Jste zde

Naděje a stagnace

autor: 

JanSpousta

Toto čísloGetseman otevírá Hans Küng hodnocením uplynulýchdvaceti pěti let pontifikátu papeže Jana Pavla II. Soustřeďuje se na nemalérozpory jeho osobnosti a jeho působení a vypočítává jich celých deset. Jábych je shrnul do jediného: papež naděje, který hovoří o budoucnosti ainspiruje ke změnám – a zároveň papež stagnace, řídící církev především pomocíbrzdy, jako by neměl k dispozici i volant, spojku a plyn. Nesporně velikápostava, která se už za živa proměnila v ikonu (nikdy předtím se v katolických kostelích portréty papeže v takovém rozsahu neobjevovaly) –a přece se moře problémů, které tento papež zdědil, za jeho pontifikátuspíše prohloubilo.

Na obranu papežových rozporůlze ovšem říci, že nejsou než viditelným zrcadlem soudobého katolicismu akřesťanství vůbec. Těžko se koherentně řídí těleso, jehož někteří údové se utíkají ke konzervativním receptům z dob Svatéaliance, zatímco jiní prosazují sňatky homosexuálů. Těžko se smiřují kmenovékultury z Afriky, starověká a středověká církevní tradice, měšťácká estetika aetika devatenáctého století a postmoderní pulp fiction. A těžko se zakardinálsky červeným závojem konzervativní římské kurie zahlédajíbarvy vnějšího světa, zbroceného nejen skutečnou krvílokálních katastrof, ale i kečupem béčkovýchhollywoodských stříleček a rudými neony nočních klubů na okrajích velkoměst.Těžko proto papež církve plné rozporů může být jiný než rozporuplný.

Kritizujme papeže, nic lepšíhouž pro něho teď asi nemůžeme udělat. Ale dávejme si pozor, aby to nebyla zasjednou kritika naivních lidiček potisící zklamanýchtím, že ani tento vůdce nebyl mesiášem a nevykonal zázrak spásy. Jsme-likřesťany, věříme, že skutečný mesiáš zkrachoval už před léty – a že cestouprohry přesto došel vítězství. Jiného mesiáše se již nedočkáme.

I v dalším textu se hodnotí:Pavel Hradilek připomíná 40. výročí koncilní konstituceSacrosanctum Concilium.Ukazuje, že liturgická obnova, kterou tento dokument ohlašuje, není zdaleka jenmechanická záležitost výměny latinských textů za rituály v národníchjazycích a že význam konstituce přesáhl hranice katolictví právě proto, žekoncil liturgickou obnovu postavil na hluboké základy společné víry a praxestaré církve a zároveň ukázal směr svobodě a „zdnešnění“.Žel nezbývá než si s autorem povzdechnout, že tyto záměry zatím nebyly v českémkatolicismu všude uskutečněny ani na úrovni správného dodržení rubrik – natožco do pochopení smyslu, aby slavící křesťanská obec uměla rubriky překročit čidoplnit tak, aby slavnost byla vskutku pravdivá, duchovní a hodná božíhozalíbení, jak se modlí v Římském kánonu.

Ludmila Dědková připomínávýročí úmrtí J. G. Herdera. Známe ho z dějin filozofie,méně známý je jako teolog a vykladač bible. Jeho výrok, který se mi líbí, zní:„Knihy je třeba číst s takovou rozvahou a opatrností, s jakou byly napsány.“Vyjadřuje nejen životní postoj hemeneuta, ale icennou radu, kterou můžeme snadno aplikovat i na film, internet a další média,o kterých Johann Gottfriedještě nemohl tušit.

Vrcholí dvouměsíční svátky Santa Clause. Prožít tyto původemkřesťanské svátky křesťansky je dnes nekřesťansky těžké. Navíc se v téže doběmáme připravit na slavnost příchodu Páně – oprostit nitro, naplnit ho nadějí atouhou po Bohu. Nenechme se tedy zmást pozlátkem a pamatujme, že Ježíš je vícnež Claus. Ať jsou při všem tom shonu vaše svátkypožehnané, ať Pán sestoupí do vašeho srdce. Maranatha!