nakonec rozhoduje svěcený úřad, čímž se dále blokuje vytváření „smíšené ústavy“ církve (vycházející z ekleziologie Druhého vatikánského koncilu), která respektuje rozmanité zdroje teologického poznání (loci theologici) a reprezentuje různá charismata, kompetence a instance Božího lidu. Takovému pojetí se Synodální cesta blíží: z 230 delegátů tvoří jednu třetinu biskupové a jednu třetinu ženy. Duchovních je necelá polovina. I když o proporcionálním zastoupením Božího lidu nelze mluvit, průběh rokování byl už tímto složením a pravidly komunikace trvale ovlivněn. Zkoušejí se způsoby (např. různé podmínky usnášeníschopnosti), jak zvýšit podíl účastníků na rozhodování a zlepšit kulturu vedení. Navíc má Synodální cesta formu procesu: místo aby uzavřené shromáždění rokovalo po tři týdny vcelku, jak je obvyklé v případě římské biskupské synody, rozmanité synodální formy jsou uplatňovány, testovány, event. zaváděny postupně v průběhu několika let.

Synodální cesta katolické církve v Německu je pro světovou církev relevantní v neposlední řadě proto, že se jedná o aktivitu místní církve, která má – na rozdíl od jiných místních církví – pevné opory ve společnosti. Těmi jsou:

 organizovaný laický katolicismus, který má za sebou 170 let zkušeností Ústředního výboru německých katolíků,⁷ reprezentuje velký počet věřících a pěstuje kulturu účasti a demokratického vytváření mínění v církvi;

 silná akademická teologie, která díky institucionálnímu zakotvení na státních univerzitách kultivuje vztah k církevním institucím na základě vědecké svobody, mezioborového dialogu a kritické loajality;

 velký počet odborníků z jiných disciplín, kteří se na tomto církevním experimentu významně podílejí;

 solidní kultura demokratických ctností, které jsou německým katolíkům vlastní a rozhodující pro jejich očekávání v oblasti komunikace a řešení problémů.

Výrazné téma, nová forma, silná kompetence – to jsou tři faktory, díky nimž může německá katolická církev světové církvi něco dát, přinášet podněty, přispívat zkušenostmi a jako část celku pěstovat onu svobodu mysli, k níž celou církev povzbuzuje Duch svatý.

To jsou mocné zdroje, ale takových je zapotřebí, neboť výzvy – daleko překračující hranice Německa – jsou obrovské.

Podaří se najít dorozumění ve víře a shodu v přístupu ke sporným tématům identity a moci v situaci, kdy se polarizace v církvi a ve společnosti prohlubuje? Byl by to také významný příspěvek ke společenskému dorozumění. Vždyť témata jako zneužívání moci, otázky genderové spravedlnosti či problém identity a uznání odlišností rozdělují jak církev, tak společnost.

Dokážeme takové dorozumění dovést i do závazných rozhodnutí a výsledků? Jedině pokud budou diskuse a teologické názory převedeny do struktur a právních ustanovení, mohou být zablokované cesty uvolněny a může se začít uplatňovat nová energie a věrohodnost. Takže úkolem je jednak najít řešení pro konkrétní situaci v Německu, jednak toto řešení nabídnout a zprostředkovat světu. Usilovat o jednotu církve přitom neznamená zachovat status quo, nýbrž podílet se na procesech synodální a misijní obnovy církve, jak o ní opakovaně mluví papež František. Ve spolupráci místních církví s papežem a obnovenou kurií se nutně ukáže, jak lze dále rozvíjet synodalitu, anebo jestli snad nepřišel čas začít s přípravou nového koncilu.

Když papež ve svém dopise, zmíněném v úvodu článku, připomíná začátky prvních apoštolských obcí, zdůrazňuje tím, že v případě Synodální cesty i jiných synodálních procesů na celém světě nejde pouze o jednotlivé kroky nebo církevně politické debaty, nýbrž o novost a obnovu na základě evangelia a živé víry. Jedině pokud se zaměřujeme na konkrétní problémy, nešvary a možnosti jednání a poměřujeme je evangeliem, můžeme dospět k žádoucí obnově a k (sebe)evangelizaci, která je hlavním cílem. V jednom z pracovních materiálů Synodální cesty je to formulováno takto:

„Současná krize je příležitostí k obnově, dějinným okamžikem, kdy se Boží lid pod tlakem existenciálních problémů a vědom si nutnosti i možnosti změny chápe odpovědnosti, aby spolu s biskupy urychlil reformní proces. Činí tak v naději a důvěře, že je v tomto novátorském úsilí naplněn Duchem svatým.“

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková