142 - září 2003

Španělský mnich hrající na zvonky, miniatura z 13. století

Zvony

S kostelem je nerozlučně spjat zvuk zvonů. Nebývalo tomu tak ovšem vždy. Ačkoli antickým národům byly zvony a zvonky známy, v dobách raného křesťanství jich církev neužívala. Nebylo totiž vždy vhodné, aby se shromáždění zvukem zvonu prozrazovalo. Od 6. stol. se začínají zvony šířit do Evropy z prostředí severoafrických klášterů, kde je řeholníci užívali ke svolávání k bohoslužbě. Přes Itálii se zvony dostaly do Irska a odtud je putující mniši šířili po celé Evropě. Užívání zvonů tak v církvi zobecnělo někdy v 9. stol. První evropské zvony byly lité, tepané či nýtované a tvarem připomínaly soudek, úl nebo vysoký kužel. Spolu se zdokonalováním litecké techniky se velikost zvonů zvětšovala a tvar se ustálil na podobě obráceného poháru, která dominuje od 11. stol. Ve středověku patřilo zvonařství k náročným a váženým řemeslům, o čemž svědčí i hrdost mistrů zvonařů, s níž zvěčňovali svá jména na svých výtvorech.

Někdy od 8. století se začíná množit počet zvonů užívaných při jednom kostele a kvůli rozlišení začaly zvony dostávat jména, a to nejčastěji jména světců, kterým byly zvony zasvěcovány (někdy též podle příležitostí, ke kterým měl zvon zvonit, např. umíráček). V téže době vznikají první zvonkohry - sestavy několika různě laděných zvonů. Od 12. stol., kdy začal stoupat důraz na pozdvihování božího těla, se objevují oltářní zvonky - lat. scilla (rolničky). Pozdějisi přemrštěný akcent na pozdvihování vynutil vznik zvláštního zvonu umístěného v sanktusníku - věžičce nad presbytářem, na nějž se při tomto úkonu zvonilo. Ve středověku dosáhla rozkvětu také výzdoba zvonů nápisy, vodorovnými čarami a reliéfy na těle zvonu. Propracovaná byla též složitá symbolika zvonění a například klášterní předpisy stanovovaly různé způsoby rozhoupávání zvonu pro ohlašování různých činností.

Zvony bývají zavěšeny ve zvonici, která může mít rozličný tvar a půdorys. Nejjednodušší otevřené zvonice, tedy pouhou zeď s klenutými otvory pro zavěšení zvonů, znovuobjevila sakrální architektura 20. stol. Častější jsou ovšem zvonice zavřené - věž v níž je zavěšen zvon na zvonové stolici. V Itálii zobecněl název campanilla, kterým se označuje věžovitá stavbastojící v blízkosti kostela, jejíž vývoj začíná v raném křesťanství se vznikem basiliky. Zvonice stojící mimo vlastní tělo kostela je běžnější spíše na východě, zatímco západní stavitelství preferovalo ve funkci zvonice kostelní věže.

Jan Klípa