Proměny přijímání z kalicha

Klemens Richter

Přijímání podobojí způsobou bylo v prvním tisíciletí samozřejmé. Odpovídá novozákonnímzprávám o ustavení (srv. také J 6, 52-55) a náleží k plné formě znameníeucharistie. Papež Gelasius I. (294-96) co nejostřejiodsoudil chování těch věřících, kteří kalich nepřijímali: „Buď mají svátostipřijímat úplně nebo se jich mají zcela zdržet, protože rozdělování jednoho atéhož mystéria není možné činit bez těžkého rouhání.“ Jenom v případechnouze se bylo možno vzdát kalicha, který byl tehdy obvyklý i u přijímání kojenců,nemocných a cestujících. Teprve starost o zneuctění, a to zvláště vylitím vedlak tomu, že se do domu nemocných nosil pouze eucharistický chléb, přičemžse tam přidáním kousku konsekrovaného chleba do vína posvětilo i víno.

Podobně tomu byloi při mši: Z kalichu předsedajícího se odlilo trochu konsekrovaného vínado distribučního kalichu naplněného nekonsekrovaným vínem. Dále pak již věřícínepili bezprostředně z kalicha, nýbrž používali sací rourky, aby se zamezilovylití. Jiné řešení spočívalo v tom posvětit nekonsekrované víno ponořenímhostie, a potom je podávat přijímajícím. Mimo Řím – a tak je tomu dodnesv byzantské liturgii – byl chléb namočen do konsekrovaného vína a potompodáván věřícím do úst. Na Západě to bylo odmítnuto se zdůvodněním, že to již nenížádné pití. Toto odmítnutí, které chtělo zachovat původní formu přijímáníz kalicha, však přispělo také k tomu (jinak nežli tomu bylo naVýchodě), že účast obce na kalichu zcela vymizela.

Vývoj k tomuprobíhal od 12. století. Hygienické obavy přitom průkazně nehrály žádnou roli.Bylo to v první řadě rozbujelé uctívání eucharistie, které vedlo již od 9.století k přechodu od přijímání na ruku k udělování přijímání do úst. Ipožadavek eucharistické způsoby vidět, který se projevil pozdvihováním(elevaci) nejprve jenom formy chleba po ustavujících slovech a později iv eucharistických průvodech, dal kalichu kvůli nedostatečné viditelnostijeho obsahu nápadně ustoupit. Z dějin dogmatu vycházející vysvětlení, žetělo Páně je zcela přítomné i v jedné způsobě rovněž přispívalo k dalšímuvývoji. K vlastnímu zákazu kalicha došlo teprve, když v 15. stoletíhusity a v 16. století velkou reformací se požadavek kalicha pro laiky stalvěcí konfesních sporů. Avšak i tehdy Tridentský koncil nevynesl výslovný zákazkalicha, nýbrž jen přenechal rozhodnutí v této věci papežovi, což všakfakticky vedlo na katolické straně k odstranění kalicha pro laiky.

Důsledkem bylo, žeznamení společenství eucharistie, které mělo svůj výraz v kalichu, bylozatemněno a omezeno. Vzdání se kalicha umožnilo krom toho snáze oddělitpřijímání od eucharistické slavnosti, protože v zásobě uložené hostie bylynyní přijímány mimo mši. Zdůvodněno to bylo větší úctou k eucharistii.Toto vytržení přijímání ze slavení mše bylo podstatným krokem k individualizacia privatizaci eucharistické zbožnosti. Oba tyto jevy jsme přes všechna koncilníúsilí ještě nepřekonali, což dokazuje stále ještě rozšířené přijímání hostií zesvatostánku a stále ještě velmi řídké přijímání pod způsobou eucharistickéhovína. Také izolování a privilegované postavení celebrujícího kněze jespoluzapříčiněno zákazem kalicha pro laiky. Pak je pochopitelné, proč je opětnézavedení původní praxe přijímání pod oběma způsobami tak důležité.

Na rozdíl např. odUSA se u nás přijímání pod způsobou eucharistického vína příliš neprosadilo. Jeto jistě způsobeno i nedostatečným chápáním podstaty eucharistie mnoha kněžímia s tím spojeným katechetickým vedením věřících v obcích. Velkou překážkoujsou rovněž hygienické obavy, když více lidí pije z jednoho kalicha. Tadymálo pomůže, když po provedených podrobných mikrobiologických výzkumechBiskupská konference (Římskokatolické církve) v USAsdělila, že „lidé, kteří pijí z jednoho kalicha, nepodléhají většímunebezpečí nakažení nemocemi, než ti, kteří k přijímání nejdou“. Mnozípovažují za nechutné s někým jiným nežli rodinnými příslušníky a přátelispolečně pít z jedné nádoby. Některá obce praktikují proto vytvářenímalých skupin přijímajících v prostoru kostela, přičemž po každém napitíje odpovídající místo na kalichu utíráno a pro příštího přijímajícího je kalichkousek pootočen. Utěrka může být navlhčena alkoholem. Jinde dávají každémupřijímajícímu jeho vlastní malý kalich. To odpovídá praxi židovské hostiny,přičemž ale Ježíš gestem jednoho kalicha chtěl zdůraznit jak jednotu svého darutak i jednotu společenství přijímajících. Ve velkých obcích nelze stejněpoužívat jenom jediný kalich, protože by nemohl pojmout potřebné množství vínapro všechny účastníky.

V mnohafarnostech je obvyklé namáčení hostie do kalicha. Misál to dovoluje pouze kdyžto provádí podávající přijímání a hostii namočenou do kalicha přijímajícímuvloží do úst. Většinou se to však děje jinak: Přijímající vezme do rukypřijatou hostii a namočí ji do kalicha drženého dalším služebníkem. Nevýhodoutohoto způsobu je, že Pánem ustanovené znamení pití je zatemňováno. Nové vydánílatinského misálu římskokatolické církve z roku 2000 prezentuje obě formy vedlesebe, přičemž je pití jmenováno na prvním místě, ale bez nějakého teologickéhozdůvodnění.

Když zůstanenedopité eucharistické víno, má být služebníky vypito. Přechovávání jevyhrazeno výlučně pro případ, že by konsekrované víno mělo být přinesenonějakému nemocnému. To potom vyžaduje speciální nádobu, kterou lze těsně uzavříta která svou formou i materiálem musí být přiměřená důstojností jejího obsahu.Ve skutečnosti se i tato možnost praktikuje ještě příliš málo, i když nemálonemocných není schopno přijímat pevnou potravu, avšak mohlo by bez problémůpřijímat pod způsobou eucharistického vína.

Podle Úvodu kezmíněnému misálu (284) musí víno pro eucharistickou slavnost pocházet „z ploduvinné révy“ (L 22, 18) a být přírodně čisté. Tím jistě není míněn hroznový moštnebo hroznová šťáva. Tu a tam je kněžím nemocným alkoholismem přesto dovolenopoužívat hroznovou šťávu, přičemž o tom najdeme protiřečící si výroky. ŘímskáKongregace víry to v roce 1982 opět zakázala a sdělila, že knězv takovém případě sám z kalicha nepije, ale má jej podat jinýmvěřícím. V roce 1995 však bylo vydáno opět dovolení, tentokrát však bezpapežského potvrzení a veřejné promulgace. Chléb a víno, které jsou určené proeucharistickou slavnost, musí být „v nezávadném stavu“. Kristovapřítomnost se tam, kde je chléb nebo víno zkaženo, nepředpokládá.

Z časopisu Christ in der Gegenwart z 21. 4. 2002 a 28.4. 2002 přeložil jk