Jeden rok pro ty, kdo to ještě nevzdali

Michael Martinek

Charakteristikaprojektu

V salesiánské práci s mládeží v Pardubicích a později veFryštáku jsem několik let vedl projekt „Jeden rok pro tvou budoucnost“. Šlo opravidelné setkávání skupiny mladých lidí na víkend jednou za měsíc. Běhemříjna a listopadu se vždy utvořila skupina 10 – 20 lidí ve věku 17 – 25 let,kteří projevili zájem společně a systematicky přemýšlet o sobě a hledatnejlepší zaměření pro svůj budoucí život. Sjížděli se většinou z mnohamíst a ze vzdálenosti až 200 km. Každý víkend byl zaměřen na některé základníživotní téma, které jsme probírali především zážitkovými metodami a otevřenýmdialogem.

Postupně jsme zjistili,že jistá část účastníků těchto skupin má výraznější osobní problémy,zaviněné většinou dlouhodobě špatným domácím prostředím. Ti se ve skupině častocítili nepochopeni, a proto jsme hledali, jak se k nim více přiblížit.Rozhodli jsme se, že z nich vytvoříme zvláštní skupinu, a připravili jsmepro ně nabídku celoročního programu s názvem „Jeden rok pro ty, kdo toještě nevzdali“. V propagačním letáku jsme uvedli následující text:

Mám strach…

Nic se mně nedaří…

Můj život nemá smys…

Neumím navazovat vztahy…

Ani Bůh o mě nemá zájem…

A PŘESTO TO NEVZDÁVÁŠ ?

Zveme tě do skupiny, vekteré chceme o těchto problémech společně přemýšlet. Budeme spolu žít, bavit sei pracovat. V rozhovoru a ve vzájemných vztazích se pokusíme

zjistit, zda náš život ještěstojí za to, abychom ho žili,

hledat sílu k tomu,abychom to nikdy nemuseli vzdát,

najít cestu ze svésoučasné životní situace.

Možné účastníky jsme předem vytipovali a osobnímdopisem je pozvali. Zhruba ze dvaceti oslovených se v každém školním rocepřihlásila asi polovina, málokdo však jezdil důsledně na každé setkání. Stávalose také, že přijeli pouze dva z účastníků. Propagační materiály tohotoprojektu jsme předali také kurátorům pro mládež v několika okresechregionu, se kterými spolupracujeme. Ti nám později sdělili, že některým zesvých klientů tuto možnost skutečně nabídli, nikdo z nich ji všaknevyužil.

Program na každé setkání připravoval stálý tým čtyř vedoucích,z nichž dva tvořili mladý manželský pár se zkušeností v prácis mládeží (oba studovali dálkově teologii, partnerka byla zároveňstudentkou psychologie) jedna laická pedagogická pracovnice a kněz. Program sevždy snažil reagovat na situaci a potřeby účastníků, jeho cílem bylo pomoci jimk otevřenější vzájemné komunikaci a tím také ke sdílení problémů a pocitů,které pro ně byly důležité. Jasně jsme však dali najevo, že nejdeo skupinu výslovně terapeutickou, protože nikdo z nás nebylabsolventem příslušného výcviku.

Projekt se realizoval podobným způsobem po dva školní roky (1997/98,1998/99), v jednom kalendářním roce dostal finanční podporu MŠMT. Poté bylukončen. V následujících odstavcích chci podat bližší charakteristikuúčastníků, popsat specifika tohoto typu pastorační práce a nakonec uvést závěryz tohoto experimentu.

Účastníci

Zhruba tři čtvrtiny přihlášených tvořily dívky a mladé ženy, zbytekbyli muži. Tuto skutečnost si vysvětlujeme především touhou po komunikaci,osobním sdílení a lidské blízkosti, která je pro ženskou mentalitu typická,zatímco muži častěji řeší své problémy uzavřením se do sebe. Vedoucí týmtvořili vždy dva muži a dvě ženy, aby byla dána účastníkům možnost vyrovnanýchvazeb na otcovský a mateřský prvek a aby se tím také eliminovaly případnénezdravé vazby vedoucí k osobní závislosti, příp. k erotickým touhám.

V každé skupině bylo několik děvčat, které v dětství, příp.v dospívání prožily nějakou formu sexuálního zneužívání. Nejvíce tím bylapostižena účastnice, kterou zneužíval a fyzicky týral od raného dětství až dopuberty její pravděpodobně nevlastní otec. Další zažila slabší zneužití zestrany dědečka, několik jiných spíše ojedinělé pokusy ze strany svýchpříbuzných nebo zcela cizích mužů. Bylo běžné, že k vyprávění o těchtozkušenostech se dívky dostaly až po dlouhé době intenzivních rozhovorů, a tonikdy ne před celou skupinou, vždy jen v osobním dialogu s někýmz vedoucích. Je možné, že o dalších podobných zážitcích jiných účastnicdodnes nevíme.

Další charakteristikou účastníků těchto skupin je citová chladnostjejich rodičů, zvláště matky, v době raného dětství. Matka, která se sesvými dětmi nikdy nemazlila ani je neobjala, a když chodily do školy, nikdy sejich nezeptala na známky, otec, kterého děti téměř neznaly, protože byl stálena cestách, v hospodě nebo se zabýval vědeckou prací, rodiče, kteří spolupo celá léta buď vůbec nemluvili nebo jejich komunikace spočívala pouzev hádkách a vzájemné agresivitě – to jsou běžné rodinné poměry,v nichž vyrůstali naši klienti.

