Jana Františka de Chantal

Jana Františka (Jean-Francoise) Frémyotová de Chantal se narodila v Dijonu roku 1572. I když přišla v osmnácti měsíci o matku, dostalo se jí dobré křesťanské výchovy. Provdala se za Christopha de Chantal-Rabutin a porodila mu šest dětí, z nichž dvě zemřely v útlém věku. V devětadvaceti letech ovdověla, zasvětila se dobročinnosti a spolu se svým duchovním vůdcem Františkem Saleským založila Řád Navštívení Panny Marie (1610). Společenství se podivuhodným způsobem rozšířilo; během deseti let se počet řeholních domů zvýšil z třinácti na osmdesát šest. Jana zemřela 13. prosince 1641 v Moulins, kanonizována byla roku 1745.

„Jmenuji se Jana Františka Frémyotová, běžně mi ale říkají de Chantal.“ Takto skromně se představila, když byla povolána ke svědectví o ctihodném zakladateli její řeholní rodiny při kanonizačním procesu. Tím, že odhalovala spiritualitu a mystický život svatého biskupa ze Ženevy, vyjevovala zároveň i bohatství své duše, jež byla v naprostém souladu s „mistrem a otcem“. Na jednu z prvních otázek světce: „Chcete se se bezvýhradně zasvětit jemu? Chcete jedině Boha?“ odpověděla: „Jedině jeho v čase i na věčnosti!“ Prozřetelnost ji na to už dlouho připravovala, když se po ní žádala oběť nejdražších citů: její manžel zahynul náhle na lovu a přišla i o dvě děti. Jako by se v jejím životě naplňovalo přísloví virtus vulnere virescit (ctnost sílí utrpením). Následovalo dlouhé období očišťování. Modlitba a charitativní dílo otevřely Janě světlo milosti, která se stala základem její nové existence. Bůh jí přišel na pomoc a v jednom vidění jí ukázal jejího budoucího duchovního vůdce. František Saleský ihned pochopil, že díky Boží milosti kráčí Jana rychle na cestě duchovního života. Jana při svém vidění slyšela: „On je duchovní vůdce milý Bohu i lidem. Vlož do jeho rukou své svědomí!“ Viděla se s Františkem jen chvíli, jeho obraz jí ale nikdy nezmizel z mysli. K jejich prvnímu setkání ale došlo během postu roku 1604 v Bourges. Jejich vzájemná korespondence roste úměrně tomu, jak si porozuměli v oblasti askeze a zbožnosti. Jana si uvědomovala, že v jejím nitru dochází k hluboké proměně a že je v ní nyní vše zaměřeno k nejvyšším mystickým vrcholům. Od té doby prožívala vnitřní klid a zakoušela velkolepou svobodu ducha. Přitahovala ji modlitba srdce. Následovalo šest let duchovního usazování, kdy přijímala podněty duchovních proudů, mimo jiné karmelitánské spirituality. Tereziánská mystika pomáhala její duši v lepším soustředění při modlitbě. Tak se také zřetelněji projevovaly příznaky láskyplné kon- templace. Zakoušela i velký vnitřní pokoj, plod Ducha svatého.

Nejvíce jí ale záleželo na vnitřních pohnutkách pocházejících od Ženicha její duše. „Pane Ježíši, už nechci dále volit, ale ty sám rozezni strunu, kterou od věků upřednostňuješ, aby byla slyšet jedině tato harmonie!“ Jako potvrzení tohoto stavu vnitřního pokoje dostala dar síly, kterou tolik potřebovala, když 24. března 1610 překročila tělo svého syna, který se snažil zabránit tomu, aby se stala řeholnicí. Jana se bezvýhradně odevzdává Bohu: 10. června 1610 začíná v Annecy spolu se třemi dalšími družkami žít nový život, s touhou po trvalé přítomnosti Boží. Malé semínko řádu Navštívení Panny Marie bylo zaseto, aby z něho vyrostl mohutný strom. Mystika tohoto společenství spočívá ve vnitřním pokoji, v němž je místo pouze pro čirou lásku. Nejjednodušším způsobem, jak dosahovat vytčeného ideálu, bylo pro Janu a jí svěřené duše dát se vést samotným Bohem. František jim často opakoval „jak se líbit Bohu“ prostřednictvím praktikování malých ctností. Tato mystika všedního dne počítá s rozhodností i jemností (fortiter ac suaviter): „Duše činí pokroky v dobrém jen díky jemnosti, dobrotivosti, lásce a snášenlivosti.“

Jana odkázala svým duchovním dcerám hlubokou a stále platnou nauku, jež stojí na základech položených Františkem Saleským. Tato spiritualita dostala typicky mariánský rozměr díky kontemplaci tajemství Navštívení Panny Marie. Ten, kdo chce dospět k vrcholům dokonalosti, má jít cestou prostoty a plnění každodenních povinností po vzoru Panny Marie. Svým duchovním dcerám píše: „Mé dcery, řada svatých otců a sloupů církve netrpěla mučednictví krve. Je totiž i jiné mučednictví, mučednictví lásky, skrze něž Bůh činí ze svých služebníků a služebnic nejen mučedníky, ale i vyznavače, a podepírá je na cestě, kterou nastoupili.“

Vybráno ze slovníkového hesla A. Pedrinta