Jen malá část účastníků trpěla vážnější psychickou nemocí – schizofrenií,endogenní depresí, silnou neurózou, hlubokou sociální fobií. Všem, u kterýchjsme příznaky těchto nemocí odhadli, jsme postupně doporučili odbornou léčbu(pokud už se neléčili dříve). V některých případech bylo velmi náročnépřesvědčit je o smysluplnosti tohoto kroku, ale nakonec ho udělali as odstupem času lze konstatovat, že to byla správná volba, která jim víceči méně pomohla.

Většinou však šlo o lidi se slabým vědomím osobní identity as narušeným sebevědomím. To jsme od začátku tušili, a proto naše prácesměřovala především k tomu, abychom jim poskytli zázemí, pocit domova abezpečí, lidskou oporu, možnost komunikace o jejich problémech bez zábran a bezstarosti, že je druzí nepochopí nebo zesměšní. Tyto osobnostní nedostatkynevyžadovaly nutně odborný psychoterapeutický nebo psychiatrický přístup,přesto někteří z účastníků později takové odborníky vyhledali. Nejednounám sdělili, že na toto rozhodnutí měl vliv právě rok scházení u nás, kdypochopili, že existují cesty k vylepšení kvality jejich života a že se nemusístydět jich využít.

Konkrétním důsledkem osobnostní nezralosti většiny účastníků bylaneschopnost navázat normální partnerský vztah. To si všichni, kterých se totýkalo, uvědomovali a silně tím trpěli. Někteří se z touhy po rychlé intimitěvrhali do příležitostných vztahů a dostávali se až do sexuální promiskuity.Většina z nich se však bála jakéhokoli hlubšího vztahu, protože doma mezirodiči viděli vztah jen v jeho negativní podobě. Když si na nás vedoucích,kteří jsme pro ně někdy hráli rodičovskou roli, mohli alespoň vzdáleně adodatečně poprvé v životě prožít pocit bazální jistoty dítěte, ztrácelipostupně zábrany a stávali se otevřenějšími i ke zralejším partnerským vztahům.

Specifika tétopráce

Především musím konstatovat, že přímá pastorační práce s toutoskupinou je mimořádně vyčerpávající. Všichni členové vedoucího týmu byliv osobním kontaktu s klienty prakticky nepřetržitě od pátečníhovečera do nedělního poledne, a to jak při programu, tak v dobách siesty aodpočinku, často i dlouho do noci. Ve společném programu jsme museli neustálesledovat, jak zážitky, hry a probíraná témata na konkrétní jedince působí.Často se stávalo, že někdo z nich najednou naštvaně odešel nebo propuklv pláč nebo naopak zarputile mlčel a odmítal se do čehokoliv zapojit.Zpravidla pak v době volna vyhledal dotyčný účastník někohoz vedoucích a chtěl s ním mluvit o tom, co se v něm odehrálo.Jindy však bylo nutné, abychom jej vyhledali my vedoucí a dali mu možnost sevymluvit, protože po tom sice toužil, ale sám neměl odvahu o to požádat.

Často jsme zjistili, že se klienti v našem prostředí chovajípodstatně volněji než ve svých rodinách nebo místech studia či práce. Jejichcitové výlevy, demonstrativní hrozby sebevraždou, agresivní výstupy apod. , tovše jsme chápali jako volání o pomoc a pochopení, které lidé v jejichokolí v běžném světě už dávno neslyší. Svým přístupem jsme reagovali najejich touhu, nabízeli jsme jim možnost mluvit a nestydět se za to, co prožili,zároveň jsme se však museli bránit jejich přílišné závislosti na nás jakoosobách i na našem prostředí. Bylo třeba stále znovu jim dávat najevo, žetaková závislost by je zcela diskvalifikovala v běžném životě.

Závěry

Po skončení obou ročních programů jsme s touto aktivitou užnepokračovali, a to z těchto důvodů:

Vytvářely se příliš malé skupiny, což znamenalo silnou ekonomickouztrátovost tohoto podnikání.

Prostředí DISu se nejevilo pro tuto činnost jako nejvhodnější, protožemístní personál neměl příliš pochopení pro zvláštnosti těchto lidí a navíc setu zpravidla konalo více akcí najednou a účastníci se navzájem setkávali. Proaktivity tohoto typu by bylo ideální samostatné prostředí bez kontaktus jinými skupinami.

Přílišná náročnost na vedoucí tým, který by k takové prácipotřeboval hlubší psychologické a psychoterapeutické vzdělání a zkušenosti.

Jelikož se všemi bývalými účastníky máme dodnes alespoň občasnýkontakt, lze pozitivní výsledky charakterizovat takto:

Účastníci navázali dlouhodobé vztahy s vedoucími nebo ostatnímiklienty, v nichž mají záruku pochopení svých problémů a osobního přijetíkdykoli v životě. Vracejí se do domu příležitostně buď k osobnímrozhovorům nebo na jiné akce, kde se už zcela zapojují mezi běžné účastníky.

Většina účastníků se zapojila do běžného života, navázali zdravépartnerské vztahy a jejich původní problémy se minimalizovaly. Pouze několiklidí je v dlouhodobém psychiatrickém léčení, protože jejich onemocnění jevážnějšího charakteru.

Na závěr chci konstatovat, že tato aktivita byla jak důležitouzkušeností pro mě a pro všechny členy vedoucího týmu, tak také pomocív určité životní etapě účastníků. Jsem přesvědčen, že podobné projekty byse měly v církevním prostředí realizovat i nadále, ovšem ve vhodnějších podmínkách as odborně vyškoleným personálem.